1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 842: #

Administrátor --- 30. 10. 2012
Tak ještě zase k té kauze nešťastných punkerek - 2

Pokračování našeho hořce výživného tématu

Navazuji na předchozí příspěvek. A dnes zase jiný pohled.

Svatý vladyka Gorazd II. (+1942) napsal: "Bez spojení s Bohem jsme my lidé pouhými červy uprostřed vesmíru. Jsme-li však spojeni s Bohem, jsme dědici království Božího."

Jeden současný biskup dal ke svému kázání titulek: "K čemu je Pravoslaví tomu, kdo žije jako dobytek?" Kázání se týkalo jednoho dávného heretika, ale zároveň je to evidentní narážka na nechvalně známé punkerky, proslulé už před výtržností v Chrámu svým hromadným pářením na veřejnosti a dalšími veřejně páchanými sexuálními perverzitami.

Jak by mohla mysl, zhrublá zálibou v hnusu a neznající stud, chápat krásu a čistotu?

Proč se dostalo oněm sprosťačkám, od nichž by se běžný člověk ještě před rokem odvracel s odporem, takové fantastické podpory? Proč tolik lidí podporuje toho, kdo se chová jako dobytek? Je to svědectví, že v celé naší civilizaci dochází ke kulminaci stoletého procesu změny pohledu na člověka. Na postkřesťanském západě je to zcela jasné a v Rusku se to dnes projevuje přesně do té míry, do jaké je "evropské". V této civilizaci, pro niž je příznačné to, co nazýval starec Paisij "evropským duchem", začíná převažovat pohled na člověka jako na dobytek. Symbolem svobody a společenského dobra je dosyta se najíst, užívat si zábavy a potěšení či slastí všeho druhu. Západní civilizace morálně zkolabovala zpět k prapůvodnímu pohanskému: chléb a hry. "Ubavit se k smrti", jak se říká. To začíná být smysl života pro značnou část této civilizace.

To je pro nás důležitá zpráva. Pokud se do takového "dobytčího stavu" dostane nejen nějaká skupina či úzká společenská vrstva, ale stává se pomalu charakteristickým pro celkový stav naší společnosti, pak to musí mít i nějaký vliv na způsoby naší církevní práce, pastýřského či misijního působení ve společnosti. Měli bychom to začít promýšlet. Křesťanství odpovídá na otázky. Jenže k čemu je církev tomu, kdo si žádné otázky neklade? Kristus přinesl naději na věčný život, ale jak se obrací k tomu, kdo o nic takového nestojí? "Nepřišel jsem za těmi, kteří si myslí, že jsou zdraví, ale jako lékař k těm, kteří vědí o své nemoci," dal by se parafrázovat jeden z výroků Ježíšových.

Takovým lidem když zvěstuješ něco o očištění lidského srdce, o tom, že je potřeba se líbit Bohu a zříkat se pozemského, abys získal nebeské, pohlédnou se na tebe, jako bys utekl z psychiatrické léčebny. Pravoslaví a křesťanství je jim naprosto k ničemu; je to naopak cosi protivného, co jen překáží jako balvan z minulosti, čeho je potřeba se definitivně zbavit, aby to neuráželo jejich pohled. Takoví lidé budou tleskat každému poskvrnění čehokoliv svatého, jen to musí být ještě nějak (nejlépe politicky) zdůvodněno, aby jejich barbarství nebylo tolik "do očí bijící". Takto se chová většina západních politiků (i řada našich). Vznešenost, kultura, svatost, čistota, posvěcení, Bůh... - to vše leží mimo jejich horizont, a proto to nemohou brát v úvahu při svém přemýšlení. Lidskost - ve smyslu naší schopnosti hledět vzhůru - se vytrácí, zůstává jim jen hlava dobytčím způsobem skloněná k pozemskému, k tomu, co je slastí pro tělo či zábavou pro psychiku (nějak se tu nehodí říci: pro duši).

Takže další otázka, kterou před nás prošedší skandál staví, zní - jak hlásat křesťanství v tlející západní společnosti, jak se dorozumět s těmito lidmi? Západní církev se pokusila řešit tento problém aggiornamentem. Před půl stoletím otevřela dveře i okna světu. Jenže ono to jaksi nabralo "zpětný tah". Takže místo toho, aby duchovnost z církve naplno proudila do světa, jak latinští preláti doufali, tak jim světský duch těmi široce otevřenými dveřmi fičí do církve. Můžeme se z toho poučit, že přizpůsobováním světu a době se nikam nedostaneme. Nicméně otázka zůstává - jak oslovit současníky?

* * *

Pravoslaví nabízí krásu - to je jeho misie tomuto světu. Především krásu Božího Království. Ta se zrcadlí v kráse ikon, kráse bohoslužeb, liturgického zpěvu, chrámu. Vše, co je zapojeno do bohoslužby, má být odrazem krásy Kristovy. Proto jsou bohoslužby vznešené, kadidlo voní, svíce z včelího vosku... Hlavně však nutno zmínit duchovně se skvoucí nádheru pravoslavné víry - ano, křesťanství je krásné a touto svou krásou si i dnes povolává nová a nová srdce. A tou nejjemnější a nejvznešenější krásou, kterou církev nese světu, je Kristovo Evangelium.

Jeden starý kněz mi kdysi řekl, že se začal zabývat teologií, protože pravoslavná teologie je krásná. Slavný historický výběr svatootcovských děl, zabývajících se duchovním životem a poznáváním Boha, se jmenuje - v církevně-slovanském jazyce - „Dobrotoljubije“, což znamená nejen lásku k dobru, ale milování krásy.
Ukazovat krásu je tedy součástí křesťanského zvěstování. Zve lidi ke kráse, inspiruje je k čistotě. Volá je ke službě kráse. Nabádá je uskutečňovat krásu, učinit něco krásného se svým životem, proměňovat touto krásou shůry okolní svět.

Jenže je tu opět jedno „ale“. Podobně jako lidé zničili krásu svého životního prostředí, zmrzačili přírodu a otrávili vodu, zemi i vzduch, tak ve jménu svobody a slasti mrzačí své duše, otravují duchovním jedem svá srdce. Vše ve jménu svobody! Jak univerzální heslo, v jehož duchu se děje nejhorší zotročení člověka! Jakmile se řekne slovo svoboda, ihned se ptejme: "Svoboda k čemu?" Budeme-li se dotazovat vytrvale a půjdeme-li až ke kořeni současného chápání svobody, většinou nakonec dobéřeme k odpovědi: "Svoboda ke hříchu." To je směr, k němuž jsou lidé dnes duchem doby zváni: Pryč se vším, co člověka spoutává, protože je to proti svobodě. Pryč s jakýmikoliv omezeními! Pryč s Božími přikázáními! Pryč s krásou čistoty! Pryč s věrností a monogamií! Pryč s úctou k druhým lidem (před narozením, za života i ve stáří i po smrti)! Pryč s odpovědností za svůj život! Pryč s ostouzením chtíče, jako by to bylo něco nepatřičného a nepřirozeného! Rozorejme meze všem náruživostem! Chceme holdovat všem vášním, přesytit se ukojením všech živočišných pudů. Ať žije hnus! Dejte nám svobodu ponořit svět do bažiny odpornosti.

Jestliže platí Dostojevského: "Krása spasí svět," pak nejspíš platí i opak - hnus lidi zabíjí, nečistota je umrtvuje. Hypertrofie vášní lidi zombíruje. A tyto tlející živé duchovní mrtvoly se vrhají na vše, co zde ještě zbylo čistého, krásného a posvěceného.

* * *

V současném společenském systému je zápas za zachování krásy na tomto světě stále těžší. Krásu lze snadno rozbít, pošpinit, zneuctít. Vlastně se může jen dosti obtížně bránit, protože její vlastností je mírnost a pokoj. Zatímco hnusu rozhodně zánik nehrozí. Má na své straně všechny špatné lidské vlastnosti. A vývoj společenského systému více a více napomáhá šíření hnusu, jemuž prý nesmí být kladeny do cesty žádné překážky.

Máme totiž demokracii a svobodu, a hnus má svá práva. Nemůžeš ho zakázat, a poslední dobou jeden za druhým padají poslední prostředky, jimiž bylo možno hnus alespoň omezovat. Zkus dnes něco kázat proti hnusu. Všichni nadnárodní obránci lidských práv, všechny ty nevládní organizace, ba i vládní, hned budou křičet, že snaha omezit hnus je nedemokratická a že odporuje posvátným idejím svobody. Dokonce to může dojít tak daleko, že prohlásí boj proti hnusu za něco, co vlastně odporuje naší kultuře a nakonec i zákonu.

Konec konců stav moderní kultury tomu už začíná odpovídat. Dnes se ředitelé galerií, divadel či pořadatelé koncertů mohou nad produkcí tzv. "moderního umění" tázat: "Je to dosti hnusné, aby to mohlo být prohlášeno za umění? Je to dost šokující, aby to bylo invenční? Je to dostatečně zvrhlé, abychom tomu mohli přiřknout ideovou náplň?"

* * *

Hnus je chráněn zákonem. Hnus požívá tak všestranné ochrany ze strany autorit tohoto světa, společenského systému a nyní už - čím dále tím více - i ze strany společenského konsenzu. Krásu může každý tupit zcela svobodně slovy i skutky. Nanejvýše se dočká dosti vlažného pokárání (jen tak "aby se neřeklo", přece ještě nejsme úplní barbaři či opice, ještě ne). Zkus však říci něco proti hnusu - budeš prohlášen za ignoranta! Hnus je dnes na svém vítězném tažení. Brány pekel se otevírají a chrlí do světa více a více nechutností.

Pravdou je, že hnus zatím ještě nevyhrál na sto procent. Teprve sbírá síly ke konečnému vítězství a shromažďuje všechny své věrné a verbuje do svých řad nové služebníky. Ještě jsou tu ostrůvky krásy, poslední ztracené varty uprostřed toho kalného moře slizu. Tam ještě jsou ti, kteří vedou bitvu a ani píď jejich posvátné země nedostane hnus zadarmo.

A možná, že i na této rovině je dnes pole naší evangelizace. Hlásat krásu, učit krásu, bránit krásu. Pěstovat ji, udržovat a předávat dalším jako jeden z rozměrů našeho posvátného dědictví. A možná je to poslední součást našeho duchovního pokladu, které alespoň někteří lidé kolem nás budou nakonec ještě schopni porozumět. A třeba právě skrze krásu si najdou cestu i k podstatě křesťanské víry.

* * *

Na závěr bych s maličkou vsuvkou citoval slova zesnulého srbského patriarchy Pavla: "Nemůžeme změnit zemi v ráj, ale můžeme (se pokoušet) zabránit tomu, aby se změnila v peklo."



















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz