1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 890: #

Administrátor --- 13. 3. 2013
My, marnotratní synové

NEDĚLE O MARNOTRATNÉM (nevěrném) SYNU

Čte se perikopa s Ježíšovým podobenstvím z evangelia podle Lukáše.

Syn z dnešního evangelia si vyžádal na otci svou část majetku (dědický podíl, na který měl nárok). Bylo pro něj důležitější svobodně disponovat byť jen s častí domácího jmění, než mít účast na celém jmění, ale podrobovat se kázni a řádu. Byl líný, nechtělo se mu pracovat na rodinném majetku, chtěl si užívat a utrácet. Byl neposlušný, jeden z rysů jeho počínání byla totiž vzpoura proti otci, boj za nezávislost a svobodu. Svobodu k čemu? Nu, jako vždy když lidé volají po svobodě, většinou je to svoboda k hříchu. Byl pyšný, protože se domníval, že rozumí životu, světu a nepotřebuje od nikoho žádné rady. Je lehkomyslný - nemyslí na budoucnost, chce si začít užívat tady a teď.

Není to dosti aktuální popis stavu člověka? Po dvou tisících letech je to s námi lidmi stále stejné.

Tím začíná celé to lidské neštěstí. Člověk se nespokojí s tím, co má, ale domáhá toho, co se domnívá, že mu patří. "Chci jen to, nač mám nárok," říká skromně. Stejně tak přistupujeme k Bohu - stále se domáháme svého práva a jsme si jisti, že máme právo na to, aby se nám dobře vedlo. Sice možná občas i připustíme, že jsme se dopustili také řady věcí, které jsou hříšné a za něž bychom zasluhovali spravedlivý trest, ale to nechceme mít na očích příliš často. Když lidé volají po spravedlnosti - pak tím vždy myslí něco dobrého pro sebe, a nebo alespoň pomstu.
Nepřejícnost, mstivost a závist. To je velké téma postihující významnou část toho, co se děje v neočištěné lidské duši. Je to zvláštní, člověk cítí v srdci jakési blaho, když se někomu druhému něco nedaří. Jak je to v jednom vtipu: "Povídej, člověka to vždycky potěší, když slyší o cizím neštěstí." A když můžeme sledovat, jak to schytá nějaký lotr, cítíme jakési zadostiučinění. Dostal, co mu patří. Kradl, zatímco já ne (protože já krást nemohl, neměl jsem příležitost), a teď si to pěkně odsedí. Lidé chtějí vidět exekuci, spravedlivý trest. Jak snadno se dav rozladí, když je mu tohle potěšení odepřeno.
Vzpomeňme na ty protesty, cloumající minulý měsíc s naším národem, když byla vyhlášena amnestie: Jakže?, darebáci nebudou nepotrestáni?! Jaká to nespravedlnost! Pryč s milostí! Fuj! Velezrada! Novináři se předháněli ve spravedlivém hněvu. Učitelé na školách sundávali ze stěn obrazy prezidenta, aby svým žáčkům ukázali, že na lidi musí bejt přísnost a nějakej prezident jim tuhle výuku nebude kazit. Poslanci či senátoři nebo kdo si odhlasovali, že dají prezidenta k soudu, protože je moc milostivý. Přičemž proti milosti vytáhli s obviněním z toho nejhoršího zločinu, jaký náš právní řád zná.
A když dojde trestu někdo, kdo provedl něco mně, jak je mi náhle blaze. Ten krásný pocit, že on pyká, mi dokáže vynahradit všechnu utrpěnou škodu. Spravedlnost je krásná věc. Samozřejmě, jen pokud nechytí při zlodějně mě. To je pak vrchol nespravedlnosti! No, řekněte sami, já ukradl půl miliónu, ale tuneláři padesát miliónů; oni zmizí někam za hranice, kdežto já jdu bručet. Je tohle nějaká spravedlnost?

Zajímavou ilustraci k ďábelskému pojetí spravedlnosti máme přímo z těchto dnů. Jakýsi Brit pracoval v charitativní organizaci tak usilovně, že se přepracoval a lékař mu předepsal dlouhou nemocenskou, aby si odpočinul. Při nemocenské však byl u moře a zachránil děti před žralokem. Snímky dokumentující jeho statečnost obletěly svět. Protože však tím porušil nemocenskou, charitativní organizace ho bez debat vyhodila z práce. Nedosti na tomto absurdním pojetí spravedlnosti, čeští čtenáři tomu ještě nasadili korunu. Na otázku, zda bylo správné vyhodit ho z práce, odpovědělo před 20.000 lidí a plné dvě třetiny z nich mají za to, že bylo správné, když jej charita za porušení nemocenské propustila ze zaměstnání. Celý článek
Vylíčené chování toho syna má archetypální význam. Je to obraz toho, jak se zachoval kdysi Adam, je to obraz toho, co máme všichni doposavad stále v sobě. Takhle se chováme i dnes, takoví jsme. "Dejte nám, co nám patří! Chceme spravedlnost! Chceme svobodu!" To je však ďábelská spravedlnost, protože kdybychom měli opravdu dostat jen to, co si zasluhujeme, pak nevyhnutelně skončíme v pekle. Naší jedinou nadějí na záchranu je, že se k nám Bůh NEbude chovat spravedlivě, že nedostaneme, co zasluhujeme. To je jediná cesta, po níž můžeme dojít spásy.

Smyslem života přece není nahromadit mnoho majetku a užít si co nejvíce slastí. Kdyby to tak bylo, pak je život krajně nespravedlivý, protože jeden se má dobře a druhý nikoliv, jeden je zdravý a další nemocný atd. Smysl lidského života tkví v tom, co je naprosto nezávislé na okolnostech, v nichž je nám dáno prožívat své životy. V každé situaci můžeme volit dobro a zavrhovat zlo. Tady se projevíme jako osobnosti. Ukážeme před Bohem, co pro sebe chceme na věčnosti. Uskutečníme tu pravou svobodu, která je jediná potřebná a kterou nám nikdo nemůže vzít. Svobodu rozhodnout se v zásadních otázkách věčnosti, určit, jakou věčnost pro sebe chceme, zvolit si dobro či zlo, světlo nebo tmu.

Jenže v lidech stále pracuje to dávné ďáblovo pokušení: "Budete jako bohové, znající dobro a zlo." Jeden ze způsobů, jak vyložit tento verš z knihy Genesis, výborně popisuje myšlení dnešních lidí, podle nichž je člověk mírou všech věcí, tedy hlavně dobra a zla. Čili podle tohoto způsobu uvažování je to člověk, kdo rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Vidíme toto myšlení všude kolem sebe - např. v pohrdání Božími přikázáními. Proč ještě považovat za zlo něco, o čem se dohodneme, že je to vlastně dobro? Činíme ze sebe bohy, kteří nejlépe všemu rozumějí a nepotřebují Stvořitele, aby jim říkal, co je dobré a co je zlé. Toto satanské myšlení, které bylo zaseto do myšlení prvních lidí a bohužel se v nich tato jedovatá bylina ujala, ovládá lidi čím dále tím více.
Obraťme ještě na chvilku pozornost k dávnému ráji, k počátku lidských dějin, když had pokoušel první lidi. "Budete jako bohové," v ústech hada a následně v našem pokaženém lidském myšlení znamená totéž, co "můžete být bohové bez Boha". A právě v nastupujícím půstu si můžeme vychutnat celou hořkost našeho "božství bez Boha". V půstu, kdy se pokoušíme bojovat proti vášním, nejlépe zjišťujeme, že nejsme schopni vykořenit a dokonale přemoci ani tu nejmenší vášničku! To jsme tedy opravdu "bohové"! K smíchu i k pláči. Bohové u jednoho koryta s vepři. Ďábel se směje našemu "božství" a chechtá se: "Tak podívejte na ty bohy, sražené k zemi, aby žrali prach."

Žádná jiná cesta k nápravě není, než zříci se tohoto scestného "božství bez Boha". Vrátit se Bohu, který je přirozeností všech věcí, jak praví svatý Palama. Plnit jeho přikázání, jimiž nám zjevuje, co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co člověku škodí a ničí jej. Snažit se upřímně uskutečnit evangelijní blahoslavenství. Tak se díky Kristu můžeme stát "bohy s Bohem". To je to jediné skutečné božství a to je pro nás připraveno v theosis, k níž nás zve Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením. To je božství, jehož nositelem se můžeme každý stát a z něhož má ďábel takovou hrůzu, že udělá všechno, co může, aby nás od této cesty odvedl.
Proč se nám nedaří náprava? Proč je tak těžké zříci se marnotratného syna v nás? Protože si stále ponecháváme staré uvažování. Ten způsob myšlení, který v nás zformoval had. Ještě jsme si toto smýšlení dostatečně nezhnusili, ještě jsme se dost dlouho svou myslí nežili s prasaty, neváleli v kalu a u koryta s boby. Ponecháváme si myšlení marnotratného syna a urputně se ho držíme. Ve své lehkomyslnosti nevidíme, že je potřeba myslet na budoucí život duše, která je věčná. Chceme jako ten nešťastný syn jen užívat si potěšení a to nejpozději hned. A co bude pak? To se uvidí, až to přijde. Nějak jsme žili teď, nějak budeme žít i potom. To je, panečku, přímo "esence moudrosti": nějak bylo, nějak bude. Až k takovéto "božské moudrosti" nás tahle cesta přivedla.

Předpokladem a průvodcem takového myšlení je samozřejmě démonická pýcha a sebedůvěra. Ale ta je tak samozřejmým znakem pro současné lidstvo, že ji už ani nevnímáme. Sebedůvěra však většinou učiní z člověka hlupáka. Sebedůvěra postaví člověka proti Bohu, proti církvi, proti posvátné tradici, proti radám starších, proti knězi, proti rodičům atd. Člověk tak snadno zapomene, že "moudrost tkví v množství rad", resp. v zapojení se do hierarchie, kde má každý své místo, a ve věrnosti tomu, do čeho jsme byli uvedeni těmi, co tu byli před námi a přes které k nám přišlo to, co odevzdal Pán Ježíš apoštolům. O tom píše ap. Pavel: "Opatruj, co ti bylo svěřeno." (1 Timoteovi 6,20) Jenže co děláme my? Křičíme: Já mám svůj rozum! Já vím! Poznal jsem! Studoval jsem! Přemýšlel jsem! Jsem někdo!... Takhle vznikly všechny hereze, když jeden člověk postavil své poznání a svůj rozum proti církvi, proti tradici, proti otcům. Takto vznikají všechny rozkoly. Tak se bouří mladí proti starým, děti proti rodičům atd. Tak je ze světa vyháněna nebeská hierarchie i řád blahodati a otevírají se brány pekelnému zmatku, démonické vzpouře, a za tím už sem pochoduje veškeré další zlo.

* * *

Kam přivedlo toto myšlení marnotratného syna a tedy lidstvo? K dobytčí stravě. Živí se tím, co žerou vepři. Je to podobenství zvířecího způsobu života, který je zúžen na jediné: uspokojování potřeb a vášní. A ten hlad, o němž se dále v podobenství mluví, je hladem lidské duše, zoufalou a hroznou prázdnotou, která zeje uvnitř duše vášnivého člověka.

Boby (čili lusky), sloužící jako žrádlo pro prasata, jsou obrazem vášní, jimiž se snaží nasytit a uspokojit lidská duše. Podobně jako tento "pokrm" má nejprve nasládlou chuť, která se však mění na drsnou a hořkou, tak i vášně po krátké slasti nechávají nitro člověka vydrancované, plné hořkosti.

* * *

Evangelijní parabola zjevuje i řešení pro ty, kteří ještě najdou dosti sil navrátit se s pokáním. Neospravedlňovat se, nesvádět vinu na jiné, ale přijmout odpovědnost za to, kam jsem se dostal, a s tím se vracet domů, do naší pravé vlasti, která není na tomto světě.

Znamená to: zlomit svou hrdost, sklonit se, zříci se hadova způsobu uvažování, pokořit se, prohlásit: "Jsem nula." Být připraven vstoupit do nebeské hierarchie, která začíná u nebeského Otce, vede přes anděly, duchovenskou hierarchii a mnichy, ke každému věřícímu, až k tomu poslednímu právě pokřtěnému nemluvňátku. Každý v ní má své místo, a na každé místo proudí přes všechna ta vlákna hojnost Boží blahodati. Není důležité, kde v této hierarchii jsem, důležité je být na určeném místě. Zdali blahodať do mého srdce proudí v hojnosti či sotva skane jen kapka, určuji sám svou pokorou. Zásadní význam pro zapojení do nebeské hierarchie má však, abychom ze sebe vypudili staré myšlení marnotratného syna a ustanovili v sobě nové myšlení kajícího syna, který se vrací k Otci bez požadavků, bez jakýchkoliv nároků, bez uplatňování práva či domáhání se svobody, ale je připraven (a touží po tom) zaujmout nejnižší místo v hierarchii Otcova domu.

Při každé liturgii a každým přijímáním svatých Tajin se upevňujeme v této hierarchii a obnovujeme své místo v ní. Neotálejme s návratem. Brána na cestě zpět nebude otevřena stále.

P.S.

Otcovo vlídné přijetí a jednotlivé úkony, jimiž vrací zbloudilému synu jeho postavení, jsou synaxářem vykládány symbolicky: obléknutí do nejlepšího oděvu je symbolem křtu, navléknutí prstenu na jeho ruku je zasnoubení Duchu a pečeť blahodati, a boty obuté na jeho nohy chrání člověka před žihadlem škorpióna, a ještě více - dávají mu možnost rozdrtit jedovatou žoužel podrážkou, aniž by ho při tom mohla zranit - tak má i pokřtěný člověk od Boha schopnost přemáhat vášně, odolávat hříchu a postavit se ďáblu. A hostinu, kterou vystrojil Otec zbloudilému lidstvu k návratu, vykládá synaxář jako oběť Kristovu a eucharistické stolování, které je předobrazem nekončící hostiny Božího Království.

Starší syn, který nedokáže pochopit otcovu shovívavost a nekonečnou trpělivost s tím, kdo jej zradil, to jsou andělé. Jejich údiv lze pochopit. Vždyť přece viděli, jak kvůli pýše sletěl Lucifer jako hvězda s nebe a třetina andělů s ním, ale člověka i po jeho hrozné zradě Bůh znovu přijímá a vrací mu původní postavení, ba ještě více. Zachvěla se nebesa, když se Bůh vtělil, otřásla se hrůzou, když byl ukřižován. Nechápou andělé, když člověk, jehož lidstvím se oděl Boží Syn, vystupuje na nebesa.





















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz