Ambon
Administrátor
--- 25. 10. 2012
Je libo do Vaší knížky autogram, z něhož kape lidská krev?
Osoba označovaná jako "Balkánská řeznice" podepisovala v Praze svou knihu
Madeleine Albrightová v Praze: „Jste váleční zločinci"
23. 10. 2012 ve večerních hodinách proběhla v Paláci knih Luxor autogramiáda nové knihy Madeleine Albrightové „Pražská zima". Akce se zúčastnilo několik aktivistů z občanského sdružení Přátelé Srbů na Kosovu, kteří připravili pro bývalou ministryni zahraničí USA plakáty s fotografiemi volně stažitelnými z internetu, předložili je paní Albrightové a slušně ji požádali o jejich podepsání, což okamžitě vyústilo v agresivní zásah ochranky.
Neschopnost adekvátně a důstojně reagovat na kritiku. Tak by se dala popsat reakce bývalé ministryně zahraničí USA Madeleine Albrightové poté, co jí členové sdružení předložili k podpisu plakáty s kolážemi fotografií kosovských telekomunikací, první dětské oběti tzv. humanitárního bombardování, tříleté Milice Rakić, srbských utečenců z Chorvatské Krajiny a militantních muslimských dobrovolníků v armádě Bosny a Hercegoviny. Madeleine Albrightová byla viditelně rozrušená, plakáty podepsat odmítla, na aktivisty volala: „Vy jste váleční zločinci!" a „Get out!" a nařídila jim okamžitě opustit prostor Paláce knih.
„Madeleine Albrightová ze své funkce ministryně zahraničí USA prosadila bombardování Svazové republiky Jugoslávie v roce 1999 letadly NATO bez mandátu OSN, podpořila džihád v Bosně v letech 1992-1995, manipulovala s fakty kolem Srebrenice a osobně vydělala na privatizaci kosovských telekomunikací. Měla by za svá politická rozhodnutí nést následky a přiznat zodpovědnost za krveprolití, která si vyžádala několik tisíc civilních obětí", vysvětluje jeden z účastníků a člen občanského sdružení Daniel Huba, proč přinesl na autogramiádu plakát k podpisu.
Poté, co byly Madeleine Albrightové předloženy připravené plakáty s fotografiemi, zasáhla ochranka knihkupectví Neoluxor a několik aktivistů bylo bezdůvodně fyzicky i verbálně napadeno. Ze strany organizátorů autogramiády padaly opakovaně výrazy jako „zku...vení bolševici", což někteří z aktivistů ze sdružení, které spojuje členy napříč politickými stranami a přesvědčením, považují za urážku a budou žádat omluvu.
Členové sdružení se poté dostavili na místní oddělení policie, kde popsali neadekvátní chování zaměstnanců knihkupectví Neoluxor. Policie nyní prověřuje, zda ze strany zaměstnanců knihkupectví nedošlo k překročení pravomocí a zda se svým agresivním zásahem nedopustili přestupku proti občanskému soužití nebo veřejnému pořádku.
Občanské sdružení Přátelé Srbů na Kosovu zásadně nesouhlasí s neprofesionálním přístupem ochranky Knihkupectví Neoluxor, který připomíná totalitní praktiky, odporuje zásadám demokratické diskuze a názorové plurality.
Tento text byl připojen k videu na Youtube
Jádro skupiny (protestující v Luxoru) tvořili čeští občané, kteří se před týdnem vrátili z poznávací cesty po Kosovu. Cílem cesty bylo umožnit zájemcům, kteří tam ještě nebyli, seznámit se na vlastní oči s tím, jak se tam žije nealbánským menšinám. Pro všechny účastníky zájezdu to byla naprosto otřesná zkušenost. Není pochyb o tom, že dnes na Kosovu dochází pod dohledem tzv. mezinárodního společenství k postupnému vymazávání a vyhlazování všeho, co nějak souvisí se srbskou kulturou a náboženstvím. Kosovo jako právní stát je čirá fikce. Jasným příkladem jsou majetková práva. Pro Nealbánce neplatí. Albánci si zabrali domy, byty, pole a lesy, které patřily Nealbáncům. Nikoho to nezajímá. Nealbánci jsou pod neustálým tlakem ze strany albánských extrémistů. Kosovská policie incidenty šetří a šetří, ale nic z toho. Druhým cílem cesty bylo předat humanitární pomoc v srbských enklávách. Byla to moje třetí cesta na Kosovo.
Výňatek ze souvisejícího článku na Britských listech, kde je též možno srovnat, jak o incidentu "informovaly" Lidové noviny.
-------
Zdá se, že na tom, co M. A. provedla Srbům a Kosovu, ještě i pěkně vydělává, viz zprávu z tisku:
Bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová a další významní američtí politici skupují klíčové podniky v Kosovu. Informoval o tom chorvatský deník Jutarnji list.
Společnost Albright Capital Management, jejíž vlastníkem je Albrightová, se údajně s dalšími osmi společnostmi účastní privatizace kosovského Telekomu. Podle zákulisních informací je prý výběrové řízení ušité na míru právě firmě Albrightové, která se výrazně angažovala v řešení otázky nezávislosti Kosova.
Albrightová už loni vydělala 20 milionů eur (485 milionů korun) díky prodeji vlastnického podílu v telekomunikační firmě Ipko slovinskému Telekomu.
Podle chorvatského deníku je americký vliv v Kosovu obrovský už od roku 2000. Například generáln NATO Wesley Clark, který velel spojeneckým operacím při kosovské krizi v roce 1999, se chystá koupit hnědouhelné lignitové doly a zabývat se výrobou kapalného paliva z tohoto méně kvalitního uhlí.
Myslím, že o informaci není potřeba pochybovat, zvláště když tak nepříjemné zprávy přinesly (Lidovky)
-------
Žena, o níž je řeč, zřejmě uchystala světu nejednu krvavou lázeň.
Doporučuji Vaší pozornosti její vlastní slova, která po úvaze pronesla a otiskla. Asi si pamatujete, jak byly Irák uvaleny sankce pro údajnou přítomnost zbraní hromadného ničení, které tam prostě nebyly. Albright o tom sama napsala v knize Madam Secretary: When asked by (Leslie) Stahl, "We have heard thet half a milion childrren have died (as result of sanction). I mean, that´s more children than died in Hiroshima. And, you know, is the price worth it?" Albright replied: "I think this is a very hard choice, but the price - we think the price is worth it."
Český překlad tohoto záznamu jejího interview s Leslie Stahlovou: "Slyšeli jsme, že kvůli sankcím zemřelo půl milionu dětí, to je více dětí než zemřelo v Hiroshimě. Stálo to za to?" Albrihtová odvětila: "Myslím, že to byla velmi těžká volba. Ale cena? Myslím, že to stálo za to."
(Mimochodem, Havel jí chtěl předat prezidentský úřad ČR.)
(Z přednášky dr. F. Koukolíka, neuropatologa)
--------
A ještě jeden výňatek:
... Vedle statisíců předčasně zemřelých iráckých dětí do pěti let věku, za jejichž smrt nese Albrightová neopomenutelný díl viny, by neměly chybět ostatní oběti zahraniční politiky USA, a to od ledna 1997 až do ledna 2001, kdy „Madla“ stála v jejím čele.
V druhé polovině 90.let vrcholila protipovstalecká kampaň turecké armády namířená proti kurdům ... Tato kampaň zahrnovala bombardování, rabování, masakry civilistů, znásilňování, plenění – to vše s vojenským tréninkem a diplomatickým krytím Clintonovy administrativy, která Ankaře posílala zbraně v hodnotě 800 milionů dolarů ročně ... Turecká armáda byla v té době až z 90% závislá na amerických zbraních ... Tři miliony Kurdů byly násilně vysídleny z domovů, až 4000 vesnic a osad bylo bombardováno, evakuováno a zničeno (sedminásobný počet vesnic, jež zničily srbské polovojenské oddíly a bombardování NATO v Kosovu – pozn. aut.) Oficiální zdroje uvádějí 30.000 usmrcených Kurdů ... v letech 1984 až 1999. Jiné prameny uvádějí 50 000 zabitých. Avšak většina zvěrstev, zmasakrovaných a vysídlených padá na vrub militaristickému entuziasmu Clintonovy vlády s Madeleine Albrightovou v popředí.
Spojené státy a Velká Británie v roce 1999 až do hořkého konce podporovaly indonéská zvěrstva ve Východním Timoru, který již od roku 1975 přišel téměř o třetinu své populace v důsledku indonéské invaze, již Bílý dům posvětil a zásoboval zbraněmi. Ještě před masivním zářijovým útokem indonéských okupačních sil v roce 1999, který vypudil 85 % Východotimořanů z domovů, byly během osmi měsíců povražděny tisíce osob. Přestože se Madeleine Albrightová před tiskem a kamerami bila za práva Východotimořanů, indonéští katani během září toho roku zničili 70% země – předtím než Clintonova vláda indonéským generálům oznámila, že je „game over.“Ani kvůli Východotimořanům si Madeleine Albrightová nevysloužila ani nadávku, ačkoliv i v tomto případě šlo o skutečně barbarské zločiny. Avšak zde není výčet hrůz, jež má tato „dáma“ jako bývalá šéfka americké diplomacie na svědomí, u konce.
(Zdroj: Britské listy)
P.S.
Tak přeji všem, kteří si nechali "krvavou Madlou" podepsat její dojemnou knížku, krásné večery při čtení pod lampou a pak sladké sny...
Administrátor
--- 25. 10. 2012
Nový překlad
O převtělování čili reinkarnaci
Na rozcestníku Alexej Ilijič Osipov nový text: O převtělování
Administrátor
--- 21. 10. 2012
Zprávy z církve
Volba nového pravoslavného biskupa na Slovensku v Prešově
Novým prešovským biskupem byl zvolen 34-letý jeromonach Rastislav, rodák ze Sniny. Celkem byli tři kandidáti. Pozvaných bylo 220 delegátů ze všech farností prešovské eparchie (z každé církevní obce duchovní a jeden laik). Voleb se zúčastnilo 192 delegátů. Ve třetím kole voleb zvolilo výše jmenovaného v tajném hlasování 83 % voličů.
Vysvěcení a intronizace má proběhnout 18. listopadu v Prešově.
Další odkazy:
Prešovská pravoslávna eparchia má nového biskupa (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava (video)
Pravoslávni veriaci zvolili za biskupa otca Rastislava
Administrátor
--- 19. 10. 2012
Jak funguje modlitba
O modlitbě pro moderního člověka
Úvodem - proč je dnes potřebné rozebírat téma modlitby
Jednou z věcí, které církev ne vždy umí dobře zpracovat, je skutečnost, že má před sebou lidi dnešní doby, kteří jsou svým vzděláním, formací, rozhledem, myšlením, vnitřním světem poněkud jiní než lidé středověku. Pojem "středověk" rozhodně nepoužívám v pejorativním smyslu (vše, čím se chlubí postmoderní člověk, že má navíc v porovnání se středověkým, může být vnímáno jako výhoda či jako handicap - záleží na úhlu pohledu). Skutečností je, že modernímu člověku většinou nestačí říci holou větu: "Kristus tě spasil." Zatímco starověkému člověku sama taková zpráva mohla změnit život (možná proto, že byl vnímavější a hlubšího myšlení), současný člověk touží pochopit. Dnešní lidé většinou potřebují rozumět, aby mohli věřit. A platí to hlavně pro potřebu současníků porozumět základním principům naší spásy - uchopit svým rozumem, jak to vlastně tak přijde, že jsme spaseni; stejně to platí i pro chápání smyslu a funkce modlitby, eucharistie a všeho, co se v církvi děje.
Dříve lidé spíše nejprve uvěřili a důsledkem toho bylo porozumění. Dnes je to naopak. Můžeme dlouze diskutovat o tom, zda je to dobře nebo špatně, ale trvat na tom, že naši současníci musejí způsobem svého myšlení napodobit starověké věřící, by bylo ignorancí nebezpečnou pro současný duchovní život i pro misii Církve. Prvokřesťanská doba je samozřejmě věčnou inspirací pro církevní život, jenže jak plynou staletí a mění se lidská společnost, okolnosti i formace lidské osobnosti, tak se i Církev vyvíjí - nemění se ve své podstatě, ale rozvíjí se její život (jako dítě při růstu mění některé parametry a rysy své podoby, ale zůstává stále tím samým jedincem).
Pokusy některých západních církví přehlížet základní rysy charakteristické pro myšlení a chování současného moderního člověka, a násilně se vracet do církevních reálií daných mentalitou lidí doby prvokřesťanské, končí pravidelně tragikomicky. Vidíme to především na tzv. letničním hnutí, které zplodilo mnoho církviček a sekt, a zároveň se stalo jakousi sekcí v církevním životě prakticky všech starších západních církví. Při návštěvě takových shromáždění máme pocit, že jsme se ocitli někde v ústavu pro choromyslné (mimochodem, právě před tím varuje apoštol Pavel 1.Kor 14,23) či snad na ještě smutnějším místě... Lidé se chovají nenormálně, nedůstojně, křičí, poskakují, chrlí ze sebe nějaké neartikulované blábolení, koulejí očima, kroutí se, válejí se po zemi. A takové běsnění je zde prohlašováno za modlitbu. Spatříme tam exaltované emoce, chování vymknuté kontrole, divoké pohyby (všechno, co svatí Otcové považují za neslučitelné s opravdovou modlitbou a duchovní střízlivostí). A co je na tomto dobrovolném zřeknutí se rozumu zvláště pozoruhodné, je skutečnost, že se to vše prohlašuje za dílo jakéhosi "svatého ducha". Pravoslavný křesťan tam však zřetelně vidí působení démonů či vyslovenou posedlost. Na druhé straně je nutno chápat, že tento nenormální způsob "modlitby" vznikl mj. jako extrémní reakce na studené, strohé bohoslužby, které spíše než živý vztah s Bohem připomínaly administrativní výkon prováděný při nějakém úředním zasedání. Tzv. padesátniční hnutí je projevem žízně po duchovních zážitcích, žízeň toho, kdo je na poušti. (Jako ilustrace k tomuto tématu jsou u nás ke shlédnutí některé videodokumenty.)
Pro pravoslavné křesťany má zásadní význam držet se pevně učení svatých Otců o duchovním životě, modlitbě i o teologii, studovat toto učení a zároveň je aplikovat aktuálně pro současného člověka. Proto je důležité číst také knihy současných starců, kteří dokázali na základě vlastní duchovní zkušenosti aktualizovat učení svatých Otců. Za všechny takové starce můžeme bez obav jmenovat starce Paisije Svatohorce, uznávaného celým pravoslavným světem. (Při výběru literatury je nutno mít na paměti, že dnes vyšlo do světa mnoho lži-starců a slepých duchovních vůdců, jimž jsou publikována jejich díla, a je tedy záhodno zkoumat, zda je autor knihy, z níž se chceme něco naučit o duchovním životě, uznáván v pravoslavné církvi všeobecně nebo jen v kroužku svých ctitelů.)
Všichni chápeme, že významnou součástí křesťanství, duchovního a církevního života je tajemství, které je nesdělitelné slovy. To je oblast, s níž člověk komunikuje vírou, která je jednou z poznávacích schopností lidské duše, a důvěrou v Boží zjevení, jemuž se rozum člověka podřizuje. Je to tajemství Božího království, kde se hovoří nevypravitelnými slovy - naším pozemským jazykem o něm nelze mluvit. Nicméně podobně jako ledovec má sice většinu své masy skrytu pod hladinou, leč pětina je nad vodou a je viditelná, tak i v křesťanství mnoho z oblasti víry a tajemného života sice nelze vysvětlit a pochopit, avšak není toho na křesťanství zase tak málo, co vysvětlit a pochopit lze.
Ano, byly to krásné dřevní doby, kdy většině křesťanů stačilo prostě přijmout do srdce základní linii evangelijního příběhu a vyznávat pár tezí víry, a jejich duše duchovně rozkvétaly dle míry jejich zbožnosti, očištění a horlivosti. Leč dnešní doba je krásná zase tím, že můžeme lidem předkládat učení svatých Otců, které dříve bylo spíše majetkem mnišstva a teologické elity. A toto učení odpovídá na všechny hluboké otázky současníků. Ve světle svatootcovského učení mohou i dnešní lidé chápat hluboké pravdy Evangelia.
Je povzbuzující, že všude po světě pravoslavná církev stále chápe význam svatootcovské tradice a dle svých sil a možností ji na každém místě spolu s Evangeliem hlásá jako aktuální učení a zvěst o Bohu a o člověku. Např. v Rusku se tím zabývají duchovní i teologové, mj. zde občas citovaný prof. MDA Alexij Osipov, který se neustále pokouší vykládat učení svatých Otců aplikovaně na naši dobu. Při každém takovém díle je samozřejmě možné a přirozené dopustit se snad někde omylu či nepřesné úvahy, ale v celkovém rozměru je to veledůležitá součást spektra hlasů, jimiž se církev obrací k moderním lidem.
* * *
V tomto kontextu mne potěšil dotaz, který byl zaslán na Ambon a týkal se modlitby. Dal by se přetavit a zkrátit do jednoduché otázky: "Jak funguje modlitba?" Dotaz se týká tak elementární součásti našeho duchovního a církevního života, že ji možná zapomínáme vysvětlovat. Ztrácíme ze zřetele, že člověk tohoto století potřebuje rozumět tomu, k čemu vlastně je modlitba, jak má vypadat, jaká je její funkce atd. Stále jen opakujeme lidem: "Modlete se, modlete se! Tady máš modlitebník a čti modlitby večerní, jitřní a pro různé každodenní situace. Opakuj Ježíšovu modlitbu. Kup si čotky a začni - stokrát, dvěstěkrát, tisíckrát. Poutník, o němž se píše ve známé knize, se ji modlil deseti tisíckrát. Na světě není nic důležitějšího než modlitba." Stačí však vždy jen takové výzvy a rady?
Většina křesťanů uznává, že modlitba je cosi zásadního pro duchovní život, a tak se o ni upřímně snaží. Rozhodně nechci snižovat jejich úsilí, ale přesto si dovolím podotknout, že by každý měl projít nějakým úvodem, zasvěcením do modlitební praxe. Samozřejmě, lidské srdce se umí modlit samo od sebe a křesťana učí Duch Svatý se modlit a sám se za nás přimlouvá (Řím 8,26), a vlastně se v něm, jako v chrámu, modlí. Přesto z reakcí a dotazů věřících vidíme, že smyslu modlitby rozumějí jen částečně (např. viz dotazy: proč mne Bůh nevyslyšel?, neuzdravil?; anebo tak soudím dle obsahu modliteb věřících, kteří často prosí Boha za věci druhořadé a jen zřídka je napadá modlit se za to, co je opravdu důležité pro spásu).
* * *
Leč nyní už pojďme k vlastní stati o modlitbě; nejprve k základnímu teologickému zdůvodnění modlitby.
Tím, že Bůh stvořil člověka, omezil svou vlastní svobodu. Lze to snadno pochopit na podobenství: když někoho pozvete do svého domu a dáte mu tam svobodu chovat se v určitých mezích dle svého; tím samozřejmě zúžíte svou vlastní svobodu, neboť se zříkáte některých práv, která jako majitel domu máte. Bůh se při stvoření svobodného člověka zřekl práva zasahovat do jeho života - ve smyslu manipulace s člověkem, neboť nechce mít člověka jako loutku. To je výchozí a plně biblický základ našeho uvažování o vztahu člověka a Boha.
Když Bůh zasahuje, tak je to vždy - obrazně řečeno - zvenku, např. prostřednictvím okolností, které mají člověka dovést k pochopení nebo k úsilí, nebo zasahuje svou prozřetelností (to když současné lidské možnosti a schopnosti nedovolují smysluplnou naprostou autonomii člověka) a nakonec zasahuje skrze spolupráci s člověkem, např. formou vyslyšených modliteb či zázraku - za předpokladu, že si člověk tuto spolupráci alespoň částečně uvědomuje, podílí se na ní a souhlasí s ní.
Modlitba tedy v jádru není jen sdělováním Bohu, co bychom si přáli, aby pro nás učinil. Bůh pochopitelně ví, co potřebujeme, a chce nám to dát. Jenže se zřekl svobody dávat nám, co sám uzná za vhodné, kdykoliv vidí, že něco potřebujeme. Potřebuje naši spolupráci, kterou je mj. i modlitba. Aby nám mohl dávat, musíme o to prosit. Není to akt ponižování člověka do nedůstojné role prosebníčka, ale naopak povýšení člověka na svobodného partnera Boží všemohoucnosti. Neboť máme moc Bohu nějaké konání povolit či nepovolit. Dokonce v některých případech i přimět Boha ke změně jeho vůle (ilustrace k tomu jsou v Bibli, např. Exod 32,7-14 nebo Luk 11,5-10).
Nejpřiléhavěji to vystihují slova Páně: "Hle, stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou." (Zjevení Janovo 3,20)
Modlitbou tedy spolupracujeme s Bohem a otevíráme mu možnost nás obdarovat. Existují však situace, kdy se naše přání střetává s Boží vůlí. Naše zření je omezeno na přítomnost, kdežto Bůh vidí do budoucnosti a zří, kam vedou cesty, na které bychom rádi vykročili. Často nám tedy odepře splnění přání, protože jinak by to znamenalo vydat se cestou, která by pro nás nebyla prospěšná. Dalším rozdílem mezi viděním člověka a zřením Božím je rozdílné hodnocení toho, co je pro nás prospěšné. Z hlediska člověka je většinou prospěšné to, co spatřuje jako bezprostředně užitečné. Bůh hledí do budoucnosti a vidí celý život a osud člověka. Vidí krátkost pozemského života a věčný život posmrtný. A tak se zde na zemi k nám chová s ohledem na náš věčný osud. Čili chce pro nás věčnou spásu - a to i za cenu pozemského utrpení, je-li součástí naší cesty do nebeského království.
* * *
"Bůh jest Hospodin a zjevil se nám!" zpívá církev. Nyní pár slov o tom, co je nutným předpokladem správné modlitby.
Modlitba je tedy spojení s Bohem. Spojení v součinnosti, synergii čili spolupráci. Proto má modlitba několik základních předpokladů. Prvním je víra - víra, která se zakládá nikoliv na lidské fantazii, ale na Božím zjevení. Toto zjevení nám zprostředkovává především Bible - hlavně její srdce - Evangelium. Tam se nám otevírá duchovní pohled na Toho, kdo se zjevil a ke komu se modlíme. Tím, kdo se tu zjevuje, je vtělený Bůh - Ježíš Kristus. Za důležité považují pravoslavní, že víra - aby měla spasitelnou sílu - nesmí být porušená. Vždyť Pán Ježíš o sobě pravil, že je Pravda. Tedy jedině pravdivá víra nás může spojovat s Tím, kdo je Pravda. Proto chrání pravoslavní svou věrouku před všemi novotami či škrty.
Víra pro nás není cosi abstraktního ve smyslu - co není vidět, tak v to můžeme alespoň věřit. Nic takového! Víra nám připomíná slovo vidět, zřít čili poznávat. V Boha věříme, protože jsme ho z jeho zjevení poznali. Víra tedy značí znát. Poznat z Evangelia a dále více poznávat z osobní duchovní zkušenosti (pozor nepřehodit pořadí - nejprve Evangelium a na něm se teprve buduje osobní duchovní zkušenost, kterou hodnotíme vždy podle kritérií daných Evangeliem).
Druhým předpokladem opravdové modlitby je duch pokory a pokání. Samotné formální poznání Boha nestačí ke komunikaci s ním, resp. k modlitbě. Satan Boha výborně zná (jak praví A. Osipov - i ten nejmenší prašivý běsík ví o Bohu více, než všichni profesoři teologie), ale je mu to k ničemu. Toto poznání (resp. tento druh víry) ďábla s Bohem nespojuje ani mu nepřináší spásu; i přes všechno své poznání je ďábel největším a lítým Božím nepřítelem. To, co dává modlitbě sílu a moc, aby nás spojovala s Bohem, je kromě víry právě pokora a pokání (což jsou vlastnosti, které ďábel nemá a štítí se jich).
Získat pokoru a pokání je základem křesťanského duchovního života a každé pravdivé duchovní zkušenosti! Bez nich je to jen hra na duchovnost či fantazie a snění, nebo psychologický (v horším případě psychiatrický) fenomén, v nejhorším případě divadlo, které věřícímu uchystali démoni. Získat tyto kvality je skutečným oříškem, který louská věřící v podstatě celý svůj život. Ta tvrdá skořápka lidského egoismu a démonické pýchy však skrývá sladké jádro blažené pokory. Základem tohoto díla získávání pokory je učit se neodsuzovat nikoho. Základem pokání je provést nelítostný soud nad sebou: obvinit se, usvědčit se a odsoudit se ve svém srdci před Bohem, který vidí, co je skryto.
Důležité pro duchovní život je naučit se správnému smýšlení. Správně uvažovat o Bohu i o člověku. Uvědomit si své hříchy a svou naprostou nedostatečnost - čili svůj pravý stav. Kdo přijímá svaté Tajiny a často se zpovídá, nemusí se bát, že by kvůli nazření svých hříchů upadl do depresí (je to vyzkoušeno). K tomu nám neocenitelným způsobem slouží čtení modliteb sestavených svatými Otci (viz např. plné pravidlo pravoslavných večerních a jitřních modliteb PDF zde). Do znění těchto modliteb totiž jejich svatí autoři otiskli stav své mysli. Jako se pečetidlo otiskuje do horkého vosku, tak otiskli Otcové do slov modlitby svou mysl a své srdce očištěné od vášní a osvícené nestvořeným světlem Boží blahodati. Proto jsou ty texty tak cenné. Je v nich obsažen způsob myšlení osvícených Božích lidí; jinými slovy: na těchto textech vidíme, jak uvažují svatí. A když tyto modlitební texty zbožně přednášíme (tedy pokud je čteme pozorně, nikoliv bezmyšlenkovitě drmolíme), tak se svatootcovský duch a způsob myšlení z nich otiskuje do naší mysli. Pravidelným čtením těchto textů se stává jejich uvažování i naším uvažováním, a to nám může velice urychlit postup na duchovní cestě.
Smýšlíme-li s pokorou a pokáním o sobě, a s láskou a zbožnou bázní o Bohu, jak nás to ve svých modlitbách svatí učí, pak dostává naše modlitba správného ducha. Modlitba bez pokory a modlitba s pokorou se od sebe duchovně liší stejně, jako hostina bez soli a se solí. Pozveme-li k sobě domů krále a předložíme-li mu velice drahé jídlo, leč bez soli, nedočkáme se ani chvály a milosti.
Tím, že v modlitbě vyznáváme své hříchy a svou nemohoucnost a zároveň vzýváme Boží pomoc, vlastně vyznáváme pravdu o člověku a o Bohu. A tímto poznáním pravdy, přijetím pravdy, sjednocením se s ní a jejím vyznávání vstupujeme do díla pravé modlitby, která má sílu spojit člověka s Bohem. Tehdy se nitro člověka naladí na "správnou duchovní frekvenci" a naváže kontakt s Bohem, podobně jako rádio naladěné na vlnu žádané stanice (jak říká starec Paisij, který byl za války spojařem).
V duchovním díle nesmíme ani v nejmenším spoléhat na žádné své "zásluhy" (to slovo by snad měl pravoslavný křesťan vymazat ze svého slovníku). Všechny naše ctnosti a duchovní zápasy jsou totiž před Bohem úplně bezcenné, pokud nás nepřivedly k pokoře, vysvětluje sv. Izák Syrský. Žádná dovednost, schopnost ani dar, nic není tak velikého, jako když člověk vidí sám sebe jako nejnižšího ze všech stvoření (tak to vyplývá z Pateriku, avva Sisoj).
* * *
Emoce, představy
Pro skutečný, tj. realistický duchovní život je charakteristickým rysem duch střízlivosti. To znamená utíkat od jitření emocí a naprosto se vyhnout vytváření jakýchkoliv představ o Bohu či o duchovních věcech. Všechny naše představy budou totiž nutně falešné, takže jimi zasejeme faktor lži do svého duchovního života. Snaha o očištění srdce je neslučitelná s vyvoláváním emocí, které ve skutečnosti nejsou kvůli stavu našeho srdce nikdy úplně čisté. Pokoušet se očistit nitro a při tom v sobě jitřit city znamená totéž, co jednou rukou budovat a druhou zase bořit. Nemluvě o tom, že i emoce v sobě nesou duchovní falešnost, mají tendenci vydávat se za duchovní život, a tím úplně zastřít skutečný duchovní život, který nemá se emocemi nic společného. Proto staví Otcové varují: žádné emoce, žádné představy, jinak se skončí duchovní život dříve, než začal a změní se na fantazie a snění. Utíkejme jako před ohněm od všeho, co se tváří jako duchovní, ale nese nějaké rysy sentimentality. (O nebezpečí, kdy sentimentalita nahradí duchovnost, viz A. Osipov.)
Kritériem modlitby pak (po výše vzpomenutých) je ještě pozornost. Nemáme-li pozornost a dokonce se o ni ani nesnažíme, pak je naše modlitba spíše rouháním (sv. Ignatij Brjančaninov).
Bohoslužby
Starci říkají, že účast na Božské liturgii je pro křesťana zcela nezbytná. Nelze ji nahradit žádnou osobní modlitbou. I ve dvacátém století máme dost příkladů svatých starců, kteří dosahovali nejvyšších úrovní duchovního zření, a neuměli si představit den bez svaté liturgie.
Ježíšova modlitba je krásné dílo. Leč i o ní platí výrok o pozornosti. Nebývá užitečné nahrazovat kvalitu (tj. pozornost) kvantitou (čili počtem vykonaných modliteb). A při velkém počtu je obtížné udržet pozornost. Lépe méně a pozorně, než mnoho. Ježíšova modlitba může po mnoha letech vést ke skutečné vnitřní modlitbě, kterou ct. Siluan nazývá "jedinou pravou modlitbou", ale při nesprávné praxi může vést k rychlému pádu do klamu, a je to nejhorší, co se může stát tomu, kdo se snaží o duchovní život. Velkou chybou bývá snaha světských lidí vnějškově napodobit to, k čemu se dobrali mniši po mnoha letech duchovního zápasu.
Ke každé meditativně prováděné duchovní praxi patří jakási změna vědomí. Když se modlící soustředí na modlitbu, mohou se před jeho vnitřním zrakem začít objevovat podivná světla a záře či vize, může slyšet zvuky či dokonce hlasy, mít pocity lehkosti, opouštění těla atd. Důležité je nevšímat si toho. Zklidňující se mysl začíná se otevírat vnímání jiného světa, než je tento. To je jev, na kterém se budují pohanské meditace, které se cíleně snaží navodit změněný stav vědomí - proto je v pohanských kultech, józe, buddhismu apod., (ale i v islámu a v jisté míře i v nepravoslavných církvích, viz A. Osipov) toto otevření se duchovním vjemům všemi dosažitelnými způsoby podporováno - tělesnými polohami, tancem, sebetrýzněním, úpravou dechu, rytmickou hudbou, vibracemi či dokonce chemicky (drogy, rostliny, omamné výpary atd.). Pravoslavný křesťan nesmí ztrácet ze zřetele, že v naší duchovní praxi není podstatné otevírání mysli, ale očištění srdce; není podstatné, že se vědomí začne otevírat, ale komu se začne otevírat. Proto má zásadní význam, nevšímat si při modlitbě ničeho a nikoho, ale stále upírat svou pozornost k Ježíši Kristu. (Další podrobnosti nutno hledat např. v pravoslavné literatuře.)
Vhodný způsob, jak začít rozšiřovat modlitbu z několika minut před domácí ikonou na delší dobu, může být tichá ale vytrvalá snaha ponoukat se v průběhu dne (třeba bez čotek, ale při každé činnosti) k neustálé tiché modlitbě či pamatování na Pána Ježíše, přesvatou Bohorodici a svaté. Není to nic bezvýznamného přimět se co nejčastěji v duchu či šeptem vzývat Boha Ježíšovou modlitbou, nebo posvěcovat mysl udržováním zbožné vzpomínky na Ježíše Krista, na části Evangelia, na jakékoliv modlitby. Je to vlastně aplikace pravidla sv. Serafíma Sarovského pro světské lidi (PDF). Zdržíme-li se sentimentu, představ a emocí, pak nás tato praxe sotva může zavést do klamu. Jde o dílo navenek skromné, ale může v tichosti a nenápadně přinést hodně užitku.
* * *
Na závěr
Neztrácejme nikdy ze zřetele, že modlitba je v pravoslaví pevně zasazena do kontextu veškerého duchovního a církevního života, k němuž patří dodržování Božích přikázání (bez plnění přikázání není nic z toho, co děláme, milé Bohu, jak se praví v Pateriku), křesťanská morálka, bohoslužby a svaté Tajiny, očišťování srdce od vášní...
Tolik jako úvod k modlitbě pro moderního člověka. Tento text se rozhodně nepokouší nahradit svatootcovská pojednání na toto téma, ale mohl by možná být současníkům jakousi předmluvou k nim.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 837 do č. 840)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.