Ambon
Zobrazení příspěvku č. 748: #
Administrátor
--- 7. 12. 2011
Ohlédnutí za nedávnou křesťanskou akcí
Ekumenický pořad České televize k 28. říjnu
Už měsíc mám v počítači jakési poznámky k výše uvedenému televizním pořadu a kladl jsem si otázku, má-li nějaký smysl "jít s tím ven". Vydání tohoto weblogového příspěvku ukazuje, jak jsem si nakonec odvětil. Za tu dobu, co píši na web, jsem sám sebe jaksi vmanévroval do role občasného (krajně kritického) komentátora televizních přenosů ze všelijakých ekumenických akcí. Není to úloha, která by mne kdovíjak bavila nebo naplňovala nějakým uspokojením, ale bylo by možná poněkud nečestné, kdybych ji zanedbal zrovna teď, kdy je (snad poprvé) co chválit. Mám na mysli ekumenický televizní pořad ke dni 28. října, který (jakožto státní svátek vzniku ČSR) měl báječné téma "svoboda".
Tak tedy, teď tu slíbenou chválu. Oceňuji zásadní scénáristickou a režijní proměnu, kterou křesťanský televizní pořad podstoupil. Jsem vděčen všem, kdo za to můžou, že pořad takového formátu, v jehož hlavičce jsou pojmy: křesťanský, ekumenický, aktuální, misijní atd., nebyl opět pojat jako režijně pasivní přenos z nějaké trapné společné bohoslužby. Místo toho se objevil komponovaný pořad s předtočenými vstupy, rozhovory se zástupci jednotlivých církví, diskusí apod. Této proměně formy upřímně tleskám, neboť je pro prezentaci křesťanství a církví bezpochyby efektivnější, než ty předchozí přenosy z podivně zamřelých shromáždění.
Jako hlavní přínos vidím otevření možnosti samostatných vyjádření jednotlivých církví. Každá církev ať dostává prostor oslovit, zvěstovat, inspirovat, poučit... Jestli má mít pojem "ekumenický" vůbec nějaký smysluplný obsah, tak by měl tkvít právě v tomto. Ať církve - jedna vedle druhé, společně v jednom pořadu, ale zároveň i každá sama za sebe - mohou po dvaceti letech tzv. "svobody" konečně promluvit.
Domnívám se, že konečně byl učiněn významný krok směrem k vytváření křesťanských pořadů (věnovaným k různým svátkům a dalším slavnostním příležitostem), které by mohly být pro veřejnost zajímavé a diváci se z nich mohou něco inspirativního dozvědět. Příjemně mne překvapilo, že pořad měl civilní atmosféru a jeho tvůrci se vyvarovali pokušení pseudoduchovní kompozice, pro kterou bývá typickým zjevem angažovaný herec, stojící prkenně s otevřenými deskami před mikrofonem a procítěně pronášejí jakési dojemné texty, zatímco v pozadí hraje někdo na flétnu (připomínalo mi to vždycky komunistické "nedělní chvilky poezie"). Řekl bych, že vybalancovat dramaturgické pojetí tak, aby se vyvarovalo atmosféře pompézní stafáže státního pohřbu na jedné straně a zároveň levně lidové uliční atmosféře na straně druhé, musí být docela kumšt. Mám za to, že tentokrát to byl krok správným směrem. Předpokládám, že budou tvůrci pořadu nad dalším vývojem přemýšlet, a držím jim palce, aby pokračovali ve zvoleném směru.
Formu tedy chválím. Rozpaky však přetrvávají nad obsahem - tj. nad tím, jak církve využily tuto příležitost. Než, byl bych tentokrát shovívavý, protože se jedná o první pořad tohoto typu a nikdo z vystupujících s ním neměl zkušenosti. Rád bych totiž věřil, že když se účinkující viděli v televizi a pochopili celkové vyznění pořadu, uvědomili si, jak by se dalo hlásat křesťanství lépe.
* * *
Samozřejmě základní mantinely krutě ohraničující prostor těch, kteří se vydají zabruslit si na tomto ledu, jsou dány samotným pojmem "ekumenismus, ekumenický -á, -é". Ekumenismus se v myslích mnohých povýšil na hodnotu nad všechny jiné hodnoty. Byť by to nikdo z ekumenistů takto jistě neřekl, v praxi se mnozí z nich podle toho chovají.
Ano, tohle je problém, s nímž si asi duše sevřená obručí ekumenismu těžko poradí. To bylo zvláště vidět, když bylo zvoleno zrovna takové téma jako "svoboda". Celkové vyznění ekumenického zhodnocení pojmu "svoboda" z hlediska křesťanství naprosto zkrachovalo. Nemálo mi to připomínalo atmosféru v dobách minulých, když se o svobodě psalo v Rudém právu.
Pojďme se na chviličku věnovat těmto charakteristickým rysům chování ekumenistů. Třeba nám to pomůže pohnout se v úvahách někam dál.
Jak jsem již zmínil, jedním z nejvýraznějších důkazů duchovní prázdnosti ekumenismu je skutečnost, že z něj byla učiněna jakási nepochybná hodnota sama pro sebe - vytoužený cíl. Občas čteme, že se tam či onde konala "ekumenická bohoslužba" - přičemž to první, co je o ní sdělováno, je, že byla ekumenická. Ekumenismus vytlačuje z našeho křesťanství jeho původní duchovní obsah a nahrazuje jej prázdnou bublinou na chvíli předstíraného mezicírkevního přátelství. Všimněte si, že když se někde ekumenicky káže křesťanství, tak už není prvořadé, jak se káže a o čem že se káže, ale že se ekumenicky káže. (Možná se mýlím, ale tak mi to připadá - myslím, že výjimky tu jen potvrzují pravidlo.)
Mám za to, že příčinou tristní úrovně ekumenických kázání není vždy nevýrazná úroveň kazatelů (jistě takoví nejsou zdaleka všichni), ale jakési duchovní působení, které na ekumenických akcích vane a zavírá kazatelům ústa. Takže když začnou hovořit, začnou se třást strachy, aby snad - nedej, Bože! - neřekli něco, co by nelíbilo ostatním farářům, a pak na vlastní duchovní obsah toho, co říkají, už vlastně nehledí. Výsledkem jsou řeči "neslané nemastné", které nikoho neosloví, protože jsou v podstatě o ničem.
Vím, že se v manuálech ekumenismu píše, že se žádný zúčastněný nemá zříkat ničeho z bohatství své tradice, naopak to má předkládat k obohacení ostatním. Jen to zkus! A se zlou se potážeš. Mám s tím své ne moc příjemné zkušenosti, a vzpomínám si, jak zlobně zaútočili ekumenisté na jednoho našeho staršího duchovního při jakémsi teologickém setkání pořádaném kdysi na hoře sv. Klimenta. A to si tam tento pravoslavný kněz (mimochodem dosti ekumenického ladění) dovolil jen velice korektně přednést něco o pravoslavném pohledu na cyrilometodějství. Kdo s touhle odvrácenou tváří ekumenismu někdy přišel do styku, dává si tam pozor na jazyk.
Možná je to právě ta atmosféra strachu, který vyvěrá z předstírání toho, jak se mají církve vespolek rády, co činí ekumenické projevy tak podobné pokryteckým projevům na soudružských schůzích v dobách ne tak dávno minulých. Stejně jako tenkrát ani dnes není kvalita toho, co se říká, tím hlavním. Za totality bylo nejdůležitější poklonit se v přednášeném projevu modle komunismu. A dnes na tom nejsme o moc lépe ani svobodněji - hlavní kvalitou ekumenických akcí je jejich ekumenismus, a ten je tím, co se tam uctívá především.
V praxi lze současný ekumenismus asi těžko nějak spojit s duchem svobody, možná proto bylo probírání tématu svobody na ekumenickém fóru tak zoufale neplodné.
* * *
Z toho všeho však můžeme vyvodit něco o směru, kterým by se mohlo vyvíjet scénáristické pojetí křesťanských "ekumenických" pořadů v televizi. Aby se mohly jednotlivé církve v rámci jednoho společného pořadu svobodně vyjádřit, bylo by nejspíš užitečné, kdyby hlavní osa pořadu opustila sledování jakési konkrétní ekumenické akce v nějakém studeném chrámu, jehož chlad dýchne i skrze obrazovku, a pojetí se posunulo spíše ke střihovému pořadu. Nechat vždy několik mluvčích z každé církve, aby se ve svém prostředí samostatně vyjádřili na předurčená témata, nebo s nimi domluvit, že budou na dané téma v neděli kázat, kázání natočit a nějakou část záznamu použít apod. Tak by církve mohly promluvit svobodně, aniž by byli jejich představitelé stísněni duchem ekumenických setkání, které mohou mít ke svobodnému projevu hodně daleko.
Jednotlivé příspěvky by mohly být propojeny živou společnou diskusí, vedenou nikoliv v klimaticky i akusticky nepříznivém kamenném prostředí, ale v útulném teple studia jednoduše zařízeném židlemi v kruhu, kde by se přednatočené příspěvky mohly stručně komentovat či doplnit. Jde jen o to, aby studiová diskuse nepřevážila nad tím, co je natočeno uvnitř jednotlivých církví. Pak by to asi přestávalo být zajímavé pro nejširší veřejnost.
Kdyby byl pořad pojat střihově a nikoliv jako přenos z konkrétní akce, vyznělo by to snad příznivěji mj. i kvůli tomu, že bychom na televizní obrazovce neviděli ty trapné rekvizity, k nimž se organizátoři rádi uchylují v neskutečně naivní snaze být "in" a "cool". Jenže používané rekvizity jsou "in" v prostředí základních škol prvního stupně, a nikoliv na shromáždění dospělých lidí. Asi za tímto jevem stojí dnešní křečovité zacílení skoro všeho, co se v západních církvích pořádá, na mládež (hlavně od 10 do 15 let). Pokud vím, i příslušníci západních církví si občas stěžují na zdětinšťování církevního života či na upření většiny pozornosti církevního vedení na mládež.
Jestli si někdo myslí, že dětem se to bude líbit a dospělí z toho budou mít zážitek roztomilosti, radosti či nevinnosti křesťanského života v církvi, tak moje zprávy od lidí vypovídají spíše o tom, že to působí neseriosně, povrchně a hloupě. Někdy to připomíná spíše záběry z psychiatrického oddělení, než záznam z vážně míněného náboženského shromáždění.
Kdyby rejstřík používaných rekvizit nespadal do kompetence církví ale televizních pracovníků, byla by tu jistá naděje, že pořad bude působit seriosně. Dramaturgie v televizi jistě bere v úvahu cílovou skupinu, pro kterou se pořad chystá, a jsou tam schopni dobře odlišit dětský pořad od pořadů pro dospělé. Církve toho evidentně schopny nejsou.
Jak se to konkrétně vztahuje na akci k 28. říjnu? Mám na mysli např. ty infantilní pestrobarevné balónky uvázané na nějaké, poněkud bizardní zobrazení kříže. Asi se tím chtělo říci, že modlitba vzlétne k Bohu jako balónek k nebi. Dojemné až k pláči. Opravdu si organizátoři myslí, že tohle osloví a přitáhne dospělého člověka? Je možné, aby někdo, komu je přes dvacet, začal při pohledu na balónky v kostele přemýšlet, že by se v takovém shromáždění mohly řešit problémy, které tíží jeho duši? Jak se asi pod pestrobarevnými balónky nazírá problém smyslu života a bolesti a neodvratnosti smrti? Možná však opravdu spějeme do doby, kdy se po zavedení "dětských mší" dočkáme "balónkových bohoslužeb" a kdo ví, čeho ještě.
* * *
Leč zpátky k úvahám o možné kompozici křesťanských pořadů. Upřímně by mě zajímalo, jestli by za výše zmíněných předpokladů režijního a scénáristického pojetí mohl vzniknout kvalitní křesťanský pořad, který by konečně dokázal oslovit veřejnost. I kdyby totiž televizní pracovníci vyšli církvím ve všem vstříc a připravili jim ideální půdu pro jejich vystoupení před národem, zůstává otázkou, zda by této možnosti církve dokázaly využít.
Začíná být totiž zřejmé, že současným zdejším církvím scházejí osobnosti, které bychom mohli charakterizovat jako "duchovní myslitelé". Vzdělanců s pěti tituly před jménem a stejnou řádkou zkratek za jménem máme až běda. Jsou zde historikové, filosofové, máme "kazatele alchymisty", kteří jsou zajímaví tím, že když promluví, vše obrátí naruby, a pak zase vrátí zpátky ale jinak. Moderní kazatel má už tolik vědomostí, že každé téma může nejprve rozložit na prvočinitele, a pak je opět poskládat zpět, takže nakonec nic není jisté. Klasický evangelík začíná každé druhé kázání plamennými oznámením přibližně v tom smyslu, že slova, jež se právě přečetla z evangelia, by skutečný Ježíš nikdy neřekl. Jenže lze tím vším učeným kazatelským eskamotérstvím přenést na někoho ducha evangelia?
* * *
A tím se už dostávám k úvaze nad tím, jak reálně probíhalo televizní křesťanské svědectví na tak skvělé téma, jakým je pro křesťanského kazatele: svoboda.
V některých vystoupeních bylo téma probíráno sice seriosně, ale trochu formalisticky - na rovině: svoboda a odpovědnost. Miloš Rejchrt uvedl, že se nám vytrácí dřívější chápání odpovědnosti - tj. vědomí, že se budeme ze všeho zodpovídat nějaké vyšší moci, tj. na Božím soudu. Bohužel tato myšlenka už nebyla dále rozvíjena. Pojem "svoboda" zde byl většinou uchopován jen v politickém a společenském či osobním smyslu. A to je hodně smutné zúžení takového klíčového pojmu křesťanského slovníku! Hlubší rozměr svobody (ve smyslu vnitřního osvobození od hříchu) letmo a ojediněle zmínil jen jeden z krajně protestantských (!) kazatelů.
* * *
Co mi tedy chybělo v projevech zástupců církví nejvíce? Základní křesťanská zvěst. Zvolené téma "svoboda" bylo lze využít k pokusu o stručné ale hluboké vysvětlení celého křesťanství. Jen málokteré téma by k tomu bylo vhodnější. Vždyť křesťanství je především o osvobození člověka. Co jiného je vlastně obsahem klíčového křesťanského pojmu "spása"? Kristus nás přišel zachránit od věčné záhuby, vysvobodit z otroctví, osvobodit od hříchu, neboť "kdo páchá hřích, otrokem hříchu jest".
Svoboda politická může být dobrá nebo nemusí (podle toho, k čemu se využije). Duševní (vnitřní) svoboda člověka je bezesporu důležitější než svoboda tělesná, neboť dává člověku nezávislost na vnějších okolnostech. Ale bez svobody člověka od hříchu jsou všechny předchozí úrovně svobody vlastně k ničemu. Kdo se nechá Kristem osvobodit hříchu a od pekelných pout, získává nádavkem i svobodu duševní, a tím pádem i nezávislost na svobodě tělesné a politické.
Zatímco svobodu politickou mohou pro sebe vydobýt lidé vlastními silami, a svobodu vnitřní může člověk částečně získat též vlastním přičiněním, tak svobodu od hříchu si nikdo sám dát nemůže. Vždyť každý, kdo se narodil do tohoto světa, je spoutancem vášní a tudíž i hříchu, neboť "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy". Tuto svobodu zjednal lidem Kristus na kříži a toto osvobození podává všem lidem. A o způsobu, jak si toto osvobození přisvojit, jak vstoupit do svobody Božích dětí, pojednává celá svatootcovská asketika a spiritualita. Tam je přesné "know how", jak spolupracovat s Kristem na svém osvobození. Vždyť svobodu Bůh nedává člověku bez člověka, čili je nutná svobodná spolupráce hříšníka na tom, aby byl Boží blahodatí očištěn od hříchu a vyproštěn z pout smrti.
Ani svaté Tajiny - křest, přijímání atd. - nepůsobí mechanicky, ale jen na základě aktivní lidské spolupráce. Zatímco z pozemské matky jsme se narodili jako zotročení synové starého Adama, tak při křtu je do nás zaséváno seménko lidství nového Adama, lidství Kristova, lidství uzdraveného ke svobodě. A o toto seménko je potřeba se starat, aby nebylo zmařeno, zašlapáno, udušeno, ale aby z něho vyrostl strom spojující nebe se zemí a obyvatelé nebeští sídlili v jeho koruně. (Takovou hezky evangelijní poetikou by to šlo uzavřít.)
Nebo bylo lze téma svobody rozvíjet k pokárání nešvarného vývoje současné civilizace. Např. z následujícího úhlu pohledu.
Pro dnešní svět znamená svoboda především svobodu k hříchu. Vidíme, k čemu je dvacet let u nás používána politická svoboda. K výsměchu člověku, k ponížení člověka téměř na úroveň zvířete. K rozmnožení lidských potřeb, jimiž je více a více zotročován lidský duch. Neboť ten, kdo mnoho věcí potřebuje, je málo svobodný, narozdíl od toho, kdo málo potřebuje. Jenže celý současný tzv. "svobodný politický a ekonomický systém" stojí právě na nekončícím zotročování lidí. A tak to poslední, co může současná politika i ekonomika potřebovat, jsou vnitřně svobodní lidé.
A kdyby se do těch ničemníků, co činí úklady lidské svobodě, chtěl nějaký kazatel pořádně husovsky obout, mohl by pokračovat třeba tímto směrem:
Takže z nás před dvěma desetiletími sice sňali dřevěné jho politické totality, které svíralo lidské tělo, aby nás ujařmili ocelovým jhem, do něhož se snaží zakovat lidskou duši. K tomu potřebují, aby lidská duše byla neklidná, z čeho plyne její manipulovatelnost. Duši zneklidňují především vášně, a ty se snaží rozdmychávat v člověku ti, kteří ho touží ovládat - z duchovních sfér démoni, ze světské sféry architekti nového světového řádu. Klidná duše, osvobozená od vášní, je pro démony i světské mocnáře nedostupná. Nejefektivnějším nástrojem k rozdmychání vášní je komercionalizace všeho. Vše je oceněno, vše je na prodej, vše lze koupit, vše má svou peněžní cenu. Společenský režim, který nedrží splašeného koně komerce na uzdě, uvrhuje své lidi do otroctví duševního a tím pádem i duchovního.
A pokud by chtěl kazatel, aby mu už dali pokoj a příště ho nikam nezvali, mohl by to k radosti některých posluchačů mravokárensky uzavřít např. slovy:
Dalším zkázonosným aspektem současného světského pojetí svobody je lhostejnost k tomu, když je svoboda používána k poškozování, destrukci a záhubě lidských duší. Kdejaká zvrhlost a nemravnost se může v rámci této svobody volně propagovat a lákavě nabízet k vyzkoušení. Osvobozováním lidského ducha působí křesťanství přímo proti těmto politickým a společenským systémům. Proto je pravé křesťanství tak nebezpečné.
* * *
Tak to byl jen takový střídmý kaleidoskop úvah, který se může křesťanskému kazateli vytanout na mysli, když má pohovořit o svobodě. Samozřejmě se nejedná o žádný vyčerpávající přehled křesťanských pohledů na svobodu ani o jediné správné uchopení tohoto tématu. Svobodu lze nahlížet i z jiných biblických a svatootcovských hledisek. Čekal bych, že něco z takových témat tam někdo pozvedne a bude to ve své řeči opracovávat. Bohužel nic z těchto ani jiných autenticky křesťanských pohledů nebylo za celou dlouhou dobu trvání pořadu rozebíráno.
A teď se nám vrací otázka, zda lze někdy příště očekávat skutečně křesťanské kázání, či zdali už toho naše církve nejsou schopny. Nechám ji bez odpovědi a počkám si další ekumenický pořad České televize.
P.S.
Na samotný závěrečný okraj sem přeložím něco z přednášky prof. Moskevské duchovní akademie A. Osipova. Uvedu jeho zážitek (z 80. let), který není tak nepodobný tomu, co jsem cítil nad českým ekumenickým rozjímáním o pojmu svoboda.
"Spása dnes"
bylo to téma celosvětové všekřesťanské konference (ještě za sovětské éry) a týká se nejdůležitější otázky našeho života. Shromáždili se tam ti, kteří věří v Krista jako v Boha a ve Spasitele, věří v Evangelium jako v knihu obsahující nadpřirozenou pravdu; věří, že smysl lidského života rozhodně nemůže být omezen rámcem několika desetiletí, v nichž se odehraje jednotlivý lidský život; věří ve věčný život. Z Ruské pravoslavné církve tenkrát jeli na konferenci do dalekého zahraničí dva představitelé: dnešní patriarcha Kyrill a dnes už zesnulý metropolita Antonij. Čekali jsme tenkrát netrpělivě, s jakými se vrátí výsledky. To, co nám pak vyprávěli, na nás zapůsobilo velice depresivním dojmem. Řekli nám, že na této konferenci hovořili o všem možném - o spáse od rasismu, od vykořisťování, od nemoci, od chudoby a hladu, od nespravedlnosti, od války... Leč jediné, o čem se nic neřeklo, byla ta spása, která je synonymem křesťanství, tedy spása člověka od toho, co nás především hubí, od hříchu. O tom ani slovo. A ještě k tomu - když se naši představitelé spolu s dalšími pravoslavnými delegáty z jiných zemí otázali, kdy už budeme hovořit o křesťanské spáse, tak na ně ostatní delegáti (z nepravoslavných církví) udiveně pohleděli jako na nějaké "živé fosílie" přežívající tu ještě z nějakého dávného pradávna: "Kde se tu vzali? Co je to za divné lidi? Copak skutečně nechápou, že veškerý smysl života, je právě v tomto pozemském životě a v ničem jiném?" Na této celosvětové konferenci se setkaly dva naprosto neslučitelné proudy života, dvojí neslučitelné chápání smyslu života - cíle člověka, podstaty života.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.