1352


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1338: #

Administrátor --- 21. 3. 2022
Legenda o velkém inkvizitorovi

Na okraj války - co bychom uchystali Pánu, kdyby se ubíral ulicemi našich měst?

F. M. Dostojevskij vsunul do svého největšího románu Bratři Karamazovi zvláštní pasáž: legendu o velkém inkvizitorovi. Jinak bychom to mohli nazvat: o vítězství ideologie nad vírou, logiky nad tajemstvím, čili jak světský duch vytlačil z církve evangelium. V prvním plánu je to kritika římsko-katolické církve a jejího absorbování světské moci a s postupným přijetím toho, co ďábel při pokušení na poušti Kristu nabídl a co Kristus odmítl: bohatství, moci a slávy.

Ač to tak nevypadá, legenda o velkém inkvizitorovi však není v konečném cíli namířena výlučně proti římsko-katolické církvi (jen to tak v prvním plánu vypadá). Ve skutečností je to kritika toho odvěkého pokušení postavit na vrchol pyramidy lidské společnosti nějakou neosobní ideu či člověka (ať už obecné lidství nebo konkrétní lidskou osobu) místo Boha. I kdyby taková antropocentrická idea vypadala lidumilně nebo jako péče o lidské štěstí, ve skutečnosti je urážkou člověka, pohrdáním lidstvím a nakonec se vždy projeví ve své obludné krutosti, protože je popřením božského původu člověka i božského cíle jeho existence. Staví totiž pohodlí nad svobodu, dočasné nad věčné, službu potřebám člověka nad službu a lásku k Bohu. Taková skrytá deviace lidství vyvře na povrch, např. když se pokazí myšlení lidí, aby upřednostňovalo zájmy jednoho národa nad existencí národa jiného, hodnotu krve naší nad cenu jejich krve. Tam všude je přítomen velký inkvizitor. (Dnes bychom mu mohli říkat třeba „velký diktátor“.)
Vyprávění je postaveno na fabulaci příběhu o tělesném příchodu Krista do prostředí inkvizičních plamenů ve španělské Seville v 16. století. Je to doba, kdy je západní církev na vrcholu své moci, inkvizice pracuje na plné obrátky, papež vládne nad králi země, celý církevní stroj pracuje jako dobře promazané soukolí. A najednou po ulicích města, kde zrovna upálili skupinu kacířů, kráčí sám Ježíš Kristus. Přichází tiše, oblečený je prostě, bez doprovodu a dělá to, co vždy dělal, léčí nemocné, utěšuje utiskované, křísí mrtvou dívku, pozdvihuje hříšníky a sklání se se svou Božskou láskou k těm nejchudším a nejubožejším. Nikomu neprozrazuje, kdo je, ale lidé to začínají poznávat sami. Brzy si jej všimne inkvizice, je zatčen a vsazen do kobky. V noci jej tam přichází navštívit sám hrozivý velký inkvizitor a říká mu: „Já vím, kdo jsi.“ Při jeho dlouhém monologu musí Pán mlčet, protože nemá právo dodávat něco k tomu, co už jednou řekl. Přece už jednou udělil veškerou svou moc papeži, a tak nemá právo mu teď překážet. Inkvizitor mu připomene, že ti lidé, kteří mu dnes poté, co vzkřísil z mrtvých dívku, líbali nohy, mu budou na pouhý inkvizitorův pokyn zítra rozdmychávat hranici a s vášnivou žízní po krvi hledět, jak je upalován. Završil slovy, která vyřkl jménem církve i státu: „My tě nepotřebujeme.“

Když Pán odchází, volá za ním inkvizitor: „Jdi a již nepřicházej... Nepřicházej vůbec... nikdy, nikdy!“

Dnes se můžeme inspirovat Dostojevského imaginací a představit si Pána, jak v občanském oděvu poutníka kráčí po Rudém náměstí, po ulicích Moskvy, a koná to, co vždycky: léčí lidské duše i těla, odpouští hříchy kajícníkům, káže o milosrdenství, soucitu a lásce. Brzy ho zatkne milice, protože válku nazval válkou, což je v severní pravoslavné říši zakázáno. V noci za ním do vězení přijde sám velký moskevský patriarcha... Co asi řekne nejvyšší prelát tomuto poutníkovi? „Já vím, kdo jsi.“ A jakými slovy asi patriarcha skončí svůj monolog? ...

Palčivá otázka, že? Také by rozvíjel ideologii opravy Kristova díla jako onen inkvizitor? Nezakončil by stejnými slovy, jaká vykřikovali tzv. „osvícenci“, jaká provolává celá materialistická věda, která se poslední dobou pod tíhou nejnovějších objevů hroutí svou vlastní vahou, nebo jaká vytrubují všichni političtí ideologové zprava i zleva, kteří kormidlují titanik té naší blahobytné civilizace založené na ekonomice, exploataci, nekončící expanzi kapitálu a moci, na vykořisťovátní slabších, a nikdy se nespokující s dosaženými zisky? Nezakončil by slovy všech lichvářů, sobců, loupežníků a vrahů, nemravníků a deviantů stále hlouběji se ponořujících do bahna neřesti a mravního rozkladu? Nezakončil by svou návštěvu v moskevské kobce oněmi hroznými posledními slovy velkého inkvizitora?


P.S.
V této souvislosti si nemohu nevzpomenout na příběh z ruského zahraničí, v době mezi dvěma světovými válkami. Ve Francii v prostředí ruské emigrace vypukly mezi ruskými utečenci nějaké hádky (jak jinak, že?) Na jakémsi církevním shromáždění, kde se dokonce i intelektuálové dost divoce hádali; poté, co se vykřičeli, a rozhostilo se na chvíli ticho, vzala si slovo jedna stařenka, ruská hraběnka a svým třaslavým tenkým stařeckým hláskem do ticha pronesla: „Ještě že Pán náš a Spasitel světa Ježíš Kristus tenkrát přišel k Židům a ne k nám Rusům. To by bylo ostudy...“


Legendu o velkém inkvizitorovi si můžete (ve starším překladu) přečíst u nás zde.








Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz