1311


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1003: #

Administrátor --- 28. 4. 2014
Rusko se obrátilo k synaxis zády

Uznání Rastislavova synodu Ruskou pravoslavnou církví v kontextu její zahraniční politiky

Návštěva vl. Juraje v Rusku otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem

Ruské a řecké zpravodajské servery podrobně informují o cestě vladyky Juraje s doprovodem do Ruska dne 24.4.2014, která otevřela konflikt mezi Ekumenickým a Moskevským patriarchátem.

Vladyka Juraj se svým doprovodem (také se zástupci ruské církve na Slovensku) sloužil v Trojicko-Sergejevské lávře spolu s patriarchou Kirillem. Patriarcha Kirill mimo jiné ve své řeči zdůraznil, že ruská církev udělila československé církvi autokefalitu, což vladyka Juraj svými slovy v děkovném projevu potvrdil, když hovořil o místní československé církvi jako o dceři ruské církve.

patriarchia.ru
Viz Sůl země


Odpověď vl. Simeona na akci vl. Juraje

Metropolitní správce Pravoslavné církve v českých zemích a na Slovensku vladyka Simeon se vyjádřil k akci vladyky Juraje v Rusku. Jeho odpověď na dotaz zahraničních médií zní takto:

Hluboce lituji nynější akce a prohlášení jeho vysokopřeosvícenosti vladyky Juraje, které byly udělány v důsledku nekanonického jednání mladých biskupů. Vladyka Juraj nazval Ruskou církev jako "Matku Církev", když spolusloužil s Moskevským patriarchou Kirillem.

Dokonce i student prvního ročníku teologie ví, že naše Matka Církev je Ekumenický Patriarchát, který nám poslal sv. Cyrila a Metoděje.

Ruská Pravoslavná Církev má také svoji Matku Církev, kterou je Ekumenický Patriarchát.

Pravoslavná Církev v českých zemích a na Slovensku získala samostatnost (autokefalitu) v roce 1998 od Ekumenického Patriarchátu.

Nesprávně udělená autokefalita (v roce 1951), kterou jsme před tím obdrželi od Moskevského Patriarchátu, nebyla uznávána ostatními místními pravoslavnými církvemi, dokud jsme se nevrátili do kanonického stavu (čili potvrzením autokefality Ekumenickým Patriarchátem v 1998).

Prosím všechny o jejich modlitby, aby trápení naší církve brzy skončilo.

U příležitosti Svátku Vzkříšení Vám i čtenářům přeji pevné zdraví a požehnání vzkříšeného Pána.

Kristus vstal z mrtvých.

pravoslavnacirkev.info
Zamyšlení místo komentáře

V r. 2013 a začátkem roku 2014 (až do konstantinopolského synaxis) měla Moskva eminentní zájem získat si naši církev na svou stranu, resp. zavázat si ji a zajistit si její loajalitu. Důvod byl průhledný - hlas naší autokefální církve na světovém pravoslavném fóru měl stát na straně moskevských zájmů. Pak přišlo setkání v Konstantinopoli a ujednání, že se na všech úrovních celopravoslavných debat bude rozhodovat výhradně konsensuálně. Tím se stal hlas naší církve pro Moskvu nepotřebný. Proto v rámci nepublikovaných dohod s Ekumenickým patriarchátem vcelku ochotně odkývala, že dává od naší místní církve ruce pryč. Nyní to, co se nás týkalo, anulovala - a nejen to, učinila poměrně agresivní krok opačným směrem: vrátila na stůl otázku nekanonicky udělené autokefality z r. 1951, kterou většina pravoslavného světa v čele s Konstantinopolí neuznávala. To je samozřejmě cosi jako políček, který patriarcha Kyrill uštědřil patriarchovi Bartolomějovi. Lze usuzovat, že takové skandální prohlášení měl Moskevský patriarchát dobře rozmyšlené.

Mám pocit, že Moskevský patriarchát tím vyslal do celého světa demonstrativní vzkaz ve smyslu, že:
1.) kanonický názor Konstantinopole ho nezajímá;
2.) postoj většiny autokefálních církví ve věci kanonického uznání některé místní církve ho nezajímá;
3.) vzhledem k počtu svých věřících si vystačí sám a zbytek pravoslavného světa se k němu může připojit či nemusí;
4.) nejen Konstantinopol, ale i Moskva může udělovat autokefalitu (to je namířeno proti konstantinopolskému primátu);
5.) Moskva se nemusí ze svých aktů nikomu zodpovídat, nepodléhá soudu ostatních autokefálních církví.

Kdybychom vše chtěli shrnout do jednoho hesla, pak by mohlo znít: "Moskva versus zbytek světa." Protože mám Rusy rád, tak mne velice bolí tento nepochopitelný a zoufale neprozíravý akt. Rusům takový krajně nešťastný způsob projevu (k němuž se občas uchylují) nikdy nepřinesl nic dobrého. Dokonce si myslím, že je to v hlubinách ruské duše něco bytostně cizího, co tam bylo vneseno z cizorodých zdrojů. A už vůbec nechápu, kam kráčí myšlení ruské církve pod vedením jejích současných ideologů. Obávám se, že je to nějaká absurdně svérázná modifikace papismu, ale byl bych rád, kdybych se mýlil.

Chápejme dění v jeho kontextu. Tady v podstatě nejde o naší místní církev. Jedná se tu o principy, jimiž se bude pro příště řídit život světového Pravoslaví. Tím, jakou politiku nastolil moskevský patriarcha vůči naší církvi, ukazuje něco zásadního Konstantinopoli i světu (je to takové ruské: urbi et orbi). Moskva jednak znovu vznesla nároky na vyšší stupeň na žebříčku cti, než na jakém se tradičně nachází, a zároveň skrze kauzu naší místní církve zpochybnila konstantinopolský primát, resp. ho chce omezit jen na právo konstantinopolského patriarchy být liturgicky vzpomínán v čele seznamu všech hlav autokefálních církví. Tím se opět naplno rozhořela vzpoura Moskvy proti Konstantinopoli, která se zdála být zažehnána na synaxis. Za hlavního ideologa této ruské vzpoury je obvykle považován metropolita Ilarion (který např. odmítá, že by Konstantinopol byla mateřskou církví pro Ruskou církev, a stejnou nevoli projevuje nad tradičním titulem "ekumenický patriarchát"; nad pravoslavností Ilarionova kanonického a eklesiologického myšlení jsou ve světě vznášeny jisté pochybnosti; mám zde na toto téma připravený krátký příspěvek). Moskevský patriarcha Kyrill toto ruské válečné tažení za světlé zítřky právě obnovil prakticky ve všech hlavních bodech. Není divu, že je z toho v pravoslavném světě pozdvižení.
Někteří nekritičtí stoupenci Moskvy mohou dnes cítit jakési nerozumné potěšení z této demonstrace síly, ale to jen proto, že si nevidí na špičku nosu. Už jen kvůli tomu, že svět je citlivý na "silácká gesta" ruského medvěda, a Rusku přináší tato velmocenská politika "tanků a bušení se v prsa" pramálo sympatií jak u nás, tak i jinde. A v české společnosti se Rusko s touto image se zlou potáže (a spolu s Ruskem i ti, kteří jsou s ním nějak spojeni či jsou s ním identifikováni). Ruská elita (ať už politická nebo církevní nebo ekonomická) ne vždy dosti citlivě chápe, že s tou silou, kterou má, musí zacházet opatrně a delikátně, jinak se "lid obrátí proti nim", "až vzplane jeho hněv na ně". Mimochodem, stejnou chybu dělá Amerika. Člověk by čekal, že se Rusko poučí a nebude se chovat jako druhý Američan, ale... A tak tu máme na jedné straně Velké louže "strýčka Sama" a na břehu druhém "ďáďu Váňu". Velké a mocné země mají mentalitu poznamenanou jakousi arogancí a rozpínavostí. Rozdíl mezi pohledy na obě země tkví v tom, že od Ameriky tento styl lze čekat, kdežto v případě Ruska by náš člověk jaksi očekával, že tam bude působit duchovní vliv Pravoslaví, který by měl tyto vášně přinejmenším tlumit.
Ještě smutnější, než co se stalo, je ale pravděpodobná odpověď na to, proč se to stalo. Odpověď se vybarví, když si zkusíme odpovědět na otázky typu: "Co se změnilo od synaxis? Co se stalo tak významného, že to Moskvě stálo za to, aby hodila za hlavu nedávno pracně uzavřené dohody?" Jediná odpověď, která dává smysl, ukazuje na chystanou válku na Ukrajině, resp. její rozdělení.

Postavení Ruské pravoslavné církve v ruském státě není tak daleko od statutu tzv. "státní církve". V Rusku je sice ústavně zakotvena odluka církve od státu, ale vliv církve ve společnosti i prorůstání se státní správou je větší, než si kdo na západě umí byť jen představit. To může mít kladné i záporné stránky. Na jedné straně tím stát může církvi pomáhat plnit její spásonosné poslání. Na druhé straně však to může z církve učinit nástroj státní ideologie. Záleží na tom, zda ve vzájemném vztahu církve a státu převládne vliv jedné či druhé strany. V situacích hrozící společenské destability a případně války lze očekávat, že stát do krajnosti využije všechny své páky, jimiž k ovlivnění a případně i k využití církve disponuje. To je logické, a pokud je státní správa vedena křesťanskými zájmy, sleduje křesťanské cíle a je založena na křesťanských principech, pak je možno si představit, že se nejedná o zneužití církve. Jenže je dnes na světě takový stát, o němž by platily všechny tři body zmíněné premisy, a to do takové míry, že by bylo lze hovořit o křesťanské státnosti?

Co z toho plyne? Obávám se, aby se v situaci hrozící války, v níž bude jednou ze stran Rusko, nestala Ruská pravoslavná církev jedním z válečných nástrojů - ať už ideologickým, či informačním, nebo zpravodajským, či prostorem pro působení různých "agenturních služeb" či jejich zázemím.

* * *

Doposavad byl velikou devizou naší místní pravoslavné církve její český rámec. Byli jsme českou pravoslavnou církví odvolávající se na české a moravské historické kořeny, obnovenou vl. Gorazdem, a tuto církevně-historickou platformu jsme si pečlivě střežili. To nám zde dávalo domovské právo a zároveň nás to chránilo před jakýmkoliv nařčením z toho, že zde skrze nás působí jakýkoliv cizí vliv (ať už duchovní nebo kulturní či politický; s obviněními tohoto typu se musel potýkat už sv. vladyka Gorazd). Toto vše – jak se mi zdá – vladyka Juraj v Moskvě právě smazal, když veřejně a oficiálně prohlásil naši místní církev za "dceru Ruské církve".
Mimochodem, krátké (šestileté) období, kdy byla po druhé světové válce naše místní církev v ruské jurisdikci, lze jen obtížně chápat jako oprávnění nazývat Moskevský patriarchát "mateřskou církví". Do ruské jurisdikce jsme byli po druhé světové válce zapleteni za působení mocných politických vlivů. Naše církev patřila před válkou do jurisdikce srbské a po válce byla přijata Moskvou nekanonicky (to je zajímavé, jaké mají Rusové s těmi kanonickými otázkami problémy – jejich chování však působí dojmem, že nemají problém s řešením citlivých otázek národnostní i církevní identity silou, a na nějaká pravidla či práva někoho jiného jako by nebrali příliš zřetel). Srbsko se po válce chtělo ujmout naší osiřelé církve, a náš přechod pod Moskvu odmítlo uznat (až dodatečně to pasivně vzalo na vědomí, když už to byla hotová věc). O úrovni církevního jednání té doby svědčí výmluvně i skutečnost, že se dekret, kterým Moskva uděluje naší církvi autokefalitu, vůbec nezachoval a jsou pochybnosti, zda vůbec kdy existoval.
* * *

Proč hodila Moskva za hlavu pracně vybalancovanou dohodu s Konstantinopolí? Hlavním kreditem, který z dohody Ruská církev získala, byla pokračující izolace kyjevského patriarchy Filareta a potvrzení této kanonické blokády ze strany Konstantinopole. Zdá se, že Moskva dospěla v posledních dnech či několika týdnech k názoru, že tuto "výměnnou službu" od ekumenického patriarchy už nepotřebuje. Změna územního uspořádání či dokonce válka, která se na Ukrajině rozhořívá, totiž mění pozici rozkolného patriarchy Filareta a celou situaci kolem něj.

Abychom si to ujasnili, musíme se nejprve zastavit u toho, proč Moskva odmítá kyjevského patriarchu Filareta. Jsou tu dva důvody:

1.) První je spravedlivý a kanonický postoj Moskvy, která s ohledem na posvátného kánony a pravoslavnou eklesiologii odmítá uznávat samočinně vzniklou církevní strukturu ("samočinně" je v tomto kontextu rusismus, spíše bychom měli říci "samozvaně"). Filaret byl před 25 lety jedním z kandidátů na patriarchu Ruské pravoslavné církve, a když nebyl zvolen on ale Alexij II., tak se doma v Kyjevě prohlásil za patriarchu kyjevského a odůvodnil to tím, že Ukrajina si z historických důvodů zaslouží mít svou autokefální církev a svého vlastního patriarchu. V církvi se tímto způsobem věci nedělají, a tak se tomuto nekanonickému postupu dostalo zaslouženého odmítnutí. Patriarcha Filaret si na to řekl: "Nevadí, neuznali mě teď, uznají mě časem - dříve či později nás budou muset uznat." A počínal si jako legální pravoslavný patriarcha, postavil se do čela ukrajinské církevní struktury, začal zabírat farnosti a chrámy, tvářil se jako ten, kdo chce dobro pro Ukrajinu a využíval toho, že prostý lid se ve věcech církevně-kanonických nevyzná a chodí prostě do toho chrámu, který vypadá jako pravoslavný a který je nejblíž. A k tomu všemu se vždy najde pár vzrušených nadšenců, kteří hlasitou propagandou oslavují nekanonický převrat a najdou si na něm něco, co zní atraktivně - v tomto případě národnostní prvek.
Až když jsem formuloval tyto řádky, uvědomil jsem si, jak podobná je u nás situace kolem Rastislavova synodu. I zde je na jedné straně církevní struktura, která nám připadá jako „samočinná“, a na straně druhé jsou tu ti, kteří ve svém srdci vlastně zastávají způsob uvažování tehdejšího Moskevského patriarchátu. I u nás jsou ještě ti, kterým jakýsi nepraktický smysl pro spravedlnost a církevní řád brání v uznání Rastislavova synodu. Něco v lidském srdci, pokud není zkorumpováno restitucemi či prožráno červem licoměrnosti, se vzpírá pragmaticky přijmout tu divnou (a bez věrohodného odůvodnění) změnu církevní vlády, čili "načálstva" jak říkají v Rusku. Takže v tomto smyslu dobře chápu moskevský synod, který tvrdošíjně odmítá uznat Filareta a jeho církev.

I dalších podobností je až nečekaně mnoho. Na začátku stojí nekanonický převrat, pak už se to dál sune jako buldozer, který odhrne toho, kdo stojí v cestě. Místo ukrajinského národnostního prvku však u nás máme "nutnost postarat se o restituce" atd. Dokonce i filaretovský argument ohledně neuznávání této církevní struktury ze strany většiny pravoslavného světa: "Nevadí, neuznali nás teď, uznají nás časem - dříve či později nás budou muset uznat," se stal morální platformou Rastislavova synodu. A další shodu mezi Ukrajinou a českými luhy a háji vidíme ve způsobu myšlení této hierarchie: "Kanonické - nekanonické, hlavní je neohlížet se napravo ani nalevo, ale počínat si jako struktura, o jejíž legalitě není pochyb. A pokud někdo nějaké pochybnost vznese, tak je prostě ignorujeme. Proč se zdržovat nějakou diskusí? My vedeme monolog a vy poslouchejte." To bylo chování Filareta, který prostě na výhrady a obvinění přicházející z Moskvy neodpovídal. Jen vytrvale opakoval refrén o ukrajinské národnosti, která už nemůže dále být bez svého vlastního patriarchy. Tady v praxi vidíme fungovat "mezinárodně uznávané" základy propagandy, spočívající v uvažování, které by nikdy nemělo mít v církvi místo: "Budeme-li cokoliv opakovat dostatečně dlouho, stane se to pravdou." Dokonce je tu i další shoda naší situace s filaretovci: "Lidé chtějí mít klid a chodit si na bohoslužby, takže ve většině případů nemusí ti, kteří konají nějaký církevní převrat, brát názor lidu do úvahy." A těch pár nadšených agitátorů se tu (stejně jako na Ukrajině) také najde.

Podobností mezi filaretovci a naší situací je vskutku překvapivě mnoho. O to zajímavější je, že v případě filaretovců zaujala Moskva přísně spravedlivý kanonický postoj, kdežto v případě naší církev zvolila poněkud "flexibilnější" nakládání s kánony i se spravedlností.
2.) Druhý důvod proč Moskva odmítá Filareta je už ryze pragmatický. Ukrajina - to je mnoho pravoslavných věřících. Přenechat toto území Kyjevskému patriarchátu by - dokonce i pro Rusko - znamenalo citelný úbytek počtu duší. A v matematice Moskevského patriarchátu se vliv církve a síla její pozice v pravoslavném světě měří nikoliv tradicemi (jak to nahlíží Konstantinopol), ale početností. A dále - v Pravoslaví se rozlišují dva druhy patriarchátů - jeden má nadnárodní charakter (to jsou právě ty historické a z hlediska tradice nejvýznamnější), druhý má charakter národní, tj. rozprostírá se jen na území jednoho národa (to jsou patriarcháty vznikem novější a podstatně méně významné). Moskevský patriarchát svůj význam a úctyhodnost zakládá nejen na počtu věřících, ale i na tom, že je patriarchátem severních národů (jako mu to vymezuje v historickém dokumentu jeho mateřská církev, tj. Konstantinopolský patriarchát). Ukrajinci tvoří v Ruské pravoslavné církvi druhý nejvýznamnější národ po Rusech (z tohoto hlediska je výhodné hledět na Ukrajince nikoliv jako na Rusy, ale jako na jiný národ). Odchodem Ukrajinců by se Moskevský patriarchát nebezpečně přiblížil typu patriarchátu národního, a to by mu na prestiži rozhodně nepřidalo. Ve hře o Filareta se tedy ve skutečnosti hraje o vliv a pozici celé Ruské pravoslavné církve.

A nyní se můžeme vrátit k původní otázce - proč Moskva najednou nepotřebuje podporu patriarchy Bartoloměje při pokračování celopravoslavného embarga uvaleného na Filareta? Zde je jedna z možných odpovědí. Vypadá to, že patriarcha Kyrill dostal informaci z Kremlu, že východní Ukrajina bude takovým či onakým způsobem pod vlivem Ruska. Většina ukrajinských pravoslavných křesťanů (v jurisdikci Moskvy) je na východě. Válka či jiné způsoby přerozdělení Ukrajiny zajistí, že tato většina pravoslavných Ukrajinců zůstane pod církevní správou Moskvy a Filaret už na ně nedosáhne, protože jeho vliv zůstane omezen na západ Ukrajiny či střední Ukrajinu kolem Kyjeva. Vypadá to, že možná ztráta těchto západo- a středo-ukrajinských pravoslavných věřících, jichž v jurisdikci RPC už není tolik (a nezadržitelně ubývají), je pro Moskvu výhodnější než se ohlížet na Konstantinopol. Třeba tedy Moskevský patriarchát doufá, že novou agresivní politikou ve světě získá více, než nyní na západní a střední Ukrajině může ztratit.

* * *

A nyní poslední otázka: "Moskva opět potřebuje naší církev. K čemu?" Pravděpodobné odpovědi jsou dvě:

1.) Moskevský patriarchát se zřejmě rozhodl zahájit novou éru budování své pozice ve světovém pravoslaví a neohlížet se už na nikoho a na nic. To znamená mj. upevňovat a posilovat své pozice v Evropě. Zde žije mnoho Rusů a Moskva zde potřebuje spolehlivé opěrné body pro své působení. Geopolitická situace vypadá tak, že narůstající politické napětí a možná válka vytvoří geopolitický příkop mezi Ruskem a střední Evropou. Cestování a jiné transfery z Ruska a do Ruska budou obtížné (víza, sankce a jiné restrikce). Naproti tomu z České republiky lze volně cestovat po celé Evropě a vést celoevropskou ekonomickou činnost (Rusové už dle dnešních novinových zpráv začali skupovat nemovitosti v Londýně). Pro Rusy by pak mohlo být dosti významné mít v Čechách jedno z center právě přebudovávané ruské panevropské církevní struktury.

A tím jsme se dostali do hledáčku moskevského patriarchy znovu i my. Pod pláštíkem zachování pseudoautokefality, kterou nikdo jiný uznávat nebude (snad kromě Polska a Sýrie), ale dá nám jakousi zdánlivou samostatnost, se staneme jednou z mnoha filiálek Ruské pravoslavné církve v Evropě. Zdánlivá autokefalita bude spíše vazalským poutem, které nám bude dávat právě tolik svobody, kolik projevíme poslušnosti a loajality. Každopádně to bude znamenat područí ruského vlivu, který nikdy nebyl naší mentalitě vlastní a při misii mezi Čechy a Moravany bude brzdou, ne-li zásadním hendykepem. (Většina Čechů, kteří se po r. 1989 stali pravoslavnými, vstoupila do české cyrilometodějské církve; tito naši věřící jsou si vesměs jisti, že by nevstoupili do pravoslavné církve, kdyby zde byla jen církev ruská, jak od nich porůznu slýchám.)

Reálně nám pak hrozí nebezpečí, že se staneme náboženskou servisní organizací pro ruskou emigraci či prostě pro Rusy dočasně nebo trvale vně Ruska. Co se Ukrajinců týče (tato imigrace je spíše ze západní a střední Ukrajiny), ti se asi do této ruské organizace nepohrnou (ve své většině nevstoupí do ničeho, co je napojeno na Moskvu), ale vytvoří si vlastní síť filaretovských farností. Na nějakou zdejší moskevskou autokefalitu se při tom ohlížet rozhodně nebudou.

Bohužel to bude znamenat konec pracně budovaného církevního soužití příslušníků různých národů v jedné církevní struktuře, kde se scházeli ve stejných chrámech na stejných bohoslužbách. Pravoslaví u nás se rozdrobí na národnostní frakce. Západ má s touto jurisdikční tříští bohaté zkušenosti.

2.) Tato druhá odpověď je ještě daleko horší. Neumím dostatečně posoudit, do jaké míry je Moskevský patriarchát v objetí politické struktury ruského státu. Nějaký vliv tam určitě je, leč neumím odhadnout stupeň této fúze (ale přílišné iluze si nečiním). Je-li tomu tak, potom s ohledem na nastávající dlouhé období politického napětí mezi západem a Ruskem (s možností vleklého vojenského konfliktu) musíme vzít v úvahu možný záměr ruské státní správy využít Ruskou pravoslavnou církev pro ideologické cíle (zaměřeno jak dovnitř Ruska tak vně). V tomto světle by vypadala překvapivá slova patriarchy Kyrilla (a celé jeho odvrácení od synaxis) jako naplňování scénáře napsaného v Kremlu. Jistě by v takovém případě byly všechny zahraniční filiálky Moskevského patriarchátu předmětem zájmu rozvědky i kontrarozvědky, jistě by tu pak byla snaha Ruské federace získávat skrze tyto filiálky informace a naopak působit skrze ně v daném státu (např. ve smyslu šíření proruské ideologie či dokonce propagandy - každý stát používá propagandu a Rusko jistě není výjimkou).

To by nutně vedlo k řízené politické i společenské diskreditaci takových filiálek v jejich domovských státech (o to už by se postarala příslušná státní správa či nějaká její servisní organizace). Každý stát se přece bude přirozeně snažit, aby ve společnosti eliminoval cizí vlivy (a zvláště ty, které považuje za nepřátelské). Čili bude vyvíjet zjevnou nebo skrytou činnost mířící k tomu, aby zdroje těchto vlivů (tj. např. pravoslavná církev) byly v lepším případě společností vnímány jako nevěrohodné, v horším případě jako podezřelé a v nejhorším případě jako škodlivé a národu nepřátelské a nebezpečné.

Ve zdejších reáliích by to znamenalo pro naši církev pohromu. (A je otázka, zda se to v nějaké soft-variantě už více než rok neděje.) Obávám se, že si většina místních pravoslavných věřících ani farářů nedokáže ani představit, co vše by to mohlo obnášet. Západem obdivované "kulturní vystoupení" nechvalně známé dívčí punkové skupiny v chrámu Krista Spasitele by proti tomu mohlo jen drobným žertíkem na účet církve. My pak budeme naříkat, že je to nespravedlivé, když jsme v očích společnosti označkováni různými dehonestujícími nálepkami. Jenže na cestu k tomuto stavu nás někdo dovedl a my jsme nedokázali říci: "Ne, tímto směrem nejdeme."

Nuže, tímto směrem a k těmto koncům může vést cesta, která se odvíjí od toho, co se stalo v Rusku skrze slavnostní promluvy oněch dvou hierarchů, jak o nich nadšeně referuje církevní tisk. Proto se obávám, že prohlášení obou hierarchů předjímají pro nás veliký skok zpět.














Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz