Ambon
Zobrazení příspěvku č. 880: #
Administrátor
--- 6. 2. 2013
Jiné je uvažování Boží a jiné je pokažené smýšlení lidské
11. NEDĚLE PO 50nici; o nemilosrdném služebníku
Evangelium podle Matouše
18,23 Nebeské království se totiž podobá králi, který chtěl se svými služebníky vyrovnat účty.
18,24 A když začal počítat, přivedli mu jednoho, který mu dlužil deset tisíc hřiven.
18,25 Když neměl čím zaplatit, poručil jeho pán, aby ho prodali i se ženou, s dětmi a se vším, co měl, a tím aby se zaplatil dluh.
18,26 Služebník padl na kolena a začal se mu klanět se slovy: `Měj se mnou strpení a všechno ti zaplatím!´
18,27 Pán se tedy nad ním slitoval, odpustil mu dluh a nechal ho jít.
18,28 Když ale ten služebník odešel, našel svého druha, který mu dlužil sto denárů, popadl ho a začal ho škrtit se slovy: `Zaplať, co dlužíš!´
18,29 Ten padl na kolena a prosil ho: `Měj se mnou strpení a zaplatím ti!´
18,30 On ale nechtěl. Odešel a dal ho do vězení, dokud nezaplatí, co dluží.
18,31 Když jeho druhové viděli, co se stalo, byli zdrceni. Šli za svým pánem a pověděli mu všechno, co se stalo.
18,32 Jeho pán ho tedy zavolal. `Ty zlý služebníku!´ řekl mu. `Odpustil jsem ti celý dluh, protože jsi mě prosil.
18,33 Neměl ses nad svým druhem slitovat, jako jsem se já slitoval nad tebou?!´
18,34 Jeho pán se rozhněval a vydal ho mučitelům, dokud nezaplatí celý dluh.
18,35 Totéž udělá i můj nebeský Otec vám, pokud každý ze srdce neodpustíte svému bratru."
Mat 18,23-35
Toto nedělní čtení se nám podle našeho kalendária přesunulo na dnešní den z léta, protože bylo vynecháno kvůli svátku Proměnění Páně, jinak bychom v tomto paschálním roce o tuto perikopu přišli. A bylo by opravdu škoda, kdybychom v některém roce neslyšeli právě toto evangelium s podobenstvím o králi a jeho účtování se služebníky. Podobenství je to nesmírně bohaté na možnosti výkladu, lze z něho čerpat poučení na mnoha rovinách. Dnes bych se však rád pozastavil nad skutečností, že nás toto čtení uvádí do hlubokého tajemství. A nehovořím nyní o "tajemství" jen tak obrazně, ani nepoužívám toto slovo v laciném významu!
Odhalují se nám zde hned dvě zjevení. Jednak nám Pán Ježíš na chování krále ukazuje, jaký je Bůh. Když připustíme mírnou antromorfizaci, pak bychom mohli říci, že nám zjevuje tajemství Božího myšlení, tj. jak Bůh uvažuje. Na druhé straně nám ukazuje nejen, jak daleko jsme od tohoto způsobu smýšlení, jak mu nerozumíme, jak je nám cizí a nepochopitelné, ale i jak je naše pojetí spravedlnosti vzdáleno od Boží spravedlnosti. Na dnešním čtením vidíme, že mezi spravedlností lidskou a spravedlností Boží je rozdíl zcela zásadní.
Můžeme směle předpokládat, že člověk stvořený podle Božího obrazu a podoby měl původně právě takové uvažování, jaké nám ukazuje v Evangeliu Pán Ježíš. Vše změnil v jediném okamžiku hřích, pád člověka, který si od toho momentu osvojil myšlení hluboce nepřirozené, mohli bychom říci zvrácené, sobecké. To je právě to myšlení, která nám dnes připadá jako naprosto přirozené, správné a hlavně spravedlivé. A tímto způsobem myšlením jsme přímo posedlí a ovládaní.
Jaké je tedy to Boží myšlení, čili Boží spravedlnost? Pán Ježíš to demonstruje na chování onoho krále v dnešním podobenství. Služebník měl dluh (mimochodem, částka udávaná v tomto podobenství, je naprosto obludná, řekli bychom "astronomická"; nejspíš jde o nějakého správce, který dlouhodobě defraudoval svěřené jmění, ponechával si vybrané daně či něco podobného). Evangelium nám neříká, co si za ty peníze, které dlužil králi, pořídil, či jak s nimi naložil. Možná s nimi naložil dobře, možná zle. Třeba si za ně vystavěl honosné sídlo, nebo je rozházel nemravným životem, třeba z nich uhradil něco potřebného, nevíme. Buď jak buď, ten král se rozhodl, že mu dluh odpustí, což v praxi znamená, že tu útratu vezme za sebe, že sám ze svých prostředků zaplatí to, zač jeho služebník dlužnou částku utratil. Král si sice sám nic z toho neobjednal, nic nedostal, ale zaplatil cizí útratu. To znamená - bere jeho dluh na sebe. Z hlediska lidské tj. tzv. "přirozené" spravedlnosti, kde je tu nějaká spravedlnost? Není po ní ani památky, protože milostí krále končí veškerá tato malá mstivá spravedlnost.
Vidíme tady jasný obraz oběti Ježíše Krista na kříži, kdy Beránek Boží bere na sebe hřích světa, bere na sebe naše viny a "dluhy", a platí za ně sám, abychom mohli být vykoupeni, osvobozeni. To je konkrétním vyjádřením toho, co křesťané o Bohu vědí: "Bůh je láska." Nic takového není v žádném jiném náboženství. Tato nejvyšší pravda o Bohu je ve všech ostatních vírách skryta, resp. nebyla zjevena. V jiných vírách a religiích najdeme jen to základní povědomí o Bohu: je nejvyšší, je soudce, je spravedlivý. Ještě tak nejdál, kam se nekřesťanské náboženství může dobrat, je připustit, že se Bůh může smilovat. Jako soudce může udělit milost - to ho nic nestojí, a nepřestává kvůli tomu být spravedlivý. Ale že by Bůh byl láskou v samotné své podstatě? To je pro ostatní náboženství zcela absurdní. Buddhisté se tomu smějí; pro ně není žádného osobního Boha. Muslimy to dokonce rozhořčuje. Jak by pak mohl být spravedlivý? Je-li Bůh láska, znamená to totiž nejen, že se může smilovat, ale že se chce smilovat - a to nad každým, i nad hříšníkem, - a vlastně z toho vyplývá, že se musí smilovat, pokud mu to člověk dovolí. Plyne z toho, že musí všechny milovat stejně. Jenže kde je pak Boží hněv, jeho pomsta a rozlícení? A kde je peklo? Svatí Otcové na to odpovídají; už jsme zde nejednou citovali: Nikdo ať neříká o Bohu, že je spravedlivý! Vždyť my jsme svými hříchy propadli smrti, ale On dal za nás svého Syna. My pácháme nepravosti, ale On za ně umírá na kříži. Tak kde je tu nějaká spravedlnost?! Izák Syrský: "Nenazývej Boha spravedlivým soudcem, neboť jeho spravedlnost se neprojevuje nad tvými skutky! Jeho Syn nám zjevil, že On je především dobrý a dobrotivý." Kdyby se nad našimi skutky projevila jeho spravedlnost, byli bychom ihned v pekle.A nyní se můžeme vrátit zpět ke sledování naší roviny Ježíšova podobenství o vyúčtování. Jde nám o rozdíl mezi Božím myšlením a lidským pokaženým uvažováním. Říká se tu, že vzít na sebe vinu druhého člověka je něco naprosto přirozeného a je to jednání, které vyvěrá z lásky. Brát na sebe cizí vinu je součástí božského myšlení. Naproti tomu lidská - mstivá - spravedlnost je aktem sobectví, omezeného myšlení a hluboce nepřirozeným ba, zvráceným myšlením. Člověk uvažující v tomto pokaženém duchu o druhém člověku (většinou však ne sám o sobě) říká: "Provinil se, ať zaplatí. Ale já? Proč bych měl platit za někoho jiného? Vždyť on se provinil, ne já." Kdyby takto uvažoval Bůh, nikdy by nepřišel Ježíš Kristus, a my bychom stále byli uvězněni ve svých vinách. Tato lidská pokažená spravedlnost nejenže ve skutečnosti není vůbec spravedlivá, ale v posledku obvykle vede k tomu, že člověk nechce platit ani za své viny, a snaží se je "hodit" na někoho jiného: "Proč já bych měl platit za své viny, ať za mě zaplatí on." Takové myšlení je diktováno člověku jeho sobectvím.
Řehoř Nysský, jehož sedmý všeobecný sněm nazval "otcem otců" (neslýchaný titul!): "Není zbožné považovat Boží podstatu za podrobenou jakékoliv vášni, libosti nebo milosti či hněvu - proti tomu jistě nebude nic namítat nikdo dokonce ani z těch, kdo mají malé poznání pravdy o Bohu. Ač se (v Bibli) praví, že Bůh se raduje ze služebníků svých a zuřivě se hněvá na padlý lid, pak se smilovává a je slitovný, každým z takových výroků, jak myslím, nás všude přijaté slovo hlasitě učí, že prostřednictvím našich (lidských) vlastností se Boží prozřetelnost přizpůsobuje naší nemohoucnosti; aby ti, kteří mají sklon k hříchu, zdržovali se zla kvůli strachu před trestem; ti, kteří dříve byli strženi hříchem, nepropadali zoufalství a vraceli se (ke zbožnosti) skrze pokání, když vidí (Boží) milost." Zde je ukázáno, proč se Písmo svaté vyjadřuje tímto způsobem. Podle sv. Řehoře je to jasné i těm, kteří mají malé poznání o Bohu. Kolik je však dnes takových, kteří hněvivě proti tomu protestují: "V Bible je psáno, že Bůh trestá, Bůh se zlobí! Co je to za herezi, že Bůh je jen láska?!"
Jan Zlatoústý poskytuje objasnění, proč se v Bibli používají taková slova, jako hněv, trest apod. A to je světec, v jehož kázáních vidíme hromy a blesky: "Bůh vás potrestá!" O trestech najdete v jeho řečech, kolik chcete hrozeb, a jindy zase o přízni a milosti Boží k člověku. A co o tom píše jinde? "Když slyšíš slova zuřivost, prchlivost a hněv ve vztahu k Bohu, tak pod nimi nechápej nic lidského. Jsou to slova shovívavosti (jimiž se Bůh sklání k našemu stavu). Bohu je cizí cokoliv podobného. Mluví se tak kvůli tomu, aby byl vysvětlovaný předmět přiblížen k pochopení hrubším lidem." Jak jinak by mělo Písmo promlouvat k lidem necitelným a tvrdým?
Po tomto výňatku s přednášky prof. Osipova si připomeneme slova sv. Jana Zlatoústého, která čteme každoročně na Paschu: "... kde je, peklo, tvé vítězství? Kristus vstal, a tys´ svrženo ... a není nikoho v hrobě!" Někteří křesťané však stále věří více kvůli peklu než kvůli nebi. Stále v nich vládne staré uvažování mstivého pojetí spravedlnosti místo Bohomyslnosti a božského chápání spravedlnosti, která je láskou.
Známe přesně okamžik, kdy toto myšlení lidi ovládlo. Je to popsáno v Bibli na místě, kde se píše, co následovalo po hříchu prvních lidí. Toto zvrácené nové uvažování je tam popsáno velice názorně. Hospodin si zavolal Adama a Evu k soudu. Proč si je zavolal a soudil? Přece proto, aby jim odpustil. Vždyť s vinou se nedá žít. Pro lidskou duši je naprosto nutné očistit se od viny. Jinak vina bolestivě deformuje lidské srdce až do úplné nenormality.
Jenže průběh soudu nad Adamem a Evou ukazuje, že hřích už stihl zkroutit lidskou duši a uzamknout jejich myšlení, a tito lidé už nejsou schopni přijmout odpuštění, protože si již neuvědomují, co se to vlastně stalo. Podobně jako ten služebník z dnešního evangelia - přijal sice odpuštění dluhu, ale jeho radost byla spíše triumfem sobectví - raduje se, že nemusí platit, že unikl trestu, že může dál žít, jak byl zvyklý, že vyhnul spravedlnosti a nemusí pykat za svůj hřích. Sobectví nedovoluje člověku, aby si hlouběji uvědomil, co se vlastně stalo, - a že někdo musel zaplatit za něj. Takže kvůli tomu, že obdržené odpuštění neproniklo hlouběji do jeho duše a do jeho myšlení, je schopen vzápětí chytnout svého spoluslužebníka za krk a řvát na něho: "Ihned mi zaplať, co jsi dlužen." (Jedná se nevýznamný obnos.) Má na to právo? Ano, z hlediska "lidské spravedlnosti" jistě ano. Dlužník si půjčil, věřitel má právo vymáhat vrácení dluhu. Jenže v tom zaujetí myšlenkami na svá práva, ho vůbec nenapadne, že by milost, jíž se mu právě dostalo, mohl poslat dál. Sám sice přijal odpuštění, ale nepřijal ten způsob božský myšlení, z něhož odpuštění vyvěralo; ponechal si staré lidské pokažené uvažování a posílá svého dlužníka pykat.
Projevuje tím to samé myšlení, které se objevilo u Adama a Evy. Na Hospodinovu otázku: "Nejedl jsi snad ze zakázaného stromu...?" Adam ukáže prstem na Evu a říká něco ve smyslu: "To ona za to může, ne já." Hospodin se obrací k Evě a ona vece: "To ne já, ale had to způsobil." To, co zde vidíme, je neschopnost lidí přijmout svou vinu a odpovědnost. Ba, ještě hůře. Úplně se z nich během chvilky vypařil jejich dřívější předchozí způsob myšlení, jímž byli obdařeni jako něčím, co je jim úplně přirozené, - uvažování Božské, jemuž byli naučeni od svého stvoření. Jednou krátkou větou: Vyprchala z nich láska.
Dovolme si nyní chvilku fabulovat nad biblickým textem. Představme si, jaké by to bylo, kdyby hřích neměl tyto zhoubné následky na lidské smýšlení. Rozhovor při soudu by pak mohl probíhat asi takto:
Hospodin: Adame, cos to udělal?Kdyby se tenkrát odehrál ten rozhovor přibližně podobně tomuto, mohli jsme být v ráji doposavad.
Adam: Promiň, otče. Nejvíc mě mrzí, že jsem do toho zatáhl i Evu.
Eva: Ne, otče, je to všechno má vina.
A: Neposlouchej ji, já za to mohu.
E: Ale já jsem utrhla to jablko.
A: Kdybych byl pozornější, určitě by to neudělala.
E: Ne, je to můj hřích.
A: Můj hřích.
E: Otče, potrestej mne, jemu odpusť.
A: Ona si nezaslouží trest, všechno beru na sebe.
A tak od dob Adama trpíme nemocí zvráceného způsobu myšlení, které stále klokotá v kruhu viny a trestu, hříchu a pykání za něj, mstivé spravedlnosti, která pochází od ďábla. Je zajímavé pozorovat průmět tohoto myšlení do učení všech náboženství. Ano, všechna jsou založena na tomto pokaženém myšlení, kromě křesťanství. Ve východních pohanských náboženstvích se kolem této slepé mstivé spravedlnosti rozvinulo svérázné učení, které ji povýšilo na posvátný zákon. Jedná se o tzv. "karmu" čili "karmický zákon", podle něhož vše se člověku vrací - dobro bude odměněno, zlo potrestáno. A jelikož je zjevné, že v rámci jednoho lidského života k naplnění této "spravedlnosti" většinou nedochází, bylo vymyšleno učení o "převtělování". Co si člověk nadrobil v jednom životě, bude muset v příštích životech pěkně sníst. Sice si nic nepamatuje z minulého života, neví, zač trpí, ale spravedlnost musí být, i kdyby její naplnění nedávalo žádný smysl.
Mimochodem, zde máme jeden z dokladů falešnosti učení o karmě (a potažmo o převtělování, protože učení o reinkarnaci je důsledkem učení o karmě a bez karmy je nemyslitelné). Princip karmického zákona na sobě nese výraznou pečeť právě toho pokaženého a nepřirozeného myšlení, které je odcizeno Bohu a před pádem bylo lidem cizí. Z toho je vidět, že karmický zákon není něco, co patří k vesmíru od jeho stvoření, ale že učení o karmě je ve skutečnosti produktem zkaženého lidského myšlení. Bůh je v pohanství součástí pokaženého kosmu; tam není místo pro milost založené na lásce. Tak je to zřetelně vidět z hlediska křesťanství, protože v Evangeliu je zjeveno, jak uvažuje Bůh. Křesťanství není uzamčeno do stvořeného kosmu, nepotřebuje karmu, protože má milost přicházející ze sféry, která je mimo stvoření.Naše tzv. "přirozené" myšlení je ďáblem zakováno do kruhu (obrázek hada požírajícího svůj vlastní ocas to dobře vystihuje), v němž věčně klokotá, chodí kolem dokola a stále znovu a znovu míjí východ ven. Myšlení zjevované v Evangeliu a odpuštění, jehož se nám v Kristu dostává, nás osvobozuje, propouští z vězení, ale my si ho ne a ne osvojit. Pro nás je totiž velice těžké změnit své myšlení, na které jsme zvyklí. A tak jsme stále jako ten služebník z našeho podobenství, který dostal odpuštění, ale přijal je pouze vnějškově, vnitřně si je neosvojil a uvažoval stále postaru a nakonec kvůli tomu sám skončil ve vězení. A tak je i naše mysl kvůli tomu, že si podržuje staré sobecké a nepřirozené uvažování, uvězněna ve svém malém peklíčku, kde se naše duše vaří v kotli, pod který si sami přikládáme. A při tom by stačilo tak málo - jen změnit své myšlení podle Evangelia!
Pro ilustraci - jeden příklad reinkarnačního a karmického učení ve východním pohanství najdeme Džátakách - to jsou příběhy o převtěleních Buddhy, o jeho minulých životech. Je tam 547 vyprávění - učedníci jdou s Buddhou a ptají, čím kdo byl v předešlých převtěleních. Jednou vidí opici, jak skáče ze stromu na strom a ptají se Gauthamy Buddhy: "Co je to za opici?" Buddha odpovídá: "Před mnoha milióny kalp (kalpa je cosi jako eón), kdy já už byl Buddhou, byla tato opice mnichem ze soudního kláštera. Šel jsem po cestě a musel přelézt nějaký plot a při tom jsem si roztrhl oděv. Tento mnich mě viděl a zasmál se. Nevěděl, že jsem Buddha. Ale za tento hřích, za to že se smál Buddhovi, se musí miliónkrát převtělit do vřeštící opice."
Je to těžké, ale Bůh nám svou blahodatí spěje na pomoc. Jenže to má háček v tom, že blahodať působí vždy v duchu synergie - čili spolupráce s člověkem. Je tedy potřeba lidská snaha. Malé dítě, stojící na vyhlídce před nějakou ochrannou zídkou, nevidí přes ní a nemůže se kochat výhledem do krásy kraje. A tak zvedne ruce, otec je za ně uchopí, dítě zvedne a to pak uvidí všechnu tu krásu. A tak je potřeba, abychom i my nejprve zvedli ruce, a poté nás Bůh za ně uchopí a vytáhne nahoru, tj. k vyššímu myšlení. Zvednout ruce to v našem případě může znamenat pozdvihnutí dlaní k modlitbě, pohnout rukou ke znamení kříže, ale také napřáhnout ruku s almužnou či pomocí.
* * *
Změna uvažování, k níž nás Evangelium přivádí, jde skutečně do hloubky, zařezává se do největších hlubin lidské duše. Obrací člověku perspektivu. Věci kolem vidí člověk s proměněným myšlením naprosto jinak, než člověk se starým uvažováním. Jako příklad uvedu výrok jednoho z největších světců naší doby, otce Ioanna Krestjankina, který nedávno zemřel a má v pravoslavné církvi světeckou autoritu, kterou překonává sotva kdo ze světců 20. století.
V Rusku má pravoslavná církev školy, kde se vyučují dívky, aby se posléze staly zdravotními sestrami. Jednou přišli do lávry za otcem Ioannem dva kněží, kteří sloužili na takové škole, s otázkou - co považuje za nejdůležitější, aby se dívky pro své budoucí povolání na škole naučily. Otec Ioann se na pár vteřin zamyslel, a pak odvětil: "Aby dokázaly své pacienty dovést k tomu, že si zamilují svou nemoc."
Asi všichni chápeme, že něco takového můžeme hlásat jen uvnitř církve, mezi těmi, kdo jsou pokřtěni a jsou zasvěceni do tajemství milosti, mají zkušenost s působením blahodati. Kdybychom řekli to, co odpověděl otec Ioann, někde na veřejnosti, pomyslí si o nás lidé, že jsme se asi úplně zbláznili. Běžný člověk totiž chápe nemoc ve smyslu pokaženého myšlení, tj. jako nějakou spravedlnost, čili vlastně v karmickém smyslu: nemoc je odplata, trest. Ať už to budeme chápat na úrovni duchovní nebo na úrovni materiální (prochladnul jsi? proto jsi dostal chřipku; jedl jsi nezdravě?, onemocněl ti žaludek nebo játra; honil ses za světskými věcmi nebo jsi kouřil?, dostal jsi infarkt atd.)
Křesťan však chápe nemoc jako lekci, kterou Bůh dává, aby člověk něco pochopil nebo aby se očistil. Boží prozřetelnost dopouští nemoc na člověka, aby se zdokonalil. Starec Paisij pravil, že všechny ty desítky let mnišského života na Svaté Hoře Athos mu duchovně nedaly tolik, jako těch pár posledních let s rakovinou. Ti, co byli kolem Serafíma Rose v jeho posledních měsících, vyprávějí, co s ním učinila bolest rakoviny... Teprve v nemoci zjistil, jak daleko od Boha svým myšlením stále je, ale nakonec odcházel jako skutečně svatý muž.
Člověk sám se rozhodne, zda přijme svou nemoc jako dar od Boha, a nebo ji přijme jako trest a jeho myšlení zůstane uvězněno v kruhu hříchu a odplaty, viny a trestu.
* * *
A tím jsme se přiblížili k samotnému závěru a shrnutí našeho zamyšlení. Jeden ruský teolog ve své přednášce, kterou měl před širokou veřejností, prohlásil: "Mám pro vás nepříjemnou zprávu: vy všichni jste nesmrtelní; umřít se vám nepodaří." Proč to pro někoho může být zpráva nepříjemná? Inu, z jednoduché příčiny. Chce se tu totiž říci: "Se svým způsobem myšlení, do něhož jste svou duši uvedli a s nímž jste opustili toto tělo, budete pak žít věčně." To je vskutku nebezpečná možnost! Jaká to bude věčnost, jestliže moje uvažování zůstane navěky zakleto v nemocném stavu? Jestliže tím, že v tomto životě neodpustím, nenechám Krista, aby uzdravil moje myšlení odpuštěním? Jaké to bude utrpení na věčnosti, jestliže budu mít uvažování stažené obručí té pokažené lidské spravedlnosti, plno výčitek, hořkosti, obvinění, sebelítosti, nepřijetí, vzdoru, pýchy? Tímto stavem mysli si už zde na zemi vytváříme malé peklo ve svém srdci, ale po zesnutí se z něho může stát věčné peklo, skutečný žalář duše, z něhož duše už nenajde cestu ven. Nepodaří-li se jí to zde, kde má k tomu všechny možnosti a vnitřní síly i schopnosti, jak se jí to má povést tam, kde všechno toto ztratí oddělením od těla?
Nadějí však ještě pak zůstává Boží soud. Každý Boží soud je tu proto, aby se člověku dostalo odpuštění, aby nemusel dále nést svou vinu. Poslední nadějí je všeobecný, tzv. hrozný čili poslední soud, který bude na konci tohoto světa. Po smrti každého člověka duše prochází svým osobním soudem. Takovým Božím soudem je vlastně i každá svatá liturgie, kdy stojíme v chrámu před Boží tváří, a především svatá Tajina zpovědi. Je to příležitost obvinit se před Kristem, který naslouchá, usvědčit se a sám se odsoudit, a touto cestou od Něho přijmout rozhřešení. Každý z těchto soudů je vzácnou příležitostí očistit se od svých vin a přijmout odpuštění. Jen jestli člověk je ve stavu přijmout toto očištění, osvojit si je do nejhlubších vrstev své duše! Jen zdali ještě dokáže odpovědět na Boží lásku svou láskou.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.