Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 742: #
Administrátor
--- 16. 11. 2011
Podzimní neděle o uctívání ikon
Neděle svatých otců sedmého všeobecného sněmu
Dogma třistašedesátisedmi svatých otců sedmého všeobecného sněmu, nicejského, o uctívání ikon
Zachováváme, nikoliv jako něco nového, všechna církevní podání, ustanovená pro nás písemně či ústně. Jedním z nich jest vyobrazení ikon v souhlasu s událostmi evangelia. Ikony napomáhají nám k utvoření pravé a nikoliv vymyšlené představy vtělení Boha Slova a k podobnému užitku. Ukazují-li se lidem, nepochybně vysvětlují. Jako bychom takto šli královskou cestou a v souhlase s božským učením našich svatých Otců a s podáním všeobecné Církve (jelikož víme, že toto je od Ducha Svatého, v ní přebývajícího) s veškerou hodnověrností a po pečlivém uvážení ustanovujeme: podobně jako vyobrazení svatého a oživujícího Kříže umísťujeme ve svatých Božích chrámech, na bohoslužebných nádobách a rouchách, na zdech, deskách, v domech a při cestách čestné a svaté ikony, malované barvami a pořízené z drobných kamenů a jiného k tomu způsobilého materiálu, jako ikony Pána a Boha a Spasitele našeho, Ježíše Krista a neposkvrněné vládkyně naší svaté Bohorodice, jakož i svatých andělů a všech svatých a ctihodných mužů. Často se stává, že ti, kdož se dívají na ikony, připomínají si a milují ty, kteří jsou zobrazeni a uctívají je políbením a pokloněním nikoliv však úctou, jež přísluší jedině Božské Bytosti; jde o čest, jaká se vzdává obrazu svatého oživujícího Kříže, svatému evangeliu a jiným posvátným věcem okuřováním a stavěním svící podle zvyku dávných předků. Pocta, která se vzdává svatému obrazu, přechází i na znázorněného a ten, kdo se klaní ikoně, velebí tím bytost na ní vyobrazenou. Takto se upevňuje učení svatých Otců našich, čili podání všeobecné Církve, která přijala evangelium ve všech končinách země.
Z kanonických pravidel
Na VII. všeobecném sněmu bylo roku 787 teologicky přemoženo ikonoborectví, které cloumalo církví na Východě. Otcové zde zkoumali otázku úcty k ikonám a řešili ji stejným způsobem, jako se řešily všechny ostatní otázky víry a praxe Církve. Vyskytne-li se totiž v životě Církve problém s nějakým jevem, neposuzujeme, zda je tento jev pro Církev zrovna výhodný či nevýhodný, prospěšný z hlediska světa či momentálních církevních potřeb a záměrů (byť by byly sebeušlechtilejší a sebezbožnější), jak si zvykla řešit své problémy církev západní (a vidíme, jak daleko to zavedlo její víru i praxi od původního křesťanství).
K objasnění podstaty problému a rozřešení otázky, zda daný jev patří do Církve či nepatří, se v průběhu celého dvoutisíciletí trvání křesťanství používá jednoduchý postup, kterým se jako břitvou jemně a naprosto přesně odděluje od Církve to, co jí není vlastní. Stačí natočit si problém při jeho zkoumání tak, abychom na něj pohlédli z perspektivy, z níž je vidět, zda je či není daný jev součástí duchovního dědictví odevzdané Církvi svatými apoštoly. Takto řešil první všeobecný sněm otázku ariánství, tak se později posuzovalo nestoriánství. Otázku, jakou víru měli svatí apoštolé v Ježíše Krista, si kladli Otcové, když hledali teologickou odpověď na učení monofyzitismu.
Ó, kéž by se stejným principem řídili účastníci koncilů západní církve v druhém tisíciletí po Kristu, když řešili např. otázky filioque, očistce, odpustků, primátu a dokonce neomylnosti západního papeže, neposkvrněného početí ve sv. Anně a mnoha dalších nepravoslavných dogmat... Pak by jistě nezaváděli žádná nová dogmata než ta, co už byla zformulována v prvním tisíciletí Otci sedmi všeobecných sněmů na Východě.
Ve stejném světle jako na předchozích sněmech pak zkoumali v osmém století svatí Otcové sedmého všeobecného sněmu učení ikonoborců. Když při svých úvahách použili "apoštolskou břitvu", shodli se na tom, že ač ikonoborectví zdánlivě vypadá zbožně a biblicky (jako ostatně snad všechny hereze), je ve skutečnosti v rozporu s vírou apoštolů a praxí Církve od počátku. Nejde jen o to, že už prvotní křesťané používali obrazy, jak ostatně dodnes svědčí i nálezy ve starokřesťanských katakombách. První ikony napsal evangelista Lukáš, což je starobylá a žádným svatým Otcem nikdy nezpochybněná církevní tradice. Nemluvě o tom, že ještě před tím vznikla rukou nevytvořená ikona Páně na šátku, kterou zázračně vytvořil sám Spasitel pro nemocného krále Abgara, když si přitiskl plátno na tvář (ani toto podání v principu nikdo nikdy nezpochybnil a různé církevní záznamy z různých dob zachycují další osudy této svátosti).
Sám Pán při svém vzkříšení vytvořil ikonu - tj. obraz své postavy zachycený na pohřebním plátnu, do něhož byl při pohřbení zavinut (později byla tato svátost ukradena křižáky a dnes je uchovávaná na Západě jako tzv. Turínské plátno). Je možné, že tradice o Abgarově ikoně souvisí s obrazem Spasitelovým zázračně otisknutém do pohřebního plátna; viz o ikoně Mandilion ve stručném pojednání o pravoslavných ikonách. Buď jak buď, ikona nevytvořená lidskou rukou, ale zázračným otiskem Kristovy tváře (případně i s celým tělem), prokazatelně existovala (resp. dodnes existuje).
 |
Je tu však ještě závažnější argument proti ikonoborectví, které se staví nejen proti prvokřesťanské církevní praxi, ale vlastně i proti svědectví svatých apoštolů a potažmo proti Božímu dílu lidské spásy. Apoštolé hlásají, že Slovo (tj. Boží Syn, druhá Osoba Božské Trojice) se stalo tělem, které přebývalo mezi námi, a vtěleného Boha se ruce apoštolů dotýkaly (za všechny případy připomeňme nyní apoštola Tomáše, jehož vzkříšený Spasitel vybídl, aby se dotkl jeho ran od hřebů, kterými byl přibit na kříž). Novozákonní éra tedy začíná tím, že Bůh sám sebe hmotně zobrazil, když se vtělil, a proto i my můžeme barvami či mozaikou jakoby kopírovat obraz, který sám Bůh načrtl svým vtělením. Co Bůh ukázal, my můžeme malovat, a takovou malbou uctíváme Vtělení Božího Syna, vyznáváme tím Boží dílo, které pro naši spásu vykonal. Zakazovat malování vtěleného Boha (čili odmítat ikony) nese tedy v sobě rysy vzpoury proti Božímu dílu, odmítnutí skutečnosti, že se Bůh zjevil, ukázal se lidským očím, stal se přístupný našim tělesným smyslům.
Sv. Jan píše: "Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života." (1. Jan 1,1) Apoštolské hlásání Toho, jehož "se naše ruce dotýkaly", tudíž v Církvi pokračuje ikonopisectvím a uctíváním svatých ikon.
Důležitou skutečností je, že povolení zobrazovat Boha se vztahuje jen na to, co Bůh sám nejprve zobrazil. Božího Syna tedy zobrazujeme po jeho vtělení jako Ježíše Krista (případně někdy ho zobrazujeme i před vtělením, jak se zjevil proroku Danielovi v podobě starce - jako "Starý Dnů" či "Věkovitý"; Dan 7,9), Ducha Svatého zobrazujeme podle konkrétních biblických popisů: jakožto holubici (viz křest Páně v Jordánu; Mat 3,16; Mar 1,10; Luk 3,22; Jan 1,32) či v podobě ohně nad hlavami apoštolů (při Padesátnici; Skut 2,3) nebo v podobě ostnů (viz slova: "Těžko jest vzpínat se proti ostnům" či "bodcům," jež slyšel apoštol Pavel při cestě do Damašku /tato slova jsou ve starých překladech, ale z ekumenického i B21 byla vyškrtnuta/).
Starozákonní zákaz zobrazovat Boha se i nadále vztahuje na Božskou Osobu Otce, který je nezobrazitelný. Pokud se někde vyskytují obrazy, na nichž je Bůh Otec namalován jako lidská postava (většinou stařec), pak je toto zobrazení jakousi herezí; každopádně je taková ikona nekanonická.
* * *
Otcové sedmého všeobecného sněmu se však nespokojili s odmítnutím ikoborectví a vyhlášením, že uctívání ikon je autentickou součástí víry a praxe jedné, svaté, obecné a apoštolské církve. Jejich hlavní teologická práce tkví v ozřejmění, jaká úcta ikonám náleží. Totiž že ikony neuctíváme tou úctou, jaká patří jedině Bohu. A dále, že úcta k ikoně se nesmí vztahovat k materii ikony, ale přechází na zobrazenou osobu. Čili poklonou a líbáním neuctíváme barvu a dřevo, čili materii ikony, ale ve skutečnosti klaněním a políbením přinášíme úctu tomu, kdo je na ikoně zobrazen - Pánu Ježíši, přesv. Bohorodici, andělům, světcům... Nejvýstižněji to charakterizuje výrok, že ikona je oknem do nebe; čili podobně jako oknem hledíme skrz do krajiny, tak i skrze ikony naše zření prostupuje do nebeského světa.
Vztahovat úctu, kterou ikonám vzdáváme, k jejich materii, by bylo bez pochyb modlářstvím. Podrobněji si o tom můžete přečíst v knize od sv. Jana Damašského: O pravé víře (v kapitole: O ikonách).
Tuto svatootcovskou teologii žijeme a vyjadřujeme v běžném životě např. tím, že ikonu nikdy nelíbáme na rám či na namalované pozadí, ale vždy políbíme zobrazenou svatou osobu (většinou na nohy či na ruce; z důvodů uctivosti nikdy na tvář; pokud je zobrazena jen hlava, pak ji políbíme na šíji či na vlasy).
Ikony v pravoslavné církvi nejsou jen "malovaným evangeliem" čili učebnicí pro negramotné, nýbrž jsou něčím daleko více. Jsou jedním ze způsobů uctívání Boha a jeho svatých, a tudíž ikony otevírají další způsob uskutečňování spojení s Bohem. A ještě něco více - ikony jsou vlastně pokračováním tajemného Božího díla vtělení. Vtělení Boží není jednorázový - na konkrétní historický moment omezený - akt, který se stal v době na počátku našeho letopočtu. Vtělení stále trvá a pokračuje v existenci Církve. Tím, že je na světě mystické Tělo Kristovo (čili Církev Kristova; např. Kol 1,24), tím je tu stále i Boží Vtělení. Každá eucharistie má účast na Vtělení. A jednou z úrovní, na nichž se v Církvi neustále trvá, pokračuje a děje se Vtělení, je také ikonografie a potažmo uctívání ikon.
* * *
Aplikace teologie Otců sedmého všeobecného sněmu se však neomezuje jen na oblast ikon. Princip, který od sebe odděluje modlářství a pravoslavné uctívání ikon, lze použít i v ostatních oblastech církevního kultu (odpusťte to slovo). Především na vykonávání obřadů. I ritus vykonávaný kněžstvem v pravoslavných chrámech je cosi jako ikona - čili procházíme skrze něj ke Kristu; bohoslužba je setkání s Kristem, který sám slouží každou Božskou liturgii skrze úkony kněží. Lze říci, že liturgii vykonává Pán Ježíš a všichni duchovní (biskupové, kněží, diákoni, přisluhující a přítomní) mu při tom přisluhují.
Tento způsob smýšlení o bohoslužbě nás chrání před dvěma krajnosti. Tou první je nedbalost ve vztahu k bohoslužbě, či dokonce zavrhování bohoslužebného řádu (typické pro protestanty a pro všechny, kteří mají za to, že Bůh je všude, stačí v něj věřit a není potřeba za ním chodit na bohoslužbu). Tou druhou krajností je pokušení magie - víra, že když se určité úkony vykonají přesně tak, jak je předepsáno, tak se díky jakési vnitřní síle těchto úkonů něco duchovního stane (Řím si na posvěcení této magie vytvořil dogma "ex opere operato"). Mágové věří, že duchové, bohové a démoni podléhají jakýmsi magickým silám, čili že s příslušnými znalostmi magických obřadů, zaklínadel apod. lze tyto duchy přinutit, aby vykonali, co jim mág přikáže. Podobně si i někteří křesťané myslí, že když kněz slouží, tak Bůh musí (např. proto, že je vázán svým slibem apod.) vykonat to, co je obsahem předepsaného a správně vykonaného mešního obřadu.
My pravoslavní z úcty k věkovité církevní tradici pečlivě udržujeme své obřady, ale chápeme, že to, co je podstatné, není v těch úkonech, ale v tom, co je za nimi. Obřad je jako tenká vrstvička malby na ikoně, skrze niž procházíme do nesmírného duchovního světa. V pravoslavné liturgii rozpoznáváme Krista sloužícího a konajícího naši spásu. Sám Kristus však ke svému dílu služby může použít obřad takový či jiný, resp. vůbec jej nepotřebuje. Pokud člověk začne přenášet svou víru z Krista na obřad, a pozornost věřícího se přesouvá z díla vnitřního očištění na mechanické provedení toho, co je předepsáno, a posvěcení blahodatí Ducha Svatého začne člověk vidět v pouhém pečlivém vykonávání těch správných obřadů, dostává se do oblasti magie (tj. tam, čemu v případě uctívání posvátných předmětů říkáme modlářství).
Obřad je důležité svědomitě a přesně udržovat, protože se vyvinul v Církvi působením Ducha Svatého, tak aby nejlépe (nakolik to lidská slova a gesta dovolují) vyjadřoval duchovní obsah bohoslužby, kterým je služba Ježíše Krista, a napomáhal zbožnosti. Podobně jako ikonografický kánon závazně stanovuje, jak má ikona vypadat, aby vše napomáhalo jejímu poslání - být oknem do nebe, tak i pravoslavné obřady mají svůj kánon (tj. závazný postup a řád), aby co nejlépe umožňovaly totéž - setkání s Kristem. Ikona, která není zhotovena v souladu s kánonem, se nemá v Církvi používat, protože skrze ni proudí do Církve cizí duch a zření je pokažené; stejně tak nově vymyšlené obřady, které neodpovídají tradici, nebo obřady všelijak moderně upravené, nemají v autenticky pravoslavné církevní praxi místo.
 |
Takže Otcové sedmého všeobecného sněmu vyjádřili a teologicky zdůvodnili velice důležitou odedávnou součást samotné tresti křesťanské spirituality. Všechny vnější prvky církevního života, byť jsou důležité, posvátné a nezrušitelné, jsou tu proto, abychom skrze ně přistupovali k tomu, co je vnitřní, skryté, duchovní. Nic vnějšího není naším cílem - dokonce i něco tak posvátného a drahocenného jako jsou svátosti, neřku-li dokonce svaté Tajiny. I ty jsou "pouhým" prostředkem. Ikony, Tajiny, Božská liturgie, Evangelium, kánony, chrámy - to vše nás posvěcuje, jenže tím posvěcením se v křesťanství myslí - převádí od pozemského k nebeskému, od materiálního k duchovnímu, od dočasného k věčnému. Pokud naše pozornost, vědomí, srdce a touha ulpí na čemkoliv vnějším, co nás přitáhne k sobě, takže pak už nepostupujeme dál a výše, a tudíž upadáme do modlářství, magie či formalismu. Ať už je to, co k sobě přitáhne naše srdce a pozornost, sebevíce posvátné, starobylé, svatootcovské - to všechno nás nemělo poutat k ničemu hmotnému, ale být jen prostředkem, skrze nějž procházíme a přistupujeme ke Kristu. On je tím pravým veleknězem sedícím na pravici Boží, jakého potřebujeme, neboť "přináší dokonalé spasení těm, kdo skrze něho přistupují k Bohu" (Žid 7,25-26).
Ať tedy nejsme jako ti, jimž píše apoštol: "Nyní jste však Boha poznali; lépe řečeno: dostali jste poznání od Boha. Proč se tedy zase navracíte k těm bezmocným a ubohým živlům a chcete jim znovu sloužit? Hledíte si dnů, měsíců, období a roků" (Gal 4,9-10). Dokážeme dnes ještě chápat kudy vede střední cesta mezi tou pohansko-židovskou magií, před níž varuje sv. Pavel, a lhostejností či ničím nespoutanou svobodomyslností vzhledem k posvátné tradici, což je dnes všude tak rozšířený úpadkový jev?
Tradice Církve je důležité zachovávat. Opovrhovat jimi či je bořit nepřináší Církvi nikdy nic dobrého, ale jen zmatky a rozdělení. Zvláště v dnešní duchovně mělké době je více než kdy jindy vhodné pevně se držet dědictví církevní praxe, neboť nás spojuje s předchozími generacemi, s nimiž vstupujeme do jednoho společného díla. Dodržování tradice je jediným autentickým viditelným projevem jednoty církevního života a v konečném důsledku i jednoty víry. Jedině kolem neporušené plnosti tradice se můžeme svorně semknout, neboť je viditelným stěžněm lodi Církve. Jenže tradice zde není sama pro sebe jako nějaká konečná a nejposvátnější hodnota, k níž vzhlížejí naše oči, ale abychom skrze ni vstoupili jejího duchovního obsahu, a tím je život v Kristu.
Vnější prvky církevního života jsou jako ukazatel na cestě. Bez něj nepůjdeš správným směrem a nedojdeš k cíli, ale stejně tak k cíli nedorazíš, pokud u toho ukazatele zůstaneš. Nic nás nesmí zadržet na cestě ke sjednocení s Bohem. Vše, co nám církevní praxe nabízí k posvěcení, je jako ikona. Je to nutné a potřebné, neboť tyto prostředky vytvářejí spojení s cílem, ale nejsou cílem samotným. Na to nikdy nesmíme zapomínat a při každém políbení ikony se nám tento princip křesťanské spirituality vždy znovu vybavuje.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.