1444

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 762

Administrátor --- 10. 1. 2012
Na okraj velkých křesťanských svátků

NAROZENÍ KRISTOVO

Bůh se stává, čím nebyl, aniž by přestal být, čím byl. Přijímá lidskou přirozenost a ponechává si i přirozenost Božskou. Boží Syn nepřichází o své Božství, leč činí se člověkem. Podle dávného svatootcovského výroku, který má v naší tradici postavení nevyhlášeného dogmatu: "Bůh se stává člověkem, aby se člověk mohl stát bohem." Narozením Božího Syna se změnilo vše ve vztahu člověka s Bohem.

Osoba Pána Ježíše Krista zcela odlišuje křesťanství od všech jiných náboženství. Ten rozdíl není nic povrchního nebo kosmetického, ale jde do té největší hloubky, k samému jádru. Ve všech nekřesťanských náboženstvích by totiž mohly být osoby jejich zakladatelů nahrazeny. Buddhisté by jistě souhlasili s tím, že Buddha, neboli historická osoba jménem Siddhártha Gautama, by mohl být někdo jiný a na podstatu buddhismu by to nemělo žádný vliv. Kdyby nežil Siddhártha, pak by na buddhistické učení mohl přijít někdo jiný a stal by se zakladatelem buddhismu. Podobně by mohli připustit vyznavači islámu, že Alláh, kdyby chtěl, mohl si vyvolit jiného člověka, než byl Mohamed, a pak by byla zakladatelem islamismu jiná osoba a na učení a povaze tohoto náboženství by to nemuselo nic změnit. A to samé platí i pro židovství. Kdyby si Bůh vyvolil jiné lidské osoby, než byl Abraham a Mojžíš, pak to, co skrze ně Hospodin učinil a zvěstoval, vykonali jiní lidé a na starozákonním náboženství by to nic neměnilo. I o ostatních náboženstvích platí stejný princip. Nejsou nutně spojeny s konkrétní osobou zakladatele, která je nahraditelná.

Jenže křesťanství stojí a padá s osobou Ježíše Krista, která je nezastupitelná. Poslání Ježíše z Nazaretu nemohl vykonat žádný prorok ani apoštol. A to nás přivádí k jádru křesťanství. Proč nemohl dílo Ježíšovo vykonat např. Jan Křtitel nebo Šimon, syn Jonášův (ap. Petr) nebo Šavel (člověk, jehož známe jako apoštola Pavla)? Odpověď zní: Protože dílem zakladatele křesťanství nebylo jen učit, porokovat a uzdravovat, ale něco mnohem a mnohem více. Spasitel spojil člověka s Bohem, v jeho boholidské Osobě došlo ke sjednocení Božství a lidství. A svou obětí na kříži a Vzkříšením pak učinil plody tohoto sjednocení přístupné všem, kteří v to uvěří a víru dosvědčí svým životem.

Kdyby se dal ukřižovat praotec Abraham, bohavidoucí prorok Mojžíš, svatý král David nebo některý z proroků či sv. Jan Křtitel nebo apoštol Pavel, pak by to lidem samo o sobě nepřineslo žádný užitek pro spásu. Případů, kdy se nějaký člověk obětoval pro vznešené ideály, není sice příliš mnoho, ale není jich ani málo. Nikdo tím však nedokázal spasit lidstvo ani tím nemohl usmířit člověka s Bohem. Šlechetná smrt žádného člověka nemohla mít ten význam a důsledky jako oběť bohočlověka.

Narození Toho, kdo zůstal Bohem, ale od Panny Marie přijal lidské tělo, je božský počátek díla spásy člověka, které začalo vtělením a kulminovat mělo smrtí a vzkříšením z mrtvých. K tomu se Pán Ježíš narodil, aby zemřel. Od toho okamžiku, kdy Boží Syn přijal od Panny Marie naši nemocnou a hříchem poškozenou lidskou přirozenost, už je jisté, že vtělený Boží Syn jednou jako člověk zemře.

Římsko-katolický teolog v tuto chvíli nebude souhlasit. Podle učení jeho církve Kristus přijal od Marie lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém byla před hříchem Adama a Evy. A proto byl prý Spasitel jako člověk nesmrtelný, tj. nemusel zemřít, kdyby nechtěl. Z toho vyplývá i římsko-katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie ve sv. Anně. Aby totiž mohl Pán přijmout od Marie lidskou přirozenost nezasaženou ještě hříchem, pak i ona musela být nějakým "mimořádným Božím zásahem" navrácena do stavu lidí před hříchem. Taková je logika římsko-katolického učení.

Je to názorná ukázka, jak jedna - zdánlivě nepodstatná - odchylka od víry, odchylka, která může dokonce vypadat jako větší zbožnost, za sebou vleče řadu důsledků v poruchách věrouky a duchovního života. Nakonec to v tomto případě končí teologickými úvahami o Panně Marii jako o "spoluvykupitelce" a lidovou vírou, která klade Matku Boží téměř na úroveň Spasitele.

Vraťme se však k Pravoslaví. Pro pravoslavné křesťany je naopak klíčově důležité, že Panna Marie měla lidskou přirozenost v tom stavu, v jakém ji máme my. Byť byla svatá Panna uchráněna spáchání osobního hříchu (různými životními okolnostmi, které Boží prozřetelnost vytvářela, např. od dětství byla držena stranou od lidské společnosti a přebývala při chrámu, anděl jí nosil pokrm atd.), přesto bylo lidství - stejně jako to naše - nemocné, čili raněné pádem Adama a Evy. A právě toto nemocné lidství od ní přijal Pán, aby je mohl uzdravit. Podle logiky myšlení dávných Otců: co na sebe Bůh při vtělení nepřijal, to nemohl uzdravit a spasit. Tím pádem by to všechno, co nebylo Božím Synem při vtělení přijato do jeho Osoby, až doposavad zůstalo staré a hynoucí. Proto bylo nutné, aby na sebe oblékl lidství v tom padlém stavu, v jakém je dostáváme od rodičů, když se rodíme do tohoto světa.
* * *

Narozením Spasitele přišel na svět meč, který od té chvíle neustále prochází lidstvem a rozděluje je. To připomíná druhý den svátků Narození Páně, kdy při liturgii čteme evangelium o úkladech, které činil Herodes Dítěti, o útěku do Egypta a vyvraždění nemluvňátek, které se staly prvními mučedníky za Krista.

Sám Pán o tom později řekne: "Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni..." (Mat 10,34-35) Kristus zde zbudoval Církev, proti níž se ihned zuřivě postavila všechna ostatní náboženství, která kolem byla, podobně jako Herodes vytáhl do boje proti Kristu, sotva se Pán narodil. Stejně absurdní, jako je obraz krále Heroda posílajícího vojsko proti pár dní starému Dítěti, je pak obraz všech těch etablovaných náboženství, která náhle našla společnou řeč, když se jednalo o hubení křesťanů, kteří nikomu nic zlého nečinili, neměli žádné vojsko, pečovali o nemocné morem (jimž se všichni ostatní báli pomáhat), vedli tichý, vysoce mravný a společensky příkladný způsob života. Na těchto svou obrazech vidíme tu duchovní válku, která přišla do světa s Narozením Spasitele a nepřestane až do konce světa. Turkové na Balkáně, bolševici v Rusku, nejsou ničím jiným než novodobými Herody.

Meč rozdělující lidi na ty, kteří přijmou, co jim Spasitel nabízí, a na ty, kteří se zatvrdí a proti Církvi se staví s nenávistí, tu stále je a i dnes prochází lidskou společností. Moderní Herodiáni vedou svůj boj z ideologické základny, která sama sebe paradoxně nazývá "osvícenstvím" (ač se ve skutečnosti jedná o ďábelskou temnotu). Satanistická podstata dřívějšího i současného osvícenství je patrná už na ateistické či okultistické orientaci jeho stoupenců. A hlavně pak na jejich nenávisti nejen vůči Církvi a křesťanství, ale především vůči čistotě a svatosti. Ne nadarmo pravil jeden ze zakladatelů osvícenství: "Kdyby se např. geometrie stavěla proti lidským vášním a hříchům stejně jako křesťanství, pak bychom stejně jako křesťanství nenáviděli i ji."
Vidíte tu podobnost s Herodem? Morálně rozložený a mravně zvrácený král, který v paranoidních obavách o svou moc vyvražďoval svou vlastní rodinu, ale měl velice rád své psy (v Římě o něm říkali, že na jeho dvoře je lepší být psem než královým synem), dává povraždit čisté maličké děti v celém Betlémě a okolí. Táž nenávist vůči křesťanství je dnes vedena z pozic lidské nemravnosti a hříchů, které jsou zaštiťovány darwinismem a dalšími materialistickými vědami.
Mladá Církev stojí uprostřed ohně nenávisti šlehající z židovského a pohanského okolí - to je pravdivý obraz duchovní situace, která zde nastala Narozením Kristovým. Tento obraz byl někdy poněkud zakryt v dobách, kdy se křesťanství stalo postupně státním náboženstvím. Jenže to bylo jen přechodné zastření duchovní skutečnosti, která stále trvá, a tak bylo jen otázkou času, kdy se ten meč, který tu nikdy nepřestal být, opět projeví reálnými společenskými událostmi. V Byzanci to nastalo po roce 1453. V ruském impériu po roce 1917. Mohamedáni a komunisti odkryli tu duchovní válku, která ve skutečnosti nikdy nepřestala.

Tím nás i tak dojemné a tiché svátky, jako je Narození Kristovo, událostmi popisovanými v evangeliu vedou nejen k maličkému Spasiteli v jesličkách, ale i k uvědomění si širšího rozměru duchovní reality. Ať nás proto nezmatou duchovní jevy, jež se dějí a budou dít v naší společnosti. Pamatujeme vždy na sotva narozeného Ježíše Nazaretského, který už jako kojenec musí utíkat do exilu, neboť hned po jeho narození mu jde světská moc "po krku". Pamatujme, že křesťanům praví Pán: "Nenávidí-li vás svět, vězte, že mě nenáviděl dříve než vás. Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,18-20) "To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět." (Jan 16,33)








Editovat příspěvek č. 761

Administrátor --- 8. 1. 2012
Anglická koleda o sv. Václavu, knížeti českém

Jedna z nejznámějších anglojazyčných vánočních koled se jmenuje:
"Dobrý král Václav"



Dobrý král Václav

1. Náš předobrý Václav král,
z okýnka se díval,
všude sníh už napadal,
celou zemi skrýval.
Měsíc bílé světlo lil,
třpytily se jívy,
z lesa muž se vynořil,
sbíral suché dříví.

2. „Hola, páže, přistup blíž,
pohleď na rozcestí.
Odkud je ten neznámý,
který sbírá klestí?“
„V horách žije, pane můj,
v malé chýšce prosté,
tam, kde potok pramení,
zjara kvítí roste.“

3. „Přines víno, zvěřinu,
ať je všeho dosti,
v jeho chýši ubohé
budeme dnes hosti.“
Venku začal vítr vát,
spaly hradní stráže,
tiše opustili hrad
král a jeho páže.

4. „Pane můj, noc ztemněla,
vítr sílí stále,
bojím se a umdlévám,
nemohu jít dále.“
„Vzmuž se, hochu, musíš dál,
jak ti tvůj král káže,
kráčej dál v mých šlépějích,
nic se neboj, páže.“

5. Sněhem kráčí páže dál,
náhle vůni cítí,
všude tam, kde stanul král,
vonné roste kvítí.
Tak, mí milí křesťané,
dobrý příklad mějme,
jděme v Božích šlépějích,
lidem pomáhejme.


Video a text - Pravoslavný křesťan (facebook)





Editovat příspěvek č. 760

Administrátor --- 6. 1. 2012
Před Narozením Kristovým

Neděle svatých Praotců, neděle svatých Otců

Pro neděli před svátkem Narození je typické čtení rodopisu Ježíše Krista, tj. jmen tělesných předků Spasitele (začíná tím Matoušovo evangelium, Mat 1,1-25). Myslím, že jedním z důvodů, proč je tento kalendářní obyčej v Církvi ustanoven, je každoroční připomenutí věřícím, že Spasitel nespadnul do lidských dějin ani odkudsi z vesmíru ani nějakou náhodou. Ten dlouhý seznam jmen otců a praotců je jak komboskiny (čotky, modlitební uzlíky) vedoucí od prvostvořeného Adama přes tisíciletí lidských dějin až do Betléma oné požehnané doby, od níž počítáme náš současný občanský letopočet. Jsou to jména těch, skrze něž Bůh připravoval spásu člověka. Ať už si to ti lidé uvědomovali či neuvědomovali, ať už byl způsob jejich života hoden tohoto vznešeného poslání či hoden nebyl, ať už jsou tito lidé důstojnými předky vtěleného Božího Syna či nejsou, bez ohledu na jejich lidské kvality a na to, jak se jim život povedl či nepovedl, Bůh je použil, pracoval s nimi v rozsáhlém plánu přípravy záchrany lidstva.

Když na ten seznam jmen, jímž začíná Matoušovo evangelium, hledíme z tohoto úhlu pohledu, vidíme v něm svědectví, že na příchodu Božího Syna Někdo pracoval. Je to Někdo, kdo má dobré úmysly s člověkem, kdo má plán, jak napravit, co první lidé pokazili, a kdo je - abych tak řekl - rozkročen nad lidskými dějinami a může svůj plán uskutečňovat v průběhu tisíciletí, jak míjejí lidská pokolení.

Vidíme, jak se Jeho dílo zcela vymyká lidským možnostem. A to především svými časovými rozměry. Člověk sám není schopen plánovat ani svůj vlastní krátký život, protože neví (a nemůže plně ovlivnit), co se s ním v průběhu života stane, jak se jeho život vyvine, kam ho jeho cesta zavede. Ba ani jeden jediný svůj rok člověk nemůže bezpečně naplánovat, neboť si nemůže být jist, co se s ním stane už za měsíc, zda bude ještě žít, zda ho nepotká nemoc, nehoda atd. A můžeme jít ještě dál - konec konců nemůžeme si se stoprocentní jistotou naplánovat ani týden, a vlastně ani hodinu svého života, neboť kdykoliv se s námi může stát něco, s čím jsme nepočítali, a to včetně nenadálé smrti nebo ochoření či jiných nepředvídaných okolností. Jak by tedy lidé mohli mít plán a uskutečňovat jej přes generace v průběhu celých věků?

Plánování vývoje lidstva a uskutečňovaní tohoto plánu napříč staletími - to je myšlenka, která fascinuje např. svobodné zednáře, jejichž bratrstvo se chce podobat Bohu, ba, antikristovsky konkurovat Jeho dílu. A tento pyšný záměr překonat omezení, které Bůh položil lidskému zlu a které tkví v omezení délky života člověka, přitahuje lidi ovládané pýchou k účasti na zednářském budování jejich stavby. Nicméně vidíme, jak žalostným napodobením Božího díla je upachtěná snaha zednářů, a navíc víme, že Bůh se jim směje a boří všechny stavby, které jsou založeny na lidské domýšlivosti a touze po velikosti (Babylonská věž); trosky pak andělé odklízejí do propasti spolu se vším, co se prostě nehodí jako materiál k budování věže spásy člověka (viz prvokřesťanské zjevení Hermovi).
Je tedy zřejmé, že seznam praotců a otců končící Narozením Ježíše Krista, je vlastně dokladem Boží práce, je to otisk Boží ruky v našich dějinách. Víme, že Bůh ihned po zradě Adama a Evy a po jejich odchodu z ráje začal připravovat nápravu. Jenže aby nezmařil lidskou vůli a neporušil lidskou svobodu, musel sám sestoupit mezi nás jako jeden z nás, a tady jako člověk napravit, co Adam jako člověk pokazil. A pro uskutečnění přípravy k tomuto dílu byla potřeba větší část dosavadních dějin lidstva. Bylo nutno dovést lidská pokolení až do takového stavu, kdy se mezi nimi nalezlo dost jedinců, kteří byli schopni uvěřit, přijmout dílo spásy, vstoupit do Církve a dosvědčit svou víru před světem.

A k tomu vedla opravdu dlouhá cesta. Bůh vybral jeden národ, navštěvoval jej, vyvedl z otroctví, dal mu Zákon, svěřil mu zaslíbenou zemi, chránil před nepřáteli, posílal mu proroky, ale také jej trestal za vzpurnost a vydával do zubů nepřátel, aby jej upevnil ve víře. Víru tohoto vyvoleného národa šířil i mezi pohany. Národ však stále kolísal, odpadal k mnohobožskému pohanství, a pak zase k formalismu... Přesto však rostla v lidstvu touha po jediném Bohu a zhnusení nad marností a daremností pohanských náboženství a jejich jalového modloslužebnictví. Tak nadešel čas, kdy na světě byl už malý ale dostatečný počet těch, kteří naplní Církev Kristovu a budou svědčit o Spasiteli a jeho Království pokoje - i prolitím své krve.

O tom, že Bůh zbytečně neprodléval a poslal Spasitele hned, jakmile to umožňoval stav přípravy lidstva, vydávají výmluvné svědectví dějiny prvotní Církve. Prakticky okamžitě poté, co Kristus uskutečnil dílo spásy a na apoštolech vybudoval Církev, postavily se všechny okolní síly tehdejší společnosti proti křesťanům. Začalo to nejukrutnější pronásledování vedené ze všech stran s jediným úmyslem - vyhladit křesťanství. Na Církev čekala tři staletí totální likvidace. Sami židé, vyvolený Boží lid(!) byl prvním lítým pronásledovatelem křesťanů a teprve po nich pohané. A uprostřed tohoto spalujícího ohně vidíme stát malé stádečko věřících. Kdyby Kristus přišel o sto let dříve, nebylo by bývalo bylo připraveno ještě ani to malé stádečko, které by mohlo vytvářet Církev. Teď už chápeme, co bylo obsahem té práce, kterou Bůh činil, aby připravil lidstvo na příchod Spasitele. Tato práce je v evangeliu stručně a symbolicky představena jako rodopis Ježíše Krista, seznam praotců a otců, leč ve skutečnosti je za tím mnohem a mnohem více.

Většina lidských dějin proběhla před příchodem Ježíše Krista a byla tedy zasvěcena Božímu plánu přípravy pro Narození Spasitele a pro jeho dílo spásy člověka. Dějiny po Kristu jsou už jen takovým "dovětkem" za historií lidstva. My sice sebevědomě vnímáme tzv. "dobu moderní" či "postmoderní", jako by to bylo centrum lidských dějin, ale to je zase jen ta lidská pýcha. Naše doba je v porovnání s lidskými dějinami jen nepodstatným mžikem. A svým způsobem života je naše století čímsi, co je naprosto nesourodé s celou lidskou minulostí; ano, posledních sto let je jakoby vykloubeno z dějin, je vlastně anomálií.
A nejde jen o způsob života, který je ovlivněn stroji a moderními technologiemi, jde také o množství zla, které poslední století přineslo na planetu a které je nesouměřitelné s čímkoliv v minulosti. Ještě nikdy netrpělo tolik lidí na světě hladem a nemocemi, ještě nikdy neumíralo tolik lidí ve válkách, jako v posledních sto letech. Kdyby nějaký člověk z doby před tisíciletími měl možnost uzřít průběh posledního století, byl by zděšen tímto peklem na zemi... Jenže moderní člověk to nevidí, je okouzlen svými hračkami.
Abychom se však vrátili k probíranému tématu. Bůh před příchodem Kristovým pracoval nad lidskými dějinami a nepřestal pracovat ani po Kristu. "Můj Otec stále pracuje, i já pracuji," pravil Pán Ježíš židům. Boží dílo lidské spásy se i nadále koná - a to v Církvi. Zde je nemocnice, kde se pracuje na uzdravení umírajících; zde je Boží laboratoř, kde se léčí a očištěním proměňují lidské duše. Zde sestupuje Božská blahodať, aby působila na člověka a posvěcovala jej. Zde při svatých liturgiích přichází sám Pán, aby sloužil člověku. Vždyť On praví každému: »Od nikoho nic nežádej, já budu pracovat. Vždyť jsem přišel, abych ti sloužil, nikoliv abych byl obsluhován« (viz Jan Zlatoústý, příspěvek č. 209).

Tentýž Bůh, který pracoval v době starozákonní, pracuje dodnes. Svědectvím jsou zástupy svatých a spasených, jimiž se plní nebe v posledních dvou tisíciletích. Kdybychom dnes chtěli napsat svědectví o Božím dílu nad dějinami - a to v průběhu éry po Narození Kristově, pak bychom místo seznamu otců a praotců vypsali seznam křesťanských svatých (každý pravoslavný kalendář je takovým dokladem). Ano, pro dobu novozákonní jsou knihy s životy svatých tím, čím byly pro dobu starozákonní rodopisy od Adama, zápisy o předpotopních i popotopních pokoleních, vyprávění o životech svatých patriarchů, králů a proroků, záznamy osudů izraelského národa - zapsaná i nezapsaná svědectví o Hospodinově díle s lidmi.

A svou blahodatí Bůh pracuje jak nad celými novozákonními pokoleními, tak i nad každým křesťanem zvlášť. Každý z nás by měl být schopen vydat své svědectví, jak Bůh vstoupil do jeho života a jak proměňuje jeho život a hlavně jeho nitro.

















Editovat příspěvek č. 759

Administrátor --- 4. 1. 2012
Doporučujeme ke shlédnutí

Pozvánka na výstavu bulharských ikon v Praze


Bulharská ikona Zvěstování (z výstavy)

Na Pražském hradě je ještě do 31. 1. 2012 otevřena výstava "Klenoty bulharských ikon". Návštěvníka překvapí krásou a duchovní hloubkou vystavených ikon, zhotovených z velké části v byzantském stylu. Je zde ovšem zastoupen i pozdější styl ovlivněný barokem, ale i ten zaujme upřímností lidové zbožnosti, která se v něm odráží.

Výstavu najdete v Rožmberském paláci (jdeme-li od chrámu sv. Víta k Zámeckých schodům, je to po pravé straně pod odbočkou do Zlaté uličky. Ve dvoře pak doleva.)

Více informací najdete zde.











Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 759 do č. 762)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz