1443

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1182

Administrátor --- 7. 11. 2017
K podzimním památkám našich svatých

Sv. Rostislav Moravský

Velkomoravský kníže Rostislav byl svatořečen v r. 1994. Dlouhodobě se o zvelebení jeho památky zasazoval náš církevní historik prot. prof. Pavel Aleš. Po shromáždění všech historických materiálů a především pod duchovním působením shůry nakonec věci dospěly ke svatořečení, které bylo připraveno s nadšeným souhlasem představitelů okolních místních pravoslavných církví. Památka knížete Rostislava se objevila i v kalendáři např. Ruské pravoslavné církve.

Přesto i dnes může u lidí, jejichž myšlení není dostatečně proniknuto pravoslavným duchem, vzbuzovat vyhlášení svatosti tohoto knížete rozpaky - podobně jako tenkrát, když se o svatořečení začalo hovořit. Někteří se totiž tázali a táží: "Jak může být kanonizován světský vladař? Co dnes víme o jeho zbožnosti, ctnostech? Konal zázraky? Je celý jeho život po křtu příkladný ve svatosti a křesťanské askezi, abychom si mohli všechny jeho skutky brát za vzor?" Dnes už jsme přeci jen s povědomím o pravoslavné duchovnosti v naší církvi trošku dál, takže už znějí úsměvně některé výhrady, které zde byly prezentovány ještě v průběhu celých devadesátých let (především těmi, jejichž nitro bodal osten všelijakých výhrad vůči místní pravoslavné církvi a cítili se pravoslavnějšími než většina pravoslavného světa, nebo od neofytů - tedy od těch, kteří sem přišli z jiných církví).

V této naší apologii pochopitelně nebudeme vést osobní při - oni neklidní duchové se už stejně rozešli do různých rozkolů či je jejich bouřící se srdce odválo úplně někam jinam; jejich námitkám se však věnovat můžeme, abychom současným pochybami znejistěným přátelům nabídli pár duchovních argumentů k úvaze.

Mimochodem poznamenejme, že tehdejší výhrady vůči svatosti velkomoravského knížete jsou velice podobné dnešní situaci kolem svatosti našich mučedníků kostnických Jana a Jeronýma. Stejné nepochopení a nedostatek pravoslavného nazírání. Pravoslavný duch ovšem bezpečně časem pozná ty, kteří jsou mu blízcí, resp. kteří jsou stejného ducha, ač žili před mnoha staletími.
Ta nepochopení v některých případech vyvěrají ze západního pohledu na panovníka, jehož hlavním motivem jsou mocenské zájmy. Západními historiky jsou život a skutky knížete Rostislava (zvláště jeho žádost o vyslání misionářů z Konstantinopole) dlouhodobě tlumočeny jako chladný politický kalkul, který mu měl v pokřesťanšťující se Evropě zajistit samostatnost a tedy posílit jeho moc nad državou. Ano, Rostislav byl panovník a vládce, takže jeho skutky nutně musí mít i tento rozměr. Jistě, vedl války a musel dokázat postavit se úkladům a vnějším i vnitřním nepřátelům. Jenže to byl zároveň zbožný člověk, který vnímal své úsilí upevnit stát jako zajištění dobra a míru pro svůj lid. A jeho zbožná duše hleděla ještě dál - uvědomoval si, že přetrvá jen to, co má myšlenku, ideu, slouží k povznesení člověka. A tuto ideu nacházel v Evangeliu.
Co říci o pohádce, kterak "proradný Rostislav" chtěl Bohem ochraňovaného Svatopluka za jeho dřívější (tj. tu v pořadí první) zradu zavraždit na hostině a dopadlo to tak, že Rostislav sám padl do léčky a byl zajat a spravedlivě vydán do rukou svých nepřátel, k nimž se Svatopluk lísal? Jedná se zřejmě o Svatoplukovu fabulaci, kterou umanutě vyprávěl všem, kdo byli ochotni naslouchat, aby se nějak morálně očistil z první a hlavně té druhé zrady svého strýce. Zřejmě mu z toho bylo bídně na srdci, protože zradil a vydal nepříteli nejen svého příbuzného, ale vlastně vydal nepřátelům i Moravu. A jistě se obával pomsty od samotných Moravanů za to, co provedl jejich vládci (zřejmě nikoliv neoblíbenému). Proto si musel vymyslet něco, čím by se pokusil morálně ospravedlnit. Celá ta historka je totiž vnitřně nekonzistentní a nepravděpodobná (kdyby chtěl Rostislav Svatopluka zavraždit, těžko by ho nechal odejít ze sálu pod tak chabou záminkou, že se chce pobavit svými sokoly; a těžko věřit, že by byl tak bystrý a prozíravý člověk natolik hloupý, aby se vypravil sám pronásledovat prchajícího Svatopluka, když mohl poslat své lidi, ať jej dopadnou a přivedou; a to neztrácíme čas podrobným rozebíráním, jak by měl být Rostislav se svými bojovníky zajat a spoután Svatoplukem a jeho družinou, kteří prý narychlo prchli z hostiny, kam předtím přijeli údajně "nic zlého netušíce" - tedy jistě bez těžké zbroje, skrytých záloh a další taktické koncepce či strategie). Rostislavův lid mu zřejmě po návratu na Moravu pramálo důvěřoval a to může být jedním z motivů jeho úmyslu zlikvidovat církevní strukturu vybudovanou zde na popud a pod záštitou Rostislava. Chtěl lidem vzít vše, co jim připomínalo jeho strýce a potažmo i jeho vlastní hanebný skutek. Mezi kronikářovými řádky prosvítá, že příliš důvěry Svatoplukova morálka nevzbuzovala ani v autorovi Fuldských análů, kde je podivná historka zaznamenaná.

Mladičký mocichtivý Svatopluk, muž pokleslé morálky a zvířecích mravů (dle historických svědectví), neoplýval ani inteligencí ani vladařskou prozíravostí. Stal se spíše loutkou v cizích rukách. Nakonec završil svůj život 14 let po Rostislavovi, ve věku mezi 45 a 50 lety.
U každého věřícího vládce záleží na tom, co má navrch - zda jsou to pravidla křesťanské víry a té se podřizuje jeho politika, která se orientuje k cíli - zajistit zbožnost a možnost spásy sobě i svému lidu. Anebo to může být naopak - navrch má vladařova mocichtivost a ona "zbožnost" se projevuje přáním, aby Bůh požehnal jeho zbraním a daroval vítězství či ho alespoň udržel u vlády co nejdéle. U Rostislava vidíme to první. Už z textu jeho žádosti zaslané byzantskému císaři vidíme, oč mu šlo. O duchovní růst, upevnění církve. Jeho úsilí o silný stát se stáčí k hledání duchovních základů, na nichž by byla Morava postavena. Viděl ji jako dům zbudovaný na skále, kterou je Kristus a jeho přikázání. O tomto domě, s nímž nepohnou ani valící se vodstva ani vichry ani jiný nápor, slyšel z Evangelia (Mat 7,24-27). S touto myšlenkou vznikal moravský dopis byzantskému císaři.

Císař se svou radou spatřovali v Rostislavově iniciativě projev křesťanské víry, ba dokonce vyjádřili názor, že na tuto jeho víru Bůh odpověděl velkým a dávno nevídaným zázrakem - zjevením písma pro Slovany k liturgickému používání. Čteme v jejich listu: »Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo (k bohoslužbě) pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno - leda v prvních letech (křesťanství), abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem.«

* * *

Dejme slovo kronikáři, který zaznamenal text Rostislavova poselství, a co se dělo v Byzanci poté, co tam byl doručen dopis z Moravy.

»...Zatímco se filosof veselil v Bohu, naskytla se opět jiná věc a úkol ne menší prvních. Neboť Rostislav, kníže-(král) moravský, z vnuknutí Božího a po poradě se svými knížaty a s Moravany vypravil [poselství] k císaři [Michaelovi], v němž pravil: „Náš lid se odřekl pohanství a drží se křesťanského zákona, ale nemáme takového učitele, který by nám vyložil [v našem jazyku] pravou křesťanskou víru, aby i jiné země, pozorujíce to, nás napodobily. Tak nám, vladaři, takového biskupa a učitele pošli, neboť od vás se vždy dobrý zákon šíří do všech krajů“.

Císař shromáždil poradní sbor a povolal Konstantina filosofa, sdělil mu tuto věc a pravil: „Vím, filosofe, žes unaven, ale je třeba, abys tam šel, neboť tuto věc nemůže nikdo vykonat tak jako ty“. Filosof odpověděl: „Ač jsem unaven a tělesně churav, půjdu tam s radostí, mají-li písmo pro svůj jazyk“. Císař mu pravil: „Můj děd i můj otec i mnozí jiní hledali to a nenašli, kterak to mohu já nalézt?“ Filosof řekl: „Kdopak může psát řeč na vodu a získat si jméno heretika?“ Odpověděl mu opět císař se svým strýcem Bardou: „Chceš-li ty, může ti je vyjevit Bůh, který dává všem, kdo [o něco] prosí bez pochybování, a otvírá tlukoucím“. Šel tedy filosof, a jak bylo jeho dávným obyčejem, oddal se modlitbě i s jinými pomocníky. Brzy mu [je] pak zjevil Bůh, který slyší modlitby svých služebníků, a ihned složil písmena a začal psát slova evangelia: Na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl to Slovo..., a tak dále.

Císař se zaradoval a velebil Boha se svými rádci. I odeslal jej s mnohými dary, přičemž napsal Rostislavovi takovýto list: „Bůh, který si přeje, aby každý přišel k poznání pravdy a snažil se o vyšší stupeň dokonalosti, viděl tvou víru a snahu, a proto zjevil písmo pro váš národ. Tím učinil nyní za našich let, co nebylo dáno leda v první léta, abyste i vy byli připočteni k velkým národům, které oslavují Boha svým jazykem. I poslali jsme ti toho, komu je Bůh zjevil, muže ctihodného a zbožného, velmi učeného a filosofa. Nuže, přijmi dar větší a vzácnější nad všecko zlato a stříbro i drahé kamení a pomíjivé bohatství, a hleď s ním rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“« (Ze Života sv. Konstantina - Cyrila, kap. 14)

Odpověď byzantského císaře knížeti Rostislavovi je jeden z nejkrásnějších textů našich literárních památek. Je to vlastně zakládací listina naší moravské (potažmo české a obecně slovanské) kultury a slovanského písemnictví. Jedná se o vskutku duchovní a ideově hluboce křesťanský ustanovující dekret slovanské církve, která dostala od Byzantinců úkol vést knížete i ostatní lidi, aby "veškerým srdcem hledali Boha a nezanedbávali spasení všech" a "vybízet všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy".

Od císařského schválení projektu překladu Janova evangelia se začíná odvíjet slovanská církevní písemnost, kultura a vzdělanost. Proto je tento list císaře Michala III. vlastně preambulí slovanského překladu Evangelia, kráčí před ním jako svíce, urovnává mu cestu. Proto by textem tohoto dopisu měla začínat každá sbírka slovanské kultury a jakékoliv pojednání o našem písemnictví.

* * *

V dopise z Byzance nacházíme jednu z odpovědí na malomyslné námitky našich současníků. Císař se svými rádci píše Rostislavovi dávno známou součást křesťanské víry a spirituality: »...hleď rychle upevnit tu věc a veškerým srdcem hledej Boha a nezanedbávej spasení všech, ale vybízej všechny, aby nelenili, ale dali se na cestu pravdy, tak abys i ty, až je přivedeš svým úsilím k poznání pravého Boha, přijal za to odměnu i v tomto věku i v budoucím za všechny ty duše, které uvěří v Krista Boha našeho od nynějška až do skonání (světa), a abys po sobě zanechal památku příštím pokolením podobně jako veliký císař Konstantin!“«

Zde se praví, že křesťanský panovník, který použije svou vladařskou moc k šíření Evangelia, budování církve, má tím účast na spáse všech, kteří díky tomu poznají Boha a dojdou do nebeského Kristova Království. A za tuto účast přijme onen panovník od Boha svou odměnu. A přirovnání k "velkému císaři Konstantinovi" nás nenechává na pochybách, o jaké odměně je řeč - je to služba u Božího trůnu, svatost.

* * *

V Byzanci nebyli na císařském dvoře žádní hlupáci. Dokázali číst mezi řádky, znali politickou situaci a byli zkušení ve vyhodnocení motivů, s nimiž se k nim hodnostáři či panovníci obraceli ve svých žádostech. Proto dobře pochopili, že v případě žádosti, která k nim doputovala ze severní divočiny (tj. z Moravy), nejde o politickou intriku, ale o upřímnou touhu vladaře Rostislava povznést svůj lid. A nejen to - povšimli si Rostislavovy úvahy o tom, že rozkvět byzantského křesťanství na Moravě se může stát duchovní jiskrou, jež přeskočí i k ostatním národům, které mohou Moravu napodobit a Morava jim pomůže. Rostislav vyjevuje své myšlení, které se neomezuje ani na jeho osobní prospěch či jen na prospěch jeho lidu, ale misionářsky uvažuje i o duchovním prospěchu ostatních národů. Proto považovali Byzantinci jeho žádost za Boží vnuknutí a poslali mu to nejlepší, co měli: filosofa. Dali více než drahé kameny a zlato, vyslali sv. Konstantina s jeho darem písma pro Moravany. Věděli, že na Moravě dostane možnost využít svého génia, talent i duchovní úroveň. Císař i patriarcha pochopili, že si Rostislav zaslouží dostat od Byzance to nejlepší a největší, co mu mohou dát. Proto neposlali nějakého průměrného misionáře či kněze (takoví už ostatně z Řecka na Moravu doputovali dříve, a nic z toho nebylo). A že to mysleli opravdu vážně, je doloženo schválením práce, kterou se Konstantin ihned začal zabývat, když v nově vytvořeném písmu začal pro Slovany překládat evangelium do jejich jazyka. V jejich odpovědi čteme i proroctví: Předpověděli Rostislavovi, že bude jako velký císař Konstantin. (Viz u nás zde.) A to se naplnilo. Jeho iniciativa se spolupodílela na rozšíření Pravoslaví mezi Slovany. Jako je císař Konstantin otcem pravoslavné Byzance, tak je kníže Rostislav otcem slovanského Pravoslaví.
Je to řečeno s mírnou nadsázkou z hlediska historického, ale na rovině duchovní to má plnou platnost. Každá místní církev, která se zakládá na cyrilometodějství, je zároveň duchovním dítkem Rostislavovým. Všichni ostatní vládci a carové jsou už jen duchovními následníky velkomoravského knížete.
* * *

Při uctívání sv. Rostislava na něj hledíme jako na Božího vyvolence, skrze něhož zde byla zasazena cyrilometodějská pravoslavná církev. A to je přece důvod k uctívání jeho svatosti. Jako si Pán Ježíš vyvolil apoštoly a toto vyvolení, jemuž zůstali (až na Jidáše) po celý život věrni (i když třeba s Petrovým zakolísáním), je hlavním důvodem, proč v nich vidíme přední světce církve, tak si Pán vyvolil i některé vladaře, aby skrze ně vykonal velkou misii a rozšířil církev. Proto jsme těmto svatým vladařům přiřkli světecký titul "apoštolům rovní".

Zajímavá je skutečnost, že památka knížete Rostislava nezanikla. Ač zemřel kdesi v zahraniční v kobce a jeho jméno bylo následně zatlačováno do pozadí a všemožně se mocní tohoto světa po celých tisíc let snažili, aby si na Rostislava nikdo ani nevzpomněl; ač nemohl být svatořečen brzy po smrti, dokud žili pamětníci, přesto jeho světecká památka přestála zkoušku časem - udržela a trvá. A to neznáme ani datum jeho smrti (natož abychom měli ostatky nebo věděli, kde byl pohřben)! Toto zachovávání památky někdy bývá způsobeno shůry a je důsledkem světeckého působení osobnosti, o kterou se jedná. I v našem případě máme dost důvodů k domněnce, že v tomto případě je to projev péče sv. Rostislava o náš národ, o církev a lid žijící na jeho bývalé zemské državě.
Opět podobnost s památkou kostnických mučedníků, jejichž památka přežila temnou dobu pobělohorské tvrdé rekatolizace, aby se poté vynořila s neztenčenou silou.
* * *

Rostislav psal svou žádost do Byzance v době, kdy jeho lid už (částečně a zřejmě i pouze formálně) přijal křesťanství. Christianizace byla v plném proudu. Pohanství už nemohlo odolávat náporu křesťanství - a to hlavně kvůli mravní, morální a duchovní slabosti pohanských kultů. Křesťanství přinášelo skutečně pozdvihnutí úrovně osobního i společenského života ve všech oblastech. A hlavně přinášelo ukojení žízně lidské duše, která touží po Kristu, po společenství s Bohem - Stvořitelem nebe i země a všeho viditelného i neviditelného; a to může dát jen církev. Můžeme směle předpokládat, že Rostislav vnímal velikost a vznešenost křesťanství na jedné straně, a straně druhé ubohou úroveň toho, co zde předváděli mnozí (snad ne všichni) západní misionáři. Západní misie nebyla důsledná v hlásání křesťanského odmítnutí falešných a nezřídka vyloženě démonických kultů či učení. Misionářské kněžstvo bylo (jak o něm bylo zaznamenáno) hrabivé a politicky angažované ve prospěch cizích mocností (prostě to byli - dnešním slovem - agenti). Církevní práce, hlásání Evangelia a služba nebyly pro tyto lidi na prvním místě. Rostislav to sledoval jistě se zármutkem. Jako panovníka ho jistě rozčilovala agenturní síť, která se zde pod rouškou latinských kostelů budovala, ale ještě více ho musela trápit křesťanská nevěrohodnost, pokrytectví celé této maškarády, která se honosila názvem "christianizace". Jistě ho muselo napadnout něco ve smyslu: "Jak by to bylo krásné, kdyby se kněží a církevní pracovníci zabývali především evangelizací, upřímně se snažili o povznesení našeho lidu, kdyby jejich hlavním a jediným zájmem bylo sloužit Kristu a šíření jeho díla spásy!"

Takovými cestami zřejmě Rostislav pochopil, že neautentické křesťanství, které je ze Západu v jeho zemi zaváděno, nemůže přinést nic dobrého. Politicky je škodlivé, protože sune jeho stát do náruče cizí moci. Společensky je škodlivé, protože učí jeho lid pokrytectví a diskredituje Krista. Duchovně neprospívá, protože zavádí v lidských duších dvojkolejnost pohanského ducha a křesťanské věrouky, takže nenasycuje srdce.

To musel být jeden z hlavních motivů, proč se sv. kníže obrátil na Byzanc, ze které dobrý zákon do všech stran vychází. Zatoužil uvést ke svému lidu autentické křesťanství. Přesvědčil se, že světským duchem deformovaná napodobenina sem nic dobrého nepřinese. Za to, co Rostislav způsobil, když se stal iniciátorem cyrilometodějské misie, musel tvrdě zaplatit. Rozzuření Frankové se ho (za přispění Svatopluka) zmocnili a odsoudili ho za to, jakou újmu způsobil jejich expanzním zájmům, k oslepení a zmrzačení, načež ho nechali zaživa shnít někde v bavorské klášterní kobce, kde záhy umírá. Takže blahověrný kníže Rostislav umírá jako mučedník za pravoslaví a za cyrilometodějství.



Na závěr si nechávám, co bylo konečným rozhodujícím faktorem při úvahách o Rostislavově kanonizaci a co by mělo být i dnes argumentem pro ty, kteří se s rozpaky dotazují, jak může být svatým moravský kníže žijící v šeru počátku křesťanství u Slovanů. Tím byla nepopiratelná skutečnost, že se Bůh k Rostislavově dílu přiznal. Podobně jako při jiných svatořečeních má vždy poslední slovo duchovní zkušenost církve se světeckým působením kandidáta na kanonizaci, tak tomu bylo i v tomto případě. Křesťanské dějiny Slovanů jsou výmluvným svědectvím, že se k Rostislavovi přihlásil Bůh, který vládne nad všemi generacemi. Rostislav zemřel, Svatopluk jidášsky zradil, dílo svatých soluňských bratří bylo na Moravě vymazáno z povrchu zemského a mihotavě přežívalo v Čechách. Jenže cyrilometodějství je přesto vetknuto do základů pravoslaví srbského, všeruského, bulharského. Dokonce i tam, kde byla nakonec prosazena latinská orientace, je památka sv. Cyrila a Metoděje živá a mimořádně velebená: u Čechů a Moravanů i Slováků a Poláků.
Je dojemné vidět, že si naše misionáře, sv. Cyrila a Metoděje, vzala za své nebeské ochránce řecká misie v černé Africe. (Viz stránku z obálky jejich časopisu) Dnes je oživována památka těchto světců i v samotném Řecku, kdy jim byl v Soluni vystavěn velechrám vyzdobený krásnými ikonami.
Tváří v tvář takovému zázračnému jevu rozšíření a nevykořenitelnosti Rostislavova duchovního díla, toho ohně, k němuž přispěl první jiskrou, jsou liché všechny pochyby o jeho svatosti. Skvěje se vskutku jako velký svatý císař Konstantin...


P.S.
Viz o Rostislavovi a cyrilometodějství rozcestník na orthodoxia.cz








Editovat příspěvek č. 1181

Administrátor --- 29. 10. 2017
Zkáza chrámu sv. Valentina v Mostě

Povětrnostní živel připravil naši církev o krásný chrám v Mostě

V Mostě se zřítil dřevěný pravoslavný chrám

Dnešní vichřice, která řádila po celé republice (a velké části Evropy) a na horách dosahovala rychlosti orkánu, zničila nárazem větru náš pravoslavný kostelík. Jednalo se o zde jedinečnou tradiční karpato-rumunskou architekturu (styl tzv. transylvánské gotiky). Podle historických postupů se nepoužívají při stavbě hřebíky. Všechny díly chrámu byly vyrobeny v Rumunsku a zde pak byly sestaveny na připravené betonové desce. Byl to památník rumunských vojáků padlých při osvobozování naší země v závěru druhé světové války.

Chrám stál téměř přesně šest let a byl moc pěkný; jeho tradiční rumunský architektonický styl na všechny podmanivě působil. Za zmínku stojí i jeho překrásný tradičně pravoslavný interiér s bohatou řezbou. Bohužel i takové příhody, jako je zničení chrámu - živly či lidmi, se stávají.

* * *

Pravoslavný chrám Nanebevstoupení Páně a svatého mučedníka Valentýna, který rumunští tesaři sestavili z dílů přivezených ze své vlasti v klidové zóně nedaleko přesunutého gotického kostela v Mostě, vysvětil v neděli 9. října 2011 metropolita pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku Kryštof spolu s rumunským patriarchou Danielem a dalšími duchovními.

Zde na Ambonu jsme před lety přinesli obrázky a reportáže k vysvěcení tohoto chrámu zasvěceného svatému Valentinu. Viz příspěvek 735, v němž uvidíte i obrázky z bývalého chrámového interiéru (např. krásný ikonostas vyřezaný z lipového dřeva).



Jeden obrázek na památku chrámu, jak vypadal až do dnešní neděle (29. 10. 2017)


Obávám se, že zvolený tvar chrámu s vysokou a širokou věží se (spolu s provedením bez kovových spojovacích prvků) podílel
na nedostatečné schopnosti stavby odolávat vichřici či dokonce orkánu
(zvláště s ohledem na otevřené prostranství široko daleko kolem chrámu).




Zdroj fotografií viz v článku na Novinkách.cz: Pravoslavný dřevěný kostel v Mostě se vlivem větru sesypal







Editovat příspěvek č. 1180

Administrátor --- 23. 10. 2017
Nad povolebními výsledky

Asi nejlepší bude komentovat naše volby několika obrázky











Bacha, už z vás zase dělají vola!




Střídání u koryt!




Copak mě mohlo napadnout, že ten pitomej volič
si bude pamatovat, co jsem říkal předevčírem?!




Jak by v tom dnešním referendu hlasovali
Franz Kafka, Švejk a Brouk Pytlík?




Z lehkého úsměvu tohohle politika nám zůstane jen hluboký v srdci žal.




Kdyby dřív rodiče častěji používali řemen,
nemusela dnes politická scéna vypadat tak, jak vypadá.




Ó, Bože můj, koho já to zase zvolil!?




















Editovat příspěvek č. 1179

Administrátor --- 16. 10. 2017
Záštita přesvaté Bohorodice

Svátek na paměť události ve Vlachernském chrámu

Církevně-slovansky i rusky se tomuto svátku říká "Pokrov"; i v řeckém názvu zaznívá pojem "pokrývka", přikrývání. Myslí se tím ženská pokrývka hlavy, kterou nosila Panna Marie stejně jako ostatní ženy té doby (dnes bychom možná použili slovo "šátek"). Je to tedy svátek pojmenovaný podle této části šatu přesv. Panny. Důvod k tomuto zvláštnímu jménu svátku je prostý - právě tato součást oděvu Matky Boží v něm sehrává důležitou roli.

V česká pravoslavná terminologie se vyhnula doslovnému překladu jména svátku a z důvodu srozumitelnosti svého pojmosloví upřednostnila symbolické nazvání svátku - v souladu s jeho obsahem - »Záštita«. Je to svátek označený v kalendáři jako velký, má celou svou službu v hymnografii na tento den, avšak nepatří do počtu dvanáctera největších svátků, protože ty se vždy týkají událostí, které jsou součástí budování díla spásy člověka.

* * *

Událost, kterou si tímto svátkem připomínáme, se stala v r. 910 (nebo 902). Tehdy se Konstantinopol ocitla ve velkém nebezpečí. Útočila na ni přesila barbarských vojsk. Podle jedné tradice to byli Saracéni (musulmanští Arabové), podle jiného podání se jednalo o Rusy (tenkrát ještě pohanské, pod vedením knížete Olega). V úvahu připadají i Bulhaři a rok 926. Každopádně měli nepřátelé zálusk na věhlasné bohatství Konstantinova města a houfovali se v dostatečné síle, aby mohli věřit, že město vydrancují.

Lid, který nedržel službu obránců na hradbách, se shromáždil v chrámech k modlitbě. Bylo nabíledni, že za takové situace už Město nezachrání nic, než zásah shůry. Na všenoční bdění do Vlachernského chrámu přesv. Bohorodice, který byl poblíž císařského paláce (chrám byl postaven v r. 474), se dostavil i císař Lev Moudrý (zvaný též Filosof nebo Mírotvorce) a patriarcha Eusebios (nebo Makários). Tento chrám byl pověstný tím, že se v něm uchovávaly převzácné relikvie - pás přesv. Bohorodice, její svrchní říza, resp. pokrývka hlavy (maforion) a další. Byla zde slavná zázračná bohorodičná ikona. Děly se tu pravidelně divy spojené s Matkou Boží.

Kromě nesčetného lidu bychom zde potkali ještě jednu významnou postavu: Andreje Jurodivého (jurodivý znamená "blázen pro Krista" (1. list Korintským 1,27-29) a podrobněji viz náš slovník pravoslavných pojmů). Doprovázel ho mladík Epifanios, který se modlil vždy s mimořádnou horlivostí. Konala se bohoslužba všenočního bdění. Byla to noc z pátku na sobotu, 1. října. Tento den v týdnu zde bylo zvykem konat zvláštní bohoslužbu.

Z pozdějších pramenů máme podrobná svědectví o této bohoslužbě, která se děla každou noc z pátku na sobotu ve Vlachernách: "... byl (zde) obraz svaté Panny, který byl zahalen závěsem, který jej úplně zakrýval. Ale v pátek na večerní bohoslužbě se tato opona sama od sebe, bez jakéhokoliv lidského přispění, Božím zázrakem zvedla k nebi, takže to všichni mohli celé jasně pozorovat. V sobotu pak pokrývka sestoupila na své původní místo a zůstávala tak až do následujícího pátku." Dělo se to pravidelně a proto se tomu říkalo "obvyklý zázrak". Leč blažený Andrej se stal svědkem zázraku zcela neobvyklého.

Podle jiných zdrojů to byla noc ze soboty na neděli. V úvahu také připadá den 28. října.
Nyní se všichni vroucně a vypětím všech vnitřních sil modlili za záchranu města i svých životů. Stalo se to po několika hodinách bohoslužby, asi ve čtvrté hodině noční (tj. o 10. či 11. hodině). Sv. Andrej spatřil, jak s nebe od královských vrátek sestupuje Panna Marie s bázeň vzbuzujícím doprovodem. Doprovázena byla sv. Janem Křtitelem, sv. apoštolem Janem Evangelistou a Jakubem, kteří z obou stran přidržovali Bohorodici za ruce. S nimi bylo mnoho dalších svatých, oděných v bílá roucha, a zástupy andělů. Někteří před ní kráčeli ve vzduchu nad hlavami přítomných lidí, jiní ji následovali s pěním duchovních hymnů. Postavy světců obklopoval nebeský jas.

Když se Matka Boží přiblížila k ambonu, přistoupil Andrej k Epifanovi a otázal se ho: "Vidíš, bratře, Paní a Vládkyni, jak se modlí za svět?" A on odvětil: "Vidím, otče můj duchovní, a žasnu." Pak hleděli, jak Bohorodice poklekla a se slzami se dlouho modlila, prosíc svého Syna za stojící zde lid.

Když ukončila modlitbu, sňala s hlavy pokrývku, zařící jako oslepující oheň, a držíc ji v obou rukách, rozprostřela ji nad všemi přítomnými lidmi. Dlouhou dobu viděli Andrej a Epifánij pokrývku Bohorodice, jak se vznáší nad lidmi a září Boží slávou. Toto vidění trvalo až do konce bohoslužby.
Můžeme mít za to, že zjevení bylo doprovázeno namodralým světlem, které je pro zjevení přesv. Bohorodice typické. Sv. Paisij Svatohorec a další, jimž se zjevila Matka Boží, vypráví, že toto vidění bylo provázeno právě tímto světlem, které viděli i ti lidé, kteří samotnou postavu Panny Marie neuzřeli. Možná právě tato zkušenost církve s návštěvami naší Vládkyně se spolupodílí na vzniku liturgického obyčeje používat na bohorodičné svátky modrá roucha v chrámu.
Útok připravovaný k dobytí Konstantinopole byl krátce poté bez zjevných důvodů zrušen, vojska odtáhla a nebezpečí bylo zažehnáno. Neznáme sice přesnou příčinu, proč tažení ztroskotalo, ale víme bezpečně, komu za to můžeme vděčit. (Podle alternativního podání se lodě nepřátel začaly potápět a zbylá plavidla se dala na ústup.)

* * *

Ve Vlachernském chrámě se uchovávala památka na toto podivuhodné zjevení přesvaté Bohorodice. Ve 14. stol. ruský poutník, písař Alexander, viděl ve Vlachernách ikonu přesvaté Bohorodice, která se modlí za svět; Bohorodice byla zobrazena tak, jak ji spatřil sv. Andrej Jurodivý.
V Byzanci nebyla památka této události ustanovena jako zvláštní svátek; neznáme žádné byzantské ikony tohoto svátku s výjimkou jednoho z řady malých zobrazení na kraji akathistní ikony (tzv. klejmo); až v posledních dvou staletích se začíná v řeckých kalendářích tato památka objevovat jako významný den; řecká hymnografie k svátku se v minejích objevuje až od r. 1869. Od r. 1952 je zaveden na 28. října tzv. "Den ochi" (ochi znamená v řečtině NE) - národní svátek odporu proti okupantům (viz o něm v HP 2001/10 na Wiki), při němž se také vzpomíná Záštita přesv. Bohorodice. Pouze athonský mnich z 15. století Pachomios Logothet tvrdí, že byl tento svátek zaveden v Konstantinopoli a odtud přešel do Ruska; důkazy pro toto tvrzení však žádné neuvádí. Zvláštností ruské hymnografie tohoto svátku je, že v ní používá termín "omofor" jako synonymum pro "pokrov"; Řekové používají výhradně slovo "sképis" (pokrývka).
Na Rusi zavedl svátek Záštity přesv. Bohorodice kníže Andrej Bogoljubskij, a svátek zde získává svou ikonografii a je obdařen hymnografií. Od 12. století se objevují ruské chrámy zasvěcené Záštitě přesv. Bohorodice („Pokrovské“ chrámy). Prvním z nich je známý chrám "Pokrov na Něrli", zbudovaný r. 1165 za knížete Andreje Bogoljubského. Nezničili ho ani živly ani nepřátelé, a vydržel stát až do dnešních dnů, což mnozí považují za zázrak a za projev Záštity Matky Boží. Nejstarší dochovaná ikona svátku pochází ze začátku 13. století a další pak ze 14. stol. Další slavný pokrovský chrám stojí na Rudém náměstí - je znám obvykle pod svým dalším zasvěcením sv. Vasiliji Blaženému, ve skutečnosti je to však "Pokrovskij sobor", zbudovaný na příkaz Ivana Hrozného po vítězství ruských vojsk nad kazanskými Tatary na den svátku Záštity přesv. Bohorodice v r. 1552.

Další událostí, při které vidíme pomoc Matky Boží, je např. zázračné vysvobození Pskova v r. 1581. Tenkrát bylo město obléháno vojsky polského krále Stefana Batoria a "několik dní před rozhodujícím útokem uviděl starec Dorofej, jak Bohorodice v doprovodu svatých sestupuje s nebes na Pokrovský chrám a poté obchází městské hradby. Přísně vyčinila obyvatelům města za jejich hříchy, ale slíbila jim svou pomoc. Když za několik dní začal útok, byl hlavní úder veden na Pokrovskou věž vedle Pokrovského monastýru. Polákům se podařilo prorazit otvor v hradbě, ale nedokázali vtrhnout do města, a tak ukončili obléhání." Tato událost a zjevení Bohorodice je zobrazena na zvláštní Pskovsko-pokrovské ikoně. Proslula jako divotvorná a od r. 1601 se na památku pomoci od Matky Boží začaly konat církevní průvody, při nichž byla tato ikona nesena. Po revoluci byla vystavena v muzeu. V r. 1944 při ústupu Němců zmizela a objevila se až v r. 1970 na výstavě ikon v Německu jako exponát ze soukromé kolekce. Po dlouhém diplomatickém jednání se vrátila do Ruska v r. 2000.

Svátek tedy zřejmě pochází z Ruska, ačkoliv jeho obsahem je událost z Byzance. Je to výrazem napojení ruské církve na Byzanc, kterou Rus vnímala jako svou Matku. Ačkoliv Rusové dosáhli několika vítězství nad byzantskými vojsky, nikdy nezavedli žádný svátek připomínající tato vítězství (neznáme oslavy "dne vítězství" nad Byzantinci). Naopak se zvláštní vřelostí přijali oslavu "Pokrovu", přestože se při ní možná oslavuje vojenský neúspěch dávných Rusů. Kvůli přesv. Bohorodici Rusové velkoryse přehlížejí tehdejší ztroskotání svého pokusu o zabrání Konstantinova města.

Do dalších národních pravoslavných církví se tento svátek rozšířil právě z Ruska. Počet pokrovských chrámů a potažmo místopisných názvů obsahujících pojem "pokrov" je výmluvným svědectvím o lásce severních pravoslavných národů k Matce Boží. Zavedení tohoto svátku ve 12. století bylo vnímáno jako zasvěcení ruského národa Panně Marii. Podobně jako v Byzanci se i Rusové ve všech souženích a bědách utíkali k její pomoci. A zkušenost věřících s její pomocí ještě více posilovala jejich oddanost milované Vládkyni a Královně nebeské. Kéž by i dnes všechny věřící národy dokázaly upřednostnit pomoc Matky Boží před nacionalismem i národní hrdostí.

* * *

Mimochodem událost z r. 910 nebyla ojedinělým případem, kdy přesv. Bohorodice pomohla Byzanticům proti Rusům. V r. 860 dorážela ruská vojska na Konstantinopol. Po všenočním bdění vynesl patriarcha sv. Fótios (který k nám krátce na to vyslal sv. Cyrila a Metoděje) řízu přesvaté Bohorodice z Vlachernského chrámu a dotkl se touto relikvií vody Bosporu. Ihned se strhla bouře, potopila ruské lodě a Město bylo zachráněno.

* * *

Svátek nám skýtá celou řadu poučení a mocnou inspiraci. Především je svědectvím, že nejsme Bohem zapomenuti a připraveni o přispění shůry. Bůh o nás pečuje, posílá nám své svaté na pomoc a přijímá jejich prosby a modlitby za nás. Tato nebeská pomoc se vyznačuje zákonitostmi, které jsou částečně mimo naše chápání, ale víme o nich z různých zjevení a z církevní zkušenosti. Čím více se modlíme k Bohu a vzýváme svaté, tím větší mírou nám mohou svatí pomáhat. A dále - součástí Božího řádu je skutečnost, že Bůh pro lidi nic nečiní bez lidí samotných, tj. vyžaduje od člověka, který je vrcholem jeho díla stvoření, aby se podílel na všem, co s ním Bůh koná; požaduje od nás spolupráci a chápání či poznání, nakolik je to v lidských možnostech a silách. Proto je ustaveno, že se svatí mohou přimlouvat za lidi a Bůh na jejich přímluvy může změnit i své dřívější rozhodnutí. Přímluvy svatých jsou významnou součástí církevního života a dějin Božího lidu. Proto se k těmto přímluvám utíkáme, a hned po Bohu vzýváme přesv. Bohorodici a následně další svaté.

Událost tohoto svátku nám ukazuje duchovní realitu - otevírá nám pohled na práci svatých, na jejich lásku a péči o nás. Matka Boží, která se slzami prosila svého Syna za ohrožený pravoslavný lid, je obrazem horlivosti a vnitřního pohnutí, s nímž svatí následují Boží lásku a vytvářejí jakýsi most mezi Bohem a lidmi. Dimitrij Rostovský nazývá Pannu Marii "šíjí", která spojuje hlavu s tělem; hlavou Těla Církve je Kristus a jeho mystickým Tělem jsou věřící.

Nebeská Královna a Vládkyně křesťanů má zvláštní místo v díle spásy, a proto není snad žádná bohoslužba, při které by nebyla vzpomenuta. Poslední prosba ektenie (před ohlasem) začíná vzýváním Matky Boží: "Nejsvětější, nejčistší, nejblahoslavenější a slavné Vládkyně naší, Bohorodice a vždycky Panny Marie se všemi svatými pamětlivi jsouce..." V řecké tradici zpěváci ihned na tato slova zpívají: "Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!" (Myslí se to nikoliv ve smyslu spásy, kterou vykonal Kristus, ale ve smyslu: zachraň nás od všelikých běd.) Zakončení každé bohoslužby i trebu (výjimky potvrzují pravidlo) se děje tzv. "propuštěním", při němž kněz vždy pronáší: "Kristus pravý Bůh náš, na přímluvy přečisté Matky své..."

Život církve a naše pravoslavná zbožnost - to vše je nemyslitelné bez modlitební komunikace s přesvatou Bohorodicí. Nemáme zřejmě ani ponětí, kolik dobra a pomoci se nám neustále od Panny Marie dostává. Starec Paisij pravil, že nikdy v dějinách ještě svatí tolik nepracovali a v takové míře nepomáhali jako dnes.

Tím se dostáváme k dalšímu poučení z dnešního svátku. Zázračný úkaz zřel sv. Andrej a jeho učedník. Ač byly v chrámu přítomny i další osoby, které dnes uctíváme jako svaté (např. císař i patriarcha), navštívení přesvaté Panny a dalších svatých spatřili jen Andrej a Epifanios. Můžeme se domýšlet, že podobně jako při jiných zjeveních Matky Boží, někteří další lidé viděli alespoň modrou záři či vnímali sílu Boží blahodati nebo cítili ve svých srdcích, že se děje něco nadpřirozeného. Nám to skýtá ponaučení - ať už je nám dáno duchovní zření nadpřirozených jevů nebo nikoliv, máme pevně věřit, že se při každé bohoslužbě - jak nás už dva tisíce let učí Církev - děje setkání nebeského a pozemského.

Dalším rysem vzpomínané události je, že se stala v chrámu a při bohoslužbě. Snad nás to povzbudí k tomu, abychom měli v lásce a úctě naše chrámy a pospíchali do nich na liturgie. Při každé bohoslužbě se dějí neviditelné věci a řeší se časný i věčný osud těch, kteří jsou přítomni.

Mnich Mojžíš napsal v knížečce o životě na Svaté Hoře o jednom z rysů bohoslužebného života na Athosu: „Zde se nikdo nebojí, že se to protáhne.“ Matka Boží se tenkrát ve Vlachernách zjevila až po několika hodinách bohoslužby. Starec Paisij vyprávěl, že k němu přicházela taková zjevení buď po vysilujícím půstu, či po dlouhé modlitbě. Podobně jako dobře chápeme, že jakékoliv světské dílo chce svůj čas, který je potřeba vynaložit, jinak se dílo nepodaří, jak by mělo; tak i co se týče duchovního života, musíme pochopit, že také dílo modlitby si žádá svůj čas. Setkání s Bohem nese obvykle jen málo plodů, omezuje-li se na jednu či dvě hodiny týdně.

Přesvatá Bohorodice se za nás v chrámu při bohoslužbě modlí, prolévajíc slzy, a my nemáme čas přijít nebo stojíce v chrámu, zůstáváme chladnými, táhne nás to ven ke světským záležitostem a pomíjivé zábavě.

Bůh po nás žádá, abychom mu věnovali jeden den v týdnu - jeden den ze sedmi mu zasvětili tělesně i duševně. My jsme si to ještě zkrátili na hodinku či dvě v chrámu, kam se dostavíme, je-li ovšem pěkné počasí, nejsme-li unavení či nemáme-li něco "důležitějšího" na práci. Zkoumáme-li dávné bohoslužebné typikony (např. typikon "Velké církve", tj. konstantinopolského chrámu, od něhož se odvíjí i náš současný typikon), zjistíme, že nedělní slavnostní bohoslužba byl v podstatě způsob, jak strávit nedělní den (resp. jeho významnou část). Dnes už jedině pravoslavná tradice obsahuje vodítka a metody, jak v chrámu prožít alespoň část nedělního dne ve společné modlitbě a v setkání s Ježíšem Kristem a jeho svatými. Je na každém z nás, zda to pochopíme a využijeme.



Tropar svátku:
Dnes my, lid pravověrný, nadšeně slavíme svátek. Ve světle tvého navštívení vzhlížíme k přečistému obrazu tvému, Matko Boží, a dojatě pravíme: „Ochraňuj nás uctívanou svou Záštitou a vysvoboď nás od všelikého zla, prosíc Syna svého, Krista Boha našeho, aby spasil duše naše.“

Kondak svátku:
Panna dnes v chrámu stanula a s chóry svatých za nás neviditelně prosí Boha. Andělé s archijereji se klanějí, apoštolé s proroky jásají, neboť se za nás přimlouvá Bohorodice u předvěčného Boha.

P.S.
Hymnografie večerní služby a liturgie k tomuto svátku přeložená do češtiny je hned na začátku říjnové mineje. V PDF na download.pravoslavi.cz (pozor prohlížeč Mozilla Firefox zobrazuje tato PDF špatně; použijte, prosím, jakýkoliv jiný prohlížeč PDF souborů).




Záštita přesv. Bohorodice v oltářní apsidě moravského pravoslavného kostelíku v Opatově
(Podobné zobrazení je i v dalších moravských chrámech)








Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1179 do č. 1182)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz