1352


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1330: #

Administrátor --- 27. 1. 2022
Obřezání Páně

Svátky potvrzující pravost Božího vtělení a svátek Zákona

Událost Obřezání Páně si připomínáme v první řadě proto, abychom si znovu potvrdili, že Bůh se vtělil - stal se člověkem. Přijal plnost pravého lidství, tedy i skutečné lidské tělo, a sklání se zcela na naši úroveň Božích služebníků, tj. podřizuje se zákonům, které On sám vydal pro svůj lid. A tak se stal Netrpící (Bůh) trpícím (člověkem).

Dnes jsme na takovou myšlenku už zvyklí, ale kdysi si lidé lépe uvědomovali nesmírnost takové ideje, nepochopitelnost všech důsledků a souvislostí takového zázraku. Někteří věřící se bránili přijmout tuto skutečnost a vymýšleli jiné, rozumově přijatelné řešení tohoto tajemství. Byly to různé teorie o tom, že Bůh přijal lidství jen částečně, nebo teorie o tom, že přijal jen jakési zdánlivé tělo (gnostikové, doketisti) apod. Západ v tomto problému částečně vězí dodnes se svou racionalisticko-scholastickou poučkou: lidství Kristovo je tím, co za nás trpělo, Božství Kristovo to je to, co konalo zázraky (to je ve své podstatě hereze odsouzená IV. všeobecným sněmem). Proti všem těmto odchylkám od víry hlásané svatými apoštoly církev postavila mj. připomínku této události, kdy byl Pán osmého dne po svém narození tělesně obřezán, jak stanovoval Hospodinův zákon. Tělesný akt se netýká jen těla, ale celé Kristovy boholidské osobnosti, ve které se i Božství sklání k člověku. A zároveň Bohočlověk při obřezání (jak bylo zvykem) přijímá jméno Ježíš, které už navždy bude nad jakékoliv jiné jméno a bude v něm spása. (Skut 2,21-22; 3,16; Řím 10,13; Filip 2,9)

Ukazuje se tím nejen pravost Vtělení, ale i pokora a sestoupení Božího Syna, jenž se jako Zákonodárce sám podrobuje zákonu, který ustanovil.

Svátek Božího zákona

Smysl zákonů Božích je osvobodit člověka a ukázat mu cestu k Bohu. Uvést lidský život do souladu s principy stvoření - s vnitřním ustrojením světa, čili do souladu s Bohem i se světem. Páchá-li kdo hříchy, čili skutky proti Zákonu, vnáší nelad a poruchu do svého vztahu s Bohem, protože tím jedná proti záměrům Stvořitele, a zároveň narušuje své začlenění do celého stvoření, které je učiněno podle jistých vnitřních zákonitostí, všechny principy a síly tam na sebe navazují a vše tam spolupracuje. Hříšný člověk se vymkl z tohoto řádu a celé stvoření pak pracuje proti němu. Přestupky proti zákonu zároveň ničí a rozbíjejí vztahy mezi lidmi, a tím vzniká v lidské společnosti neustálý nelad, nesoulad, sváry a boje. Je potřeba uvádět zde ilustrace této pravdy z lidských dějin a ze současného stavu lidstva a přírody?

Člověk páchající činy proti Božímu zákonu vstupuje do nepřátelství s Bohem, lidmi i stvořením. Dostává se tím do jakési izolace, či skořápky, jako když se tělo snaží za pomoci své imunity zapouzdřit vřed či škodlivou částečku. Jinými slovy, nemůže dosáhnout pravé svobody. A protože každý v hlubinách své duše toužíme po svobodě a zároveň po hlubokém spojení s ostatními, vzniká v duši hříchem zotročeného člověk bolest, neklid, nespokojenost.

I někteří filosofové si všimli, že jsme v tomto životě jakoby uzamčeni v uzavřeném prostoru. Už jen tím, že nevíme, jak svou osobní existencí překonat hranici smrti (dokud se nenecháme osvobodit Spasitelem). Byl to myslím L. N. Tolstoj, kdo o tomto způsobu života nevěřících lidí pravil: „Po hloupém životě přijde hloupá smrt.“ Jiný myslitel v současném Rusku charakterizoval život nešťastných lidí v Moskvě: „Metro, práce, metro, spánek.“ Jakémukoliv lidskému životu však může dát smysl víra v Krista. Jakákoliv klec má dveře. Pán otvírá každé kleci tato vrátka, aby vězeň mohl vyjít do svobodného prostoru. Ježíš Kristus je bránou do svobody.

* * *

Pro nevěřící je stále vše tak, jak pravil Kazatel: „I kdyby mnoho let živ byl člověk, ve všech těch letech veselil by se, ať pamatuje, kolik dnů ho čeká v temnotě a jak mnoho jich bude; cožkoli by proběhlo, počítá se za marnost.“ (Kaz 11,8; pravosl. překl.)

V křesťanství jde o naše pravé osvobození, abychom mohli vyjít z temnoty, jako jsou ovečky pastýřem vedeni na pastviny hojnosti, čili „aby život měly a hojně ho měly“. (Jan 10,9-14) Pro polomrtvé a žihadlem hříchu umrtvené duše lidí uzamčených v kleci světa si Spasitel přeje, aby přetékaly životem.

Smutné bývá, nevidí-li lidé, že Bůh nevydal své zákony, aby spoutal člověka, ale aby spoutal hřích. Kristovo jho nemá tížit, ale je lehké a blažené. (Mat 11,29-30) Životem podle Božích zákonů si člověk nenakládá na bedra Zákon, aby nesl jeho tíži, ale Zákon nese člověka. Život s Kristem není nesením Krista, ale On si bere na svá záda nás (viz příběh ze života sv. Christofora). Následujeme-li Krista nesením kříže, Kristův kříž nese nás. Jakékoliv naše břemeno nám Pán Ježíš nadlehčuje a nechává na nás jen přesně tolik tíhy kříže, kolik je pro nás naprosto nevyhnutelné, abychom se kázní naučili nereptat, za vše děkovat Bohu a nepovažovat egoisticky své problémy za osu, kolem které se točí svět.

Srovnávejme

Sv. Basil Veliký studoval před svým křtem v Athénách filosofii. Později měl vlastní žáky, které učil křesťanské moudrosti. Aby dobře pochopili vznešenost Evangelia a rozdíl mezi křesťanstvím a pohanstvím, nechal je číst antické autory a seznámit se s veškerým tím řeckým vytříbeným myšlením ale pohanským poznáním. Seznámili se tím, co vše dokáže lidský rozum zpracovat a pojmout, a zároveň pochopili, že bez Krista zůstává prostor lidského vědění uzavřený a prázdný a člověka nechává vnitřně neuspokojeným a nenasyceným, a lidská mysl zůstává neosvícenou a jakoby v šeru. Člověk před Kristem nebo mimo Krista je jako krajina v noci čekající na rozbřesk. Právě ta tragická nenaplněnost pohanské vzdělanosti, myšlení a filosofie, kterou vytvářeli největší myslitelé pohanského světa, dávala Basilovým žákům prožít a následně ocenit, co nabízí lidskému myšlení a duši Kristus. Křesťanství dává hladovějící lidské duši odpovědi na konečné otázky, po jejichž řešení pohanské myšlení jen tápavě pátralo. Především pak Evangelium dokáže to, co žádná jiná filosofie: nasytit nejhlubší tužby lidské duše a napojit lidské srdce zoufale prahnoucí po konečné a nejvyšší Pravdě.

My se můžeme dobrat podobné zkušenosti jako Basilovi učedníci, když srovnáme materialistické a konsumní myšlení této doby s tím, co dává věřícímu Evangelium. I my můžeme sami okusit ten propastný rozdíl a napojit se živou vodu a nadechnout ducha, který Pán Ježíš dává, ale svět se snaží z člověka vysát.

Známe bídu světského ducha a mizerii pozemského pachtění, jak to vedle antických myslitelů vyjadřuje v Bibli Šalomoun: »Marnost nad marnost, všechno marnost. Jak jen jsou úmorné všechny ty věci, člověk to ani nemůže vyslovit! Oko se pohledem nikdy nenasytí, ucho se nenaplní slyšením! Co bylo dříve, to zase bude, to, co se dělo, se bude dít. Není nic nového pod sluncem. Viděl jsem všecky skutky, dějící se pod sluncem, a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.“ (Kaz 1,1-14)

Leč zároveň jsme už zahlédli i světlo svobodného prostoru skrze otevřenou bránu, kterou je Kristus. Pán Ježíš nás nejen zve a vybízí překročit hranice stísňující dočasnosti, ale nabízí nám svůj prostor nekonečnosti a blaženosti nebeské, kde vše je nepomíjivé a nic není pouhou marností.

Cesta

Cestu, kterou nám svým životem Pán zjevuje a kterou nás stále opět a opět provází většina velkých církevních svátků, je cestou pokory, poslušnosti, kterou z naší strany vykupujeme trochou té bolesti z rozbíjení kamene svého ega (či štěpením atomu svého ega, ct. Paisij). Prvním hříchem lidí byla neposlušnost, vzpoura, egoismus. Kristus nás léčí svou poslušností vůči Otci: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš, ať se stane“ (ne má vůle, ale tvá se staň), (Mat 26,39) a v poslušnosti a krajnímu ponížení se ponořil do lidské dějinné tragédie a nechal zavést („jako ovečka vedená na porážku;“ Iz 53,7; Sk 8,32) až k té hrůze, kterou z lásky k nám vpustil do sebe a zemřel za naše hříchy.

Tomu, co pro nás podstoupil, se s díkůvzdáním klaníme a jeho lásku a oběť přijímáme tím, že sami něco z jeho příkladu ponížení a nereptající trpělivosti podstupujeme. To je to pravé vítězství nad pomíjivostí, naše malé vítězství nad hříchem, které se stává součástí velkého vítězství Kristova. V něm je oslaven On a spolu s ním i my.










Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz