Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 17. 6. 2008
Zprávy z tisku - islám na postupu
Islám předhonil římsko-katolickou církev
a stal se nejsilnějším samostatným náboženským vyznáním na světě (dle vatikánských novin L'Osservatore Romano). Monsignore Vittorio Formenti prohlásil: "Poprvé v historii už nejsme první, muslimové nás předhonili."
Není možná tak docela pravda, že je to "poprvé v historii" co vyznavačů papežského náboženství není nejvíce ze všech, - v době na přelomu prvního a druhého tisíciletí, kdy se Římský patriarchát oddělil od čtyřech východních patriarchů a od celé pravoslavné katolické Církve, byla patrně stále ještě většina křesťanů na Východě, k němuž je nutno už počítat i Kyjevskou Rus atd. (pozn. překl.).
Podle jeho slov statistika za rok 2006 ukazuje, že katolíci tvoří 17,4 procenta obyvatelstva země, kdežto muslimové mají teďka 19,2 procenta.
Objasnění je prý prosté: Zatímco v muslimských rodinách mají, jak známo, hodně dětí - dnes, jako dříve. Křesťanské rodiny mají však naopak tendenci přivádět na svět stále méně a méně dětí.
Počet muslimů byl určen na základě údajů OSN. Všichni křesťané celkem (včetně katolíků, pravoslavných a protestantů) tvoří 33 procenta světové populace.
Dle slov Formentiho je baštou katolické církve Latinská Amerika. Na americkém kontinentu žije polovina všech katolíků. Dále poznamenal, že počet kněží stále klesá (v Rakousku bude prý už každý druhý kněz zahraničního původu, pozn. překl.) a stejně tak počet mnichů zaznamenává "strmý pokles".
Muslimsko-křesťanský dialog byl nyní trochu narušen napětím způsobeným tím, že papež Benedikt XVI. pokřtil muslimského novináře v Itálii Magdiho Allama. Tiskový tajemník Vatikánu prohlásil, že křest tohoto muslima v žádném případě není oficiálním vyjádřením papežova stanoviska k islámu. Největší evropská mešita je v Římu (postavena v r. 1995 za peníze hlavně ze Saudské Arábie, kde je momentálně vyznávání křesťanství zakázáno).
V povídce "Poslední vánoce" od populárního spisovatele V. M. Manfrediho se líčí budoucnost, v níž se islám stává dominantním náboženstvím v Itálii a papež je donucen opustit chrám sv. Petra, aby uvolnil místo imámovi.
(Credo.ru)
Uprostřed současného století bude počet praktikujících muslimů ve Velké Británii trojnásobně převyšovat počet křesťanů
Podle sociologického průzkumu tendencí náboženského vývoje bude k r. 2050 ve Veliké Británii více než 2.660.000 muslimů. Věřících všech křesťanských církví a vyznání ubývá. Dnes navštěvuje bohoslužby přibližně 4 miliony křesťanů, jenže v r. 2050 bude jejich počet necelých 900 tisíc. (Dle agentury EAI)
Podle všeho už v r. 2020 bude muset být uzavřeno 4 tisíce křesťanských chrámů.
Průzkumy ukázaly, že zatímco 63 procent muslimů si každodenně plní své náboženské povinnosti (stanovené modlitby), tak naproti tomu jen 6,3 procenta křesťanů chodí každý den do chrámu.
(Credo.ru)
P.S.
Nadšenci pro modernizaci a všelijaká "zesoučasnění" křesťanství z toho mohou vidět, kam tato cesta vede. Zatímco konzervativní islám je stále na postupu a jeho tradičnost (či "strnulost") mu v tom nejen nikterak nepřekáží, ale naopak spíše pomáhá, tak západní křesťané jsou posedlí scestnou ideou, že křesťanství (víra, obřady, obyčeje, bohoslužebný jazyk) musejí jít s dobou - tedy směrem od křesťanství. To je sebevražedná filosofie, která vede západní křesťanství přímo do hrobu. (Pozn. red.)
P.P.S.
Philip Heylen, náměstek primátora Antverp (Belgie), nabídl muslimům, aby si v uprázdněných křesťanských chrámech zřídili mešity. Nyní už je ve městě 36 mešit (většinou zřízených ve starších budovách). Křesťanských chrámů je ve městě 80. Katolíků je sice 75 procent, ale počet farníků klesá (je jich daleko méně než před 50 lety, jak přiznává vedení církve).
Podle slov Heylena by bylo rouhavé zřídit v nepoužívaných chrámech obchody, a představitelé islámské komunity prý přijali jeho nabídku blahosklonně.
Iniciativa usídlení muslimů v křesťanských chrámech pochází od katolíků. Už v r. 2006 byly v několika desítkách kostelů zřízeny útulky pro nelegální přistěhovalce, kterým hrozilo vysídlení.
(Pravoslavie.ru)
Administrátor
--- 16. 6. 2008
Symbol pravoslavné víry svatých Otců
7. NEDĚLE (po Pasše); památka svatých 318 bohonosných Otců 1. všeobecného sněmu (r. 325 v Nicei)
Dílem svatých Otců prvního všeobecného sněmu v Nicei jsou především definice o Bohu Otci a Božím Synu v Symbolu víry, který dnes nazýváme „Niceo-cařihradským vyznáním víry“:
Věřím v jednoho Boha, Otce, Vševládce, Stvořitele nebe a země, všeho viditelného i neviditelného. I v jednoho Pána, Ježíše Krista, Syna Božího, jednorozeného a z Otce zrozeného přede všemi věky. Světlo ze Světla, Boha pravého z Boha pravého, rozeného, nestvořeného, jednobytného s Otcem, skrze něhož vše učiněno bylo. Jenž pro nás lidi a pro naše spasení sestoupil s nebe, vtělil se z Ducha Svatého a Marie Panny a člověkem se stal. Jenž za nás ukřižován byl pod Pontským Pilátem, trpěl a pohřben byl. A třetího dne vstal z mrtvých podle Písem. Vystoupil na nebesa a sedí po pravici Otce. A znovu přijde se slávou soudit živé i mrtvé; jeho Království nebude (mít) konce. I v Ducha Svatého...
Uvádím zde tuto část Symbolu, jak ji dnes známe už v redakci Cařihradského sněmu (r. 381), který jemně redigoval a v další části doplnil dogmatické formulace (celé znění Symbolu zde).
Vzpomínka na svaté Otce prvního všeobecného sněmu (čili koncilu, jak říkají u nás ti, kteří se chtějí co nejvíce přiblížit či zalíbit latiníkům :-) nám připomíná, že vždy bylo potřeba vést zápas za zachování pravoslavné víry. Ve všech dobách bylo na autentickou víru útočeno, protože pravá víra obsahuje tajemství a není plně postižitelná rozumem. Skoro všichni heretikové - od dávných až po současné - se chytili do pasti svého rozumu a upravovali křesťanskou víru tak, aby byla lépe uchopitelná lidským rozumem.
Proti tomuto pokušení rozumu se postavil už Tertullian se svým slavným výrokem: „Credo quia absurdum est.“ (Věřím, protože je to absurdní.)
Racionalizace křesťanství - to je princip, na němž stojí většina herezí. V dobách druhého tisíciletí po Kristu až po současnost plují vlajkové lodi racionalizace víry po západo-křesťanských proudech. Tenkrát, ve čtvrtém století, kdy se konal 1. všeobecný sněm, to byla hereze zvaná po svém „hereziarchovi“ jako ariánství.
Ários propagoval myšlenku, že Syn Boží, který se vtělil jako Ježíš Kristus, není vlastně Bohem v plném významu toho slova, ale Božím stvořením - nejlepším, nejpřednějším a nejstarším tvorem Božím, leč přece jen pouhým tvorem učiněným někdy v čase. To byla úleva! Hned bylo tolik věcí snazších, hnedle se celé křesťanství lépe chápalo! Však měl Ários také se svým nápadem patřičný úspěch. Vyhlašoval se konec záhadného učení o nepostižitelné Boží Trojici. Bohem je jen Otec, kdežto o Synu se říkalo: „bylo, kdy nebyl“ a „byl stvořen z ničeho“ (tedy stejně jako ostatní stvoření). To, co ariáni nechápali, bylo, že konec učení o Trojici je zároveň koncem křesťanství - vždyť osou křesťanské víry je zjevení Boží Trojice. Jak praví sv. Theofan Zatvornik: „Ti, kteří nevyznávají přesvatou Trojici, nemohou mít podíl na spásonosném konání tří Božských Osob, a tudíž nemohou získat spásu.“
Dnes hlásají nepokryté ariánství např. jehovisté (ale i řada evangelíků má v podstatě ariánský pohled na osobu Ježíšovu, což bývá spolu s nestoriánstvím a ikonoborectvím nejčastější hereze protestantských církví).
Zajímavý je praktický projev racionalizovaného křesťanství ve společnosti. Křesťané, kteří se stali ariány, rychle zapomněli na základní rys křesťanské teologie: o Bohu se může vyslovit jen ten, kdo o Něm něco ví, - ve smyslu výroku sv. Řehoře Theologa: „jen čistý může uzřít Čistého“; teologizovat totiž můžeme podle světce jen tehdy, když je naše mysl svobodna materiálních dojmů a hnutí, kdy se nespojuje s nečistými pomíjivými obrazy. Jak víme, základním předpokladem autentické křesťanské teologie je mystické poznání Boha, čili osobní duchovní cesta po stupních očištění, osvícení a zbožštění. Rozšíření ariánské hereze mezi lidmi bylo doprovázeno proměnou křesťanského učení na ideologii. A toto ariánská ideologie se bleskovou rychlostí stala „majetkem všeho lidu“. Teologii vzala do svých rukou ulice. Takže lidé, kteří nejenže neměli vzdělání, ale hlavně neměli žádný osobní vhled do učení o Bohu a nikterak se nesnažili o dosažení svatosti, veřejně „teologizovali“ o nejvyšších Božských tajemstvích, celé dny tlachali o tom, že „bylo, když Syna nebylo“, a neužitečně žvaní o tom, o čem nic nevědí... Chceš si koupit jídlo a řeknou ti, že Syn není v ničem podoben Otci, v lázních si objednáváš koupel a oni nato, že Logos není od věčnosti. Na náměstích debatují ti, kteří byli ještě včera otroky, že Bůh nebyl vždy Otcem... Tak nějak to vypadalo v době ariánského moru (jak o tom podobnými slovy svědčí sv. Řehoř).
Ariánství bylo tak lákavým pokušením pro lidským rozum, že neuvěřitelně rychle zaplevelilo tehdejší společnost. Někde ariánství zcela převládlo a pravoslavní se stali minoritou. Už v době Konstantinově neustálé spory a sváry o víru začaly ohrožovat klid ve státu, a tak císař svolal a financoval sněm biskupů, který měl potvrdit, co je víra původní a co je novota. S Áriem byli otcové na sněmu hotovi velice brzy. Prakticky bez problémů demaskovali jeho herezi a ariánské vyznání drtivá většina přítomných rozhořčeně odmítla. Jenže odmítnout ještě neznamená překonat a vyvrátit. Jak snadné bylo říci, že toto učení není křesťanstvím, tak naopak obtížné bylo slovně definovat, jak věří pravoslavní, a zvolit takovou formulaci, aby byla hrází proti ariánství. Otcové totiž nejdříve předkládali proti ariánskému učení různé citace z Písma, které svědčí o Trojici a o Božím Synu. Jenže ariáni je vždy přijali a vyložili překrouceně, aby neodporovaly jejich zvrácenému učení. Stejně tenkrát jako dnes totiž platí: Nestačí jen citovat Písmo svaté, je potřeba vyjádřit ducha Písma (stejný problém s rozdílným výkladem Písma máme i dnes, když polemizujeme s katolíky či protestanty; adventisté ti dokonce řeknou: Písmo svaté jasně praví, že po smrti není nic - žádný záhrobní život duše, a basta fidli).
Připomíná to dnešní dobu, že? A zvláště mnohé ekumenické dialogy, kdy se někdy příliš lehkovážně hovoří o Božích a církevních věcech bez dostatečné úcty k tajemství a bez patřičného ohledu na mystickou tradici svatých Otců, kteří svatým životem dosáhli takové čistoty srdce, že bylo schopné zřít Boha a nahlížet některá tajemství, světským lidem zcela nedostupná a nepochopitelná. Nezapomínejme, že výsostnou půdou teologie nejsou univerzity (Bože, chraň!) ale poustevny, a skutečná řešení otázek církve a spásy člověka nejsou nalézána na konferencích, ale v dlouholetém mlčení, sebezapření a půstu. Bohužel, jak každý může vidět, ekumenické konference se hemží lidmi univerzitními. Proč se skuteční velikáni ducha (např. svatohorští starci, kteří čas od času konají přednášky a účastní se setkání i mimo Svatou Horu) mnohomluvným ekumenickým kruhům vyhýbají širokým obloukem? Lůnem rodícím teologii je ticho. Dle sv. Řehoře Theologa je teologizování bez askeze nesmyslné a prázdné sofistické mudrování je „technologií rouhání“.
Nakonec se podařilo sněmovním otcům nalézt slovo, které bylo pro ariány nepřijatelné: Syn je jednobytný s Otcem. Právě slovo „jednobytný“ (tj. homoúsios, jedné bytnosti, latiníci překládají přes latinu trochu filozoficky jako „stejné podstaty“, ale věcně vztato, i takový překlad je možný; v české pravoslavné církvi se namnoze ještě používá mylné - dobové ale dnes už stěží přijatelné - „jedné bytosti“) bylo tou hledanou perlou, která byla zasazena do duchovního klenotu Symbolu víry, jehož formulace jako přesně vybroušené diamanty usvědčují svým světlem zhoubné hereze.
A tak vznikla na tomto sněmu první část posvátného textu, jemuž říkáme „Symbol víry“ (resp. vyznání víry): Věřím v jednoho Boha, Otce Vševládce, Stvořitele nebe a země...
V pravoslavné církvi je Niceo-cařihradský symbolion považován za jeden z nejposvátnějších textů. V Řecku, kde jsou bohoslužby dlouhé, a proto se při nich obyčejně sedí, je zvykem, že kdykoliv zazní v chrámu slova začátku symbolu víry: „Věřím...“ všichni okamžitě vstanou, a tím uctívají tento odkaz svatých otců a připojují se k jejich vyznávání víry. Každý pravoslavný křesťan má povinnost denně spolu s každodenními modlitbami recitovat i tento Symbol pravoslavné víry.
Vyznání víry je zařazeno skoro do všech bohoslužeb a především je však součástí Božské liturgie. Pozoruhodné je místo, do něhož byl v postupu liturgie text Symbolu zařazen. Stojí totiž před začátkem tzv. „eucharistického kánonu“ (to je sled modliteb, které se bezprostředně vztahují ke konání eucharistie a míří k epiklezi, kdy se chléb a víno stávají Tělem a Krví Páně). Připomeňme si v tuto chvíli, že k naší eucharistii mají přístup jedině pravoslavní křesťané, jedině ti mohou přijímat Svaté Dary a jedině oni se mohou aktivně a reálně eucharistického dění účastnit.
V dřívějších dobách museli před začátkem eucharistického kánonu všichni katechumeni (a pochopitelně i ti, kteří nebyli věrnými pravoslavnými křesťany) opustit liturgické shromáždění, kde zůstávali jen věřící, kteří už byli pokřtěni a mohli přijímat Tělo a Krev Krista Pána (výjimku tvořili kajícníci v závěrečných stupních pokání - nemohli sice ještě přistoupit k přijímání, ale protože měli už velkou část uloženého pokání vykonánu, bylo jim jako pravoslavným pokřtěným křesťanům dovoleno zůstávat na celou liturgii v chrámu). Památka na tyto starokřesťanské (a teologicky výmluvné) církevní praktiky se zachovala v textu liturgie dodnes. Tam, kde se slouží plné (nezkrácené) znění svaté liturgie, se ještě dnes krátce před Cherubínskou písní hlasitě volá: „Katechumeni, odejděte, katechumeni, vyjděte ven, nikdo, kdo není z počtu věrných, nezůstávej zde!“ (Tak se to provolává snad všude, kde se slouží staroslověnsky, a v řecké službě tam, kde je používán svatohorský typikon, resp. v monastýrech a nebo tam, kde je oslabena liturgická reforma z 19. století zkracující farní bohoslužby.) Po odchodu katechumenů a ostatních, kteří nesměli zůstat ve shromáždění při eucharistii, byly dveře chrámu uzavřeny a uzamčeny, aby nikdo zvenku nemohl narušit eucharistické shromáždění v této tajemné chvíli. V textu liturgie se zachovala památka i na toto uzavírání a zamykaní chrámových vrat. Právě před recitací Symbolu víry diákon volá: „Dvéře, dvéře!“ (Tj. aby chrámové dveře byly nyní uzavřeny.) Tato památka je dokonce i v české zkrácené liturgii (byť je v textu liturgie uvedena v závorkách, takže zřejmě ne každý kněz či diákon tato slova pronášejí.)
Skrze Symbol víry tedy vstupujeme do eucharistického kánonu (čtení Niceo-cařihradského vyznání víry je tak jakousi bránou k eucharistii - zvolání „dvéře, dvéře“ tím získává další, symbolickou rovinu výkladu), kam mají přístup jen věrní pravoslavní křesťané. Nuže, recitace Symbolu je vlastně takovou duchovní legitimací, kterou se prokazujeme před nebem i zemí, a která osvědčuje, že jsme pravoslavní. Stejně jako když vstupujeme do budovy, kam nemá přístup veřejnost, musíme se prokázat nějakou legitimací, která nám otevře přístup dovnitř, podobně i pronášení Symbolu víry je tím, co nám zjednává přístup do eucharistického shromáždění a co nás osvědčuje jako pravoslavné věřící.
Dnes se sice chrámová vrata už neuzavírají a nepravoslavné hosté z liturgie většinou neodcházejí, ale duchovní realita zůstává stále stejná - kdo není věrný pravoslavný křesťan, nemá na konání eucharistie žádný podíl ani účastenství. Jakmile se začne sloužit eucharistický kánon, shromážděné společenství pravoslavných se duchovně uzavře a případní přítomní nepravoslavní či nevěřící zůstávají být jen vnějšími pozorovateli, jimž je vnitřní obsah toho, co se právě děje, zcela nepřístupný. Jsou zaznamenány případy, kdy se konání eucharistie stává pro nepravoslavné či nevěřící přítomné hosty v chrámu čímsi nepříjemným, co je nutí, aby sami opustili bohoslužbu a vyšli z chrámu ven, ačkoliv se jim první polovina liturgie líbila.
V tomto světle je nutno odmítnout estétskou praktiku zpěvu Vyznání víry na různé umělecké melodie a v téměř operním provedení. Tímto liturgickým pokleskem nás obdařila církev ruská, kde se vzpomínaný nešvar zahnízdil jednoznačně pod západním vlivem. Bohužel pokušení nahradit obsah Vyznání víry estetickým prožitkem je tak silné, až prakticky není naděje, že by někdy mohl tento duchem nepravoslavný jev z Církve zcela vymizet. V řecké liturgii se Symbol víry (a stejně tak i modlitba Otče náš) zásadně recituje. Vzhledem k tomu, že se jinak při liturgii všechno zpívá, je to silný okamžik, když při bohoslužbě náhle umlkne jakýkoliv zpěv a nejváženější člen eucharistického shromáždění (nebo host) začne do nastalého ticha odříkávat posvátný svatootcovský text.
----------------------
Památka svatých otců prvního ekumenického sněmu nám připomíná, že za pravoslavnou víru byl vždy veden zápas. Dnes je toto vědomí trochu narušeno mýtem, který se silně zakořenil v našich myslích. Je to nerealistická báje o jednotném křesťanství v prvním tisíciletí. Tato idylická zbožná představa však neodpovídá historii. Realita je právě opačná - ve skutečnosti nebylo křesťanstvo nikdy jednotné. Vždy zde byli pravoslavní křesťané na jedné straně a na straně druhé zde byli ti, kteří se sice za křesťany prohlašovali, ale jejich víra a učení byly deformované.
Církev na tyto skupiny vždy poukazovala s upozorněním, že to, co ony prohlašují za křesťanství, neodpovídá autentické víře, tedy tomu, co odevzdal Ježíš Kristus apoštolům a apoštolé dál Církvi. Pro takto deformované, resp. upravené, učení hlásící se proklamativně ke křesťanství, ale stojící mimo jednotu Církve, se vžilo pojmenování „hereze“ (to slovo znamená něco ve smyslu: výběr, zkrácení), jímž se naznačovalo, že nejde o plné původní učení, nýbrž o nauku, která si z křesťanství vybrala jen něco. Hereze tedy označuje učení, které k původnímu křesťanství něco lidského přidalo (tzv. lidské vynálezy, jak tomu říkají západní kritici římské církve), nebo naopak z křesťanství něco ubralo.
Hereze jsou staré skoro jako křesťanství samo. Už svatí apoštolé ve svých listech varovali před takovými lidmi a skupinami, před falešným „poznáním“ (gnostiky) apod. Ariánství, s nímž zápasili Otcové na prvním všeobecném sněmu, bylo jen jednou z dlouhé řady herezí. Řada herezí předcházela a mnoho herezí následovalo (konec konců, proto se přece konaly sněmy - a že jich bylo!, - aby řešily problém nějaké hereze). Dnešní stav „rozděleného křesťanství“ tedy není žádnou dějinnou anomálií, není z hlediska historické cesty křesťanství ničím nenormálním.
Jsem hluboce přesvědčen, že tento stav nejednoty nelze překonat žádným organizovaným hnutím, ani vyjednáním o kompromisech, ale jen tím, že se rozdělení křesťané shromáždí kolem původního učení Církve, kolem pravdy - tj. kolem svatootcovského Symbolu víry. Niceocařihradské vyznání je pokojným způsobem zápasu proti herezím, jak nás naučili bojovat svatí Otcové, a tak bylo překonáváno rozdělení křesťanů v dobách všeobecných sněmů. Nic lepšího nikdo nevymyslí ani dnes. Je tady Niceocařihradský symbol víry jako přístav pro ty, kteří touží zakotvit v autentickém starokřesťanském učení a chtějí se radovat z víry, kterou svatí Otcové převzali od apoštolů Páně. To je jediná Bohem požehnaná církevní jednota. Vše ostatní jsou křivolaké uličky kompromisů, které před Hospodinem neobstojí, protože nejsou založeny na kameni víry apoštolské a na pravdě Boží.
Toť mocné poselství této neděle svatých Otců.
Administrátor
--- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
Alespoň dodatečně vkládám příspěvěk z došlé pošty:
Zasílám odkaz na článek na našem webu ohledně oné veliké hanby, kterou cítíme po včerejší vraždě naší cti Vládou České republiky. (Pro objektivitu třeba dodat, že alespoň křesťanskodemokratičtí ministři pro zradu bratrského Srbska nehlasovali).
Kliment
http://www.pravoslavi-strilky.cz/Kosovo.htm
Administrátor
--- 12. 6. 2008
Z došlé pošty - ad Kosovo
24.5.2008
Podepsali jsme se pod krádež cizího území
Ivo Šebestík
Karl Popper byl toho mínění, že současnost je přese všechno lepší, než kterékoliv vývojové stádium lidstva v minulosti. Po materiální a technologické stránce nepochybně, dovolím si ale tvrdit, že v jednom ohledu se vývoj řítí dolů rychlosti padajícího kamene z vrcholu hory. Je to totální vítězství politického pragmatismu nad svědomím, odvahou, ctí a morálkou.
Politika vždy jednala nemorálně a pragmatismus porážel své rivaly v táboře cti. Nikdy v minulosti ale svět tak dokonale nepřijal filozofii, která omlouvá nečestné chování, neboť jednat čestně by se nevyplatilo. Zisk na straně nemorálnosti se stal univerzální omluvou a absolutním vysvětlením pro všechno. Tento enormní propad morálky je tak dokonalý, že ani poškozená strana nikomu nic vážně a dlouho nevyčítá, neboť zbabělost i sprostotu chápe jako legitimní postup a přirozenou daň prosperitě. Dokonce i poškozená strana nakonec přijme stejnou filozofii a zachová se v rozporu s vlastními právy jen proto, že to bude výhodnější, než kdyby na svých právech trvala.
Získávat výhody, úročit své jednání, těšit se přízni mocných, uvažovat ekonomicky a za všech okolností mít ze všeho zisk, bez ohledu na to, zda je to čisté nebo špinavé – to je zřejmě daň za technický a materiální pokrok a mustr pro každé politické i soukromé rozhodování. Nikdo se už ničemu nediví, nikdo nikomu v podstatě nic nemá za zlé. Vše se zdůvodňuje tím, že se to nezdůvodňuje. Nechává se to běžet. Nic se nevysvětluje, nemluví se o tom a jen se čeká, až utichne i těch pár hlasů, které se ještě ze setrvačné víry v tradiční hodnoty tu a tam někde ozvou. Svědomí se dnes léčí nevšímavostí. Zlo přestalo existovat tím, že jsme se jako lidstvo svěřili s důvěrou do jeho rukou a v této jeho náruči jsme tiše usnuli spravedlivým spánkem.
Je to absurdní, ale Srbům nakonec nezbude než spolknout urážku a ponížení, koexistovat, a dokonce spolupracovat s těmi, kteří zorganizovali a podpořili krádež jeho vlastního území, nebo alespoň k této krádeži přiložili zbabělý podpis spolupachatele. České uznání nezávislého Kosova není ničím jiným než písemným souhlasem se šikanou Srbů. Tak to cítí většina Srbů, bez ohledu na politickou příslušnost, a není to tajemstvím ani pro představitele těch států, které ji mají na svědomí. Srbové nám toto chování nějak zvlášť vyčítat nebudou, i když z diplomatické protokolární setrvačnosti odvolali velvyslance do Bělehradu. Znají své pappenheimské v Praze. Dobře je jim známo, že Praha se ani v nejmenším neodkloní od Washingtonu. Postupy Prahy kopírují strategii Washingtonu tak, že mezi obě linie by nikdo nevsunul ani rožek papíru. Tak hladce se Praha přitesala, ba jako diamant přibrousila ke svému novému Pánu. V Bělehradě nakonec už tradičně vědí, že Praha v každé době, byla, je a zřejmě i nadále bude příkladným spojencem, papežštějším než papež. Praha za každého uspořádání světa, sedí ve třídě v první řadě, utírá tabuli a nosí učiteli pero a inkoust. Vzpomeňme památná slova Jana Žižky z Trocnova: „Praha je…“
Jakým právem ale jedná vláda v rozporu s míněním obyvatel? Ať již jde o umístění radaru na českém území, nebo o uznání Kosova. Jak je možné, že v demokratické zemi může vláda přinutit národ, aby se stal spolupachatelem bezpráví? Jak se proti tomu může občan bránit? To máme všichni, kdo nesouhlasíme s uznáním nezávislého Kosova, psát do Bělehradu, že s tím nemáme nic společného a že za Topolánka, Vondru, Schwarzenberga, zpívající Parkanovou a další členy toho sboru neodpovídáme? Že to byl omyl, asi jako v Polsku s těmi dvojčaty, co jednomu německému časopisu tak připomínaly brambory, až to napsal a byla z toho ostuda? Ať nám to, proboha, Srbové odpustí!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 381 do č. 384)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.