1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1035

Administrátor --- 11. 1. 2015
K Narození Páně

Nade všechny bohatý Bůh kvůli nám zchudl, aby nás obohatil svou chudobou (2. Korint 8,9)

Křesťanství stojí - jako na dvou nohách - na dvou hlavních tajemstvích: je to tajemství Božího vtělení a tajemství Vzkříšení. V těchto dvou tajemstvích je překonáváno oddělení člověka od Boha. Ke vtělení, resp. narození Páně se vztahuje teologická definice, která neuvěřitelně stručně, v několika slovech, postihuje hlubiny toho, co pro nás Bůh učinil:

»Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem.« Slavný výrok, který v různých obměnách opakuje svatootcovská tradice. Snad si už ani neuvědomujeme jeho hloubku.

Znamená to, že se Bůh vtělil do našeho padlého světa, abychom my se mohli vtělit do světa Božího království. Bůh se vtělením stal účastným hmoty a oblékl materiální tělo, abychom my, hmotní lidé, mohli být přivtěleni k nehmotnému Božství. Bůh přijal naše poškozené lidství, abychom my mohli být účastni Jeho dokonalého Božství. Bůh přijal naši pozemskou tělesnost, abychom my se mohli stát občany nebes, čili stal se pozemšťanem, abychom my se mohli stát nebešťany.

Bůh přijal naše nemocné tělo, aby nás ranami, které jeho tělo utrží, uzdravil. Bůh bere na sebe naši smrt, aby nám vrátil věčný život. Stává se jedním z nás, aby daroval celé naší bytosti (duši i tělu) zbožštění. Vzal na sebe vše, čím jsme my (kromě hříchu), protože co našeho by býval byl nepřijal, to by Jím nebylo uzdraveno (jak definovali starobylou víru dávní otcové v průběhu christologických sporů). Vše, co má dobrou vůli, je nyní posvěcováno, přijímáno Bohem a objímáno Jeho blahodatí, a v církvi se tato realita stává součástí našich životů.

Bůh se stal tím, čím ještě nebyl, aniž by však přestal být Tím, čím doposavad byl. Stává se člověkem, ale nepřestává být Bohem. Stává se smrtelníkem, ale nepřestal být Věčným.

Tyto teze, které dnešnímu člověku mohou připadat jen jako "hra se slovy", byly pro dávné lidi podivuhodnou zprávou o spáse člověka, zprávou, která tak mocně nadchla jejich srdce, že pro zachování věrnosti onomu volání s výsosti pokládali i své životy. Jenže kolik z nás to dojímá ještě dnes, v době církevních restitucí?
K přebývání v jakémkoliv světě je potřeba "tělo", které je z toho světa a skrze něž je možno mít na tom světě plnohodnotnou účast. I andělé mají pro své přebývání v duchovních sférách zvláštní jemná duchovní těla (říkáme jim sice "beztělesní", ale tím se myslí, že nemají naše hmotné tělo, nikoliv že by neměli žádné tělo; naprosto beztělesným jen jedině Bůh). K přebývání na povrchu naší Země je určeno naše "hliněné" tělo, které je učiněno z pozemských živlů, uhněteno z materie podobné té, z níž je utvořeno prostředí, v němž je nám zde určeno přebývat.

Jednou, při vzkříšení z mrtvých, dostaneme zpět své tělo, ale už proměněné - tělo, které svou kvalitou patří do Božího království a skrze něž bude možno mít na Božím království plnou účast; bude světlé, zářivé, zbožštěné, produchovnělé. Toto tělo je v nás už nyní skrytě utkáváno svatými Tajinami. Bude to tělo podobné tomu, které měl Pán Ježíš po svém zmrtvýchvstání. Neplatí pro ně fyzikální zákony tak, jak pro naši současnou poškozenou tělesnost. Naproti tomu těla neočištěných hříšníků, tj. těla, které byla v průběhu lhůty pozemského života odcizena působení blahodati Svatého Ducha, budou tmavá - budou to těla uzpůsobená pro přebývání člověka v pekle. Kéž je toho každý uchráněn!

Kéž by všichni přišli do ráje, nebo alespoň nikdo do pekla. (Paisij)

* * *
Z Bible o vzkříšení a o tělech:
42  Tak je to i se zmrtvýchvstáním. Co je zaseto jako pomíjitelné, vstává jako nepomíjitelné.
43  Co je zaseto v poníženosti, vstává v slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci.
44  Zasévá se tělo přirozené (dosl. duševní), vstává tělo duchovní. Je-li tělo přirozené, je i tělo duchovní.
...
47  První člověk byl z prachu země (dosl. hliněný), druhý člověk - Pán z nebe.
48  Jaký byl ten pozemský, takoví jsou i ostatní na zemi, a jaký je ten nebeský, takoví (budou) i ostatní v nebesích.
49  A jako jsme nesli po dobu pozemského, tak poneseme i podobu nebeského.
50  Chci říci to, bratří, že člověk, jak je (dosl. tělo a krev), nemůže mít podíl na království Božím a pomíjitelné nemůže mít podíl na nepomíjitelném.
... všichni budeme proměněni,
52  naráz, v okamžiku, až se naposled ozve troubení. Až zazní, mrtví budou vzkříšeni k nepomíjitelnosti a my budeme proměněni.
53  Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost.
54  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: `Smrt je pohlcena (Kristovým) vítězstvím!
55  Kde je, smrti, tvé žihadlo? Kde je, peklo, tvé vítězství?´
(1 Korintským 15. kap. - upraveno dle pravosl. znění)
* * *

Již zde na zemi může lidské tělo získávat kvality své příští existence. Těla svatých lidí vydávají vůni (za života i po zesnutí) a v některých případech vyzařují světlo. Je to jev, který není vysvětlitelný žádnou materialistickou vědou, ale vyskytuje se. Z Bible známe případ proroka Mojžíše, který si musel zakrývat tvář rouškou, aby s ním lidé mohli hovořit, protože z pleti na jeho tváři vyzařovalo oslnivé světlo. Zbytečné je snad připomínat zde proměnění Páně na hoře Tábor či světlo Vzkříšení. Pak je tu řada duchonosných lidí, kteří již za svého života svítili, a lidé kolem nich toho byli svědky. Za všechny připomeneme příklad z moderní doby - ve 20. století byl tento jev pozorován u ruského starce ct. Lavrentije Černigovského (+1950; má totiž zrovna dnes svátek), stejně jako u některých svatohorských starců. Myslím, že jsem zaznamenal nějaké svědectví příbuzného jevu i v případě starce Paisije Svatohorce (+1994). I dnes ještě žijí takoví lidé.

Na těchto našich duchovních velikánech vidíme, jak už za jejich pozemského života probleskuje to, čeho budeme účastni při všeobecném vzkříšení. Tehdy budeme - my, stejně jako oni - oblečeni do světelného hávu blahodati, do něhož se halili Adam s Evou před pádem, avšak na rozdíl od nich budeme díky Kristu nejen čisti a osvíceni, ale i zbožštěni, tj. uvedeni do stavu, z něhož již nelze padnout. Tak se lidé stávají bohy, čili těmi, kdo mají skrze blahodať účast na Bohu.

Dnes hledíme na Boží Dítě, Pána Ježíše ležícího v jeslích, a vidíme tak Boha přicházejícího darovat nám to vše, o čem byla právě řeč. Přichází, aby nám daroval nové tělo, nehynoucnost a věčný život plný radosti, která přesahuje všechno pomyšlení a vše, s čím máme v toto světě zkušenost.

Narozením tvým, Kriste Bože náš,
vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili,
hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti
a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě!

Panna dnes Nadpřirozeného rodí
a země skýtá Nedostupnému jeskyni.
Andělé s pastýři Ho oslavují
a mudrci spolu s hvězdou putují,
neboť se pro nás narodilo
Děťátko malé, předvěčný Bůh.


Svátky Narození Páně se považují za "tiché svátky". To ticho, o němž je řeč, je vlastně projevem skutečnosti, že nelze lidskými slovy ani sebeobratnějším řečnictvím postihnout plnou hloubku tajemství Božího vtělení. Nejvýmluvnější z lidí musejí umlknout a přiznat nedostatečnost lidské řeči vyjádřit, co pro nás Bůh učinil. Nejsme schopni to náležitě oslavit žádným gestem ani slavností. Můžeme jen s vděčností umlknout a slavit velkolepost počátku Božího sestoupení tichem. Takže končíme slovy z Velkého půstu: Umlkněte, smrtelníci...




P.S.
Slovo svt. Nikolaje Velimiroviće na Narození Kristovo

P.P.S
Nebyl už čas probrat některé další rozměry a roviny přípravného období a jeho specifické spirituality. Zvláště mě mrzí, že jsem nestihl napsat o pozoruhodném obyčeji - sloužit před Narozením Kristovým čtyřicet liturgií. Ozřejmění významu tohoto duchovního díla by si vyžádalo více prostoru, než jen pár vět. Takže snad příště... (Bude-li nějaké příště ;-)












Editovat příspěvek č. 1034

Administrátor --- 9. 1. 2015
Z došlé pošty

Děkuji všem za zaslaná sváteční blahopřání a různé internetové odkazy na koledy apod.

Protože nezvládám odepisovat na poštu, kterou jsem na adresu Ambonu obdržel, (za což se všem omlouvám) reaguji alespoň tímto hromadným poděkováním.

Ze všech zaslaných obrázků a PF jsem vybral jeden kalendářík, který dávám k dispozici v PDF i čtenářům Ambonu (věřím, že autor kalendáříku proti tomu ničeho nenamítá): Kalendarek 2015.pdf

Kristus se rodí! Oslavujte Ho!

P.S.

Přikládám pár obrázků z naší štědrovečerní večerní bohoslužby, jak je otiskla MF Dnes:











Editovat příspěvek č. 1033

Administrátor --- 5. 1. 2015
Kapitoly z pravoslavné spirituality - k závěru filipovského půstu

Pravý půst (5.)

(Část pátá)

Osou těchto letošních zamyšlení nad spiritualitou předvánoční postní doby je připodobnění půstu ke starozákonní době, zvláště k putování synů Izraele z Egypta do zaslíbené země. Při této cestě vidíme lidská selhání a žalostné obrázky slabosti naší pokažené přirozenosti. Zároveň ovšem je nám ukazována Boží moc, její svrchovanost a nepřekonatelná síla, které se nemůže nic postavit. Je to moc spojená s nejvyšší moudrostí, spravedlností, jejíž podstatou je smilování, a neskonalou láskou k člověku. Na starozákonním putování si můžeme povšimnout, že lidská slabost a selhání nemohou zabránit Bohu, aby chystal spásu lidstva. Hospodin pracuje s lidmi nedokonalými, poškozenými, kteří neustále kazí jeho dílo; leč ve své prozřetelné moudrosti Bůh krok za krokem směřuje k cíli, jímž je náprava všech věcí.

Za všechny takové dnes můžeme připomenout krále Davida, který byl tak posedlý vášní, že neváhal zosnovat vraždu. Byl za svůj zločin potrestán. A do konce života přinášel takové pokání, že dosáhl pravé pokory, kterou vtělil do svých duchovních písní - čili žalmů. Tajemství nejhlubší pokory se čtením žaltáře každodenně vyučují všichni mniši všech dob (a mnozí světští křesťané). Byly doby, kdy znala žaltář nazpaměť velká část křesťanů. Davidovy lekce ponížení a pokory, jimž se říká kathismy (oddíly žaltáře), jsou neoddělitelné od mnišské spirituality a od půstu. Dodnes se říká, že mnich, který nečte každý den žaltář, není žádným mnichem. Všechny pravoslavné bohoslužby jsou proniknuty čtením žalmů nebo citacemi z žaltáře. V žalmech jsou obsaženy všechny stavy lidské duše, která je při pročítání žalmů přiváděna na soud, vyšetřována a usvědčena, aby mohla být uzdravena pokáním. A to vše Bůh nepřivedl do světa skrze nějakého poustevníka a asketu, který prožil svůj život na poušti, ale skrze kolísajícího a vášněmi zmítaného válečníka a krále, jehož hřích byl veliký, leč přinesl Bohu takové pokání, že spojilo nebe se zemí, a z jeho rodu se později narodil vtělený Bůh.
Biblí vykreslený obrázek starozákonních kajícníků je pro nás velikou nadějí. Jsme slabí, naše víra kolísá, sil se nedostává, odpadáme, vše v naší duši je nalomené - kromě zla ovšem, které je v nás stále při síle. Při půstu buď selháváme fyzicky, když se postíme špatně, či padáme duševně, když jsme kvůli hladu podráždění, nevlídní, neřku-li zlostní, nebo při něm odpadáme duchovně, to když se postíme, ale ihned si začneme hýčkat myšlenku, že jsme něčeho dosáhli, že jsme lepší než jiní věřící, že jsme zkrátka kabrňáci a můžeme být na své duchovní výkony po právu hrdi (propadneme-li vábení těchto myšlenek, stáváme se duchovně mrtvými). Biblické obrazy lidských selhání a pokání nám skýtají naději, že snad i přes všechny tyto nedostatky jsme pro Boha alespoň trošku použitelní - neoddáme-li se některému ze vzpomenutých pádů definitivně a nadobro, zůstane-li v nás alespoň špetka snahy bojovat proti nim. A vzbudíme-li v sobě pokání, o což přece jde v půstu především.

* * *

Doba půstu má být dobou intenzivnějšího léčení. Kdy jindy bychom si měli naplno uvědomit, že Církev je "duchovní klinika"?

Mnoho lidí z těch, kteří do církve přicházejí, zažije zklamání z jejího stavu. Místo společenství svatých se tu setkají s lidmi opravdu velice různými. Tak různými, že často ani nenajdou společnou řeč. Nezřídka zde vzplanou spory ještě horší, než mezi nevěřícími. A ten, kdo není připraven na to, že v církvi setká s něčím takovým, se může snadno pohoršit, odpadnout, vychladnout, ztratit zájem nebo dokonce úplně přijít o svou víru. Jenže Církev zde na zemi ještě není hotovým a uzavřeným královstvím nebeským. Není zatím tím nebeským Jerusalemem, kam už nevstoupí nic nečistého, jak se to píše ve Zjevení sv. Jana. Je to místo tříbení a prosévání. Je to prostor, kde je každý vystaven působení Boží blahodati, a to ho dříve či později donutí, aby se projevil, rozhodl. A nikdo předem neví, jak to s kým dopadne. Každý se může úplně změnit. Všichni se modlíme, aby se lidé měnili jen k lepšímu. Špatný se tu může stát dobrým. Ale také se může špatný člověk zatvrdit a stát se ještě horším. Stejně tak dobrý člověk se může stát ještě lepším. A někteří z těch, které lidi považují za dobré, se mohou projevit, a ukáže se, že jejich dobrota nebyla opravdová. A někdo vypadá jako dobrý člověk jen do té doby, než je vystaven zkoušce. Než je přetaven v duchovní výhni. V církvi je možné úplně všechno, jen jedno možné není - nikdo, kdo se aktivně začlení do života církve, nezůstane stejným, jakým byl dříve. Ať už vydrží, nebo odpadne, ať už to s ním jde s kopce, nebo roste v dobru, stejným nezůstane.

Poučení? V církvi jsme kvůli Bohu, nikoliv kvůli lidem - resp. kvůli jejich skutečným či domnělým kvalitám. V církvi procházíme proměnou, která nás má uzpůsobit pro duchovní život v nebeském království. Z pozvířečtěného stvoření nás zde Kristus proměňuje na opravdové lidi podobné Bohu. Svatými Tajinami nás Kristus "infikuje" svým očištěným a proměněným lidstvím. Jak se v člověku rozmáhá tato ušlechtilá "nákaza", která působí v duši člověka, začnou se dít podivné věci. Zlo, doposavad skryté v duši, se projeví a vyvolá alergickou reakci. Nemusí to vypadat moc pěkně, ale je to proces uzdravování člověka, aby ožil pro věčný život. V nemocnici se přece nemůžeme lekat pohledu na obvazy, kapačky a operační sály, protože chápeme, že se zde lidé uzdravují, i když pohled na člověka po operaci není zrovna povzbudivý.

Církev je jedinou cestou do věčné blaženosti ráje. Toho si na Církvi hleďme. Budeme-li si více všímat lidských pádů a nebo excesů, které se nezřídka dějí, když lidé chtějí Církev využití k jiným cílům než k léčení a záchraně duše, padneme také. Kolísajícímu je možno pomoci, ale ne každý je schopen a ochoten pomoc přijmout. Kristus zde prožil svůj pozemský život a věnoval pozornost hlavně těm, kteří se nechali oslovit a zatoužili stát se opravdovými lidmi. Nezdržoval se příliš u volů a oslů připoutaných ke svému žlabu (navazuji na chápání ikony Kristova Narození jako podobenství, viz příspěvek 1031), neztrácel čas s leopardy a hady. Tak i my nesmíme zoufat nad stavem nekajících se a nesmíme se na cestě za uzdravením nechat zastavit šelmami.

* * *

Půst nám připomíná starozákonní éru, které také říkáme doba touhy. Ti zbožní z těchto dávných pokolení toužebně vyhlíželi splnění Hospodinova přislíbení, příchodu Mesiáše. Jejich touha je dopředu spojovala s jeho budoucím příchodem. Pokud se postíme správně, pak se i v nás v průběhu postní doby rozohňuje touha po sjednocení s Kristem. Tento projev a důsledek půstu je přirozenou zákonitostí, která vyplývá z vnitřního ustrojení člověka. Pokud půst nepřináší člověku posílení touhy po čistotě, po svatosti, po Bohu, pak to znamená, že něco s naším způsobem půstu není v pořádku.

Většinou můžeme hledat příčinu v nesprávném nasměrování půstu. Bohužel, stává se nám, že věci druhotné zaujmou v našem snažení místo, které jim nepatří. Tím nechci říci, že by byly nedůležité. Podstatné však nikdy nesmí být nahrazeno nebo zastíněno tím, co je služebné. Osou půstu je odstraňování vášní a hříchu ze svého srdce. Jestliže v nás půst způsobuje podrážděnost a nakonec nás ovládne zlost, pak se smysl půstu nenaplnil (i kdybychom se živili celou postní dobu jen suchým chlebem). Všechna energie a síla, kterou jsme do půstu vložili, byla vyplýtvána tím, že jsme ji vyslali špatným směrem. Podobně jako chybným zamířením vystřeleného šípu, který pak minul svůj cíl, vyšla vniveč všechna síla, kterou lučištník vyvinul na natažení luku.

Znamením úpadku víry pravidelně bývá, když se pozornost a těžiště našeho uvažování přesunou od věcí vnitřních (neviditelných) k věcem vnějším. Co se půstu týče - dušehubný omyl tkví v přesunutí těžiště od očišťování srdce např. k bádání nad jídelníčkem.

Hodláme-li tyto myšlenky aplikovat na postní dobu, musíme tedy tučně podtrhnout, že smyslem půstu není pouhá změna stravovacího režimu. Vynechání živočišných potravin samo o sobě nic neznamená a nepřináší duchovní prospěch. Zvířata nejíme především proto, abychom oslabili "zvíře", které je v nás. Čili umrtvili svou živočišnost. Stali se více lidmi tím, že posílíme duchovní složku naší bytosti. Výměna živočišných jídel za rostlinná nám má pomoci utlumit (vyhladovět) živočišné vášně. Pokud náš půst necílí tímto směrem, hrozí nám, že je zbytečný nebo dokonce přímo škodlivý. Ct. Lavrentij Černigovský opakuje varování mnoha svatých před situací, kdy v půstu křesťan sice nejí maso, ale přitom požírá člověka (tj. hádá se, pomlouvá, závidí, nenávidí apod.).

Stará moudrost říká: žádný postní pokrm nemůže člověka dostat do nebe, ale hněv, zloba, závist a zášť mohou člověka dostat do pekla. Pokud je lidské srdce těmito "kvalitami" ovládnuto, tak už vlastně v pekle je.

Co kdybychom na začátku příštího půstu učinili předsevzetí, že v době půstu se nikdy nerozhněváme, nikomu nic nebudeme vyčítat, neřekneme nic, co by nebylo pravda pravdoucí, nebudeme pomlouvat ani soudit (natož odsuzovat) bližního svého? Že budeme stále vlídní, laskaví a trpěliví? Že budeme pomáhat všem kolem nás, s čím budou potřebovat? Že nikoho neošidíme, nepřivlastníme nic, co není naše, a naopak o část toho, co nám Bůh nadělil, se rozdělíme? Že pomůžeme těm, o jejichž nouzi víme? A tak bychom mohli hovořit dál a dál. To jsou přece skutky hodné pokání. To je pravý půst, o který bychom měli bez umdlení usilovat.

* * *

Jak nás učí ct. Izák Syrský a další otcové, smyslem askeze (a půst je jednou z forem askeze) je dosažení pokory. Nedostihla-li naše snaha tohoto cíle, byla marná. Každý půst by nás měl alespoň maličko posunout k větší pokoře, protože pokora je zároveň vyháněním pýchy, a očištění srdce od pýchy má za následek, že se naplní Boží blahodatí. Uvolníme-li od egoismu malý kousíček svého srdce, Bůh dá trošku blahodati - právě tolik, kolik je potřeba k zaplnění uvolněného místa. Očistíme-li větší prostor ve svém srdci, Bůh dá více blahodati - opět přesně tolik, kolik místa jsme v srdci vyhnáním pýchy a vášní vytvořili. Vyženeme-li z celého srdce všechnu nečistotu, Bůh dá mnoho blahodati a naplní nám celé srdce svou energií. Tak to říká svatohorská tradice a zkušenost starců.

Lidská duše přirozeně lne k Bohu. Odstraňujeme-li ze svého nitra zlo - světského ducha a vášně - pak zřetelně cítíme, jak v duši vzrůstá touha po Bohu a po ještě větším očištění. Světský duch tuto přirozenost duše zastírá, rozptyluje duši a znepokojuje ji, aby se nemohla soustředit. Jakmile ji uvolníme ze sevření vášní, mysl se sama obrátí do sebe, duše nachází klid. V postní době bychom to měli v nějaké míře (třeba alespoň trošičku) zažít.

* * *

40 dnů přebýval Mojžíš na Boží hoře, kde hovořil s Bohem. I pro nás by čtyřicetidenní půst měl být přebýváním na hoře (tj. v povznesenosti nad světskou marnost) a hovorem s Bohem. Jako nás pozemská hora pozdvihuje nad světské hemžení a dává nám pocítit odstup od chaosu světa a svobodu, tak hora svaté čtyřicátnice by nám měla přinést nový pohled na svět, dát nám odstup a vzdálit nás od světského ducha. Mělo by to být čtyřicet dní modlitby, čtyřicet dní svatého života. Mělo by být...

Jeden kněz si klade otázku: "Proč nejsme svatí?" A odpovídá na ni velice výstižně: "Protože nechceme." Někdo možná namítne: "Ale vždyť já bych si to přál!" Problém však bývá v tom, že člověk (a to až příliš často platí i pro ty, kteří opravdu usilují o zbožnost) má rozdělené srdce. Má rád Boha, ale miluje i tento svět s jeho marnostmi. Chtěl by svatost, ale zároveň by rád měl i to, co nabízí svět, který (jak praví Písmo) "v hříchu leží". Jenže nemůžeme mít obojí. A Bůh žádá po člověku, aby ho člověk miloval celým srdcem, nikoliv kouskem srdce.

* * *

Půst je téměř na konci. Můžeme každý bilancovat, jestli nám přinesl alespoň trošku duchovního užitku.













Editovat příspěvek č. 1032

Administrátor --- 1. 1. 2015
Kapitoly z pravoslavné spirituality

Neděle svatých praotců (4.)

(Část čtvrtá)

Už jsme probírali symbolickou rovinu čtyřicetidenního půstu, při němž duchovně spoluputujeme do zaslíbené země. V širším pohledu v sobě tento půst zrcadlí celou starozákonní éru lidstva. Dnes klademe na stůl téma uváděné v pravoslavných kalendářích k druhé neděli před svátkem Narození. Říkáme jí "neděle praotců" a před naše zraky Církev předestírá památku všech starozákonních svatých. A tak se alespoň krátce zamyslíme nad některými z nejvýznamnějších postav této doby. Předpokládám, že všichni čtenáři alespoň v hrubých rysech znají jejich životní příběh, který tedy nebudu celý převypravovat.

Ábel a Kain

Sotva první lidé opustili Bohem učiněný ráj a hřích je vzdálil od Stvořitele, vidíme, jak se hned v první generaci rozrostlo zlo, které do prvního lidského páru jejich hříchem vstoupilo, v plné síle. První syn Adama a Evy spáchal nejohavnější zločin - zavraždil svého bratra. Z biblického svědectví však můžeme vyčíst, že se tu nejednalo zdaleka jen o osobní pád jednotlivce, resp. o zlý stav jednoho z dětí Adamových, ale ve skutečnosti je Kainův čin je příslovečným "vrcholkem ledovce" - čili do podobného duchovního i duševního rozpoložení upadla nejspíš významná část prvního lidského pokolení.

Z biblického vyprávění totiž vyrozumíváme, že Kain po svém zločinu utekl do východní země Nod, a tam se oženil (nutno předpokládat, že s jednou ze svých sester - to bylo v prvních pokoleních obvyklé a nutné pro rozmnožení lidského rodu) a posléze založil město. Neutekl tam tedy jen jeden člověk, nejednalo se ani zdaleka o vyloučení tohoto zločince z lidské společnosti. Šla s ním nejméně jedna jeho sestra a nejspíš i někteří jeho bratři. Lze předpokládat, že to musela být relativně početná skupina. Došlo k rozkolu v lidském společenství. Lidé už nejsou schopni přebývat společně na jednom místě. Z toho všeho je zřejmé, že od blízkosti ráje Kain neutekl sám, ale držela s ním část populace - dětí Adamových. Zloduch měl tedy mezi svými příbuznými spojence, resp. nejen tělesně nýbrž i duchovně spřízněné osoby, které zřejmě s jeho činem souhlasily. Ohromující je ta rychlost, s níž se Kainův hrozný duchovní stav široké otevřenosti vůči zlu šířil po lidském pokolení.

Z některých náznaků v Bibli můžeme vyvodit, že se Kainův poklesek odvíjel od jeho odcizení Hospodinu. Oběť, kterou na svém oltáři přinesl, byla nejspíš závadná a především nebyla přinášena upřímně, s úctou a vroucím srdcem. Zřejmě to byla oběť nedbalá či pokrytecká nebo znesvěcená. Dále z biblických slov usuzujeme, že se nejednalo toliko o samotnou oběť, ale o celý Kainův život, který byl špatný kvůli zlým skutkům. Někteří exegeti mají za to, že Kain odpadal k pohanství, resp. sloužil démonům.

Vedle obvyklého katechismového výkladu tohoto příběhu, bychom snad mohli uvažovat i takto: Kain je jedním ze zakladatelů pohanského náboženství. Jeho duch, srdce i myšlení se obrátilo k Bohu zády a čelem k zemi (vyjádřeno i zmínkou Bible o jeho zemědělském zaměstnání). Proto jeho oběť nevystoupila k Bohu, ale zůstala v tomto světě, a přijali ji démoni, s nimiž tím vstoupil do spojení. Díky tomu mohli napojit Kainovo srdce nenávistí a zlobou. Nyní už hlouběji chápeme význam Božího výroku k rozzuřenému Kainovi: "Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro?" (Gen 4,7)

Uvažme jen, co to asi muselo být za ženu, když ulehla s mužem, který zavraždil svého i jejího bratra. Z toho až zamrazí, že? Už jen v tomto skutku můžeme tušit, že lidé žijící s Kainem jsou ovládáni zlem, hříchem a zvráceností. Další pozoruhodností je biblická poznámka, že právě tito lidé založili první město na světě. A právě tento městský způsob života (jak vyrozumíváme z Bible) ihned získává dva typické rysy: vznik a rozvoj řemesel a vznik umění hry na nástroje a zábavy. A samozřejmě násilí. Je otázkou, zda samotné principy městské civilizace (i té současné) nejsou nějak napojeny na ducha pospolitosti založené Kainem, společnosti odvíjející svůj počátek od jeho zločinu.
Co vlastně měl Kain a jiní stejně smýšlející proti Ábelovi? Možná bylo jejich srdce v takovém stavu, že jim šel tento "svatoušek" nesnesitelně na nervy. Viděli na jeho životě, že je Bohu milý, a na svých životech viděli zřetelně projevy toho, že svému Stvořiteli milí nejsou. A tak jimi začala cloumat závist. Nebo zvrácená choutka pomstít se Bohu, který v nich nenašel zalíbení, tím, že zabijí jeho vyvoleného? V každém případě byla v pozadí za násilím, spáchaném na Ábelovi, pěst napřažená proti Bohu samotnému. Tam, kde se lidské srdce otevře zlu, se pro nenávist vždy nějaký důvod najde.

V Ábelovi, jeho oběti i sebeoběti, v jeho spojení s Bohem a čistém srdci, vidíme první předobraz Krista. V Kainovi pak lze spatřovat předobraz všech antikristů v lidských dějinách, včetně toho posledního.

Kainem začíná v dějinách existence čehosi, co bychom mohli nazvat jako "církev satanova" - čili spojenectví těch, kteří urputně trvají ve vzpouře proti Bohu. Je to plemeno "ještěrčí" neboli spolek hadův. Bude se plazit celými lidskými dějinami. Způsobí nepředstavitelné utrpení ve všech lidských generacích.



Abraham a Sára

Abraham žil ve velkém městě Ur Chaldejském. Na svou dobu obrovské město (65 tisíc obyvatel, to byl 2000 let před Kristem impozantní počet), moderně organizované, provozoval se v něm vlastně současný způsob lidského spolužití založený na dělbě práce, cechovním rozdělení řemesel apod. Jednalo se o obchodní centrum - po Eufratu sem připlouvaly kupecké lodě z Perského zálivu. Jednalo se o místo nevídaného komfortu a pohodlí (zámožní měšťané sídlili v nejpřepychovějších příbytcích tehdejšího světa - obývali dvoupodlažní zděné domy, vybavené toaletami a bazény). A ovšem bylo plné pohanských kultů, magie a čarodějnictví.

Tam se stal hlas Hospodinův k Abrahamovi a přikázal mu opustit toto místo a přesídlit do jiné země - vzdálené 1500 kilometrů - a konečný cíl své cesty ani neznal. Bůh chtěl vyvést Abrahama z prostředí modlářů a bezbožníků. Bude-li Abraham chtít poslechnout Boží povel. Abraham poslechl. Ve stáří 75 let sebral své věci a spolu s rodinou a vším, co mu patřilo (např. zvířectvo), se vypravil do země, kterou ani neznal. S návratem nepočítal (to je zřejmé z údaje, že si odvážel celý svůj majetek a vypravili se s ním příbuzní). To je pochopitelně velký čin po všech stránkách. Zvláště když uvážíme, co Abraham opouštěl a jaké měl vyhlídky. Za zády nechával hlavní město impéria, a kamkoliv by se až dostal, vždy si mohl být předem jist, že bude žít v chudším prostředí než doposavad.

Na plně naloženém velbloudu lze urazit 20 - 40 km denně. Cestou se musejí konat zastávky nejen v průběhu dne a na nocleh, ale i několikadenní odpočinkové pauzy v putování, aby lidé neonemocněli a soumaři mohli důkladněji obnovit síly. Na cestu do neznáma vyrazil Abraham s celou svou rodinou. Jeho otci bylo tou dobou již 200 let, což byl zřejmě důvod, aby poté, co urazili tisíc kilometrů, přerušili cestu na delší dobu v Cháranu, kde nejstarší člen výpravy nakonec zemřel. Poté Hospodin vybídl Abrahama, aby se vydal opět na cestu.

Dokážeme si představit, že zážitek tajemného setkání s Hospodinem byl pro Abrahama natolik intenzivním zážitkem, aby v síle tohoto rozhovoru sebral v sobě síly uposlechnout tak náročný příkaz. Jenže jakými slovy asi přesvědčil své příbuzné, že mají opustit vše, čím jsou Ur zaopatřeni, a vypravit se na podivné putování do dálek za horizontem? Jak jim asi vysvětlil, že Boží vůlí je, aby se stali poutníky a vlastně bezdomovci, někdo by mohl říci: tuláky, kteří nemají pořádnou vlastní střechu nad hlavou? A vskutku - takový byl jejich osud - až do konce života už neměl Abraham stálé bydliště, stále jen na cestách jako kočovník a místo v domě bydlel ve stanech či chýších.

Při čtení tohoto příběhu, vidíme pokornou Sáru, která bez reptání následuje svého muže, aniž by věděla, kde a kdy to vlastně skončí. Při tom všem ji ještě trápí bezdětnost. Představme si, co asi prožívala ve svém srdci, když jí manžel oznámil, že Hospodin se rozhodl ukončit jejich pohodlný život; a po ní se žádá, aby se před sklonila před vůlí právě toho Hospodina, který nevyslyšel její modlitby za dar plodnosti a mateřství. Řekl bych, že je to na jednoho už docela těžké břemeno. Kde brala síly unést jej a nevzepřít se svému manželovi či potlačit možné pochyby o správnosti jeho víry? Ano, určitě měli také slabé chvilky a někdy jistě klesali pod tíhou, kterou nesli, ale dokonce i ve svých slabostech zůstávají velikány.

Obětování Izáka

Jedno z nejzáhadnějších a svým způsobem i nejtajemnějších míst Písma je vypravování o Abrahamovi, jak se na Boží příkaz chystal obětovat svého jediného syna Izáka. Hromada literatury byla na toto téma napsána. Jak vysvětlit něco takového, co balancuje na hraně přijatelnosti z hlediska lidských i Božích zákonů, co se zdá protiřečit samotnému lidství? Jak vůbec vysvětlit smysl té prapodivné zkoušky, kterou Bůh na Abrahama připravil?

V zákonitostech duchovního života známe jakýsi předěl, bránu, kterou projde-li člověk, už nikdy není stejný, jako byl dříve. Součástí překročení této hranice bývá pravidelně blízká zkušenost se smrtí. Někdy se to týká i tělesné úrovně lidského života, jindy je to výhradně vnitřní věc. Mnozí svatí či starci prošli ve svém životě zkušenosti, při které jen nepopiratelným Božím zásahem unikli smrti. Někteří z nich byli nemocní a z prahu smrti je Bůh vrátil do života; někdo bojoval ve válce přežil tam i to, co nebylo možno přirozeným způsobem přežít; jiný vyvázl ze své popravy, další přečkal katastrofu či úraz; v některých zvláštních případech přivedla mnicha na hranici smrti krajní askeze, nebo útok démonů atd. U dalších duchovních osobností má zkušenost se smrtí spíše vnitřní podobu - člověk prožije smrt svého ega, všech svých přání a chtíčů. Nebo krutě zasáhnou okolnosti - a naše přání, plány, představy či vůle jsou zadupány do prachu. Vše, v co jsme doufali, je napadrť.

Jako mrtvý člověk je svoboden od hříchu, tak i člověk, který prožil smrt svého ega, tím dosáhl pravé svobody (dokáže-li to přijmout bez reptání a uchopit tuto zkušenost křesťansky). (Řím 6,3-11) Způsob myšlení (a často i chování) takových lidí bývá pro světské lidi obtížně pochopitelný. Přitom ale vidíme u těch, kteří jsou duchem i srdcem už na "druhém břehu", tak velikou lásku a soucit, že nás to k nim mocně přitahuje a přejeme si ohřívat svá egoismem zkřehlá srdce u tohoto duchovního tepla.

V duchovním životě přijde chvíle, o níž hovoří naši duchovní učitelé: "Každý si musí obětovat svého Izáka." Zároveň si člověk projde i tím, co bychom mohli přirovnat k tomu, že jsme obětováni.

Avšak zpět k Abrahamovi a Izákovi, kteří se ubírají na horu Moria. Bůh totiž uložil Abrahamovi, aby mu na hoře, kterou mu ukáže, obětoval svého jediného a vytouženého syna. Jako celopal. Toho syna, skrze něhož jediného se mohlo splnit to, co Hospodin Abrahamovi slíbil - že totiž bude mít nesčíslné potomstvo. A Abraham jde. Vezme s sebou Izáka, jemuž o cíli cesty a záměru tohoto putování neřekne nic. Na horu vystoupají sami. Izák nese dřevo k oběti. Už to nás přiměje zamyslet se nad jeho stářím. Není to žádné dítě ani mladíček. Je to 25-letý mladý muž v rozkvětu sil. Abraham je stařec ve věku 125 let.
Na ikonách a obrazech bývá Izák zobrazen symbolicky jako dítě, aby se vyjádřilo jeho mládí vzhledem ke starci Abrahámovi. Hlavně se však dětskou podobou Izákovou vyjadřuje nevinnost, resp. skutečnost, že je předobrazem pravého Beránka Božího, nevinného a bezhříšného Pána Ježíše Krista. A kromě toho zde probleskuje i spojitost s obvyklou obětí mladého jehňátka či beránka, který musel být mladý, jednoroční, bez jakékoliv vady - tyto starozákonní obětí předcházely pravou Oběť na Kříži, přinesenou Božím Synem. Nedokonalé oběti beránků a jehňátek čerpaly svou duchovní sílu a oprávněnost z toho, že se vztahovaly k budoucí dokonalé Oběti Spasitelově.
Uvědomíme-li si skutečné stáří obou postav našeho příběhu, vrhá to na události na hoře zvláštní světlo. Jak asi probíhalo obětování, resp. příprava k němu? Izák se samozřejmě podivoval, že mají vše potřebné k vykonání oběti, ale nemají obětního beránka. Vyhýbavé či nejasné odpovědi jeho otce nemohly uklidnit synovy rozpaky. V jedné chvíli Izák jasně pochopil, že obětním beránkem má být on sám. Jistě všichni snadno uznáme, že mladému muži v plné síle dospělosti by nedalo příliš práce přemoci starce a prostě utéci pryč. Kdo z nás by se tomu vlastně divil, že v pudu sebezáchovy se (byť za použití nutného násilí) nenechal podříznout na oltáři a spálit jako obětina? Jenže obraz, jak jej jasnými črty kreslí Bible, je úplně jiný: Izák se při plném vědomí a s naprostým chápáním, co se tu má odehrát, nechává dobrovolně svázat a položit na oltář na dříví připravené k zápalu. Zbývá už jen jediné - proříznout Izákovi hrdlo, nechat jej vykrvácet, poté zažehnout dřevo a spálit jeho tělo...

Není tu zmínka ani o nejmenším protivenství, o žádných námitkách. Je to obraz naprosté pokory, která jde za všechny hranice. Nejen za hranice tělesné smrti, či smrti ega, ale tady jde o připravenost vymazat kvůli poslušnosti Bohu i svou osobu - a to s absolutní důvěrou, že Bůh mě zase obnoví, čili vzkřísí. A jestli ne? Tak je lepší vůbec nebýt, než sice existovat a žít, leč za tu cenu, že jsem neposlechl Boha. Život ve vzpouře proti Bohu je horší než neexistence. Má-li být cenou za zachování svého života oddělení se od Boha, není taková cena přijatelná. Za dva tisíce let to vyřkne vtělený Bůh slovy: Kdo chce svůj život zachovat (za každou cenu), ten jej ztratí. Kdo svůj život ztratí pro mne, ten jej získá (navěky). (Mat 16,25)

Obraz oběti na hoře Moria je ikonou pokory, při které člověk, procházeje smrtí, nachází věčný život. Pokora je pevným základem pro jakékoliv Boží dílo ke spáse člověka. Je to výstižně ilustrováno i faktem, že na jmenované hoře, na místě, kde se odehrána Abrahamova oběť, byl po mnoha staletích Šalomounem zbudován první Chrám Hospodinu (2. Pa 3,1), což byl velký krok k příchodu Mesiáše. Tento chrám byl sice po čase zbořen, leč po návratu Izraelitů ze zajetí byl na tom samém místě vystavěn druhý Chrám, do něhož jednou přivedou přečistou Pannu Marii a později do něj vstoupí samotný Spasitel světa. To je však v době Abrahamově ještě daleká budoucnost.

Vraťme se ještě na okamžik na horu Moria do doby, kdy tam měl být obětován Izák. V jistém smyslu tam zemřeli dva lidé. Umřel tam Abraham, když uposlechl Boha, který po něm žádal, aby mu obětoval to jediné, co měl a na čem mu záleželo - milovaného jediného syna, jehož se mu dostalo po celém tom celoživotním trápení bezdětností. Obětoval jedinou svou radost, jediné potěšení. Dal Bohu to, co od něj dostal, aniž by rozuměl, proč to má učinit. Zřekl se svého chápání, své vůle, - všeho, co člověk má. A vlastně i samotného lidství - když to Hospodin žádal.

Umřel tam i jeho syn Izák. Nechápal, proč má být obětován, proč se po něm žádá, aby se nechal podříznout, vykrvácel a byl spálen na téhle hoře. Věděl jen to, že to tak uchystal jeho otec, a věděl ještě, že s otcem hovoří Bůh. A tak v sobě potlačil touhu po životě i pud sebezáchovy. Potlačil i svůj názor na celou tu záležitost. Podrobil se. Jeho pokora, která překonává všechny hranice, a ochota stát se obětí, z něj činí jeden ze starozákonních předobrazů Krista.
Současná západní civilizace neustále hovoří o konceptu lidských práv. (Pomineme nyní pravidlo: o čem se příliš hovoří, s tím máme většinou nějaký problém a zřejmě se nám toho nedostává. Všimneme si toho, co souvisí s naším tématem.) Abrahamovi Bůh upřel jeho lidské právo chápat, porozumět. To samé právo upřel Hospodin i Izákovi. I Kristu bylo upřeno lidské právo na spravedlivý soud (jak pravilo proroctví: v ponížení jeho odňat jest od něho soud jeho). Jediné lidské právo, které Bůh až úzkostlivě šetří, je právo jednoho specifického druhu volby: vybrat si dobro, či volit zlo; vybrat si, zda chci být v jakékoliv situaci s Bohem, či se od něj odvrátím. Dobrou volbu realizujeme většinou tím, že Boha poslechneme a plníme jeho přikázání; nebo provedeme volbu opačnou a vedeme si život po svém (a nemůžeme-li si zrovna žít dle své ctěné libosti, pak vždy můžeme Boha ignorovat ve svých myšlenkách a ve svém srdci). To jsou volby, k nimž netřeba žádné parlamentem schválené volební právo. Tak si je užijme.
Tam na té hoře okusili smrt dva lidé. I když nakonec oba sestupují s hory, jsou živí a vrací se domů, už to nejsou stejní lidé. Oba překročili hranici, oba už hledí na svět z "druhé strany". Bůh tehdy nechal oba projít něčím, co bychom mohli nazvat "zasvěcení". Je to vyjádřeno i nenápadným detailem v popisu celé události - na horu vystupovali oba společně, dolů s hory sestupovali každý sám. Každý se svou krajní duchovní zkušeností smrti, která spojuje s Bohem, ale v jistých ohledech odděluje od lidí.

Těsně před usmrcením Izáka anděl zadržel Abrahamovu ruku a lidská oběť byla zastavena. Pro všechna další pokolení je tím ustanoveno, že Stvořitel si nežádá lidských obětí; přeje si něco jiného - aby mu člověk sám dal své srdce. To je pravá oběť Nejvyššímu Bohu, který je láska. Jeho svatou a věčnou vůlí není prolévání krve, ale aby si člověk dobrovolně zamiloval Toho, kdo už od věků nevýslovnou láskou miluje jeho.



V osobách praotců nám Církev na příběhu zabitého Ábela nejprve ukazuje hříšný a zlý stav člověka (resp. lidstva) po odchodu z ráje. Kainův skutek se v dějinách opakuje nesčetněkrát - stal se podstatou všech zločinů. Možná by bylo možno říci, že Kainův čin je jednou z nejcharakterističtějších črt lidských dějin.

V převládající míře nám však Církev ukazuje na osobách praotců příklady k následování. Velké lidské skutky. Vzepětí ducha. Vzory víry a důvěry v Boha, poslušnosti Bohu. Máme si z jejich způsobu uvažování osvojit duchovní pohled na život a na svět. Je to pohled Božíma očima. Jedině pak můžeme zavrhnout život ve svévoli, bez pokory a bez následování Božích přikázání, jako život, který ztrácí něco podstatného ze své hodnoty. Je nedůstojný lidské velikosti a povolání, k němuž je člověk zván.

Ano, ukazuje se nám dnes na temných osobách Kaina a jeho společníků, těch zlopověstných starozákonních postav, jak hluboce je zlo vrostlé do lidské duše. Avšak je nám Církví současně připomínáno, že jeho překonání je díky Kristu možné. Leč i tak je potřebné, aby se člověk vzepjal k čemusi zásadnímu. Po křesťanech se žádá úplná změna života a smýšlení. Nejde-li to naráz, jsme povoláni na tom soustavně pracovat. Proto při křtu přijímají dospělí křtěnci nové jméno, aby tím vyjádřili své znovuzrození k novému způsobu existence. Křesťan, který žije a uvažuje jako světský člověk, není vlastně vůbec křesťanem. Sice může být viděn každou neděli v chrámu, nebo je třeba i knězem, mnichem či dokonce biskupem, ale je to všechno jen na povrchu, jsou to třepetající se roucha a závoje či lesk zlata. Uvnitř něj žije stále jen onen nepokřtěný člověk, starý Adam. Jedná se zřejmě o nejsmutnější úkaz na tomto světě.

To jsou - jak věřím - úvahy, jimiž by se křesťan, připravující se na oslavu svátku Božího vtělení, měl zabývat. Je to součást naší spirituality v době předvánočního půstu.





(Literatura: použity některé údaje a úvahy ze stati kněze Sergije Begijana)














Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1032 do č. 1035)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz