1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 721: #

Administrátor --- 7. 8. 2011
Pýchou ochrnulé duše a náš církevní život

6. NEDĚLE PO 50nici; o uzdravení mrtvicí raněného

Ježíš vstoupil na loď a přeplavil se na druhou stranu a přišel do svého města.
9,2       A hle, přinesli k němu ochrnutého, ležícího na lůžku. Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Buď dobré mysli, synu, odpouštějí se ti hříchy."
9,3       Ale někteří ze zákoníků si řekli: "Ten člověk se rouhá!"
9,4       Ježíš však poznal jejich myšlenky a řekl: "Proč o tom smýšlíte tak zle?
9,5       Je snadnější říci `odpouštějí se ti hříchy´, nebo říci `vstaň a choď´?
9,6       Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - tu řekne ochrnutému: "Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
9,7       On vstal a odešel domů.
9,8       Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.
(Matoušovo evangelium)

Tento úryvek z evangelia láká sledovat při jeho výkladu jinotajnou rovinu a vidět v tom mrtvicí raněném stav lidské duše, která je ochrnulá a nepohyblivá kvůli svým hříchům. Podobně jako ten ochrnulý, nesený na lůžku, i ochrnulá duše sice žije, ale co je to za život? Napůl živá, napůl mrtvá.

Spasitel uzdravuje ochrnulého tím, že mu odpouští hříchy. Přímo je v tomto příběhu demonstrováno, že uzdravení je totožné s odpuštěním hříchů. Stejné je to s lidskou duší. Aby se uzdravila a získávala opět schopnosti, které jsou jí vlastní, musí z ní být nejprve sejmuto pouto hříchů. Jedině Pán Ježíš může uzdravit a osvobodit lidskou duši. Kvůli tomu přišel. To je to, co se zde říká.

Jenže my, kteří jsme v Církvi, se většinou vezeme na zvláštním kolotoči. Jsou nám odpouštěny hříchy skrze svaté Tajiny: křtem, přijímáním Těla a Krve Kristových, zpovědí. Jenže z nějakého důvodu znovu upadáme do hříchů. Je tu nějaká síla, která nás znovu a znovu vtahuje do pasti hříchu. Tou silou jsou vášně. A proto většina asketické tradice Církve, poučení svatých Otců, velká část toho, co bylo vyzkoušeno a ověřeno k duchovnímu uzdravení člověka a co nám Církev předává, je zaměřeno právě na téma: osvobození od vášní, boj proti vášním. Znič vášně a ubráníš se hříchu.

Takže stojí za to, věnovat tomuto tématu pozornost. Podle avvy Doroteje jsou základní vášně tři (už o tom zde dříve hovořili, ale neváhám to opět připomenout). Z těch tří vycházejí všechny ostatní. Jsou to tři síly, které nás stále vlečou a zaplétají do hříchů. Ve staroslověnštině všechny tři začínají na písmeno "S". Jak symbolické! Jsou jako tři syčící hadi: S S S, které omotávají lidské srdce: srebroljubije, slastoljubije a slavoljubije. Do češtiny bychom to mohli přeložit asi jako: touha po majetku, touha po slasti a touha po slávě.

Abychom s nimi mohli účinně bojovat, lépe řečeno - vytnout je z našeho srdce - musíme vědět, kde mají kořen. Ano, všechny tři mají jeden společný kořen, kterým jsou prorostlé do našeho srdce. Tím kořenem je pýcha. Ta všechny tyto tři vášně živí, napájí, posiluje. Podíváme-li se na všechny pozorněji, snadno to pochopíme. O čem je vlastně touha po penězích, po majetku či zištnost? V její podstatě stojí přesvědčení, že máme právo mít více věcí, více pohodlí, více zábavy, více všeho, než díky Boží prozřetelnosti dostáváme. Zištný člověk dochází k nezvratnému přesvědčení, že on si zaslouží mít více, než dostává a než má, a od toho přesvědčení, ba víry, není daleko k loupeži. Vášeň zištnosti totiž ospravedlňuje jakoukoliv loupež. A druhá vášeň - touha po slasti? To je velice podobné předchozímu; jen s tím rozdílem, že jsme přesvědčeni, že máme právo na více zážitků a požitků, že my přece za to stojíme, my nejsme leckdo. Jako by život, který nám Bůh dává a který není naplněn tělesnou slastí, neměl takovou hodnotu, jako život, který si zařídíme sami, i když při tom porušíme třeba všechna Boží přikázání a opovrhneme Bohem zjevenou posvátnou tradici Církve. Za takovým uvažováním se skrývá pocit bohorovnosti, čili opět pýcha. A co teprve říci o třetí vášni - touze po slávě? To už není jen pocit, že si zasloužíme lepší postavení ve společnosti, více úcty, více obdivu od lidí, než je nám dáváno. To je vzpoura proti Bohu, který nám přisoudil to či ono místo na světě a ve společnosti; je to vzpoura proti Boží prozřetelnosti, která vždy pracuje s ohledem na to, co potřebujeme ke spáse. Takový ctibažný člověk vlastně říká: "Kašlu na spásu!" (A myslí tím potažmo Boha.) "Já chci být Bohem! Chci pocty, chci, aby se mi lidé klaněli. Na ničem jiném mi nezáleží!"

Dobrali jsme se tím k logickému vývodu: podaří-li se nám vytrhnout ze svého srdce pýchu a získat pokorné srdce, pak všechny tyto vášně uschnou a odumřou. Jenže zkus to! Pokusí-li se člověk bojovat proti své pýše, zjistí, jak je všechno jeho myšlení prorostlé pýchou, že vlastně nemá žádnou myšlenku, která by nebyla nějak více či méně infikována pýchou. Dokonce i tehdy, když má pokorné myšlenky, zjistí, že je na ně pyšný. Vše je v člověku potřísněno, vše je napuštěno tímto jedem.

A tak se člověk postupně seznamuje se skutečným stavem svého nitra. Zjistí, jak hrozný je jeho stav!, že vlastně umírá. A tehdy pochopí, že bez lékaře je ztracen. A přesvědčí-li se o své nemoci a nutnosti okamžité léčby, dojde mu teprve v plné míře, jak moc potřebuje toho největšího lékaře - Krista. A tady teprve začíná skutečný duchovní život.

----------------

Duchovní život má spoustu úskalí, léček a klamných cílů, o něž se ten úslužný nepřítel vždy pečlivě postará. Jednou ze základních léček, kterou se pokouší náš duchovní život odvést ke klamnému cíli a potažmo k záhubě, je podstrčit člověku falsifikát. Místo duchovního života - hru na duchovní život. Místo pokory - její předstírání. Podaří-li se mu to, pak duchovní život skončí dříve, než začal. Člověk začíná hrát před ostatními divadlo. Naučí se pokorné mluvě (já hříšný, já červ), pokorně se tvářit (každý dokáže nasadit správně zkroušený nebo duchovní výraz), předstírá ctnosti atd. Farizej jako ze škatulky. Ukázkový exemplář - přímo na výstavu. Takový člověk může páchat mnoho dobrých skutků, a jde mu celkem snadno, protože mu při tom pomáhá ďábel, jemuž přece nejde primárně o vnější hříchy člověka, ale o to, aby ovládl jeho vnitřní stav. Duše farizeje (více mrtvá než živá) pak už nepotřebuje Boží blahodať, ale živí se chválou od lidí, oblibou uprostřed svých věrných, projevy či alespoň náznaky uznání či morální podpory. Takové lidi zdravil jurodivý Symeon na ulicích pozdravem: "Ahoj, hlupáku!" Na toto nebezpečí naráží známé poučení pouštních Otců: "Ctnost, o níž se mezi lidmi ví, už není ctností, ale spíše hříchem." Nejhorší však je, když věci dojdou tak daleko, že člověk hraje toto divadlo už nejen před okolními lidmi, ale začne ho hrát i sám před sebou a časem mu uvěří. Takový stav je už neléčitelný. (Jedině Boží zázrak, nebo těžká rána mohou pomoci.)

Když Makárij Veliký hovoří o vztahu pokory k ostatním ctnostem, objasňuje to podobenstvím o velkolepé hostině uchystané pro krále a jeho velmože. Protože všechny pokrmy byly připraveny bez soli (tj. bez pokory), hostitel sklidí místo díků krále jen jeho hněv. Stejně jsou bez pokory marné všechny lidské ctnosti. Není-li přítomna pokora, vstoupí do duše pýcha a s ní sedm běsů, tj. všechny vášně.

Farizej je v Písmu zosobněním pýchy, zbožnosti založené na vnějších a viditelných projevech. Pokora je v Písmu zosobněna v postavách celníků a nevěstek, jejichž zbožnost navenek nestojí za zlámanou grešli, protože je jejich život jedním hříchem za druhým, ale uvnitř jim vědomí jejich neobhajitelně pokleslé zbožnosti přineslo něco, co je vzácnější než všechny vnější dobré skutky: ponížení před Bohem čili pokoru, nedoufání v sebe ale jedině v Boha.

Školu pokory nám uděluje lotr na kříži vpravo od kříže Spasitelova (prý se jmenoval Dismas). Ten lump nemá nic, co bychom mohli považovat za zbožnost. Má jen hříchy. Za sebou život zločince. Ale přece něco: vyznává, že smrtí na kříži přijímá spravedlivou odplatu za své skutky. To dokáže jedině pokorné myšlení, a tato pokora, doprovázená vírou, jej spojuje s Bohem - i bez skutků zbožnosti. Je to zvláštní věc, tahle pokora. Těžko se získává, ale má velikou moc - spojit člověka s Bohem. Bez ní je toto sjednocení nemožné.

Nyní už se stávají pochopitelná ta podivná Kristova slova o nevěstkách a celnících, kteří "vás předcházejí do Království Božího". To neříká Kristus jen těm dávným židům a zloslavným izraelským farizeům, ale i nám (a nesmíme to chápat tak, že nejprve vejdou ti celníci a nevěstky, a potom my hned za nimi; kdepak - oni vejdou a pak se dveře zavřou).

Druhým rozšířeným způsobem falsifikace duchovního života je jiný druh církevní vnějškovosti: prázdné obřadnictví. Lidé pak mají pocit, že k duchovnímu životu stačí objednat si moleben (pobožnost), panychidu... Stačí si stoupnout v chrámu na všenoční (lze takto prostát celou dlouhou bohoslužbu a myšlenky nechat bloudit po světě, nebo se opájet výkonem pěveckého sboru a na Boha si skoro ani nevzpomenout). Ve skutečnosti jsou všechny tyto obřady jen prostředkem, přispívajícím a pomáhajícím duchovnímu životu člověka. Falsifikace duchovního života vykonáním pouhého obřadu nastává tehdy, když z bohoslužby učiníme pouhé pořádání nějaké církevní akce. Lidé mohou být spokojeni: Na službě jsem pobyl, vše jsem vykonal, jak se náleží... Je-li místo duchovního a církevního života věřícímu podstrčeno pouhé vykonávání obřadů (jak si to dogmatizovali v západní církvi: ex opere operato), je to ve skutečnosti duchovní hubení člověka; zabíjí to spoustu křesťanů.
Přes veškerou snahu liturgistů se zdá, že současná pravoslavná církev má v této oblasti jakýsi dluh při práci s tímto tak důležitým tématem, jakým je duchovní zapojení křesťana do chrámové bohoslužby. V tradičních národních církvích je více méně zakonzervován stav, k němuž se dospělo v posledních staletích: bohoslužbu slouží duchovenstvo, za laiky vykonává jejich úlohu pěvecký sbor; přítomným věřícím je souzeno trpně službu odstát. Tato pasivní účast na liturgii vede v současnosti ke zkracování bohoslužeb, protože ne každý je takovým hesychastou, aby to dokázal vydržet dlouho a soustředit se. Tam, kde se používají "líbivé" harmonizované nápěvy (např. ruský moderní chrámový zpěv), se to sice zprvu pěkně poslouchá, ale vydržet to více než dvě hodiny už bývá problém. Neudržitelnost takového stavu si však už částečně uvědomují v Rusku i v Řecku, když místy zapojují všechen lid do zpěvu (recitace) Vyznání víry a Otčenáše (v Řecku i do zpěvu Axion estin; v některých řeckých monastýrech trvají starci na tom, aby se každý mnich zapojil do bohoslužby, když na něj přijde služba v chrámu). Druhou cestu zkoušejí pravoslavné církve na západě, které se pod vedením akademických liturgistů (např. otec A. Schmemann) pokoušejí o jakýsi návrat do dob prvního tisíciletí. Jenže při současné mentalitě lidí vyznívá tato liturgická archeologie nezřídka dosti uměle a nefunkčně (např. zařazování některých trebů - svatby či křtu - do sváteční liturgie může být přínosem na malých farnostech, kde se všichni dobře znají; na větších farnostech to působí rušivě a indiskrétně). Zavádění staronových liturgických forem může navíc způsobit, že více se přítomní soustředí na vnější podobu toho, co se v chrámu děje, než na modlitbu a duchovní obsah. A při tom jednoduchou (ale už ne tak pohodlnou a dráždivě novátorskou) cestu k zapojení všech přítomných do bohoslužby máme přímo před nosem: společná modlitba a zpěv všech přítomných, jak si to pro Čechy a Moravany přál sv. vladyka Gorazd (podle východoslovenského a zakarpatského příkladu). Stačí na jeho odkaz navázat, aktualizovat a rozšiřovat jej.
A konečně jiným stále se rozšiřujícím způsobem falsifikace církevního života je, když nad modlitebním rozměrem nedělní návštěvy chrámu převládne tzv. "společenství" (tímto pojmem se většinou myslí setkání farníků, posezení po liturgii, popovídání, pohoštění apod.) "Společenství" je vhodné a potřebné, ale když se posezením za prostřeným stolem a všelijakým světským povídáním stráví více času než liturgií v chrámu, pak tušíme, že něco je špatně.

S pokušením vnějškovosti je nutno v církvi stále bojovat, jinak církevní život ztrácí svou duchovní sílu. Pak nám ďábel snadno vyrazí z rukou zbraně, které proti němu od Církve máme. Pastýři by se měli snažit prohlubovat duchovní účast věřících na posvátném bohoslužebném dění, a nikoliv jen o vnější lesk, líbivost a estetický zážitek z bohoslužby, čili o to, čemu někdy říkáme "kulturnost", přičemž obsah tohoto pojmu v oblasti církevní hudby nemá daleko ke "koncertu" a od modlitby může být velice vzdálen. Cíle bohoslužby jsou duchovní, nikoliv psychické ani kulturní.

------------------------------

S pýchou byl vždycky problém, ale dnešní lidé - to je extra problém. Spočívá v tom, že všichni jsme v pýše odmalička vychovávaní. Myšlení naší civilizace je založeno na člověkostřednosti - "Vše pro člověka!" zní slogan naší civilizace. Nezní to špatně, že? Jenže v praxi to znamená, že celá ta člověkostřednost je ve skutečnosti jen službou lidskému egoismu. V tom jsme vychováni a je velice těžké najít v sobě tolik morálních sil, abychom tyto principy našeho myšlení přemohli. Vždyť všichni máme do svého uvažování zabudováno sebeoceňování (tj. vysoké hodnocení svých schopností), kritické shlížení na ostatní a závist. To jsou tři bájeslovní slonové, kteří nesou celý náš vnitřní zploštělý svět, jemuž kvůli horizontální povrchnosti schází duchovní vertikála; ti tři sloni stojí na obrovské želvě lidského ega, která pluje jedovatým oceánem smrti, až dopluje do hořícího jezera...

Kvůli tomuto stavu současných lidí se dnes tak špatně daří církevní dílo. Všude přítomná pýcha a slepota nedovolují růstu lásky. Všichni jsme tím postiženi. Nejbolestněji se však slepota pochopitelně projevuje na nás, na duchovenstvu a mnišstvu. Vztahy mezi bratřími občas připomínají setkání dvou úplně stejně postižených malomocných; jeden chytne druhého svýma leprovatýma rukama pod krkem, lomcuje s ním a křičí na něj: "Podívej se na sebe, jak vypadáš! Vždyť jsi posetý vředy, jsi prostě hrozný, koukej se sebou něco dělat!" Je to skutečně zarmucující, když právě duchovní, kteří jsou pro věřící poslední nadějí a měli by jim být příkladem, mají-li je duchovně léčit a napravovat, jsou sami zachváceni pýchou, duchovní slepotou, sebestředností, ctibažností, urážlivostí atd.

V Písmu jsou Ježíšova slova, která by měli mít všichni duchovní a mniši povinnost číst každý den (a možná ne jednou): "Jak můžeš říci svému bratru: `Nech mě, ať ti vytáhnu z oka třísku,´ a přitom máš sám v oku trám! Pokrytče, vytáhni nejdříve trám z vlastního oka, a tehdy prohlédneš, abys vytáhl třísku z oka svého bratra" (Mat 7,4-5; Luk 6,42; čte se to v sobotu po všech svatých, ale kdyby se kalendářní tradice mohla trochu upravit, pak bych hlasoval proto, aby se z toho učinilo jedno z nedělních čtení).

Jedním ze znamení pýchy je podle ruského kazatele Dimitrije Smirnova, když se lidem kolem sebe snažím stále sdělovat své názory a stále o nich kde koho přesvědčovat. Podobným příznakem je mít na každého nějaký názor a hodnocení, ke každé osobě se vyjadřovat... Naše nitro tak často připomíná spíše natlakovaný papiňák, než místo klidu a míru, který bychom měli kolem sebe šířit. (Mluvíme a mluvíme a vůbec se při tom nestaráme, jestli to našeho posluchače zajímá, co si o kom myslíme. Jak často dáváme různé rady, o něž však nikdo nežádal? Odpovídáme na to, na co se nás nikdo neptal.)

Upřímně, kdo z nás nikdy nebyl v situaci, kdy chtěl vytahovat bratru z oka třísku? A kdy zplodil tento úmysl něco dobrého pro bližního nebo pro církev? Obávám se, že nikdy. Ovládá nás pýcha, a proto nemůžeme pomoci ani sobě ani druhému člověku ani církvi.

--------------------------

Pýchu je potřeba neustále v sobě vyhledával a vytrhávat, podobně jako zahradník hledá plevel a vytrhává jej, dokud je malý, protože až bude mít hluboké kořeny, už se ho nezbaví. Stejně tak lékaři hledají mikroskopem bacily a snaží se infekci likvidovat, dokud těch bacilů není příliš mnoho (parafrázuji přirovnání starce Paisije Svatohorce). Protože tomu, kdo nebojuje s pýchou, se nemůže dařit žádná oblast duchovního života. Vše, co dělá v asketickém duchovním životě člověk, který neodporuje své pýše, všechny jeho poklony, půsty, modlitby a jiná námaha, nepřibližují k Bohu, ale právě naopak. Dokonce i plnění Božích přikázání, činí-li to člověk zmítaný pýchou, nejenže nepřibližuje k Bohu, ale právě naopak - vzdaluje ho od Něho.

Igumen Nikon Vorobjov (+ 1963) psal: Nejdůležitější vlastností nového člověka je pokora, bez níž dokonce i splnění všech přikázání nejenže nepřibližuje člověka k Bohu, ale činí z něj nepřítele Božího, protože není-li přítomna pokora, pak je nutně přítomna pýcha. A pak všechny ctnosti shoří.

Ct. Isák Syrský: "Odměna (čili duchovní plod, účast na nebeském království) pochází nikoliv od ctností ani z asketické námahy, které konáme, ale z pokory, která se rodí z ctností a práce." Z toho lze vyvodit zdrcující závěr: "Pokud nás všechny naše ctnosti a námahy či askeze nepřivedou k pokoře, tak jsou nám úplně k ničemu." Bez dosažení pokory je všechno marné a zbytečné - i život se pak stává nenaplněný, ba v jistém smyslu zbytečný.

Jsou tedy vnější formy potřebné? Bohoslužby, asketické skutky, skutky milosrdenství a naplňování Božích přikázání? Samozřejmě. Účast na bohoslužbě je potřebná. Stejně tak i skutky milosrdenství, navštěvování nemocných atd. Všechno ale zaleží na klíči, v němž to činím. Hovořím o klíči ve smyslu hudebním. Jsou různé hudební klíče (např. houslový, basový atd.), jimiž začíná řádek s notami. Můžete mít stejný notový zápis, ale když vyměníte klíč, který stojí před nimi, výsledná melodie se tím může úplně změnit. Noty zůstaly tytéž, ale klíč změnil melodii, kterou vytvářejí. Lidské skutky, to jsou noty. Jenže jestli ty samé skutky budou vytvářet bohumilou melodii nebo ďábelskou kakofonii, záleží na tom, jaký klíč před tyto noty dáte, čili v jakém duchu tyto skutky konáte. Jedním klíčem je pokora a úplně jiným klíčem, který může stát na počátku a od něhož se odvíjejí všechny naše snahy, může být pýcha.

-------------------

Pravidelně přicházejí různé zprávy o slavnostních událostech v církvi, duchovenstvo rádo oslavuje všelijaká výročí s velkou okázalostí. Vzpomněl jsem si nad jedním církevním, reprezentativně vypraveným časopisem přeplněným skutečnou horou barevných fotografií z podobných pompézních událostí, jak v dobách vladyky Gorazda věřící oceňovali na pravoslavné církvi právě skromnost duchovenstva, střízlivý ráz pravoslavného církevního dění (hesychastickou terminologií bychom řekli: niptický charakter církevního života). To byla pro lid nejvýraznější odlišnost pravoslavných kněží od římsko-katolických prelátů.

Je vlastně zajímavou skutečností, že poučení svatých Otců o pokoře převážně nejsou zacílena na nevěřící, ale právě na věřící, ba co dím, v naprosté většině nikoliv na laiky, nýbrž přímo do řad duchovenstva a mnišstva. Pompa je nebezpečná, protože se může snadno stát projevem pýchy, a podle svatých Otců se z neléčené pýchy člověk může snadno zbláznit. A tak mne napadlo, že bychom si my, duchovní, měli dávat velký pozor, abychom se z veškeré té pompy nakonec úplně nepomátli. Aby se hlavním motivem nestala služba lidské chvále. Nebyl by to první případ v dějinách, kdy se služba Bohu začne naprosto nenápadně překlápět do služby člověku, práci pro lidskou chválu, která pak dokáže skrytě ale tvrdě vytlačovat službu Bohu. Služba člověku, resp. snaha zalíbit se lidem (csl: čelověkougodije) je dle praktických zkušeností největším nepřítelem služby Bohu.

Kromě okázalosti a pompy má služba člověku ještě jednu podobu - a ta je snad ještě horší než pompa. Je to (dnes rostoucí) tendence řídit se v pastýřské práci tím, co má u věřících úspěch a přináší jejich chválu a uznání. Přeložil jsem do tohoto kontextu pár řádků z přednášky profesora Moskevské duchovní akademie Alexije Osipova:
Jedno z nejtěžších pokušení je pro duchovenstvo snaha zalíbit se lidem (čelověkougodije). Je potřeba si na to dávat veliký pozor. Chválí tě lidé za něco? Jak pěkný je to pocit! Jak snadné je zaměřit se na dosahování tohoto cíle. Poznenáhlu začne duchovní osoba dělat to či ono právě proto, aby ji chválili. A ještě má pocit, že to či ono koná vlastně pro církev. Klame sám sebe! Ve skutečnosti to činí jen pro sebe, pro svou slávu a chválu. A při tom vše na povrchu vypadá tak zbožně, velkolepě, církevně, ba třeba i svatě. Duchovní může oklamat sám sebe, může oklamat i lidi, avšak může oklamat Boha?

Všichni duchovní lidé varují tím nejsilnějším způsobem před největším pokušení duchovenstva - sloužení lidem, tj. snaze zalíbit se lidem. A při tom by zrovna duchovní měl být vzorem právě opačné snahy - bez ohledu na všechny okolnosti vždy sloužit jen Bohu a neustále se snažit jen Jemu se líbit, a pohrdat chválou lidí a všemi druhy světské slávy.

Dnes se snaze zalíbit se lidem říká: dělat to pro publikum. Je potřeba se stále sledovat a v žádném případě nepodléhat pokušení přijímat chválu. Duchovní, který začne přijímat chválu, se z toho postupně zblázní. Střízliví lidé na něj hledí a diví se, co se ním nenormálního děje. On však nevidí nic.

Mějte na paměti, že Krista nechali ukřižovat farizeové, právě tito "duchovní lidé", kteří se tolik snažili o lidskou chválu. Na kříž ho spolu s nimi poslali zákoníci, přísně a pečlivě dodržující každou literku - ne však kvůli Bohu a kvůli svému svědomí, nýbrž kvůli pochvale od lidí. Pamatujete na farizeje, jak se chovali? Na křižovatkách ulic se chodili postavit a tam zvonili na zvonečky - a žebráci přibíhají a belhají se k nim a farizej jim slavnostně a velkolepě rozdává almužny. Všichni to pozorují a vzdychají úctou: "To je ctnostný člověk!" Jak lehko tomu lze podlehnout a stát se nikoliv služebníky Božími, ale sluhy ďábla.

Chraň nás Bůh, abychom dovedli Pravoslaví k těmto vnějším formám. Ony jsou užitečné jen do té míry, do jaké slouží duchovnímu, vnitřnímu, skrytému lidskému konání. To je ta činnost, která se vykonává v komůrce srdce (Mat 6,6).
Jak často se duchovní pastýř více než tradicí Církve a kánony či svým svědomím, které mu zpočátku ještě říká, co by pro věřící bylo duchovně nejužitečnější, raději nechá vést myšlenkou: "Co chtějí věřící?" Dělá pak to, co jim vyhovuje, a naopak nečiní to, o čem tuší, že věřícím nebude vyhovovat. Zbývá otázka: "Kdo vlastně vede koho? Pastýř ovečky, nebo ovečky pastýře?" A další otázkou je: "Kam ho vedou, kam se společně sunou?"

Jak svůdná je to past na pastýře: řídit se tím, co má u lidí úspěch, co kolem něj shromáždí stádečko oddaných... Jenže to ještě nevidí, jak hrozné to vezme konce. Takový pastýř si neuvědomuje, že už nevede lidi k Bohu, ale k sobě. A to nemůže pro ty, kdo se toho účastní, dopadnout dobře. Stává se, že ti, kteří se z toho prostředí včas nezachrání útěkem, budou poznamenaní na celý život (pokud to vůbec duchovně přežijí).

-------------------------

Nuže, zpět k boji s pýchou. Hovořili jsme výše o Božích přikázáních. Ač to může někomu znít absurdně - nejsou tu pro to, abychom je všechny bezezbytku a dokonale splnili. To totiž ani není možné. A pokud se někomu zdá, že to dokázal, je oklamán ďáblem. Příklady svatých nás vedou k tomu, abychom se vždy považovali za ty, kteří porušili všechna přikázání (a jestli některá přikázání nepřestoupili skutkem, tak v myšlenkách; a konec konců některá přikázání člověk skutkem neznectí jen proto, že k tomu vlastně neměl vhodnou příležitost).

Hlavní smysl přikázání tkví v tom, abychom se při neustávající snaze je splnit stále usvědčovali z toho, že to nedokážeme. A protože tato přikázání jsou vlastně základními obrysy toho, co bychom mohli nazvat normálním stavem člověka, musíme si přiznat, že náš vnitřní stav je hluboce nenormální - čili nemocný. Nebudu-li léčen, zahynu na věky. A zase pár řádků od Alexije Osipova:
Proto Otcové tvrdí o nebezpečí navenek zbožného života: Kdo se nenutí k plnění přikázání, nekaje se, že všechny porušil, ten při pouhém vnějším asketickém způsobu života, při vnější církevnosti (navštěvování bohoslužeb), pěstuje v sobě namyšlenou sebedůvěru (samoměnije), klam, nadutost.

Co je to vlastně ta vnějškovost? Spoléhání, že nás zachrání pouhé chození do chrámu, náležité zachovávání půstů, drmolení modlitebního pravidla (ratatata) - hlavně toho přečíst co nejvíce. To vše vede k nadmutosti, vysokému mínění o sobě, ctižádosti a nakonec k pýše. Takový člověk se vidí stále dokonalejším a svatějším. Při tom samozřejmě bude jiným o sobě stále říkat: "Já, hříšný. Jsem červ a ne člověk." (Ale zkuste vy o mně říci, že jsem červ, a ještě uvidíte, co takový červ dokáže :-)

Vnější církevní život, bez následování evangelia, bez pozornosti vůči svému nitru, bez pokání, bez donucení se k plnění přikázání - to vše rodí domýšlivost a pýchu a za ní zákonitě následuje odpadnutí od Krista. Ne vnější. Jaké tedy? Skryté. Vzpomeňte si: Kdo ukřižoval Krista? Celník? Lotr? Cizoložnice a nevěstky? Nikoliv. Ti navenek nejzbožnější! Velekněží (tj. biskupové), zákoníci (tj. teologové), farizeové (tj. igumeni a archimandriti) - církevní elita. To není jen tenkrát, ale tak je tomu pro všechny doby. Proč poslali na kříž Mesiáše zrovna ti, kteří ho jako první měli rozpoznat, přijmout a vyznávat ho? Kvůli pýše. Mínění o své spravedlnosti. Pamatujte na slova farizeje: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento celník." To je to, co nás odděluje od Krista. Pýcha - to je smrt. A vše pramení z vnějškovosti.
Kolik z nás se každodenně modlí tuto modlitbu "svatého otce našeho" farizeje jerusalemského: "Děkuji ti, Bože, že nejsem jako tento." Místo Ježíšovy modlitby ji promíláme v mysli téměř celodenně s takovou péčí a energií, že kdybychom se takto modlili pravou Ježíšovu modlitbu, už jsme svatí. Jak se modlíme tuto farizejskou "modlitbu"? Přezíravým postojem k druhým, namyšleností, sebedůvěrou, všemi myšlenkami, v nichž usvědčujeme druhého z nepravostí nebo z omylů, prostě vším uvažováním, jímž se stavíme nad druhého člověka, poměřujeme jeho skutky a soudíme je. A "soud můj spravedlivý jest", protože JÁ jsem přece lepší než tento x (x=celník, hříšník, kolega, soused, kněz, přítel, nepřítel...)

Takhle tedy vypadá klinický obraz farizejství, pýchy, sebeklamu - stav naší nemoci, pro níž nutně potřebujeme Krista jako jediného lékaře, který nás ještě dokáže uzdravit, abychom touto rakovinou duše nezahynuli na věky.

Církev všechny zve na hlubinu duchovního života. Vzepřeme se lstím, které nám nepřítel klade na cestu: vnějškovosti, předstírání, domýšlivosti, a bojujme s pýchou, která v nás hlodá. Těmito způsoby můžeme účinně zasáhnout proti vášním, které nás jinak znovu a znovu strhávají do hříchu. Pamatujme na zkázonosný řetězec, který nás stále hrozí omotat, spoutat a odvléci z cesty k Bohu: Vnějškovost rodí domýšlivost. Domýšlivost zrodí pýchu. Pýcha porodí odpadnutí od Boha.















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz