1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 754: #

Administrátor --- 23. 12. 2011
Zemřel symbol pádu totality

Václava Havla je mi upřímně líto

Začít vlastně musím omluvou. Především tím, že se zde budu dotýkat politiky, což je únavné a nečisté téma, jemuž se jinak snažím spíše vyhýbat. Jenže v případě hodnocení osoby, o níž bude řeč, jedná se o politiku spíše okrajově a druhotně; v prvé řadě je to úvaha nad mravností a morálkou ve veřejném životě, a to se našeho zájmu týká hluboce. Prosím, aby moje psaní nebylo vnímáno jako soud anebo politická opozice; je to skutečně jen moralizující přemýšlení nad jménem, které je bezesporu tím nejznámějším v našem společenském životě posledních dvaceti let. A jestli jsem při psaní k něčemu v opozici, tak je to způsob, jakým pracují s památkou pana Václava Havla naše média.

Bohužel v takovýchto článcích není moc prostoru na to, aby se rozvedlo, že předmětem zájmu je skutečný člověk, živá lidská duše, která má své sny, nedostatky, lásku, víru i hříchy (jako každá lidská duše). Ten, kdo přijal své vyzdvižení na podstavec moci, však při tom nutně musí počítat s tím, že přímo či nepřímo ovlivňuje zástupy, otiskuje svou pečeť (i se svými hříchy) na duše ostatních lidí, a nevyhne se přísnému (a možná i nespravedlivému) soudu, v němž názory jednotlivce jsou jen střípkem v mozaice. Kdo přijme moc, zříká se tím mnohého, co je dopřáno ostatním smrtelníkům, a dokonce i toho, nač mají právo obyčejní nebožtíci: "O mrtvých jen dobré." Mocné je potřeba v rámci národní psychohygieny propírat, soudit - i když je to někdy kruté. Jinak se nepohneme z místa. Jen totalitní systémy zakazují tento lidový svobodný soud nad mrtvými mocnáři, protože dobře tuší, že jen tak je možno systém zakonzervovat a udržovat "na věky".
Všechna kapitalistická média (sjednocená v jedné nerozborné frontě se vším pracujícím lidem v boji za mír, demokracii, svobodu a věčnou prosperitu) poklekla dnes před památkou velkého bojovníka a vůdce našich národů... Tak nějak by se dalo začít. Ve středověku by k němu dnešní redaktoři, kleče na kameni v žíněném šatu, volali devotně "ora pro nobis" (ostatně i dnes některé tituly freneticky volaly za Havlem: přimlouvej se za nás!) Komunisté oslavují. Houfy lidí stavějí svíčky. Lidé potřebují kladné hrdiny. To je dobře. Nic proti tomu. A nejlepší je vždy mrtvý kladný hrdina. Tak už to chodí. Touha po hrdinovi však získává tragický rys, když je hrdina vyroben médii, propagandou, politikou, manipulací apod. A tak se lidé (zmanipulovaní mediálně vytvořenou smuteční atmosférou celonárodní pietní úcty) klaní jen obrazu bez reálného obsahu.
Začínám mít obavy, aby to nakonec nepřerostlo v hysterii. Už pomalu začínají slovní útoky na všechny, kteří proti Havlovi snad něco mají; už se zdvihá nevole lidu proti zvoníkovi, který někde odmítl v neděli večer zvonit k uctění Havlovy památky, a případ zkoumají novináři; začíná zbožňování idolu jako po vítězství v hokeji; teď ještě rychle přejmenovat letiště, náměstí, ulice a nastavět sochy... Cenzoři v internetových diskusích mažou příspěvky, které nejsou v duchu státní piety. Vypadá to, že média opět za pomoci vybičovaných emocí vytvářejí umělý svět (skoro jako v Koreji). I Havlovi přátelé se začínají tázat, jestli by se mu tohle líbilo...
Do nekonečna opakované fráze typu: "Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti," jsou neuvěřitelné. Už jenom tím, co každý přece chápe, že o pádu komunismu v celé východní Evropě se nerozhodlo ani u Husáka na Hradě, ani u Havla na Hrádečku, ale úplně někde jinde (a rozhodně to nebylo v české kotlině). Ostatně řetězec rychlého sledu událostí zhroucení komunistických režimů vůbec nezačal v Československu (ale v Polsku - odbory Solidarita). A co se týče disidentského hnutí, to bylo v Polsku a Maďarsku dál a silnější, než v Československu. Mnoho náznaků svědčí, že šlo o zvnějšku řízený proces, který by neobešel bez souhlasu Gorbačova (W. Komárek píše o stavu před listopadem 1989: "věděli jsme, že dohoda mezi Bushem a Gorbačovem je přijatá a že se ten problém musí u nás dořešit.") O chystaném pádu komunismu věděli podle Havla StBáci už měsíce před tím, na předání moci se připravovali v Moskvě, kde slíbili pomoc ke klidnému průběhu.
A potom - kdyby Havel měl takovou obrovskou moc nad Evropou, jakou mu přisuzují jeho přátelé a zbožňovatelé, pak by měl i obrovskou odpovědnost a právem by mu bylo možno přiřknout i celou odpovědnost za všechny budovatelské evropské neúspěchy. A to si asi sotva kdo troufne.
Václav Havel určitě nebyl člověk zlý. Člověk by tedy chtěl nahlížet jeho památku i se všemi jejími nedostatky spíše jako nějaký dalajlamovský buddha velkého soucitu, než jako kritik. Jenže to nějak nedovolují česká servilní média, která mu u příležitosti jeho smrti modlářsky odlila zlatou sochu dokonalého světce demokracie a precizně retušují všechny lidské šrámy asi tak, jako ne zas tak dávno fotografové pečlivě retušovali portréty sovětských vůdců. Právě absencí jakékoliv zdravě kritické reflexe Havlova života se mu česká mainstreamová média nechtěně pomstila za všechnu tu (ne)morální faleš jeho prezidentování. Kouzlo nechtěného (absurdita jak z nějakého Havlova dramatu). To si snad ani nezasloužil. Zrovna on, který jako disident bojoval proti tomuto falšování reality i obrazu mocných, nyní posmrtně sklízí nekriticky servilní falšování svého vlastního portrétu. Ani jednu jedinou lidskou vrásku mu mediální vládcové nemilosrdně nepovolí.

Televizní hlasatelé oblečení do černého, truchlivé hlasy zpravodajů... Vsadím se, že v televizi řešili otázku, zda by celé studio zpravodajství neměli potáhnout černým flórem. Dokonce i Večerníček dětem zrušili (to nedělali ani komunisti při úmrtí státníka; jen místo rozjuchaného Krtečka zařadili Pohádky z mechu a kapradí). Podobně se ponořily do chmur i tváře českých deníků. Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty.
A k tomu ke všemu zrovna dostane infarkt korejský diktátor, a vedle bezchybného Havla nám korejský režim postavil před oči obrázek bezchybného Kim Čong-ila, pro něhož hystericky naříkají zástupy a televizní hlasatelce se třese hlas, když tu zprávu oznamuje. To je tak brutální souběh událostí, že by to žádný dramatik ani režisér nevymyslel. Zemřeli dva dokonalí bezchybní vůdcové vyfabrikovaní zručnými médii. Chudák Havel. Tohle mu snad nepřál ani největší jeho nepřítel.

Bezkonkurenčně nejstrašlivější mediální ukrutností bylo kontrastní srovnávání Havla s Kimem - tedy výčet rozdílů a navíc prováděný skutečně v duchu těch nejhorších komunistických tradic (např. ve stylu: zatímco se Kim Čong-il v soukromí svého paláce opíjel drahým koňakem, Havel seděl skromně v prosté světnici na Hrádečku a pilně pracoval na svých textech). Potřebuje Havel, aby byla jeho památka vyzdvižena srovnáváním s nejhorším komunistickým diktátorem? Je na tom pověst exprezidenta tak špatně, že musí být ke své glorifikaci postaven před to nejhorší morální pozadí, jaké je v dnešním světě k sehnání? Tohle mu snad novinářští tupohlavové dělat nemuseli. To je smutná morální tečka za Havlovým životem.
Pro jedny tedy symbol úspěšného člověka, který si splnil všechny své sny z mládí (tak se to psalo v některých nekrolozích). Jenže vše lze vidět ze dvou stran. A z té druhé strany můžeme vidět nešťastného člověka, jemuž jeho osud a hlavně morální závěr života nelze závidět.

+ + +

Prvním dějstvím jeho života, které zmíním, byl Havel disident. Odvážný člověk, který pro ideály, jimž věřil, byl ochoten něco vytrpět ale i obětovat svůj čas, pohodlí i kus zdraví. Chci věřit, že to tak bylo. Doba těžká, ale po mravní stránce zřejmě byla jeho zenitem.

Druhé dějství začíná slunným okamžikem Havlova života - jeho nástupu do vrcholné politiky, resp. prezidentského úřadu. Je to doba, kdy zažil lásku a zbožňování od skoro celého národa. Lidé si do něho promítli všechny pohádkové představy o moudrém a hodném králi. Jenže je to zároveň doba, která je jeho mravním soumrakem, protože všechny ty důvěřivé lidi, kteří k němu upnuli své naděje a otevírali mu svá srdce, kamkoliv přišel, oklamal. Jestliže platí masarykovské, že státy jsou udržovány idejemi, přítomnými v době jejich vzniku, pak obnovení svobodného státu je spojeno ne s pravdou a láskou (jak to Havel hlásal), ale se lží a klamem (a možná i s tou nenávistí). Současný morální profil státu (a potažmo národa) se zdá být výmluvným dokladem o těchto kamenech, které byly vloženy do jeho novodobých základů. A k tomu, že národ byl obelhán a okraden o své naděje, přispěl svým podílem i V. Havel.

Dědictvím jeho éry bude nadlouho národ, který už nevěří ničemu a kde si většina hledí svého (jak podobné stavu národa v době normalizace!) Na tom nic nemění ani těch deset tisíc lidí na jeho pohřbu. Jsou to nejspíš z části lidé, kteří ho vždy měli rádi a nikdy ho rádi mít nepřestali, z části pak lidé, kteří už zapomněli na reálie jeho prezidentování a rozvzpomenuli se na něho teď náhle a už jen mlhavě a jsou prostě dojati smrtí slavného člověka a strženi emocionálním nábojem společenské události a mezinárodního ohlasu cizích státníků; z velké části (podle svědectví skoro polovina) jsou to mladí lidé, kteří nezažili ani pád totality ani si nepamatují jeho prezidentování a Václav Havel pro ně není skutečný prezident a živý člověk, ale nerealistická legenda, vytvořená médii a učebnicemi, která jim byla předložena k uctění. To vše samozřejmě nic nemění na tom, že k tomuto truchlícímu zástupu je potřeba cítit respekt.

Z Václava Havla si jistá významná část společnosti udělala symbol konce totality a začátku nových poměrů. Kdo zažil totalitu, dobře si uvědomuje, že to není málo a že to nelze zlehčovat.
Odpusťte mi můj soukromý dojem, že v našem případě lidé vlastně dílem nevědomky a nepřiznaně pohřbívají své zklamané naděje nebo vyjadřují vděčnost za pád totality (v dobrém i ve zlém je potřeba najít si někoho, "kdo za to může"), demonstrují odpor k současné bezobsažné a sociálně kruté politice (od níž byl již důchodce Havel oddělen). Nemálo z nich se nejspíše prostě klaní symbolu (do něhož si každý sám vkládá svůj vlastní obsah). Tak to bývá u všech slavných jmen (od umělců a sportovců až k totalitním vládcům, Stalina nevyjímaje). S realistickou reflexí morálky, života a významu zesnulé osoby nemusejí mít tyto masové události nic společného. Viděno v tomto světle - liší se dnes truchlící Češi tak zásadně od těch lidí bědujících nad Kimovým skonem? (Pět milionů Korejců uctilo podle zpráv jeho památku, tj. každý pátý.)
Politické východisko Havlovy vazby na USA

Motivy Havlovy politické strategie - od samého počátku až do samé smrti - byly zřejmě předurčené jeho osobní zkušeností s komunismem, což je sice pochopitelné, ale kvůli tomu klam a manipulace ještě nepřestanou být lží a falší. Jeho naděje byly spojeny s Amerikou, které důvěřoval zcela a slepě. A stejně slepý byl jeho vztah k Rusku. Kdo zažil komunismus, dokáže to pochopit. Sovětská totalita (mj. stále pomlouvající vše západní a hlavně vše americké) dotlačila člověka, jenž se dostal do vzpoury vůči této totalitě, do této pozice. Člověk potřebuje nějaké východisko a naději, a na politické úrovni má přirozenou tendenci hledat je v úhlavním nepříteli svého utlačovatele. A tak jsme tenkrát všichni hleděli směrem na Západ "s růžovými brýlemi". A čím více člověk zakusil od komunistů na vlastní kůži, tím více miloval naději všech antikomunistů: bájné a mýtické svobodné USA. Jenže po pádu informačních bariér a zprůstupnění hranic někteří bývalí disidenti dokázali z toho snu vystřízlivět, kdežto jiní úporně snili dál.
Všichni jsme tu měli plné zuby komunistického totalitního "bezbožeckého náboženství", které na místo Boha postavilo modlu pokroku ke komunismu a jehož hlavním dogmatem byl třídní boj a tomu všemu se sloužilo přetvářkou. Jenže "náboženství mamonu" přicházející z USA bylo sice příjemnější na omak, ale jinak stejně bezbožné: místo Boha se uctívá modla člověka a peněz, místo evangelia jsou jako hlavní dogma lidská práva a slouží se tomu všemu "trhem bez přívlastků". A jak se nakonec ukazuje, je šíření této modlářské víry agresivnější a militantnější, než v případě jakékoliv jiné víry. Křesťan nemá potíže s rozeznáním falešnosti "kapitalistického náboženství", protože ví, že nelze sloužit Bohu i mamonu, ale člověk bez Krista může snadno morálně ztroskotat na útesu materiálního dostatku a zdánlivé svobody tohoto falešného náboženství. Zvláště, když se nechá na tento útes pasivně nahnat proudem jednoduchého odmítání "komunistického náboženství".
Za tímto morálním selháním, kdy si člověk zaclání oči před pravdou jen proto, že si zamiloval iluze, možná stál v Havlově případě i politický pragmatismus (tj. pochybná úvaha: nechceme-li patřit pod Rusko, musíme patřit pod USA, třetí cesty není), ale kvůli tomu nepřestává být zavrhování pravdy nemorální. Výrok sv. Jana Husa: "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy..." je břitvou oddělují morální od amorálního. Bez této břitvy zůstane člověk vždy pouhým otrokem svých předsudků a tím, kdo měří dvojím metrem.

Dvojí metr, resp. dvojí tvář - to byla rekvizita pro V. Havla zřejmě nejtypičtější. Také mu to bývá nejčastěji vytýkáno. Dvojí metr ohledně lidských práv, demokracie a hlavně mezinárodního práva - a to vždy podle zahraničních zájmů, které nepokrytě hájil (BL). V tom se bohužel v principu nelišil od komunistických ideologů, kteří prohlašovali bojovníky někde v Africe jednou za statečné partyzány vedoucí národně osvobozenecký boj, a podruhé za pár dní ti samí bojovníci, aniž by dělali něco jiného než před týdnem, byli v Rudém právu označeni za bandity a zločince (podle toho, jak se tito kmenoví válečníci zrovna stavěli k Sovětskému svazu). Havel si v podstatě ponechal účelovou nemravnou optiku Rudého práva, jen ji používal naopak. Americké války, intervence a dodávky zbraní byly pro Havla vždy spravedlivé.

Bývalý prezident sice kritizoval politiky, že v programech svých stran především myslí na ekonomické a až pak na kulturu (podle marxistické šablony: základna a nadstavba), jak se to naučili na komunistických školách, jenže i jeho myšlení bylo - jak se mi zdá - zdeformováno týmiž učiteli, novináři a ideology, jen se to projevovalo jinak (např. účelovým výkladem událostí ve světě a působení velmocí).
"Rozhodl se přidat k té sortě, které coby disident tak vehementně oponoval. Když se Havlovi připisuje zásluha za pomoc při integraci České republiky mezi západní země, měla by mu rovněž být dávána částečná vina za negativní důsledky, jež tato integrace s sebou přinesla. Mám tím na mysli zásadní civilizační problémy, jako je diktát mezinárodních bankéřů, globalizace korupce a "humanitární" bombardování zemí s režimy, které nehrají podle stejných pravidel jako Západ." (Zdroj)
Havel jako domácí politik

A Havlovo působení na domácí politické scéně? Ukázalo se, že obecné nadšení z pádu komunismu, osobní Havlovo charisma, krásně anarchistická "nepolitická politika" prováděná na nejvyšší úrovni, ba ani zkušenosti dramatika nestačí. Doba bezprostředně po odstranění Berlínské zdi dovolovala na chvíli "vznášet se v oblacích" ve svobodomyslném stylu: nevaž se - odvaž se. Jenže jak dlouho vystačíme s pouhou proklamací slušnosti a poctivosti, vysmíváním se standardním protokolům, ježděním po Hradě na koloběžkách, oblékáním svetru místo obleku, a s opojným ujížděním na optimistické vlně státního převratu a na pozitivní energii? Bez pevného mravního zázemí se páchá jeden kompromis za druhým, nelze nacházet správná řešení problémů, a tak to nakonec končí tvrdým dopadem na zemi, kde si mezitím pragmaticky přízemní červi nerušeně rozdělovali koryta, vykolíkovali sféry vlivu a domluvili svá pravidla hry, která nemají se slušností ani poctivostí (a konec konců ani pozitivní energií) nic společného.
Nepříjemným vedlejším důsledkem Havlovy demonstrace "nepolitické politiky" je možná i přispění ke "zklackovatění" politiky a politiků, kteří jakoby ztráceli zábrany - profesionální i lidské. Není vyloučeno, že právě Havlovo porevoluční pojetí prezidentského úřadu jako happeningu, žije v politice dodnes zdegenerováno např. do podoby neslušných gest, které na sebe ukazují poslanci a ministři ve sněmovně (a klidně i před TV kamerami). Dá se v tak neseriosním prostředí seriosně kolektivně pracovat?
Jeho přáteli a lidmi, kteří viděli jeho chování zblízka, jsou zaznamenány další případy mravních chyb v rovině osobní - nesplněné sliby (např. porušení politické dohody uzavřené s Dubčekem, viz např. BL), touha po moci a politická likvidace konkurentů (v politice i mezi disidenty; BL), zbabělost, neschopnost zastat se svým svědectvím člověka (Kavan), o němž věděl, že je veřejně hanebně pomlouván atd. Příznakem mravní velikosti, pokory a sebereflexe není ani jeho soudní žaloba proti autorům karikatur, na nichž byl nelichotivě zobrazen.

»Obecný a bezobsažně ušlechtilý slogan (pravda a láska atd.) měl zakrýt lehce nestydaté a zároveň dosti naivní pokusy o manipulaci politického života v prvních měsících po převratu. Pak přišel Klaus, měl v mnoha věcech proti Havlovi pravdu a navíc byl šikovnější manipulátor.« (B. Doležal) Chápeme, že spory mezi oběma lze vidět z více úhlů, ale pozorovatelé si všímají, že Havel svůj spor s Václavem Klausem neustále znovu rozehrává; ješitnost a touha po moci a slávě jsou zřejmě vlastní oběma.

»Václav Havel podnikl dva výrazné pokusy soustředit ve svých rukou nadměrnou moc. Po prvé hned po převratu, když se pokusil vytvořit politický systém, ve kterém by dominovala univerzální pastrana (Občanské fórum), zatímco ostatní strany měly být marginalizovány a postaveny na roveň extremistům. Během uskutečňování tohoto experimentu se vedení OF odtrhlo od své základny a zůstalo bezmocně viset na pupeční šňůře, která je spojovala s Hradem. Základny OF se zmocnil Václav Klaus a přetvořil ji v ODS.

Druhý pokus proběhl v roce 1997 a byl zjevně koncipován jako odveta za předchozí porážku. Havel využil toho, že koalice i největší vládní strana byly rozvráceny a vládní většina v parlamentě byla ve psí. Spojil se s disidenty v ODS a oběma menšími koaličními stranami. Vláda padla a v jeho režii pak vznikla vláda poloúřednická, ovšem jen s omezeným polem působnosti. Konec prezidentovu vlivu na exekutivu učinily volby v následujícím roce a vznik opoziční smlouvy, jakéhosi odborového sdružení dvou silných stran proti pokusům o eliminaci jejich vlivu na politické scéně.

Dá se říci, že v obou případech zvítězila demokracie, nebo jen to, že prezident, který nevynikal politickou obratností, neuspěl? Havlovi se ovšem podařilo udržet si vliv v Ústavním soudu, a také Senát zůstal jeho poslušným dítkem.« (Bohumil Doležal)

Opoziční smlouva byla po právu kritizovaná jako morální dno naší politiky - poslední schůdek nad návratem k totalitě. Lítým kritikem z pozice morálky byl samozřejmě i V. Havel. V principu s ním bylo lze souhlasit. Jenže »na opoziční smlouvě mají lví podíl i Havel a jeho tehdejší stoupenci, kteří Zemana a Klause svou indolencí a humpoláckými intrikami do "opoziční smlouvy" natlačili.« (Bohumil Doležal)
Další mravně pochybnou črtou na Havlově portrétu je restituce rodinného majetku.
Jednalo se totiž prý o majetky zabavené jeho (údajně kolaborantské) rodině ještě před r. 1948; a aby toho nebylo málo, pak svou část paláce Lucerna prý prodal za nadhodnocenou cenu 200 milionů Kč společnosti, která už byla v té době silně zadlužena a hrozil jí krach (veřejně se to vědělo), a bývalý Havlův majetek je následně při likvidaci společnosti v dražbě prodán za reálnou cenu, která je o padesát milionů nižší a o tuto částku stát jakožto věřitel přišel... Na prezidenta pak může někdo hledět jako na někoho, komu prospělo tunelování českých bank a vydělal na tom pěknou sumu padesáti milionů. To je dost ošklivá kaňka na rouchu světového moralisty, který hlásá právní stát, respektování "ducha zákona" a káže globální odpovědnost. (Podrobnosti) Média se o to podivuhodně málo zajímala.
Havel sám se neobtěžoval nic moc vysvětlovat, takže se tím postavil do podivného světla, v němž je vidět jako ten, kdo podněcoval a posléze prováděl společenský převrat, z něhož mu následně kápnul vskutku značný majetkový prospěch - a to je scéna dost vzdálená od piedestalu vysoce mravní nezištnosti; přibližuje se spíše bažině dnešní zkorumpované politiky. Jenže bez vysoké mravnosti zůstává i to sebedovednější filosofování příliš mělkým - a to byl smutný rozměr osobnosti Havla jako morálního filosofa.

Havel a zahraničí

Havel z moci svého prezidentského postavení udělal vše proto, abychom stanuli na pozici nepřátel Ruska (tj. už ne Sovětského svazu, ale Ruska). Někteří politici alespoň předstírají, že by si přáli široké mezinárodní přátelství; Havel si na nic takového nikdy nehrál. Jeho zahraniční politika byla upřena na jediný cíl - abychom byli co nejsilnějšími řetězy provázáni se západními strukturami. A tuto politiku uskutečňoval za pomoci klamání národa, jemuž dlouho tajil své cíle. Dokonce lidu této země sliboval, že do žádného mocenského uskupení nepůjdeme. Nakonec však ignoroval přání většiny občanů po vojenské neutralitě, a stal se hlavním strůjcem a motorem ideje dovést nás pod "ochranný deštník NATO" (jak to stále opakoval v době, kdy se už tyto úmysly nedaly dále tajit) a rozhodně odmítal možnost, že by se o tom mělo konat referendum (možná byl zlomen svými západními sponzory; pravděpodobnější však je, že to celé prostě byla jeho taktika podobně, jako v případě jeho slibů, že zde nebude zaváděn typický západní kapitalismus - prostě národu lhal, aby ho dostal, kam chtěl). Tím nás zavlekl do přímé či nepřímé účasti na řadě válek, které (v některých případech v rozporu s mezinárodním právem) vedla Amerika na různých místech světa. Dokonce jsme hned po našem přijetím do NATO museli nechat létat přes náš vzdušný prostor stíhačky s bombami na Bělehrad.

Vraždění Srbů americkými raketami Havel výslovně a horlivě podporoval, jakož i celou nezákonnou válku NATO proti Srbsku. A v tomto osudovém bodu své státnické kariéry i mravního života nemá bohužel žádnou omluvu, a to ani omluvu z nevědomosti či omluvu poukazem na nevěrohodnost těch zpráv o konfliktu v bývalé Jugoslávii, které se naprosto liší od "americké verze". Dozvědět se pravdu (anebo přinejmenším zapochybovat o americké verzi a zaujmout zdrženlivější postoj) totiž mohl od svého přítele a spoludisidenta Jiřího Dientsbiera, bývalého ministra zahraničí (v letech 1998-2001 byl zvláštním zpravodajem Komise pro lidská práva OSN pro Svazovou republiku Jugoslávii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko). Měl tudíž u sebe dokonale informovaný zdroj, jemuž mohl plně lidsky důvěřovat. Proto nemá pro svůj antisrbský fanatismus žádnou přijatelnou omluvu. V tomto případě nesahal Havel Klausovi morálně i mravně ani po kolena - to je potřeba vyřknout zcela jasně.

Nelze ani zapomenout, že se Havel svým vlivem a svou mírou odpovědnosti podílel na samotném vzniku války v Jugoslávii; a to tím, že jako hlava státu od začátku jednoznačně podporoval jednu stranu vznikajícího konfliktu (a to bývalé fašistické separatisty, kteří se právě bez obalu přihlásili ke své "slavné minulosti" genocidního vyhlazování Srbů) a ignoroval veškeré volání po spravedlnosti, které znělo ze strany druhé. Myslím, že právě schvalování vraždění Srbů, kteří byli dávnými přáteli Čechů, by mu tento národ neměl nikdy zapomenout.

Výrok o "humanitárním bombardování" sice Havel prý takto přesně jako sousloví nepoužil, ale z oněch vět, které tenkrát pronesl pro noviny, toto strašlivé nelidské vyjádření přímo vyplývá (viz).
»Svou autoritou údajného humanisty tak zaštítil agresi, která dle některých právníků představuje válečný zločin. Tak např. Robert Thompson upozorňuje na norimberské zásady, jež jmenují:
(a) Zločiny proti míru:
(i) Plánování, příprava, iniciace nebo vedení útočné války (war of aggression) …;
(b) Válečné zločiny:
Porušení práva nebo válečných zvyklostí, které zahrnují, ale nejsou omezeny na, vraždy, špatné zacházení nebo odvlečení do otroctví nebo k jakémukoli jinému účelu civilního obyvatelstva okupovaného území; vraždy nebo špatné zacházení válečných zajatců…« BL

Organizace Amnesty International označila noční útok (rakety NATO) na budovu srbské televize v Bělehradě, při kterém zahynulo 16 civilistů, za válečný zločin, jelikož šlo o civilní objekt a vyzvala členské státy NATO k zajištění nezávislého šetření. (Viz o tom na wiki nebo u nás.)

Havlův postoj k Rusku i Srbsku je tak slepý, že pro něj asi těžko budeme hledat jiné odůvodnění než nenávist, kterou v sobě nedokázal nepřemoci. Ani pravda ani láska nezvítězila v Havlově srdci nad jeho nenávistí k východu. Svůj vztah ke komunistům a totalitě prostě jen slepě přenesl na Rusy a na všechny, co s nimi mají něco společného (tento jeho odkaz dodnes nesou Lidové noviny). Nelze to omlouvat, ale možno to pochopit. Přestálé utrpení v komunistickém vězení může zatemnit mysl člověka, není-li přemoženo odpuštěním a láskou, a k tomu v sobě Havel sílu nenašel. Já vím, není jediný, ale ani toto není žádné ospravedlnění. A tak se i jako politik ihned, automaticky a bez přemýšlení přidával na stranu každého nepřítele Rusů. Sjednocení na základě společně sdílené nenávisti. Zvláště tragikomickým případem byl v poslední době gruzínský samovládce, který zaútočil na svůj vlastní lid, a pak si v přímém televizním přenosu žvýká svou vlastní kravatu a samozřejmě byl hýčkaným hostem Havlovy každoročně aranžované divadelní scenérie Fóra 2000. Myšlení ve stylu "nepřítel Ruska je můj přítel" je trochu nedůstojné filosofa a hlavně je tak hluboce amorální, že až trapné.
Jak může taková osobnost, která ospravedlňuje přestupování mezinárodního práva a ignorování rezoluce OSN, přispět k budování právního státu a občanské společnosti kdekoliv ve světě? Katastrofou Havlova myšlení je skutečnost, že si tento rozpor snad ani neuvědomoval. Na jedné straně kritizuje (pozdě) české politiky, když nechtěli respektovat nález ústavního soudu, na straně druhé nechápe, že je takovému účelovému vztahu k právu sám na mezinárodní scéně naučil.

"A teď dumej o právu, Havlíčku Havle," zpívá J. Hutka (ovšem v jiném kontextu).

Popravdě řečeno, nejedná se tu jen o osobní problém V. Havla; spíše tato situace vypovídá o nějakém dosti vážném problému naší civilizace. Co si vlastně o nás(!) myslet, když prohlašujeme za "morální autoritu" člověka, který schvaluje porušování práva a zákonů a svým vlivem tyto zločiny zaštiťuje? Proč lidé, glorifikující památku Havlovu, tak ochotně zapomněli na to, že má (nepřímo) na svých rukách krev obětí NATO? A Havel není jediným takovým případem v současném světě - ještě hroznější je úkaz v současném Rusku, kde nikoliv bezvýznamný počet lidí dnes ospravedlňuje Stalina (protestovala proti tomu ostře i Ruská pravoslavná církev). V Německu natolik vzrostl počet těch, kteří se klaněli Hitlerovi, že musely být tyto tendence zakázány zákonem. A to vše se děje nikoliv v režii totalitních režimů, ale jako svobodné lidové hnutí! Lze v tom spatřovat velice příznivý signál pro všechny, kteří zneužívají svou moc k přímé či nepřímé účasti na prolévání krve; mohou si být jisti, že jim bude (dříve či později) odpuštěno a dojdou poct.

Havel mlčící

Právě on zaštítil (ať už výslovně či mlčením nebo nekonáním) iniciativy bezbřehé privatizace, a potažmo rozkradení a vytunelování státního hospodářství. Když národu v r. 1990 1. ledna oznamoval, že naše země nevzkvétá, nedodal: "A bude to teď ještě horší." Zatímco národ v roce 1989-90 nevěděl, že hospodářskou podstatou ekonomické transformace je přechod tvrdému kapitalismu (lidé totiž doufali, že půjdou zachovat některé blahodárné prvky socialismu, např. státní vlastnictví největších podniků, infrastruktury a energetiky), tak Havel všechny vědomě v tomto snu podporoval (sliboval např., že u nás nebude nezaměstnanost). Jak se sám přiznal v r. 2009, úmyslně tenkrát po revoluci nepoužíval slovo kapitalismus ("prostě jsem se mu vyhýbal," pravil nedávno o této době - viz televizní záznam debatního pořadu; moderátora Havlovo otevřené vyjádření tak šokovalo, že se ho na to pro jistotu zeptal znovu a Havel mu to zopakoval). To je dost podivné chování osoby, která je prohlašována za "morální autoritu".

Dokonce i západní politici se divili, že opakujeme chyby vývoje západu, a hovořili o tom s V. Havlem, - jak sám v poslední době uvedl. A uznal při tom, že se dopustil chyby, když nepoužíval své autority, vlivu a moci k tomu, aby aktivněji působil na stav, způsob a cíle tehdejší naší politiky. Z toho lze vytušit přiznání, že neplnil svou prezidentskou funkci, jak měl a mohl. Jenže "pozdě bycha honiti", jak se lidově říká. Budiž však Havlovi ke cti, že alespoň s takovým odstupem našel jistý stupeň odvahy si tuto nenapravitelnou chybu (a morální selhání) uvědomit a veřejně přiznat. To také není tak málo.

Tam, kde měl poctivě promluvit, mlčel. A tam, kde měl mlčet, mluvil velice nešťastně. Právě Havel stále na potkání opakoval: "Dříve jste mohli dělat jen to, co bylo povoleno. Nyní můžete dělat vše, co není zakázáno. Je svoboda!" A protože zákony k přechodu na tržní hospodářství a privatizaci majetku nebyly hotové, brali Havlova slova všichni zloději jako výzvu k takové rozkrádačce státního majetku, o jaké se jim v komunistické totalitě ani nesnilo. A tak se tu na základě Havlova morálního apelu páchalo vše, co nebylo výslovně zakázáno. Takhle se u nás budovaly ty úspěchy kapitalismu a podnikatelé s rychlými astronomickými zisky vyskakovali jako václavky po dešti (za vybudování českého kapitalismu Havel i Klaus následně sklízeli chválu po celém západním světě).
Ta chvála měla ostatně i své čistě materialistické pozadí. Pod záštitou V. Havla byl u nás zaveden "zlodějský kapitalismus" (pojem od Solženicyna) jelcinovského typu, jehož uměly (u nás i v Rusku) hbitě využít západní firmy, jimž Havel posloužil hned dvakrát - jednou u nás a po druhé tím, že moralisticky vyklidil naše hospodářské pozice v Rusku, které mrštně zaujaly společnosti se sídlem na západ od našich hranic. Vzpomeňte, jak si Západ pochvaloval opilce Jelcina, který přivedl ruskou ekonomiku na hranici kómatu; a jaká nenávist vyšlehla ze západu na východ v době nástupu Putina, který "nedemokraticky a totalitářsky" zarazil laciný výprodej přírodních zdrojů do rukou nejbohatších Američanů.

»Po pádu Sovětského svazu jistý Michal Chodorkovskij založil organizaci Open Russian Foundation, v jejichž řídící radě zasedli nikdo menší než Henry Kissinger a Jacob Rothschild. Cílem organizace bylo vytvořit z chaosu a bezvládí, které v Rusku po pádu režimu zavládlo, nový řád, který by umožnil přesunout nerostné zdroje a bohatství Ruska do rukou zahraničních korporací. Naštěstí se Putinovi podařilo zvrátit tento proces. Chodorkovskij bručí v sibiřském vězení a Rothschildovci v Londýně a v USA skřípají zuby. Samozřejmě tohle Putinovi odpustit nemohou.« (Zdroj)

Tady hledejme část inspirace k zahraniční Havlově politice vůči současnému ruskému režimu. (Mimochodem, i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku letos uznal, že Chodorkovskij není politickým vězněm.)

To jsou ty "přízemně materialistické" souvislosti, které je potřeba vidět za oblibou či neoblibou politiků vládnoucích na teritoriích, na něž si Západ zrovna brousí zuby. A Havel byl v Bílém domě hodně oblíbený. (Kongres USA mu tleskal vestoje. Jistě, působilo tu i dojetí z historické chvíle pádu komunismu a Havlovo osobité charisma. A navíc jakožto dramatik uměl pracovat s emocemi posluchačů. Ale stejně - kongresmani nejsou děti, jsou to těžce pragmatičtí týpkové s hodně ostrými lokty, a jestli někomu nadšeně tleskají vestoje, pak je poněkud obtížné se domnívat, že by to bylo jen kvůli tomu, že tak hluboké či dojemné myšlenky, které tam český prezident přednesl, ještě nikdy neslyšeli.)
Ale zpět do kotlinky našeho pidistátečku. Z pozice nejvyššího ústavního činitele měl Havel možnosti, které nevyužíval, aby umravňoval politický život, jenž se pod jeho patronátem zcela morálně rozložil na vládnutí zlodějů a tunelářů. Tak byla následně demoralizovaná celá země, čímž byla spáchána ještě daleko větší škoda, než jsou hospodářské ztráty.
Jsou povolanější kritikové "havlovského způsobu demokracie" (který se jeví poněkud nešťastným). A to mezi jeho přáteli a disidenty a vrstevníky. V této souvislosti prokládám tento článek citacemi z komentářů Bohumila Doležala (který jinde hezky vzpomíná na literární spolupráci s Havlem v šedesátých letech).

Přikládám i odkaz na text písně "Demokracie", kterou na toto téma napsal Karel Kryl (a ten je přece opravdovou legendou boje proti totalitě, ale nedočkal se takových poct, neboť mu scházela Havlova jistá mravní flexibilita, pročež ho Havel považoval pro dílo budování státu za nepoužitelného). U textu je rovnou i video (nemusíte text vůbec číst, můžete si ho rovnou poslechnout a podívat na se Kryla).

Kladu si otázku, zda Kryl touto jedinou písničkou neřekl k domácí situaci svým způsobem více, než Havel všemi svými proslovy za dvacet let. Havel prý už v disentu nesnášel vedle sebe lidi s větším talentem, než měl on, protože by mohli ohrozit jeho ústřední pozici. Zřejmě proto se osobně postaral, aby se Karel Kryl nedostal do žádné státní funkce (tak podle výpovědi přátel Karla Kryla o jeho jednání s Havlem po revoluci, když za ním Kryl přišel, aby nabídnul své služby do budování demokracie).
Havel nikdy konkrétně a adresně neukázal na příčiny a viníky. A jsou chvíle, kdy hlava státu musí takhle promluvit - usvědčovat a kárat vhod i nevhod - když je tím posledním, kdo může politiky umravnit z pozice autority. I kdyby pak musel odstoupit. Jinak není ani morální ani autoritou, ale je jako hadr na holi. Leč místo toho náš prezident filosofoval o národní "blbé náladě", které však byl spolupříčinou.

Směrem k zahraničí nemluvil o strašlivých důsledcích globalizace, v rámci níž kapitalistické nadnárodní korporace bezostyšně plundrují planetu a likvidují obyvatelstvo, nemluvil o imperiální a koloniální politice amerických firem, bank, fondů a rodových klanů, ani o agresivitě šíření amerického pojetí demokracie a "amerického způsobu života"; nepromluvil o hrůzných počtech obětí amerických dodávek zbraní (oběma znesvářeným stranám) a amerických bomb (podívejte se třeba na stránce o Jugoslávii na fotografie výsledku úmyslné střelby ze stíhačky NATO na civilisty). Jen papouškoval fráze americké diplomacie o zlých ošklivých diktátorech, které je potřeba zničit, aby svět mohl být konečně šťastný. Nikdy se nezmínil o majetkovém prospěchu, který z každé války měla Amerika (ať už Kosovu nebo v Iráku atd.), jen bájil o svobodě.
Ani po odchodu z úřadu se tento veliký obhájce lidských práv a bojovník za pravdu a lásku nikdy nezmínil o vyfabrikovaných důkazech, jejichž pravost byla zcela vyvrácena, ale které před tím ospravedlnily útok na Irák (101.000 mrtvých).
Jak zrádný je pojem svoboda!, když se neřekne svoboda pro koho a svoboda k čemu; např. svoboda pro kosovské drogové obchodníky uchvátit cizí zemi, chytat Srby, zabíjet je a prodávat jejich orgány; či svoboda pro nepředstavitelně bohaté zotročovat ty, kdo nemají nic; či svoboda pro mocné porušovat jakékoliv zákony a jednat jen ve jménu zájmů zisku; nebo svoboda pro tuneláře, kteří v české privatizaci koupí továrnu "za babku", když podplatili privatizačního úředníka, zakoupený prosperující podnik cíleně zbankrotují, rozprodají jej a pošlou na úřad práce stovky propuštěných lidí. A co svoboda médií ohlupovat, mravně rozkládat, dezinformovat? Tuto zrádnost svobody náš filosof neviděl (či nechtěl vidět). Občas sice disidentsky utrousil něco opatrně kritického, ale k tomu nemusel být prezidentem. Od nejvyššího ústavního činitele se přece jen čeká něco víc.

Je nepochopitelné zdravému rozumu, jak Havel do posledních chvil neohroženě, srdnatě a se vtyčeným prstem uraženého mravokárenství kritizoval politické poměry např. v Rusku, jimž se nenamáhal porozumět, a hleděl na ně jen kukátkem washingtonských zájmů, ale při tom nenašel odvahu analyzovat, kritizovat a napravovat domácí morální rozklad, který se kolem něj děl více než deset let - tento domácí puch, který mu zaváněl přímo pod nosem, odháněl filosofujícími traktáty. Kdy mu spadlo srdce do kalhot? Když přijal všechnu tu slávu, kterou mu Západ složil k nohám v letech 1989-92?

Možná dostal po roce 1989 prostě strach, aby si jednou nemusel smutně zazpívat písničku svého přítele J. Hutky:
Vždyť je to nerozum, zkusit se s mocným přít,
mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit,
a při tvých schopnostech pán by tě zaměstnal,
stačilo pochopit, stranou bys nezůstal.
... Havlíčku, Havle...
Havel jako bojovník za lidská práva a za mír ve světě

Havel byl známý tím, že s nabroušeným kopím chrabře vytáhl proti mocným tohoto světa a za obranu demokracie a utlačovaných, ale vždy jen tehdy, když měl za zády Bílý dům (resp. když mohl být jist, že je to v zájmu jeho amerických protektorů). Velkou statečnost projevil svým postojem k mocné Číně, která je na druhém konci Zeměkoule. "Václav Havel z ideologických důvodů do Číny prostě nejezdil, přehlížel ji. Partnerem mu nebylo čínské komunistické vedení, ale dalajláma. Výsledkem byla jakási nerovnost: Česko na této politice tratilo, Havlova reputace rostla a Pekingu jeho gesto nepůsobilo žádné problémy. Taky těm, kterých se Havel chtěl zastat, příliš nepomohlo, síly ČR na to zjevně nestačily. Politika úplného přehlížení Číny nebyla příliš produktivní." (Bohumil Doležal) Stejně neohroženě bránil mír na blízkém Východě tím, že vždy bezvýhradně stál na straně všemi okolními národy utlačovaného Izraele. Mír zaváděný bombardováním hájil dvakrát i v Iráku a za mír bojoval Havel i v Čečensku.
Některé detaily o čečenských bojovnících za svobodu jsou však zřejmě pod Havlovu rozlišovací schopnost. Nebere v potaz hrůzné teroristické útoky čečenských separatistů (masakry ve škole v Beslanu a v moskevském divadle Dubrovka). Čečenský boj podporuje bez ohledu na zdokumentované případy způsobů boje čečenských válečníků (dostatečně známé jsou filmové záběry Čečenců, které si sami pořídili, jak zastřelí ruského civilistu na ulici jen proto, že je to Rus, jak nelidsky mučí zajaté ruské vojáky, nutí je k přestupu na islám či zaživa uříznou ruskému vojákovi hlavu). To však nebrání Havlovi postavit se jim morálně po boku.
Nobelovka za mír mu však nakonec vyklouzla (snad to nezní moc škodolibě) - inu, mír je někdy potvora.

Havel jako budovatel občanské společnosti se svobodou slova a právního státu

A když se národ vzepřel proti vybudování americké základny se součástí amerického raketového systému v Brdech, měl pro uvědomělý občanský názor Havel pramálo pochopení, ač jinak doposavad vybízel k občanské angažovanosti, aby se lidé domáhali svých práv.

Tu se opět vracíme k Havlově dvojímu metru a dvoutvářnosti. Svobodu projevu velebil jen do té míry, dokud nešlápla na kuří oko právě jemu (viz např. soudní kauzu karikatury), investigativní dohled novinářů nad politiky a právo veřejnosti na informace o státních činitelích uznával jen, pokud nějaký drzý novinář nechtěl dohlížet i na prezidenta nebo se nedožadoval informací o něm.
Na novinářský dotaz ohledně majetkových čachrů kolem Havlových restitucí, odpověděl Havlův věrný Špaček, že prezidenta tato otázka "neinspiruje k odpovědi"; hezké, že?, v tomhle duchu podle jeho vzoru argumentovali snad všichni naši politici, na něž se něco provalilo; zdroj).
Z médií si vybíral jen ta, která mu nekladla nepříjemné otázky (např. Českou televizi). Taková si zval k sobě na návštěvu (přece nebude On chodit někam do studia), usadil je do křesílek někde v salónku, kde padla na reportéry posvátná bázeň před majestátem nejvyššího státního představitele, takže je ani nenapadlo zeptat se na něco nevhodného, co by mohlo rozrušit Jeho Výsost, a jen mu uctivě přisluhovali při jeho filosofujících glosách. (To není špičkování proti Havlovi, který se konec konců jen choval dle své nátury dramatika a divadelníka, ale proti těm reportérům, kteří servilně zaujali takovéto role; současní mediální pracovníci mimochodem provádějí to samé uctívání Havla, i když je idol po smrti a nelze tedy říci, že by je k tomu nějak tlačil.)

Podobně dvojí metr měl i pro ideu právního státu. V kauze vzpoury v České televizi se Havel choval zcela v linii své dvojaké morálky. Vyhlášením podpory vzbouřencům, kteří ač nebyli v souladu "s literou zákona", počínali si v souladu "s duchem zákona", jak to Havel interpretoval, vlastně před národem řekl, že zákony se dodržovat nemusí. Legální Hodačova televize byla dle Havla sice dle "litery zákona" ale "v rozporu s jeho duchem" (pomohl si přirovnáním s rokem 1948, kdy se komunisté dostali k moci legálně, ale proti duchu ústavy).
I já jsem samozřejmě stál srdcem na straně vzbouřenců a "bobovizi" jsem zavrhoval, avšak stejně tak odmítám Havlovu argumentaci, která sice není nemravná, ale je hluboce nemorální a z postu hlavy státu demoralizuje národ. Smutně typické pro Havla je, že argumentovat ve prospěch "vzbouřenců" bylo možno i jinak, ale Havel bez skrupulí zvolil tento způsob, který se neohlíží na právo. Kdo pak mohl brát z jeho úst vážně volání po právním státu?
Pravdu a lásku nedokázal Havel přinést nejen do mezinárodních vztahů, kde si z něj velcí hráči udělali maskota, jehož přítomnost na konferencích jim dodávala jakýsi morální punc věrohodnosti, ale bohužel ani na domácí politickou scénu. Zvláště známá je jeho nenávist (a podle očividců je to silné slovo na místě) k V. Klausovi (Klaus byl pro Havla cosi jako Rusko). Havel prostě nebyl tou vysoce mravní osobností, která dokáže svými osobními kvalitami inspirovat, zvát k napodobení a přenášet je na lidi kolem sebe.

Na druhé straně i při vší kritice nutno uznat, že prostou lidskou slušností stál o patro výše, než proudily kalné vody české politiky.

A co říci o jeho údajně úspěšné roli při převádění národa od totality ke svobodě? Není to zas až tak slavný režijní počin. Jednak s národem nečestně manipuloval, jak bylo řečeno výše, a vysloveným neúspěchem jeho éry bylo rozbití Československa, čili rozpad státu, jehož byl prezidentem. Dlouhá řada komentárů tenkrát měla za to, že Havel jako prezident proti rozbití státu (čili toho dědictví, které dostal do správy a na něž přísahal) nedělal ani zdaleka tolik, co mohl a měl. Slováci Havla příliš nemilovali (dokonce po něm v Bratislavě házeli vajíčka), a tak byl možná docela rád, že se jich zbavil, - těžko co říci o všech jeho motivech, kvůli nimž při rozkládání státu zaujal pozici mrtvého brouka. Možná se bál, že by vypuklo násilí ze strany slovenských nacionalistů, kteří prý byli připraveni podnikat nějaké diverzní akce na Moravě, kdyby Praha bránila odtržení Slovenska.

Havel jako slavný filosof

To, že sklízel úspěch po celém světě, nebude zřejmě díky filosofické kvalitě jeho projevů, ale spíše proto, že jako figurka výborně zapadal to plánů architektů nového světového řádu, kteří ho s radostí ověnčili celosvětovou slávou k tomu, aby svou roli mohl vykonávat co nejefektivněji.

Celá malost Havla jako veřejné osobnosti i jako filosofa vynikne při srovnání s osobností skutečně velkého formátu, jakou byl např. A. Solženicyn, který se nedal koupit ani komunisty ani kapitalisty. A nezaštítil svou autoritou válečné zločiny. (A jeho knihy a projevy se dají číst.) Pokud někdo tvrdí, že Havel uskutečnil Solženicynovu výzvu: "Nežít ve lži," a myslí tím období po r. 1989, pak je to dost krutý vtip. Škoda, že se Havel nepokusil dostat do českého povědomí jiný Solženicynův výrok: "Je na čase, aby Západ bránil ani ne tak lidská práva, jako lidské povinnosti." Chcete-li vidět skutečnou svobodu veliké mysli, stačí si otevřít např. jeho harvardský projev, který se bude přetiskovat a číst i v době, až bude jméno Havel jen položkou na seznamu mrtvých prezidentů. (Ambon o tomto velikánovi.) Mimochodem, po bombardování Bělehradu přirovnal Solženicyn NATO k Hitlerovi.

O Solženicynovi jsem kdysi napsal: "Usvědčil ze lži sovětský režim, za což sklidil na Západě ovace. Pak usvědčil ze lži i Západ a ovace umlkly." V těch dvou větách je skryt i rozdíl mezi ním a Havlem, pro něhož platí jen ta první z nich. Proto zemřel s kufrem plným medailí a řádů.

Havel je sice opěvován jako ten, kdo "nás převedl do svobody". Jenže jak by mohl bázlivý služebník mocných klanů chápat, co to znamená svoboda? A když to sám nechápal, jak by mohl tento experiment dopadnout jinak, než jak u nás dopadl? Solženicyn píše: "Jestliže se ... budeme bát, pak jsme beznadějně ztraceni a zasluhujeme si tohoto Puškinova opovržení: Nač je stádům darů svobody? ... Jejich dědictvím z rodu na rod je jen jařmo a bič."

Havel - důchodce

Myslím, že mu náš národ po přelomu tisíciletí po právu přičítal k tíži jeho spoluzodpovědnost za morální rozklad české politiky, za šíření nekritického amerikanofilství a slaboduché rusofobie (odmítal Rusko počítat do Evropy), jakož i za ospravedlňování nespravedlivých amerických válek, do nichž jsme byli (i díky Havlovi) zataženi. Když odešel z prezidentského úřadu, měla zřejmě většina národa za to, že tam byl až moc dlouho. O tom mimochodem velice výmluvně vypovídá i podpora veřejného mínění jeho úhlavnímu antipodu V. Klausovi, který rok po svém zvolení prezidentem dosáhl skoro takové důvěry, jakou měl Havel při svém nástupu do funkce v dobách prvotní euforie. O faktickém stavu jeho obliby v národě mlčky svědčí i osudy (resp. pády) politických stran, které Havel kdy veřejně před volbami podpořil svou přízní, a tím nad nimi vyřkl ortel záhuby; jeho politické "polibky smrti" jsou už příslovečné (naposled takto poslal do politického podzemí stranu zelených).

Po odchodu z úřadu Havel (sice správně, ale příliš pozdě) kritizuje režim, který pomáhal budovat a v jehož čele 13 let stál. Připomíná, že moc zde uchvátili bývalí komunisté a kvůli tomu se dílo budování demokracie nedaří. Jenže sám se velice zasloužil za to, že u nás neproběhla žádná politická očista společnosti (ve stylu alespoň nějaké slabší ozvěny poválečné německé denacifikace).
»...Havel a jeho lidé připustili, aby značná část archivů (spolupracovníků StB) byla zničena. Přímo pod nosem docela bezmocného místopředsedy federální vlády Čarnogurského likvidoval setrvavší náměstek ministra vnitra a bývalý velitel StB generál Lorenc nepohodlnou dokumentaci. Zbytek se pokusil ministr vnitra Sacher využít proti svým politickým oponentům, pak jej použili Havlovi lidé proti konkurenci (případ Bartončík). Bylo jasné, že se s věcí musí něco dělat. Základem toho, co zbylo, byl tzv. registr svazků, pouhý seznam spolupracovníků komunistické politické policie. Jediné, na čem se shodlo skoro celé politické spektrum, bylo, že se tyto seznamy nesmí za žádnou cenu zveřejnit. Když takto vyřadili racionální řešení, začali vymýšlet iracionální. A jak už to bývá, většina seznamů se vzápětí dostala na veřejnost neoficiálně (Cibulkovy seznamy).« (B. Doležal)
Zveřejnění seznamů spolupracovníků StB Havel neúnavně kritizoval a jejich hodnověrnost vytrvale zpochybňoval (neslušné slovo, jímž ho za to v médiích označil jeho bývalý přítel, disident Cibulka, je dostatečně známo; naštěstí měl Havel tolik soudnosti, že Cibulku nezažaloval). Jiný klíč k politické očistě však Havel dodat neuměl a asi ani nechtěl. I to vypovídá o jeho slepotě k významu morálního stavu společnosti a mravnosti v ní.

+ + +

Třetí dějství na pódiu života stárnoucího dramatika, bylo pro něj zřejmě spíše bolestné. Nejen kvůli zdravotnímu stavu. Přinejmenším si musel alespoň částečně uvědomit, v jakém morálním marasmu je vláda této země, jaké morální škody byly napáchány na jejím obyvatelstvu. Jsem dále přesvědčen, že tak inteligentní člověk musel (po získání jistého odstupu od role prezidenta) alespoň mlhavě nazřít, že hrál roli, kterou si sám nenapsal. Na světě určitě žije pěkná řádka lidí, kteří jsou vzdělanější, moudřejší, silnější, odvážnější a pracovitější, než byl Václav Havel. Přesto nikdy nedostanou žádnou odměnu, ani se jim nedostane poct, řádů, medailí, čestných doktorátů, ani je nezvou na univerzity slavných jmen, ani je nezná půlka světa. Když svět složí někomu k nohám tolik chvály, uznání, slávy a jmění, pak to nebývá za jeho lidské kvality, ale za to, že služebník koná, co je od něj očekáváno a že dobře sehrál nějakou roli, která je důležitá pro někoho, kdo má tu moc tohle všechno svému oblíbenci dát za odměnu... Kdybys zachránil před smrtí miliardu lidí z třetího světa, určitě nebudeš tolik chválen a oceňován jako náš hrdina. Čím to, Havlíčku Havle?

+ + +

Havel je dnes mytologizován jako téměř bájeslovná bytost, která se čistá a neposkvrněná vynořila z močálu komunismu, aby převedla naši společnost z totality ke svobodě. Jenže se už neříká, že se mu ten převod nepovedl. (Hodnotit jako úspěch vše, co neskončí válkou a bratrovražedným krveprolitím, může být realistickým pohledem někde ve kmenových středoasijských republikách, ale v našich středoevropských podmínkách to asi není správné měřítko.) Neúspěch převodu do svobody je znát v tom, že dnes ani po dvaceti letech nežijeme v civilizované a slušné společnosti (jakou je např. Rakousko), ale v morálně rozvrácené kleptokracii, z níž je české obyvatelstvo frustrováno a morální zlepšení je v nedohlednu. Doufat, že náprava věcí nastane výměnou generací, není opodstatněné, protože nové generace vyrůstají v morálně pokřivené společenské konstelaci. Hospodářství je zruinované a zadlužené, politika plná korupce. Byl-li zde V. Havel 13 let v nejvyšší ústavní funkci, není možno mu nepřiřknout za tento stav vysokou míru spoluzodpovědnosti. A není to jen kvůli Havlově nepraktičnosti či politické nešikovnosti, ale především kvůli jeho mravní a morální nepevnosti. Tento obrovský neúspěch transformace společnosti samozřejmě není jen dílem V. Havla, ale je i jeho dílem.

Osobně si myslím, že Havel ne dosti hluboce chápal obsah těch slov, které si vepsal do znaku: pravda a láska. Používal je spíše jako líbivý slogan, proti němuž lze těžko co namítat (co můžeš mít proto lásce a pravdě, že?) Jenže pravda to souvisí s prorockou službou a vyžaduje naprostou morální pevnost. Tomu Havel nedostál. A láska to je hodnota související s obětí a s poznáním lidské duše (a Boha), a zakládá se na nekompromisní mravnosti; ani tomu obsahu se Havel ve svém veřejném životě nepřiblížil.

A máme na stole opět tu otázku, která nás zajímá a často ji zde řešíme. Oč opřít své uvažovaní, aby mohlo být zakotveno v pravdě a lásce. Solženicyn těsně před smrtí řekl: "Pro mě je víra základem a pilířem osobního života člověka." Havlův osud je smutným dokladem dávné zkušenosti, že bez víry v Boha je člověk i se svými úvahami (ať už jsou jakkoliv sofistikované) jen popelem vířícím ve větru svých vášní a předsudků či plevou hnanou vichry světské marnosti kamsi... Má-li mít nějaké lidské snažení opravdovou hodnotu, musí být zacíleno do věčnosti, poměřovat se s věčnými hodnotami.

S každým dalším mravním pokleskem se mění a deformuje duše člověka. U Havla to byl proces probíhající celá devadesátá léta, leč osudovým zvratem bylo nejspíš bombardování Bělehradu. Mám dojem, že v té době přišel o své typické charisma a začal být lidem protivný. Právě před koncem milénia přišel o větší část těch zbytků přízně národa, jimiž byl před desetiletím zahrnut. Nakonec už byl Havel jako "tenhle Gorbačov, jehož znal celý Dlabačov", - více znám a uctíván za hranicemi, kde ho moc neznali a byl tam spíše symbolem čehosi, než doma, kde jsme ho znali. Takže v r. 2003 - "když jednou odešel, nikdo se kvůli tomu nevěšel..." jak se zpívá.

A co se týče jeho politického vidění světa? Jeho stále opakovaná dutě neškodná fráze o "globální odpovědnosti" nemá šanci dojít naplnění za současného mocenského systému, dokud nadnárodní korporace nebudou mít z odpovědného chování zisk, a to je takový protimluv, že to zřejmě znamená: nikdy. Leč třeba se vývoj bude ubírat jiným cestami. Na spadnutí je tu nová velká válka. Jestliže USA v osmdesátých letech "uzbrojili" Sovětský svaz, pak dnes Čína a spol. mohou snadno "uzbrojit" Evropu. A osud USA je velikou otázkou. Havel sám napsal: "Doby, kdy Evropa učila a vychovávala svět, definitivně skončily." Možná Havel zemřel právě včas, aby neviděl, jak se Evropa prostřednictvím vleklé všestranné krize ekonomiky i hodnot a mravního a morálního úpadku stává tím, čím byla kdysi, - západním poloostrovem Asie.

Asi se tento politik už nedokázal vymanit z politických kulis, které si na svém podiu vystavěl a zvyknul si na ně. Amerika - přítel a dobro. Rusko - nepřítel a zlo. Jednoduché vidění světa a uzavřená mysl jsou vždycky pokušením. To je kámen, který táhne mezinárodní vztahy ke dnu. Leč neumím si představit, že by při pohledu na vývoj světa nezačal nakonec alespoň tušit, že ta Amerika nebude tak jednoznačně kladným supermanem, který má jen ty neušlechtilejší cíle a je povolán zachránit svět pro svobodu a blaho (snad alespoň nová éra Wikileaks mu trošičku pootevřela oči). Ať už tušil či netušil, je to v obojím případě důvod k lítosti nad tímto člověkem, v němž bylo něco ušlechtilého, a který mohl vykonat něco opravdu dobrého a významného pro svět (byť by v takovém případě určitě nebyl ani z tisíciny tak slavný a známý), kdyby... Kdyby co? Co dává člověku světlo do mysli a vyvádí ji z temnoty nevědomosti, předsudků, podezíravosti, obojakosti, alibismu, licoměrnosti, naivity...? Sám člověk nemá sílu ani prostředky, aby sňal zatemňující závoj ze své mysli. Kdo to pro něj může udělat? Křesťan zná odpověď.

P.S.
Někteří kritikové vidí náznaky sebereflexe a sebeironie v jeho filmu Odcházení. Nevím, jestli to tak je. Rád bych věřil, že - v duchu přísloví "lépe pozdě, než nikdy" - si Havel nakonec uvědomil, co pomáhal provést s touto zemí. A rád bych věřil názoru autora kritiky, že se tímto filmem Havel národu hluboce omlouvá. Pokud to tak je, potom mu jako Čech sám za sebe odpouštím. Ale za ty tisíce zabitých, jejichž vyvražďování tak horlivě (ne)morálně zaštítil, mu odpustit nemohu. Za ně ať ho soudí Bůh.


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz