Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 3. 4. 2008
Velikonoce
Drobná aktuální poznámka k datu Paschy
Letos byly římsko-katolické Velikonoce (23. března) o více než měsíc dříve, než je pravoslavná Pascha (27. dubna), což vzbuzuje četné dotazy. Zde je kratičké vysvětlení této problematiky.
Pro římské katolíky (a potažmo pro všechny, kteří se v paschálii řídí gregoriánským kalendářem) je určujícím principem pro určení data konání Velikonoc formule "první neděle po prvním jarním úplňku". Takovou definici však ve svatých kánonech a pravidlech svatých Otců nikde nenaleznete, proto ji lze prohlásit za zcela druhořadý princip.
Je to dáno tím, že v Evangeliu se nehovoří o jarním úplňku, ale podává se tam zpráva, že Kristus Pán vstal z mrtvých po židovské pasše. Bible tedy byla pro naši církevní praxi, která se ujednotila v prvých staletích, klíčovým východiskem při hledání jednoty ve stanovení data slavení křesťanské Paschy.
Z hlediska svatých Otců, sněmů a kánonů je prvořadým pravidlem pro určení data Paschy pravidlo, že nesmí být před (nebo spolu s) židovskou paschou. O Luně a jejím úplňku kánony nehovoří. Avšak právě biblický vztah k židovské Pasše považují za tak důležitý, že otcové na sněmu dopředu vyloučili z církve každého, kdo by se odvážil přijaté kanonické ustanovení překročit a šířit v církvi zmatek. (Viz např. 1. pravidlo antiochijského sněmu, které tlumočí nedochované ustanovení I. všeobecného sněmu v Niceji, a další viz PDF)
Tato původní křesťanská praxe platila v Římské církvi až do r. 1583, kdy papež Řehoř změnil kalendář (podle něj pojmenovaný jako gregoriánský), zároveň papež pozměnil výpočet datumu Velikonoc - opustil kanonický a biblický model, zavrhl i židovský, a přiklonil se k pohanskému, který reflektuje Velikonoce jako solárně-lunární svátky jara. Tím se Řím - a následně západní křesťanstvo - rozešly nejen s tisíciletou církevní praxí slavení Paschy, ale i s biblickým, svatootcovským a autenticky křesťanským pojetím paschálního svátku.Zrovna letošní Velikonoce (dle Gregoriánského kalendáře) předcházejí židovskou paschu o 28 dní (stejně tak byla římsko-katolická pascha před židovskou i v r. 2005 - opět o 28 dní). Ve 20. století byla gregoriánská pascha před židovskou /nebo se s ní přesně shodovala/ v letech: 1997, 1989, 1986, 1981 /shoda/, 1978, 1970, 1967, 1959, 1954 /shoda/, 1951, 1948, 1940, 1932, 1929, 1927 /shoda/, 1923 /shoda/, 1921, 1913, 1910, 1903 /shoda/, 1902. Takže, jak vidno, nejedná se o žádný výjimečný jev.
Papež několikrát naléhal na konstantinopolského patriarchu Jeremiáše II., aby ho v této novotě následoval. Patriarcha vícekrát písemně odmítl a nakonec v témže roce 1583 svolal do Konstantinopole sněm, kde mimo něho byli přítomni alexandrijský patriarcha Silvestr, jerusalemský patriarcha Sofronios a mnoho dalších biskupů. Tento sněm vydal dokument nazvaný Sigillion (zde je jeho znění, jak bylo otištěno v Československém pravoslavném kalendáři na rok 1993).
Pro pravoslavnou církev není důležité, aby byla Pascha co nejdříve po jarní rovnodennosti. (Pascha není žádnými pohanskými "svátky jara"; s pohanským cyklickým pojetím času, které zbožšťuje přírodu, se rázně rozešlo už židovství, tak proč by se k tomu křesťané měli vracet?) Hlavní pro nás je:Je pravdou, že i v pravoslavné církvi je několik farností (u nás a pak ještě ve Finsku), kde slaví Paschu s katolíky, a tudíž někdy se židy či před židy. Nevím, proč. Na tuto otázku neumím odpovědět. Je však zřejmé, že slavit Paschu s katolíky a protestanty považují za důležitější, než ji oslavovat spolu s pravoslavnými bratry ve světě.
1.) aby Pascha splňovala požadavky kanonické (viz výše);
2.) aby ji oslavovali všichni pravoslavní křesťané společně.
Jestli je Pascha na jaře či někdy jindy, je zcela lhostejné. Konec konců na jižní polokouli je pro všechny(!) tam žijící křesťany svátkem podzimním, a nikomu to tam nepřipadá divné (mají to spojeno s radostí, že přestávají letní vysušující vedra, přichází podzimní vláha a všichni mohou konečně s úlevou vydechnout; pociťují to jako symbol vysvobození od pekelného žáru).
Administrátor
--- 31. 3. 2008
Neděle syropustní
Neděle Adamova vyhnání
Syropustní neděle je kromě všeobecného smíření posvěcena vzpomínání na odchod našich nejvzdálenějších prarodičů z ráje.
Biblická zpráva z prvních stránek Starého zákona. Jak často ji vzpomínáme! (V těchto postních dnech ji celou čteme při bohoslužbách během týdne.) Jak úžasný je to zdroj informací a poznání. Na těch pár stránkách nalézáme více informací o světě a o smyslu stvoření než ve všech univerzitních knihovnách a dílech přírodozpytců i učených badatelů všech staletí dohromady. Je tam odpověď na otázku po smyslu světa, a též odpověď na palčivé tázání, proč svět a lidé dopadli, jak dopadli. (Jen kdybychom se tu zprávu naučili číst!) Zatímco vědci svými učenými fikcemi o historii lidstva a světa nedávají odpověď na nic podstatného, co by se týkalo čehokoliv skutečně důležitého pro lidský život, tak Bible tlumočí hlubokou zprávu ze skutečného pra-věku lidstva a odpovídá tím na odvěké otázky nejen daleko smysluplněji ale i realističtěji než jakékoliv přírodovědné muzeum či ústav plný až po střechu zmateně bádajících "bílých plášťů", kteří chtějí něco pochopit o světě, aniž by před tím pochopili tajemství svého srdce. (Tragické je dědictví "osvícenství".)
Byl to, myslím, známý západní biskup Kallistos Ware, kdo jemně upozornil křesťany, kteří pod morálním tlakem prázdné modernosti kolísají v důvěře v biblické podání o stvoření světa, že - objektivně vzato - biblická kosmologie je stále tou nejsmysluplnější, jakou doposavad lidstvo poznalo (myslím, že není příliš obtížné to uznat - už jen čistě na základě kriteria ucelenosti, schopnosti věrohodně uspokojit základní otázky člověka a reálné použitelnosti). Já bych k tomu dodal jen tolik, že svět, o němž vím, že byl stvořen Milujícím a byl učiněn z lásky, takový svět mohu milovat. Zatím jsem nepochopil, jak by někdo mohl milovat něco, co náhodně vzniklo jakýmsi kosmickým výbuchem v nedohledné minulosti před miliardami let a náhodně a slepě se vyvinulo až k životu, který nemá žádný hlubší smysl, protože je pouhým výsledkem nahodilých procesů a boje o přežití, v nichž jen nejschopnější dravec a nejpřizpůsobivější šikula přežívá. Možná právě proto, že lidé ztratili víru a tudíž nemohou tento svět opravdově milovat, se dnes lidstvo chová k přírodě tak ošklivě, drancuje ji tak bezohledně a špiní ji s takovým pohrdáním.
Všichni asi znají základní prvky této zprávy o Stvoření. Pro připomenutí alespoň telegraficky: Bůh stvořil člověka, postavil ho do ráje a uložil mu jediné přikázání: "z jednoho stromu nejez!" Had svedl ke vzpouře Evu, žena pak svedla muže - oba přestoupili Boží zákaz. Následně se s nimi něco stalo - začali se stydět a skrývat, ztratili schopnost pokání a přestali milovat Boha - začali se Ho bát. Bůh volá Adama, a když pak zjišťuje, jak je duchovně na tom, vyhání Adama i Evu z ráje.
V liturgii sv. Basila, kterou o velkopostních nedělích církev slouží, je tato biblická zpráva z počátku našeho času reflektována slovy modlitby:
»...stvořiv člověka z prachu země a k obrazu svému, Bože, a poctiv jej, postavil jsi jej v ráj rozkoše, nesmrtelnost života a požívání věčného blaha v zachovávání přikázání tvých jemu zaslíbiv. Když však tebe, Boha pravého, jej stvořivšího, neuposlechl a lstí hadovou sveden a svými hříchy umrtven byl, vyhnal jsi jej podle spravedlivého soudu svého, Bože, z ráje do světa tohoto a navrátil jsi jej zemi, z kteréž vzat byl, ustanoviv jemu spásu skrze znovuzrození v samém Kristu tvém.«
Jak je to s tím "vyhnáním"? Člověk se svým hříchem stal nezpůsobilým přebývat v ráji, nevydržel by tam. O tom už jsme se zde zmiňovali několikrát. Vlastně už svým přestoupením Božího příkazu první lidé jaksi nonverbálně požádali o propuštění z ráje.
Je nasnadě otázka: Proč tam Bůh takový nebezpečný strom vůbec dával? Proč tam vlastně dal strom, z něhož hned zakázal jíst? Odpověď je prostá: Bůh obdařil člověka těmi nejvzácnějšími dary; to nejcennější, co do člověka při stvoření vložil, byl Boží obraz a podoba. K Božímu obrazu neodlučně patří svoboda - člověk je svobodný obraz svobodného Boha. Hospodin nechtěl stvořit loutku. Tvořil z lásky a jeho úmyslem bylo, aby člověk mohl milovat. Jenže k lásce je potřebná svoboda. Láska je svobodné rozhodnutí, je uskutečněním svobody. Nu, a ke svobodě patří odpovědnost za nakládání s touto svobodou. Vezmi člověku tuto odpovědnost, odebereš mu tím i samu svobodu - jakápak svoboda bez odpovědnosti? Lidské činy musejí mít následky, jinak by byly naše skutky jen zdánlivé.A teď se vracíme k tomu vyhnání. Proč se to stalo? Opravdu musel Bůh nechat na lidi dopadnout břímě odpovědnosti za jejich prohřešek? Pojem "vyhnání" zní přísně, až krutě nebo dokonce mstivě. Jenže jako křesťané z vlastní zkušenosti dobře víme, že Bůh nepřestal milovat lidi, i když zhřešili. Proto musíme hledat za "vyhnáním z ráje" Boží dobrodiní a nikoliv mstu či trestní odplatu za přestoupení přikázání (zrovna teďka jsem někde slyšel názor, že lidé, kteří vztáhli ruku po zakázaném ovoci, dopustili se hříchu krádeže, stali se zloději, vzali, co jim nepatřilo; vyhnání by pak vlastně bylo trestem za zlodějnu... To mi připadá jako dosti suchý právní pohled, raději se mu nechci dále věnovat.)
Strom tam tedy byl proto, aby člověk mohl uskutečňovat svou svobodu - svobodně se rozhodnout nejíst z něho a poslouchat Stvořitele. Poslušnost Hospodinu byla prvním stupněm lásky k Němu. Člověk měl růst v lásce, duchovně se dále rozvíjet. Na vyšších úrovních, poté, co láska obstála v pokušení, by už takový strom nebyl potřeba, protože poslušnost by již byla přetavena na vyšší lásku. (Podobně tomu bylo s anděly - po pádu třetiny andělů, kteří neobstáli a nechali se svést satanem, zbylí andělé už nikdy nepadnou.)
A ještě něco. Jaký by mělo smysl stvořit svobodného člověka a následně ho hned umístit do vězení? Aby bylo přebývání člověka v zahradě ráje svobodné a ráj nebyl jen krásným vyšperkovaným žalářem, musel tam být východ. Čili člověk musel mít možnost tento ráj opustit a tato možnost musela být kdykoliv plně k dispozici. Jak veliká je Boží láska k člověku! - Toho, koho z lásky učinil, nedrží ve své lásce a ve své blízkosti, ale nechává na jeho svobodném rozhodnutí, zda přijme ráj a zůstane, či zda svým Stvořitelem opovrhne a půjde si někam jinam, kam se mu zlíbí. Takže, těmi dveřmi ven, východem z ráje, byl právě tento strom. Chceš-li tu zůstat a být nesmrtelný, nejez z něho. Chceš-li odejít pryč, pojez, ale pozor, vzdálením se od zřídla života ztratíš nesmrtelnost. Volba je na tobě.
Tradiční obrázek Adama a Evy s jablkem nemusíme brát příliš vážně (vychází z podobnosti mezi slovem jablko a zlo v latině). Někteří říkají, že to byl fík (konec konců i Kristus jednou proklel fíkovník), a potom - ty fíkové listy, jimiž se lidé přioděli... Další mají zato, že to byl citrus - třeba citrón (řekněte sami, stálo jim to za to, zakousnout se do něčeho tak kyselého?) - i to však má svou logiku: ďábel svádí na vábný vzhled, kterým přioděje hřích, uvnitř se však pravidelně skrývá něco fakt hodně kyselého.
Odpovědí na naši otázku je připomenutí, že kromě osudného stromu poznání tam někde poblíž rostl ještě jeden zvláštní strom: strom života. Dával nesmrtelnost. Hospodin viděl, do jakého žalostného stavu se lidé dostali, jak zlo vyžralo jejich srdce, které se už stalo doupětem smrtonosných vášní; předviděl, k čemu to povede: násilí, vraždy, bolesti, nemoci... Celé vnitřní uspořádání člověka bylo nyní "vzhůru nohama" (je to výstižnější obraz, než by se na první pohled mohlo zdát, ale o tom jindy), nádherný palác lidské duše se obrátil v sutiny. Je to tak nepochopitelné, že si Bůh nepřál, aby v tomto politováníhodném stavu, který člověk už nebyl schopen napravit, žili lidé na věky čili setrvávali ovládáni hříchem jako nesmrtelní? Je snad něco strašidelnějšího než nesmrtelné monstrum naplněné zlem, páchající zlo a myslící zlo? Proto bylo tak důležité vzdálit tohoto "změněného člověka" od stromu života, aby hříchem modifikovaný Adam nevztáhl ruku po nesmrtelnosti, čímž by pak hřích získal život na věky. Představme si zkažené lidi, kteří se neštítí vraždy, žijící věčně, a tudíž mohou, neomezeni délkou života, páchat nejhorší zločiny - a to prostě furt, co jim síly stačí. Život na zemi by se rychle stal peklem. Jediný způsob jak omezit šíření kruté infekce zla po světě, bylo zbavit člověka nesmrtelnosti. Vyhnáním Adama a Evy od stromu života bylo lidstvo zachráněno před hrůzami, které si ani neumíme představit.
Ze stručné biblické zprávy o stavu předpotopního lidského pokolení se dozvídáme, že i přes lidskou smrtelnost se zlo rychle šířilo a ovládlo lidské mysli, takže nejen že bylo pácháno všude násilí, sexuální nevázanost a krádeže, ale především "každý výtvor lidské mysli i srdce byl v každou dobu už jen zlý" (Gen 6,5). Vyšlo tím najevo, že "pouhé" zbavení člověka nesmrtelnosti nebylo dostatečně efektivním opatřením. Tudíž vedle očištění země od zvrácených lidí potopou rozhodl se Hospodin ještě dramaticky zkrátit lidský věk, aby člověk se srdcem červavým od zla měl tak krátký život, že tu nestihne napáchat příliš mnoho zla. Proto krátce před potopou zkracuje zvláštním zásahem lidské trvání z tisíciletého či mnohasetletého života na pouhých 120 let (Gen 6,3) (v praxi většinou ještě méně kvůli dalším vlivům). Mnoho lidí se díky krátkému životu nestane tak zlými, jakými by - nedej, Bože, - mohli být, kdyby žili stovky let; díky zkrácenému životu se totiž zlé sklony a hřích usídlený v srdci člověka, s nimiž řada lidí příliš nezápasí, nestačí jak-se-patří rozvinout, takže skutečně zlými a blížícími se dokonalosti ve zlu se stane jen pár "zvláště disponovaných" jedinců, kteří se stihnou abnormálně rychle rozvíjet ve všeliké špatnosti. Pozoruhodné je, že - jak se zdá - v poslední době dramaticky přibývá takových lidí, kteří toho i za tak krátký život dost stihnou...Nyní však zpět k tomu, co provedl Adam tam, na začátku, když neuposlechl Stvořitele a nechal se svést jiným způsobem myšlení.
Naštěstí takových lidí, jejichž srdce je v průběhu jejich života definitivně ovládnuto zlem, je stále jen menšina; až ke konci světa se má lidstvo dostat do stavu, kdy je ukončen zápas dobra a zla v srdcích lidí a to konečným vítězstvím zla. Živí pak budou závidět mrtvým. Takový svět, v němž už pro většinu lidí není volba mezi dobrem a zlem, ztratí smysl, a jeho trvání Bůh ukončí.
Za zamyšlení stojí, že při mapování genomu člověka vědci objevili jakýsi "přídavek" do genetické informace, o němž tvrdí, že vypadá, jako by tam původně tento kousek kódu nebyl, a ten má prý jediný účel: spustit někdy po dvacátém roce života člověka řízený proces stárnutí a chátrání organismu; samozřejmě se vědátoři hned začali zabývat myšlenkou, jak tuto sekvenci genetického kódu vyřadit z provozu. Zřejmě si myslí, že takový nesmrtelný Hitler je přesně tím, co nám tu na zemi schází nejvíce.Je patrno, že Bůh vyhnáním Adama a Evy od stromu života kromě jiného zmařil plány satanovy. Lze předpokládat, že satan plánoval získání moci nad nesmrtelným člověkem, a tím dosažení obrovské, prakticky neomezené, vlády nad světem, z něhož by rychle vybudoval své pekelné království. Krátkověký člověk podstatně omezuje ďáblovy možnosti na tomto světě, leč nikoliv zcela. Pomalu, ale přece, se satan nakonec dostává, kam zamýšlel. Díky Bohu za ta tisíciletí času, který světu daroval, za ten čas, kdy tolik generací zde mohlo prožít své životy a mělo možnost té základní lidské volby: uskutečnit svou svobodu - zvolit dobro a zavrhnout zlo.
Lze říci, že Adam podlehl pokušení magie. Magie, to je uskutečnit svou vůli proti Boží vůli.
Osou zbožnosti jsou slova Otčenáše: "Buď vůle tvá." Podstatu magie bychom mohli vystihnout slovy: "Staň se vůle má!" Ano, magie, to je satanovo "evangelium".
Ze spisů a výroků svatých Otců a poustevníků víme, že základem správného duchovního života je odseknutí vlastní vůle, poslušnost. Proč? Dle duchovní zkušenosti pravoslaví se nesprávným použitím vůle stal kořen člověka zkažený, protože vůle je jedním ze základních vlastností lidství. Léčení člověka je tedy neodlučně spojeno se zavržením vlastní vůle, která je skoro vždy nějak infikována zlem, a hledáním a uskutečňováním Boží vůle. Pro vyléčení člověka od duchovní smrti nestačí jen vnějškové kosmetické úpravy života, je nutno pracovat s tím, co vede až ke kořeni. Podobně jako ďábel pracoval s lidskou vůlí, když chtěl zkazit člověka, tak i při nápravě tohoto neštěstí, se neobejdeme bez zásadní práce s vůlí. Kristus praví "zapři sám sebe" (doslovně se tam říká něco ve smyslu: zavrhni sám sebe) a "umři pro Mne a pro Evangelium". Tím se myslí zřeknutí se svrchovanosti své vůle.
Proto jsou v církevním životě tak důležitá pravidla, kánony a stanovené obřady a zvyklosti. Podřizujeme-li se jim, uskutečňujeme tím odsekávání vlastní vůle. Má-li být církevní život naplněn neklamnou zbožností, je to nevyhnutelně spojeno se skloněním lidské vůle před pravidly a kánony. Nejenže je to základ církevní jednomyslnosti, především je zapření své lidské pokažené vůle, což je základním předpokladem, aby se k tomu, co konáme a oč se snažíme, mohl přihlásit Bůh.
O specifickém případu toho, o čem tu hovoříme - totiž o nutnosti, aby kněžské svěcení bylo dle Boží vůle, krásně psal v jednom článku zvěčnělý vladyka Dorotej, který cituje ap. Pavla: "Ať nikdo sám sobě neosobuje té cti (kněžství), ale (jen ten,) kdo povolán jest od Boha, jako Áron" (Žid 5,4). Platné svěcení totiž koná skrze biskupy sám Svatý Duch a Boha nelze přinutit: "Nemylte se, Bůh nebývá vysmíván" (Galat 5,7). Za znamení toho, že se kněžské svěcení děje dle Boží vůle, je v Církvi považováno splnění požadavků posvátných kánonů a dalších pravidel a církevních obyčejů vztahujících se k ustanovení a svěcení duchovních osob. Jen v takovém případě je možno pokládat biskupa či kněze za Božího vyvolence a nikoliv za samozvance, který se do posvátného církevního úřadu vetřel a je uchvatitelem poct.V praktickém církevním životě bohužel tak často vidíme, jak např. i konání církevních obřadů a služeb je nakaženo prosakováním jakéhosi magického prvku do zbožnosti. Projevuje se to především tím, že lidé se snaží používat obřady k naplnění vlastní vůle, nebo magickým chápáním bohoslužeb či duchovenských hodností apod. Magické uvažování proniklo do všeho našeho myšlení. Tím je prvotní hřích přítomen v každé naší myšlence, skutku a záměru.
Na Západě tomuto pokušení "křesťanské magie" římsko-katolická církev propadla i na úrovni věroučné a to heretickým dogmatem Tridentského sněmu: "svátost působí ex opere operato" - de fide (česky „ex opere operato“ znamená „ze samého konání“ čili v praxi „mechanicky“ - tedy na principu byť i formálně vykonaného liturgického úkonu stane se duchovní svátostný skutek, což je krajní formalismus odporující svatootcovské teologii. Římsko-katolická praxe je v průběhu druhého tisíciletí tímto duchem zřetelně prosáklá, o tom snad není potřeba se šířit).Antipodem magie je dogma. Dogma je tedy protipólem, hrází a zničením magie v samém jejím kořeni. Všude, kde se začíná drolit monolit křesťanského dogmatu (ať už vymýšlením nějakých nových dogmat nebo zvykláváním těch autentických dogmat), vstupuje do této duchovní eroze magie, která se pak šíří v lidském uvažování jako hnilobná infekce.
Se západním magickým pojetím apoštolské posloupnosti, které je v rozporu s kánony svatých otců, se bohužel setkáváme i některých pravoslavných teologů. Pro přenos apoštolské posloupnosti není podstatný nějaký magický akt skládání rukou spojený s patřičným úmyslem, ale především je pro skutečnou apoštolskou posloupnost nutný přenos a zachování pravoslavné víry a církevní jednoty - to je základ, na němž se děje předání apoštolské posloupnosti ke kněžské a biskupské službě; mimo pravoslavnou víru a vně jednoty Církve není žádná apoštolská posloupnost, jak učí např. 1. kánon sv. Basila Velikého.
Lidem s magickým uvažováním je dogma odporné. Připadá jim, že omezuje svobodu myšlení. Je to stále ta samá situace jako v ráji u stromu poznání. To, čemu lidé podlehli, byla satanova nabídka zdánlivé svobody poznání, nabídka "budete jako bohové" - čili vy sami budete měřítkem všech věcí. Člověk měřítkem všech věcí, tedy člověk sám rozhodující o tom, co je dobré a co je zlé, se stal zdrojem zla, bolesti a neštěstí, které provázejí lidstvo od starých věků. Na začátku každého zločinu stojí lidské rozhodnutí, při němž on sám sebe určil, on sám si stanovil, co je dobro a co je zlo.
A tzv. svoboda poznání, kterou nabídl satan? Jakého poznání možno dosáhnout v oddělení od Stvořitele všeho? Jedině poznání falešného, klamného, relativního, obojakého, fragmentálního. Tak se z mudrců a zřeců stali doktoři a inženýři. Tak se z otevřenosti pravdě, ve které lidé dleli v době, kdy svět byl ještě mladý, stalo později čarodějnictví a míchání lektvarů (tak charakterizuje moderní vědu apokalypsa, lépe postihnout duchovní pohled na materialistickou vědu už asi nelze), do čehož upadli lidé v dnešním chátrajícím, zvetšelém a stárnoucím světě. Místo toho, aby se lidé nechali Stvořitelem uvádět do podstaty všeho stvoření, nechali se svést ke slepému bádání v touze dosáhnout dosaženým věděním magické moci nad stvořeným světem, ovládnout jej a napodobit Stvořitele tím, že zasáhnou do podstaty stvoření, upraví si ho podle svého. A už se o to pokoušejí - atomová fyzika, genetické inženýrství. Až to "bílé pláště" ve své satanské pýše "rozjedou naplno", sesype se stvořený svět lidstvu na hlavu jako dům, jemuž odstřelíš základy. Jak to už říkal nějaký indián: lidi bude bít země, voda i vzduch.
Je ještě jiný způsob poznávání tajemství tohoto stvořeného světa než je ústavní věda? Jeden starec na Athosu se zabýval myšlenkou, jak je člověk nicotný, když ani neví, jak je uděláno Slunce. Bůh mu odpověděl: "Pokoř se a poznáš nejen to, jak je uděláno Slunce." (Myslím, že je to v knize o sv. Siluanu.) Skutečně, řadě asketů Bůh zjevil taková přirozenými prostředky neprobádatelná tajemství o tomto světě, že si o té hloubce proniknutí do uspořádání a podstaty přírody mohou vědci nechat jenom zdát...Stejně jako v rozbřesku nad prasvětem, na začátku lidských dějin, Bůh nabízel lidem rozvoj a růst, jaký je lidskému myšlení nepředstavitelný, jen kdyby zachovali poslušnost, tak i dnes, ač žijeme už v pozdním šeru rozpadajícího se světa, je člověku stále nabízen rozlet po nekonečných horizontech poznání, když založí své uvažování a světonázor na křesťanském dogmatu. Jenže stále méně lidí to v tuto pozdní dobu chápe.
Místo toho lidstvo znovu a znovu a ještě úporněji opakuje volbu starého Adama. Vyberou si magické uvažování, a tím si uzavírají přístup do vyšších duchovních sfér a do ráje lidského ducha. Uzavírají se tím sami v sobě, v lidské omezenosti.
O tom totiž magie je - o uvěznění lidského ducha v okovech lidské vůle. To je satanův žalář na věky.
Možná u vědomí toho všeho už lépe chápeme, z čeho nás Kristus, jako druhý Adam, přišel vysvobodit.
Administrátor
--- 28. 3. 2008
Zprávy z tisku
Vědci nastínili, jaké vynálezy nás čekají v tomto století
Boston/od zpravodaje Aktuálně.cz v USA/ - Počítač schopný přemýšlet lépe než člověk, nevyčerpatelné zdroje energie a také léky vyrobené přesně "na míru" pro jediného konkrétního pacienta, to jsou některé z cílů, kterých by měl v tomto století dosáhnout technický vývoj.
Trochu paradoxní je, že některé úkoly budoucnosti, jako například zmírnění dopadů změn klimatu na lidstvo, vlastně napravují to, co způsobil technický vývoj dosavadní...
"Chtěli jsme sestavit seznam takových cílů pro vynálezce, které nám připadají zatraceně důležité pro zlepšení lidského života, ale které jsou také dosažitelné," řekl předseda americké Národní technické akademie (NAE) Charles Vest.
Seznam cílů technického výzkumu představili zástupci technické akademie na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.
Člověk s počítačem v mozku
"Jsem přesvědčen, že stroje dosáhnou zhruba do roku 2029 takové emoční inteligence, jakou mají lidé. Člověk se začne s umělou inteligencí propojovat. Třeba tím, že si do mozku necháme implantovat malinké počítače, které vylepší naše duševní schopnosti," řekl na zasedání AAAS vynálezce a prognostik Ray Kurzweil.
Kurzweil je jedním ze členů pracovní skupiny, která technické cíle vybírala.
Přenos genů na objednávku
Robert Langer, profesor Massachusettského technologického institutu, zase vyjádřil přesvědčení, že se podaří sestavit polymerní látky, jež dokážou do živých buněk vnášet nové geny. Anebo umlčovat geny nežádoucí, které způsobují třeba choroby.
-----------------------------------
"Začátkem osmdesátých let dvacátého století se nemoc AIDS objevila v USA, a brzy poté jsme zjistili, že ji způsobuje virus. A byli jsme si jisti: když už známe původce, určitě proti němu brzy vyvineme vakcínu. Nejpozději do deseti let. Čas plyne, a my to říkáme pořád: vakcína bude asi za deseti let. Až začínám pochybovat, že ji opravdu někdy získáme," povzdechl si přední odborník na HIV David Baltimore na výročním zasedání Americké asociace pro povznesení vědy (AAAS) v Bostonu.
David Baltimore je nositelem Nobelovy ceny, profesorem Kalifornského technologického institutu a předsedou AAAS.
(Z aktualne.cz)
Administrátor
--- 27. 3. 2008
Syropustní neděle
Neděle všeobecného smíření
Na začátku Velkého půstu nás Církev vybízí ke vzájemnému odpuštění (dokonce je na to zvláštní obřad, který se koná na syropustní neděli večer, čili na samém prahu Velkého půstu). Nemá žádný smysl zdržovat se masa, ale požírat bratra - čili hněvat se nebo zlostit na bližního.
Jak těžké je pro člověka odpustit! Jenže proč? Vždyť máme-li zlost vůči někomu, pak tím velice trpíme především my sami. Známe to všichni, že? Stále si v myšlenkách dokazuji, že jsem v právu, s podezřením vznáším žaloby na provinění druhého člověka, dokonce přicházejí myšlenky zlopřejnosti, zlomyslnosti, a dokonce i takové úvahy: jen počkej, trest tě nemine!; a celé spektrum sebetrýzně. Pokud pozorně prozkoumáme své nitro, zjistíme snadno, že zlo neodstupuje od naší duše, která je infikována hněvem.
Proto je tak nutné odpouštět. Již chápeme, že odpuštěním se zbavujeme od velice nepříjemných stavů. Neodpustí-li však kdo, pak jedním z důvodů bývá pýcha. Pohleďte, k čemu to až může vést.
V Kyjevo-pečerském pateriku se zachovalo vyprávění o dvou mniších. Jeden byl kněz jménem Tit a druhý diákon Evagrij. Zpočátku to bývali velicí přátelé, až se všichni divili jejich jednomyslnosti. Jenže později se tak rozhořčili druh na druha, že mezi nimi vzniklo nepřátelství. A dále se pateriku píše: Jednou se velice rozstonal kněz Tit, a když už stál na prahu smrti, začal bědovat nad svým prohřeškem a nechal poslat diákonu prosbu: "Odpusť mi, pro Boha, bratře můj, že jsem se na tebe pro nic za nic hněval." Evagrij však odpověděl ostrými slovy a kletbami. Starci, viděvše, že Tit už umírá, násilím nechali přivléci diákona Evagria, aby se s Titem smířil. Když ho nemocný kněz Tit spatřil, poněkud se nadzdvihl, sklonil hlavu se slovy: "Odpusť, požehnej mi, otče můj." Leč Evagrij se vytrhl z rukou starců a - náhle padnul. Bratři ho chtěl zdvihnout, uviděli však, že už je mrtvý. Nemocný Tit v tu chvíli povstal, jakoby nikdy nebyl nemocným. Zhrozili se mniši nad nenadálou smrtí jednoho a rychlým uzdravením druhého. S velikým pláčem pohřbili diákona Evagria. Tehdy se Tita otázali, co to všechno má znamenat. On jim vyprávěl: "Viděl jsem anděly, jak odstoupili ode mne a plakali nad mou duší, a běsy, kteří se radovali z mého hněvu. Tehdy jsem začal prosil bratra, aby mi odpustil. Když jste ho ke mně přivedli, spatřil jsem anděla držícího ohnivé kopí, a když mi Evagrij neodpustil, anděl udeřil jeho a on padl mrtvý. Mně však anděl podal ruku a pozdvihl mne."Ctihodný Efrém praví: "Jestli se někomu přihodí umřít v nepřátelství, bude takový podroben neúprosnému soudu."
V tomtéž pateriku se píše: "Střez se, bratře, a nedávej prostor běsovi hněvu. Kdo jednou hněvu povolí, bude jím zotročen. Rychle jdi a pokloň se tomu, s kým jsi v nepřátelství, aby tě hněv nezahubil. Bůh tě pak ochrání."Nyní obrátíme pozornost k tomuto jevu, s nímž se setkáváme v Evangeliu i v dílech svatých Otců. Je to běs (démon), čili padlý duch, nebo satan. Jedná se živou bytost, která nějakým způsobem vtrhne do mého života. Kde přebývá? Sv. Theofan Zatvornik praví: "Každá zlá vášeň má svého běsa, který se skrze člověka živí." To znamená, že můj rozladěný vnitřní stav (rozčilení, hněv apod.) anebo zloba k bližnímu je pro tuto duchovní bytost jakýmsi uspokojením. Divná to věc - vzájemné působení dvou rozumných bytostí: člověka a padlého ducha, - a můžeme to dobře pozorovat sami na sobě.
Na jiné stránce je podobné poučení: Dovolíš-li svému srdci, aby se zatvrdilo myšlenkou na zlo, a ve své pýše ospravedlňuješ svůj hněv, pak se od tebe Hospodin Bůh odvrátí a budeš odevzdán do rukou satanu."
Svatí o běsech říkají, že je to síla, která přichází působit na duši člověka z vnějšku a to ze zvláštního prostředí, které se nalézá mimo fyzický svět. Není to tedy žádné elektromagnetické vlnění či něco podobného, nýbrž jakási rozumná energie, jenže velice zlá. A tato síla je konkrétní a působí na nás. Leč za jedné podmínky: pokud sami k tomu dáme souhlas. Tedy jsme-li připraveni žít právě v této energii hříchu. Můžeme na sobě pozorovat, že náhle k srdci začne postupovat jakýsi pocit, až zachvátí srdce, sevře je - je cítit přímo fyzicky. Např. soused si koupil auto, a to lepší než máme my. Co se začne dít? Závistí se sevře naše srdce. Právě k srdci člověka, je-li nakaženo rozvíjející se vášní, přistupuje tato temná síla. Způsob působení této síly je rozmanitý: může hypnotizovat člověka, naléhá na člověka, tlačí ho, stále se vrací jedna a ta samá myšlenka, že si potřebujeme "dát skleničku" nebo něco spáchat, třeba ukrást někomu cosi; je to myšlenka, která nutká člověka ke hříchu. Skrze to se zamlžuje vůle i rozum, a tak tato síla hubí člověka zbaveného vůle, který se už tomuto působení nebrání, ale všemi svými silami se odevzdá vášnivému stavu. Takto člověk může pocítit tuto záhadnou bytost, která vtrhla do jeho života a definitivně se v něm usídlila.
Píše se o tom v krásné literatuře, např. v Bratrech Karamazových od F. M. Dostojevského. Zlý duch se dostal do Ivana Karamazova v podobě celého vidění, které Karamazov považoval za vnější nepochybnou realitu. Běs, to není nějaká fiktivní či fantazijní bytost, jak si myslí psychiatři. Tyto zlé bytosti mohou přilnout k nemocné duši.Dozvíme-li se o působení běsů na nás, můžeme z toho propadnout skleslosti či naopak k sebeospravedlňování: to nedělám já, ale běs mne k tomu donutil - ne já, ale běs je vinen. To je však špatný přístup. Ne vždy je totiž stav lidského nitra výsledkem působení nějakých duchů. Zlo může pocházet ze zlé energie samotného člověka, který se už natolik spojil s tímto zlem, že své zlo omlouvá působením někoho jiného.
V jednom monastýru v postní době poslušník (novic) nesmírně zatoužil po vařeném vejci, které bylo samozřejmě v půstu zakázáno. A protože si je nemohl uvařit v kuchyni, jelikož by se jeho úmysl prozradil, zavřel se tento poslušník ve své kelii (cele), zapálil svíčku a začal nad ní opalovat to vejce v naději, že ho takto uvaří. V tu chvíli na kelii nečekaně zabušil igumen, a když spatřil poslušníka nad svíčkou a s vejcem v ruce, překvapeně se ho otázal: "Co to tady děláš?" Vylekaný poslušník odvětil: "Vejce pálím, odpusťte, to mě běs naučil." Vtom však z temného kouta běs promluvil: "Ale kdepak, já sám se učím."-------------------------
Člověk může hřešit vědomě či nevědomky. A činí tak, protože si zvolí hřích ze své vůle nebo se podřizuje vlivu jiných lidí či životním okolnostem. Člověka sice pokouší zlý duch, otec lži, avšak člověk sám souhlasí s vykonáním hříchu.
V Evangeliu se píše: Čím srdce přetéká, to ústa hovoří. Tato slova ohromují tím, jak pronikavě postihují podstatu lidské duše. Tato slova vyprávějí, že energie srdce, energie dobrých či špatných citů je hlavní silou duše a dominuje nad intelektem. Tato energie - nepozorovaně pro člověka - si podřizuje energii vůle pocházející z vědomí. Víme, že člověk často klame sám sebe, když vydává tajné přání, které vyšlo z jeho srdce, za rozhodnutí jakoby svobodného uvažování.
Dobře to chápali asketové. Sv. Makárij Veliký pravil: V srdci je jakási bezedná propast, srdce může do sebe pojmout dobro i zlo, i pravdu i tmu, krásu i ošklivost, a tam se z hadího vejce líhne hřích.
Když hovoříme o tom, že padlý duch má přístup k našemu srdci, nepropadejme sklíčenosti. Pán nás vybízí k učenlivosti (vždyť ho učedníci nazývali: Rabbi - Učiteli.) Je potřeba se poučit z životů svatých.
Proč neměla tato zlá síla žádnou vládu nad svatými lidmi? Asketové byli velice pozorní ke každé myšlence a dokázali odlišit ducha Božího a ducha padlého, působení Boží blahodati i klamání nepřítele. Jenže tato síla působí tajně jako zvláštní energie útočící na člověka z vnějšku, proto k úspěšnému boji s touto silou je potřeba mít - stejně jako pro zápas se svou egoistickou podstatou - opěrný bod také v jiném světě, tam kde je Bůh a jeho spravedlnosti. Právě proto jediná naše naděje na vítězství v tomto boji spočívá v Bohu. Naše aktivita a naše role v tomto díle - to je svobodná volba Božího světla, dobra i lásky, a námaha modlitby a dobrých skutků na této cestě.
Pokud se toto duchovní dílo v našem životě neděje, pak padlý duch formuje v člověku zvrácený směr mysli, citů i vůle, a definitivně odtrhává svou oběť od Boha, krade Bohu lidskou duši.
Získání satanských vlastností činí přebývání člověka s Bohem nemožným. Sám člověk si vybere ten stav, který se v Evangeliu nazývá "tmou venku", protože odpovídá jeho vlastnostem, zacílení jeho duše, jeho citům a jeho přáním.
V knize Řehoře Dvojeslova se píše: Byl jeden mladík jménem Theodor, člověk velice nespokojený, který do monastýru vstoupil nikoliv, že by si to přál, ale spíše z donucení. Není pak divu, že mu bylo těžko, když mu kdokoliv vyprávěl o spáse; dokonce totiž ani naslouchat čemukoliv dobrému nemohl. Lhal, vztekal se, nadával a ukazoval, že se nikdy nenaučí svatému životu. V době moru, který zahubil velkou část obyvatelstva města, nakazil se i tento mladík a byl už blízek smrti. Když už hrozilo, že co nevidět vydechne naposledy, shromáždili se bratři mniši, aby se pomodlili při odchodu jeho duše. Jeho tělo již umíralo, údy byly už zmrtvělé, jen v jednom místě na hrudi se ještě udržovalo teplo života. Bratři se tím horlivěji za něho modlili, když viděli jeho blížící smrt. Náhle začal volat na přítomné bratry a svými výkřiky se snažil přerušit jejich modlitby: "Jděte pryč, jděte pryč! Jsem ponechán hadu k sežrání a kvůli vaší přítomnosti mne nemůže sežrat. Už pozřel moji hlavu ve své tlamě. Nechte toho, aby mne už nemučil; ať dělá, co chce! Jestli jsem dán jemu k sežrání, tak proč se to má kvůli vám protahovat?" Tehdy se bratři k němu obrátili s takovými slovy: "Co to říkáš, bratře? Učiň na sobě znamení svatého kříže!" "Chtěl bych se pokřižovat," odpověděl, "jenže nemůžu, ten had mne svírá." Když to bratři slyšeli, vrhli se na zem a začali se ještě usilovněji a se slzami modlit za jeho vysvobození. A tu začal nemocný volat: "Ach! Díky Bohu! Had, který mne začal požírat, utekl. Nemohl tu vydržet, byl odehnán vašimi modlitbami. Nyní se pomodlete za moje hříchy. Jsem totiž připraven obrátit se a rozhodl jsem se zanechat hříšného života." A tento člověk, jenž už byl skoro mrtvý, navrátil se do života a celým srdcem se obrátil k Bohu. Změnil se ve své duši, dlouho trpěl svými zraněními od dřívějších hříchů a nakonec se jeho duše odpoutala od těla smířena s Bohem.Protože modlitba pomáhá přemoci špatný vnitřní stav, modleme se co nejčastěji. Zpověď pomáhá člověku, který vypoví své trápení a svůj duševní stav knězi a obdrží od něho rozhřešení. Vidíme pak, že působení myšlenek či jakékoliv vášně v nás slábne. Proto je potřeba získávat tuto úlevu pro duši. Bůh nás vybízí, abychom se snažili změnit náš nedobrý stav na dobrý. Jestli nemůžeme v sobě přemoci stav hněvu či závisti apod., je nutno se modlit: "Hospodine, pomoz." Zvláště o této neděli Církev obrací naši pozornost na hříšné vášně uraženosti či vzpomínání na zlo, a říká: "Smiřte se. Pokud k tomu sami sebe donutíte, získáte uzdravení duše." V tomto smíření je světlo pro duši, a duch zlý nemůže nad námi panovat.
Probíhá boj za každou duši. Bůh bojuje s ďáblem, a bitevním polem jsou naše srdce. Hněv se mění na zlobu a pamatování na zlo, když jej člověk ve svém srdci dlouho udržuje a živí. Tudíž je nutno rychle jej vyrvat ze srdce, aby nepřerostl v nenávist a zlobu. "Je to jako požár," jak píší svatí otcové, "neuhasíš-li jej ihned, zničí mnoho domů. Podobně hněv, neukončí-li se brzy, napáchá mnoho zla a bývá příčinou mnohých neštěstí. Proto je potřeba odpouštět si vzájemně."
Velký půst rychle uplyne. Dejme pozor, ať nám příležitost k pokání, ke smíření s lidmi i s Bohem, neproklouzne mezi prsty.
(Použity výňatky z pořadu ruského rozhlasového vysílání "Radio Blago".)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 342 do č. 345)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.