1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 837: #

Administrátor --- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba

O modlitbě pro moderního člověka

Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby

Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.

Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).

Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)

Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.

Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.

Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.

* * *

V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?

Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).

* * *

Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.

Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.

Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.

Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).

Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)

Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.

* * *

"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.

Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.

Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).

Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).

Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.

Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.

Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.

Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).

V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).

* * *

Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)

Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).

Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.

Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.

* * *

Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...

Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.






















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz