Ambon
Administrátor
--- 14. 3. 2013
Mají papeže. Není to černoch
O novém římském papeži Františkovi
Doposavad nikdo z římských papežů si nevybral jméno František. Mezi papeži byl 23 Janů, 16 Řehořů a 16 Benediktů, ale nikdy František ani Jakub ani Ondřej, což jsou apoštolská jména.
Náměstek Boží pro římské katolíky byl zvolen; má 76 let. K Římanům se obrátil se slovy: "Dobrý večer." Pak zavtipkoval, že kardinálové hledali nového papeže až na konci světa (myslel Argentinu). Zdá se však, že důvodem této volby bylo, aby nový papež nebyl těsně napojen na intriky v římské kurii.
Proč nezvolili černocha? Podle analytiků by volba barevného papeže mohla vyvolat v Římské církvi rozkol. Buď jak buď, centrum katolicismu se přenáší z Evropy.
Také je nový papež titulován jako "papež chudých", což je rozhodně sympatičtější a hlavně křesťanštější než např. módní ekologický image. Je však zatím otázkou, jak se bude projevovat jeho jezuitství (s jezuity mají pravoslavní ty nejhorší historické zkušenosti; Češi ostatně taky).
------------------
Za papeže byl zvolen kardinál známý svou osobní skromností, doktrinální konzervativností a oddaný věcem sociální spravedlnosti. Vede zcela prostý způsob života, žije v maličkém bytě, který nepřipomíná arcibiskupský palác; odmítl osobní limuzínu s šoférem a přepravuje se hromadnou dopravou. Podle některých zpráv si sám připravuje pokrm.
Je zdatný teolog, distancoval se od "teologie osvobození" hned zpočátku kariéry. Zásadně stojí proti sňatkům homosexuálů a možnosti adopce dětí takovými lidmi. Hlasitě protestoval, když to Argentina legalizovala. Konstatuje však důležitost lidské úcty k těm, kteří jsou homosexuály. Známý je jeho projev soucitu v r. 2001 při návštěvě hospice, kde umyl a políbil nohy dvanácti nemocným chorobou AIDS.
Vytrvale hlásá soucit s chudými, avšak někteří mu vytýkají, že problémům sociální nespravedlnosti nepřikládá větší důraz. Místo zřetelného zformulování pozice v otázkách politické ekonomie, upřednostňuje důležitost duchovnosti a svatosti. Předpokládá totiž, že to přirozeným způsobem povede k většímu soucitu s utrpením chudých. Vyslovil však podporu sociálním programům a publikoval své pochybnosti o spravedlnosti politiky svobodného trhu.
Dle katolické encyklopedie
Takže to je z hlediska pravoslaví - na lidské rovině - docela sympatický portrét.
Mnozí pozorovatelé mají zato, že jeho kandidaturu podporuje liberální skupina v kardinálském kolegiu, která počítá s tím, že nezkušený latinsko-americký prelát bude schopen vést katolickou církev pouze za pomoci liberálů.
Na novém papeži je sympatické, že odmítl být jmenován "Františkem I.", ale chce být jen "František". Je to výraz něčeho zdravého a skromného v myšlení.
---------------
Na náměstí sv. Petra uspořádala při papežské volbě své obvyklé představení polonahá blondýnka z ukrajinského hnutí Femen. Na těle měla nápis: Pope no more! (Kříže tam mají kamenné, takže podříznout nejdou.) Ani Vatikán však nemá moc pochopení pro svobodné vyjadřování názorů prostřednictvím výtržností na posvátných místech, a tak byla aktivistka okamžitě zpacifikována.
Před tím toto hnutí pořádalo u Vatikánu protest proti tomu, že papeže volí jen muži; feministky žádaly, aby ženy byly svěceny a mohly se stát kardinálkami a papežkami. Kritizovaly, že církev nepoužívá "ženskou moudrost" na všech úrovních své správy. Už dříve na svatopetrském náměstí jejich kolegyně prováděly svlékací akce při nedělních papežských kázáních.
Administrátor
--- 13. 3. 2013
My, marnotratní synové
NEDĚLE O MARNOTRATNÉM (nevěrném) SYNU
Čte se perikopa s Ježíšovým podobenstvím z evangelia podle Lukáše.
Syn z dnešního evangelia si vyžádal na otci svou část majetku (dědický podíl, na který měl nárok). Bylo pro něj důležitější svobodně disponovat byť jen s častí domácího jmění, než mít účast na celém jmění, ale podrobovat se kázni a řádu. Byl líný, nechtělo se mu pracovat na rodinném majetku, chtěl si užívat a utrácet. Byl neposlušný, jeden z rysů jeho počínání byla totiž vzpoura proti otci, boj za nezávislost a svobodu. Svobodu k čemu? Nu, jako vždy když lidé volají po svobodě, většinou je to svoboda k hříchu. Byl pyšný, protože se domníval, že rozumí životu, světu a nepotřebuje od nikoho žádné rady. Je lehkomyslný - nemyslí na budoucnost, chce si začít užívat tady a teď.
Není to dosti aktuální popis stavu člověka? Po dvou tisících letech je to s námi lidmi stále stejné.
Tím začíná celé to lidské neštěstí. Člověk se nespokojí s tím, co má, ale domáhá toho, co se domnívá, že mu patří. "Chci jen to, nač mám nárok," říká skromně. Stejně tak přistupujeme k Bohu - stále se domáháme svého práva a jsme si jisti, že máme právo na to, aby se nám dobře vedlo. Sice možná občas i připustíme, že jsme se dopustili také řady věcí, které jsou hříšné a za něž bychom zasluhovali spravedlivý trest, ale to nechceme mít na očích příliš často. Když lidé volají po spravedlnosti - pak tím vždy myslí něco dobrého pro sebe, a nebo alespoň pomstu.
Nepřejícnost, mstivost a závist. To je velké téma postihující významnou část toho, co se děje v neočištěné lidské duši. Je to zvláštní, člověk cítí v srdci jakési blaho, když se někomu druhému něco nedaří. Jak je to v jednom vtipu: "Povídej, člověka to vždycky potěší, když slyší o cizím neštěstí." A když můžeme sledovat, jak to schytá nějaký lotr, cítíme jakési zadostiučinění. Dostal, co mu patří. Kradl, zatímco já ne (protože já krást nemohl, neměl jsem příležitost), a teď si to pěkně odsedí. Lidé chtějí vidět exekuci, spravedlivý trest. Jak snadno se dav rozladí, když je mu tohle potěšení odepřeno.
Vylíčené chování toho syna má archetypální význam. Je to obraz toho, jak se zachoval kdysi Adam, je to obraz toho, co máme všichni doposavad stále v sobě. Takhle se chováme i dnes, takoví jsme. "Dejte nám, co nám patří! Chceme spravedlnost! Chceme svobodu!" To je však ďábelská spravedlnost, protože kdybychom měli opravdu dostat jen to, co si zasluhujeme, pak nevyhnutelně skončíme v pekle. Naší jedinou nadějí na záchranu je, že se k nám Bůh NEbude chovat spravedlivě, že nedostaneme, co zasluhujeme. To je jediná cesta, po níž můžeme dojít spásy.
Vzpomeňme na ty protesty, cloumající minulý měsíc s naším národem, když byla vyhlášena amnestie: Jakže?, darebáci nebudou nepotrestáni?! Jaká to nespravedlnost! Pryč s milostí! Fuj! Velezrada! Novináři se předháněli ve spravedlivém hněvu. Učitelé na školách sundávali ze stěn obrazy prezidenta, aby svým žáčkům ukázali, že na lidi musí bejt přísnost a nějakej prezident jim tuhle výuku nebude kazit. Poslanci či senátoři nebo kdo si odhlasovali, že dají prezidenta k soudu, protože je moc milostivý. Přičemž proti milosti vytáhli s obviněním z toho nejhoršího zločinu, jaký náš právní řád zná.
A když dojde trestu někdo, kdo provedl něco mně, jak je mi náhle blaze. Ten krásný pocit, že on pyká, mi dokáže vynahradit všechnu utrpěnou škodu. Spravedlnost je krásná věc. Samozřejmě, jen pokud nechytí při zlodějně mě. To je pak vrchol nespravedlnosti! No, řekněte sami, já ukradl půl miliónu, ale tuneláři padesát miliónů; oni zmizí někam za hranice, kdežto já jdu bručet. Je tohle nějaká spravedlnost?
Zajímavou ilustraci k ďábelskému pojetí spravedlnosti máme přímo z těchto dnů. Jakýsi Brit pracoval v charitativní organizaci tak usilovně, že se přepracoval a lékař mu předepsal dlouhou nemocenskou, aby si odpočinul. Při nemocenské však byl u moře a zachránil děti před žralokem. Snímky dokumentující jeho statečnost obletěly svět. Protože však tím porušil nemocenskou, charitativní organizace ho bez debat vyhodila z práce. Nedosti na tomto absurdním pojetí spravedlnosti, čeští čtenáři tomu ještě nasadili korunu. Na otázku, zda bylo správné vyhodit ho z práce, odpovědělo před 20.000 lidí a plné dvě třetiny z nich mají za to, že bylo správné, když jej charita za porušení nemocenské propustila ze zaměstnání. Celý článek
Smyslem života přece není nahromadit mnoho majetku a užít si co nejvíce slastí. Kdyby to tak bylo, pak je život krajně nespravedlivý, protože jeden se má dobře a druhý nikoliv, jeden je zdravý a další nemocný atd. Smysl lidského života tkví v tom, co je naprosto nezávislé na okolnostech, v nichž je nám dáno prožívat své životy. V každé situaci můžeme volit dobro a zavrhovat zlo. Tady se projevíme jako osobnosti. Ukážeme před Bohem, co pro sebe chceme na věčnosti. Uskutečníme tu pravou svobodu, která je jediná potřebná a kterou nám nikdo nemůže vzít. Svobodu rozhodnout se v zásadních otázkách věčnosti, určit, jakou věčnost pro sebe chceme, zvolit si dobro či zlo, světlo nebo tmu.
Jenže v lidech stále pracuje to dávné ďáblovo pokušení: "Budete jako bohové, znající dobro a zlo." Jeden ze způsobů, jak vyložit tento verš z knihy Genesis, výborně popisuje myšlení dnešních lidí, podle nichž je člověk mírou všech věcí, tedy hlavně dobra a zla. Čili podle tohoto způsobu uvažování je to člověk, kdo rozhoduje, co je dobré a co je zlé. Vidíme toto myšlení všude kolem sebe - např. v pohrdání Božími přikázáními. Proč ještě považovat za zlo něco, o čem se dohodneme, že je to vlastně dobro? Činíme ze sebe bohy, kteří nejlépe všemu rozumějí a nepotřebují Stvořitele, aby jim říkal, co je dobré a co je zlé. Toto satanské myšlení, které bylo zaseto do myšlení prvních lidí a bohužel se v nich tato jedovatá bylina ujala, ovládá lidi čím dále tím více.
Obraťme ještě na chvilku pozornost k dávnému ráji, k počátku lidských dějin, když had pokoušel první lidi. "Budete jako bohové," v ústech hada a následně v našem pokaženém lidském myšlení znamená totéž, co "můžete být bohové bez Boha". A právě v nastupujícím půstu si můžeme vychutnat celou hořkost našeho "božství bez Boha". V půstu, kdy se pokoušíme bojovat proti vášním, nejlépe zjišťujeme, že nejsme schopni vykořenit a dokonale přemoci ani tu nejmenší vášničku! To jsme tedy opravdu "bohové"! K smíchu i k pláči. Bohové u jednoho koryta s vepři. Ďábel se směje našemu "božství" a chechtá se: "Tak podívejte na ty bohy, sražené k zemi, aby žrali prach."Proč se nám nedaří náprava? Proč je tak těžké zříci se marnotratného syna v nás? Protože si stále ponecháváme staré uvažování. Ten způsob myšlení, který v nás zformoval had. Ještě jsme si toto smýšlení dostatečně nezhnusili, ještě jsme se dost dlouho svou myslí nežili s prasaty, neváleli v kalu a u koryta s boby. Ponecháváme si myšlení marnotratného syna a urputně se ho držíme. Ve své lehkomyslnosti nevidíme, že je potřeba myslet na budoucí život duše, která je věčná. Chceme jako ten nešťastný syn jen užívat si potěšení a to nejpozději hned. A co bude pak? To se uvidí, až to přijde. Nějak jsme žili teď, nějak budeme žít i potom. To je, panečku, přímo "esence moudrosti": nějak bylo, nějak bude. Až k takovéto "božské moudrosti" nás tahle cesta přivedla.
Žádná jiná cesta k nápravě není, než zříci se tohoto scestného "božství bez Boha". Vrátit se Bohu, který je přirozeností všech věcí, jak praví svatý Palama. Plnit jeho přikázání, jimiž nám zjevuje, co je dobré a co je zlé, co nám prospívá a co člověku škodí a ničí jej. Snažit se upřímně uskutečnit evangelijní blahoslavenství. Tak se díky Kristu můžeme stát "bohy s Bohem". To je to jediné skutečné božství a to je pro nás připraveno v theosis, k níž nás zve Boží Syn svým vtělením, obětí na kříži a vzkříšením. To je božství, jehož nositelem se můžeme každý stát a z něhož má ďábel takovou hrůzu, že udělá všechno, co může, aby nás od této cesty odvedl.
Předpokladem a průvodcem takového myšlení je samozřejmě démonická pýcha a sebedůvěra. Ale ta je tak samozřejmým znakem pro současné lidstvo, že ji už ani nevnímáme. Sebedůvěra však většinou učiní z člověka hlupáka. Sebedůvěra postaví člověka proti Bohu, proti církvi, proti posvátné tradici, proti radám starších, proti knězi, proti rodičům atd. Člověk tak snadno zapomene, že "moudrost tkví v množství rad", resp. v zapojení se do hierarchie, kde má každý své místo, a ve věrnosti tomu, do čeho jsme byli uvedeni těmi, co tu byli před námi a přes které k nám přišlo to, co odevzdal Pán Ježíš apoštolům. O tom píše ap. Pavel: "Opatruj, co ti bylo svěřeno." (1 Timoteovi 6,20) Jenže co děláme my? Křičíme: Já mám svůj rozum! Já vím! Poznal jsem! Studoval jsem! Přemýšlel jsem! Jsem někdo!... Takhle vznikly všechny hereze, když jeden člověk postavil své poznání a svůj rozum proti církvi, proti tradici, proti otcům. Takto vznikají všechny rozkoly. Tak se bouří mladí proti starým, děti proti rodičům atd. Tak je ze světa vyháněna nebeská hierarchie i řád blahodati a otevírají se brány pekelnému zmatku, démonické vzpouře, a za tím už sem pochoduje veškeré další zlo.
* * *
Kam přivedlo toto myšlení marnotratného syna a tedy lidstvo? K dobytčí stravě. Živí se tím, co žerou vepři. Je to podobenství zvířecího způsobu života, který je zúžen na jediné: uspokojování potřeb a vášní. A ten hlad, o němž se dále v podobenství mluví, je hladem lidské duše, zoufalou a hroznou prázdnotou, která zeje uvnitř duše vášnivého člověka.
Boby (čili lusky), sloužící jako žrádlo pro prasata, jsou obrazem vášní, jimiž se snaží nasytit a uspokojit lidská duše. Podobně jako tento "pokrm" má nejprve nasládlou chuť, která se však mění na drsnou a hořkou, tak i vášně po krátké slasti nechávají nitro člověka vydrancované, plné hořkosti.
* * *
Evangelijní parabola zjevuje i řešení pro ty, kteří ještě najdou dosti sil navrátit se s pokáním. Neospravedlňovat se, nesvádět vinu na jiné, ale přijmout odpovědnost za to, kam jsem se dostal, a s tím se vracet domů, do naší pravé vlasti, která není na tomto světě.
Znamená to: zlomit svou hrdost, sklonit se, zříci se hadova způsobu uvažování, pokořit se, prohlásit: "Jsem nula." Být připraven vstoupit do nebeské hierarchie, která začíná u nebeského Otce, vede přes anděly, duchovenskou hierarchii a mnichy, ke každému věřícímu, až k tomu poslednímu právě pokřtěnému nemluvňátku. Každý v ní má své místo, a na každé místo proudí přes všechna ta vlákna hojnost Boží blahodati. Není důležité, kde v této hierarchii jsem, důležité je být na určeném místě. Zdali blahodať do mého srdce proudí v hojnosti či sotva skane jen kapka, určuji sám svou pokorou. Zásadní význam pro zapojení do nebeské hierarchie má však, abychom ze sebe vypudili staré myšlení marnotratného syna a ustanovili v sobě nové myšlení kajícího syna, který se vrací k Otci bez požadavků, bez jakýchkoliv nároků, bez uplatňování práva či domáhání se svobody, ale je připraven (a touží po tom) zaujmout nejnižší místo v hierarchii Otcova domu.
Při každé liturgii a každým přijímáním svatých Tajin se upevňujeme v této hierarchii a obnovujeme své místo v ní. Neotálejme s návratem. Brána na cestě zpět nebude otevřena stále.
P.S.
Otcovo vlídné přijetí a jednotlivé úkony, jimiž vrací zbloudilému synu jeho postavení, jsou synaxářem vykládány symbolicky: obléknutí do nejlepšího oděvu je symbolem křtu, navléknutí prstenu na jeho ruku je zasnoubení Duchu a pečeť blahodati, a boty obuté na jeho nohy chrání člověka před žihadlem škorpióna, a ještě více - dávají mu možnost rozdrtit jedovatou žoužel podrážkou, aniž by ho při tom mohla zranit - tak má i pokřtěný člověk od Boha schopnost přemáhat vášně, odolávat hříchu a postavit se ďáblu. A hostinu, kterou vystrojil Otec zbloudilému lidstvu k návratu, vykládá synaxář jako oběť Kristovu a eucharistické stolování, které je předobrazem nekončící hostiny Božího Království.
Starší syn, který nedokáže pochopit otcovu shovívavost a nekonečnou trpělivost s tím, kdo jej zradil, to jsou andělé. Jejich údiv lze pochopit. Vždyť přece viděli, jak kvůli pýše sletěl Lucifer jako hvězda s nebe a třetina andělů s ním, ale člověka i po jeho hrozné zradě Bůh znovu přijímá a vrací mu původní postavení, ba ještě více. Zachvěla se nebesa, když se Bůh vtělil, otřásla se hrůzou, když byl ukřižován. Nechápou andělé, když člověk, jehož lidstvím se oděl Boží Syn, vystupuje na nebesa.
Administrátor
--- 10. 3. 2013
Ankara: pravoslavní duchovní budou od tureckého státu dostávat plat
Turecký stát bude vyplácet mzdu duchovenstvu Konstantinopolského patriarchátu
Turecké ministerstvo vzdělání a náboženských věcí změnilo zákon ohledně řeckého pravoslavného duchovenstva. Nový zákon vstupuje v účinnost 1. března 2013.
Pravoslavné duchovenstvo na území Turecka podřízené konstantinopolskému patriarchovi bude od teďka materiálně vydržováno státem. Všichni kněží budou jmenováni na řecko-pravoslavné farnosti vedoucím referátu náboženských věcí Turecka v souhlasu s pětičlennou komisí, sestavenou z představitele tureckého ministerstva zahraničí, představitele ministerstva vnitra a třech pravoslavných teologů. V souvislosti s tímto rozhodnutím zaslaly turecké vládě některé řecké strany děkovné telegramy, např. "Nová demokracie", PASOK, "Nezávislí Řekové" a "Zlatá záře".
Agentura "Amen" však oznámila, že turecké ministerstvo zahraničí odmítlo informaci o přijetí nového zákona v Turecku ohledně jmenování kněží na pravoslavné farnosti v zemi.
Agentury: Romfea a Amen
Sdmica.ru
Administrátor
--- 6. 3. 2013
První přípravná neděle - dokončení
Ještě k NEDĚLI O CELNÉM A FARISEOVI
Dokončení minulého příspěvku
Farizej pro nás už dávno není jen konkrétní postavou z Ježíšova podobenství. Spíše než hovor o dávné židovské sektě farizeů se nám dnes jedná o typologické uchopení této persony. A kdo je tedy tímto farizejem? V jistém smyslu - my všichni. Tak hluboce je zkažená naše přirozenost, že vždy vidíme dobře hříchy ostatních a špatně hříchy své. Je to vlastně podivný jev, protože nejlépe bychom přece měli vidět to, co je blízko a co máme před očima neustále, že?
Běda nám, jestli nás naše zbožnost nepřivede k tomu, abychom dokázali z celé své duše zvolat: Bože, buď milostiv mně hříšnému!" K čemu je pak všechna ta námaha a půsty, když nás nepřivedou k pravému poznání - tj. k vidění hříchů svých, jichž je jako písku mořského. Tolik svatých Otců nám připomíná, že jedině zde a právě v tomto bodě začíná pravý křesťanský život. Vždyť kdo necítí svou nemoc, proč by volal lékaře?, čili - kdo nevidí své hříchy, k čemu pak potřebuje Krista?
* * *
Zajímavou otázkou je, proč se vlastně z člověka stává pokrytec. Někdo by hovořil o charakterových vlastnostech člověka, neupřímnosti, vypočítavosti, snaze se zalíbit, touze po slávě či uznání apod. Specifickým případem v současnosti bývají umělci a pak intelektuálové, kteří se podobají marnivým ženám shlížejícím se stále v zrcadle; podobně jako ony, někteří církevní intelektuálové stále obdivují svou vzdělanost, rádi a často ji "nenápadně" připomenou; ve svých projevech vzývají autory, o nichž sice vědí, že naprostá většina jejich posluchačů (nebo čtenářů) je nezná, ale krásně se tím dá ukázat na odiv, kolik toho vím a co vše jsem četl... Rádi o sobě trousí informace, jaké školy absolvovali nebo kde všude byli, co napsali, s kým se znají. Dávají si záležet na distingovaném vystupování. V církvi se někteří takoví projevují tím, že jakoby mimochodem prohodí něco o tom, jak se postí, či zmíní, že askeze či modlitba je pro ně samozřejmou či přirozenou součástí života. Snadno se urážejí. Bývají to estéti pózou i zkaženým myšlením. Kvůli zjemnělému prostředí naší civilizace je jich dnes tolik, že mohou vytvářet vlastní dekadentní subkulturu. Kdyby se dostali do rukou nějakému starci v Řecku, myslím, že by se především snažil vyhnat z nich zhoubnou myšlenku našeptávající: "Já přece někým jsem."
Dnešní farizeové nezřídka nesou nějaké znaky narcistní osobnosti (souvisí to možná se současnou krizí rodiny a nějakou poruchou role jednoho či obou rodičů; snad je maminka v raném dětství odměňovala svou láskou jen, když byli hodní). Existuje vtip, který je hezkou charakteristikou narcise. »Jeden slavný spisovatel si na večírku povídá se svým známým. Spisovatel se zaujetím říká, co všechno už napsal, jaké ceny za to dostal, co zrovna píše a co se chystá psát. Když už to tak trvá nějakou dobu, uvědomí si, že jeho známý se ještě nedostal ke slovu, protože stále mluví jen on sám o sobě. Aby tu nezdvořilost napravil, prohodí: "Pořád jsme mluvili jen o mně, pojďme si teď povídat i o tobě. Tak například - jak se ti líbila má poslední kniha?"« Narcise zajímá jen jeho vlastní osoba; druzí lidé pro něho mají význam jen ve vztahu k němu.
Jednou z nejvýraznějších zkušeností lidí, kteří se někdy ocitli v dobrém monastýru, bývá setkání s "normálními lidmi". Teprve tam si člověk uvědomí, jak jsme my, kteří málo či vůbec nebojujeme s vášněmi (hlavně s pýchou), hluboce nenormálními - chováme se jako blázni. Krásná bývá na mniších je jakási dětskost (mají v sobě něco z dítěte v době před tím, než se naučí změnit obličej, když na ně namíříte fotoaparát) a opravdu ohromující je ta jejich radostná upřímnost, která nespočívá v nezdvořilosti, ale očištění od své vlastní falše a předstírání, zvláště od předstírání zbožnosti. Oni si tam prostě na nic nehrají. A proto se nezlobí ani nezávidí. Člověk si tam tak říká: "Tady by se dalo žít..."
Na cestě duchovního života člověk postupně přijde na to, že je nula. Zatímco svět nám stále vnucuje, že musíme něco být, někým se stát, duchovní život mne přivede k poznání, že nejsem nic. To je velice osvobozující poznání! Když jsem nula, pak se už nemusím snažit vypadat jako bych byl osmička. Starec Pasij říkal, že přijde-li člověk na to, že je nula, dá Bůh před tu jeho nulu jedničku. A když přijdu na to, že jsem tři nuly, Bůh před ně zase dá tu svou jedničku. Záleží jen na nás, kolik nul ze sebe uděláme. Bůh před ně vždycky postaví tu jedničku. Čím více nul, tím větší bude výsledek, až přispěje Bůh svou jedničkou.
Domnívám se, že farizejské pokrytectví se v církvi objevuje všude tam, kde křesťan nemíří nejkratší možnou cestou "na hlubinu" duchovního zápasu. Jakmile křesťan, jenž při křtu položil ruku na pluh, přešlapuje, váhá, ohlíží se nazpět, vybírá si cesty oklikou, neodvratně do něj začne pronikat světský duch, jako voda prosakuje do rozpadající se bárky. A světský duch - to je pravý zdroj farizejského pokrytectví! Nikoliv jen povahové vlastnosti člověka a další podružné a druhotné jevy. Společným jmenovatelem a duchovní příčinou bludnosti farizejství je jedině lidské nitro naplňující se světským duchem.
* * *
V církevní tradici je celník z dnešního podobenství vyzdvihován jako učitel modlitby. Mnoho slov farizeje nedokázalo ani zlomek toho, co dokázalo pár slov celníka - otevřít nebe Božího slitování. Krátká celníkova modlitba: "Bože, budiž milostiv mně hříšnému," vstoupila do modlitebního života církve. Nikolaj Velimirovič vidí ve stručnosti této modlitby důkaz upřímnosti jeho pokání. Neboť mysl, sevřená hrůzou nad svými prohřešeními a lítostí nad nimi, není schopná dlouhých projevů a mnohých slov, ale omezí se jen na pár slov, jimiž se vyznává Bohu.
Shrnuto: výsledek modlitby je plně závislý na stavu srdce.
Dále sv. Nikolaj praví, že za pokáním a pozorností vstupují do duše všechny dary Svatého Ducha a učiní ji chrámem Božím. Pokání a pozornost jsou jako dvě křídla, na nichž modlitba stoupá vzhůru.
O kajícím duchu jsme se již zmínili dříve, nyní připomeňme v této souvislosti i pozornost, kterou musí být modlitba obdařena. Modlitba bez pozornosti je podle svt. Ignatije Brjančaninova spíše rouháním než modlitbou (myslí se tím stav, když se člověk už ani nesnaží o pozornost, ale je přesvědčen, že stačí modlitbu prostě "odříkat" - vyčityvať). To je v reálném církevním životě naše veliká bolest! Jak často se u nás setkáváme s drmolením modliteb a zvláště žalmů! Nebo ten rozšířený názor: máme-li k dispozici dvě a půl hodiny, tak raději rychle vykonáme tři bohoslužby (např. jitřní, liturgii a panychidu), než abychom sloužili jednu bohoslužbu, ale pomalu. Je pak otázkou, co přinese větší duchovní užitek?
Malé osobní svědectví. Vzpomínám si doposud - jako by to bylo včera - jak jsem se počátkem devadesátých let poprvé setkal s řeckým pravoslavím, resp. s byzantskou bohoslužbou. Byl to pro mne objev téměř stejného řádu jako nalezení samotného Pravoslaví. V osmdesátých letech se cestovat po světě moc nedalo, a tak jsem přišel v kontakt jen s bohoslužbou českou a ruskou. Obou bohoslužebných stylů si vážím, leč na obou je zřetelně patrné, že to už není ten prvotní zdroj. Oba vznikly tím, že někdo někam odněkud naši bohoslužbu přenesl, a tam pak byla nějak osvojena místními lidmi - při tomto procesu se pochopitelně mnohé z bohoslužby ztratilo či bylo nahrazeno místním způsobem uchopení. Při tom se projevovaly i vlivy, které jsou pravoslaví cizí (působení bývalého pohanství či západu). Původní správná pravoslavná víra v posvátný obřad byla při tomto přenosu někdy trošku deformována duchem, který není už tak vzdálen farizejskému uchopení zbožnosti (viz např. idea: tři spěšné bohoslužby jsou lepší než jedna pomalá - to by farizej z dnešního evangelia jistě bez zaváhání podepsal). Projevuje se to i atmosférou chvatnosti v modlitbě. A to bohužel i v chrámu v neděli - celý týden máme pro sebe, jedině neděli chce Bůh, abychom mu věnovali, a my s Ním i v tu neděli handrkujeme o každou minutu. Když se však otážeš: "Kam spěcháte?", lidé nevědí. Prostě chvátá se proto, aby to nebylo pomalé. Pomalé modlitbě se někteří věřící, ovlivněni působením světského ducha, brání podobně, jako se neduchovní lidé brání tichu. Při pomalé bohoslužbě se totiž člověk musí soustředit, ponořit svou duši do posvátné lázně liturgie, spojit svého ducha s duchem bohoslužby, jinak se to nedá vydržet. Když jsem na Svaté Hoře Athos slyšel byzantské bohoslužby, bylo to poprvé, co jsem byl na bohoslužbě, při níž se nespěchá, a s věřícími, kteří se nebojí, že "se to protáhne". Při těch pomalých táhlých řeckých zpěvech, které jsou ozvěnami věčnosti, jsem si uvědomil, že jsem vždy tušil, že někde v pravoslaví musí něco takového existovat, že to přece není možné, aby i zde bylo zapomenuto, že bohoslužba je modlitba a modlitba že v sobě má i jakousi meditativní rovinu, která dovolí lidské mysli spočinout v mlčícím zření, ve vnitřním tichu. U nás nebo v Rusku ti řeknou: "To je jen pro mnichy, to nám sem netahej." Jenže pak zjistíš, že mniši v monastýru slouží stejně rychle jako ve světě :-) V Řecku ani ve světských chrámech (a to dokonce ani dnes!) nezrychlují zpěv - spíše z bohoslužby vypustí nějakou ektenii a kázání přenesou na chvíli, kdy přijímá kněz, a nechají současné lidi třeba i sedět, když už nejsou schopni stát, ale toho byzantského kontemplativního ducha při bohoslužbách uchovávají.
***
Jak jsem již pravil, pokušení pýchy jsme vystaveni všichni. Každý se s ním musíme prát. Jak ale poznáme, kdy nás pýcha přemáhá? Co je tím "lakmusovým papírkem", jímž zjistíme, že něco s námi je moc špatně a že máme poslední možnost se vzchopit a nevyužijeme-li ji rychle, choroba se nás zmocní a bude už na všechno pozdě? Tím varovným příznakem je sebeospravedlňování. Jakmile zpozorujeme, že si omlouváme své nedostatky a pády, že si ospravedlňujeme, proč jsme se dopustili toho či onoho špatného, máme už poslední možnost k nápravě.
Nejhorší však beze sporu je ospravedlňovat si přesvědčení o své nadřazenosti, vyvolenosti či převaze - ať už kvůli svému vzdělání nebo schopnostem a obdarování. Ospravedlňovat si tento pocit, znamená propadnout pýše a stát se podobným ďáblu. Domnívám se, že i z takového stavu je možná záchrana - ovšem za předpokladu včasného léčení. Jakmile krátký čas na obrácení se k pokání mine bez užitku, pýcha pevně sroste s lidskou duší.
Sebeospravedlňování je jasnou indikací nepřítomnosti pokání. Je-li v našem myšlení duch pokání, pak mysl silou tohoto ducha odmítá a přirozeně odvrhuje sebeospravedlňující myšlenky. Pokud však takové myšlenky nacházejí v mé mysli příhodnou půdu ke svému růstu a příjemné prostředí k rozvíjení, je duch pokání pryč a kráčíme cestou, jež se brzy změní na cestu bez návratu.
Ať nás stále provází pravidlo duchovního života: "Bůh se pyšným protiví, kdežto pokorným dává blahodať." (Jakubův 4,6)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1444 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 888 do č. 891)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.