Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 21. 12. 2007
Z došlé pošty - nová kniha
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
vazeni pratele,
minuly tyden vydal brevnovsky benediktinsky klaster v edici pietas benedictina prvni svazek "instituci" jana cassiana zvaneho na vychode riman. cassianus patri ke klasice staroveke krestanske literatury a jsme radi, ze ho muzeme nabidnout v uplnem ceskem prekladu. po tomo svazku (a) vyjde pristi rok svazek (b), s kterym budou tvorit nedilny celek.
nize uvadim text z nasich internetovych stranek, pripadne se lze podivat primo na ne: http://www.brevnov.cz/CS/knihovna/018.php.
s pozdravenim a pranim pokoje
ondrej koupil
Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
Autor Jan CASSIANUS
Název Zvyky cenobitů a léky na osm základních neřestí
ISBN 978-80-86882-07-9
Rok vydání 2007
Počet stran 136
Cena 220 Kč
- edice Pietas benedictina, sešit 14. Fundamentální dílo západního mnišství v překladu kolektivu překladatelů (Zdeněk Žalud, Jan Zdichynec, Josef Šimandl, Monika Recinová, Edita Mendelová, Jaroslav Lorman, Ondřej Koupil). Český překlad spisu De institutis coenobiorum bude zpřístupněn ve dvou svazcích. V roce 2007 vycházejí ve svazku označeném (a) první čtyři knihy – o mnišském oděvu a liturgii a klíčová kniha čtvrtá, shrnující spiritualitu mnišského života. V tomto prvním svazku je obsažena také předmluva o Cassianově životě a jeho názorech ve Zvycích a lécích. Jan Cassianus, který se seznámil s mnišstvím v Betlémě a hlavně v křesťanském Egyptě, předal ve svých spisech psaných v první polovině 5. století v gallské Massilii (dnešní Marseille ve Francii) základy východní mnišské nauky Západu. Jeho dílo významně ovlivnilo západní křesťanskou spiritualitu. Další svazek se zbylými osmi knihami o osmi základních neřestech bychom chtěli připravit v roce 2008. Budou v něm i rejstříky k oběma svazkům a seznamy zkratek a literatury.
Administrátor
--- 19. 12. 2007
Z tisku - ruský patriarcha Alexij II.
Osobnost roku v Rusku
Ruský pravoslavný patriarcha Alexij II. popáté obdržel ocenění "osobnost roku", kterou uděluje biografický institut.
Patriarcha při převzetí ceny zdůraznil, že ji chápe jako ocenění pravoslavné církve, která vždy byla se svým národem - v dobách radosti i neštěstí.
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Slepec u cesty jako příklad duchovního života
28. neděle. O volajícím slepém na cestě do Jericha
35 Když se Ježíš přiblížil k Jerichu, seděl u cesty jeden slepec a žebral.
36 Když uslyšel, že kolem prochází zástup lidí, ptal se, co se to děje.
37 Řekli mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský.
38 Tu zvolal: "Ježíši, Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
39 Ti, kteří šli vpředu, ho napomínali, aby mlčel. On však tím více křičel: "Synu Davidův, smiluj se nade mnou!"
40 Ježíš se zastavil a přikázal, aby ho k němu přivedli.
41 Když se přiblížil, Ježíš se ho otázal: "Co chceš, abych učinil?" On odpověděl: "Pane, ať vidím."
42 Ježíš mu řekl: "Prohlédni! Tvá víra tě uzdravila."
43 Ihned prohlédl, šel za ním a oslavoval Boha. A všechen lid, který to viděl, vzdal Bohu chválu.
(Lukáš 18. kapitola)
Ten slepý, o němž se v evangeliu vypráví, se choval z duchovního hlediska rozumněji než mnoho vidoucích. I ve své temnotě věděl přesně, co musí udělat, a nenechal se ničím a nikým odradit. U vědomí toho, že sám sobě nemůže pomoci, vlastně sám nemůže vůbec nic, neumlčitelně volal k Pánu Ježíši. Dnešní krátký příběh je výstižným připomenutím všech tří hlavních pramenů, z nichž je spředeno lano duchovního života:
1.) Uvědomit si, kdo jsem, - čili, že nejsem nic, že sám od sebe nemohu nic učinit (jak nás učí Pán Ježíš; Jan 15,5). Že jsem nemocný - slepý, chromý a hynoucí. Přijmout plnou odpovědnost za svůj stav: „kam až jsem se to dostal“. Nesvádět nic na okolnosti, na druhé lidi. Přijmout odpovědnost za vše, co se mi děje, na sebe.
2.) Jediné, co mohu ve své nicotnosti, smrtelnosti a neužitečnosti činit, je modlitba - volat k Ježíši Kristu. A to je zároveň jediné skutečné řešení mého zbědovaného stavu. Bůh nám chce pomoci, ale my mu to nedovolujeme, protože stále spoléháme na vlastní síly a schopnosti.
3.) A pak je ještě naprosto nutné nenechat se odradit. Ani pokušením ani lidmi ani okolnostmi. Mít velikou trpělivost. Bez trpělivosti nejsou obě předchozí snahy pravdivé.
Na těchto třech visí náš duchovní život - to je lano, které nás spojuje s Bohem. Na toto lano je potřeba zavěsit svůj život, abychom se nepropadli do pekla.
Takže jsme opět u základního tématu pravoslavného kázání, hlásání, učení a vedení. U duchovního života. Milosrdenství, etika, mravnost, filantropie, - tedy to vše, čím se dnešní křesťanství prezentuje před současným světem, - jsou jen pomocnými a druhotnými tématy. Jsou předpokladem i důsledkem reálného duchovního života, leč nejsou duchovním životem samotným.
Na duchovním životě je obtížné především to, že tě chce celého. A protože se současní, světským duchem infikovaní, křesťané nechtějí odevzdat duchovnímu životu, pokoušejí se z něj „vykoupit“ právě filantropií, almužnictvím, posíláním peněz do Afriky, či formálním zachováváním křesťanské mravnosti. Nic proti tomu všemu - ale to ještě není křesťanství.
Vidíme to i na životě dnešní církve. Stále více místa patřícího modlitbě nepozorovaně zaujímá organizační (a - řekněme - "spolková") činnost nebo pořádání všelijakých akcí: akademických, ekologických, kulturních, poznávacích, turistických; koncertů duchovní hudby, výstav církevního umění, všelijakých kursů, přednášek, diskusí, kolokvií atd. Jistě, nic proti tomu. Může to být užitečné. Jenže to vše si žádá mnoho sil, času a energie - a ty dnes lidé dosti často ubírají modlitbě.
První místo v životě církve má mít její modlitba. Jsem hluboce přesvědčen, že nic skutečně dobrého nemůže vzniknout, koná-li se na úkor modlitby.
Modlitba je nejadekvátnějším vyjádřením lásky člověka k Bohu. Pravá láska k člověku (filantropie), která je ve své podstatě vyjádřením lásky k Bohu, nemůže se tedy už ze svého principu nikdy činit na úkor lásky k Bohu.
-------------------------------
Sv. Theofan Zatvornik (+ 1894) píše: „Kdo do sebe vdechne byť jen trošku ducha světa, začne chladnout vůči křesťanství a jeho požadavkům. Lhostejnost se snadno změní v nepřízeň...“ „Duch světa s jeho nesprávnými učeními je duchem nevraživým ke Kristu, je to duch antikristův. Jeho šíření je spojeno s rozšiřováním nepřátelství ke křesťanskému vyznání a ke křesťanskému způsobu života.“ Už je to všude kolem nás. „Zatím jsou to jen zlé výkřiky, ale nebude nic divného, když začne to, co prorokoval Pán: Vztáhnou na vás ruce... budou vás pronásledovat... budete zrazováni... zabijí vás...“ „Duch antikristův je stále stejný - jak to bylo na začátku, tak to bude i teď.“ „V utrpení zachraňujte své duše.“ „Vydrž s pevným slovem vyznání pravdy v ústech a v srdci.“
--------------------------------
Je právě postní doba (podle všech kalendářů :-) a dnešní téma toho tělesně slepého ale duchovně vidoucího ukazuje k duchovnímu životu. A s ním souvisí téma: lidská mysl.
Mysl člověka může pracovat ve dvou módech - resp. být obrácena dvěma směry: dovnitř či ven. U většiny lidí je po většinu času mysl obrácena ven - to je nemocný stav mysli, který je důsledkem vnitřního duchovního poškození člověka, které se tímto způsobem nadále rozvíjí. Co to prakticky znamená? Člověk se zabývá jen vnějšími věcmi - tím, co je kolem nás, nebo tělem, dojmy či pocity - to vše jsou z hlediska postaty mysli věci vnější. S těmito vnějškovostmi mysl navazuje vztahy, resp. otiskuje je do sebe a k těmto obrazům si vytváří vztah - buď odpor nebo příchylnost. (Většinou se jedná o to druhé, protože tomu, k čemu máme odpor, máme tendenci se vyhýbat, či to ignorovat, prostě si něco takového do mysli nevpouštět.) Tím se mysl noří do iluzorního života, který se odehrává ve vztazích k otiskům vnějších věcí v mysli. A do vášní, a do pýchy.
Duchovní život - je mj. založen na vytrvalé snaze, aby postupně převládnul ten druhý mód fungování mysli: čili obrácení mysli dovnitř. Odvrátit ji od vnějších věcí. Někdy pomáhá, když se člověk staví nejen k nepříjemným ale i k příjemným věcem jako k něčemu odpornému, a snaží se, aby se mysl od toho odvracela, neupínala se na to, ignorovala to.
Chtělo by to nějakou praktickou radu k takovému vnitřnímu duchovnímu životu, že? Jinak to zůstane jen zajímavou teorií... Obrátíme se tedy k duchovní autoritě, která je v současnosti jednou z nejpovolanějších.
Starec Paisij Athonský naléhavě vybízí, abychom neobraceli svou mysl tam, kam ji ďábel kormidluje - od jedné věci k druhé (je to, jako když opilý řidič točí volantem uhánějícího auta na jednu a hned zas na druhou stranu), ale abychom se pomocí sebeobvinění ze svých hříchů vymanili z vleku té šílené myšlenkové jízdy a naučili svou mysl prostotě a dětskému důvěřování Bohu („nebudete-li jako děti...“). Jak sebeobvinění zapadá do kontextu předchozí věty?
V našich myšlenkových schopnostech (vnitřních silách) existuje jakýsi přepínač, který můžeme použít k přepnutí mysli do vnitřního módu. A tímto přepínačem je právě sebeobviňování. Není to pouhá teorie. Je to praktická zkušenost. Místo složitého vysvětlování je tedy lepší vybídnout k vyzkoušení (a používání).
Sebeobvinění znamená usvědčit se ze svých hříchů s důvěrou v Boží milost a vyvarovat se zoufalství. Sv. Siluan Athoský založil celou svou duchovní praxi na jediném pravidle, které mu zjevil Bůh: „Drž svou mysl v pekle, ale nezoufej.“ V praxi to zřejmě znamená to samé, co učí Paisij Svatohorec.
Různým historickým epochám náležely různé duchovní cesty, po nichž kráčela většina tehdejších svatých. Jednou to bylo mučednictví, jindy askeze v poušti, vyznavačství... Sebeodsuzování je univerzální duchovní praxí pro všechny doby, ale zvláště je potřeba je vyzdvihovat v této době, kdy se pro duchovní slabost současných lidí staly jiné cesty většinou nerealizovatelné.
Jak napsal sv. Jan Zlatoústý: „Kdo pochopil, že je nic, dosáhl skutečné moudrosti.“
Starec říká, že máme ze sebe učinit úplnou nulu, a to znova a znova a znova. A až z člověka bude pěkná řádka nul, pak dá Bůh před všechny ty nuly jedničku. Tím se chce říci, že my nemůžeme v duchovním životě nic jiného, než jen spoléhat na Boha. Jediné, co je v našich silách s sebou učinit, je stát se ničím - a jedině tak můžeme napodobit Krista, který v průběhu svého pozemského života stále sestupoval, až před koncem umyl svým učedníkům nohy a nakonec se nechal popravit jako nejdaremnější zločinec, přijal úděl prokletých a klesnul až na dno pekla.
Jenže my jsme povrchní lidé, a každý z nás by raději chtěl napodobit Krista konajícího slavné zázraky. Podobně i svaté apoštoly: nadšených lidí, kteří chtějí napodobovat, jak apoštolé mluvili jazyky a vymítali démony, jsou zástupy; ale jejich utrpení, bolesti, trpělivost, vytrvalost a martyrium, které pro Krista snášeli, touží napodobit jen málo lidí.
Paisij dí o duchovním životě, že je to jemná práce nad sebou. Člověk se musí obrátit do svého nitra a najít tam toho neviditelného mikroba - tedy zjistit svou smrtelnou nemoc, která není na první pohled patrná. Duchovní život přirovnává k mikroskopu, kterým spatříme tu pravdu o sobě, kterou jsme dosud neviděli. Zjistíme, že pod krásným povrchem je naše nitro shnilé. „Čím pozorněji zkoumá člověk sebe,“ prohlašuje starec, „tím hříšnějším sebe vidí.“ Tato drobnohledná duchovní práce nemá konce. Kdo se jí nevěnuje, ale při tom si něco začne s duchovním životem či askezí, upadne postupně do všech hříchů.
K základnímu ozřejmění této jemné práce si pomůžeme se podobenstvím. Člověk jede po silnici a vidí v dálce les. Přesněji řečeno hledí na něco zeleného na kopci, nahoře je to takové jemně zubaté - no prostě vypadá to jako les. Mysl pracující ve vnějškovém módu si řekne: „Hele, les. Jestlipak jsou tam houby? Miluji houbovou polévku. Co bude asi doma k večeři? Už abych byl doma. Na baráku mám špatnou střechu, musí se opravit. Soused je pokrývač, mohl by mi to udělat. Sousedova kočka bude mít koťata...“ Uhání autem kolem stále dál. Na nějaký les si už ani nevzpomene. Práci mysli obrácené dovnitř bychom mohli přirovnat k tomu, kdo vidí-li v dáli les, přijde blíž, až začne rozeznávat jednotlivé stromy, pak si prohlíží kmeny a koruny stromů a rozpoznává duby, buky, smrky, modříny, ještě blíž - a vidí větve, pak rozezná jednotlivé listy a jehličí. Pod lupou jsou vidět detaily. Pod mikroskopem je vidět, že se skládají z buněk a ty buňky mají vnitřní orgány. Dále může přijít na to, že buňky obsahují bílkoviny. Orgány jsou vytvářeny molekulami, molekuly se skládají z atomů, atomy z elektronů, protonů, a ty zase z kvarků a jde to ještě dál a stále dál (už nevím, jak). Mysl obrácená dovnitř se začne zostřovat a získává schopnost postřehnout to, co je vnějškově uvažujícím lidem nepochopitelné.
»Čím více člověk duchovně pokročí, tím čistšími se stávají oči jeho duše, a postupně pak vidí své hříchy jako stále větší a větší, čímž se stává pokornějším, a proto k němu přichází Boží blahodať. Svatí říkají: „Já bídný hříšník,“ a věří tomu, protože oči jejich duše se změnily v duchovní mikroskopy - čím dále, tím více zvětšující. Nakonec hledí svatí na sebe samé jako na největší hříšníky. Když člověk sám se sebou koná duchovní dílo, oškliví si svého starého člověka. Jenže starý člověk je v nás „nakvartýrovaný“ (jak ve squatu :-) a nehne se ven. Abys ses ho zbavil, musíš zbořit jeho příbytek a začít stavět nový dům - tj. budovat nového člověka.« (Paisij Svatohorec)
Když chtěl Pán Ježíš v podobenství hovořit o pokání marnotratného syna, použil slova „šel do sebe“ (Luk 15,17). Toto vnitřní dílo je totiž skutečným pokáním. „Bůh dává i dnes člověku rozum, aby mohl pochopit, jak veliký je jeho hřích, kál se a prosil o odpuštění“ (dí starec Paisij).
„Neuvidíte, že by se někdo očistil, stal svatým, nebo přijal Ducha Svatého, či uzřel Boha, a nakonec Boha získal ve svém srdci, aniž by před tím měl slzy a neustálé pokání.“ (Sv. Simeon Nový Theolog)
Starci říkají, že jedním z projevů toho blahodatného stavu, kdy se mysl upevní v obrácení do sebe, a když sestupuje do srdce, jsou slzy pokání, lásky a vděčnosti Bohu. Slzy, které nemají původ v poryvech emocí, ale naopak v nepohnutém zření dovnitř.
Tak asi tolik dnes o duchovním životě.
Jako takový bonus sem na závěr dávám úryvek z knihy o svatohorských starcích na Athosu ve dvacátém století:
V čem vlastně spočívá dílo těch starců, které můžeme v pravoslavných monastýrech spatřit, jak v čase celonočních a jitřních bohoslužeb stojí v chrámu na svých místech bez hnutí pod freskami? V chrámu spoře osvětleném jen světly lampád a svěc někdy vypadají tito naprosto tiše stojící starci, jako by se jejich postavy slévaly s postavami na freskách. Osoby namalované na zdech chrámu vystupují při bohoslužbách z obrazu a stojí spolu s nehnutými mnichy, a mniši zase ve své živoucí nepohnutelnosti vstupují do ikon, stávají se součástí nebeských výjevů a věčnosti. Přebývají v radosti se „sborem svatých Otců v ráji“. Co je dílem těchto otců? Modlit se za lidi a za celý svět, v sebezapření pečovat o nemocné, všem prokazovat pohostinství a pravdě učit vlastním příkladem. Je to práce, o které se nevytrubuje do světa, ale jejíž hodnota je neocenitelná.
Proto jsou tradiční monastýry místa prodchnutá křesťanským duchem. Nemůže zapomenout, kdo viděl tyto starce naplněné láskou a vírou v Boha, sloupy přímo stojící, pevné mučedníky, mlčenlivé a strohé, s jasným uvažováním. To jsou lidé, kteří svou modlitbou dokáží přivolat déšť, když jsou sucha; které přicházejí s nebe navštěvovat dávní svatí a hovoří s nimi tváří v tvář; kteří překonávají vzdálenosti mnohem rychleji, než je v přirozených možnostech, a vidí, co je vzdáleno v nedohlednu, jako blízké; znají dalekou budoucnost; divá zvěř jim krotce slouží; o které se v nouzi postarají andělé, ukazující jim ztracenou cestu, nosící jim jídlo a léčící jejich nemoci; a hlavně - mají dar nadpřirozené lásky, víry a pokory, takže jsou světlem pro pozemšťany a tělesnými anděly.
Administrátor
--- 18. 12. 2007
Zajímavý článek z tisku - sešle Bůh na lidi další katastrofu?
Neopakuje se historie? Nejsme v situaci předpotopního a babylonského lidstva?
Životní energie lidí začala jaksi vyprchávat. A začalo to právě v době, kdy lidé zdánlivě dosáhli maximální vlády nad materiálním světem.
Existuje názor, že scénáře rozvoje lidstva, základní archetypy civilizace, jsou popsány v Bibli.
Podle něho lidstvo přežilo dvě archetypální katastrofy: světová potopa, zboření babylonské věže.
V prvém případě bylo z tváře země smyto vše živé. V talmudu (traktát Sanhedrin, 108a) se praví: „Předpotopní pokolení zpychlo, protože se jim žilo příliš dobře.“ Výsledek byl, že lidstvo začalo považovat za normu porušování všech Božích přikázání - v prvé řadě sexuálních, přičemž nejen zrušili pojem "protipřirozený", nýbrž učinili z toho, co je proti přirozenosti, novou normu. „Pokolení potopy bylo smyto ze země zvláště poté, co začali sňatky uzavírat muži s muži a se zvířaty“ (Berešit Raba 26:5). V současné společnosti je první část toho už plně uskutečněna.
Pak následovalo zvrácení všech společenských norem a nakonec neskrývaná loupež, uzákoněné přisvojování si cizího majetku (vidíme těchto jevů kolem sebe málo?) Do této chvíle Bůh ještě odkládal potrestání, ale jakmile nastalo loupení, rozsudek „byl vynesen k vykonání“ (traktát Sanhedrin, 108a). Krajně se rozšířila sociální nerovnost, a ti, kteří stáli na vrcholu společenského žebříčku, začali ignorovat úplně všechny zákony. „A viděli synové velikých dcery lidské, že jsou krásné, a brali si ženy, jaké si zvolili (podle svého úsudku)“ (Gen 6,2) - čili bez ohledu na to, jestli ta žena, která se jim zalíbila, chce či nikoliv.
Následující verše Písma vyprávějí o odplatě za to: „I uviděl Hospodin, že veliké je zlo člověka na zemi, a že veškeré myšlení srdce člověka má zalíbení ve zlu a to v každý čas. I zalitoval Hospodin, že učinil člověka na Zemi, a trápil se v srdci svém. A pravil Hospodin: Vyhladím člověka, kterého jsem stvořil, ze Země, od člověka až k dobytku, až k hadům a ptákům nebeským, neboť lituji, že jsem je stvořil.“
Podobnost se současným kultem homosexuality a se zasahováním státu do soukromých životů jsou očividné. Je možné, že když Bible hovoří o "vodách potopy", nemyslí tím obyčejné "aš-dva-o", ale je to alegorické pojmenování složitějších procesů.
Pokolení babylonské věže šláplo na trochu jiné "hrábě". Krádeže se tam nevyskytovaly - naopak byla tam vzácná sociální jednota. "A byl na celé zemi jeden jazyk a jedna slova" (Gen 11,1). Jenže pak: "I řekli si (vzájemně): pojďme, postavme sobě město a věž, jejíž vrchol (hlava) bude až v nebi, a učiníme si jméno" (Gen 11,4).
"Budování věže do nebe" - alegorické popsání situace, kdy lidé měli zato, že plně pochopili Plán světa, a proto mohou sami stanovovat zákony jeho fungování (Midraš Tanchuma cha-kodem a Sanhedrim, 109). Současné pokusy s korekcí dědičnosti (genetické inženýrství) a další genetické "kousky" se tomu podobají jako vejce vejci. Midraš praví, že lidé se rozhodli "vzepnout se až k nebi a začít válku proti Bohu" (Midraš Tanchuma, kap. Noe, 18), rozhodli se zabít Ho a stanout na Jeho místě - čili plně proniknout do zákonů stvoření světa a začít je sami korigovat. (Výstižněji postihnout aspirace moderní materialistické vědy snad už nelze; pozn. překl.)
Mimochodem, Všemohoucí, jak praví Midraš, se dokonce rozhodl nahrát jim. Midraš píše alegoricky (Tanchuma cha-kodem), že lidé "vypouštěli střely na nebe", aby "zabili Boha". Tyto střely padaly zpět na zem "zkrvavené" - čili zdálo se jim, že vlády nad světem je plně dosaženo, že "Bůh je mrtev"... Všemohoucí dal člověku možnost narušit Božské hranice, ustanovit řád světa dle svého úsudku. Tyto uměle vytvořené hranice však neobstály.
(Také vás napadlo, že lidé začali před půlstoletím vypouštět rakety, aby dokázali, že na nebi žádný Bůh není? Dnes jsou tyto rakety nosiče jaderných hlavic; pozn. překl.)
Dle Credo.ru
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 273 do č. 276)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.