Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 12. 9. 2008
Nová videa
Na webu pravoslavné filmy jsou
Pravoslavné křty. (Amatérské video snímky ze světa). Ruská i řecká tradice.
Administrátor
--- 10. 9. 2008
Neděle o setníkovi a jeho víře
4. neděle po Padesátnici - o víře setníkově
Za onoho času...
5 ...když vcházel Ježíš do Kafarnaum, přistoupil k němu setník, prose ho,
6 řka: Pane, služebník můj leží doma mrtvicí raněný, a velmi se trápí.
7 I dí mu Ježíš: Já přijdu a uzdravím ho.
8 A odpovídaje setník, řekl: Pane, nejsem hoden, abys všel pod střechu mou, ale toliko rci slovo, a uzdraven bude služebník můj.
9 Nebo i já jsem člověk moci poddaný, maje pod sebou žoldnéře, a dím-li tomuto: "Jdi," tedy jde, a jinému: "Přijď," pak přijde, a služebníku svému: "Učiň toto," a on tak učiní.
10 Tedy uslyšev to Ježíš, podivil se, a jdoucím za sebou řekl: Amen pravím vám, ani v Izraeli tak veliké víry jsem nenalezl.
11 Pravím pak vám, žeť přijdou mnozí od východu i od západu, a stolovati budou s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem v království nebeském,
12 Ale synové království vyvrženi budou do temností vnějších. Tam bude pláč a skřípění zubů.
13 I řekl Ježíš setníkovi: Jdiž, a jakžs uvěřil, staň se tobě. I uzdraven jest služebník jeho v tu hodinu.
(Matouš 8. kapitola)
Závěrečná slova dnešního evangelia mají mimořádný význam: "Jdi, a jak jsi uvěřil, staň se tobě;" ukazují, že víra v Boha má divotvornou moc. Víra totiž spojuje s Bohem - s Boží všemohoucí silou. Víra dostane člověka do nebe. Nikoliv původ, ani národnost, ani žádný obřad, ani kalendář, ani žádná pravidla. Ano, obřady a církevní pravidla jsou důležité, leč jsou služebné - slouží víře. Přesune-li se těžiště duchovního života člověka od víry k věcem služebným, končí duchovní život. Opačným extrémem je víra "osvobozená" od církevního života - ta se rozplyne do neurčita či se rozpustí do herezí (to vidíme zcela zřetelně všude kolem). Zlatá střední cesta - to hlavní je potřeba činit a to služebné neopomíjet (mírně upravené Luk 11,42).
Vždy pamatujme, že osou, kolem níž se otáčí celý církevní život, je víra Kristova, kterou nám Bůh započítává jako spravedlnost. "Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počítáno za spravedlnost" (Řím 4,3). "Spravedlnost je z víry" (Řím 4,13). "Syny Abrahamovými jsou lidé víry" (Galat 3,7) a "ti, kteříž jsou z víry, docházejí požehnání s věrným Abrahamem" (Galat 3,9). "Cokoli není z víry, je hřích" (Řím 14,23). Bez víry není možné společenství s Bohem, "bez víry není možno se Bohu líbit" (Žid 11,6). A tak "pevně se držme víry" (Kolos 2,7) a "bojujme dobrý boj víry, abychom dosáhli věčného života" (1 Tim 6,12). "Cílem víry je spasení duší" (1 Petr 1,9).
4 Dědictví nehynoucí, neposkvrněné a nevadnoucí je připraveno pro vás v nebesích
Jsem přesvědčen, že jednou - na posledním soudu - jednak pochopíme celý význam a hodnotu pozemského života, a zároveň uvidíme, jaké mocné prostředky jsme měli zde na zemi v rukou. Prvním z nich je křesťanská víra, která může dokonce i hory přenášet (a někdy i doslova - viz závěr příspěvku č. 207). Naše bída je v tom, že si ne dosti dobře uvědomujeme, jakým darem je náš život a jak mocné a vzácné zde na zemi máme Boží dary.
5 a Boží moc vás skrze víru střeží ke spasení, které bude odhaleno v posledním čase.
6 Z toho se radujte, i když snad máte ještě nakrátko projít zármutkem rozmanitých zkoušek,
7 aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.
8 Ač jste ho neviděli, milujete ho; ač ho ani nyní nevidíte, přec v něho věříte a jásáte nevýslovnou, vznešenou radostí,
9 a tak docházíte cíle víry, spasení duší.
(1 Petrův 1. kap.)
Řekněme si takové podobenství o žebrákovi, který žil na ulici, oblečen byl v cáry a živil se tím, co našel kde vyhozeno, nebo na smetišti apod. A co se nestane! Jednou ho někdo našel a vzal do jakéhosi domu boháče, a tam v různých komnatách byly peníze, šperky a jídlo. A co více - vše mu nabízeli: "Vezmi si, co chceš a co uneseš, najez se do sytosti!" Ale on nic nechtěl. Říkal si, k čemu je mi zlato a peníze, když mám hlad a je mi zima; - tak dlouho už byl chudý, že zapomněl, k čemu jsou peníze, a že za zlato si může nakoupit horu chleba. A když viděl stůl, který se prohýbal pod dobrotami, neměl zkušenost s takovými vybranými pokrmy, byl zvyklý na hnijící zbytky z kuchyně a plesnivý chléb. Posteskl si: Takhle kdyby tu měli nějaké pěkné ještě nevybrané smetiště se spoustou odpadků! A tak, když ho provedli, řekli: "Nechceš nic, tak můžeš jít, kam chceš. Tohle není vězení. Smetiště je za městem." A byl zase na ulici, - chudý, roztrhaný a hladový.Myslíš si: "Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý." Vzkazuje Kristus jednomu v apokalypse. (Zjevení 3,17)
Řeknete si nejspíše: "To je ale hloupé podobenství! Kterýpak nuzný člověk by něco takového učinil? Takhle by se zachoval leda blázen." Jenže ve skutečnosti se lidé chovají právě takto bláznivě a hloupě, když jde o duchovní věci. Víra - to je pozvání nás, žebráků, do paláce. Dary a bohatství paláce - to je, co nám skrze víru církev nabízí. Toto podobenství vypráví o tom, jak žalostně nevyužíváme to, co je před nás v církvi kladeno, jak opovrhujeme voláním k životu podle evangelia, jak přezíráme Božskou liturgii - hostinu víry, nechápeme (z lhostejnosti) pravdu o Bohu, člověku a světu, kterou nás církev učí, neobohacujeme se Kristovými dary a neléčíme se svatými Tajinami a vlastně promrháváme dar svého života i dar spásy Kristovy. I přesto, že jsme pozváni do bohatého domu, kde se můžeme obohatit, naučit moudrosti, nasytit a získat vše, co nám tak bolestně schází, my zůstáváme stále žebráky, nevzdělanci a hladovými. Zamilovali jsme si více smetiště než palác, raději živíme svou duši shnilým světským pokrmem, než stále čerstvým sladkým pramenem živé vody a nepomíjejícím pokrmem, kterým nás chce nasytit Bůh.
Přesně jako onen žebrák, pospíchající na své oblíbené smetiště, se chová ten, kdo každý den, týden za týdnem, rok za rokem, chvátá, aby si pustil na celý večer televizi, a sleduje stále recyklované přihlouplé soutěže, duchamorné nekonečné seriály, či krváky (stačí bez adjektiv)... Duševní život na smetišti, které nám (zcela hygienicky) do našich domovů vyklopí ze svých kontejnerů televizní společnosti, vydavatelé lidových časopisů, novin adal., aby se i mysl člověka stala hnilobně zapáchajícím smetištěm. Tím mrtvolně světélkujícím okénkem vstupují do našich domovů individua, která bychom za normálních okolností nepustili přes náš práh, ba ještě více - jen samotné setkání s nimi bychom považovali za noční můru: vrazi, zvrácené osobnosti, prolhaní politikové, křiváci, amorální jedinci, nemluvě o všelijakých monstrech z hollywoodských hororů... Skutečné smetiště lidské rasy, odpadkový koš lidstva je váženým televizním divákům každodenně vysypáván do obýváku. A spotřebitel - divák zredukovaný v zámyslech majitelů televizních studií, producentů a vydavatelů na prachsprostého konsumenta? Ještě za to, že mu učiní z domova i duše smetiště, platí. Smutný obrázek - na svém milovaném smetišti žil a na smetišti uprostřed té hniloby zemřel. A hned vedle otevřených dveří do paláce. Po hloupém životě přijde hloupá smrt (jak pravil klasik).
-------------------
Bůh si ke svým největším a nejslavnějším dílům pravidelně vybírá lidi handicapované, nemocné (za mocným faraónem poslal koktavého Mojžíše, jehož si vyvolil, aby vyvedl Izraelity z Egypta; vážně nemocného ap. Pavla vyvolil, aby budoval církev z pohanů; Pavel sice uměl psát, jenže řečnit neuměl a jeho mluvený projev byl - jak sám přiznává - nepřesvědčivý ("nevýmluvný"), což je u kazatele a misionáře, dalo by se říci, vada dosti podstatná).
Otázka nyní zní: Proč? Proč si Bůh nevyvolil někoho schopnějšího, způsobilejšího, oslnivého rétora, učence, či někoho obdařeného pozemskými prostředky a možnostmi? Z hlediska lidského pojetí efektivity misie by skýtalo předpoklad, že se křesťanství bude nejlépe šířit, kdyby se Kristus narodil jako římský císař. A konsulové by byli jeho apoštoly! A misii by mohla konat armáda. To by byla efektivita! Tomuto logickému řetězci efektivity se však Boží Syn vyhnul širokým obloukem. (Tohle nedopatření se pokusila ve středověku "napravit" Římská církev.) Proč jsou bohatí, úspěšní, mocní, učení - a všichni jim podobní - pro Boží dílo nepoužitelní (dokud neprojdou tím přetavením nitra, nehlubšího a nejtajnějšího uvažování skrytého v lidském srdci, - duševní smrtí a vzkříšením, aby vše své bohatství, úspěch, moc, učenost měli za hnůj před Hospodinem)?
Jedním z důvodů je jistě pýcha takových lidí, jejich důvěra v sebe sama. Vše, čeho zde na světě dosahujeme, bývá - žel - zároveň překážkou pokoře. Já vím, je spousta těch, kteří si myslí, že není tak obtížné být penězi bohatý, ale vnitřně chudý, že je možno dosáhnout nějakého vyššího postavení politického, akademického či společenského, a zároveň mít ponížené smýšlení a být pokorným srdcem. Podle mého skromného mínění však většina takto uvažujících nezná vlastní nitro a jeho hlubiny; nemá ani ponětí, co se děje ve skrytu lidského srdce a kam až vedou kořínky ctibažnosti, kořistnictví, zištnosti a touhy po slávě. Proto svatí oplakávali dokonce svoje ctnosti, jako by to byly hříchy, - svatí totiž dosáhli sebepoznání.Kristus se narodil v chudé rodině a za apoštoly si vybral rybáře, aby lidé všech dob věřili, že to, co tito mužové učinili a dokázali vykonat, bylo Boží dílo a nikoliv lidské. Právě proto, že si Kristus za jednoho z předních misionářů vyvolil Pavla, který byl vážně nemocen a navíc neuměl přesvědčivě řečnit, bude už pro všechny doby jasné, že růst Církve Boží nebyl zásluhou ap. Pavla, ale dílem Božím, který koná skrze lidskou slabost. Jasno jest, že rozšíření křesťanství není výsledkem lidské moci, schopností či vojsk, žádného učence nebo císaře, ale jiné síly, která sice působí skrytě, je však nepřemožitelná. Stejně tak jasné, že Izraelce nevyvedl z Egypta zajíkavý Mojžíš svou vlastní lidskou velikostí, ale Hospodin pravicí svou napřaženou (Deut 5,15).
Jenže to není to, co mám tentokrát na mysli, když uvažuji, proč Bůh nepoužil ty perfektní a skvělé borce pro svoje dílo spásy.
To je veliký důvod k víře pro toho, kdo má oči k vidění. A víra uzdraví člověka od smrti.
Administrátor
--- 8. 9. 2008
Nový film
Meteora
Na pravoslavi.cz/filmy je
Meteora - Řecko
Reportáž z pravoslavného monastýru Varlaam - Meteora
Současné dokumentární záběry otců a života v tomto monastýru
Administrátor
--- 4. 9. 2008
Srpen je měsíc dvou velikých svátků. Tady je povídání k prvnímu z nich.
Proměnění Páně
A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana bratra jeho, i uvedl je na horu vysokou v soukromí,
A proměnil se před nimi. I zaskvěla se tvář jeho jako slunce, a roucho jeho učiněno bílé jako světlo.
A hle, ukázali se jim Mojžíš a Eliáš, rozmlouvající s ním.
A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi: Pane, dobré jest nám tuto býti. Chceš-li, udělejme tuto tři stánky, tobě jeden a Mojžíšovi jeden a Eliášovi jeden.
Když pak on ještě mluvil, hle, oblak světlý zastínil je. A aj, zazněl hlas z oblaku řkoucí: Toto jest ten můj milý Syn, v němž mi se dobře zalíbilo, toho poslouchejte.
To uslyševše učedlníci, padli na tváři své a báli se velmi.
A přistoupiv Ježíš, dotekl se jich, řka jim: Vstaňte, nebojte se.
A pozdvihše očí svých, žádného neviděli, než samého Ježíše.
(Matouš 17,1-8)
Svátek vznikl jako památka události, která se v době Pána Ježíše stala na hoře Tábor. Duchovní silou Církve to však není jen památka, ale v Duchu Svatém stále přítomná událost.
V tento den se dodnes děje na hoře Tábor v Palestině zázrak. K ránu se na svátek Proměnění objevuje vždy zvláštní oblak, který v době bohoslužby zahalí pravoslavný chrám stojící na vrcholku hory.
Táborská událost zjevuje skutečnost, že Ježíš z Nazareta nebyl toliko člověkem, ale je to Bůh, jedna z tří Osob Trojice, která se při proměnění Páně zjevila: Otec v hlasu, Syn stojící tam mezi dvěma proroky a Duch Svatý v podobě oblaku a záře.
Jestliže je Ježíš Kristus Bůh a my křesťané se v Církvi sjednocujeme s Pánem Ježíšem, znamená to, že skrze Něho máme účast na Bohu. Tedy spojením s Pánem Ježíšem mají křesťané účast na Boží přirozenosti. "Bůh se stal člověkem, aby se člověk mohl stát bohem," píší starokřesťanští otcové.
To jsou veliké věci, které vždy dojímaly a vzrušovaly křesťany. Mít účast na Bohu, být spojen s Bohem! A to bez kdovíjakých duchovních cvičeních - nýbrž prostou náboženskou praxí a živou vírou. Které náboženství se odvažuje něco podobného svým vyznavačům slíbit!?
Hinduismus a buddhismus sice hovoří o něčem, co by mohlo vypadat podobně, ale jednak požadují k dosažení tohoto slibovaného cíle provádět složitá cvičení a praktiky, a pak poskytují pramalou oporu pro přesvědčení, že se jimi hlásané sjednocení s Bohem není čirou fantazií nebo dokonce klamem (ve svých naukách řeší otázku hříchu a všelidské kletby oddělující člověka od Boha velice neurčitě a neuspokojivě, a to hlavně poukázáním na pouhou nevědomost člověka či ztrátu uvědomění si, že jsem spojen s Bohem). Pro židovství a islám je křesťanská idea vykoupení a zbožštění člověka čímsi nepřípustně vysokým, tudíž rouhavým).
Jinými slovy - dnešní svátek nám připomíná, že Ježíš z Nazareta pro nás není pouhým učitelem, ba ani Božím prorokem, ale je naším Bohem. Je tím, kdo nás stvořil a kdo nás spasil. Je tím, komu přinášíme bohoúctu, jehož vzýváme, jemuž děkujeme a přinášíme mu modlitby jako věčnému Bohu.
Jak vábivé bylo (a je) pokušení prohlásit Ježíše Krista za jednoho z největších lidí celých dějin, leč za pouhého člověka! Kolik věcí by se tím zjednodušilo! Víra křesťanů by se mohla "spokojeně" vrátit ke starozákonnímu formalismu a spolu s muslimy by křesťan mohl mít zato, že stačí vykonat to a to, splnit si přesně vymezené a nikoliv příliš složité náboženské povinnosti, a už je dobrým křesťanem, který má nárok obdržet po smrti všechna Boží zaslíbení.
-------------
Židé i muslimové by nám (ve vzácné svornosti) k takové víře gratulovali a již nyní nám muslimové nabízejí smířlivou ruku: "I my věříme v Ježíše z Nazareta, byl to obdivuhodný člověk, veliký učitel a nejspíše i významný prorok (muslimové už dnes ctí Ježíše z Nazareta jako druhého největšího proroka - po Mohamedovi). Vzdejte se uctívání Ježíše jako Božího Syna a my ho budeme s vámi uctívat jako Božího proroka." Neodolatelně ekumenická nabídka. Jenže taková víra, která by nevyznávala Boží Trojici a Ježíše jako vtěleného Syna Božího, by už křesťanům nepřinášela spásu, stejně jako nemůže přinést spásu muslimům víra v Mohameda a židy spasit jejich víra zapírající Mesiáše (viz 1. Janův 2,23: "Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má i Otce." Nebo přímo Kristova slova v Janově evangeliu 15,23 adresovaná tehdejším i dnešním židům: "Kdo nenávidí mne, nenávidí i mého Otce."). Vždyť spásu nám přineslo vtělení Boží! Spásonosné je tedy právě vyznávání Ježíšova Božství, jak řekl Petr: "Ty jsi Kristus, Syn Boha živého." Spasit nás nemůže žádný člověk (ani kdyby to byl největší ze všech lidí veškerých dějin vesmíru), protože dávat odpuštění hříchů a věčnou spásu je věcí Boží. Jen Ten, kdo nás stvořil, může nás znovustvořit k čistotě a nesmrtelnosti; jen Věčný může dávat věčný život. Jen Boží Syn mohl vstát z mrtvých, přemoci smrt a otevřít nám ráj. "Jestli Kristus nevstal z mrtvých, marná je víra vaše," praví apoštol Pavel a Bibli (1.Kor 15,17).
Kdyby se však křesťané vzdali víry v Ježíšovo Božství, pak by tím vytvořili podmínky pro náboženské sjednocení s židy i muslimy, a skrze takovéto "křesťany" by třeba našli cestu ke sjednocení s muslimy i židé. To je jednoduchý projekt na sjednocení všech tří "velikých monoteistických" náboženství. Projekt na dosažení míru mezi náboženstvími. Co je k tomu potřeba? Maličkost. Aby se křesťané zřekli Krista jako Boha.
Jednou (a už dnes je na to většina Zápaďanů zcela připravena) se bude západnímu (postkřesťanskému) lidstvu zdát plně oprávněné, aby tato "drobnost" byla po křesťanech celospolečensky žádána, jako malá cena za dosažení velikého cíle - míru. Konfliktů vyvolaných nesnášenlivou politikou bude brzy tolik, že lidé budou ochotni přistoupit na cokoliv, jen aby už byl mír.
Říkáte si, že na něco takového by křesťanské církve nikdy nepřistoupily? Ale kdeže. Už dnes je k tomu velká část z nich hotova; připomenu, že podle průzkumu z 90. let třetina francouzských křesťanů (nikoliv občanů, ale křesťanů!) nevěří ve skutečné zmrtvýchvstání Krista (a dnes jich bude ještě více); téměř polovina dotázaných Angličanů neví, proč se oslavují Velikonoce a jen polovina aktivních členů anglikánské církve skutečně věří, že ke Kristově zmrtvýchvstání došlo; to je realita západního křesťanstva a půda, na níž kvete ekumena (proto většině západních křesťanů vůbec nevadí spojování jejich církve s kýmkoliv, třeba i s buddhisty).
Touto cestou k dosažení míru půjde bezpochyby Antikrist. Vyhlásí, že mír je nadosah. Stačí ona "maličkost". A běda těm "nepřátelům míru", kterým nebude tento projekt všelidského dobra po chuti... Šalom.
Pojďme však dále ve výkladu velikého svátku Proměnění. Tři nebližší apoštolé viděli Pána Ježíše zářit světlem Božství, blahodatnou energií Ducha Svatého. Ke stejnému zření jsou zváni všichni lidé. Není to zření samoúčelné, ale je to součást procesu sjednocování s Bohem. K tomu je nutno očistit své srdce, v němž máme cosi jako zrcadlo, které je, žel, zaprášené a matné a je potřeba jej očistit, aby se v něm mohlo odrážet Boží světlo. Této první etapě duchovního života říkáme očištění. Následující etapou duchovní cesty je osvícení - očištěné srdce začíná zrcadlit blahodatné světlo Ducha Svatého, a toto světlo naplní lidské srdce. Tehdy člověk pochopí pravdu o Bohu, vlastní zkušeností plně pozná, že Bůh je neohraničeně dobrý, je láska a je věčná blaženost. Na tomto stupni vyvine ďábel veškeré úsilí a použije všechnu svou zchytralost, aby člověka svedl.
Když světlo bohopoznání působí v srdci rostoucí měrou po dlouhou dobu, dosáhne člověk zbožštění - člověk proměněný táborským světlem dostupuje sjednocení s Bohem. Většinou se o tom praví, že je to nevylíčitelná a nepochopitelná zkušenost, nesdělitelná tomu, kdo ji sám neokusil. Zbožštěním vstupuje člověk do života, který je zcela mimo lidské pozemské chápání. Dostává se výše než prvostvořený Adam, který sice nepotřeboval očištění, byv stvořen do stavu osvícení, měl za použití vlastní vůle spolupracující s Bohem dostoupit zbožštění. To byla cesta, kterou mu Bůh určil, ale Adam se jí ke svému neštěstí zřekl.
Z Boží strany se děje sjednocování člověka s Ním při každé svaté Tajině - zvláště při svatém přijímání. Křesťanským životem si člověk ze své strany tento dar spásy osvojuje. Nelze tedy říci, že by se spása člověka děla samotnou askezí či jiným lidským úsilím. Spásu vykonal Ježíš Kristus (lépe řečeno celá Boží Trojice) a křtem a dalšími svatými Tajinami je do této spásy zahrnován každý věřící.
Když nazýváme posloupnost: "očištění, osvícení a zbožštění", třemi etapami duchovního života člověka, je to do jisté míry schematizováno. V praxi totiž se všechny tři složky poněkud prostupují a prolínají, takže někteří o nich hovoří spíše jako o třech pramenech, z nichž je utkán provaz, který vytahuje člověka k Bohu. Dobře je to znát u dvojice "očištění a osvícení"; již při raných stádiích očišťování srdce totiž přicházejí jisté předstupně a náznaky osvícení. Neprojevují se sice zřením světla, ale různými blahodatnými stavy srdce, ve kterém se při mravném a aktivně zbožném kajícím životě začíná probouzet duchovní poznání a chápání. Projevuje se např. duchovním dojetím (pozor, odlišovat od sentimentu i emocí!), rozhořením lásky k Bohu i k lidem, za které není pak zatěžko položit vlastní život, růstem lásky k bohoslužbám a touhy po modlitbě, sílícím pokáním, bolestí nad neštěstím druhých lidí, vnímáním krásy pravoslavné věrouky, touhou po sebeoběti, mírnou a pevnou důvěrou v Boží slovo, někdy také snahou o prohloubení usebranosti života apod. To vše mohou být plody blahodati, která rozhojňuje své působení v očišťujícím se lidském srdci.
Sv. Řehoř Nysský píše o duchovní cestě člověka ve věčnosti: "...úsilí o stále větší naplnění nikdy neustane, ale touha se bude upínat vždy ještě výše, k tomu, čeho ještě nedosáhla, a menší bude toužit po vždy ještě větším naplnění a bude se měnit na větší, nikdy však nedospěje k dokonání, neboť nikdy nenalezne hranici, jejíž dosažení by zastavilo další výstup. Prvotní dobro je totiž svou přirozeností neomezené, proto musí být bez omezení i účast na něm..." Lidská účast na Bohu má povahu růstu, postupu, cesty bez konce. (Citováno z knihy Karfíková: Řehoř z Nyssy; překlad citace byl upraven.)
---------------------------
Tento svátek má v pravoslavné církvi jistý mnišský odstín. Je to tak trochu cosi jako "svátek mnichů". Konec konců, není to nepochopitelné. Mnich je ten, který se cele oddal duchovnímu dílu, odešed ze světa, žije sám ("jen já a Bůh"; od toho je odvozeno samotné slovo "monachos") či v kinovii (monastýr - společenství stejně žijících a stejným duchovním dílem se zabývajících), aby nic světského nerušilo očišťování srdce od vášní. Poslušnost starci, čistota a krajní chudoba napomáhají očištění, a to vede k duchovnímu zření, vposledku pak i táborského světla. Totiž světlo, které se zaleskne a vysvitne v očištěném lidském srdci, je totožné se světlem, které viděli tři apoštolé zářit z Ježíše Krista při jeho proměnění na hoře. (Theologií, která se tímto zabývá, je tzv. palamismus. Praxi, která se tomuto věnuje, říkáme hesychasmus.)
Když hovoříme o proměnění člověka na hoře Boží, připomíná se nám v něčem podobný případ ještě v éře Starého zákona (hovoří se o něm v paremijních čteních při večerní bohoslužbě ke svátku Proměnění). Mojžíš, který vystoupil na horu Sinaj, čekal šest dní, než byl pozván vstoupit do zářícího a blýskajícího oblaku na vrcholku hory. Proč šest dnů? Za šest dnů byl stvořen člověk na počátku. Šest dnů je doba, kterou musel Mojžíš podstoupit, aby byl připraven vstoupit do oblaku Ducha Svatého, do Boží přítomnosti. Šest dní modlitby a půstu, mlčení a soustředění trvá, než člověk upevní svou vůli, zapomene na všechny "světské péče" a je připraven hovořit s Bohem. Za těch šest dní prošel očisťující přípravou, která by se dala přirovnat ke znovustvoření a pozdvihla ho ke schopnosti duchovního života, takže pak přebýval s Bohem čtyřicet dnů, aniž by jedl a pil, a rozmlouval s Hospodinem. Zřejmě na pokrm a nápoj celých čtyřicet dní ani nepomyslel. Je to produchovnělý očištěný duchovní stav prvních lidí v ráji a setkáváme se s ním i u jiných svatých (např. u sv. Marie Egyptské a dalších poustevníků, kteří nemuseli jíst ani pít). Ostatní Izraelité mohli sledovat oblak Boží přítomnosti pouze z veliké vzdálenosti a nebylo jim dovoleno vstoupit v něj, protože nebyli připraveni.
Ani bohavidec Mojžíš však nemohl pohlédnout Bohu do tváře, směl spatřit jen Jeho slávu. Při proměnění na hoře Tábor se však lidem odkrývá další stupeň bohopoznání - hledí nejen na blahodatnou záři Boží slávy ale i do tváře Božího Syna, skvějící se světlem nestvořené blahodatné energie. Ježíš Kristus na hoře poodhalil šat svého lidství, který na sebe oblékl při vtělení z Panny Marie, dovolil popatřit na své Božství. A nejen apoštolé, ale i Mojžíš, který se na hoře Tábor ukázal spolu s Eliášem, až nyní spatřil to, co nemohl ještě vidět na Sinaji. Teprve nyní je splněna jeho dávná smělá touha - patřit na Boží tvář.
Veliký je náš Bůh, veliký je Bůh křesťanů!
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 417 do č. 420)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.