Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1354: #
Administrátor
--- 30. 5. 2022
Rozpaky nad sněmovním dokumentem UPC
K prohlášení sněmu Ukrajinské pravoslavné církve
Aktualizováno
27. května 2022 vydal své prohlášení sněm Ukrajinské pravoslavné církve (Moskevský patriarchát), jehož konání si vynutila ruská agrese vedená proti ukrajinskému lidu. Sněm měl vyvodit závěry ze skutečnosti, že ruská armáda s požehnáním Moskevského patriarchátu zabíjí věřící Ukrajinské pravoslavné církve. Zdá se však, že struktura této církve není schopna vyvodit takové závěry, které by svědčily o tom, že církevní hierarchie stojí za svými věřícími. Text sněmovního prohlášení vypadá jako polovičaté lavírování a nelze než nad ním pociťovat jisté rozpaky. (Číst můžete v ruštině zde.)
Na jedné straně bychom asi měli cítit radost, že tito zatvrzelí lidé dospěli alespoň k takové reflexi reality, aby se nějak (možná polovičatě možná jen nějakým bezvýznamným formalismem) distancovali od Moskvy. To platí v případě, že je jejich prohlášení je vůbec čestné a upřímné. Je tomu tak? Nevím. Do srdce jim nevidím. Avšak nějaké pochybnosti se objevují. Na straně druhé je totiž v sněmovním textu patrný duch kalkulu, a jeho upřímnosti se tedy těžko věří.
Nenašel jsem tam ani náznak pokání či lítosti, že třicet let prosazovali na Ukrajině moskevskou politiku, upevňovali závislost na Moskvě (tuto závislost nazývali "kanonicitou"), a otevírali nepříteli ukrajinského národa vrátka dovnitř, aby mohl škodit. Ani náznak reflexe, že se svou politikou podíleli na přípravě této ničivé a krvavé války, a vlastně jsou za ni trošku spoluzodpovědní.
Vypadá to, že jen bezprostředně hrozící zánik této církevní struktury je donutil jednat. Nikoliv svědomí, ale existenční hrozba je motorem, který pohnul tyto lidi k nějaké akci. Nelze však vyloučit, že celý sněm byl jen divadlem a jeho rozhodnutí bylo přijato s předběžným souhlasem Moskvy (která teď na oko protestuje, a pak jim velkoryse daruje to, co už dávno mají).
V textu asi nejen já vidím, že stále mají imperiálního moskevského ducha, který chce vidět všechny kolem na kolenou. Tito lidé se toho nejspíš už nezbaví, protože jsou utvrzeni v mesiášsky nadřazeném vidění světa. Obávám se, že jedině generační obměna může vyřešit palčivý problém světového pravoslaví, kterým je agresivní Ruská pravoslavná církev a její vazalové v celém postkomunistickém bloku. (Viz současné radostné řešení rozkolu v Makedonii, k němuž se z iniciativy Ekumenického patriarchátu dospělo. Dříve neřešitelný problém, nyní jsou všichni spokojeni. Kromě Moskvy, která hned, jakmile začal Ekumenický patriarchát pracovat na překonání rozkolu, spustila válečnou kampaň.)
Nenašel jsem v dokumentu nic, co by znělo tak rozhodně a upřímně, aby to už nebylo možno vzít zpět. Nic, co by se dalo vyložit jako jednoznačný rázný krok nějakým novým směrem. Jsou tam stále otevřená příslovečná „zadní vrátka“, aby se dalo kdykoliv vyhlásit: „Tímto dokumentem jsme nic zásadního nehodlali měnit.“
Uvědomí si metropolita Onufrij, který se celá léta pevně drží linie agresivní moskevské propagandy a burcuje svůj lid k věrnosti Moskvě, kam vlastně svěřené stádce vedl? Zatímco dříve se dalo jeho chování vysvětlit tím, že je jen hlásnou troubou p. Kyrilla na Ukrajině, teď už toto "ospravedlnění" nemá. Sice stále mluví o pokání, pokoře a smíření, ale myslí při tom zřejmě jen pokání a pokoru druhých, ne vlastní, jak se ukazuje ve světle jeho chování posledních dnů, což značně ubírá jeho kázání na věrohodnosti.
V situaci hrozícího masového odlivu věřících doma i v zahraničí je ten duch diktátu ve sněmovním prohlášení projevem duchovní slepoty (a to ještě vyhrožují všem okolním církvím zakládáním svých ukrajinských farností na cizích kanonických územích). Proto bych nečekal, že právě tito účastníci sněmu přinesou změnu či duchovní obrodu.
Stává se, že když nejednáme my, jedná za nás někdo jiný. Možná se o všechno postará zásah ukrajinského státu, který tuto zatvrzele proruskou strukturu prostě zruší. To je běžný státní postup, který praktikuje i náš stát a podobně i stát ruský. U nás státní správa také nedovoluje působení církví, které jsou nepřátelské našemu státu nebo jejich učení obsahuje něco, co se příčí naší legislativě. V Rusku jsou podobně zakázány různé protestantské církve a sekty, např. Svědkové Jehovovi. Takže ať si v případě protiukrajinského vystupování UPC nikdo v Rusku nehraje na západní svobodu vyznání a pokrytecky nevzývá chartu lidských práv, které Rusko stejně neuznává. Moskevský patriarchát nedodržuje ani své vlastní směrnice a zásady, které si sám napsal a schválil (např. bez skrupulí teď porušuje tzv. sociální koncepci, kterou schválil sněm RPC v r. 2000).
Trapně a nabubřele působí od sněmu UPC obviňování Konstantinopole, když při tom právě Ekumenický patriarchát i přes hrozby Moskvy zachránil tolik Ukrajinců z rozkolu, do něhož je Rusové zatlačili. Tito lidé, kteří dávno odhadli, jak na tom Moskva je v oblasti morálky, mravnosti i křesťanství, byli odsouzeni Moskvou, aby žili a umírali ve schismatu. A to prostě proto, že tito Ukrajinci pravoslavně věřící, kteří netouží stát mimo jednotu Církve, odmítají přistoupit na diktát pomatené ideologie „ruského světa“. Jakoby ruská církev už zapomněla na hlavní smysl existence Církve - otevírat dveře do Království Božího a ne před lidmi bránu Království farizejsky zavírat. (Matouš 23,13)
Ekumenickým patriarchátem byli ruskou církví persekvovaní Ukrajinci navráceni do jednoty s Církví. A teď místo uznání, že proklestili cestu, po níž budou jednou muset jít i další, dříve promoskevští pravoslavní Ukrajinci, je trapně a nepravoslavně zpochybňována jejich apoštolská posloupnost a kdesi cosi. Používáme vůbec termín „apoštolská posloupnost“ ve stejném slova smyslu? Vždyť apoštolská posloupnost není magickým předáváním nějakých zázračných schopností, ale je to součást a projev církevní jednoty. Mimo Církev není žádná apoštolská posloupnost (uznávání apoštolské posloupnosti katolíků je teologický lapsus vzniklý průnikem scholastického myšlení a vlivu cizích dogmat do naší teologie), v Církvi zase není možné být bez apoštolské posloupnosti. Vše, co je součástí Církve, má Církví určený svůj status.Mimochodem, hledíme-li na věc jen z kanonicko-právního hlediska, pak lze vážně zpochybnit i apoštolskou posloupnost Moskevského patriarchátu, a to hned v několika historických ohledech, dávných i nedávných, např. poukazem na absolutní nekanoničnost synodální epochy a na pochybnost biskupských ustanovení v církvi, jejíž episkopát dobrovolně a dlouhá staletí žije bez kanonické hlavy a pod řízením světské moci (a není to ospravedlnitelné žádným poukazem na válečný stav, přírodní pohromu, revoluci apod.), či poukažme na kanonickou neplatnost sergiánství, a raději neřešíme neplatnost biskupských ustanovení provedených dle vůle či přímým zásahem bolševické světské moci atd. atd.) - uznání apoštolské posloupnosti Moskvy stojí na použití značné míry ikonomie a především na uznání ze strany světového Pravoslaví, které artikuluje všeobecný sněm nebo ekumenický patriarcha následovaný souhlasem ostatních místních církví.
* * *
Navíc jsou v církevní praxi vnímány jakési rozdíly mezi autokefalitou starých patriarchátů a autokefálními právy nových autokefálních církví (z druhého tisíciletí), které ještě nemají tu historickou zkušenost ani dávné tradice a moudrost. (Jak to ostatně už dlouho předvádí Ruská pravoslavná církev, která ač trpí svými vážnými problémy a její historie kráčí nezřídka velice pochybnými cestami, vysmívá se starobylým církvím a chvástá se při tom svou početností, jakoby kvantita se nějakým zázrakem měnila samovolně na kvalitu.) Není divu, že vadné pojetí autokefality zaznívá i ve sněmovním textu UPC, o němž zde píšeme.
Nad sněmovním textem se vznášejí otazníky ohledně morálního myšlení signatářů. Jsou to lidé, kteří jsou otevření k diskusi a k hledání východiska? Nebo jen taktizují či hledají způsoby jak prosadit svůj (z našeho hlediska sporný) názor. Já čtu v tom textu spíše svědectví o jejich úporném setrvání na chybné cestě, o zavírání očí nad tím, kam je tato cesta přivedla. Nikomu to vnucuji, ale čtu tam spíš o jejich pohledu na okolí z perspektivy nesnášenlivosti a pýchy. S takto zatvrzelými dušemi, které budou do posledního dechu jen klást další a další požadavky, ale nikdy se nebudou kát za vlastní chyby, bude ještě těžká debata.
Je možno věřit, že by opravdu nechápali, v jaké jsou situaci? Od Moskvy musí pryč a na Konstantinopol útočí. Pokud v tajnosti nejednali s Konstantinopolí a nemají vyjednaný budoucí statut, sami by nakráčeli do pozice rozkolníků. Nevěřím, že by si to neuvědomovali. Nebo je celý sněm jen taktický manévr k oklamání svých vlastních věřících a ukrajinské státní správy a ve skutečnosti s oddělením od Moskvy nepočítají? Jinou možností výkladu sněmovního usnesení je pokus ovládnout autokefální PCU - sjednotit se a ovládnout zevnitř.
Pokud je odchod od Moskvy jen divadlo, jak to text usnesení může naznačovat, pak jediné, co jim poněkud narušuje toto pletichaření, je ukrajinský stát, který už asi církev napojenou na Moskvu tolerovat nebude a dříve či později se dozví pravdu, jaký je nový kanonický status UPC a jaký je reálný nový vztah k Moskvě. Vzhledem k tomu, že v usnesení sněmu naprosto schází cokoliv, co by překračovalo meze původní loutkové nezávislosti (a tímto pokrokem by mohlo být jedině artikulované vystoupení z kanonického svazku RPC a obrácení na Ekumenický patriarchát, do jehož jurisdikce Kyjev od počátku svých dějin patří), přikláním se zatím k tomu, že sněm byl jen kosmetická záležitost či divadlo.
Před závěrem tohoto psaní bych rád doplnil, že si lze představit, pod jakým tlakem ze všech možných stran biskupové UPC jsou. A když byli navíc vychováni a myšlenkově zformováni tak, aby byli plně přesvědčeni, že jediným kanonickým stavem pro ně může být jen moskevská jurisdikce a všechny okolní církve včetně starých patriarchátů jsou v porovnání s Moskvou něco podřadného. Všichni, kdo byli pod vlivem Ruska, jsou nejméně třicet let masírováni moskevskou podvratnou propagandou zpochybňující či zostuzující Konstantinopol (viz Rusy používaný název „Turecký patriarcha“, či Moskvou používané hanlivé označení konstantinopolských biskupů za „fanarioty“ podle tureckého jména istanbulské čtvrti Fanar) a představující Ekumenický patriarchát jako málo pravoslavný či rovnou heretický. Rusové si ve své žárlivosti a závisti vůči civilizovanějším křesťanům počínají tak neomaleně, že neváhají ve snaze pohanit Řeky používat i turecké jho (čerpám i z článků na oficiálních webech MP). Tím se nyní ocitli tito ukrajinští promoskevští hierarchové v mentálně komplikované situaci. To na ně při hledání pravdy klade vysoké morální nároky, kterým opravdu není tak jednoduché dostát.
Možná je to jen opatrný začátek velkého procesu - ve smyslu něco začít, ale v ničem neustupovat, tj. nabídnout naději pro očekávání obou stran. Zatím na mě text prohlášení působí jako snaha, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - čili zachránit si kůži, aby proruští diverzanti udrželi ukrajinský církevní majetek i svou organizační strukturu a při tom mohli tito duchovní dál skrytě působit jako pátá kolona Moskvy. Ale rád se nechám překvapit, když se ukáže, že všechno je jinak.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.