Ambon
Administrátor
--- 22. 2. 2026
Terorismus Moskvy proti ukrajinskému lidu pokračuje
Hladomor a chladomor
Za Stalina decimovalo Rusko Ukrajinu hladomorem. Krvavým nástupcem Stalina, Putinem je nyní Ukrajina decimována chladomorem. Už Puškin dospěl k názoru, že Moskva je jen zdrojem moru (ve své době podezíral cara, že nechal rozšířit mor cholery). Rusko je nyní bolestí a ostnem pro všechny okolní národy. Celé to působí dojmem, že Bůh už nechává Rusy jen hromadit hříchy, aby se míra jejich nepravosti naplnila. Jak se píše o posledních časech, ve kterých už nebude náprava pro ty, kteří se upevnili na cestě zkázy: „Kdo hřešíš, hřeš dál.“
![]() |
Rusko už není v ničem lepší, než jakákoliv jiná část lidské civilizace. I Rusko je totiž proniknuto idejemi osvícenství, které jsou vzpourou proti Bohu a Církvi. Tyto ideje lze shrnout do jednoho axiomu: člověk (ne Bůh) je mírou všech věcí. Z toho automaticky vyplývá antikristovská myšlenka: mám-li dost moci, mohu všechno - mohu si konat, co chci. Žádné zákony - ani Boží ani lidské - nade mnou nemají moc. (Všichni tito antikristové se zaštiťovali zájmy své rasy nebo národa či blahem lidstva.) Pokud tomuto duchu začne sloužit i církev, není tam už nic, co by mohlo Antikrista zastavit.
Z našeho hlediska - na duchovně apokalyptickém plánu - se už se strašidelnou zjevností ukázalo, že v Rusku byla nejpočetnější ze světových pravoslavných církví odstraněna přicházejícímu antikristu z cesty.
Bible o tom praví: Antikrist přijde, až bude odstraněn z cesty ten, kdo tomu překáží. Ten "udržující" (zadržující). (2 Tes 2,7) Tajemství této bezbožnosti již přece působí; jen čeká, dokud nebude odstraněn z cesty ten, kdo ji dosud zadržuje.
Existují různé výklady, kdo je ten "udržující". Myslím, že je to pevná církev. Ruská církev sice vždy byla těžce poznamenaná a deformovaná farizejstvím, povrchností, vždy tam bylo mnoho povrchnosti a duchaprázdné obřadnické okázalosti. Je to vidět už na jejich církevní architektuře, která je z pohledu pokory a nějaké hlubší víry odporná. Celá triumfálnost a nablýskanost ruského pravoslaví je v podstatě totožná se středověkým papismem. I při veškeré pokaženosti však byly v ruské církvi ještě zbytky nějaké duchovní a morální síly. A tyto zbytky byly dnes prakticky smeteny. A jediný, kdo tomu v této církvi odporuje, jsou fanatici, rozkolníci, pobláznění tmářští starci se svými chorobnými proroctvími a radami spálit osobní doklady, žít z toho zplodí zahrádka. Jenže i tato strana, která se staví k oficiální církvi kriticky, je stejně nacionalistická a mesianistická či hereticky etnofiletická jako jsou ti, od kterých se oddělují. A těch pár slušných a rozumných Rusů, co tam někde také jsou, se vlastně nedobrovolně ocitlo na jedné lodi se všemi těmi poblázněnými fanatiky (a to rozhodně není záviděníhodné).
Ruská církev sice nikdy nedostála svému poslání hloubkou pravoslavného církevního života, neporušenou vírou, čistotou duchovnosti, nadsvětskostí, svatostí duchovenstva ani řádnou kanoničností svého života, avšak i tak byla nějak užitečná (např. pomáhala materiálně pravoslavným pod tureckým jhem). Z pravoslaví tam byly vždy jen zlomky, ale i ty měly svůj význam vzhledem k početnosti církve. Avšak čím je prospěšné spáse světa putinské pravoslaví a církev, která spíše nevěstkou než nevěstou?
Mám obavy, že se blíží doba, kdy budou pravoslavní podle příkladu sv. Maxima Vyznavače říkat Rusům: Čím dále od vás, tím blíže k Bohu.
Vedle té hrozné lidské tragédie více než miliónu obětí války, deseti tísíců unesených dětí a zástupů doživotně zmrzačených na těle i na duši, je tu ještě tragédie epických rozměrů - tragédie duchovní. Rusové přišli o to jediné, co je drželo před úplným pádem, o církev (která dokázala dokonce v bolševické totalitě alespoň maličko, tu a tam, třebas jen v nepatrnostech, skrytě vzdorovat bezbožnému sovětskému režimu). Byť to byla vždy církev s pokaženým pravoslavím, teď Rusové přišli i o ni. Jistě, zůstanou trosky, její papež bude nadále trůnit a hlásat, co se mu bude hodit, sem tam se najde kněz, který ještě nese lidem něco z evangelia, ale v celkových rozměrech to bude nepřesvědčivá organizace, která si sektářsky vytváří svou víru a svá pravidla, aby si na tom založila svůj obřadnicko-magický byznys.
Hlavní modlitbou Rusů, která se nepřednáší Bohu, ale vyřvává se na náměstích, je: „My jsme Rusové, a s námi je Bůh!“ To je nové vyznání ruské víry. Nic duchovně prázdnějšího a dutějšího si už asi nelze představit. Otázka, která by se měla Rusům pokládat, zní: Proč by s vámi měl být Bůh? Vždyť víme, že „Bůh se pyšným protiví, a jen pokorným dává blahodať.“ (Jakub 4,6; 1 Petr 5,5)
* * *
Proč se tím vším vlastně u nás zabývat? Proč odhalovat hanbu a pád bývalých bratrů? Protože je v tom varování a poučení pro všechny pravoslavné ve světě. Ruské pravoslaví ukazuje, jak přestat být solí země, jak se může i veliká a tisíciletá církev stát k ničemu nevhodnou a určenou jen k vyhození na cestu, aby lidé po ní šlapali. (Matouš 5,13) Ukazuje se nám zde past, do které padlo Rusko, ale toto maskované nebezpečí číhá v nějaké podobě na všechny. Pohled na východ je dnes velkou školou - bohužel v tom negativním slova smyslu. A je nutno pamatovat, že se takový duchovní pád může přihodit kdykoliv a komukoliv, když ztratí cestu evangelia. Padl kdysi starý Řím, dnes padla Moskva, která sama sebe pyšně nazvala "třetím Římem".
V jakém je stavu ruská církev? Nejde tu zdaleka jen o to, že její hlava odevzdala církevní organizaci do služeb vraha a stala se servisní ideologickou organizací Putina, a tato hlava osobně uplatňuje všechnu svou osobní papežskou moc a vliv, aby poskytla této vojenské expanzi ospravedlnění, "duchovní" zdůvodnění" a církevní požehnání. Vrahům je dáváno dopředu rozhřešení na všechno, čeho se dopustí. Zabijácká krvavá válečná agrese je prohlášena za "svatou válku". Těžko si lze představit něco, co by bylo vzdálenější evangeliu lásky Kristovy.
Svátek Obětování Páně v ruské církvi.
Co se děje v současných ruských chrámech je jen odrazem stavu církve.
(Zanech vší naděje, kdo sem přicházíš.)
Tato říše zla, lži, nacionalismu (nacismu) a pohrdání lidskou duší, které vládne "jeho veličenstvo Kat", byla programově založena na etnofiletické (tj. heretické) ideologii "Ruského světa", která byla oficiálně schválena a přijata ruskou církví.
To, co se dnes stalo z ruské církve, by se nemohlo stát za předchozího patriarchy Alexije II. (Slyšel jsem od Rusů.) To nebyla loutka a panáček tancující na nitkách vedoucích z Kremlu. Ukázalo se to na předchozích ruských válkách, kterým patriarcha Alexij odmítl poskytnout svou podporu a modlil se za mír, ne za vítězství. (Ani Alexij se sice nevymykal z linie ruského úpadku a nacionalismu, ale i přes to nedal církvi padnout na úplné dno.)
Zdaleka však nejde jen o hlavu církve, ale především o celkový stav duchovenstva a věřících, z nichž - jak se právě ukázalo - skoro nikdo nemá svědomí, soucit ani zájem o spravedlnost a vzrušení pro pravdu. Co tam v Rusku vlastně církev celá ta staletí dělala, jak pracovala a co šířila a učila, když ve výsledku většina jejích členů bez váhání kývne na jakoukoliv obludnou nespravedlnost, lež a nemravnost?
Duchovní většinou poslušně čtou modlitbu válečného patriarchy - ano, pod hrozbou krutých trestů a sankcí. Kdyby o tom alespoň mlčeli, ale oni to ještě veřejně přiznávají, obhajují a tvrdí, že na té patriarší modlitbě není nic špatného. Při tom je taková modlitba spíše zaklínadlem a magií. Avšak podřídit se tomu, co devastuje lidské duše a uvádí je pod vládu zla a lži, je v naprostém rozporu s kněžstvím a pastýřstvím, které má vést duše k pravdě - Kristu. To je úkaz v pravoslaví nevídaný (v takovém rozsahu). Jedná se zřejmě o ducha modernismu a zavádění západních zvyklostí, což v Moskvě probíhá už dlouho, ale nyní to překonalo další mez, překročilo další hranici. V pravoslaví je totiž zvykem trvat na slovech Písma svatého, posvátných kanonických usnesení, svatých Otců (tam všude se hlásá láska, pokoj, pokora, zákaz prolévání krve atd.). Ale tato modlitba nejenže není žádnou součástí této pravoslavné tradice, ale dokonce jí ostře protiřečí a navíc je tato vsuvka do liturgie církvi archijerejsky vnucena (to je snad ještě hroší než filioque). Takto násilně doplňovat či měnit liturgii, vnášet do ní cizorodé prvky (o vítězné válce) je úplně mimo pravoslavnou tradici. Tohle prostě už není pravoslaví. Není přece potřeba být jasnovidným starcem, aby věřící člověk chápal, že válečná modlitba je v rozporu s prosbami liturgie (za mír celého světa) a s evangeliem (viz Kristova slova: pokoj svůj vám dávám, ne jako svět dává, já dávám).
Ruská oficiální víra - to je z jedné třetiny nacionalismus, pýcha a šovinismus, z druhé třetiny politika a světskost, a z poslední třetiny jsou to zbytky křesťanství, avšak poškozené cizími vlivy.
* * *
Z-pravoslaví
Pro Rusy je typické žít ve lži. Někteří kvůli pohodlí věří státně hlásaným lžím, jiní jim nevěří, ale přijali k nim smířlivý postoj. To bylo za cara, tak to bylo za bolševiků a stejné je to dnes. Étos pro pravdu není průměrnému Rusovi vlastní. Je to dáno ruskými dějinami, které s běžným Rusem zacházely jako se smetím. Pro nás Čechy, kteří jsme prošli dějinami v neustálých bojích za pravdu, je to těžko pochopitelné (i když i z Čecha byl částečně tento étos vyhnán v dobách rekatolizace, a pak to pokračovalo pod vlivem bezpáteřního ruského bolševismu v dobách totality; avšak něco z těch dávných husitů v nás stále zůstává). Konec konců i současná politická rozdělenost společnosti a principy, na kterých stojí toto rozpolcení národa na přibližně dvě stejné poloviny, o tom něco vypovídají.
Pro Rusy je však "život ve lži" (jak to nazval a kritizoval Solženicyn) standardem - modus vivendi. Problémy to činí zvláště v církvi, která kvůli lži přestává být církví. Posledních 30 let svobody využila ruská církev k šíření falešných narativů a k vytváření dalších fantazií a bájí, budování věže pýchy a pocitů nadřazenosti nad ostatní národy. Celou tu dobu církevní učitelé (Osipov) a kazatelé upírají velkou část své pozornosti na úpadek západu, ale pramalou pozornost věnují zásadním duchovním a morálním problémům Ruska. Mezi lidmi tito postbolševičtí kazatelé místo hlásání pravd evangelia, šířili konspirace a natloukli do hlav svých oveček jednoduché dogma: "západ je prohnilý, Rusko je svaté". Ve svém krajním zjednodušení je ohromná černobílá lež. Další goebelsovsky opakovaná lež zní: "Rusko nikdy na nikoho neútočilo a nikoho nepřepadlo, všechny jeho války byly vždy jen obranné." To hlásal opakovaně Osipov na veřejných přednáškách a nakonec to začal hlásat i patriarcha. V poslední více než sto letech vedlo Rusko každých deset let nějakou válku, většina z nich nebyla obranou. Celé dějiny Ruska jsou dějinami ruské expanze.
A ruské pravoslaví? To přece není pravoslaví, když církev žehná zabíjení v politických zájmech územní expanze, žehná mučení a teroru, když kněží berou do rukou zbraně, prolévají krev, střílí nebo vyučují střelbě. Co je to za pravoslaví, když se z kazatelen valí nesnášenlivá propaganda, v chrámech se hlásá nenávist vůči sousednímu pravoslavnému národu. Chraň nás Bůh před takovým "pravoslavím"!
![]() |
Hodně je povolaných, ale málo vyvolených (sebejistým farizejům se dolézt nahoru nepodaří) (Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
Je to agresivní směsice nacionalismu, pověr, obřadnictví, pýchy, magie a politiky - evangelium tam kulhá jako poslední v řadě až za magickou vírou v obřady, zázraky a fantazie. Jak chce Rusko šířit pravoslaví, když už je dávno poztrácelo? Myslím, že ruští pravoslavní si v tomhle zakletém zámku ruské církve asi nemají šanci uvědomit, jak daleko je jejich církev od čehokoliv pravoslavného. Vidí pravoslaví jen ve zlatých chrámech, honosných obřadech, zvěstech o zázracích a podivných proroctvích všelijakých báťušků či konspiračních teoriích apod. Je to vidět na lidové duchovní produkci různých článků, poloheretických zamyšlení, dokumentaci zázraků nebo tupé replikaci výroků svatých (kterými zaplavují internet, aby si to každý přečetl a za minutu už si na to ani nevzpomněl) či diletantsko-aktivistickou video-propagaci, která má svědčit o pravoslaví, ale svědčí spíš o mělké víře a povrchnosti tvůrců.
A dnes úpadek vyvrcholil AI produkcí fejkových proroctvích lidí, kteří nikdy nežili, či se zfalšují proroctví uznávaných autorit. Dalším tématem ruské pravoslavné produkce je nekonečné přežvykování konspiračních teorií, které chrlí do světa americké evangelikální okruhy.Neopravdové křesťanství nemůže dát lidem sílu a schopnost rozpoznat lež a zlo. Protože zlo rozpoznáváme podle evangelia - příčí se evangeliu. Kdo v sobě nemá evangelijního ducha, může podlehnout jakékoliv lži. Bez evangelia není v lidských silách a možnostech odhalit veškerou lež. Proto se v Rusku tak snadno šíří lež - ať už ji vyvolává Putin nebo církev. Např. můžeme vidět strašnou lež, že Ukrajina napadla Rusko a celá SVO (čilá ruská válka) je jen obranou Rusů. Patriarcha na sněmu prohlásil: „Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“ Nebo jiní duchovní tvrdí, že na na Rusko útočí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině. Proč ruská společnost nechce vidět, že na Rusko nikdo nezaútočil?
Další diagnostickým rysem Rusů je naprosto nekritická a tupá důvěřivost libovolné autoritě. Sem patří stálé pokračování Stalinova kultu, který neslábne, ale naopak sílí. Důvěra Putinovi, který sice žádný slib nesplní, ale dává Rusům pocit důležitosti. A nakonec je to až imbecilní důvěra patriarchovi, který ať řekne cokoliv, tak ruský věřící prohlásí: Přece to řekl nejsvětější, tak to musí být pravda. Tato krátkozrakost a nepoučitelnost národa je zřejmě projevem jakéhosi národní mindráku.
Ve lži o spravedlnosti SVO hovoří i mnozí ruští teologové a kněžstvo: „My se přece jen bráníme.“ Tak vypadá duchovní klam a zatemněná mysl v praxi. Slepota. (Někde je psáno: koho chce Bůh zničit, toho raní slepotou - viz faraon a mnozí další.)
Obrovská část duchovenstva hlásá a učí úplně jiné věci, než život podle evangelia, získávání duchovní střízlivosti, pokory a prohlubování pokání. Viděl jsem zajímavý dokumentární film o myšlení ruského kněžstva, které se dostalo na frontu; mnozí se nechali naverbovat dobrovolně:
VRAŽDA UŽ NENÍ HŘÍCH
Vyberu pár úryvků ze zvukové stopy filmu. Slova komentáře tlumočící ruskou církevní propagandu. Slova samotných kněží.
Úvodní komentář: Pravoslavné vojsko se připravuje k boji za ruskou zem. Válku Ruska proti Ukrajině ruská pravoslavná církev prohlásila za posvátnou. Je tu analogie s Velkou vlasteneckou i náznak křížových výprav. Militarizace církve začala dávno před plnohodnotnou (válkou). A už čtvrtým rokem probíhá aktivní „zcírkevňování“ fronty. Pokud věříme zprávám RPC, počet kněží „za páskou“ (na frontě) roste geometrickou řadou. Proč stát potřebuje kněze v této válce? Proč kněží chtějí na frontu? A jak naložit s hlavním křesťanským přikázáním? Nezabiješ!
„Vstávejte, lidé ruští! Vstávejte do boje na život a na smrt! Boj!“
Otec Serafim se na frontě zabydlel. Nechtělo se mu odjíždět. Teď jsem ve válce, v posvátné válce, jak řekl náš nejsvětější patriarcha Kirill, v osvobozenecké válce. V kmenovém stavu ministerstva obrany je nyní 300 vojenských kněží, ale církev od samého začátku plnohodnotné (války) usiluje o navýšení své přítomnosti ve válce. Kněží je málo, fronta je obrovská. Vysoké duchovenstvo trvá na tom, aby v armádě bylo minimálně o tisíc bojových kněží více.
Duchovní Serafim Dubanov se pevně rozhodl vydat do první linie. Kontrakt Dubanov podepsal v roce 24. Už dva roky slouží v kozáckém oddílu Terek. Jiný kněz podepsal kontrakt jako voják-dobrovolník. Byl jsem odveden ke kozáckému praporu BARS-6, útočný oddíl.
Protojerej Alexej Uminskij byl představeným chrámu Trojice v Chochlech v Moskvě téměř 30 let. V lednu 24 byl zbaven kněžství ruskou pravoslavnou církví. Nečetl jsem modlitby za vítězství Svaté Rusi, ale celou tu dobu jsem četl modlitby za mír. „Já jsem válku nejen nepodpořil, já jsem proti válce vystupoval vždy a dost otevřeně.“ Uminskij musel opustit Rusko. Nyní slouží v Paříži jako kněz Konstantinopolského patriarchátu. Ve filmu komentuje některé výroky ruských válečných duchovních.
Jak přesně mají kněží vysvětlovat vojákům příčiny války, vysvětluje samotným kněžím metropolita Kirill, jmenovec patriarchy a šéf synodálního oddělení pro styky s ozbrojenými silami. „Kněz musí dát tuto motivaci. Jaká je, doslova ve třech slovech. Je to o tom, že dnes bojujeme za ruský svět, o tom, že bojujeme za naši pravoslavnou víru, vida, jak ji ničí banderovci, satanisté, nacisté na Ukrajině.“
Do války lidé nejdou umírat, ale zabíjet. Jdou se zbraní v ruce. Nás nikdo z té druhé strany nebude litovat. Dobro musí být s velkými pěstmi, tak bych to řekl. Bráníme životy těch, kteří žijí v zázemí. Tedy je to svatá povinnost člověka. Evangelium ve válce, to je věc dosti pochybná. Také je řečeno, že ten, kdo svůj život položí za své blízké, ten ho zachrání.
Na to odpovídá prot Uminskij: „To je lež a manipulace. Kněží, kněží, vy se za to budete zodpovídat. Vy se za tuto lež budete zodpovídat.“
Zabití je v křesťanství smrtelný hřích a hlavní přikázání je nezabiješ. Ale pro RPC to teď není tak jednoznačné. Nezabiješ – to je obecná fráze, ale zabití, likvidace nepřítele se za to nepovažovalo. A církev tomu dokonce žehná. Ano, je třeba se vyzpovídat, ale přikázáním nezabiješ se nemyslí zabíjení ve válce.
Patriarcha na sněmu veřejně zrušil odpovědnost za zabití pro vojáky: „A co přikázání nezabiješ, řeknou nám oponenti. Na to je prostá a jasná odpověď. Když zlo bere životy lidí, když nepřítel ohrožuje životy starých a malých, žen a dětí, tehdy je právě nečinnost nepřípustná. V takovém případě je právě neodporování zlu napomáháním k vraždě.“
„To je katastrofa, protože ve skutečnosti je pak vše dovoleno. Protože zabití během boje – je to stále zabití. Člověk provádějící toto jednání se nemůže vnitřně neměnit. A pokud si najednou dá právo na zabití, pak se už nezastaví jen na bitevním poli. A vidíme, jak se to děje lidem, kteří se nemohou zastavit. Zabíjejí zajatce, střílejí do zad, střílejí do vlastních. Po návratu z války se nemohou zastavit ve své agresi. Jsou schopni zabíjet civilní obyvatelstvo. A vy jste rozhřešoval smrtelný hřích? Samozřejmě, pokud člověk činí pokání, tak ano. Tedy pokud se tím aspoň nechlubí, kolik tam sklátil lidí. Ale stejně je třeba lidem dávat rozhřešení. Budou s tím hříchem žít celý život. Není možné, aby se člověk neustále cítil vinný. Psychika se zhroutí.“
![]() |
...mně je někdy stydno, že jsem je já posílal na smrt, ale sám jsem s nimi nezůstal. Mnohem důležitější než okamžik, kdy odcházíš z tohoto života, je čest. Jak se pak, až přejdeš do onoho světa, budeš dívat do očí svým předkům, kteří bojovali ve Velké vlastenecké válce, v první (světové), ruské, turecké válce,
bojovali s Francouzi, Francouze zabíjeli. Jak se jim podíváš do očí, že tvůj vnuk je srab, a když se na to takhle podíváš, začne se k tomu přistupovat úplně jinak, k bojům.
V roce 24 patriarcha Kirill vyzval k válce s pohanstvím v zákopech. To je mimochodem jeden z argumentů pro navýšení počtu kněží na frontě. Ministerstvo vydalo videoklip, který aktivně šířili po Z-kanálech. Otče náš, jenž jsi na nebesích. Vojáci, zástupci různých konfesí, pospolu bojují a modlí se před každým výstřelem (každý ke svému Bohu). Pravda, tento ideální obraz dokázala ztvárnit jen umělá inteligence. V závěru klipu jsou vyjmenovány různé národy žijící v Rusku. Ale vše splývá v jediný nápis: „Jsme Rusové, s námi je Bůh“.
Kněží v zákopech nahradili pohanské amulety církevními amulety - všelijaké pásky, zázračné ikonky, kterých se dotkl patriarcha, hlína z hrobu nějakého světce, olejíček od lampády, posvěcené nitky.
Kromě perspektivy království nebeského po smrti RPC slibuje všemožné zázraky, které prodlužují pozemský život pro pravoslavné křesťany. Poprosil jsem Boha, aby mi pomohl. Všechno dopadlo dobře a jsem živ, zdráv, hrdina. Během výbuchu tam bylo nějaké obrovské světlo. Každý, kdo byl v tom bunkru, se zdál být v jakémsi ochranném světelném kokonu. Svatý Varlaam kluky zachránil. Tady střepina z polského minometu, prošla po křížku, přetrhla řetízek. Ikona zachránila, říkám.
Kněží s nadšením vyprávějí, jak rozdávají vojákům křížky, ikonky, nějaké opasky s modlitbami, jak ty ikonky a křížky chrání vojáky během války, jak se tam ikony malují na neprůstřelné vesty, Hospodi, pomiluj. To jsou přece amulety, které jsou fakticky pohanské, mají jen vnější křesťanský vzhled, vypadají jako svaté.
Dochází i k zázrakům biblického rozsahu. Viděl jsem klip o nějakém Číňanovi, který se účastnil SVO, dostal kulku do břicha, která mu rozervala všechny vnitřnosti. On na to zemřel a vstal z mrtvých. Zjevil se mu světec Lukáš Krymský, úplně ho uzdravil, jeho vnitřnosti byly uzdraveny, a on teď přijímá křest... Příběh o zázračném vzkříšení se ukázal být fejkem, ale stihl se rozletět po sociálních sítích.
Za poslední dva roky, v rámci speciální operace, jsem pokřtil víc lidí než za 34 let. Říkají: „Otče, otče, my jsme věřící, stali jsme se jimi, pokřtěte nás!“ To je prostě zázrak, proto křtíme všude.
„Má se totiž za to, že pokud člověk zemře nepokřtěný, je to špatné pro posmrtný úděl jeho duše. Ale takhle jako na běžícím pásu křtít lidi, kteří dříve ve svém životě před válkou o tom vůbec nepřemýšleli, křtít je ihned, bezprostředně předtím, než půjdou zabíjet, já nevím.“
Není jasné, v co tito věřící ve válce věří nebo v koho. Protože ve skutečnosti je to víra, která je diktována strachem ze smrti, hrůzou z toho, co se děje, ale v žádném případě to nemůže být víra křesťanská.
Podle oficiálních údajů bylo od začátku války na frontě pokřtěno téměř 60 tisíc vojáků.
![]() |
Kněz z Bratska Andrej Dragabid v roce 22 odešel jako dobrovolník. Podle informací TV Dožď podepsal kontrakt s Vagnerovou skupinou. A nikoliv jako kněz, ale jako instruktor střelby. Deníku „Lidé Bajkalu“ vyprávěl, že se účastnil útoků. Na otázku, zda střílel do lidí, odpověděl – raději takové otázky nepokládejte. V roce 23 se otec Andrej vrátil do Bratska, kde nadále slouží v chrámu, vede dětské vojensko-vlastenecké centrum Laďja a učí dospívající praktické střelbě.
O tom v rozhovoru s TV Dožď vyprávěl jeden z vojenských kněží. Přiváděli k výslechu zajatce, nepřátelské důstojníky, vojáky, už zbité. K zajatcům jsem se nejdřív choval jako kněz. Zastával jsem se jich, bránil je, prosil, aby je moc nebili. A naši bojovníci mi říkali: otče, jdi radši pryč, tady nikoho bránit nemusíš. Ale pak zabili tolik mých blízkých bojovníků, že se ve mně něco zlomilo. Stal jsem se snad zrůdou, stal jsem se neprůstřelným. Vyprávěli mi přece, co dělají s našimi. A už jsem je nelitoval, nezastával jsem se jich.
Musel jsem jednou mluvit s lidmi - civilisty na dobytých územích. Říkají: my jsme vás neprosili, abyste nás osvobozovali, abyste sem chodili. Řekl jsem jim: my jsme nepřišli osvobozovat vás, my jsme přišli od vás osvobodit zemi a bránit se... Ti lidé, kteří nejsou loajální k Rusku, se pro nás nikdy nestanou blízkými. Tedy toto neloajální obyvatelstvo bude do nekonečna odporovat. Práce je tam velmi mnoho.
Matka přijde, sestra, manželka říká, že člověk zahynul v této válce, zabili ho, kněz dává této smrti smysl, vysvětluje, že je to hrdina, že je možná i svatý, protože pokud posloucháme tuto řeč patriarchy o tom, že těm, co padli na bitevním poli, jsou smyty všechny hříchy, znamená to, že je takový bezhříšný, prakticky ve svatém stavu, rovnou přímo v ráji. Církev přece nelže. To je přece otec, to je patriarcha, to je církev.
Patriarcha Kirill pokračuje ve svém výkladu Svatého písma: "Kdo se chápou meče, mečem zahynou." V těchto slovech Spasitele se nachází opodstatnění myšlenky spravedlivé války.
Kristus, když ho Petr chtěl bránit mečem během getsemanské zrady Jidáše, mu řekl: „Schovej svůj meč, vlož ho do pochvy, protože kdo se chápe meče, mečem zahyne, od meče i zahyne,“ tím ukazuje, že víra se takto nebrání a Kristus se takto nebrání.
My všichni jsme si zasloužili nějaké vítězství. Už vidím, že mají i psychiku zničenou, mnozí, a bez, jak se říká, bez následků to všechno nezůstane, rozumíte? Jestliže po půl roce už u člověka začínají tyto, no, změny nějaké, psychické, probíhat, tak ti, co jsou tam dva tři roky, to je jasné... Mohli jsme vyhrát hned na začátku. Až nezbude místo pro nacismus, tehdy nastane vítězství.
Ale v Kyjevě přece musí být Rusko, protože Kyjev je matka ruských měst. V Kyjevě je hlavní svatyně celého ruského pravoslaví.
Pokud se armáda stává Kristovým vojskem, pak i Rusko se musí stát chrámem.
Administrátor
--- 18. 1. 2026
Na závěr doby vánočního svátku
O Narození Spasitele
Boží Syn, druhá Osoba Svaté Trojice, se vtělil. Tj. přijal na sebe naše lidství - oblékl se v člověka. V jeho boholidské Osobě je lidství všech lidí, kteří kdy žili, žijí a budou žít, spojeno s Bohem. To, co Adam rozdělil (všechny lidi, kteří byli v Adamovi obsaženi, oddělil od Boha), to Kristus zase spojil. A to se začíná dít právě jeho vtělením z Panny Marie.
Svým vtělením do Mariina lůna se bohočlověk vzdává kontroly nad tím, co je pro nás všechny nejdůležitější - nad svou smrtí. Od okamžiku početí a narození už je jen otázkou času, kdy bude muset Kristus zemřít (proto přijal od mágů dar myrhy). To je nevyhnutelný důsledek zásadního rozhodnutí milujícího Boha - přijmout smrtelnou lidskou přirozenost, stát se jedním z nás - podobným nám ve všem, kromě hříchu.
* * *
Na svátky Narození Kristova v našich chrámech otevíráme evangelium podle Matouše - rodokmen Ježíše Krista. V Novém zákoně máme dva rodokmeny: u Matouše a u Lukáše. "Listina rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahámova." Proč je Kristus nazván nejprve synem Davidovým? Matouš psal toto evangelium (podle historika Eusebia z Kaisareie) pro lidi židovské národnosti. Pro ně bylo velmi důležité ukázat, že Kristus je pravým potomkem Davida. Rodokmen u Matouše končí Josefem, snoubencem Panny Marie. Josef Krista přijal a dal mu jméno, čímž mu předal práva svého rodu, podobně jako patriarcha Jákob adoptoval syny svého syna Josefa (Manasseho a Efraima) a včlenil je mezi 12 kmenů.
Původ Krista z Davida je základním momentem, protože Hospodin slíbil Davidovi, že jeho trůn nikdy nezanikne. Víme, že Židé o královskou moc přišli, a když se Kristus rodí, vládne jim cizinec - Idumejec Herodes Veliký. Proroctví se však naplňuje, když Kristus usedá na trůn po pravici Boha Otce; na trůnu tak navždy usedá potomek Davidův podle těla.
Dále je Kristus nazván synem Abrahámovým. Východní lidé mají jinou logiku a při čtení těchto slov si kladli otázku: Který "syn Davidův" a který "syn Abrahámův" je zde předobrazem? Odpovědí na "syna Davidova" byl Šalamoun. Šalamoun postavil první chrám zasvěcený Božímu jménu. Tím je Šalamoun ikonou Ježíše Krista, který vybudoval svou Církev - duchovní chrám z živých duší věřících. Který "syn Abrahámův"? Samozřejmě Izák. Nejdůležitějším momentem v životě Izáka byla jeho oběť na hoře Moria. Když už chtěl Abrahám Izáka obětovat, anděl ho zastavil a Hospodin řekl: "Bůh sám si vyhlédne beránka k oběti." Když Jan Křtitel uviděl Krista u Jordánu, navázal na na začátek Božího národa (tj. na Abrahamovu oběť Izáka) a uzavírá dějiny starozákonního Božího lidu slovy: "Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa."
Proč je rodokmen rozdělen na tři části po 14 generacích?
Matouš v 17. verši říká: "Všech pokolení od Abraháma po Davida bylo čtrnáct, od Davida po babylónské zajetí čtrnáct a od babylónského zajetí po Krista čtrnáct." Proč Matouš u 14 generací někdy vynechává jména králů a v posledním oddílu jich uvádí ve skutečnosti jen 13? Kdo je tím čtrnáctým?
Čtrnáctým je sám Kristus. Ve svém rodokmenu se s námi spojil tak těsně, že podle lidství z rodokmenu vychází, ale podle božství do něj nesmísitelně a nesplynutelně vstupuje. Vyznáváme Ho jako pravého Boha i pravého člověka. Jako pravý člověk je soupodstatný s každým člověkem bez ohledu na národ či barvu pleti. Stal se naším "souputníkem v těle". To je tajemství Vánoc.
Rozdělení na tři části má podle Jana Zlatoústého ukázat, že se změnou politického zřízení se lidé nelepší. Lidé hřešili za patriarchů, za králů i v období politického pluralismu po návratu z Babylonu. Zdrojem naší obnovy není politické zřízení, ale pouze Syn Boží. Nesmíme spoléhat na knížata ani na syny lidské - spása je v Kristu.
Další zajímavostí je, že v rodokmenu Páně jsou zmíněny i ženy, a to mravně i jinak pochybné: Támar (smilstvo s tchánem), Rachab (nevěstka z Jericha, ne-Židovka), Rút (Moábka - podle zákona Moábec nesměl vstoupit do Božího lidu ani v 10. pokolení) a "žena Uriášova" (Betsabé, matka Šalamouna, cizoložství). Proč zde nejsou jména spravedlivých jako Sára nebo Ráchel? Matouš to dělá záměrně. Chce ukázat, že Kristus přišel spasit hříšníky, nikoli spravedlivé. Každá z těchto žen našla milost v Božím odpuštění.
Druhý rodokmen najdeme u Lukáše (3,23-38). Ten jde naopak sestupně: od Ježíše k Adamovi a k Bohu. Obsahuje 77 jmen. Vzpomeňme na Lámecha z knihy Genesis, který spáchal vraždu a řekl, že jeho hřích bude pomstěn v 77. pokolení. Sv. Hilarius z Poitiers a sv. Augustin si všimli, že od Adama ke Kristu je právě 77 biblických pokolení. Lámech skrze pokání získal prorockého ducha a uviděl, že v 77. pokolení přijde Ten, který vykoupí hříchy světa. Když se Petr ptal, kolikrát má odpustit bratru, zda sedmkrát, Kristus odpověděl: "Sedmdesátsedmkrát." Tím naznačil: "Já jsem odpustil všem od Adama až po tyto dny, proč ty se ptáš, zda máš odpustit sedmkrát?"
Proč Matouš uvádí rodokmen Josefa, a ne Marie?
Pokud se Ježíš narodil z Panny Marie bez účasti Josefa, proč Matouš pracně vypisuje Josefovy předky?
V židovské tradici 1. století se rodová linie a dědičná práva (včetně práva na trůn) přenášela výhradně po otcovské linii. I když Josef nebyl biologickým otcem, jeho přijetí Ježíše (akt pojmenování dítěte při jeho obřezání) mu dalo plné právní postavení syna. Aby mohl být Ježíš uznán za Mesiáše (syna Davidova), musel být legálním dědicem Davidova trůnu skrze Josefa. Matouš píše pro židovské publikum, pro které byl tento právní status naprosto zásadní.Lukášův rodokmen: Často se vykládá jako biologický rodokmen Marie. Lukáš uvádí, že Josef byl synem Heliho. Tradice však říká, že Heli (nebo Jóakim) byl otcem Marie, a Josef se stal jeho synem skrze sňatek (nebo v rámci švagrovského práva). (A konec konců: Tím, že Maria byla z rodu Davidova, jak potvrzují jiné texty, a Josef také, byl Ježíš "Synem Davidovým" jak biologicky skrze matku, tak právně skrze adoptivního otce).

Narození v jeslích
"Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se dny, kdy měla porodit. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože v hostinci pro ně nebylo místo." (Lukáš 2, 6-7)
Hle, pohled na nejhlubší pokoru, v níž se děje Boží vtělení (tzv. kenoze - sebevydání):
• Bezdomoví: Král vesmíru nemá střechu nad hlavou.
• Jesle: Místo, kde se krmí dobytek, se stává prvním trůnem Spasitele.
• Plenky: Svatí otcové v nich vidí předobraz pohřebního plátna - Kristus se narodil proto, aby za nás zemřel a vstal z mrtvých.
• Chlév = jeskyně: je předobrazem Spasitelova hrobu. V jedné jeskyní se Spasitel rodí do pomíjivého života s hříšníky, v druhé jeskyni vstává z mrtvých, tj. jako bohočlověk se i s naším lidství rodí pro nesmrtelný život s Bohem)
Pastýři
Prvními lidmi, kterým je radostná zpráva o narození Spasitele oznámena, nejsou králové ani kněží, ale pastýři - lidé na okraji společnosti. Anděl jim říká: "Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost... Dnes se vám v městě Davidově narodil Spasitel, který je Kristus Pán." A náhle se k andělovi připojilo množství nebeských zástupů a chválili Boha: "Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobrá vůle." Pastýři, odměnění za svou pokoru a chudobu tím, že stávají u betlémského Dítěte zástupci všech židů, spěchají k jeslím, nacházejí Dítě a stávají se prvními hlasateli (a apoštoly) evangelia.
Podle některý tradic to byli právě pastýři, kdo ukázali Josefovi jeskyni a dali ji k dispozici jako nouzové útočiště, kdežto oni sami nocovali venku pod širým nebem i se svými stády.Bůh mluví k lidem - ke každému hovoří srozumitelnou řečí. Používá sny (Josefovi) i politické události (Augustův soupis), aby naplnil svůj plán. Používá astrologii, aby přivedl mudrce - mágy z východu - zástupce pohanského světa. Kristus nepřišel jen pro Izrael, ale pro celé lidstvo.
Paradox Vánoc: Síla se zjevuje ve slabosti, bohatství v chudobě a sláva v zapadlé jeskyni.
* * *
Hvězda a mudrci od východu
"Když se narodil Ježíš v judském Betlémě za dnů krále Heroda, hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ‚Kde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonit.'" (Matouš 2,1-12)
Kdo byli tito mudrci (mágové)? Pravděpodobně učenci, astronomové nebo kněží z Persie.
A co ta hvězda? Svatý Jan Zlatoústý se domnívá, že nešlo o běžné astronomické těleso, ale o rozumnou božskou sílu (anděla), která se projevila jako světlo, aby oslovila ty, kteří studují hvězdy.
Nicméně vše svědčí o tom, že hvězdy byly dvě. První se zjevila mudrcům a přiměla k cestě do židovské země, kam pochopitelně zamířili do hlavního města, kde předpokládali najít nově narozeného krále. V Jerusalemě patrně mudrcové nevěděli, kam dál. Obdrživše radu, vypravili se hledat do Betléma, kde je pohybující se(!) hvězda zavedla k domu, kde bylo Dítě. První hvězda byl zřejmě astronomický úkaz, druhá hvězda, která se pohybovala (což obyčejné hvězdy nedělají), byl patrně anděl. (Viz o tom podrobně v článku O datu Kristova Narození, o Betlémské hvězdě a Zjevení Páně.Herodes zde ztělesňuje strach a paranoiu světské moci. Král, který se třese před dítětem, symbolizuje konflikt mezi "královstvím tohoto světa" a "Královstvím Božím".
Herodes byl dle historických zpráv psychopat, který se tak bál o svou moc, že postupně zavraždil své syny. Nebyl právoplatným králem, vládu si koupil úplatkem od Římanů. Židé ho nenáviděli.Mudrci pak byli ve snu varováni, aby se nevraceli k Herodovi, a vrátili se do své země jinou cestou. To je duchovní metafora: Kdo se skutečně setká s Kristem, nemůže se vrátit stejnou cestou, jakou přišel - jeho život se mění. Je to jinotajné sdělení: Adam odešel z ráje cestou neposlušnosti, vzpoury a pýchy. Kristus nás vede do ráje jinou cestou: pokory, poslušnosti a služby.
* * *
Vánoce nejsou jen vzpomínkou na historii, ale pozváním, abychom se i my - podobně jako pastýři nebo mudrci - vydali na cestu a našli v Kristu světlo pro svůj život.
"Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi." (Mystická zpráva o Narození Kristově od apoštola Jana)
Symbolika slunce a východu
Základem pochopení je proroctví proroka Malachiáše (poslední kniha Starého zákona): "Vám však, kdo se bojíte mého jména, vzejde Slunce spravedlnosti a v jeho paprscích bude uzdravení." (Mal 3,20 / 4,2) Když Zachariáš v Lukášově evangeliu zpívá svůj chvalozpěv, přímo na toto proroctví navazuje. Kristus není jen "dalším světlem", je to úsvit nového dne lidstva.
Proč právě "Východ" (Anatolé)? V řečtině má slovo Anatolé dva významy:
1. Východ (světová strana, odkud vychází slunce).
2. Výhonek/Ratolest (rostlina, která vyrazí ze země).
Raní křesťané v tom viděli úžasnou hříčku: Kristus je Ratolestí z rodu Davidova, která zároveň jako Slunce vychází z nebeské výsosti.
Symbolika "Východu z výsosti" (řecky Anatolé ex hypsous) a Krista jako "Slunce spravedlnosti" patří k nejstarším a nejhlubším obrazům raného křesťanství. Tento motiv se táhne od starozákonních proroctví až po liturgické texty, které používáme dodnes.
Sv. Justin Mučedník (2. stol.) píše, že Kristus je oním Světlem, které osvěcuje každého člověka přicházejícího na svět. Podle něj je Kristus "živým Sluncem", které nezapadá a které dává život lidské duši, nikoliv jen tělu.
Tato symbolika ovlivnila život církve. Modlitba k východu: první křesťané se modlili čelem k východu, protože odtud očekávali druhý příchod Krista (Parusii). Proto jsou naše chrámy orientovány oltářem k východu. A dále se tato prvocírkevní symbolika zrcadlí ve vánočním troparu. V pravoslavné tradici je hlavní vánoční chvalozpěv postaven právě na obrazu východu slunce, v jehož paprscích jsme uzdravováni a poučováni:
Narozením tvým, Kriste Bože náš, vzešlo světu světlo poznání,
neboť v něm ti, kteří hvězdám sloužili, hvězdou naučeni byli
klaněti se tobě, Slunci spravedlnosti, a znáti tebe, Východ z výsosti.
Pane, sláva tobě!
(Toto je znění opravené dle CSL. V Gorazdově sborníku je oproti tomu trochu zastřen právě tento starokřesťanský rozměr Krista Narození jako východu Slunce spravedlnosti.)
* * *
Kristus se rodí, a Bůh se zjevuje. Kristus se rodí, aby spasil člověka. Narozením Kristovo začíná evangelium, které je nejvyšším a nejdokonalejším slovem Božího zjevení. Evangelium je nad všechny proroky a učence. Kristus nám zjevuje, jaký je Bůh a jaký je jeho vztah k člověku. A začátkem tohoto zjevení, tedy evangelia, je Narození Kristovo. Od této chvíle se lidem zjevuje pravda o Bohu v takové plnosti, že si to do té doby nikdo neuměl ani představit. Z evangelia víme o Bohu vše, co je člověku zde možno poznat, co je schopen pojmout.
Kristus se rodí, aby spasil člověka. Nesmrtelný přichází, aby zemřel. Věčný se vtěluje, aby byl uložen do hrobu. Nejvyšší sestupuje, aby se ponořil do nejpropastnějších hlubin, kam jen člověk může padnout. Dobrotivý se vydal za člověkem do největších dálav, kam se jen člověk od Boha může vzdálit.
Když se potápěl Titanik, lidé z paluby se pokoušeli zachránit se na člunech. Kristus je ten, kdo na své loďce připlouvá, aby se nalodil, aby s lidmi utonul - okusil smrt. Jen touto cestou - z hlubin smrti - lze spasit člověka.

Administrátor
--- 15. 1. 2026
K svátku 1. ledna
Obřezání Páně
Písmo svaté věnuje této události jeden jediný verš. Proč tedy církev činí svátek z památky této události, která je suše zaznamenána pouhou zmínkou v Lukášově evangeliu?
Tradiční vysvětlení, kterého se přidržují kazatelé, je zdůraznění vtělení Božího Syna - podtrhnutí skutečnosti, že přijal skutečné lidské tělo a krev. Druhé téma, které se v kázáních dnešního objevují, je poukázání na pokoru Kristovu - Boží Syn se po vtělení podrobuje zákonu, který sám vydal pro Abrahama i Mojžíše, aby jej Boží lid přísně dodržoval. Obřízkou se stává muž příslušníkem lidu, který má s Hospodinem smlouvu.
* * *
Když se rodí Spasitel, hledíme především na nesmírnou pokoru Pána v Jeho sestoupení k nám. On se rodí jako člověk, aniž by k tomu byl povinen, tedy nic Božího Syna nenutilo se takto narodit, ale z pokory, aby na sobě nesl náš úděl a napravil naši cestu, ukázal, že člověk může být svatý až do konce a ve všem - ve všech svých přáních, myšlenkách, citech, v každém slově, v každém činu - ve všem může být člověk skutečně zasvěcen Bohu.
Ježíš je nejen narozen pod zákonem, ale je i samotným zákonodárcem. On každé přikázání, které ustanovil, sám plní až do konce, a to platí i pro přikázání Starého zákona. Tedy nedává Zákon jen lidem, kteří jako nějací trpaslíci mají pobíhat sem a tam ve snaze plnit jej a často selhávají. Ne, On sám přichází na svět a sám plní tato přikázání na sobě, prolévá svou vlastní krev a trpělivě nese jho Zákona až do konce.Je takové výstižné podobenství o Božím Synu, který přišel na svět stát se člověkem, jako jsme my, vzít na sebe lidské hříchy a svést svůj vítězný boj: Náš Pán je jako vojenský velitel, který nesedí někde v bezpečí na velitelském stanovišti a neposílá jen vojáky vpřed do boje, ale jde spolu s vojáky, účastní se stejné bitvy, a přitom stojí v čele, řídí bitvu, přičemž se nachází přímo v epicentru vojenských akcí, v samém žáru boje. V tomto smyslu je Kristus naším skutečným vojevůdcem v duchovním smyslu a plní každé přikázání jako člověk.
Někteří svatí otcové říkali, že v Obřezání Páně se projevilo ještě více pokory než v Jeho Narození, neboť tam přijímá lidskou přirozenost, ale zde na sebe přijímá podobu hříšníka, který odřezává smyslové hříšné žádosti (jak o tom bude řečeno níže). A vlastně je to zkušenost první bolesti Božího dítěte Krista, je to Jeho první prolití krve, předznamenání a předzvěst budoucí obětní smrti na kříži, prolití krve na kříži. Je to přece táž krev, která byla prolita na kříži, jako ta krev, kterou prolil ještě v dětství. Je to ta samá, přečistá krev bohočlověka, která již nyní posvěcuje naši zemi.
* * *
S obřadem obřízky osmého dne po narození bylo spojeno i udělení jména dítěti. Jak píše Lukáš, Spasitel podstupuje tento obřad a: "dali mu jméno Ježíš, které mu dal anděl dříve, než bylo počato v mateřském lůně." Tím se jeho pěstoun Josef, který mu toto jméno udělil, ujímá otcovství dítětě, které se tím stává jeho synem, dědicem i součástí jeho královského rodu.
Obřízka byla nutná také kvůli tomu, že Spasitel Kristus, jak bylo slíbeno skrze proroky, měl být dán právě Bohem vyvolenému národu, tomu národu, smyslem jehož existence bylo očekávání přicházejícího Krista a k tomu byl povinen uchovávat víru uprostřed ostatních pohanských národů. Ano, sám izraelský národ často odpadal, mnohdy byl nevěrný, a proto jej Hospodin tak tvrdě trestal. Vždyť se jednalo o přípravu příchodu Spasitele světa! Leč právě v tomto národě povstávali ti, kteří buď jako proroci, nebo jako spravedliví a soudci Hospodinovi a další zbožní v průběhu starozákonní doby nezlomně očekávali příchod Krista.
Takže Pán Ježíš přijímá tento obřad, je nad Ním vykonána obřízka, aby se ukázalo, že je jako člověk také zahrnut do smlouvy s Bohem a je opravdu synem Abrahámovým. Jinak by Pána Ježíše nikdo nepovažoval za dítě vyvoleného národa a jak by Ho poslouchali jako Mesiáše, kdyby neměl k této smlouvě žádný vztah?
* * *
Při obřízce uděloval otec dítěti jméno (podobně jako v křesťanství při křtu). Jméno Ježíš znamená v hebrejštině „Hospodin zachraňuje“ nebo „Hospodin je spása“ apod. Co vyjadřuje toto jméno? Chápeme, že Ježíš je Spasitel. To je Jeho osobní jméno a vyjadřuje duchovní podstatu celé Jeho služby - On je naším Spasitelem.
A toto je to jméno, které koná zázraky, o němž je řečeno, jak pravil apoštol Pavel, že před jménem Ježíše Krista poklekne každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí. Proto ctíme především jméno Ježíše Krista. A podle své božské přirozenosti je Spasitel předvěký Bůh, Jahve, i to je jeho jméno (i když spíše je to tajemná starozákonní šifra; překládá se zástupným slovem Hospodin). Jméno Ježíš se vyzdvihuje nade všechna jména proto, že je to Bůh vtělený, který se stává člověkem, aby spasil člověka a pozvedl ho k božskému životu. I sám Spasitel řekl, že v mém jménu budou vyhánět démony a konat mnohé zázraky.
Toto jméno, jako střed dějin a osudů celého světa, celého vesmíru, je dáváno v tento den, kdy Spasitel ve své pokoře snáší první bolest kvůli lidstvu, prolévá svou první krev a je mu dáno jméno Spasitel - Ježíš. Takže jméno Ježíše Krista je hned od jeho udělení zpečetěno krví a tohoto jména se bojí démoni, proto s vděčností pronášíme Ježíšovu modlitbu: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nad námi hříšnými.“
* * *
Jako Bůh, je Hospodin nezměrný a nepopsatelný. Nemá žádnou vnější podobu, formu, je nad prostorem, nad časem, je předvěký a nekonečný. Nemůžeme Ho změřit žádnými našimi fyzikálními přístroji, ani mikroskopy, ani teleskopy nám neotevřou božskou přirozenost, protože On je nad světem, On je nekonečná svatost, především láska, která je nevýslovná a nevyčerpatelná. A hle, On se rodí ve svém světě, který stvořil, jako prostý člověk, jako malé nemluvně, které maminka balí do plenek, tiskne ho k sobě ve svém objetí, a jako člověk už získává viditelné formy, stává se hmatatelným, lze se Ho dotknout (a lze zobrazit na ikonách). A důkazem je právě skutečnost, že byl osmého dne na svém těle obřezán.
Ducha přece nelze obřezat. Duch je v tomto smyslu nepolapitelný a žádným nožem tam nic neuděláte. To jsou zcela materiální věci a mohou být Pánu a Bohu našemu provedeny, jedině když přijal naše tělo. Přičemž ne tělo nějaké mramorové, bronzové či kamenné a tak dále, ale naše živé, měkké, utrpení podrobené tělo. A Spasitel tímto obřadem právě potvrdil své skutečné lidství. On se nezdál být člověkem, ale stal se reálným člověkem a posvěcuje naši lidskou přirozenost.
* * *
Nyní je vhodné k pochopení této problematiky připomenout něco o zákonu obřízky.
Skrze obřad obřízky hledíme na úžasný záměr Boží - příběh, jak Hospodin připravuje spásu lidí, jak povolává Abraháma. Abrahám je otec všech věřících, protože Abrahám je první z těch dávných našich praotců, kteří odpověděli na Boží zvěst, kteří se rozhodli zachovat věrnost Hospodinu Bohu. A právě s Abrahámem Hospodin uzavírá svou zvláštní smlouvu a jako viditelné znamení této smlouvy předepisuje Hospodin obřízku. O tom čteme v knize Genesis v 17. kapitole: "Ty pak zachovávej mou smlouvu, ty i tvé potomstvo v budoucích pokoleních." Tedy nejde jen o nějakou individuální smlouvu, dohodu Boha konkrétně s Abrahámem, ale o to, že se to týká všeho potomstva, celého rodu, pokračování rodu. Obřízka se týká té části lidského těla, prostřednictvím níž se vlastně uskutečňuje pokračování rodu, a to na úrovni tělesné či fyziologické.
"Toto je má smlouva, kterou budete zachovávat mezi mnou a vámi i tvým potomstvem po tobě v jejich pokoleních: Každý mezi vámi, kdo je mužského pohlaví, bude obřezán. Obřežete svou předkožku a to bude znamením smlouvy mezi mnou a vámi. Osmého dne po narození bude u vás obřezán v každém vašem pokolení každý z mužského pohlaví, i ten, který se narodil v domě," a tak dále. Shledáváme zde nějakou moudrost Božího záměru, že to, co na úrovni fyziologie patří ke zmiňovanému plození, má být ve Starém zákoně zasvěcováno Bohu, a ne nějakým pohanským bohům a božstvům, jak se to dělo ve okolních společnostech.
Hospodin říká Abrahámovi: musíte od sebe odseknout veškerou hříšnou tělesnou smyslnost, chtíč, a tento obřad obřízky znamenal to, že lidé zasvěcení Bohu v Bohem vyvoleném národě od sebe odsekávají tělesnou vášnivost, tuto neukojitelnou žádostivou tělesnou smyslnost. Vždyť když se obřezává předkožka, znamená to povolání překonat smyslnou vášeň, která má hluboké kořeny v člověku. Hospodin prostřednictvím obřadu obřízky vyzývá k vítězství nad naší rozdrážděnou tělesností, smyslností a k zasvěcením se Bohu. To znamená nesloužit už tělu, ale odříznout od svého těla veškeré tělesné požitky - myšleny jsou tím vášnivé a hříšné skutky a myšlenky.
Vše, co Bůh dal člověku - jeho duši, tělo, všechny tělesné orgány - je Boží stvoření, které má krásně sloužit božskému záměru, včetně pokračování rodu. Jenže my jsme zkaženi hříchem, a toto odříznutí předkožky znamenalo, že člověk v Bohem vyvoleném národě měl od sebe odsekávat vše hříšné, a celé jeho potomstvo mělo být také zasvěceno Hospodinu Bohu. Takový byl hlavní smysl tohoto obřadu, mluvíme-li právě o duchovním, posvátném významu tohoto náboženského úkonu.
Tenkrát v dávných dobách mělo být toto zasvěcení doprovázeno určitým prolitím krve, jako dosvědčení věrnosti Bohu tím, že přijetí smlouvy je zpečetěno krví a snášením bolesti už v nejranějším věku. Už jsi zpečetil svědectví skrze vlastní zkušenost bolesti, skrze prolití krve, a z toho vyplývá slib být věrný až do konce.
Bohužel ve Starém zákoně zdaleka ne všichni tuto věrnost skutečně zachovávali, a proto je Hospodin často káral a kázal o vnitřním duchovním smyslu tohoto obřadu. V Deuteronomiu v 10. kapitole, čteme: "Obřežte tedy své srdce a už nebuďte tvrdošíjní, neboť Hospodin, váš Bůh, je Bůh bohů a Pán pánů, Bůh veliký, mocný a strašný, který nebere ohled na osobu ani nepřijímá úplatek, ale zjednává právo sirotkovi a vdově, miluje hosta a dává mu chléb a oděv."
A zde se nám vnitřní obsah obřízky přelévá i do éry novozákonní. Milujte i vy každého člověka, který k vám přijde - to je to nejdůležitější, co je zde řečeno: obřežte především svého srdce. Jaký má smysl jakýkoliv vnější obřad (a to nejen starozákonní, ale i novozákonní), pokud jsi svou duši nezasvětil Bohu, pokud jsi od srdce neodsekl hříšná přání. O tom mluvil i Spasitel: ten, kdo se podíval na ženu s žádostivostí, už s ní zcizoložil ve svém srdci, nebo když se žena podívala na muže, tak už s ním smilnila ve svém srdci. Nestačí nosit křížek na těle a docházet na bohoslužby. Především ze srdce vytni tělesnou smyslnost a ono vnější znamení není tak důležité; hlavní je, zda je napraveno tvé srdce.
* * *
Nám už není předepsáno provádět obřízku fyzickou, protože nám je předepsána obřízka duchovní. Tak jak tehdy Hospodin říkal: "Obřežte svá srdce." Nebo jak v knize Skutků archidiákon Štěpán kárá židy - a i jiní apoštolové, takovými výroky: "Vy lidé s neobřezanýma ušima a srdcem." O čem se mluví? O tom, že není odseknuta vášnivost, že posloucháte převráceně a v srdcích máte zlé, nedobré myšlenky. To vše je třeba odsekávat.
Křesťanům je tato čistota odseknutí hříchu od duše dávána skrze Tajinu křtu. Při něm se dávají člověku předpoklady k dosahování čistoty, mění se něco v jeho duši, obrozuje se nitro, dávají se síly k boji s hříchem a vášněmi, dává se mu požehnání pomoc shůry k vítěznému boji. Jenže bez vlastního zápasu za posvěcení a za očištění to vše přijde nazmar. Při církevní sňatku se snoubencům dává požehnání, síly a vnitřní uzpůsobení k tomu, aby se stali manželi a žili jako manželé. Dostávají dary Svatého Ducha k růstu v obětavé lásce, k překonávání egoismu a blahodať, aby se dva stali jedním. Avšak bez úsilí manželů, modlitby a askeze ani církevně uzavřené manželství nevydrží.
Apoštol Pavel říká, že v Něm, v Kristu, jste byli obřezáni obřízkou nevykonanou lidskou rukou. Duch Svatý nás při znovuzrození z vody a Ducha obřezává na duši, odděluje od ní to nepotřebné, co je spojeno s hříchem. Jak říkají otcové: Od této chvíle už pokřtěný člověk nemusí hřešit, resp. hřích pro něj není přirozený (jak je tomu v případě pokažené lidské přirozenosti), ale stal se nepřirozeným. Apoštol tedy píše: „V něm jste byli obřezáni obřízkou nevykonanou lidskou rukou, když jste odložili hříšné tělo, obřízkou Kristovou.“ Křest je duchovní obřízka, která se dává každému křesťanovi, a tento poklad asi nedokážeme do konce pochopit a promyslet, ale nejdůležitější je, že skrze Tajinu křtu je s námi Pán Ježíš Kristus, jehož jméno koná zázraky, jehož jméno bylo dáno osmého dne, a který svým obřadem, kterým prošel - obřízkou - ukázal, že je skutečný člověk, který se z lásky a pokory stal kvůli nám člověkem a prolil - obětoval svou krev na kříži, jehož předobrazem se vlastně stal obřad obřízky.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1450 do č. 1453)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.



