1414

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Zobrazení příspěvku č. 920: #

Administrátor --- 2. 7. 2013
O Duchu Svatém, o získávání blahodati, o světle, o slepotě

PADESÁTNICE – SVATÁ TROJICE


Chrám na svátek Padesátnice
Zeleň vyjadřuje život. O Duchu Svatém v modlitbě pravíme, že je to "Dárce života". (Kromě toho má používání zelených haluzí na tento svátek i historické důvody.)

 
Svatodušní svátky jsou zároveň svátky Boží Trojice. Má to svou logiku. Otec je nepoznatelný a nepřístupný, dozvídáme se o Něm od Syna, čili řekl nám o něm Ježíš Kristus; vypověděl toho o něm tolik, kolik je možno lidským jazykem říci, jak o tom čteme: "Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl." (Jan 1,18) Jenže poznat Boha - Otce i Syna - je možno pouze v Duchu Svatém. To platí jednak o poznání (a myslí se zde poznání důvěrné, sjednocující) Otce: "...ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili" (Jan 4,23). Stejně tak to platí i o poznání Syna: "Nikdo nemůže nazvat Ježíše Pánem, leč v Duchu Svatém" (1. Kor 12,3; pravosl. překl.). Takže sestoupení Ducha Svatého je klíčem k poznání Trojice. Nelze jinak pochopit, že Bůh je Trojice, než v Duchu Svatém. Kde není působení Osoby Svatého Ducha, tam není správné chápání Trojice nebo tam vůbec není víra v Trojici.
Teologicky řečeno, narušení pravoslavné triadologie je ve svých kořenech často způsobeno pokaženou pnevmatologií. Proto se nesmíme rouhat Duchu Svatému, neboť si touto herezí zablokujeme veškerý přístup k Bohu.
A nyní se dostáváme k zásadní otázce: "Proč by člověk měl vlastně vědět o Trojici?, proč by měl znát, že Bůh přebývá ve třech Božských Osobách?" Vždyť je to tajemství, které je člověku tak jako tak nepochopitelné a nahlížíme je vždy jen z části. Kdo může říci, že rozumí tajemství Trojice? Tak k čemu to je dobré zjevovat člověku to, co stejně nemůže pochopit? Proč to nemohlo zůstat, jako to bylo v době starozákonní? Trojice byla tenkrát jen matně naznačena, ale hlavní akcent byl ve starozákonním Božím zjevení kladen na skutečnost, že Bůh je jeden.

Myslím, že odpověď tkví v zásadní proměně postavení novozákonního člověka vůči Bohu. V Kristu už věřící není jen nevědomým Božím služebníkem, ale přítelem, ba ještě něco více. Od nás se nežádá slepé plnění náboženských povinností - ať už ze strachu před trestem nebo z touhy po odměně - ale láska! Jsme povoláni Boha milovat, v tom je podstata naší služby či lépe řečeno našeho nového postavení. Vše, co je nám ukládáno, máme plnit ne ze strachu ani kvůli odměně, ale z lásky. Bůh si nás nepřeje mít jako otroky ani jako sluhy, ale chce nás za syny. Máme být synové, kteří milují Otce. Láska je však hluboce důvěrným stavem. Těžko milovat toho, koho neznáme. Hloubka poznání a vroucnost lásky jsou v tomto případě jako spojené nádoby. Jedno nemůže být bez druhého a jedno posiluje druhé. Přeje-li si Bůh od nás největší lásku, jaké je člověk jenom schopen, ví, že se nám musí dát poznat v té největší míře poznání, jakou je člověk způsobilý přijmout. Proto nám o sobě zjevuje, že je Trojice, a to už nikoliv skrytě či v náznacích, ale naplno. Už nikoliv jako v mlze či ve stínových obrazech, ale přímo to nazíráme. Novozákonní zjevení tajemství Trojice má člověku otevřít dosud nevídanou cestu bohopoznání, a tím pádem mu umožnit milovat Boha.

Není to tak nepodobné tomu, co známe ze světa důvěrných mezilidských vztahů. Když se dva lidé vzájemně milují, nemají před sebou tajnosti, zjevují si o sobě vše, i to skryté. Vědí o sobě to, co nikdo jiný o nich neví. Toto vzájemné poznání je projevem i důsledkem lásky. Mezi člověkem a Bohem to chodí podle analogických principů. Říkáme, že člověk, který nemiluje Boha, nemá tuto lásku, protože Boha ještě nepoznal. Když ho pozná, bude ho i milovat. Není totiž možné poznat Boha a nezamilovat si ho. A čím důvěrněji člověk Boha poznal, tím více ho miluje.

O Svatém Duchu a jeho získávání

V Duchu Svatém poznáváme Boha, resp. poznáváme Trojici. Duch Svatý však nejen zjevuje Boha, ale současně i uzpůsobuje člověka k poznání. Samotné zjevení by nám totiž bylo platné asi tak, jako když slepci, který nevidí na cestu, rozsvítíte žárovku. Lidské nitro zatemněné vášněmi a osleplé hříchem, je potřeba nejprve očistit, aby bylo způsobilé přijmout světlo a být jím naplněno. Teprve po osvícení, když už Bůh v nás má něco svého (tj. toto světlo blahodati), je možné sjednocení s Bohem a zbožštění člověka.
Když vidíte člověka, kterým cloumají vášně, buďte si jisti, že neví o Bohu vůbec nic (i kdyby to byl mnich či kněz nebo dokonce biskup). Nemůže mít žádnou reálnou zkušenost s Božím světlem. V Písmu se o tom píše, že "to, po čem touží tělo, je vždy proti Duchu Božímu, kdežto to, co chce Duch, je vždy protikladné tělu; navzájem si odporují, takže nečiníte, co by se vám chtělo" (Galat 5,17). Nutno podotknout, že k tělesným žádostem, které jsou vždy v naprostém rozporu s Duchem Svatým, připočítávají svatí Otcové i duševní vášně. Vše tělesné i psychické tedy musí být očišťováno a podřízeno působení Svatého Ducha, chce-li člověk vést reálný duchovní život. Jenže to je dnes už poměrně vzácný jev.
Duch tedy způsobuje naše sjednocení s Bohem tím, že jeho nestvořená energie (blahodať) překlene tu obrovskou vzdálenost, tu propast, která mezi Bohem a člověkem je. Je to propast dvojí. Jednak se mezi námi rozevírá propast principiální odlišnosti stvořeného od Nestvořeného, a dále je toto oddělení umocněno nesmírnou vzdáleností mezi hříšným a Svatým. Obojí však může být překlenuto blahodatí Ducha.

To, co jsme zde až doposavad psali, zůstává teorií, dokud člověk ve své duchovní praxi neokusí reálnost toho, co zde bylo předneseno. A okusí-li to, je to bezesporu nejmocnější zkušenost lidského života. Není divu, že lidé, kteří postoupili na této cestě, už takřka o ničem jiném nepřemýšlejí a nehovoří. Proto se mohl sv. Siluan vyjádřit ve smyslu: Všichni svatí hovořili o tomtéž; všichni mluvili jen o Svatému Duchu a jen ve Svatém Duchu. Bez Ducha Svatého o ničem nemluvili. Ve skutečnosti totiž všechno učení pravoslavné církve vyvěrá jen ze dvou pramenů: z Božího zjevení a z duchovní zkušenosti svatých. A když se nad těmi dvěma duchovními zřídly trochu zamyslíme, zjistíme, že se jedná vlastně jen o jedno společné.

Ze zkušenosti dávných svatých i současných pravoslavných starců známe i tato pozoruhodná slova o blahodati: "Očistíme-li svoji duši, pak ji Bůh naplní do té míry, kolik se do ní vejde. Přineseš-li Bohu své srdce, pak je naplní podobně, jako se nádoba plní vodou. Když mu přineseš kalich většího objemu, tak naplní i jej. Na čistotě srdce tedy závisí hojnost blahodati Ducha Svatého, kterou dostává každý člověk." (Tato slova můžete slyšet ve filmu s výroky svatohorských starců.)

Blahodať Ducha Svatého svítí v našich srdcích jako Boží světlo. (Sv. Serafím Sarovský)

Podle sv. Serafíma Sarovského je získávání Ducha Svatého tím, nejdůležitějším v lidském životě, a potažmo v životě církevním. Blahodať je jako světlo, jako oheň, který přeskakuje z jednoho člověka na druhého. Je-li člověk vzdálen od blahodatí hořících lidí a nedokáže-li ještě sám blahodať získávat , pak se stane, že ztrácí víru a postupně přestává (nebo vůbec nezačne) chápat, o čem řeč o blahodati vlastně je. Praví-li Písmo, že Duch Svatý sdělil apoštolům, kam mají jít a kde nemají kázat, jsou pro takového věřícího tyto části biblického textu nesrozumitelné. Důvodem, proč dnešní lidé snadno ztrácejí blahodať, je podle sv. Serafíma ztráta křesťanské prostoty (jaká podobnost s myšlením Paisije Svatohorce!): "S našimi domnělými vědomostmi se utápíme v temnotách nevědomosti, a proto věci pochopitelné pro naše předchůdce jsou pro nás nepochopitelné."

Očišťováním srdce se v něm vytváří místo, čili se z něho vytváří nádoba, do níž může skanout krůpěj blahodati Ducha Svatého. Do nečistého srdce se žádná blahodať nevejde, takové srdce zůstává neposvěceno. To je skutečnost, která má zásadní význam pro náš osobní i církevní duchovní život. Církevní život - jeho intenzita, hloubka, pravost a rozkvět - je odrazem prosté skutečnosti: závisí na tom, kolik má církev na daném místě lidí, kteří vstoupili do díla nazývaného "získávání Ducha Svatého". A dále jestli církevní společenství dokáže takové lidi vyzdvihnout na místa, z nichž je církev spravována. Prvotní církev měla apoštoly, kteří byli plni Ducha Svatého a vedli církev, pak měla církev mučedníky a mučednické biskupy, dále měla poustevníky a svaté Otce. A pak přišla zase éra mučedníků a vyznavačů. Církev měla zástupy mnichů a starců, kteří duchovně vedli církev. Lidé se srdcem naplněným blahodatí Svatého Ducha se vždy v minulosti dostávali alespoň na některé biskupské posty. To vše se dnes hroutí. Je to nepřehlédnutelný jev.

Mnišství slábne, kněžími a biskupy se stáváme i my, lidé neočištění a bez vnitřního světla. Tím mizí toto světlo z církve. Stmívá se, mohli bychom říci. Podle principů nebeské hierarchie je totiž toto světlo předáváno z nadnebeského zdroje přes nebeské hierarchie až k pozemské hierarchii a přes ni září do světa. Stává-li se dnes pozemská církevní hierarchie částečně neprůchodnou pro toto světlo kvůli neosvícenosti nás, současných mnichů, duchovních a biskupů, zůstáváme ve tmě a ponořuje se do tmy i celý svět.

V církvi je tak mocné duchovní působení a svaté Tajiny mají takovou sílu, že prostě není možné, aby člověk v tomto prostředí zůstal řečenou duchovní silou nedotčen. Zmíněné duchovní působení každého, kdo vstoupí do jeho vlivu, totiž donutí, aby si zvolil, aby si vybral, jakou cestou se dá. Buď vstoupí na cestu očišťování a kráčí ke světlu, a nebo si vybere své vášně, zatvrdí se, začne si je obhajovat a ponoří své srdce do temnoty - a uzamkne se v ní. Tma, která není jen nezaslouženým důsledkem přirozeného stavu, do něhož se kvůli Adamově hříchu přirozeně rodíme, nýbrž je výsledkem volby provedené v Církvi pod silou působení svatých Tajin, je velice obtížně léčitelná, protože pokání je v tomto stavu už dost obtížné.

V dnes všeobecném chátrání struktur a zhroucených majáků může Bůh ve své dobrotě - i přes onen okolní pád do tmy - dát světlo tomu, kdo se upřímně snaží - vyhlazuje své vášně a má přístup ke svatým Tajinám. Žijeme v době všeobecné apostáze. Byli jsme předem upozorněni, že taková doba přijde a že se ji nemáme snažit zadržet svou slabou rukou. Nechtějme po těch, kteří se rozhodli pro slepotu, aby viděli. Kdo si zamiloval tmu, tomu není pomoci. Dnešní doba je časem posledního tříbení, kdy se ukazuje, kdo je kdo. Říká se tomu tříbení duchů. Zjevuje se teď, kdo má pravoslavného ducha, kdo je schopen tohoto ducha alespoň rozlišit, a kdo je duchovně slepý kvůli zatemnění svého neočištěného srdce. A tím je tato doba cenná. Je přece tak důležité znát pravdu! Využijme to, co nám církev ještě může dát - Božskou liturgii - hledejme poslední ostrůvky, kde ještě probleskuje světlo. Tam ať se stahují ti, kteří touží po světle.


P.S.
To není pesimistický závěr, jak by se snad mohlo někomu zdát. Úpadek a zmatek tohoto světa nutně předchází tomu velikému světlu, které má přijít a které křesťané od nejprvotnějších dob toužebně očekávali. Kdo má Ducha, jistě cítí tu samou touhu jako první křesťané. Věřícím bez blahodati nebo lidem nevěřícím připadá hovor o posledních věcech světa buď jako báchorka, nebo jako cosi velice a velice vzdáleného, co se nás v praxi netýká, případně tomu vůbec nevěří. O posledních dobách, zmatcích apostáze, tříbení duchů dosti hovořil svatec Paisij Svatohorec. Lidé za ním chodili a chtěli vědět, jak to bude probíhat, - kolik lidí zemře, odkud přijde jaké vojsko, co budou křesťané posledních dob jíst, jak bude vypadat zhoubná pečeť atd. atd. On k nim místo toho promlouval o Svatém Duchu. Věřícím, kteří se obávali, co se všechno bude dít, s úsměvem říkal své proroctví formulované na způsob předpovědi počasí: "Po démonické bouři bude božsky jasno a krásně."


















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz