Ambon
Administrátor
--- 30. 11. 2009
Český katechismus v digitálním vydání
Gorazdův
český pravoslavný katechismus
na internetu
Administrátor
--- 28. 11. 2009
O uzdravení krvácející ženy a o lidské vůli
24. NEDĚLE PO 50nici; vzkříšení dcery Jairovy
Za onoho času...
8,41 A aj, přišel muž, kterémuž jméno bylo Jairus, a ten byl kníže školy. I padna k nohám Ježíšovým, prosil ho, aby všel do domu jeho.
8,42 Nebo měl dceru jedinou, asi ve dvanácti letech, a ta umírala. A když šel, tiskli jej zástupové.
8,43 Tedy žena, kteráž nemoc svou trpěla od let dvanácti, a byla na lékaře vynaložila všecken statek, a od žádného nemohla uzdravena býti,
8,44 Přistoupivši po zadu, dotkla se podolka roucha jeho, a hned přestala nemoc její.
8,45 I řekl Ježíš: Kdo jest, ješto se mne dotekl? A když všickni zapírali, řekl Petr, a kteříž s ním byli: Mistře, zástupové tebe tisknou a tlačí, a pravíš: Kdo se mne dotekl?
8,46 I řekl Ježíš: Dotekl se mne někdo, nebo poznal jsem já, že moc ode mne vyšla.
8,47 A viduci ta žena, že by tajno nebylo, třesuci se, přistoupila a padla před ním, a pro kterou příčinu dotkla se ho, pověděla jemu přede vším lidem, a kterak jest hned uzdravena.
8,48 A on řekl jí: Dobré mysli buď, dcero, víra tvá tebe uzdravila. Jdiž u pokoji.
(Evangelium podle Lukáše)
Tentokrát bych si dovolil upřít svůj pohled na tu krvotokou ženu, o jejímž uzdravení se v našem evangelijním úryvku praví.
Čteme, že z Pána Ježíše vyšla uzdravující síla (resp. moc). Co to znamená? Vypadá to, jako by se to uzdravení dělo bez Ježíšovy vůle. Jako by se sám Pán divil, že přišla žena a vzala si od něho uzdravení, aniž by On nad tím měl nějakou moc či alespoň aniž by k tomu bylo potřeba jeho souhlasu. Chápeme, že tahle to asi nebude a že Pán ten svůj údiv, pátrání (resp. jakési "vyšetřování") a celou tu situaci tak trochu "zinscenoval". Ježíš Kristus, Boží Syn, který vidí do srdce člověka a vidí i to, co lidé činí v skrytu, jistě přivolil k nevyslovené prosbě nemocné ženy a vědomě odpověděl na její mlčenlivou zoufalou modlitbu - daroval jí uzdravení. Proč se však tedy tváří, jako by se to stalo bez jeho souhlasu. Důvody můžeme tušit dva. Jednak chtěl, aby se ta žena sama přiznala (a její veřejné vyznání jí přineslo duchovní užitek, a tak bylo její uzdravení nejen tělesné nýbrž i duchovní) a aby její víra posloužila jako příklad pro ostatní. Druhým důvodem Ježíšova předstírání, že se uzdravení stalo takřka bez jeho vůle a součinnosti, je zjevení Boží lásky k člověku. Pán Ježíš ukazuje, že kdyby bylo možno v Bohu oddělit vůli od lásky, pak by láska měla navrch.
Obraz nemocné a žádným lidským lékařem neuzdravitelné ženy je v jinotajné rovině výkladu evangelia jistě obrazem nemocné lidské duše, z níž stále uniká život, která neustále krvácí (krev je symbolem života); a žádný člověk jí nemůže pomoci. Jedině Pán Ježíš.
Zaměříme se dnes toliko na jeden ze základních aspektů duchovní nemoci lidstva. Tou je podivuhodná bezvládnost lidské duše, v níž je více či méně umrtvena zdravá vůle. Ne, že by lidé neměli žádnou vůli! Člověk je ochoten vyvinout značnou vůli, když jde o dosažení uspokojení lidské touhy, vášně. Lidé jsou schopni tvrdě pracovat, aby vydělali peníze. Jsou schopni velké zdrženlivosti a sebezapření, aby postoupili na společenském žebříčku, získali více vlivu či moci nebo slávy.
Od špatně zaměřené hypertrofované zkažené lidské vůle pochází dnes spousta chorob. Podnikatelé v honbě za úspěchem propadají tzv. workoholismu - chorobné posedlosti prací - dnes už je to regulérně uznáváno za diagnostikovatelou nemoc. Spousta dalších chorob má své kořeny ve stresu: žaludeční vředy, infarkty, některé rakoviny. Kvůli zrůdné touze podobat se slavným modelkám se lavinovitě rozšířila mentální anorexie, kdy nesmyslné hladovění přivádí mladé dívky na pokraj smrti. Všichni takoví rozhodně netrpí nedostatkem vůle, leč jejich vůle je zvrácená, dezorientovaná - zacílená špatným směrem.
Takto zaměřená vůle je dílem vnitřně rozkládajícím člověka. Skutečné lidství je totiž budováno, když člověk dokáže použít svou vůli nikoli pro to, aby dosáhl něčeho vnějšího, nýbrž k tomu, aby vládl nad svými touhami a žádostmi. Dnešní lidé však užívají svou vůli k tomu, aby co nejusilovněji a často sebedestrukčním způsobem otročili svým přáním, žádostem a vášním.
Tady se dotýkáme tématu východy dětí a mladých lidí. Právě výchova, má-li být přípravou na smysluplné využití lidského života, musí do mladé mysli zabudovat správné používání vůle. Skutečně vychovaný je jen takový člověk, který dokáže bojovat se svými přáními. Jsme-li podobni prašné cestě, na které každý, kdo po ní projde, zanechá své stopy, o jakém vychování pak možno hovořit?
Výchova je vzbuzování sil v člověku vést svá přání. Já velím a vedu, a nikoliv aby moje touhy vedly mne! Jak často však naše přání vítězí nad naším rozumem! Jakoby v nás žily dvě duše a zápasily spolu navzájem... Je člověk, který vstupuje do dospělého života s takovou vnitřní dvojností a rozděleností, správně vychovaným?
Tedy shrnuto - základním cílem výchovy je učinit člověka vládcem nad svými přáními. Dokud člověk nepanuje nad svými touhami a žádostmi, je tak trochu jako zvíře. Např. pes běží tam, odkud mu zavane nějaká vůně. Začenichá, zavětří a peláší za vůní, kterou mu vítr donesl. Podobně i člověk, který není vládcem nad svými touhami. Jaké přání či touha mu zavoní pod nosem, tam uhání. Celé lidství se rozpadá. Je do dílo démonické. Cesta neohraničeného uspokojování svých přání a žádostí je cestou smrti. I lékaři to chápou.
Odpustím si dnes širší kritiku současného ducha naší společnosti, který se snaží přiblížit lidi ke zvířatům, nakolik je to jenom možno. Omezím se jen na poukázání, že mj. jsou v nich za pomoci médií a reklam vzbuzovány všechny možné touhy (často i ty, na které by člověk jinak ani nepomyslel) a zároveň je človíček všemožně povzbuzován a vybízen, aby je uspokojil a stal se na nich závislým. K tomu jsou v médiích prezentovány různé cesty, způsoby a postupy. To je plánovaná a cílevědomá destrukce lidství prováděná v nejširších společenských rozměrech!
Proti této široké cestě vedoucí do pekel (jak o tom hovoří Kristus v evangeliu /Mat 7,13-14/) křesťanství nabízí úzkou cestu - alespoň pro ty nemnohé. Znamená to vzbudit v sobě ten druh vůle, který je vlivem dlouhodobé duchovní nemoci lidstva v lidské duši umrtven. Je to vůle panovat nad sebou. To není jen způsob života, je to cesta života. Není to jen jednorázové rozhodnutí, momentální akt; je to cesta. Těžká a složitá cesta.
Od toho se odvíjí známá duchovní rada: Co má člověk učinit, když váhá a neví, co je správné. Nejprve se má radit o svém problému s Božími přikázáními, s Písmem svatým a s posvátnou tradicí Církve. Jenže co když tam není odpověď na jeho problém a nemá možnost se poradit se starcem? Pro takové případy otcové radí: Učiň to, do čeho se ti nechce. Udělej větší sebezapření. Vyber si tu možnost, která je ti nejméně příjemná. A nemůžeš chybit.Není potřeba velkého rozumu, aby byl člověk věřícím. Větší mysl už je však potřeba na to, aby se člověk stal křesťanem. Největším a nejsložitějším uměním mysli je pak být vládcem nad svými tužbami. Není však krásnějšího úkolu. Jak povznášející je pohled na člověka, který vítězí nad svým přáními. A naopak - není žalostnějšího pohledu, než vidět člověka, který je otrokem svých žádostí, je vláčen svými touhami. Všechny ideály, světonázor, filosofie, ušlechtilost lidství - to vše jde u takového žalostného člověka nakonec někam stranou, když se rozhodne, že bude dělat vše to, co si přeje a čeho se mu zachce.
Všimněte se, že největší umělecká díla, nejskvostnější projevy lidství, to vše se zjevuje tam, kde se lidé ocitají pod nějakým tlakem, kdy jsou krutě omezeni ve svých potřebách. Právě tam, kde se konzumnímu člověku zdá, že končí důstojný život a život vůbec, tam náhle život kvete nejkrásnějšími květy.
Proto se lidé, kteří se rozhodují výlučně se věnovat duchovnímu životu, vzdalují od pozemské hojnosti a dostatku. Odcházejí do monastýrů, kde žijí v různých dobrovolných omezeních - především ve zřeknutí se vlastní vůle, čili v poslušnosti starci. Osekávají své životní potřeby a pohrdají všemi svými tělesnými a světskými touhami. V jisté míře to platí nejen pro mnichy, ale pro veškeré křesťany. Proto je pevnou součástí křesťanství (jak to do dnešní doby doneslo už jen Pravoslaví) askeze, dobrovolné omezení svých potřeb. To je totiž cesta k duchovní zkušenosti a pěstování vznešenosti lidství. Vykročit ze sféry tělesných tužeb a světských přání, vkročit do neviditelného duchovní světa - to je dílo hodné člověka. Lidem, kteří se tomuto dílu věnují a jdou po Bohem zjevené cestě k cíli lidského života, se říká „duchovní lidé“.
Podle pravoslavné asketiky pouze duchovní člověk plně uskutečňuje své lidství. Různí dávní asketové o tom hovoří dosti tvrdě a mohou ohromit dnešního člověka velice přísným soudem o ostatních dvou stupních, na nichž může člověk žít a myslet. Kromě duchovní úrovně může totiž člověk svůj život zakotvit na úrovni duševní či dokonce přenést těžiště svého života na pouhou úroveň tělesnou. Duševní člověk je člověk žijící v převážné míře jen rozumem, vzdělaností, intelektem - realizuje svůj život v různých psychických oblastech. Stav mysli „duševního člověka“ otcové považovali za stav blázna. Vždyť i blázen myslí a žije, jenže je - jak se říká - "mimo", stejně tak i chytrý, vzdělaný člověk, který mnoho přemýšlí, leč nemá víru a nežije duchovním životem, při veškeré své duševní aktivitě neuskutečňuje cíl lidského myšlení, zůstává z hlediska duchovního "mimo". A „tělesného člověka“, který se vyznačuje tím, že více-méně cele zaměřen na plnění tělesných potřeb a tužeb, vášní a slastí, přirovnávají otcové ke stavu zvířecímu.
Na závěr vzpomeneme na tu bitvu, která se v duchovních světech stala někdy před dávným dávnem, kdy archanděl Michael v čele nebeského vojska svrhnul vzbouřeného Lucifera, satana s třetinou andělů s nebe. Jakási ozvěna této pradávné bitvy se děje v každém člověku, když bojuje se svými touhami a přáními. Anděl ochránce pomáhá každému, kdo se k něčemu takovému odhodlá. Dává člověku inspiraci - žít zde na zemi životem beztělesných. Nenechat bouřit ztemnělou hladinu své mysli vlnobitím tělesných tužeb a duševních vášní, ale nechat ji uklidnit, aby jako zrcadlo do našeho vědomí odrážela Boží světlo. Ježíš Kristus, který za svého pozemského života uklidňoval mořskou hladinu rozbouřenou démony, spolupracuje s naším úsilím a odhání svou Božskou mocí běsy čeřící hladinu lidské mysli a rozviřují v nás vášně. Božímu Synu otevíráme dveře k tomu, aby z něho mohla vyjít uzdravující a běsy odhánějící moc, správným používáním své vůle.
(Teze o výchově čerpány z přednášky prof. A. Osipova)
Administrátor
--- 26. 11. 2009
Nad přenosem pohřbu srbského patriarchy
Zamyšlení jednoho mého spolubratra v kněžské službě
19.11. 2009
Něco jako reportáž (jak jsem sledoval pohřeb svatého...)
Je půl osmé ráno. Zapínám počítač a několika kliky otevírám satelitní program srbské televize RTS. Na monitoru se ukáže obraz interiéru saborného chrámu v Bělehradě, přeplněného lidmi. "Blagosloslovi vladyko..." a vzápětí "Blagosloveno carstvo...." zní z reproduktorů. Začíná zaupokojná liturgie za zesnulého Patriarchu Pavla. Sleduji přímý přenos až do chvíle, kdy musím naložit synka a manželku do auta a absolvovat každodenní ranní rituál - školka, pracoviště mátušky, koupit chleba atd... Po cestě zpět postupně přepínám mezi všemi radiostanicemi, které se mému obstarožnímu palubnímu rádiu podaří zachytit. Proud stupidit je stejně homogenní, jako kdykoliv jindy. Zprávám vévodí prasečí chřipka, většina nepotřebných stanic vysílá plytkou hudbu. "Zkusím ještě Proglas", říkám si s jistou nadějí a "cvak" na knoflík. Tématem aktuálního programu je migréna před a po menopauze a další souvislosti. "Asi nemám štěstí" konstatuji mezitím co přijíždím domů. Spěchám k počítači. Tak a je to. Liturgie skončila. Průvod s pohřebním lůžkem Patriarchy se vine ulicemi Bělehradu a směřuje na návrší s chrámem sv. Sávy - na Vračar. Tady kdysi Turci spálili ostatky svatého Sávy, aby se kolem nich Srbové neshromažďovali. Poptávka po datech převyšuje možnosti systému, obraz i zvuk jsou často přerušovány. Když se obraz opět objeví, je celé širé prostranství před ohromným chrámem zaplněno lidmi. Neumím odhadnout jejich počet, ale je to jedno bezbřehé mraveniště lidiček. Tisíce, nesčetné tisíce... "To se tedy Turkům povedlo", napadá mne. Jsou tu všichni, pohlaváři církví, archijerejové srbské církve, kněží, politici v čele s presidentem Srbska, mniši a monašky, ženy, muži i děti....Srbský národ. Pomalu plyne panychida. Kamera občas bloudí v davu. Často je vidět skloněné hlavy. Zapínám paralelně televizi, abych se pokusil alespoň tam zachytit nějakou odezvu této události. "Zemřel chodící světec, jehož přece znala celá Evropa, zemřel svatý člověk, kterého jsme klidně mohli potkat v bělehradském městském autobuse či jdoucího s vlastnoručně vyrobenou biskupskou holí po tamní ulici", argumentuji sám pro sebe a postupně přepínám všechny kanály na satelitu. Americké seriály, doživotí pro vraha, který ugriloval člověka a znásilnil jeho přítelkyni, Obama na cestách po Asii, volba evropského presidenta...... a na závěr, jak jinak, tisková konference o prasečí chřipce. Ani se mi nechce vzpomínat na celé to spektrum zbytečnosti, ubohosti a spirituálního odpadu. "Quo vadis?", zní mi hlavou při myšlence na naši křesťanskou Evropu. Opět se objevuje obraz. Tvář přes celou obrazovku je mi známá. Je to monaška. Je bledá. Oči zavřené, pohroužená do sebe, zpod přivřených víček kanou slzy na tváře. Je krásná v tomto tichém modlitebním spojení s Bohem. Jmenuje se Jelena. Jsem rád, že jsme tam v modlitbě spolu. Ona reálně a já pomocí technologie. Poznávám spoustu dalších tváří. Také náš metropolita Kryštof stojí vedle rumunského patriarchy Daniela a cařihradského Bartoloměje. Kamery znovu a znovu zabírají moře národa, který se přišel rozloučit se svým otcem. S těžko potlačovanou hořkostí přemítám, kdo je asi u nás tím, kdo by po své smrti přitáhl k sobě statisíce: "Baroš?, Rosický?, nebo nějaký hokejista?, Havel?, Bílá...?" Panychida končí, průvod s rakví se vydává na poslední část cesty směrem k monastýru Rakovica, kde bude podle své vlastní vůle Patriarcha Pavel pohřben. Vařím si srbskou kávu a pomalu dopisuji tyto řádky. Mnoho, velmi mnoho otázek ve mně vyvolává všechno to, co jsem mohl, byť i na dálku, v posledních dnech v souvislosti s odchodem svatého Patriarchy Pavla sledovat. Národ, který přijal plnost křesťanství po nás a také díky misionářům, kteří byli od nás vyhnáni. A my? Jako bychom s misionáři, ale co to píšu - jako bychom s našimi otci a duchovními rodiči vyhnali i samotné křesťanství. Probudíme se z našeho poblouznění? Přestaneme s naší nechutnou modloslužbou po vzoru velkých západních spojenců? Musel bych ještě dlouho psát, abych to všechno vypsal.
Vaše svatosti, Patriarcho Pavle,
mnohokrát v posledních dnech znělo na mnoha místech, kde se mnozí z nás za Vás modlili , "večnaja pamjat...". A tak prosím dovolte, abych přidal na závěr: " Vstal z mrtvých Kristus, smrtí smrt překonal a jsoucím ve hrobech život daroval!"
kněz Kliment
(Převzato z webové stránky Pravoslavné církevní obce ve Střílkách.)
---------------------------
P.S.
Malá velice osobní poznámka editora Ambonu.
I my jsme se pokoušeli sledovat přenos z pohřbu po internetu a většinu času hleděli jen na zastavené obrázky, protože se přenos "zasekával" kvůli přetíženosti serveru. Zatímco byla reportáž zatuhlá, měl jsem čas přemýšlet. Myslel jsem na Srbsko, na zesnulého patriarchu, na těch dvacet let... To moje vzpomínání mělo však i jeden velice osobní tón, protože právě v den pohřbu vladyky Pavla jsem byl přesně dvacet let knězem... A téměř celou tu dobu kněžské služby mě na dálku provázel příklad živoucího nositele evangelijního ducha, vladyky Pavla. Již krátce poté, co se stal patriarchou, se o něm a jeho způsobu života vědělo po celém pravoslavném světě. Takže jsem měl inspiraci.
Jak jsem tam seděl před monitorem se zamrzlým obrazem z patriaršího pohřbu a myslel na prošlých dvacet let, napadlo mě, že kdybych před dvěma desetiletími dopředu věděl, co vše mě čeká, asi bych nikdy nesebral odvahu vydat se cestu kněžství. Nu, nevěděl jsem to. Nemohu se samozřejmě ani vzdáleně srovnávat s velikánem, ale stejně se vnutí myšlenka: ještěže patriarcha Pavle nevěděl v tom prosinci roku 1990, co ho čeká a co vše dolehne na jeho lid v době jeho patriarší služby. Jistě by neutekl, i kdyby to věděl, ale někdy je milosrdnější nevědět.
To jsou však jen zmatené myšlenky bloudící jen tak nazdařbůh ve chvílích, kdy kleknou naše moderní technologie pod neplánovaně obrovským počtem těch, kteří chtějí alespoň na dálku pokleknout před památkou muže Božího naší doby.
![]() |
Kliknutím si obrázek zobrazíte ve větším rozlišení) |
P.P.S.
Přiznám se, že mne v den pohřbu slavného pravoslavného patriarchy nějak ani nenapadlo zkusit zapnout televizi nebo si pustit rozhlas. Asi je to moje chyba, předpojatost. Ani v nejmenším jsem už nečekal, že by západní média přenášela tuto evropskou událost, která je sice tolik významná pro milióny Evropanů, ale děje se jaksi ve špatném koutě Evropy. Už nějakou dobu je jasné, že nežijeme v jedné Evropě. Občas to však vysvitne zvláště zřejmým a zarmucujícím způsobem. Ať už je to u příležitosti našeho bombardování Bělehradu, porcování Jugoslávie nebo u příležitosti pohřbu patriarchy Pavla.
Právě na podobných událostech je tak očividné, že jsou zde Evropy dvě - západní a východní - a nemají spolu nic moc společného a vlastně ani o sebe nejeví žádný zvláštní kulturně-spirituální zájem. Západní Evropa se ohradila velkou čínskou zdí své hospodářské prosperity, samodostačitelnosti, ale i svého duchovního barbarství a mravního úpadku.
Všichni asi cítíme, že asketický pravoslavný patriarcha, ztělesňující ducha evangelia, reprezentující křesťanskou víru, dobrotu, prostotu a požehnanou chudobu a navíc hlásající, že Kosovo je součástí Srbska, je pro západoevropského ducha nejen neuchopitelný ale též společensky i politicky nepřijatelný.
Ó, pyšný euro-americký ostrove blahobytu. Pro zbytek světa máš jen pohrdání a bomby...
Administrátor
--- 25. 11. 2009
In memoriam
Za patriarchou Pavlem Srbským

ale můžeme zabránit, aby se změnila v peklo.“
(Jeho svatost patriarcha Pavle;
* 11. září 1914, + 15. listopadu 2009)
Zemřel člověk, který byl už za svého života považován mnoha lidmi za "živého svatého"; říkalo se o něm, že má duši jako "chmýří pampelišky" a že již za svého života žil spíše na nebi než na zemi. Tento drobný človíček se stal duchovním velikánem naší doby - nejen dávné generace, ale i my jsme měli tu čest žít vedle svatého člověka.
-------------------------------
Na začátku nového století, v novoročních novinách roku 2001, odpověděl patriarcha Pavel na dvě otázky novinářů:
Jaká je úloha pravoslaví v nadcházejícím století?
Patriarcha uvedl mj.: »Pravoslavná církev v průběhu 2000 let hlásala evangelijní učení, aby je lidé poznali a žili v souladu s Kristovými přikázáními, a tak dosahovali spásy. Pozemský život máme jen jeden, a když dospěje ke konci, marná je pozdní lítost, že byl prožit lehkomyslně a nedůstojně. Proto Církev vyzývá představitele všech pokolení i každého člověka zvlášť, aby se odpovědně zamyslel nad cílem svého života, nad smyslem existence celého lidstva i každého z nás. Spolu s tím Církev ukazuje cestu, kterou mají kráčet všichni křesťané dle evangelijních přikázání.« Podle názoru patriarchy bude tuto misi Církev konat i v třetím tisíciletí, až do konce světa.
»Všichni svatí příkladem svého života z hlubin věků svědčí, že můžeme dosáhnout Nebeského království bez ohledu na všechny těžkosti. O tom svědčí i novomučedníci (ruští), kteří nás nabádají slovy Kristovými: "Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Bojte se však toho, kdo může duši i tělo zahubit v pekle."«
Na co mají spoléhat v třetím tisíciletí křesťanské éry Srbové jako národ, který je od pradávna křesťanský?
V odpovědi na druhou otázku patriarcha uznal, že »z reality, která nás obklopuje, je zřejmé, že na zemi žít se stává stále těžší, protože roste násilí a nemoci dosahují rozměru epidemií.« Patriarcha však vyjádřil naději, že doba pláče, ničení a nenávisti nakonec ustoupí a nastoupí doba radosti, budování a lásky. »A nyní, když jsme plni optimismu a nadějí, že na naší zemi dokážeme žít svobodně a s lidskou důstojností, poznáváme, že nemůžeme zemi změnit v ráj, ale zabránit, aby se změnila v peklo, to je v našich silách.«

Vzpomínka blízkého spolupracovníka zesnulého srbského patriarchy
Sloužil každý den liturgii. A při každé liturgii kázal slovo Boží - hovořil velice krátce, vykládal úryvky z evangelia, které se právě četly. Patriarcha velice málo spal a měl rád službu časně ráno - většinou sloužil od 6 hodin nebo od půl sedmé. Později začínal liturgii jen na velké svátky, kdy bohoslužbu přenášela média. Téměř vždy sloužil liturgii kněžským způsobem (tzv. "jerejským činem", čili skromně bez biskupské pompy; pozn. překl.). Rád sloužil sám, bez diákona. Sám konal i proskomidii.
Často světil kněze a pokaždé se velice pečlivě seznamoval s kandidátem, který hodlal přijmout tak odpovědnou službu v Církvi. Svěcení vždy předcházely dlouhé rozhovory, častá setkání, společné bohoslužby a zpověď. Nikdy nesvětil, když byly nějaké překážky pro přijetí kněžství - smrtelný hřích nebo kanonické překážky. Takovým říkal: "Svatým se můžete stát, protože my všichni jsme povoláni ke svatosti, ale knězem nikdy."
Před vysvěcením uděloval poučení o pastýřských povinnostech; služba Církvi a Bohu má přednost před rodinou. Bílé duchovenstvo nesmí stavět na první místo mátušku a děti.
Patriarcha sám byl nesmírně skromným člověkem. Velice málo jedl a pil; ve všem se snažil spokojit se s málem. Když byl na cestách a nocoval v hotelech, kde byly pohodlné či komfortní postele, spal vsedě v křesle. A obsluha se divila, když našla postel v pokoji patriarchy netknutou. Často se nás pokojské ptaly nad neodestlanou postelí: "Kde spal?"
Jeho svatost patriarcha měl dvoje oblečení, které si sám pral, žehlil a ukládal v cestovním kufru. Nikomu nedovoloval, aby mu pomáhal s přípravami na cesty. Sám se vypravil a šel či jel sloužit.

Co se týče jeho cestování, tak používal patriarší dopravní prostředek jedině v době oficiálních návštěv. Když chtěl sloužit někde poblíž Bělehradu, prostě sedl na autobus nebo na tramvaj. Lidé, kteří tam seděli vedle patriarchy, si s ním povídali, tázali se ho, a on vždy velice pozorně odpovídal, někdy i humorně.
Co dělal, když zrovna nesloužil v chrámu?
Měl čas rozdělen stále stejně: 4 hodiny na spánek, 4 hodiny na duševní práci, 4 hodiny na tělesnou práci a 4 hodiny na modlitbu... Patriarcha se zabýval velice různorodou prací. Stávalo se, že v budově patriarchátu pracoval na opravách, čistil třeba zámky, spravoval elektroinstalaci.
Byl velice spořivým člověkem. Večer např. často vycházel na terasu budovy patriarchátu nebo stál vedle ní, aby četl při světle pouličních lamp, a nemusela svítit elektrická světla i v budově. Nezřídka na patriarchátu chodil zhasínat osvětlení, když je někdo zapomněl vypnout.
Patriarcha mnoho psal. Hlavně se zabýval liturgikou a výklady evangelia. Studoval zvláštnosti tzv. "pohyblivých svátků" a bohoslužebné tradice v různých církvích. Opravdu hluboce znal díla svatých otců, církevní kánony a (bohoslužebnou) ústavu.
Byl zpovědníkem. Často zpovídal prosté lidi. Byly dny, kdy mohl v domovním chrámu patriarchátu přijít na zpověď k patriarchovi, kdokoliv si přál. Přijímal všechny.
(Z rozhovoru s biskupem Antoniem Panteličem)
-------------------------------

Při oslavách hlavního bělehradského svátku - Nanebevstoupení Páně roku 2000 ... Lidé na nádvoří před chrámem Nanebevstoupení vzrušeně očekávali, až se objeví jejich milovaný pastýř. Když přišel, lidé se uctivě rozestupovali, aby mu vytvořili cestu a skláněli se pro požehnání. Bylo to zvláštní - žádná tlačenice, žádná ochranka ani policie udržující nápor davu a vytlačující lid od patriarchy. Jen prostota, upřímnost, láska dítek k otci a otce k dětem, žádný spěch, každému dával požehnání cestou k východu...
-------------------------------
Zdá se mi, že vladyka Pavle byl Bohem předem vybrán. A to nejen v souvislosti s tím, že ho za patriarchu určil los. Pohleďte na jeho život od nejútlejšího věku. Budoucí patriarcha byl od dětství velice chatrného zdraví. Jeho okolí bylo přesvědčeno, že nemůže přežít. Jednou už u něho dokonce postavili svíčku, protože se domnívali, že umřel. Jelikož se kvůli chatrnému tělesnému stavu nehodil k zemědělským pracím, dali ho na studia; tak se dostal na Duchovní akademii. Podruhé málem umřel v době druhé světové války, kdy při duchovní pomoci dětem běženců dostal tuberkulózu a lékaři mu dávali pouhé tři měsíce života. Vždy zázračně přežil. (Poznámka sestavitele této koláže vzpomínek na zesnulého patriarchu)
-------------------------------
Několik výroků patriarchy
»Připravujeme si sami peklo nebo ráj. Např. neurózy - to jsou pekelná muka - a kvůli čemu? Z nedostatku lásky. Dokonalá láska vyžene všechny temné strachy.«
»Blaženost začíná už zde. Tady na zemi, za života vezdejšího, se můžeme připravovat na blaženost, ale pak tam už nemůžeme. Smrt je ta hranice, za níž není pokání. Po smrti však jsou různé stupně blaženosti. Růst člověka v blaženosti nemůže stagnovat, stejně tak růst ve zlu nezná meze. Jak rychle člověk postupuje zvoleným směrem, závisí na horlivosti. A také na rozumu záleží - na chápání smyslu života. Jakmile tuto otázku člověk vyřeší, vše jde snadněji. Einstein řekl, že vyřešení této otázky znamená stát se věřícím a že člověk, který nenajde smysl života, bude nejen nešťastný ale neschopný života. "Do té míry, v jaké se mi podařilo proniknout do přírodních zákonů, spatřil jsem v nich projevy vyššího rozumu, v porovnání s nímž je vše, co je schopen pojmout lidský rozum, jen matným odleskem," pravil slavný vědec.« Patriarcha k tomu dodal, že na rozdíl od Einsteina (který byl panteistou) věří, že vyšší rozum je projevem Boží Osoby, protože rozum nemůže existovat mimo osobu, stejně jako bez osoby nemůže existovat láska či nenávist.
Sestupování blahodatného ohně u hrobu Páně označil patriarcha Pavle za zázrak. »Dle víry a modlitby sestupuje oheň. Pokud apoštol Pavel neviděl Spasitele, pak je celé křesťanství fikcí. Jestli Kristus nevstal z mrtvých, nemá křesťanství smysl, protože v tom je veškerá podstata naší víry. Není-li Kristus Bůh a není-li jiného světa, pak jsme nejnešťastnější ze všech lidí. I kdyby věda nalezla dokonce důkazy, že Bůh není, proč bychom tomu měli věřit? Jak je možno dokázat, že vesmír vznikl sám od sebe a nebo že je duše smrtelná? To už není věda ale víra materialistů.«
O zpovědi
»Sobě i jiným říkám: Kdokoliv mne může ponižovat, leč ponížit mne může pouze jeden člověk na světě - já sám. Když to pochopíš, nalezneš vnitřní rovnováhu, pokoj.«
-------------------------------
![]() |
Paní Jana Todorovič vyprávěla následující příhodu. Jednou byla na audienci u patriarchy a když probírali nějakou záležitost, náhodou pohlédla na patriarchovy nohy a s hrůzou si všimla jeho obuvi - byly to staré škrpály, už rozervané a zase sešité. Žena si pomyslela: "Jaká to ostuda nás, Srbů, že náš patriarcha musí chodit takto rozedraný a nikdo mu nemůže darovat nové boty!" V tu chvíli patriarcha radostně říká: "Vidíte, jaké mám pěkné střevíce? Ty jsem našel vedle popelnice, když jsem šel na patriarchát. Někdo je vyhodil, a při tom jsou z pravé kůže! Trochu jsem je vyspravil - a ještě dlouho mohou sloužit!"
S těmi botami je spojena ještě jedna historka. Jakási žena přišla na patriarchát s žádostí pohovořit s patriarchou kvůli nějaké neodkladné věci. Chovala se neobvykle, a tak ji k patriarchovi nechtěli hned pustit. Nakonec však byla neústupnost té ženy přece jen korunována úspěchem a audience se konala. Když spatřila patriarchu, žena vzrušeně vyprávěla, že se jí této noci zjevila přesvatá Bohorodice, která jí přikázala, aby donesla patriarchovi peníze na nové boty. S těmito slovy vytáhla obálku s penězi. Patriarcha Pavle si obálku nevzal, ale mile se ženy tázal: "A kolik bylo hodin, když jste ulehla ke spánku?" Žena překvapeně odpověděla: "No ... asi někdy kolem jedenácté." Patriarcha nato: "Víte, já jsem šel na kutě později, asi ve čtyři ráno. A mně se ve snu také ukázala Bohorodice a žádala mne, abych vám vzkázal, že máte ty peníze vzít a dát těm, kdo je skutečně potřebují." A nabízený obnos nepřijal.
Jednou patriarcha přicházel k budově patriarchátu a pozoroval, že poblíž vchodu stojí mnoho automobilů zahraničních značek. Zajímal se, koho jsou ta auta. Řekli mu, že patří biskupům. Patriarcha k tomu s úsměvem poznamenal: "Když si opatřili taková auta s vědomím o Spasitelově příkazu chudoby, jaké by potom asi měli automobily, kdybychom neměli takové přikázání?"
Jindy patriarcha zase letěl na nějakou návštěvu v letadle. Při letu nad oceánem se letoun dostal do turbulencí a začal se otřásat. Mladý biskup sedící vedle patriarchy se ho otázal, co si myslí o tom, kdyby se teď letadlo zřítilo. Patriarcha Pavle nevzrušeně odvětil: "Co se mě osobně týče, budu to brát jako akt spravedlnosti. Za svůj život jsem už totiž snědl tolik ryb, že nebude nic divného na tom, když nyní ony snědí mě."
-------------------------------
Jeho příbuzná vzpomíná na občasné návštěvy patriarchy u nich doma. Když někoho chtěl pro něco napomenout, činil to vždy s úsměvem a většinou prostřednictvím nějakých historek či vyprávění ze životů svatých. I obyčejné chování patriarchy během dne působilo na lidi kolem jako nějaké ponaučení.
Když se doslechl, že se někomu přihodilo něco zlého, zabýval se tím v myšlenkách celý den. Neštěstí druhých lidí ho vždy velice ranila.
Jednou přišel se svými příbuznými za jejich matkou do nemocnice ještě před návštěvními hodinami. Personál nevěděl, kdo je mezi těmito návštěvníky, a odmítl je vpustit dřív, než bude čas návštěv. Patriarcha nedovolil, aby jim sdělili, že tam s nimi je i srbský pravoslavný patriarcha, a trpělivě čekal dvě hodiny, než je vpustili na návštěvu za nemocnou. Řekl tenkrát: "Jak bychom měli vyplnit větší, když nejsme schopni splnit menší?"
-------------------------------
Svému národu stále opakoval: »Buďme lidmi... Kéž pomůže Bůh nám i našim nepřátelům... Až jednou staneme před svými předky, kéž se před nimi nemusíme stydět a oni ať se nemusí stydět za nás.« Všechna jeho slova v sobě nesla evangelijní duch pokoje a smíření. Svými skutky ukazoval to, co chtěl národ naučit.
Na pozadí tohoto svatého života vidíme seznam toho, co se Pavlemu podařilo jako patriarchovi vykonat pro život a organizaci církve. Vydání mnoha liturgických, modlitebních a duchovních knih. Obnovení a založení řady eparchií v době jeho patriarchátu. Obnovení duchovního semináře v Cetinje (1992), otevření Duchovní akademie sv. Vasilije Ostorožského (1994) a duchovního semináře v Kraguevce (1997), seminář sv. Sávy v Bělehradě. Založení informační služby Srbské pravoslavné církve. Návrat výuky základů víry do škol (2002). V rámci Bělehradské univerzity byla vytvořena bohoslovecká fakulta (kterou kdysi zavřeli komunisti). V r. 1992 byl uzdraven srbský tzv. "americký rozkol" (trochu podobná situace jako Ruská zahraniční církev). Byl dosažen pokrok v překonání tzv. "makedonského rozkolu" a obnoveno - i proti silnému odporu makedonské vlády - Pravoslavné ochridské arcibiskupství.

Patriarcha po sobě zanechal závěť. Při jejím otevření dýchl na přítomné tentýž duch pokory a skromnosti, jaký vydechoval z patriarchy za jeho života. Své jmění odkázal Srbské pravoslavné církvi a svým nejbližším příbuzným. Jeho majetkem byly náramkové hodinky a budík.
Co se týče materiálních věcí, patriarcha totiž prakticky nic neměl. Nic si nekupoval. A protože o jeho asketičnosti všichni věděli, nikdo mu nedával žádné drahé dárky.
Ve své kelii měl ikony a knihy. Nevytvářel si však žádnou knihovnu. Když dostal od někoho nějakou knížku, ihned ji donesl do knihovny patriarchátu. Takže vše, co dostal, okamžitě věnoval církvi.
Posvátný synod sdělil pravoslavným věřícím předsmrtné přání zesnulého patriarchy, aby na jeho pohřeb nekupovali věnce a květiny, ale věnovali peníze na dostavbu katedrálního chrámu sv. Sávy (jeho kupole jsou vidět z mnohých regionů Srbska a definitivní dokončení je plánováno na r. 2013).
Patriarcha Pavle byl dle svého přání pochován na kraji města na hřbitově ženského monastýru Rakovica, kde bude odpočívat vedle patriarchy Dimitrije (jednoho ze světitelů našeho vl. Gorazda; pozn. překl.), který stanul v čele církve po znovunabyté samostatnosti, když bylo v r. 1920 ustanoveno království Srbů, Chorvatů a Slovinců. (Od těch dob se na trůnu sv. Sávy vyměnilo pět patriarchů, Pavle byl šestým.)

Na závěr můžeme uvést něco z rozhovoru, který byl již dříve pořízen s diákonem Nebojsou Topoličem:
»Milostí Boží máme takového duchovního pastýře, jakým je Jeho svatost patriarcha Pavle. Vede asketický život a je pro nás živým příkladem evangelijního pastýře. Žije v Kristu v plném významu tohoto slova. Jako pravoslavný mnich se postí, tj. nejí maso, a v pondělí, středu a pátek drží velice přísný půst. Každé ráno slouží liturgii v maličké kapličce v budově patriarchátu; není tam žádný sbor, zpívají farníci. Sám se obléká do bohoslužebných rouch, sám se svléká po službě, sám zpovídá věřící, sám jim podává svaté přijímání. Podrjasník a rjasu nosí stejné od těch dob, co byl postřižen na mnicha (a to je více než padesát let). Nepořizuje si nové. Sám je pere, žehlí i vyspravuje. Sám si připravuje jídlo. Jednou mi vyprávěl, jak si z ženských holínek ušil dobré boty; má veškeré ševcovské nářadí a může tak vyspravit jakoukoliv obuv. Často slouží v různých chrámech, a vidí-li, že má kněz roztrženou řízu nebo felon, říká mu: "Přines to ke mně, a já to opravím..." Žít vedle takového člověka je veliké dobro pro výchovu duše a pro duchovní růst.«
(Připraveno z materiálů na pravoslavie.ru)
Pohřeb patriarchy Pavla
Bělehrad, 20. listopadu 2009
S patriarchou Pavlem se přišlo rozloučit více než 600.000 lidí... Celá událost prošla pokojně, bez jediného incidentu.
Viz též web s pravoslavnými filmy.

Předcházející články o zesnutí patriarchy Pavla na Ambonu:
Jeho svatost patriarcha Pavle odešel k Hospodinu
Metropolita Amfilochij podává zprávu o smrti patriarchy Pavla

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 582 do č. 585)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.