Ambon
Administrátor
--- 18. 11. 2014
Proti mlžení a dezinformacím
Malé zamyšlení nad proběhlým eparchiálním shromážděním v Brně
Níže uvedené řádky samozřejmě nejsou žádným zápisem z jednání. Jedná se mi jen o komentování události. Hlavní zřetel pochopitelně věnuji tomu, co nás v současnosti trápí nejvíce a co bylo přímo či nepřímo nejdůležitějším tématem eparchiálního shromáždění. A tím je krize v naší církvi.
Velkou radostí byla hojná účast delegátů. Jde o zážitek o to silnější, když si uvědomíme, jaké síly a propaganda proti konání tohoto shromáždění působily. Nekanoničtí biskupové z vnějšku naší eparchie toto shromáždění rušili, v podstatě zakazovali, varovali před ním, snažili se je zmařit, prohlašovali za nekanonické a kdesi cosi. Stará eparchiální rada, jejíž část asi doposud kolaboruje s těmito rozkladnými silami, které ubližují celé naší církvi, rozesílala své negativní stanovisko k chystanému shromáždění. Dokonce to došlo tak daleko, že někdo blízký bývalému osazenstvu eparchiálního úřadu, komu se podařilo získat adresy delegátů, rozeslal jim oznámení, že shromáždění bylo zrušeno. A přesto většina delegátů přijela! Ti lidé milují svou církev a v sobotu ráno vyrazili na cestu, aby v Brně tuto církev podpořili, hájili jí a postavili se za jejího eparchiálního biskupa. Jen malá hrstka zmatených či svedených duchovních bojkotovala toto shromáždění, a přestože byli pozváni, nepřijeli. Mohli zde promluvit k ostatním či vyslechnout ostatní, ale tito "ostatní" (rozuměj: církev) jim nestáli za to. Doufáme, že se tito duchovní rychle zorientují, poznají svůj omyl (či že byli někým oklamáni), a jejich neúčast tudíž nebude znamenat, že se sami vylučují z našeho církevního společenství a vytvářejí si jakousi svou sektu.
Pojem "sekta" bývá spojen s fanatismem. Připomeneme, že termín "fanatik" pochází od řeckého "thanatos", což znamená smrt. Fanatik je ten, kdo je mrtvý pro dialog. Jako nebožtík nemluví a neslyší, tak i fanatik se s nikým nechce bavit (vyjma těch, kteří smýšlejí stejně a vzájemně se jen potvrzují ve své "pravdě"). Nechce nic slyšet. Je tak hluboce přesvědčen o své pravdě a spravedlnosti, že je v něm pýchou už úplně umrtvena lidská schopnost naslouchat druhým, či je svými argumenty civilizovaně přesvědčovat o svém postoji, nebo společně s nimi dospět k syntéze či kompromisu.
Mimochodem, kdyby ti duchovní, kteří nechtěli přijet, měli opravdu zájem o diskusi a měli lásku k životu církve, mohli přijet a vyjádřit při registraci přání zúčastnit se jako hosté. Nebyli by započítáni mezi řádné delegáty a nehlasovali by. Viděli by však sami, jak to probíhalo, slyšeli by, jak se na situaci dívá většina církve, a mohli by shromáždění oslovit svými názory. Leč ani této možnosti nevyužili. A to je, myslím, škoda - pro nás i pro ně.
* * *
Bylo pro mě vskutku radostným úkazem, že drtivá většina delegátů projevila nejen hluboce pravoslavné eklesiální cítění, ale má také dokonale jasno ve věci starokřesťanského episkopocentrického principu církevního života. (Jak to formuloval sv. Ignatios Theoforos: Kde je biskup, tam je církev.) Platí to jak pro přítomné duchovenstvo, tak i pro laické delegáty, kteří tam vystupovali se svými příspěvky a osvědčili více teologické orientace v pravoslavné eklesiologii, než bychom zřejmě nalezli u těch kněží, kteří naschvál nepřijeli. Sám pro sebe jsem si mocné a hromadné projevy tohoto cítění, jak bylo na brněnském shromáždění možno zažít, vyhodnotil jako projev působení Svatého Ducha v naší eparchii. Byl to opravdu povznášející zážitek.
Delegáti - hromadně i zvlášť - spontánně projevovali věrnost arcibiskupu Simeonovi jako svému eparchiálnímu biskupovi. Duchovní i laikové sami od sebe vydávali svá svědectví, že uznávali a nadále uznávají vl. Simeona. To následně vyústilo ve hromadné přání, aby bylo formulováno a schváleno usnesení, které tuto naši podporu jasně ukazuje. Zároveň jsme mysleli i na kritickou situaci v církvi za hranicemi naší eparchie, a proto jsme se obrátili s výzvou k ostatním eparchiím, aby svolaly svá eparchiální shromáždění a delegáti na nich právoplatně projednali otázku důvěry či nedůvěry vůči svým eparchiálním biskupům (či kandidátům na tento úřad) a řešili otázku stavu své kanonické správy. Vidíme to jako jeden z kroků na cestě k obnovení nezpochybnitelné jednoty naší církve - jednoty vnitřní i navenek se světovou církví. Ostatním eparchiím jsme dali příklad a vyjádřili důvěru a podporu arcibiskupu Simeonovi coby svému eparchiálnímu biskupovi, který je uznáván většinou pravoslavného světa jako eparchiální biskup a jako kanonický správce metropolitního trůnu celé naší místní autokefální církve. (Při hlasování nikdo nebyl proti.)
Pokud by nějaký nepřejícník chtěl zlomyslně tvrdit, že hlasování třeba nebylo svobodné, ať se otáže ostatních přítomných delegátů na atmosféru, která tam panovala. Ostatně, k přijetí usnesení se započítávají jen hlasy "pro". Hlasy "proti" se z hlediska výsledku hlasování prakticky rovnají hlasům těch, kteří se zdrželi. A při tomto hlasování o vladykovi Simeonovi se čtyři lidé zdrželi hlasování, a nikdo to tam nepociťoval jako nějaký problém. Každý se mohl svobodně vyjádřit a přítomný jeden duchovní, který měl jisté pretenze, to hojně činil, aniž mu to přineslo jakoukoliv újmu (dokonce pak byl zvolen do nějakého církevního orgánu).
* * *
Jeden z okolních vladyků, který rozesílal nepřejícné oběžníky a pokoušel se odradit delegáty od účasti, v nich už dopředu vyjadřoval své "prorocké" přesvědčení, že delegáti na brněnském shromáždění budou hlasovat pod nátlakem či budou zastrašení apod. Myslím, že všichni zúčastnění delegáti potvrdí, že takové předpojaté výroky se v praxi ukázaly být zcela neopodstatněné.
A ještě poznámka o hlasování na shromáždění. Byli přítomni samozřejmě i hosté, ale (jak se mohl každý přesvědčit u vstupu při registraci) ti nebyli započítáváni do počtu delegátů, nebyli v prezenčních listinách zahrnuti mezi pozvané delegáty, jejichž počet se registroval kvůli stanovení schopnosti usnášení a kvůli zjišťování kvóra pro vyhodnocování hlasování. Hosté měli prezenční lístky (legitimace) jiné barvy než řádní delegáti a neměli hlasovací právo. Kdyby se pokusili hlasovat, snadno by se to poznalo podle barvy očíslovaných prezenčních lístků (řádní delegáti s hlasovacím právem měli žluté, hosté dostávali legitimaci modrou).
Když už hovoříme o systému našeho hlasování v církvi, rád bych podotkl, že přijímání usnesení dvoutřetinovou většinou není nic nesplnitelného. Občas slýcháme v církvi nářek nad tím, že dosáhnout při jednání a hlasování potřebné dvoutřetinové většiny, jak to naše ústava stanovuje, je požadavek prakticky nesplnitelný. Není to pravda. Je-li postaven kandidát, kterého lidé opravdu chtějí, pak nemá problém dvoutřetinovou většinu hlasů získat. Žádné shromáždění však nechce dát dvoutřetinovou většinu těm návrhům či kandidátům, kteři jsou mu vnucováni proti jeho vůli.
Dalším rysem proběhlého shromáždění, nad nímž se bychom se měli zamyslet, byly hromadné projevy nevole (od duchovních i od laiků) nad zasahováním do vnitřních věcí naší eparchie zvenku. Delegáti ve svých příspěvcích a poznámkách vyjadřovali své rozhořčení nad počínáním ostatních biskupů zdejší církve vůči naší eparchii. Bylo vidět, že i prostí věřící jsou způsobem, jak se zachovali mladí biskupové vůči vladykovi Simeonovi, znechuceni, dotčeni a uraženi. To, čeho jsem byl svědkem, lze, myslím, interpretovat i tak, že delegáti eparchiálního shromáždění očekávají od všech tří mladých biskupů omluvu vladykovi Simeonovi a naší eparchii, kterou tito biskupové poškodili.
Prohlášení jakéhokoliv synodu, která se nepastýřsky staví proti věřícím a proti zbožné vůli legitimních zástupců eparchie, nemají dle ducha pravoslavné eklesiologie sílu. Biskupové nejsou nad církví, ale v církvi. Boží lid je vyzdvihl na jejich místa a na věřícím lidu závisí, jestli na svých postech mohou zůstávat. To jsou nezměnitelné eklesiální principy pravoslaví, které jsou v jistém smyslu vlastně i nad běžnou kanonickou praxí, resp. jsou ideovým předobrazem kanonických pravidel. (Vzpomínám si velice dobře, jak na naší prešovské fakultě nám tyto principy opakovaně zdůrazňoval prot. prof. Štefan Pružinský, jeden z našich nejlepších teologů.) To není záležitost církevního soudnictví, ani věc církevně-právní, ale vztahuje se přímo ke kořenům církevnosti. Církevní historie zná situace, kdy se Boží lid postavil jako celek proti chování svých pastýřů, aby si zachoval pravoslavnou zbožnost a neporušenou víru. Takoví pastýři, k nimž se obrátí Kristovo stádce zády, se buď nad sebou zamyslí a změní své způsoby, nebo jsou vyřízení a zůstanou bez díla. Pán Ježíš praví, že ovce znají svého pastýře a následují ho. Jestliže tedy za někým ovce nejdou, pak to znamená, že takoví "pastýři" jsou jim cizí - čili jsou pouhými nájemníky, kteří by chtěli ovce jen stříhat, ale jinak jim na nich nezáleží, nebo jsou to dokonce vlci v beránčí kůži, o nichž je evangeliem prorokováno, že přijdou mezi nás.
Stupeň nevole, kterou shromáždění projevilo zvláště vůči vladykovi Jáchymovi a vladykovi Rastislavovi kvůli tomu, jak se k církvi chovají, byl objektivně zaznamenán v následující události. Jeden z duchovních podal návrh, abychom jako shromáždění obnovili občasnou dřívější praxi poslat pozdrav tohoto shromáždění všem třem ostatním biskupům. Odpovědí byla bouře nesouhlasu (byl to jeden mála momentů, kdy byl na pár chvil při shromáždění hluk). Přesto byla iniciativa tohoto duchovního vzata jako návrh usnesení, o němž se poté, co jej zformuloval, řádně hlasovalo jako o ostatních. Zde je výsledek hlasování o návrhu, aby shromáždění vyslalo pozdrav ostatním třem biskupům: 4 pro, 43 proti, 8 se zdrželo. To není žádná manipulace, ale reakce eparchie na způsob jednání mladých biskupů. Nejde tu rozhodně o rozkol, ale o kritiku osobností těchto vladyků.
K výsledku hlasování je tedy potřeba ihned dodat, že projevy zármutku nad chováním mladých biskupů nebyly ze strany delegátů a celé naší eparchie, kterou shromáždění zastupovalo, výrazem na úkor církevní jednoty. Zdálo se mi, že převládajícím názorem bylo interpretovat jednání těchto biskupů, jímž začali svévolně zasahovat do naší eparchie a přinesli do jejího života krizi, jako jejich osobní selhání a nikoliv jako něco, co nás odděluje od společenství s věřícími celé naší církve. Proto bylo přijato usnesení, jímž my, kteří jsme si dali do pořádku vnitřní věci správy naší eparchie a jsme skrze svého archijereje v jednotě s pravoslavným světem, zveme k jednotě s námi všechny hierarchy, duchovní a věřící naší místní církve.
* * *
Na shromáždění delegáti diskutovali i o těch duchovních, kteří byli pozváni a bez omluvy se nedostavili. To je nejen hrubé porušení pracovních povinností kněze jako zaměstnance eparchie, ale i vážné provinění proti kanonicky i ústavně daným povinnostem duchovních správců farností. Navíc tím zjevně demonstrovali, že se staví do opozice vůči většině eparchie. Vyjadřovalo se k tomu mnoho delegátů, někteří emotivně. Mám zato, že se většinou nejednalo o antipatie k osobám těch duchovních, kteří nepřijeli, ale spíše se delegáti vymezovali stále proti tomu samému necírkevnímu rozkladnému vlivu, který na tyto delegáty zapůsobil, kterému se podrobili a který skrze ně působí proti jednotě eparchie a proti její řádné kanonické správě. Zazněl tam i návrh, který vycházel ze skutečnosti, že církev je místem pokání: navštíví-li tito duchovní řádného eparchiálního biskupa, aby před ním urychleně vyjasnili své kanonické postavení, a projeví-li upřímnou lítost nad svým omylem, tak se obracíme k vladykovi s prosbou, aby vůči nim projevil shovívavost. Nikdo není neomylný, všichni děláme chyby. Je potřeba odpouštět. Projednávání této otázky nebylo uzavřeno žádným usnesením. Řešení patří do kompetence eparchiálního biskupa.
Stále věřím, že se tu najde cesta k usmíření. Jsem si jist, že i knězi, který zde přes půl roku vykonával funkci "správce eparchie", by i přes všechno, co se stalo, vladyka Simeon odpustil (a vrátil mu duchovenskou hodnost), kdyby se tento kněz trošku kál. A tím spíše to platí o ostatních vzdorujících. Nyní je míček na jejich straně (metaforicky řečeno) - zaleží jen na nich, kterým směrem se budou ubírat jejich kroky. Snad alespoň s ohledem na to, co všechno jsme tu spolu v uplynulé spoustě let prožili, přemohou ten klam, který je táhne z církve ven.
* * *
Důležité je, že byly zvoleny nové výkonné orgány eparchie, které budou jednat, jak ústava i církevní tradice požadují, pod předsednictvím eparchiálního biskupa. Čekají je vážné úkoly. Před eparchií se otevírá úplně nová kapitola jejích dějin.
Neméně důležitá byla volba vikárního biskupa - archimandrity Izaiáše. Vladyka Simeon pomocného biskupa nutně potřebuje. Otec Izaiáš se delegátům podrobně představil, vyprávěl o svém životě, i svém působení v pražské eparchii. Po krátké diskusi byl zvolen velkou většinou hlasů. I tato volba je příslibem pro novou budoucnost eparchie.
Kromě toho byla delegátům stručně představena i osobnost jeruzalémského otce česko-řeckého původu Stefana (Kadlece), která delegáty velice zaujala. Hlasování se vzhledem k tomu, že se ještě čeká, až bude přislíbeno kanonické propuštění otce Stefana do naší eparchie, zatím nekonalo.
O uznání kanonické způsobilosti a vysvěcení zvoleného vikárního biskupa byl požádán Konstantinopolský patriarchát z prostého důvodu, že místní synod vedený vl. Rastislavem je ve většině pravoslavného světa považován za nekanonický (viz úřední prohlášení synodu Cařihradského patriarchátu). To, že několik našich duchovních před tím strká hlavu do písku jako pštros, na této skutečnosti nic nemění. A dalším důvodem je nepopiratelná skutečnost, že Konstantinopolský patriarchát je naší mateřskou církví a v případě nejasností či krize je tomosem autokefality povolán účastnit se řešení našich problémů. Zdá se mi, že by to měl chápat kdokoliv, kdo je v naší církvi alespoň 15 let (tj. pamatuje udělení autokefality), nebo má byť jen minimální teologické vzdělání.
Nesmírně povzbuzující byla důstojná a skutečně církevní atmosféra, ve které shromáždění probíhalo. Ukazuje se, že když se v církvi jedná bez intrik a manipulací, čestně a v souladu s ústavou a kánony, pak se tím vytváří prostor pro jednotu, důvěru, shodu. A v takovém prostředí se řízení církevních věcí ujímá Duch Svatý.
Dříve se možná konala taková shromáždění spíše jen z formálních důvodů, ke zvolení nových církevních orgánů. Teď vstupujeme do doby, kdy se na podobných církevních grémiích vede boj za zachování církve a pravoslaví. A o to mocněji se při tom projevuje přítomnost Pána Ježíše Krista uprostřed shromážděné církve.
P.S.
Na oficiální(!) facebookové stránce Pražské eparchie se dnes objevilo jakési svědectví od údajného tajemného účastníka shromáždění pod titulkem POPIS UDÁLOSTÍ Z 15. LISTOPADU 2014. Nevěřím tomu, že tam člověk, který onen pamflet sepsal, opravdu byl. Spíše kdosi posbíral nějaké útržkovité informace, které si poslepoval a upravil podle svého. Je tam spousta faktických nepřesností, resp. výmyslů (či spíše lží). Nemá vůbec smysl na to podrobněji reagovat. Neuvěřitelně nízká lidská úroveň anonymova komentáře, kterou editoři webu marně schovávají za označení "sarkastický", vydává smutné svědectví o úrovni oficiální pražské facebookové stránky, na kterou byl tento příspěvek vložen uživatelem "Pravoslavná církev v českých zemích"...
Což opravdu v těchto kruzích už není člověka, který by znal a snažil se respektovat přikázání Desatera: "Nevydáš křivého svědectví"?
Administrátor
--- 15. 11. 2014
Zpráva o moravském shromáždění
Konalo se eparchiální shromáždění olomoucko-brněnské eparchie
Krátkou první zprávu o eparchiálním shromáždění v Brně a přijatá usnesení najdete na oficiálním webu naší eparchie.
Tento web je přístupný přes adresu: ob-eparchie.cz nebo přes kratší adresu: eparchie.cz.
Administrátor
--- 13. 11. 2014
Zpráva z oficiálního webu
Reakce olomoucko-brněnského eparchiálního biskupa na zasahování vladyky Jáchyma do vnitřních věcí naší eparchie
Na oficiálním eparchiálním webu eparchie.cz je reakce vladyky Simeona na oběžník vladyky Jáchyma.
Administrátor
--- 13. 11. 2014
Byl vypuštěn pamflet proti eparchiálnímu shromáždění
Komentář k prohlášení vydanému pod hlavičkou eparchiální rady
Včera bylo vydáno nikým nepodepsané údajné prohlášení eparchiální rady. ER však prý vůbec nezasedala. Uvádí se tam, že to bylo schváleno per rollam (tj. oběžníkem, čili někdo někde něco sepsal, někomu to rozeslal a není jasné, jestli s tím vůbec někdo souhlasil). Seznam podepsaných schází, stejně jako uvedení kolik bylo pro a kolik proti atd. To, že není uveden autor, je už v těchto kruzích jaksi samozřejmé. Tady by asi naše vyjádření k tomuto elaborátu mohlo skončit. Protože však bylo něco vypuštěno do vědomí církve, bylo by - i přes jeho nízkou formální i obsahovou úroveň - vhodné vzhledem ke krizi v církvi reagovat podrobněji.
Na úvod krátkého komentáře k prohlášení "eparchiální rady", za kterou mluví kdosi, kdo se vytrvale snaží zmařit konání řádného eparchiálního shromáždění, připomeňme, že hlavní úmysl autora prohlášení není nic nového. Právě svolání eparchiálního shromáždění stará eparchiální rada v čele s Petrem Klokočkou ("správcem eparchie") dlouho urputně blokuje. Všichni si uvědomujeme, že eparchiální shromáždění může ukončit nejednotu eparchie, uklidnit ji a vrátit jí kanonickou jednotu. Kdo si to nepřeje? Jen ten, kdo sám je nekanonický, kdo sjednocení církve odmítá a chce do své vzpoury zatáhnout co nejvíce dalších duší, aby tím ospravedlnil svůj puč.
Tvrzení anonyma, že právě svolané eparchiální shromáždění bude neplatné, je hloupost. Kanonicky ani právně nezáleží na tom, jestli ho připraví ten či onen tým lidí (ostatně program svého jednání si může shromáždění stanovit samo). Autor pamfletu svým tvrzením o neplatnosti shromáždění jen ukazuje svou neznalost naší ústavy. Eparchiální shromáždění je nejvyšší správní orgán eparchie - právě toto shromáždění volí eparchiální radu. Proto nemůže rada vládnout nad shromážděním - blokovat ho svou nečinností apod. Podstatné pro platnost je, že shromáždění svolává oprávněná osoba - eparchiální biskup - a tím je u nás (před státní správou i před pravoslavným světem) jedině arcibiskup Simeon. Důležité je též připomenout, že při svolání shromáždění byla dodržena ústavou požadovaná lhůta a byli pozváni delegáti už dříve nahlášení církevními obcemi. Kromě dvou nebo tří lidí, kteří jsou momentálně biskupem zbaveni svých ústavních práv kvůli důkazům o jejich anticírkevní činnosti (to je pastýřské právo biskupa), bylo všech 74 členů eparchiálního shromáždění řádně pozváno.
Nevidím žádný způsob, jak by se mohlo proběhlé shromáždění stát "jen dalším zdrojem nedorozumění a sváru" (jak hystericky bije na poplach záhadný anonymní dokument). Shromáždění zde ustanoví řádné výkonné eparchiální orgány. Místo současné nelegitimní eparchiální rady, která tu v napojení na rozkládající se nekanonický synod v agónii protahuje svou vládu, ač jejím členům už dávno pradávno vypršel mandát, tu může už třeba od příštího týdne zasedat nová legitimní eparchiální rada, která začne řešit nakupené problémy. Bude k tomu mít mandát od nejvyššího správního orgánu eparchie a bude zasedat pod předsednictvím eparchiálního biskupa, jak to požaduje pravoslavné učení o církvi. Jedině takto přijatá rozhodnutí budou bez pochyb platná.
Domnívám se, že minulá eparchiální rada byla pod všelijakými nemorálními tlaky. Věřím, že její členové nejednali ze zlé vůle (alespoň většina z nich), ale byli ke svému způsobu jednání určitými silami nuceni. Panuje-li v eparchii bezvládí, když je samozvaným synodem perzekuován a vyhnán řádný eparchiální biskup, stanou se členové rady snadnou kořistí všelijakých zájmových frakcí. Znásilněná ER byla jistě následně nucena, aby legalizovala převrat, který zde byl nezákonně proveden. Je jasné, že tentýž tlak, který eparchiální radu ovládal, jí zároveň nedovoloval, aby připravila eparchiální shromáždění, které by zvolilo nové členy ER a staří mohli tento orgán opustit. Proto u nás přes všechny sliby i ústavou stanovené lhůty nebylo shromáždění svoláno. Vždy se našla nějaká záminka, aby bylo odloženo - z jara na podzim, z podzimu na jaro... Jednou bylo moc vedro, pak zase zima. V létě to nejde, protože jsou dovolené, v zimě to nejde, protože jsou Vánoce. Stále není připraveno to či ono, nesehnali jsme kandidáty... A jako v nějakém absurdistánu při tom všem bubnovala demagogická oficiální propaganda, že za všechno může arcibiskup Simeon. Jediný způsob, jak ven z této patové situace, kdy členové ER proti všem našim ústavním principům nechtějí (či spíše mají někým zakázáno) umožnit provedení shromáždění, je svolat shromáždění bez této eparchiální rady. K tomu má eparchiální biskup plné právo. Myslím, že se členové eparchiální rady v skrytu těší, že se dostanou ven z tohoto zmanipulovaného orgánu, a tiše vítají, že bude zvolena nová eparchiální rada, a tím se dostanou z této začarované situace ven.
* * *
V anonymním prohlášení, které zde komentujeme, se podsouvá členům eparchiální rady domněnka, že jejich odchodem z úřadu eparchilní rady vzniknou nenapravitelné škody, resp. že volba nové eparchiální rady se "může stát počátkem trvalého a nenapravitelného rozkolu v naší církvi". Věřím, že většina členů ER nepřeceňuje svůj význam a není přesvědčena o své nenahraditelnosti. Anonymní autor jim i nám vnukává pocit, že jsou cosi jako nějaký "kolektivní biskup" (zřejmě protestantské pojetí církve). Připomínám, že v pravoslaví je biskup středem správy církevního života, nikoliv žádná rada. Že by tu autor prohlášení mezi řádky prozrazoval něco o svých úmyslech - nebude-li moci setrvat na svém postu, tak si raději založí novou církev, a tím zde udělá "nenapravitelný rozkol"?
Dále autor, který se kryje pod pseudonymem "eparchiální rada", pak vyzývá vl. Simeona, aby jednal se synodem. A oč jiného se vladyka tolik snažil? Na jednom takovém jednání jsem byl přítomen. V Bratislavě na jaře. Takže vím, jak obtížné je toto jednání vést, není-li z druhé strany dost dobré vůle. Málokdo má představu o morálním stavu tohoto synodu. Nechci nikoho urazit, ani se dopustit nezdvořilosti vůči biskupovi, ale musím nyní říci určité věci, do nichž se mi vůbec nechtělo. Právě když jde o možnosti jednání, je potřeba se zastat vladyky Simeona, protože naši mladí biskupové (jak se v praxi opakovaně ukazuje) mají potenciál k jednání výrazně omezen. Jinými slovy, je těžké se s nimi dohodnout, stále jednání brzdí egoistickými výčitkami, uraženou ješitností, sebeospravedlňováním a neústupností. A když se po hodinách úmorného jednání podaří nějakou maličkost vyjednat, tak nejsou schopni ani tu dohodnutou drobnost splnit. Chtějí prostě, aby vše bylo po jejich. A následně vás ještě obviní z neústupnosti, arogance, mocichtivosti, nepoctivosti a učiní z vás zdroj všech problémů.
Jak se domluvit s člověkem, který se považuje za metropolitu, když to, co jeden den slíbí, hned druhého dne popře a zachová se přesně opačně, než jak před svědky slíbil? Nemohu zde prozrazovat detaily toho jarního bratislavského jednání, ale jako výstupní "tiskovou zprávu" mohu shrnout výsledek jednání takto: "Vladykové Simeon a Rastislav se v Bratislavě po vzájemném vyjasnění názorů domluvili na oboustranném slibu, že na sebe nebudou útočit, budou se pravidelně setkávat a často komunikovat a všechny kroky budou spolu předem konzultovat. Neučiní nic, co by dále zkomplikovalo cestu ke smíru. Tento slib si na závěr před svědky potvrdili." To byl dosti slibný začátek na cestě k usmíření. Druhý den zasedal synod a na něm vladyka Rastislav podepsal usnesení o sesazení Simeona z funkce eparchiálního biskupa. Věrolomnost či zrada? Ať si to každý nazve, jak sám myslí. Není důležité, jak to pojmenujeme, ale řekněte sami: jak s takovou osobou, která se usadila na vrcholku zdejší hierarchie, jednat?
Ve svém posledním listu (7.11.2014) opakuje vl. Rastislav zoufale ohranou tezi o tom, že se ministerstvo kultury zachovalo nestandardně a nekorektně a že zasáhlo do vnitřních věcí církve (když nezapsalo do rejstříku Jáchyma pro pražskou eparchii a později po prošetření situace zapsalo pro naši eparchii zpět vladyku Simeona). Ten samý nesmysl vytrvale šířil i Petr Klokočka a další. Je velice obtížné domlouvat se s těmi, kteří nejsou schopni pochopit, že v roce 2002 byl přijat nový zákon o církvích, a kvůli tomu se ministerstvo kultury jedná se všemi církvemi dnes jinak, než v roce 2000. Tito lidé bědují, že jinak se zachovalo ministerstvo v roce 2000 (když zapsalo vl. Simeona), a jinak se chová dnes (když nezapsalo Jáchyma), a prohlašují to za zmanipulování pana ministra a za vměšování státu do vnitřních záležitostí církve. Podávají žaloby na ministerstvo, stěžují si, kde se jen dá atd. Dělají církvi nebetyčnou ostudu, protože o tom píší i sdělovací prostředky. Vl. Simeon je připraven jednat se všemi, ale protistrana musí projevit jistou morální, lidskou i rozumovou úroveň, aby se s nimi mohl na něčem domluvit.
* * *
Eparchiální rada (či někdo vystupující pod její hlavičkou) dále nastiňuje podivuhodné teze o synodálním principu, jemuž je prý věrná. Hlavním principem života a správy církve je ale princip episkopální - v duchu výroku sv. Ignatia Theofora: "Kde je biskup, tam je církev." Nikdy jsem neslyšel, že by někdo vážně tvrdil: "Kde je synod, tam je církev." Existuje teologická teze, že církev je episkopocentrická. Eparchiální rada podle ústavy má v čele eparchiálního biskupa (nikoliv synod). Synod nemá právo zasahovat do vnitřních věcí eparchie (jen když je eparchiální biskup pravomocně odsouzen nebo zemře apod.). Eparchiálnímu archijereji měli členové rady zachovávat věrnost. (Zvláště ti, které vl. Simeon světil, a kteří mu skládali slib poslušnosti. Osobně si myslím, že kdo nedokázal vzdorovat tlaku vyvíjeném na radu, aby se postavila proti Simeonovi, měl najít odvahu odstoupit. Ale nechci nikoho z členů ER soudit.)
Pak se tam hovoří o údajné perzekuci osob, které "byly poslušné synodálnímu principu pravoslaví". Od nás všech se očekává, že budeme znát episkopální princip, protože každý jsme byl vysvěcen eparchiálním biskupem a nikoliv synodem. Co se persekuce týče, ty byly zahájeny s "požehnáním" synodu v pražské eparchii, pokračoval tam v nich vladyka Jáchym. Pak přešly na Moravu. První tu byl perzekuován vladyka Simeon, který byl vyháněn ze své eparchie (Petr Klokočka dokonce podal na svého archijereje žalobu za údajný trestný čin), posléze byla zrušena krásně prosperující třetí ostravská obec, která zůstávala věrná episkopálnímu principu církve, pak přišla na řadu matka Alexije. Máme dost indicií k tomu, abychom mohli být přesvědčeni, že teď na podzim chystal Petr Klokočka (na výzvu eparchiální rady!, jak můžeme číst v zářiovém usnesení, které bylo původně utajeno) rozjet na Moravě perzekuce (tj. vyhazovy) ve velkém. Církev měla být "očištěna" od všech, kteří byli věrni episkopálnímu církevnímu principu. Byly už zaslány různé doporučené dopisy s pohrůžkami pracovně-právních konsekvencí a "velká moravská čistka" měla začít. (Kdyby tak věděli někteří z těch, kteří tu podporovali převrat, že podle důvěrných informací z první ruky by i na ně brzy došla řada. Tak to ostatně u pučů a revolucí bývá, ne?) Seznam osob perzekuovaných se souhlasem synodu a jeho zástupců je k dispozici na Soli země.
Ti, kteří tak rádi hovoří za eparchiální radu, v čele bývalým tzv. "správcem eparchie" mají často plná ústa slov o "duchu Kristovy lásky", o "pokoře", o "vzájemném odpuštění a smíření", ale přes všechny své sliby o míru jdou po krku všem, kteří zde nepodporují puč. To lze jen těžko schovat za teologické blábolení o "synodálních principech".
Prohlášením se táhne jako červená nit jakýsi rozpor. Na jedné straně tam autoři začínají opatrně pomalu velebit vladyku Simeona (např. jeho moudrost), na druhé straně námi komentované prohlášení údajné eparchiální rady vybízí eparchii k neposlušnosti arcibiskupu Simeonovi a k ignorování svolaného shromáždění. Takový dvojaký postoj těžko může něco dobrého přinést. Myslím si, že spíše jde tomu, kdo tu mluví za eparchiální radu, o prodlužování chaosu v církvi a o zmaření cesty k míru a jednotě. Zřejmě tato skupinka chová naděje, že se jí podaří udržovat bezvládí a dále vládnout.
Nakonec varuje dokument před neústupností. Vladyka Simeon prokazoval a prokazuje vůli a ochotu nastoupit cestu ke smíru (za předpokladu, že je protistrana vůbec schopna na něčem se domluvit). Jenže proti pokusu o převrat v církvi a o rozbití církevní jednoty musí každý odpovědný biskup postupovat s neústupností. K tomu je přece od Boha ustanoven jako strážce těchto hodnot. Pastýř nemůže vyjednávat s vlky. Nicméně pokání má moc vlka změnit na ovečku. Závisí jen na osobním rozhodnutí, kým budu a jestli budu patřit ke stádci oveček, nebo tu chci řádit ve smečce dravců.
Jsem na sto procent přesvědčen, že vladyka Simeon je připraven každému, kdo pochybil, odpustit, když přinese pokání. Nemusejí zde být žádní vítězové a žádní poražení. Všichni jsou zváni, aby se zapojili do obnovy života eparchie.
ES je svoláno a bude se v sobotu konat. Věřím celým srdcem, že přinese naší eparchii ztracenou jednotu, uklidnění a urovnání vnitřních poměrů.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1020 do č. 1023)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.