Ambon
Zobrazení příspěvku č. 756: #
Administrátor
--- 29. 12. 2011
Ohlédnutí za pohřbem
O duchu doby
Minulý týden jsme se mohli opět nadýchnout doušku totalitní atmosféry, která se paradoxně vrátila do naší kotliny u příležitosti smrti prvního prezidenta po pádu totality. Může to být dosti cenná zkušenost. Svědčí mj. o tom, jak snadno se současné společnosti může (vlastně kdykoliv) zmocnit duch totality a jak bezbranná většina společnosti vůči tomu je. Stačí nějaký vhodný impulz, který media využijí, zesílí a rozprostřou na lid.
V některých případech média zneužijí nějakého impulzu, který by sám o sobě mohl být neškodný, a sama se stávají iniciátory manipulace. To je ještě ta lepší varianta, protože alespoň víme "kdo za to může". V horším případě jsou sama média obětí silné (dojemné, dějinotvorné či euforické) události nebo podlehnou "charismatickému" vlivu silné osobnosti, a pak vykonávají jen roli aktivního zesilovače. Novináři sami pilně pracují (a domnívají se, že zcela svobodně a odpovědně) ve prospěch manipulace s lidmi. A lidé, kteří tomuto masovému vlivu podlehnou, si myslí, že všechno je tak, jak má být, že tento (duševní i duchovní) stav společnost je adekvátní aktuální společenské situaci.
Když zde hovoříme o duchu totality či duchu události, duchu ovládajícímu společnost apod., nemyslíme tím něco abstraktního, ale naopak cosi velice skutečného a výrazně se konkrétně projevujícího. Konec konců i Václav Havel rád hovořil o duchu a měl tím na mysli zcela konkrétní objektivní skutečnost.
Abychom mohli pokračovat, musíme si připomenout některé prvky křesťanského učení o člověku.
Křesťan poučený evangeliem ví od Ježíše Krista, že zdrojem duševního a myšlenkového života není hlava ale srdce. Ze srdce vycházejí všechny vášnivé (tj. vzrušené) myšlenky, touhy, vášně (Mar 7,18-23). V srdci se člověk rozhoduje; rozum poté už jen racionálně zdůvodní, podpoří a provede to, co se rozhodlo v srdci. Ze srdce dostává rozum zadání pro svou činnost, kterou poslušně provádí. Tento rys vnitřního ustrojení člověka nám Kristus v evangeliu nepřipomíná zbytečně. Ten, kdo chce dosáhnout nějakého stupně kontroly nad svým vnitřním životem, musí tyto principy dobře znát a postupně se naučit je pozorovat. (Už samotnou schopností sledovat to, co se děje v jeho nitru, dosahuje člověk překvapivé míry kontroly. Temné duchovní síly ovlivňující zvenku stav srdce, totiž nemohou naplno pracovat, když nemohou zůstat skryty.)
Tedy - kdo dosáhl kontroly nad srdcem člověka, získal tím značný stupeň moci nad celým člověkem - ať už je tím, kdo má tuto moc, daný člověk sám, nebo je to nějaká duchovní bytost (mám na mysli démona) nebo je to nějaká pozemská politická vláda atd. Tyto vědomosti a nějaký pokus o jejich praktickou reflexi patří k principům křesťanské duchovní praxe. Jenže netýkají se jen jednotlivé lidské osoby, ale mají svůj průmět i do studia chování celé společnosti. Jinými slovy - komu se podaří uchvátit nějaký stupeň kontroly nad srdcem lidí, z nichž se skládá společenská masa, dosahuje tím odpovídajícího stupně kontroly nad společností. Záludné na tom je, že tato moc nad lidmi je skrytá, lidé si ji neuvědomují a vůbec jim nepřijde na mysl, že jsou manipulování, protože mají dojem, že ke svým rozhodnutím dospěli svým vlastním uvažováním.
A nyní alespoň zběžně něco o světských důsledcích řečeného.
Tyto zákonitosti vyplývající z vnitřního ustrojení člověka jsou jistě známy i psychologii, a z ní pak pocházejí metody, jimiž běžně pracují média při manipulaci s diváky (posluchači, čtenáři). Jak se zdá, poměrně málo se využívá přímá lež, většinou se spíš dovedně pracuje s pravdivými či jednostrannými informacemi. To je ta vrchní vrstva mediální manipulace, která je dostatečně známá. Vypadá to tak, že pod ní je ještě hlubší vrstva, a ta pracuje nikoliv s rozumem a argumenty, ale se srdcem manipulovaných lidí. Např. skrze emoce (hněv, dojetí, sentimentální soucit, lítost, rozhořčení, nadšení); někdy však může působit samotné "hraní na city" průhledně až trapně. Efektivnější je jiný způsob, jak naklonit srdce lidí tam, kam je třeba. Pokusit se je přimět, aby si vytvořili osobní vztah (např. k oběti konfliktu, s níž diváky reportér seznámí; pochopitelně oběť musí patřit k té straně, kterou chce reportér ospravedlnit a glorifikovat).
To v praxi znamená seznámit diváky s konkrétní lidskou osobou a jejím pohnutým osudem. Kdybych byl redaktorem, který by chtěl zmanipulovat diváka, učinil bych asi toto. Vybral bych ke své reportáži určitého člověka (nejlépe ženu či dítě), náležející k té straně, k níž chci strhnout sympatie. Nechal bych ho učinit krátkou výpověď či bych mu položil jednu nebo dvě otázky. Nejlepší je, aby se jeho výpověď netýkala politiky, protože s tím už lze polemizovat. Stačí jen, aby promluvil o svém tragickém osudu, a při tom bych ukázal, co mu způsobily bomby či rakety létající z druhé strany. Žádné velké podrobnosti, jen předvést divákům jeho osobní neštěstí. Zdá se, že to úplně postačuje k tomu, aby k této osobě posluchači pocítili přirozený soucit a naopak zaujali postoj averze k tomu, kdo jí to způbil, tj. paušálně ke všem příslušníkům opačné strany (co na tom, že i na druhé straně jsou lidé nespravedlivě postižení raketami létajícími naopak ze strany, k níž patří mediálně předváděná oběť konfliktu?) Někdy se v rámci "objektivity" zařadí do reportáže i předvedení nějaké osoby z té druhé strany - to bývá většinou arogantní politik, voják, fanatik apod., nebo to může být civilista, ale toho už reportér nechá, aby řekl něco, s čím se dá nesouhlasit.
Jakmile je srdce nakloněno vybudovaným vztahem, přestává rozum fungovat nezávisle, ale už jen zdůvodňuje to, co si srdce přeje zdůvodnit; pracuje s dodanými informacemi tak, aby to bylo ve prospěch strany, k níž mám příznivý vztah. Dokonce je člověk schopen někdy zavrhnout i velice silné argumenty a důkazy, protože působí jen na rozum, kdežto srdce je silnější. Ten, kdo si přeje s lidmi manipulovat, se už pak nemusí o nic starat. Lidé sami přemýšlejí v rámci vloženého nastavení - vyhledávají si sami informace ve prospěch jednoho a bagatelizují či potlačují informace, jež jsou ve prospěch druhého. Myšlení pak funguje skoro jako počítač, do něhož je vložen software, který hardware (tj. rozum) už jen poslušně vykonává (to je, samozřejmě, jen přirovnání).
Když je tu zrovna zájem na převratu nějakého státu, u něhož si přejeme změnit vládu či společenské zřízení, pak média neustále informují o osudech aktérů opozice - bez ohledu na to, že tato opozice má nepatrný počet příznivců a že pronásledování opozičních lídrů má charakter tak krutých trestů jako např. desetidenní vězení za organizování nepovolené demonstrace apod. Nemluvě o tom, že média zásadně přehlížejí hospodářskou kriminální činnost těchto "nespravedlivě stíhaných". Tak mi to připadá.
Tento vyzkoušený postup vidíme ve zpravodajství zcela běžně. Kdyby byla televizní redakce objektivní, pak by vždy v průběhu používání těchto psychologicky ověřených postupů měl někde v rohu obrazovky blikat červený nápis: "Pozor, právě je s vámi manipulováno."
Prostou úvahou nahlédneme, že nejúčinnější vlády nad společností se dosahuje, když jsou zmanipulována i média. Tj. když samotní novináři nevědí, že jsou zmanipulováni a tuto manipulaci jen agilně (a v dobré víře) rozšiřují na společnost. Impulz, z něhož se stane software, podle něhož pracují novináři, může vzejít buď z nějaké působivé události nebo silné osobnosti (či z kombinace obojího).
Dvacáté století zná celou řadu ilustrací. Vzpomeňme třeba na Hitlera, který dokázal oslovit a uchvátit celý národ tím zvráceným impulzem, kterým jej masíroval. Zajímavá je proměna naší společnosti v době kolem začátku druhé světové války - zvláště změna myšlení tehdejších novinářů, kteří dokázali přenést svůj stav na společnost a vyvolat skutečnou společenskou agresi vůči těm, kteří si uchovali odstup a svobodu. O tomto mediálním honu na nepřizpůsobivé by mohl své vyprávět např. Karel Čapek, jehož tato společenská proměna dostala do hrobu. Podobně silnou událostí, která ovlivnila myšlení lidí, byl konec druhé světové války, euforie, osvobození atd. A můžeme jít dál - nerealistická antikomunistická hysterie v USA (tzv. mccarthismus; 14 miliónů lidí bylo prověřeno FBI; statisíce lidí muselo složit přísahu, že nejsou komunisty; do podezření a tím pádem i šikanování se dostal např. Charlie Chaplin, Albert Einstein a dal.; spousty lidí byly v USA postiženy celospolečenským opovržením, ztrátou zaměstnání, části platu atd.). Pozoruhodné je i nekritické opojení a důvěra, kterou většina společnosti na druhé straně železné opony vložila v komunistické ideje.
Minulý týden jsme právě u nás zažili něco, co nejspíš není tak vzdáleno od právě popisovaného. Z části je to působení události smrti prezidenta, z části je to výsledek práce médií a z další části je za tím i působení vlády, která pohřbu zesnulého bývalého státníka udělila nejvyšší stupeň pompy. K tomu je možno ještě připočíst ohlasy novinářů a státníků ze zahraničí, které dodaly českému člověku pocit světového uznání (s nerealistickým pěstováním národní sebedůvěry pracoval i Hitler; ten šel však ještě o hodně dál, až k sugesci národní vyvolenosti).
Značný vliv zde jistě sehrává skutečnost, že u tak necírkevního národa, jako jsme my, jsou tyto lidové státnické ceremoniály a jejich emocionální vrstva nepokrytou náhražkou církevního života. Účastníci velkolepých a masových pietních akcí prožívají jakýsi odlesk toho, co cítí náboženští lidé při duchovních slavnostech. Přiznávám se, že na mne působí právě tento "odlesk" jako nějaká žalostně neúplná náhražka. Narážel jsem na to na začátku předchozího článku:
"Když se světská pieta stane náhražkou za náboženské rozloučení s modlitbou, působí to vskutku děsivě a beznadějně. A když vyzývání k zachovávání odkazu (Věrni zůstaneme!) má nahradit víru ve věčný život, dýchne na člověka mrazivé vanutí prázdnoty."
Komentátoři často velebili "semknutí národa" či jeho sjednocení kolem Havlovy památky. Uznávám, že zážitek takové jednoty je silná zkušenost. Jenže takové sjednocení lidí samo o sobě ještě nemusí znamenat, že je to něco dobrého. Pomineme-li velkolepé sjednocení Němců před druhou světovou válkou a obrátíme-li se k Bibli, pak lze připomenout, co se píše o stavu lidí, který vyústil ve stavbu Babylonské věže: "Celá země byla jednotná v řeči i v činech" (Gen 11,1). Tou jednotou se nemyslí jen tehdejší společný jazyk, ale společné úmysly, dohoda, jednání. (Mohli bychom říci i - politická jednota. Ne nadarmo si dala Evropská unie do svého architektonického znaku právě Babylonskou věž. Viz příspěvek č. 529, kde je kromě obrázku dávné i současné věže také zamyšlení nad dvěma různými druhy sjednocení lidí.) Křesťan by měl chápat, že každá jiná jednota, která není založena na sjednocení v Kristu, je službou zlu.
Tím se pomalu dostáváme k tomu, před čím by nás měl zážitek minulého týdne a dusivý závan totality varovat. A to je očekávané sjednocení celého lidstva, sjednocení, které už kvasí a zdá se být téměř na dohled. Mám na mysli to, co očekávají křesťané a o čem hovoří naši dávní i nedávní proroci: příchod Antikrista. Zcela jistě bude pracovat i s prostředky, o nichž byla výše řeč. Bude jistě mistrně využívat vnitřního lidského ustrojení, a tudíž se bude snažit proniknout k srdci každého člověka. Bude používat média, která budou nevědomky zmanipulovaná tak, aby s nadšením šířila jeho duchovní vliv. A budou to činit v dobré víře, že je to v zájmu největšího blaha lidstva. Jeho mocný impuls bude zasahovat lidská srdce na všech úrovních - od emocionálního až po ten slovy nevyjádřitelný způsob. Bude používat své kouzlo (a to slovo používám v nejširším smyslu toho slova) k tomu, aby se dostal do lidských srdcí a lidé zmanipulovaní, očarovaní a oklamaní pocítili opojný prožitek jednoty. Lidé, povzneseni tímto falešným sjednocením, se pak snadno obrátí s nevýslovnou nenávistí vůči všem, kteří toto "krásné" dílo kazí svou nedůvěřivostí, vnitřní svobodou a jiným smýšlením.
Jak snadno se to vše může stát, o tom nás učí např. vzestup Hitlera k moci i události minulého týdne. A dnes by to Hitler měl daleko snazší. V době takové rozšířenosti a moci médií je možné provádět s lidmi věci, které byly před pouhým stoletím zcela nepředstavitelné. Právě události minulého týdne ukázaly, že s velkou částí společnosti nebude při jejím sjednocování žádný problém. Lidé už jsou připraveni myslet stejně a s radostí nechat svá srdce ovládnout impulzem dojemné události; bez odporu se nechají strhnout chováním druhých, které je mediálně představeno jako následování hodný příklad. A zvláště ochotně následují příkladu slavných (tj. v dnešní době hlavně herců apod.)
Jak je to možné, že jsou dnes lidé tak neuvěřitelně snadno ovladatelní? Asi je to kvůli tomu, že na jedné straně nemají žádnou kotvu, které by se mohli přidržet v tom dravém duchovním proudu, který zmítá společností (a dovolím si tvrdit, že jedinou takovou dostatečně stabilní oporou je evangelium a zakotvenost ve správně vedeném duchovním životě). Na druhé straně - způsob života, který lidé vedou, učinil jejich srdce zcela nechráněnými proti manipulaci zvnějšku, a navíc jsou už vychováni tak, aby nevěnovali této ústřední části své bytosti prakticky žádnou pozornost. Nemají tudíž ani síly ani schopnosti ani důvod nějak aktivně kontrolovat toto centrum svého vědomí. Nechají se snadno dojmout, snadno přesvědčit, snadno ovlivnit, snadno oklamat; rádi sní, jsou roztoužení, materialističtí, loví kolem sebe každý impulz, který jim dá nějaký prožitek. Těžko si představit lepší lidský materiál pro případného velkého masového manipulátora, než lidi, kteří jsou tak snadno ovladatelní svou závislostí na materiálním dostatku, zábavě, emocích...
A jestliže se dnes zdá, že místo pro takového manipulátora je už sice připravené, ale naštěstí prázdné, tak si uvědomme, že takováto místa nebývají uprázdněna dlouho.
+ + +
Názorná mediální ilustrace k výše popisovanému
Ocituji pár řádků současného novináře z Lidových novin, který opěvuje velkolepost pohřebního průvodu vinoucího se křivolakými pražskými uličkami k Hradu. Nekritizuji skutečnost, že se nějakému novináři průvod líbil ani že na něho zapůsobil povznášejícím dojmem. Spíše se pozastavuji nad pozměněnou myslí tohoto novináře, který je určitě inteligentním a vzdělaným člověkem. Ta proměna mysli, stržené duchem události, je tak výrazná, že se snad blíží stavu změněného vědomí vyvolaného opojením z halucinogenů. Používám výňatek z jeho článku jako ilustraci síly toho pseudoduchovního působení, o němž je řeč výše.
Za nejtypičtější rys myšlení toho novináře bych asi považoval ztrátu soudnosti. Jinak si neumím představit, že by vzdělaný inteligentní člověk napsal dobrovolně tak hloupě zidealizovaný popis jakékoliv masové akce. Čtenář nezasažený kouzlem události a uvažující svobodně si totiž nutně bude myslet, že si novinář dělá z pohřbu srandu a vypráví o něm s přemrštěnou (a vzhledem k tomu, že je to pohřeb, tak i trochu nevkusnou) ironií. Jenže po chvilce čtení pochopíme, že novinář to myslí smrtelně vážně. Nuže, již úryvek z jeho článku:
»[Havlova pohřbu se účastnili] lidé, o kterých jsem si skoro jistý, že nejenže nekradou, netunelují, nekorumpují a neprovádějí neplechu většího typu, ale ani neodhazují pet-lahve, natož pneumatiky podél cest, neničí zeleň a neplaší ptactvo a třídí odpad a přispívají drobným obnosem na charitu různého typu a jsou pro cyklistiku a poznávací a šetrnou turistiku a jsou tolerantní a bez předsudků různého druhu a zajímá je svět, k němuž jsou otevření a nebojí se ho, protože to, že jsou Češi (taky tam byli Slováci a jistě další, taky jsem si všiml velmi sympatické rodiny romské) neznamená nic jiného, než mají tuhle zemi rádi, ovšem neagresivním, otevřeným a vlídným způsobem, bez mindráků a paranoických představ, že tu zemi někdo ohrožuje, když tak jen zdejší obyvatelstvo a jeho jiní reprezentanti. A dále tvrdím, že se toho průvodu účastnily typově nejhezčí ženy a mladé ženy, které byly v těchto dnech v daném prostoru k zastižení ...« (Zde je ten výplod v celé své nádheře; a v podobném duchu - byť ne v takové intenzitě opojení - se nesla většina novinových komentářů.)Výše citovanými jiskrně svazáckými řádky by mohl být v Rudém právu popisován moderní prvomájový průvod - za předpokladu, že by komunismus ještě nepadnul. Myslím však, že by to odpovědný redaktor Rudého práva nepustil do tisku, protože by se takovému článku smáli ve všech hospodách a chápali by jej jako otevřený výsměch socialistickému Svátku práce.
Vzpomínám si, jak jsme se kdysi posmívali politicko-společenským textům v komunistickém Rudém právu a všelijakým posměšným způsobem je upravovali, či je zábavně převyprávěli. Prováděli jsme to jako součást nutné psycho-hygieny a pro udržení duševního zdraví v období normalizace. S právě ocitovaným výlevem omámeného srdce politicky uvědomělého budovatele světlých zítřků kapitalismu v naší vzkvétající Evropě bychom mohli naložit podobně. Ta atmosféra pro tento druh psycho-hygieny tu zavanula z doby před dvěma desetiletím úplně samovolně.+ + +
Jak bychom dnes převyprávěli svazácký článek z Lidových novin? Člověk si nad ním představí průvod lidí - všichni s čestnými charakterně řezanými tvářemi (muži vypadali jako klon majora Zemana a doprovázeni byli "ženami za pultem"), většina z nich vedle sebe vede jízdní kolo, cestou po Malé Straně sbírají pet-lahve, pokud se někde povalují po ulicích města; průvod dává bedlivý pozor, aby šel jen po chodníku a nešlápnul nikde na trávník, či nevyplašil ptáčka sedícího na soše Karlova mostu; možná cestou stihnou protřídit nějaký odpad; průvod samozřejmě též rozdává štědré almužny žebrákům, kteří se sem sbíhají z celé Prahy... Zástup je plný krásných žen a lepých děv, na jejichž uvědomělých tvářích se zračí, že se věnují čtení celých knihoven kvalitní literatury (jak svazácký autor naznačuje později). Není pochyb, že Havlovy sebrané spisy znají všichni tito vzdělanci zpaměti.
Tento průvod elfů či lidí z vysněné budoucnosti nám kráčel Prahou s takovou pozitivní energií, až je možno mimoděk lehce se podivit, že nebožtík nevstal z mrtvých, když k němu takový průvod nekradoucích, neplechu netropících a pneumatiky podél cest neodhazujících a zeleň neničících svatých cyklistů dorazil. A nad hrobem státníka milovaného veškerým pracujícím lidem tito ekologičtí poutníci rozvinuli recyklovatelný transparent: "Evropané všech zemí, spojte se!"
A na konec ještě pár slov k závěru týdne - k církevnímu pohřebnímu obřadu
Když se zástupy sejdou na církevní slavnost, je účel setkání přesně definován. Stejně, jako je naprosto zřejmé, v čím jménu se lidé shromáždili. Vše je přehledné, všichni vědí, jaký bude průběh a co se přesně zrovna děje, a prostor k manipulaci s davem je minimalizován. Pozornost lidí je obrácena nikoliv k člověku ani k ničemu pozemskému, ale výše - mimo tento svět. Pokud je shromáždění opravdu vedeno jako čistě duchovní a jsou používány tradiční postupy, pak je prostor ke klamání lidí velice omezený. Tím se mocně odlišují církevní obřady od ceremonií světských. A v tomto duchu jsem trošku doufal, že církevní pohřeb exprezidenta tak trochu zkoriguje a napraví tu opojnou pietní hysterii světského klanění památce zesnulého.
S jistou nadějí na ukončení několikadenní duchovně pokleslé nestřízlivosti tedy bylo lze očekávat církevní pohřeb v katedrále. Nebudu zde hodnotit přednesené jednotlivé projevy a kázání; k tomu se necítím povolán. Neodpustím však podivení, že v hlavní homilii nezaznělo prakticky nic o Kristu, o vykoupení člověka či o vzkříšení, což bývá středobodem křesťanských pohřebních kázání. Pohřeb prý sledovaly tři miliony lidí, mohly se dozvědět něco o jádru křesťanské víry.
Pár slovy bych se chtěl zmínit o celkovém vyznění církevního obřadu, resp. zádušní bohoslužby. Asi bychom se všichni teoreticky shodli, že křesťanství sluší pokora, skromnost - a pokud se v obřadech či chrámovém vybavení objevuje slavnostnost, honosnost či zlato, nesmí být předmětem této okázalé úcty nikdy člověk, ale jedině Bůh. Jsou-li v chrámu a navíc v rámci bohoslužby prokazovány pocty zacílené jen na člověka - lhostejno zda je to biskup, státník či boháč, živý nebo mrtvý - je v tom něco dekadentního až antikristovského, neboť pocta vzdávaná člověku se tím vlastně ubírá z úcty vzdávané Bohu. Ve smrti jsme si všichni rovni - boháč i chuďas, mocnář i bezdomovec - všichni jsme prohnilými hříšníky. Reflexe této skutečnosti je jednou ze základních myšlenek křesťanských pohřebních textů, a tudíž by to mělo při obřadu opakovaně zaznít. Křesťanská zádušní bohoslužba by rozhodně neměla být žádnou "poslední poctou" vzdávanou kvalitám, úspěchům či hodnostem zesnulého - ta patří ke světskému rozloučení, ale v chrámu nemá co dělat.
Nebylo zrovna příjemné sledovat, jak omamný duch, který zachvátil v minulém týdnu společnost, pronikl i do uvažování organizátorů a vykonavatelů křesťanské zádušní bohoslužby. A tak jsme se stali svědky, jak rakovinotvorný duch státní pompy vyrazil i zde svými zhoubnými metastasemi. Zádušní bohoslužba dostala ty nejvelkolepější kulisy, jaké si lze u nás představit. Do chrámu se k provedení skromné křesťanské zádušní modlitby za zesnulého hříšníka nastěhovala celá filharmonie, která pod vysokými klenbami burácela svým orchestrem. Z reakcí v médiích i na internetu je patrné, že pod dojmem toho národního pohnutí jen málokoho napadlo zamyslet se nad tím, jestli vůbec pohřeb (ex)prezidenta patří do katedrály a zdali je něco takového normální, adekvátní a nutné...
Jak poznamenali někteří komentátoři, ani Masaryk neměl pohřeb v katedrále (natož s filharmonií) - a to byl doposavad Masarykův pohřeb tím nejpompéznějším, co moderní české dějiny zažily. Posledním panovníkem, kterému se této pocty v roce 1875 dostalo, byl rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand I. Dobrotivý. Když ani tak ctěné a národem téměř zbožňované osobě, jakou byl první prezident ČSR, tehdejší organizátoři neuspořádali takovou pompu jako Havlovi, je to zřejmě svědectví, že tenkrát byla společnost přece jen odolnější masové hysterii, než dnes. (Nebo je to tím, že nebyla televize?)
Zamýšlí se někdo křesťansky nad tím, že světské a duchovní se mají k sobě jako nepřímá úměra? Co je veliké ve světské sféře, bývá malé v duchovním světě. A naopak, co je velké duchovně, hledá si zde v materiálním světě skrýš, nenápadnost, skromnost a pokoru.
Cenným poznáním, které jsme v pátek mohli získat, byl úkaz prosté skutečnosti: když světský duch pronikne do myšlení církevních představitelů, pak to může duchovně vyprázdnit církevní obřady a deformovat samotné jádro církevního života. Kde pak mají lidé hledat tu nesvětskost, kterou Kristus udělil svým apoštolům? Kde se ještě naplňují Kristova slova, jimiž Spasitel navždy oddělil církev od světské politiky: "Mé Království není z tohoto světa"? (Jan 18,36)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.