1372


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1365: #

Administrátor --- 3. 8. 2022
Brnění proti střelám démonů

Pokračování: na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Minule jsme se zamýšleli nad jedním z nejdůležitějších témat křesťanské duchovnosti. Nad klíčovou ctností, bez které nic, co činíme v duchovním životě, není opravdové a ryzí. Nad pokorou. Pojďme pokračovat ještě chvilku v zamyšlení, které jsme minule začali. Když se otážeme lidí, co považují za nejdůležitější pro duchovní život, odpoví vám většinou některým z následujích výroků: mocná víra nebo hodně modliteb, přísná askeze a tvrdé půsty, dobré skutky, co nejčastější účast na bohoslužbách, často se zpovídat apod. Vše jmenované je propěšné, pokud tomu však neschází to, co považovalo za základy neklamného duchovní života mnoho svatých Otců: pokora. Ct. Izák Syrský dokonce prohlásil, že pokud jsme půstem a askezí nezískali více pokory, pak nebyl náš půst k ničemu.

Co vlastně znamená ten pojem „pokora“? Znamená to ve vztahu k lidské mysli a srdci: nesmýšlet o sobě vysoko. Čili opak sebedůvěry. Znamená to otevřít se Boží prozřetelnosti, sklonit se před Boží moudrostí. Je to neochvějná důvěra v Boha, že pro nás připravuje tu nejlepší cestu do nebeského království, tj. k sobě. Jak říkají Otcové: „Nejlepší je přijímat, co Bůh dává.“ (Starec Chrysostomos z i.m. ct. Nikodima) To se týká osobního života. Bůh pro nás připravil svůj úradek, který je pro nás daleko lepší než cokoliv, co bychom dokázali vymyslet.

Nyní však před námi stojí tíživá otázka, jak je to s pokorou, když nejde o osobní záležitosti, ale o věci obecné a navíc vážné. Existuje totiž reálné nebezpečí, že „pokorným mlčením“ a projevováním shovívavosti dáváme prostor zlu. Zlu, které ničí ty, kteří jsou nám svěřeni do péče, zlu, které se stále snaží rozbíjet a ničit církev, zlu, které zabíjí lidi nebo jim připravuje velké utrpení. Pokusím se odpovědět citací:

„Pokoru musíme uplatňovat s rozumem. Když učitel nebo rodič s pokorou toleruje, když ho děti neposlouchají a chovají se špatně, pak je to pro děti zhoubné. Pokorou nesmíme nazývat, když učitel dopustí, aby se jeho třída změnila na „augiášův chlév“, kde je všechno vzhůru nohama. Rošťákům nepřinese užitek, když budou pokračovat ve svých nezbednostech.“ (Sv. Sofronij Sacharov)

Pokorou je v tomto případě splnit si svou povinnost. Co se týče nejvážnějších věcí obecných, myslím, že křesťan nesmí mlčet k tomu, když je rozbíjena církev, protože ničení či zranění církve ohrožuje spásu lidí. Vždyť pravda a jednota jsou jedinou cestou ke spáse v Kristu. To jsou přece zásadní věci. O jednotě nás Písmo učí: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (tj. jedna Církev).“ (Efez 4,5) O Pravdě Pán Ježíš pravil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Bůh přece chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. (1 Tim 2,4) Poznání pravdy (Boží) osvobozuje. (Jan 8,32) Rozkol a hereze jsou dílem toho, kdo od počátku jen kazí Boží dílo, toho „lháře a otce lži“. (Jan 8,44) Svatí Otcové, kteří nemlčeli, ale bojovali na sněmech i mimo sněmy, slovem i písmem proti herezím a rozkolům, nám ukazují vzor, který máme napodobit.

Taktéž nesmíme mlčet k zabíjení lidí, k totalitním režimům a nemorálním ideologiím, které vraždí lidi nebo mrzačí jejich duše. Taková „pokora“, která dává prostor ďáblu a zlu, je falešná. Možná mě jednou někdo přesvědčí, že se mýlím, ale v tuto chvíli jsem o výše předneseném zcela přesvědčen.

* * *

V Dávném pateriku o pouštních Otcích se vypráví, jak avva Arsenios z pokory mlčel, když ho obviňovali z nejhorších hříchů. Na všechno jenom přikyvoval a dával zapravdu žalobcům. Avšak, když ho obvinili z hereze, okamžitě protestoval a řekl - ne, heretik nejsem.

Můžeme z toho vyvodit, že naším úkolem je dosáhnout takové pokory, abychom s pokojem v duši snesli všechna obvinění, pomluvy a nařčení z hříchů. Nikoliv lidé, ale Bůh je naším soudcem. Avšak nejedná-li se už o věci osobních pádů, ale o záležitosti celocírkevní, kdy je ohrožována spása mnoha lidí např. šířením hereze nebo sváděním lidí do oddělení od Církve (tj. do rozkolu), nesmíme mlčet a hrát si na pokorného. Myslím, že kdo si uvědomuje hodnotu spásy a Církve založené na krvi Kristově, dobře chápe, že mlčet k útokům na tyto hodnoty není pokorou, ale zhoubnou lhostejností či sebedůvěrou, resp. pýchou.

* * *

Minule jsme částečně začali hledat odpověď na otázku: jak tedy poznat pravdu o sobě, jakou duchovní cestou se ubíráme, nebo zda snad jen přešlapujeme na místě kvůli tomu, že veškerý náš duchovní život je jen přetvářkou; lze pravdivě poznat, máme-li alespoň trošku pokory či nikoliv? Lze toho dosáhnout skrze bedlivé pozorování stavů své duše. Dnes se zmíníme o hlubší části tohoto vnitřního díla pozorného sledování, co se děje s naší duší.

Lidská duše náleží duchovnímu světu (jinak řečeno: skrze svou duši se účastníme duchovního světa), a proto ji mohou ovlivňovat duchovní bytosti: andělé či démoni. Realita duchovních světů funguje jinak než pozemská materiální realita. Dotyk anděla více či méně přenáší do naší duše ten duchovní stav, ve kterém je tato duchovní bytost ponořená, ze kterého je utkána jeho říza a který nosí, kamkoliv přijde. Protože v sobě nosí blahodať Svatého Ducha, projeví se takový dotyk v duši člověka náhlým rozhořením lásky k Bohu a k celému stvoření; dále hoří duchem pokory (kdy člověk přímo prahne po tom, aby ho někdo ponížil, urazil, znectil - takové příhody považuje duchovní člověk za svého druhu rozkoš); je zaplaven touhou poslouchat, podřizovat se; lidská duše se rozplývá jako vosk působením lítosti nad tím, co jsem s sebou provedl, jak jsem všem ublížil a všechny zklamal, jak jsem poskvrnil to, co mi Bůh dal...

Dotkne-li se mé duše démon, zapracuje stejný princip přenosu duchovního stavu. I tato duchovní bytost do mě vlévá svůj vlastní duchovní stav, kterým je zformována a který přináší všude, kam se dostane. V lidské duši vzplane divoký a temný plamen vášní, především těch hlavních, z nich je současná existence satana zrozena: pýcha, hněv, závist, reptání, rozčílení a neklid, nespokojenost, svévole, neposlušnost, vzpoura, sebeospravedlnění, uraženost, sebeobdiv. To jsou vlastnosti, které se dostávají do mé duše od ďábla skrze rány, které jsem své duši způsobil hříchem a svou nemocnou přirozeností, s jejím sklonem k hříchu.

Zkušení otcové říkají, že bedlivým pozorováním postupně eliminujeme takové úpadkové stavy a sami při této jemné práci přijdeme na praktiky, které pomáhají. S takovým démonickým duchovním rozpoložením musíme bojovat a nedopouštět, aby se jeho příčiny skrze nás materializovaly v tomto světě. Tím bychom totiž mohli dávat ďáblu možnost vstupovat do materiálního světa a páchat zlo ve větší míře, než k čemu Bůh satanu přivolil. Člověk, jemuž Hospodin svěřil stvoření do péče, totiž může dát právo satanu, aby činil i to, co k čemu Hospodin nesvolil. Ďábel nesmí konat to, co mu Bůh zakázal, ale může od člověka získat svolení páchat to, co mu Bůh přímo nedovolil. Člověk totiž má stále od Boha jistý prostor k rozhodování o sobě a o stvoření, a vytváří tím prostor pro Boží dopuštění.

Ten boj s vlivem ďábla na naši duši je těžký, zvláště pokud jej nechám rozhořet naplno. Proto je na světě tolik zla. Boj si však mohu významně zjednodušit, když nenechám ďábla se přibližovat. Duši mohu uvést do takového stavu, že se on nemůže přistupovat, kdykoliv se mu zachce, a vlévat svůj strašný duchovní stav do mé duše. Takové opatření provedu, mám-li v srdci pravou pokoru a čistotu. Obojí ďábel nesnáší a zahání ho to do bezpečné vzdálenosti. I pak ale může ďábel „házet kamínky“ (jako když někdo nemůže k vám do bytu kvůli zamčeným domovním dveřím, a tak hází kamínky na vaše okno, abyste si ho všimli). Z povzdálí hází kamínky na naši duši - kamínky to jsou semínka myšlenek či spíše jen nápadů, které se nám mihnou v prostoru mysli. Nyní záleží na tom, jestli najdou tato semínka v mé duši pro sebe úrodnou půdu. Pokud jsme učinili svou duši tvrdou a nepřístupnou vůči nečistým vášním, zlu, pýše a svévoli, semínka se neuchytí. Jen bliknou v mysli jako jiskra a hned zase pohasnou a mizí.

Nepřístupnost mysli a srdce vůči této ďábelské setbě můžeme zařídit pomocí ostražitosti, pozornosti čili bdělosti. Pravidla naší spirituality nás nabádají, abychom vůči své mysli byli neustále pozorní, střízliví a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Je to prý jen věc cviku, zpočátku se to nedaří, ale časem to půjde. V pěkném podobenství tuto dovednost při práci s vlastní myslí popisuje současníkům starec Paisij: ďábel obchází a dává lidem do pusy bonbónky. Naším reflexem je začít bonbónek cucat. Ale bonbón nepustí svou chuť do pusy ihned. Zpočátku cucání necítíš jeho chuť, je to jako bys měl v puse malý oblázek. Jenže ty víš, že musíš vytrvat a že po chvilce bonbonek začne uvolňovat svou sladkost. Máš s tím zkušenost, nebo jsi zvědavý.

Když ďábel nasadí do srdce člověka myšlenku, je to jako s tím bonbónkem, z počátku je jako netečný kamínek, jen cítíš, že bylo do tebe něco vloženo, mysl dostala něco k cucání. V této chvíli lze ten „ďáblův dáreček“ vyplivnout zcela bez boje, nic tě to nestojí, protože jsi ještě nepocítil jeho chuť. Říká se, že je to v principu snadné, ale chce to vypěstovat si pozornost. Jenže neopatrný člověk začne ten nápad, to semínko myšlenky, zpracovávat, začne se tím v mysli zabývat a za chvíli pocítí emoci, kterou srdce odpoví na myšlenku, cítí jisté uspokojení, přestože je ta myšlenka ve své podstatě trýznivá (např. závistivá, neklidná, znepokojující, sžírající duši vášní). Teď už nelze se tohoto „dárečku“ zbavit bez boje. Myšlenka už zapouští kořeny a nelze ji jen odfouknout, musí pracně rvát ven i s kořeny. A to může být namáhavé, ba někdy i bolestné. Lidé zkušení v modlitbě a v hesychii mají prý už tyto návyky vypěstovány, takže udržovat mysl čistou, neposkvrněnou a klidnou je pro ně věcí pozornosti a nikoliv tvrdé námahy či lítého boje.

Chce-li si někdo začít něco s hesychií, což je osa naší spirituality, musí nejprve modlitbou zformovat svou mysl a srdce k neustálému pokání, pokoře a nedůvěře vůči sobě; modlitbou vyučíme svou mysl otevírat se Bohu a uzavírat se vůči zlu (mám na mysli modlitby sestavené svatými Otci). A pak se můžeme vydat na cestu jemného díla, které provádíme se svou myslí a potažmo srdcem, které je potřeba nejprve vyprázdnit, aby je Bůh mohl naplnit blahodatí. Učíme se zastavit to neustálé vnitřní mentální žvanění nebo fiktivní rozhovory, kterými zbytečně unavujeme svého ducha, přestat vše v duchu komentovat a namítat, ale zaměstnat mysl pozornou modlitbou, opakováním Jména; otevřít v sobě mlčící, upřené a netěkající zření.

Všechno zlo, které Bůh dopouští, aby na nás ďábel uvrhl, je kvůli našim hříchům či pro urychlení málo intenzivního duchovního růstu. Účelem takových ran je totiž rozbít dusivou a mučivou skořápku egoismu kolem našeho srdce. Jedině osvobozené srdce se pak může konečně volně nadechnout. Projeví se to prý jistou lhostejností vůči sobě samému, vůči svým potřebám a svým nárokům. Jenže my to nechápeme, stále tu tvrdou skořápku opravujeme a zpevňujeme - dožadujeme se svých práv, prosazujeme svoji vůli a chceme, aby se vše dělo podle našich představ. Jako by to - nám či ostatním - bylo k něčemu dobré! Je snad náš egoismus nějakou velevzácnou hodnotou, bez níž by byl svět chudší? Pojďme, připravíme vesmír o „poklady“ špíny, které nosíme v srdci, o hnůj svého egoismu.

Říká se, že jedině z perspektivy krajní pokory, kdy je ego ukřižováno, aby duše mohla být vzkříšena, je možno pochopit církevní život a především liturgii.

* * *

Dávní pouštní otcové hovoří o tom, že dobrotivý Bůh obrací zlo na dobro, dokonce i satana používá, aby konal dle Boží prozřetelnosti. Lidově se říká: všechno zlé je pro něco dobré. Bůh dopouští, aby satan vytrestal ty, kteří se od Boha odvrací a sami dávají ďáblu právo nad sebou. (Paisij Svatohorec) Tak Bůh používá i démony, aby svými pokušeními udržovali lidi v bdělosti a stále na ně útočili svými pokušeními: odstraň ze světa pokušení a nebude nikdo, kdo by byl spasen, říká sv. Antonios. Jen překonáváním pokušení duchovně rosteme. Zlato je ověřeno jako zlato jedině, projde-li výhní zkoušky. Co neprojde ohněm, není jisté.

Dnes prochází svět (i církevní společenství) otřesy a zkouškami. Zpohodlněli jsme a naše bdělost otupěla, usnuli jsme. Naše křesťanskost potřebuje zkoušku, zda není jen ideologií. Naše pokora potřebuje zkoušku. Je potřeba výheň, která vyzkouší každého ryzost. Vše je dnes zkoušeno, zda je to pevné. Lidstvem prochází síto a na něm se každý ukáže, jaký opravdu je. Zjistíme, že vše je jinak. Všichni se mýlíme. Všichni jsme v klamu. (Simeon Nový Theolog) První budou posledními.









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz