Ambon
Zobrazení příspěvku č. 888: #
Administrátor
--- 6. 3. 2013
První přípravná neděle - dokončení
Ještě k NEDĚLI O CELNÉM A FARISEOVI
Dokončení minulého příspěvku
Farizej pro nás už dávno není jen konkrétní postavou z Ježíšova podobenství. Spíše než hovor o dávné židovské sektě farizeů se nám dnes jedná o typologické uchopení této persony. A kdo je tedy tímto farizejem? V jistém smyslu - my všichni. Tak hluboce je zkažená naše přirozenost, že vždy vidíme dobře hříchy ostatních a špatně hříchy své. Je to vlastně podivný jev, protože nejlépe bychom přece měli vidět to, co je blízko a co máme před očima neustále, že?
Běda nám, jestli nás naše zbožnost nepřivede k tomu, abychom dokázali z celé své duše zvolat: Bože, buď milostiv mně hříšnému!" K čemu je pak všechna ta námaha a půsty, když nás nepřivedou k pravému poznání - tj. k vidění hříchů svých, jichž je jako písku mořského. Tolik svatých Otců nám připomíná, že jedině zde a právě v tomto bodě začíná pravý křesťanský život. Vždyť kdo necítí svou nemoc, proč by volal lékaře?, čili - kdo nevidí své hříchy, k čemu pak potřebuje Krista?
* * *
Zajímavou otázkou je, proč se vlastně z člověka stává pokrytec. Někdo by hovořil o charakterových vlastnostech člověka, neupřímnosti, vypočítavosti, snaze se zalíbit, touze po slávě či uznání apod. Specifickým případem v současnosti bývají umělci a pak intelektuálové, kteří se podobají marnivým ženám shlížejícím se stále v zrcadle; podobně jako ony, někteří církevní intelektuálové stále obdivují svou vzdělanost, rádi a často ji "nenápadně" připomenou; ve svých projevech vzývají autory, o nichž sice vědí, že naprostá většina jejich posluchačů (nebo čtenářů) je nezná, ale krásně se tím dá ukázat na odiv, kolik toho vím a co vše jsem četl... Rádi o sobě trousí informace, jaké školy absolvovali nebo kde všude byli, co napsali, s kým se znají. Dávají si záležet na distingovaném vystupování. V církvi se někteří takoví projevují tím, že jakoby mimochodem prohodí něco o tom, jak se postí, či zmíní, že askeze či modlitba je pro ně samozřejmou či přirozenou součástí života. Snadno se urážejí. Bývají to estéti pózou i zkaženým myšlením. Kvůli zjemnělému prostředí naší civilizace je jich dnes tolik, že mohou vytvářet vlastní dekadentní subkulturu. Kdyby se dostali do rukou nějakému starci v Řecku, myslím, že by se především snažil vyhnat z nich zhoubnou myšlenku našeptávající: "Já přece někým jsem."
Dnešní farizeové nezřídka nesou nějaké znaky narcistní osobnosti (souvisí to možná se současnou krizí rodiny a nějakou poruchou role jednoho či obou rodičů; snad je maminka v raném dětství odměňovala svou láskou jen, když byli hodní). Existuje vtip, který je hezkou charakteristikou narcise. »Jeden slavný spisovatel si na večírku povídá se svým známým. Spisovatel se zaujetím říká, co všechno už napsal, jaké ceny za to dostal, co zrovna píše a co se chystá psát. Když už to tak trvá nějakou dobu, uvědomí si, že jeho známý se ještě nedostal ke slovu, protože stále mluví jen on sám o sobě. Aby tu nezdvořilost napravil, prohodí: "Pořád jsme mluvili jen o mně, pojďme si teď povídat i o tobě. Tak například - jak se ti líbila má poslední kniha?"« Narcise zajímá jen jeho vlastní osoba; druzí lidé pro něho mají význam jen ve vztahu k němu.
Jednou z nejvýraznějších zkušeností lidí, kteří se někdy ocitli v dobrém monastýru, bývá setkání s "normálními lidmi". Teprve tam si člověk uvědomí, jak jsme my, kteří málo či vůbec nebojujeme s vášněmi (hlavně s pýchou), hluboce nenormálními - chováme se jako blázni. Krásná bývá na mniších je jakási dětskost (mají v sobě něco z dítěte v době před tím, než se naučí změnit obličej, když na ně namíříte fotoaparát) a opravdu ohromující je ta jejich radostná upřímnost, která nespočívá v nezdvořilosti, ale očištění od své vlastní falše a předstírání, zvláště od předstírání zbožnosti. Oni si tam prostě na nic nehrají. A proto se nezlobí ani nezávidí. Člověk si tam tak říká: "Tady by se dalo žít..."
Na cestě duchovního života člověk postupně přijde na to, že je nula. Zatímco svět nám stále vnucuje, že musíme něco být, někým se stát, duchovní život mne přivede k poznání, že nejsem nic. To je velice osvobozující poznání! Když jsem nula, pak se už nemusím snažit vypadat jako bych byl osmička. Starec Pasij říkal, že přijde-li člověk na to, že je nula, dá Bůh před tu jeho nulu jedničku. A když přijdu na to, že jsem tři nuly, Bůh před ně zase dá tu svou jedničku. Záleží jen na nás, kolik nul ze sebe uděláme. Bůh před ně vždycky postaví tu jedničku. Čím více nul, tím větší bude výsledek, až přispěje Bůh svou jedničkou.
Domnívám se, že farizejské pokrytectví se v církvi objevuje všude tam, kde křesťan nemíří nejkratší možnou cestou "na hlubinu" duchovního zápasu. Jakmile křesťan, jenž při křtu položil ruku na pluh, přešlapuje, váhá, ohlíží se nazpět, vybírá si cesty oklikou, neodvratně do něj začne pronikat světský duch, jako voda prosakuje do rozpadající se bárky. A světský duch - to je pravý zdroj farizejského pokrytectví! Nikoliv jen povahové vlastnosti člověka a další podružné a druhotné jevy. Společným jmenovatelem a duchovní příčinou bludnosti farizejství je jedině lidské nitro naplňující se světským duchem.
* * *
V církevní tradici je celník z dnešního podobenství vyzdvihován jako učitel modlitby. Mnoho slov farizeje nedokázalo ani zlomek toho, co dokázalo pár slov celníka - otevřít nebe Božího slitování. Krátká celníkova modlitba: "Bože, budiž milostiv mně hříšnému," vstoupila do modlitebního života církve. Nikolaj Velimirovič vidí ve stručnosti této modlitby důkaz upřímnosti jeho pokání. Neboť mysl, sevřená hrůzou nad svými prohřešeními a lítostí nad nimi, není schopná dlouhých projevů a mnohých slov, ale omezí se jen na pár slov, jimiž se vyznává Bohu.
Shrnuto: výsledek modlitby je plně závislý na stavu srdce.
Dále sv. Nikolaj praví, že za pokáním a pozorností vstupují do duše všechny dary Svatého Ducha a učiní ji chrámem Božím. Pokání a pozornost jsou jako dvě křídla, na nichž modlitba stoupá vzhůru.
O kajícím duchu jsme se již zmínili dříve, nyní připomeňme v této souvislosti i pozornost, kterou musí být modlitba obdařena. Modlitba bez pozornosti je podle svt. Ignatije Brjančaninova spíše rouháním než modlitbou (myslí se tím stav, když se člověk už ani nesnaží o pozornost, ale je přesvědčen, že stačí modlitbu prostě "odříkat" - vyčityvať). To je v reálném církevním životě naše veliká bolest! Jak často se u nás setkáváme s drmolením modliteb a zvláště žalmů! Nebo ten rozšířený názor: máme-li k dispozici dvě a půl hodiny, tak raději rychle vykonáme tři bohoslužby (např. jitřní, liturgii a panychidu), než abychom sloužili jednu bohoslužbu, ale pomalu. Je pak otázkou, co přinese větší duchovní užitek?
Malé osobní svědectví. Vzpomínám si doposud - jako by to bylo včera - jak jsem se počátkem devadesátých let poprvé setkal s řeckým pravoslavím, resp. s byzantskou bohoslužbou. Byl to pro mne objev téměř stejného řádu jako nalezení samotného Pravoslaví. V osmdesátých letech se cestovat po světě moc nedalo, a tak jsem přišel v kontakt jen s bohoslužbou českou a ruskou. Obou bohoslužebných stylů si vážím, leč na obou je zřetelně patrné, že to už není ten prvotní zdroj. Oba vznikly tím, že někdo někam odněkud naši bohoslužbu přenesl, a tam pak byla nějak osvojena místními lidmi - při tomto procesu se pochopitelně mnohé z bohoslužby ztratilo či bylo nahrazeno místním způsobem uchopení. Při tom se projevovaly i vlivy, které jsou pravoslaví cizí (působení bývalého pohanství či západu). Původní správná pravoslavná víra v posvátný obřad byla při tomto přenosu někdy trošku deformována duchem, který není už tak vzdálen farizejskému uchopení zbožnosti (viz např. idea: tři spěšné bohoslužby jsou lepší než jedna pomalá - to by farizej z dnešního evangelia jistě bez zaváhání podepsal). Projevuje se to i atmosférou chvatnosti v modlitbě. A to bohužel i v chrámu v neděli - celý týden máme pro sebe, jedině neděli chce Bůh, abychom mu věnovali, a my s Ním i v tu neděli handrkujeme o každou minutu. Když se však otážeš: "Kam spěcháte?", lidé nevědí. Prostě chvátá se proto, aby to nebylo pomalé. Pomalé modlitbě se někteří věřící, ovlivněni působením světského ducha, brání podobně, jako se neduchovní lidé brání tichu. Při pomalé bohoslužbě se totiž člověk musí soustředit, ponořit svou duši do posvátné lázně liturgie, spojit svého ducha s duchem bohoslužby, jinak se to nedá vydržet. Když jsem na Svaté Hoře Athos slyšel byzantské bohoslužby, bylo to poprvé, co jsem byl na bohoslužbě, při níž se nespěchá, a s věřícími, kteří se nebojí, že "se to protáhne". Při těch pomalých táhlých řeckých zpěvech, které jsou ozvěnami věčnosti, jsem si uvědomil, že jsem vždy tušil, že někde v pravoslaví musí něco takového existovat, že to přece není možné, aby i zde bylo zapomenuto, že bohoslužba je modlitba a modlitba že v sobě má i jakousi meditativní rovinu, která dovolí lidské mysli spočinout v mlčícím zření, ve vnitřním tichu. U nás nebo v Rusku ti řeknou: "To je jen pro mnichy, to nám sem netahej." Jenže pak zjistíš, že mniši v monastýru slouží stejně rychle jako ve světě :-) V Řecku ani ve světských chrámech (a to dokonce ani dnes!) nezrychlují zpěv - spíše z bohoslužby vypustí nějakou ektenii a kázání přenesou na chvíli, kdy přijímá kněz, a nechají současné lidi třeba i sedět, když už nejsou schopni stát, ale toho byzantského kontemplativního ducha při bohoslužbách uchovávají.
***
Jak jsem již pravil, pokušení pýchy jsme vystaveni všichni. Každý se s ním musíme prát. Jak ale poznáme, kdy nás pýcha přemáhá? Co je tím "lakmusovým papírkem", jímž zjistíme, že něco s námi je moc špatně a že máme poslední možnost se vzchopit a nevyužijeme-li ji rychle, choroba se nás zmocní a bude už na všechno pozdě? Tím varovným příznakem je sebeospravedlňování. Jakmile zpozorujeme, že si omlouváme své nedostatky a pády, že si ospravedlňujeme, proč jsme se dopustili toho či onoho špatného, máme už poslední možnost k nápravě.
Nejhorší však beze sporu je ospravedlňovat si přesvědčení o své nadřazenosti, vyvolenosti či převaze - ať už kvůli svému vzdělání nebo schopnostem a obdarování. Ospravedlňovat si tento pocit, znamená propadnout pýše a stát se podobným ďáblu. Domnívám se, že i z takového stavu je možná záchrana - ovšem za předpokladu včasného léčení. Jakmile krátký čas na obrácení se k pokání mine bez užitku, pýcha pevně sroste s lidskou duší.
Sebeospravedlňování je jasnou indikací nepřítomnosti pokání. Je-li v našem myšlení duch pokání, pak mysl silou tohoto ducha odmítá a přirozeně odvrhuje sebeospravedlňující myšlenky. Pokud však takové myšlenky nacházejí v mé mysli příhodnou půdu ke svému růstu a příjemné prostředí k rozvíjení, je duch pokání pryč a kráčíme cestou, jež se brzy změní na cestu bez návratu.
Ať nás stále provází pravidlo duchovního života: "Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať." (Jakubův 4,6)
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.