1319


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1319: #

Administrátor --- 9. 7. 2021
Trocha smutné církevní archeologie

O nemoci, která dodnes ochromuje život církve

AKTUALIZOVÁNO (na konec příspěvku umístěno audio)

Na úvod o okolnostech, které mne přivedly k napsání tohoto zamyšlení

Asi už není tajemstvím, že se nám na Moravě zbláznil jeden kněz, který obviňuje, uráží, pomlouvá a nejrůznějšími způsoby hanobí biskupa. Celá ta věc přesáhla rozměry osobního sporu mezi dvěma duchovními a nebezpečně se přiblížila k hrozbě destabilizace hierarchického ustrojení eparchie. Každý chápe, že prvořadým úkolem vedení církve je učinit vše, co je možno, aby se zabránilo takovému rozkladu. Členové eparchiální rady poslali neveřejný kolektivní dopis tamnímu duchovenstvu a radě církevní obce, ve kterém je vyzývali, aby opustili tuto zkázonosnou cestu. To však vzbouřence jen rozlítilo a veřejně nás v předlouhém (samozřejmě veřejném) dopise obvinili ze všeho možného. Olomoucké církevní ústředí žádalo tohoto duchovního, aby si přišel o celé věci promluvit. Ten nejprve chtěl přijít s jakýmsi procesím zfanatizovaných věřících, pak zase že se dostaví s právníkem (prý kvůli osobní bezpečnosti), posléze napsal, že místo sebe pošle kurýra a nakonec stejně nepřišel na žádný termín (ani na ten, který si určil sám). Bojí se setkání a schovává se za věřící, ze kterých si udělal jakýsi živý štít. To není moc důstojný ani rozumný postoj.

Tak jsem mu (ze staré známosti) napsal osobní dopis. V něm jsem se pokusil přivést ho k zamyšlení a povzbudit na cestu nápravy. To jsem si dal! (Že já hlupák stále chci někomu pomáhat...) V odpověď na mne zveřejnili spršku všelijakých pomotaných obvinění, událostí vytržených z kontextu i vyslovených výmyslů a nesmyslů. Má smysl to všechno vyvracet? Koho to zajímá? A proč bych měl hájit sám sebe a před kým vlastně? A navíc - bránit jen sám sebe - by asi bylo v rozporu s tím, co nás učí náš Pán.

Proč by měli lidé číst na internetu, jak se hádají dva faráři? Ostatně, kdo nechápe, že podporovat biskupa není věc osobních sympatií a nebo nějakých domnělých výhod, ale jde o podporu církve, toho stejně nepřesvědčím. Takže proč tu všechny ty pomotaniny toho nešťastného faráře vyvracet? A konec konců, ne všechno, co jsem kdy konal, bylo správné, někdy jsem se mýlil (ostatně asi jako každý, kdo se nějak angažuje) a nejsem neomylný - na rozdíl od svého (teď už možná bývalého) kolegy. Za ty věci, kdy jsem kdysi „šlápl vedle“, se už dlouho kaju a dotyčným jsem přinesl své omluvy.

Spíše přemýšlím nad tím, proč se ten intrikující kněz zabývá mou maličkostí, když v maléru je on? Přičemž si jej způsobil svou vlastní vytrvalou intrikářskou činností. Natropil tady problémů a skandálů víc než dost. Když odhlédneme od těch desetiletí pletich a intrik, celý poslední rok, co tady svými stupňovanými rozkladnými aktivitami, pomluvami a intrikami vyvolává napětí, věděl dobře, kam to asi tak může směřovat. Teď dostal výpověď. Shodou okolností se mu na stole sešla s mým osobním dopisem, ve kterém ho prosím, aby přestal s tím, co činí. Jak vidno, poslal jsem to pozdě. On to samozřejmě ve svém - letitými intrikami pomateném - myšlení považuje za nějakou konspiraci proti své osobě a za hluboce promyšlený souběh okolností, což mne mrzí, protože jsem nevěděl o tom, že mu už byla zaslána výpověď. (Církevní ústředí mě neinformuje o tom, co dělá, a nevidím žádný důvod, proč by mělo.) Nicméně když už byl náš drahý otec v ráži, tak mne rovnou obvinil, že za jeho výpověď mohu i já (to je nade vší pochybnost, že?, kdo jiný by za to přece mohl?, rozhodně ne on.) On na svém chování nevidí nic vadného, on přece říká jen pravdu pravdoucí a neví, zač by se měl kát (to je takový refrén, který stále opakuje ve všech svých skandalizujících projevech). Tak už jen zbývá popřát našemu ze všech nejsvětějšímu knězi všechno nejlepší.

A nyní už k tématu, kvůli kterému píšu tento článek

Na jeho příkladu se ukazuje zvláštní duchovní i duševní stav, pro který se nabízí jakési vysvětlení. To souvisí s nedávnou církevní historií, o které se toho u nás zatím moc nepíše. Obecně se ví, že církve byly v době komunistické totality prolezlé agenty StB. O tom jsme všichni věděli už v té době a zároveň jsme (většinou) měli i jakési povědomí o tom, kdo opravdu aktivně spolupracuje s StB, a naproti tomu kdo (ačkoliv pod tlakem něco někde někomu podepsal) se snaží vyhýbat se udávání. Na to byly různé úhybné taktiky, za pomoci kterých se dalo v jistých mezích kličkovat. Jenže tu byli i duchovní, kteří udávali a škodili bez skrupulí, na to se většinou časem přišlo a těm jsme se vyhýbali. Samozřejmě jsme věděli, že čilým agentem StB musí být představený každého katedrálního chrámu (kdyby nedonášel, pak by ho komunisti na takovém místě prostě nenechali). To platilo i pro všechny tři naše katedrály. Naopak, ze zásady StB nedůvěřovala biskupům, takže na každého biskupa byl nasazen někdo, kdo se pohyboval v jeho bezprostředním okolí (i tito lidé byli v církvi známi). Taková byla realita. Je zajímavé, že právě ti, kteří se spolupráci bránili a uhýbali, cítili v roce 1990 potřebu se církvi omluvit. Z těch, kteří kolaborovali vcelku ochotně či alespoň bez pokusu o odpor, se neomluvil snad nikdo. A tak tento cejch, který jim na duši vypálila StB, v sobě nosí dodnes.

Ti, co neodporovali a donášeli, do sebe vstřebali jakousi drezúru, které je StB podrobila. Ta spočívala v osvojení souboru dovedností: slídit, čmuchat, pátrat, udávat, umět vyhodnocovat a pracovat s informacemi a samozřejmě intrikovat, vyvolávat v církvi spory a vzájemnou nedůvěru, rozvracet a vnášet do církve všelijaké pomluvy, kout pikle a ze zákulisí tahat za nitky. To byl vedle donášení jejich úkol. Byla o tom v 90. letech napsána velmi dobrá psychologická práce, která se týkala kolaborujících katolických kněží, ale platí myslím i pro naše prostředí. Tam se mj. s použitím psychologických metod dokazovalo, že ti lidé, kteří si nechali pokřivit své svědomí i duši, se už nezmění a že se budou stále chovat jako morálně deformovaní a jejich myšlení i chování se bude pohybovat někdy až na hranici psychické nemoci. Až do smrti budou tvrdit, že nic špatného neudělali, jsou nevinní a že se nemají za co kát a že jsou morálně v nejlepším pořádku.

Lze říci, že tito bývalí agenti mají pozměněné chování (tím nemyslím psychózu, ale psychopatickou změnu osobnosti) - jedná se tu o nějaký komplex, či deformaci osobnosti. Onen psycholog to ve své studii rozebíral z hlediska své profese, ale detaily jeho diagnózy si už nepamatuji. (Třeba se mi někdo ozve, kdo tuto či podobnou studii zná.)

O psychopatech

Co učí psychlogická věda. Pro psychopaty platí známá definice: lidé s poruchou osobnosti nevidí problém u sebe, ale u ostatních. Také bychom to mohli označit jako disociální poruchu osobnosti: osobnost amorální, osobnost asociální (to však neznamená nespolečenská, ale neschopná budovat společenství, aktivně působí rozkladným vlivem), osobnost sociopatická. Z projevů takové osobnosti nás zajímá především: uspokojování vlastních potřeb bez ohledu na jiné, trvalá nezodpovědnost a bezohlednost vůči společenským normám, pravidlům a závazkům (kánonům, církevním pravidlům, ústavě atd.); a dále: neschopnost pociťovat vinu, svádění viny na jiné, nalézání výmluv pro své chování. Obecně, morální psychopatie způsobuje nedostatek svědomí, bezcharakternost. U postižených jsou patrné odlišné vzorce chování vzhledem k tomu, co je ve společnosti očekávané, žádoucí a obvyklé.

Jejich další vlastností je sklon manipulovat lidmi a zneužívat je k vlastnímu prospěchu. K tomu jim mimo jiné pomáhá, že bývají často šarmantní, charismatičtí a během rozhovoru značně přesvědčiví. Přitahuje je prostředí, kde lze manipulaci a zneužívání lidí provádět, kde mohou provádět akce, organizovat, pracovat s „lidským materiálem“ (to je z jejich slovníku) nebo s „lidem (naródom)“. Nezřídka jsou společensky vysoce úspěšní. Na první pohled se tito jedinci jeví jako velmi schopní a efektivní pracovníci s vynikajícími výsledky, ale z dlouhodobého hlediska může být jejich působení nadmíru zhoubné.

Jeden psycholog předkládá seznam deseti povolání, jež přitahují největší procento psychopatů. Vzestupně se jedná o státní úředníky, šéfkuchaře, duchovní, policisty, novináře, chirurgy, prodejce, pracovníky v médiích (televizi či rádiu), právníky a především výkonné ředitele společností.

Podle některých vznikají poruchy osobnosti už v raném dětství či dospívání nebo se vyvinuly následkem silně stresové zkušenosti. Další to rozšiřují na genetické příčiny, kromě nichž existují také změny osobnosti například vlivem citové deprivace v dětství nebo vlivem dlouhodobého stresu nebo mimořádně traumatizujícího zážitku. Porucha ovlivňuje chování a prožívání i uvažování postiženého. Nejedná se o duševní onemocnění - osoba si uvědomuje realitu a je za své chování zodpovědná. U sociopata je utváření poruchy podmíněno prostředím, společností či výchovou (chybná výchova – například týrání v dětství) či stresem. V tomto smyslu se můžeme setkat i s pojmem „získaná“ psychopatie.

Jinde se dočteme, že „podstatou psychopatie je zejména absence strachu“ (může se navenek jevit jako odvaha). Psychopaty charakterizují vlastnosti jako: bezcitnost, absence empatie, sebestřednost, manipulativnost, egocentričnost, pocity grandiozity, impulzivita a potřeba neustálého vzrušení. Psychopat dokáže být velmi šarmantní a zároveň je skvělý lhář. Nedisponuje žádnými dlouhodobými a reálnými cíli. Vede parazitický styl života. S ohledem na vlastnosti je psychopatii nejbližší diagnóza disociální poruchy osobnosti.

Psychopat je člověk, který nemá strach, nemá pocity viny ani empatii, i když o ní dokáže mistrně mluvit; překračuje sociální normy. Jde mu o moc a kontrolu. Skvěle k tomu používá manipulaci. Dokáže však být velmi charismatický, vycítí vaše potřeby a slabiny. Psychopati si vůbec neuvědomují, že by s nimi bylo něco v nepořádku nebo měli nějaký problém. Dokážou si uvědomit svou odlišnost, ale víc nic. Tolik výpisky z nauky o psychologii.

Obecná rada (podle dr. Koukolíka) zní - s psychopatem se nehádat, nediskutovat, nepřijímat jeho ujištění, sliby, ale utíkat od něj co nejrychleji. Pro jakoukoliv pospolitost či organizaci zní rada - psychopata využít podle jeho schopností (to je z morálního hlediska poněkud kontroverzní doporučení) za současného maximálního omezení jeho vlivu na společnost, nebo se ho co nejrychleji zbavit, než ji rozloží. Výkonnost pracovníků, kterým šéfuje psychopat, nejprve prudce stoupne a pak už jen stále strmě klesá.

Psychopatie a StB

Je samozřejmé, že StB vyhledávala (i mezi duchovenstvem) použitelné psychopaty, resp. sociopaty či prostě osoby s psychopatickými rysy. Ty, kteří měli z mládí nebo z genů takovou poruchu, zpracovávala, navazovala na jejich narušené vzorce chování, aby sloužily potřebám StB. U některých duchovních se - jak můžeme odhadnout - porucha umocňovala stresem, který vyvolal tlak StB a kterému se nedokázali kvůli charakterové slabosti vzepřít. A platí to i naopak: psychopatickou osobnost přitahuje všechno, co živí její sociopatické sklony, - včetně spolupráce s Stb.

Většina úkolů, které StB žádala po svých agentech, je v naprostém souladu s profilem psychopata (sociopata), včetně benefitů, které StB svým věrným služebníkům poskytovala. A tak se při spolupráci s StB porucha osobnosti pravděpodobně více a více upevňovala a vyhranila.

Bez možnosti konat to, co je StB naučila, jsou vycvičení agenti deprivovaní - neklidní a v napětí. Tento vnitřní diskomfort se snaží kompenzovat pokračováním ve své estébácké činnosti, ač ji už nikdo po nich nepožaduje. Takže vlastně stále pokračují - dnes už jen pro své uspokojení - v tom, co jim bylo natlučeno do mysli a do duše. Jsou to nemocní lidé, trpí duševním pokřivením a morální poruchou.
StB jim jako odměnu za vzorné služby poskytovala nejen různé výhody a privilegia, ale hlavně jakýsi maličký podíl na své moci nad církevní organizací a pocit kontroly nad ostatními členy církve. Na tom se kolaborací postižená duše stává závislá, a proto ji potřebuje i poté, co vláda komunismu padla. Oni potřebují moc, resp. nějakou možnost zákulisně ovládat dění v církvi. Asi proto se takoví drží zuby nehty svého postavení, a my se můžeme jen divit, proč jim na tom tolik záleží, ač by s ohledem na jejich věk a zdraví bylo logické, aby přenechali svůj post mladším a sami ustoupili do pozadí (třeba pomáhali na farnosti jako pomocní duchovní).

Bohužel, s těmito lidmi jsme se začátkem devadesátých let nedokázali v církvi nějak vypořádat (např. je přesunout na vesnické farnosti a odříznout od vlivu na řízení církve), a oni pak najednou vystoupili ze stínu, kam po převratu na chvíli zalezli, pasovali sami sebe do pozice „starších, zasloužilých a zkušených duchovních“, a svou nemocí škodili církvi snad ještě víc než za komunistické totality.

Nejspíš právě tady je potřeba hledat kořeny nenormálního chování některých starších duchovních (a možná i několika mladších, které si stihli staří kolaboranti vychovat), kteří se prostě desetiletí po převratu a třeba i dodnes chovají, jak je StB kdysi naučila: slídí, špiclují, nakládají s informacemi tak, že je mění na dezinformace, překrucují, pomlouvají a snaží se rozdělovat církev, manipulují, intrikují, schovávají se za jiné a drží se jako klíště své funkce či postu. Jakákoliv diskuse s nimi je zbytečná. Oni na svém chování nic špatného nevidí a pocit viny vůbec neznají, dokonce se považují za „rytíře pravdy“. Kdyby tak ti okolní nešťastní zmanipulovaní lidé věděli, co v církvi podporují. Kdyby jen tušili, čemu odevzdávají svou přízeň! Podle názoru onoho katolického psychologa ti kněží, jejichž duši zdeformovaly temné síly komunismu, už jiní nebudou (bez dlouhého hlubokého pokání, na které však dobrovolně nepřistoupí). Budou zde kalit vodu, dokud budou mít tu možnost.

Je to těžké o takových věcech hovořit, protože mluvíme o živých lidech, trpících duších, tragických případech narušených životů. Nesmíme ani na okamžik ztrácet soucit s nimi. Kdyby jim tak bylo možno pomoci! Ať už páchají cokoliv, posmívají se nám, nadávají nám, pomlouvají nás, jsou bezohlední, škodí církvi, přece - Kristus je miluje. Duše každého z nich má větší cenu než celý vesmír. Takže psát o nich a usvědčovat toto zlo je smutné a nemám z toho dobrý pocit, avšak jak se ukazuje, mlčet o tom (jak jsme to činili 30 let) zřejmě také nebylo správné. Začátkem 90. letech převládlo v církvi mínění, že není možné usvědčovat či postihovat kněze jen za to, že se jeho jméno ocitlo na nějakých seznamech, protože jen někteří z nich opravdu udávali a kolaborovali. Bylo to milosrdné a křesťanské, ale naši „bratři agenti“ toho bravurně zneužili. Výsledkem je, že i dnes musíme o této archeologii mluvit a tato „upíří krev“ tu žije dodnes; je to jed, který stále otravuje Tělo církve. „Staré struktury“ tedy dosáhly určitého vítězství, které nečekaně oslavují ještě dnes.

P.S.

Jednou se budou budoucí generace ptát, co tady vlastně dělala naše církev v době po převratu. Proč nevyužila nabyté svobody a nevrhla se do práce na budování církevního společenství, na misii, když tu konečně byl k tomu prostor? V době nesvobody jsme měli tolik plánů, co by se všechno mohlo v církvi dělat, tak proč v době svobody nebylo lze tyto plány uskutečnit? Proč jsme se místo tvůrčí práce tady mezi sebou hádali, handrkovali a nebyli schopni se dohodnout? Proč byly nové aktivity dušeny, chvályhodné nápady byly ubíjeny a rozvoj církve byl ochromen? To tady jen pár lidí sedělo na významných postech jako žába na prameni. Celých třicet let se jim dařilo mařit, podlamovat, ochromovat, rozeštvávat, pomlouvat, rozdělovat, intrikovat... A vytvářet kolem sebe falešnou aureolu o své nenahraditelnosti, kromobyčejných schopnostech a vynikajících zásluhách. A daří se jim až doposud tak dobře, že mají kolem sebe dost takových, kteří jim věří, upřímně je obdivují a tleskají jim. Vskutku meisterstück učedníků StB.


P.P.S.
Sedm znaků jak poznat psychopata
Zvuk z jednoho veřejného pořadu z mediálního prostoru















Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz