Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1387: #
Administrátor
--- 31. 3. 2023
Teologický a duchovní střet mezi Západem a Východem
Neděle sv. Řehoře Palamy je nedělí zasvěcenou pravoslavnému učení o blahodati
Velkopostní neděle sv. Řehoře je sice už dávno za námi, leč Velký půst ještě trvá, a tak je, myslím, stále na místě připomenout téma neděle o „učiteli blahodati“.
Blahodať je:
1.) působení Boží obecně;
2.) Boží působení s účelem zachování a péče o stvoření;
3.) Boží působení (energie, ř. dynamis) za účelem spásy člověka (v tomto nejužším chápání budeme dnes o pojmu blahodať uvažovat).
Něco více o tomto pojmu viz na stránce slovníku.
Učení o blahodati (zvané také Palamismus) vzniklo na základě duchovní zkušenosti Církve. Tato duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého je spojena s praxí vnitřní silné modlitby, která je nazývána hesychasmus. Učení o hesychasmu a blahodati vychází z Evangelia a vdechl je do církevní mysli sám Bůh skrze osobnosti svých největších svatých - počínaje svatými apoštoly a ap. Pavlem. Hesychasmus jako duchovní praxe provází Církev po celé její dějiny. V době, kdy na Západě po jeho oddělení od východních patriarchátů byl hesychasmus zapomenut a v církevním myšlení převládly praktické otázky (14. stol.), byla tato prastará duchovní praxe ze strany Západu - skrze kalábrijského pozápadněného mnicha Varláma - napadnuta a pravoslavní hesychasté ji museli obhájit, a to za pomoci racionálních argumentů. Západ totiž právě na rozumářské logice založil svá obvinění, že hesychasmus je hereze. Obhajoby se ujal vzdělaný svatohorský mnich, zkušený hesychasta, Řehoř Palama (o jeho životě si můžete přečíst zde). Dokázal v diskusi přemoci argumenty Západu přednášené vysoce učeným Varlámem a porazil nové západní smýšlení takříkajíc na jeho vlastní půdě. Sám při tomto boji za zachování pravoslavné víry a praxe nesmírně trpěl, byl zrazen přáteli, jeho zápas za obranu hesychasmu byl zpolitizován, dokonce byl Palama tři roky žalářován, pak zase odmítán svými vlastními věřícími v Soluni a nakonec zajat na moři piráty a prodán jako zajatec.
Jeho formulace a učení o nestvořených Božích energiích však na soluňském sněmu (někteří jej považují za IX. všeobecný) vstoupily do pravoslavné věrouky, čili mezi naše dogmata. Západ tuto část pravoslavné dogmatiky odmítá dodnes a trvá si na stanovisku Palamova odpůrce. Mnozí na Západě dnes sice obdivují např. Serafíma Sarovského (1754-1833), aniž by však chápali, že cesta jeho následování netkví v klečení na kameni, ani v čotkách, ale v hesychastickém praktikování pravoslaví. Říká se, že spiritualita je žitou dogmatikou, a naopak pravoslavná věrouka se projevuje pravdivou spiritualitou. Není tedy možné napodobit duchovnost Serafíma Sarovského mimo věrouku a kanonickou jednotu s Pravoslavím. Spiritualita mimo pravoslaví vede po jiných cestách - tam jsou vzory jako František s Assisi, Ignác z Loyoly, Tereza z Ávily.Není vůbec náhodné, že sv. Serafíma pokládala Ruská pravoslavná církev v 19. století za heretika a biskupové se bránili jeho svatořečení zuby nehty, protože v té době bylo ruské "pravoslaví" plné západních vlivů, západní teologie, deformací v liturgice i cizí spirituality. Hesychasmus najdete ještě začátkem dvacátého století na ruských seznamech herezí a biskupové posvátného synodu odhlasovali souhlas s Varlámem a přijali západní dogma o stvořených energiích. Na teologických učilištích se vyučovala teologie Tomáše Akvinského a západní filosofové. V knize Náboženské dějiny se píše, že Ruská církev byla na konci 19. stol. na zenitu slávy, ale svatí plakali a naříkali nad jejím stavem. (Osipov, 2019) To je to slavné carské ruské pravoslaví, které dnes někteří tak opěvují a sní o jeho návratu (nedej, Bože!) Dokonce ani sv. mučedníka car Nikolaj II. neměl tolik zbožnosti a duchovní rozhodnosti, aby ukončil třistaletý nekanonický stav Ruské pravoslavné církve a obnovil patriarchát. I když, jak vidíme dnes, u Rusů je vlastně jedno, jestli mají patriarchu či ne. V takovém prostředí bylo zjevení sv. Serafíma Sarovského skutečným zázrakem.
Palama rozvinul církevní učení, dle kterého v Bohu rozeznáváme nejen podstatu (bytnost) a Osoby, ale také projevy Boží podstaty. Jakákoliv podstata se totiž nutně projevuje v té či oné formě. Už sama existence podstaty je zároveň jejím projevem. Neustále se tedy projevuje bytí toho, kdo sám sebe nazval Jsoucím. (Exod 3,14; tímto jménem je vzýván i při bohoslužbách, viz modlitba anamnézy v liturgii sv. Basila, nebo závěr večerní bohoslužby.) Boží energie jsou neoddělitelné od Boží podstaty, a podstata je neoddělitelná od svých projevů. Proto je tato energie Božská a nestvořená.Jako se oheň projevuje plamenem, hoření (tj. chemicky: rychlá oxidace uvolňující teplo) se projevuje plameny rozžhavených plynů, a dotýkáme-li se plamene, nedotýkáme se tím podstaty hoření resp. ohně, ale jeho projevu čili působení. Pálí nás právě působení hoření.
Účast na Božím projevu čili na energii, resp. účast na blahodati, je účastenstvím na Bohu. V tomto kontextu se blahodať dává do souvislosti s třetí Osobou Boží Trojice, se Svatým Duchem. Boží konání totiž pochází z Otce, skrze Syna a projevuje se Duchem Svatým. Ani Svatý Duch se však nezjevuje dle své podstaty, která je u Něj stejně nedostupná jako podstata Otce i Syna (vždyť mají všechny tři Boží Osoby jednu společnou podstatu). Duch svatý tedy zjevuje a působí prostřednictvím blahodati.
* * *
Sv. Řehoř Palama teologicky odpověděl na námitky porozkolního Západu ohledně nedostupnosti Boha. Západ totiž vycházel z teze, že Boží podstata je člověku absolutně nedostupná, což je správná teze, ale jak mizela z církevního života po rozkolu i pravoslavná víra a zaváděla se nová dogmata, mizela tam i duchovní zkušenost s blahodatí Ducha Svatého. Víra se pak pomalu posouvala směrem k ideologii či filosofii, a duchovní život se místo do nitra člověka obracel směrem ven, ke světu.
Západ měl - stejně jako Východ - učené lidi, znalce filosofie, jenže tam začal kvůli rozkolu a odpadnutí od pravoslaví vysychat pramen bohopoznání, čili blahodati. S tím, jak mizela blahodať a vytrácela se hloubka duchovní zkušenosti, a to se nutně promítlo do západní věrouky a do teologie vcelku. Západ převedl celou svou teologii do kategorie filosofie a ideologie, a pozapomněl na samotnou podstatu teologie. Toto jádro teologie není ani v logice ani racionalistických argumentech a v rozumovém poznávání, i když je i ty největší mozky církve zjemní a vyprecizují do systému pro většinu lidí nepochopitelnému. Teologie se zakládá na duchovním poznání Boha, a to jak skrze evangelium a skrze život Církve, tak na bezprostředním poznáním skrze vlastní duchovní zkušenost. Teolog je ten, kdo poznal Boha, a proto se o Něm může vyslovit. Jen tři svatí obdrželi v dějinách Církve příjmení Theolog, a všechno to jsou lidé, kteří dosáhli nejvyšších výšin duchovního života a dokázali jako církevní učitelé tuto zkušenost předat církvi v podobě nauky. Jsou to mezi svatými apoštoly miláček Páně, Jan, pak sv. Řehoř Theolog a nakonec sv. Simeon Nový Theolog.
Zjednodušeně se občas říká, že Západ má modlitbu rozumu, kdežto Východ modlitbu srdce.
* * *
»Máme-li vynést správný soud o duchovním rozdílu mezi Východem a Západem, měli bychom jej prostudovat v jeho nejdokonalejších projevech - v typech svatosti (světců) Západu a Východu po rozdělení křesťanstva (v r. 1054). Pak teprve správně oceníme ono těsné spojení, jež existuje mezi dogmatem, vyznávaným Církví, a duchovními plody, které dogma rodí, neboť vnitřní křesťanova zkušenost se uskutečňuje v kruhu, vymezeném učením Církve, tj. v rámci dogmat, která utvářejí (jeho duchovní) osobnost ... Náboženské dogma může změnit samotné uvažování toho, kdo je vyznává: takoví lidé se odlišují od těch, kdo se utvářeli na základě jiné dogmatické koncepce ... Nikdy bychom nepochopili spirituální aspekt života určitého jedince, kdybychom neměli na zřeteli to dogmatické učení, které leží v základu jeho osobnosti. Musíme přijímat věci tak, jak jsou, a nesnažit se vysvětlovat rozdíly duchovního života na Západě a Východě příčinami etnického nebo kulturního rázu, když jde o příčinu nejdůležitější — o rozdíly dogmatické.« (Vladimir Lossky)
* * *
Východ i Západ tvrdí, že stavějí na Evangeliu. Obě strany se na této rovině odvolávají na to samé. Zřetelný rozdíl mezi nimi může nestranný pozorovatel v průběhu druhého tisíciletí vidět na rovině duchovního života. Zatímco Východ staví na duchovní zkušenosti Církve, která je projevem víry, Západ spíše staví na víře přetavené v ideologii či filosofii; spiritualita tam stojí více či méně na jitření emocí. Pro poznání Boha je potřebný přístup Východu, pro operování Církve v tomto světě je praktičtější pojetí Západu, o tom není sporu. Stačí si pak jen odpovědět na otázku: K čemu je na světě Církev? Ke spáse a zření Boží slávy, což je smyslem hesychasmu? Nebo pro řízení světa a jeho politiky (což už odmítl sám Pán Ježíš, ale možná se mýlil :-)?
Východ udržel autentickou duchovní praxi, protože zachoval původní věrouku. Když svatý Řehoř teologicky zdůvodňuje prastarou (a vlastně apoštolskou) duchovní praxi hesychasmu, není možné oddělovat jeho dílo od zápasu za obhájení pravoslavné věrouky. Jedině pravoslavné učení o Boží Trojici (bez filioque apod.) může vytvářet podmínky pro církevní zachovávání hesychastické praxe. Bez Pravoslaví se mystický duchovní život mění na pouhé snění a fantazie.
* * *
Palama hovořil o Božích energiích, čili o působení Ducha Svatého, kterým je ze strany Boha překonávána propast mezi stvořeným a nestvořeným. Aby se něco takového mohlo dít, musí být tyto energie nestvořené. Pokud by byly stvořené, patřily by mezi ostatní stvoření, neměly by (stejně jako cokoliv jiného ze stvoření) žádnou moc překlenout propast, která nás odděluje od Boha. Dveře ráje Boží blízkosti a jednoty s ním, by zůstávaly dále uzavřené, stále bychom trčeli v éře Starého zákona. Náš vztah s Bohem by se v takovém případě scvrkl do oblasti morálky.
My však díky Kristu, který jako Nový Adam uzdravil a uzpůsobil naše lidství, můžeme přijímat Boží blahodať. Žijeme už nikoliv v epoše Zákona, ale v éře blahodati. Za předpokladu naší spolupráce skrze zbožnou praxi nás blahodať očišťuje, posvěcuje, osvěcuje a sjednocuje s Bohem. Cílem naší zbožnosti je stát se skrze blahodať Božími syny.
V širším plánu spočívá naše spolupráce s Bohem v tom, že uvěříme Evangeliu, staneme se součástí Kristova mystického Těla čili Církve, obdržíme od Něj milost a po milosti prominutí hříchů, přijímáním svatých Tajin a duchovním životem přijímáme blahodať. Tak nás Kristus léčí a uzdravuje pro život věčný.
Hluboké ponaučení o Svatém Duchu nám dává kratičká modlitba „Králi nebeský“, kterou začíná pravoslavná církev každou bohoslužbu, každé modlitební pravidlo (její znění viz např. na začátku večerních a jitřních modliteb). Skrze ni nás Církev učí nauku o Svatém Duchu. Slova „jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ“ znamenají, že Duch působí, kde chce a jak chce, (viz též Jan 3,8, jen místo „vítr“ je tam potřeba číst „Duch“) v celém stvoření, živém i neživém, dává existenci všemu, co jest. Slova „Dárce života“ učí, že vše, co je živé, čerpá svůj život od Boha skrze Svatého Ducha - každou svou vteřinu. Jenže jiný je dar života rostliny, jiný je dar života zvířete, a jiný je dar života rozumnému stvoření. Ano, Duch Svatý působí ve všech lidech, věřících i nevěřících, i mimo Církev. Jenže se liší způsoby jeho působení. Mimo Církev povolává lidi k víře v Boha, k poznání Evangelia a vede do Církve. Jedině uvnitř Církve působí Duch v plnosti, která se projevuje jednak svatými Tajinami, a hlavně darem svatosti, Bohopoznání a sjednocení s Bohem; jinak řečeno: očištěním, osvícením a zbožštěním.
Na Západě si zvykli považovat svatost člověka za výsledek jeho úsilí. Kdežto pravoslaví vidí svatost jedině jako dar. Úsilí, askeze, duchovní zápas, skutky zbožnosti jsou je přípravou na osvojení si daru posvěcení.
Nikdo nemůže Ducha Svatého omezovat či uchvátit do své moci. Pouze s Božího zjevení a duchovní zkušenosti může usuzovat, kde a jak Duch působí. Nikdo nemůže zabránit, aby do mě vstoupil Duch Svatý, jedině já sám to mohu učinit - tvrdošíjností v nevíře, hříchem a nekajícností, a dále vzpourou (což je duch satanův). Sem patří tvrdošíjnost farizejů a velekněží (jak je popsána v Evangeliu), nekajícnost, lehkomyslnost a opovážlivé spoléhání na Boží shovívavost, a boj proti Bohu, proti Církvi - ať už z pozice atheismu nebo rozkolu. Všimněme si, že všechny tyto případy jsou označovány jako neodpustitelné „rouhání se Duchu Svatému“. Neodpustitelné je to protože sám člověk úporně a vytrvale od sebe odhání blahodať.
Když zde uvažujeme o působení blahodati v Církvi, musíme se pozastavit nad otázkou trhání církevní jednoty, neboť ten, co se vědomě opustil církevní jednotu, pochopitelně sám sebe postavil mimo Církev. Nebo i přes svou příslušnost k Církvi vyvolává vzpouru, rozbroje, šíří svévoli apod. Takový je tělem sice v Církvi, ale neviditelně duchovně už odpadá od Církve a nedovoluje blahodati, aby v něm působila. Nyní bereme termín Církev v nejužším slova smyslu, tedy ještě užším, než je vymezen pojmem kanonická jednota. Z neviditelného duchovní hlediska, jak odpovídá pohledu s nebes, je Církev lidí sjednocených blahodatí. V Církvi je ten, kdo má blahodať - to je dědic nebeského království. (Viz podobenství o pozvaných na svatbu.)
* * *
Rozkol, schisma. Důvod ke schismatu je vždy stejný. Pod zástěrkou dogmatických či kanonických důvodů působí pýcha, sebedůvěra, vzpoura, prosazení sebe a úporné trvání si na svém (nepoučitelnost). Je pak vcelku jedno, jestli se člověk staví proti Bohu nebo popírá jednotu Církve. Vždyť Církev je podle Písma Tělo Kristovo a sám Pán je jeho hlavou. Všechny vzpomenuté příčiny rozkolu jsou vlastnosti pocházející od prvního rozkolníka a otce každého rozkolu - ďábla. Rozkolné myšlení se v posledním století nevídaně rozšířilo spolu s vědeckým a technologickým progresem. Rozkolníci stejně jako programově atheističní vědci a ideologové materialismu vlastně popírají Boha. Atheismus ho vyloučil ze svého myšlení a vymyslel sice chorou ale přesto lákavou koncepci, že Boha nepotřebujeme; a rozkolníci podobně vyloučili ze svého myšlení dogma o jediné Církvi čili o jednotě Církve. Toto nové paradigma je jakýmsi duchovním AIDS. Jako virus proniká do věřících a vstupuje do genomu našeho myšlení. Podobně jako HIV vstupuje do genomu buňky a ochromí její imunitu, tak schismatismus ochromuje církevní imunitu a všechny léky, jako teologické argumenty, kánony, poukazování na příklady a výroky svatých či poučování, přestanou působit. Blahodať je odvrácena hříchem a vzpourou, a pak to neodvratně spěje k záhubě nakažených. Když jsme se u nás setkali poprvé s odštěpením několika věřících, kteří tenkrát opustili jednotu Církve a odešli do rozkolu, tázal jsem se v monastýru, jak to teologicky vlastně zpracovat (a jestli nad tím mávnout rukou či zda pozvednout hlas). Poradili mi číst knížku, s níž prý tam všichni souhlasí a je to jejich duchovní stanovisko k rozkolu: Pád pyšných. (Překlad si můžete přečíst zde v PDF.)
Záměrně se na těchto řádcích vyhýbám lákavému tématu: Jak se vlastně projevuje blahodať v člověku a jeho životě. Jen uvedu, že blahodať uvádí věřícího na hlubinu duchovního života tím, že mu dává pláč a trvalé pokání. Obcházím podrobnosti tohoto tématu, protože ďábel se rád ukazuje jako „anděl světla“ (2.Kor 11,13-15) a mnohé projevy blahodatného působení dokáže napodobit, či předestírat jejich pokřivený obraz. Ti, kteří jdou jen za projevy, aniž by nejprve budovali základy a posilovali předpoklady, bývají lstí ďábla svedeni. Mnozí se dávají oklamat tím, že snadno obdrží příjemné pocity, nechávají se naplnit spokojeností se sebou nebo se svou duchovní cestou a sebedůvěrou. Jiným dává rozkol pocit spravedlnosti. Rozkol má s herezí společný jeden rys: vybírá si z Písma a hlavně z posvátné tradice jen to, co se hodí. Nezapomeňme, že ďábel je skvělý šachista, výborný diskutér a lstivý filosof. Duchovní život rozkolu bývá buď pustý, rozumářský nebo naplněný sentimentem či jitřením emocí (což je něco, před čím všechny duchovní autority naléhavě varují). Obezřetnější lidé zaregistrují v rozkolu, jeho povrchnost, frenetičnost a sektářský duch. Vyprávějí o tísni, která na ně ve společenství rozkolu padá. Kéž nás Bůh chrání rozkolu, který zbavuje člověka blahodati, postaví ho proti Církvi a pro to, co se vypraví touto cestou, většinou už není cesty zpět.
Posvátné kánony o blahodati:
Pravidlo 125. (karthagenského sněmu)
Rozhodnuto také: Jestliže někdo řekne, že blahodať Boží, kterou jsme ospravedlněni v Ježíši Kristu Pánu našem, působí pouze k jedinému odpuštění hříchů, už spáchaných, ale nepodává nadto pomoci, aby se nepáchaly jiné hříchy, takový budiž anathema. Neboť blahodať Boží nejen podává vědění, co se má konati, nýbrž ještě vdechuje v nás lásku, abychom mohli též plniti to, co známe.
Pravidlo 126. (karthagenského sněmu)
Rovněž, jestliže někdo řekne, že tatáž blahodať Boží, jež je v Ježíši Kristu a Pánu našem, napomáhá pouze k tomu, abychom nehřešili, jelikož jí se odhaluje a zjevuje nám poznání hříchů, že víme, co máme hledati a čeho se varovati, ale že se jí nepodává nám láska a síla ke konání toho, co jsme poznali za nutné konati, takový budiž anathema. Neboť když apoštol praví: "Známost nadýmá, ale láska vzdělává", (1.Kor. 8,1) bylo by velmi bezbožné věřiti, že k našemu nadýmání máme blahodať Boží a k vzdělávání nemáme; tehdy to i druhé je dar Boží i vědění, co se má konati, i láska k dobru, jež se má konati, aby při vzdělávající lásce nemohl se rozum nadýmati. Neboť jak od Boha je napsáno "kterýž učí lidi umění", (Žalm 94,10) tak i toto je napsáno: "Láska z Boha jest". (1.Jan 4,7)
Pravidlo 127. (karthagenského sněmu) Bez blahodati nemůžeme vykonat nic dobrého.
Rozhodnuto ještě: Jestliže kdo řekne, že nám byla dána blahodať ospravedlnění, abychom to, co je možné splnili ze svobodného rozhodnutí, skrze blahodať snáze plnili, tudíž že jako bychom i nepřijavše blahodať Boží, přesto mohli třebas s obtížemi i bez blahodati Boží splniti Boží přikázání, takový budiž anathema. Neboť o ovoci přikázání neřekl Pán: beze mne můžete obtížně činiti, nýbrž pravil: "Beze mne nic nemůžete učiniti." (Jan 15,5).
Z pravidel sněmu kartagenského (r. 393–419)
Rozloučím se apoštolským pozdravem, kterým žehná kněz při každé liturgii na začátku eucharistického kánonu:
Blahodať Pána našeho Ježíše Krista a láska Boha Otce a účastenství Svatého Ducha budiž se všemi vámi.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.