1419


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 1412: #

Administrátor --- 18. 3. 2024
Poslední přípravná neděle před Velkým půstem

Neděle o Adamově pádu

Církev nás čtyřmi nedělemi připravovala na nejdůležitější dobu v roce, na velkopostní období, kdy nám vše bude napomáhat k tomu, abychom v duchovním životě učinili další krůček na cestě svého duchovního vzestupu, na cestě za Kristovou láskou. Církev v půstu změní modlitební a bohoslužebný charakter svého života, nebe se sníží, aby nás co nejvíce inspirovalo k vnitřní změně srdce k vnější změně způsobu života. Dokonce i příroda se na čas promění, jak to vnímají duchovně citliví lidé. Např. Ioann Krestjankin, velký ruský starec (máme o něm otitulkovaný dokumentární film), říkal, že v prvním dnu Velkého půstu cítí, jak se změní svět, všiml si proměny duchovního naladění všeho kolem.

Církev nás důkladně připravuje, abychom tuto vzácnou dobu nepromarnili nebo ji neomezili jen na hladovku, ale využili ji k vnitřní změně, nebo posunu. Kam se máme posunout? Od světa, který ve zlu leží, k Božímu království, ve kterém už nebude žádné zlo. (1 Jn 5,19) Od hříchu, který má tu strašnou moc oddělit člověka od Boha, ke ctnostem, které nás s Bohem spojují. Od vášní, které nás přivádějí ke hříchu a které kazí a poskvrňují naši duši, k očištěnému srdci, které Boha miluje nade vše.

V neděli Celníka a farizeje nám církev připomněla, že hříšníku zavírá cestu k pokání pýcha. Bůh přijme pokorného kajícího hříšníka, ale nikoliv pyšného, třeba i méně hříšného, člověka, který je sám s sebou spokojen. Nepotřebují zdraví lékaře, ale nemocní. Nechce totiž lékaře ten, kdo nevidí svou nemoc. Nechce Spasitele ten, kdo je se svou zbožností a spravedlivostí spokojen. K čemu je Kristus tomu, kdo nepotřebuje vykoupit z moci hříchu, zla a smrti?

V neděli Marnotratného syna nám církev postavila před oči Kristovo podobenství o nás všech, o lidstvu. Boha jsme zradili, vše, co jsme od něho darem dostali, jsme promrhali. Ale cesta zpět je otevřená. Tou cestou je uvědomit si svůj pád a kát se. A Bůh nás přijme. Chce nás přijmout. Proč? Protože nás miluje. Stejně jako pro vztahy mezi lidmi, platí i pro vztah mezi člověkem a Bohem, - kdo miluje ten odpouští. Není možné milovat a neodpouštět. Láska vše odpouští. Jedinou podmínkou je obrácení hříšníka, tj. návrat, a tímto návratem je lítost, uznání své viny a pevné odhodlání neopakovat své špatné chování.

V neděli Masopustní jsme na obrazu posledního soudu, který před námi Kristus vykreslil, viděli, že Soudce rozdělí lidi do dvou skupin a kritériem, podle kterého bude dělit, je jejich láska. Činná láska, ne teoretická, ne láska zdálky, ale činná láska, která se projevuje soucitem, trpělivostí, pomocí a odpuštěním. Tím, že druhého nesoudíme, ale otevřeme mu své srdce. Taková láska vytváří předpoklad k milování Boha. A láska (k lidem i k Bohu) nás činí Bohu podobnými, obnovuje v nás podobu Boží vloženou do člověka při stvoření, a to nás s Bohem sjednocuje. V tom tkví uzdravení a spása.

Poslední přípravnou nedělí je neděle s tématem Adamova pádu. Tímto tématem nám církev připomíná Boží dobrotu, s níž stvořil Adama, určeného k něčemu tak vznešenému, že si to v našem padlém stavu ani neumíme představit. Jak říkají otcové - všichni lidé nosí kdesi hluboko ve svém srdci vzpomínku na dávný ráj. Je to jakási rodová kolektivní paměť lidstva. Je to vzpomínka na dávnou nesmrtelnost, proto je lidské přirozenosti stále nesmiřitelně cizí myšlenka na smrt. Vůči této myšlence lze otupět, odsunout ji, odvrátit se od ní, ale nelze se s ní vyrovnat. Pád z bytí do nebytí je pro lidské myšlení nepřijatelný.

Jenže je to také neděle o tom, jak člověk ztratil Boží podobu.

Tímto tématem nám totiž církev na samotném prahu půstu připomíná, jak se to všechno pokazilo, když ďábel ze závisti začal člověku kazit myšlení. Adam i Eva měli všechny prostředky ubránit se tomuto pokušení. Jenže ďábel, který už měl zkušenost, jak kazit čistotu Božího stvoření, začal kazit lidské uvažování. Vstoupil s lidmi do dialogu, a první lidé se zachovali vlastně velice moderně, zachovali se tolerantně. Tolerovali, když ďábel začal mluvit o Bohu jako o lháři. Tolerovali, když začal zpochybňovat rady, pokyny a ustanovení jejich Stvořitele a největšího dobrodince. Tolerovali, jeho lži, a začali pochybovat o tom, koho dosud milovali nejvíce. Přestali mu bezmezně důvěřovat, přestali si vážit toho, co pro ně učinil, i toho jak se o ně postaral, toho, co mají. A vydali se pouť za neznámým svůdcem, kterému uvěřili více než Bohu.

Říká se, že všichni stále v průběhu svých životů opakujeme Adamův hřích. Sami právě vidíte, jak hluboká je to pravda. „Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili.“ (Řím 5,12)

Jak postupoval lstivý ďábel, aby dosáhl svého? Nejprve vzbudil zvědavost. Na hříšnou podstatu všetečné a nekonečné zvědavosti, která vzbuzuje neklid v srdci a úplně rozvrátí lidskou vůli i rozum, upozorňují všechny nejstarší památky lidstva. I staré antické mýty. Je to asi součást všeobecné paměti lidstva. Zvědavost je však jen pokažením jiné vlastnosti, která je přirozenou součástí lidské duše, a tou je zvídavost, touha po poznání, která je zacílena především k Bohu, ale kamkoliv by se vydala, řídí de Božími ustanovením a ubírá se cestou, kterou Bůh určil.

A dál už to jde rychle. V rozhovoru s Evou to vidíme názorně - krok za krokem had promyšleně přenastavuje její myšlení. Takže relativizuje či úplně neguje Boží přikázání. Eva najednou začíná přistupovat k Božímu ustanovení „tvůrčím způsobem“ (nejdříve si k němu přidává něco, ještě je zpřísňuje, aby je pak úplně popřela, - jak je to jen podobné zajímavému procesu v dějinách církve, kde občas sledujeme, že se na lidi stále nakládá více a více, zpřísňuje se a zavádí se nové přídavky, místní či folklórní zvyky jsou prohlašovány za nutné a závazné, některá monastýrská specifika jsou prohlašována za všeobecně povinná, až to nakonec většina není schopna dodržet). Nakonec řekne had Evě, jestli vám Bůh tvrdí, že zemřete, tak to není pravda, nezemřete, ale naopak budete jako bohové - znát dobro i zlo.

Jedna jediná věta, a kolik je v ní lži! Vždyť Adam s Evou stáli před úkolem sjednotit se s Bohem, theosis. To je nekonečně více než být "jako bohové". A k čemu je člověku prospěšné, aby poznal zlo? Lidé však použili (zneužili) Bohem danou svobodu, součást Božího obrazu, který do nich Bůh vložil, a vybrali si. A tak všechna lidská pokolení poznávají zlo vrchovatě.

Poslední příležitost pro Evu, aby se obrátila k hadu zády, bylo, když označil Boha za lháře. Jenže už byla chycena svou zvědavostí a musela by tedy použít jakousi námahu, vypětí vůle, aby se odvrátila. A to neučinila. Už byla polapena, dostala do pasivní role, neodporovala a ďábel ji táhnul jako na udičce.

* * *

Jaká poučení z toho máme čerpat pro postní období? Držet se pevně Božích přikázání a ustanovení, nenechat ďábla, aby je zpochybňoval. Často dnes používá to, co se mu v případě Evy dobře osvědčilo, relativizaci: „Dnes už na to není doba! Věda dokázala, že nepotřebujeme Boha... Okolnosti jsou jiné, už nelze všechna přikázání dodržovat jako dříve. Situace se změnila. Moderní člověk už nemá tolik času na modlitbu. Žij tak jako všichni, dělej, co činí všichni.“ Co mu na to řekneme? Jen leklá ryba plave po proudu, živá ryba plave proti proudu.

Pasivita je práh hříchu. O to se ďábel vždy postará. V občanském životě vede pasivita k totalitě či k válce nebo jinému krveprolití (celé 20. století o tom svědčí a současnost jakbysmet). Říká se, že k vítězství zla stačí jen, aby slušní lidé mlčeli. A v duchovním životě? Pasivita znamená, že jsme svůj věčný osud vložili do rukou ďábla.

Z toho plyné druhé poučení: používat vůli, když se chceme přiblížit k Bohu. Překonat odpor, s nímž se každý, kdo chce zamířit svůj život k Bohu, musí setkat. Přikázání se neplní lehce, je nutné větší či menší úsilí, abychom se podle nich zachovali. To samé platí pro půst - to je cvičiště vůle, to je zápas. Námaha, kterou si činíme kvůli Bohu, abychom se očistili a více se mu zalíbili, to je ten pravý dar, čili smysl půstu. (Půst má více významů, ale tentokrát si vyberme tento - obětní dar přinesený skrze naši námahu a sebezapření.)

* * *

Hadu se podařilo přenastavit způsob lidského myšlení. Jaké jsou plody nového uvažování lidí, které je výsledkem ďáblovy chytré manipulace? Především se to okamžitě projeví ohromující sebedůvěrou. To je chabě maskovaná pýcha. Plody takového myšlení vidíme hned na Adamovi a Evě: Proč bych měl Boha poslouchat? Což nemám vlastní rozum? Mohu si přece konat, co chci. Já tomu přece rozumím dobře. Vím, co dělám! Nic se mi nestane.

Na tomto způsobu uvažování je založená celá lidská civilizace - od babylonské věže k dnešku. Člověk už není sám ze sebe schopen činit dobro. Proto v modlitbách vyznáváme, že cokoliv dobrého bychom učinili, není z nás, ale od Boha. Člověk už není pro tento svět zdrojem dobra, jak měl na počátku být, ale zdrojem zla, jak si přál had.

Už jsme říkali, že všichni stále dokola opakujeme Adamův hřích. My všichni máme Adamovo přenastavené myšlení, a tak v nás stále vznikají myšlenky: „K čemu je mi Bůh? Proč bych ho měl poslouchat? Proč se jím nechat omezovat?“ Lidé dnes i kdykoliv jindy těžko snášejí nějaká omezení, dokonce je v kdesi nitru uráží i samotný fakt, že byli stvořeni jako bytost naprosto závislá na svém Stvořiteli a neoddělitelně s ním spojená (to radši ať jsme z opice, ale nezávislí). Člověku čistému však přináší skutečnost, že jsme synové Otce, radost, kdežto v pyšných vzbuzuje nespokojenost a hněv, protože v nich působí satanův duch vzpoury.

V tomto duchu se nesou všechny civilizační budovatelské ideály, které měly vést k blahu lidstva: všechny problémy lidstva vyřešíme sami, člověku vědecky zajistíme nesmrtelnost, zbavíme ho námahy a práce, vybudujeme nový svět, odstraníme války a veškeré zlo. Omyl. Čím více vzpoury proti Bohu, tím více zla. S tím by už lidstvo mělo mít dost zkušeností (zvláště po 20. století).



Leč vraťme se ještě k Adamovi. To změněné uvažování by bylo ještě možno vrátit zpět, dokud nebylo zpečetěno skutkem. Myšlenky stvrzujeme svými skutky. Stav duše se promítá do těla. To platí v dobrém i ve zlém. Podobně jako smrt zafixuje stav lidské duše v okamžiku jejího oddělení do těla, tak i prvotní hřích zafixoval stav lidské mysli v okamžiku toho skutku, a je to stav duchovní smrti.

A plody tohoto skutku? Adam najednou vše vidí jinak. Vše kolem se změnilo. Lidé vidí, že jsou nazí - hřích objektivizuje těla. „Hřích změnil dvě první lidské osobnosti ve dvě odlišné přirozenosti, ve dvě individua, mezi nimiž existují vnější vztahy.“ (Vladimir Lossky) To doposud nebylo. „I lidská láska, vášnivá touha milujících se po absolutnu, v samé fatálnosti svého nezdaru nikdy nepřestane skrývat tísnivý stesk po ráji, touhu, z níž se rodí heroismus a umění.“

Změnil se i vztah k Bohu. Z milovaného Stvořitele se v očích lidí stala hrozba. Ztratila se láska a tím i blízkost a důvěra, a najednou se ocitli ve strašné vzdálenosti od Boha. Boží přítomnost se změnila z duchovní rozkoše na trýzeň. Bůh volá: Adame, kde jsi? Uvědom si, kam ses dostal na cestě, kterou sis zvolil! Vrať se, čiň pokání.

Pak se koná soud. I to je příležitost pro lidi k pokání a k návratu. Je to zkouška, kam až pronikl hřích a zda jsou lidé ještě schopni obnovit původní jednotu. Zkouška je vykonána nikoliv pro to, aby Bůh zjistil něco, co už ví, ale pro lidi, aby oni sami jednou pochopili, co se s nimi stalo. Výsledek všichni známe: svalují vinu na druhého, nejsou schopni přijmout odpovědnost za použití své svobody, vymizela vzájemná láska a nejsou schopni snášet Boží blízkost.

Adam s Evou nepoložili ani samotný základ pokání - neodsoudili svůj hřích. Místo toho se vymlouvali. Nevyznali svou vinu. Neprovedli nad sebou soud, a proto nad nimi vynesl soud Bůh. Takovým lidem je cesta zpět uzavřena a brána ráje uzamčena. Ať žijí ve světě, který odpovídá jejich způsobu myšlení.

Opět platí: to všechno vidíme každý i sám na sobě. Stále na někoho nebo na něco svalujeme vinu - za svůj neúspěch, za svůj hřích, za své selhání, za svou nespokojenost či neklid... Na blízké či vzdálené, na okolnosti, na počasí, na politiky, na zednáře, na cizí státy, na pikle temných sil... (I ty konspirační teorie jsou jen pokračováním tohoto Adamova stavu.)

* * *

Neumíme si představit vnitřní stav Adama a Evy, když byli vyhnáni z ráje. Z jedné strany asi chápali, že ráj je především stav Boží blízkosti, a že už by v takovém stavu nevydrželi, nebylo by jim tam dobře. Kvůli tomu museli odejít, jinak by se ráj změnil v mučírnu. Na druhé straně jistě cítili zármutek, trýzeň a zoufalství z toho, že opouštěli místo, kde jim bylo kdysi tak dobře a kde byli v bezpečí. Vnímali, že se všechno mění. Zvířata na ně začala vrčet a cenit zuby. Příroda se stala krutá. Všude číhá nějaké nebezpečí a hrozba. A do takto změněného světa nyní odcházeli dožít své dny.

Co si však možná dokážeme alespoň vzdáleně představit, je to zděšení Adama a Evy, když museli hledět na to, jak rychle postupuje zlo, které vpustili do světa a hlavně do člověka. Původně doufali, že to, co pokazili, napraví už jejich první syn - Kain. Že on bude tím, kdo ďáblu rozdrtí hlavu, jak jim příchod někoho takového slíbil Bůh, když opouštěli ráj. Satan se jim však krutě vysmál, když z Kaina udělal svého nejvěrnějšího služebníka, prvního vraha v dějinách lidstva! Bible mlčí o tom, co řekli Adam a Eva, když se dozvěděli o bratrovraždě mezi jejich prvními dětmi. To mlčení však přímo křičí. Jak by se dalo vylíčit jejich zoufalství? A to drtivé uvědomění si, že než přijde Záchrana člověka, budou muset uplynout strašlivé věky a věky, v průběhu nichž budou zlo, násilí, zabíjení a krutost jen narůstat. A Kainovi potomci běží tímto směrem v čele všech.

* * *

Na závěr opět jeden návrh k jakémusi samotestu. Není špatné znát pravdu o sobě.

Zkuste v průběhu letošní postní doby - pouhých 40 dnů - plnit Kristova přikázání lásky, přikázání jeho blahoslavenství a ostatní ustanovení evangelia. Vždyť jsou to všechno tak prosté věci. Jednoduché výzvy, které jsou zcela přirozené. Nedostali jsme od Krista za úkol vidět anděly, ale nečinit bližnímu to, co nechceme, aby se činilo nám. Jak prosté. Nedostali jsme za úkol napodobit Kristovy zázraky, uzdravovat nemocné, chodit po hladině vody nebo křísit mrtvé, ale napodobit Kristovu pokoru, dobrotu, skromnost, soucit, trpělivost.

Jen to zkuste! A když bude svůj pokus poctivě sledovat, zjistíte, že se všechny takové naše pokusy rozbijí o skálu naší sebelásky, sebedůvěry, sebestřednosti - prostě egoismu. Dokonce ani obyčejné desatero nedokážeme bez problémů a selhání plnit. Takže, tak jsme na tom.

Snad je nyní lépe zřejmé, proč je výše psáno, že „člověk už není pro tento svět zdrojem dobra“?

Ale musíme to zkoušet znovu a znovu. Náš Spasitel už od nás neočekává bezhříšnost, ale pokání. Neočekává od nás život beztělesných, ale neumdlévající pokusy přemoci starou hříchem raněnou Adamu přirozenost a nahradit ji uzdravenou lidskou přirozeností Kristovou. Při soudu nebude hledat za co nás odsoudit, ale bude v našich duších pátrat, co je tam dobrého a zač by mohl duši uchopit. Bude hledat, co je v našich duších Jeho, co jsme mu odevzdali darem.

Vstupem Ježíše Krista do lidských dějin se něco zásadně změnilo. Jak jsme si opakovali u příležitosti neděle Marnotratného syna, cesta zpět je otevřena. Dveře ráje jsou znovu dokořán. Pán Ježíš pro nás učinil ráj (a ještě více než dávný ráj) tak snadno dosažitelný, jak jen je to možné. Tak málo se toho žádá po člověku, který žije v Kristu. Nepromarněme tu vzácnou příležitost.

Půst je příležitost posunout se krůček dál na duchovní cestě. Použít svou vůli a učinit si na sobě trochu toho násilí, abychom oslabili zlo v sobě a povzbudili to dobro, které od Boha dostáváme. Abychom půstem a zkrocením vášní trochu umrtvili starého hříšného Adama v nás, aby mohl v nás růst nový Adam - Kristus.









Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz