1444
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1443: #
Administrátor
--- 20. 8. 2025
Zjevilo se Boží Království
Svátek Proměnění Páně
Církev tímto svátkem oslavuje naprosto mimořádný fakt v historii pozemského života Krista, kdy apoštolé, které Pán Ježíš vyvedl na horu Tábor, náhle uviděli ohromující světlo, ve kterém byl Kristus, a nejenže byli zmateni, ale dokonce pocítili posvátnou hrůzu, až byli omráčeni - co se to tam stalo? Byl to pouze nějaký neobyčejný jev či úkaz, co apoštolé spatřili? Nikoliv. Uviděli náhle veliké světlo zářit z Pána, hleděli na dávného proroka Eliáše, uviděli Mojžíše.
Tato událost má obrovský význam pro všechny věřící v Ježíše Krista v kontextu okolností našeho budoucího věčného života. Neboť vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.
Církev slaví tento svátek z toho prostého důvodu, že nám tímto svátkem říká: Hle, k jaké slávě je předurčen každý člověk svým stvořením, svým určením, samotnou Boží myšlenkou na stvoření člověka. Hle, k jaké slávě! Jak je někde řečeno: "Všichni jste synové Boží, synové a dcery Boží." To znamená, že tento svátek nám především ukazuje, k jaké slávě, k jakému světlu, k jaké velikosti je člověk předurčen samotným svým bytím. My všichni na Táboře vidíme, k čemu jsme ve svém životě předurčeni.
Jak je možné, aby člověk dosáhl takové slávy? Na Táboře je úkaz té slávy pochopitelný, ale zde byl sám Pán Ježíš Kristus. Zde apoštolé uviděli tu záři nestvořené Boží blahodati, energie Ducha Svatého, nestvořeného Božího světla, které se náhle zjevilo učedníkům. Vždyť Pán nebyl jen člověk, ale i Bůh, a tato Jeho Božská sláva se náhle, zvláštním Božím řízením, zjevila těmto třem učedníkům.
Jak se tedy této slávy dosahuje? A vůbec, je dosažitelná, nebo ne? Vždyť církev nám nestaví před oči takovou událost jen tak pro nic za nic. Zatímco ateistická věda sugeruje lidem: "Poznejte, kdo jste. Ti, co se plazí po zemi, červi, vyvinutější opice," tak křesťanská duchovní věda zvěstuje člověku: "Poznej, že jsi Boží syn. Tvým určením je věčná sláva v Božím Království. K tomu jsi byl stvořen."
Zkušenost církve ukazuje, že tato sláva je skutečně dosažitelná. Historie církve na velkém množství faktů ze života svatých nám ukazuje nejen proměnění těch lidí, kteří celý svůj život zasvětili Bohu. Co to znamená? Čemu konkrétně se zasvětili? První křesťané milovali Sokrata, který ve svém filosofickém uvažování použil zásadu z nápisu na starověkém chrámu: "Poznej sám sebe."
"Gnóthi seauton" je filozofická zásada, která byla vytesána nad vstupem do Apollónova chrámu v Delfách. Je připisována sedmi řeckým mudrcům nebo filozofu Hérakleitovi. Sókratés tuto zásadu nejen použil, ale udělal z ní ústřední bod a východisko celého svého filozofického snažení. Jeho slavný výrok „Vím, že nic nevím“ je přímým důsledkem uplatnění zásady „Poznej sám sebe“. Sókratés tvrdil, že nejdůležitějším úkolem člověka je starat se o svou duši, aby byla co nejlepší. Ale jak se můžeš starat o něco, co neznáš? „Poznej sám sebe“ se tak stalo předpokladem pro etický život. Život bez neustálého sebedotazování, bez zkoumání vlastních myšlenek a činů, postrádá skutečnou lidskou hodnotu. Neustále zkoumat vlastní nitro, protože jedině skrze sebepoznání může člověk dosáhnout moudrosti, ctnosti a smysluplného života.Pokud člověk zasvětí alespoň část svých sil a času, co má zde na zemi, poznávání sebe sama, zjistí dvě věci: 1.) jsem Boží stvoření, obraz dokonalého Boha, který mne povolal do existence; 2.) tento obraz jsem v sobě pošpinil, jsem nemocné Boží stvoření. Tedy svůj život bychom měli věnovat: uzdravení své duše od vášní a objevit v sobě možnost, schopnost a určení ke zbožštění, ke kterému je člověk povolán.
To, co se ukázalo apoštolům na hoře Tábor, bylo Boží království přicházející v plné své síle a moci. Přesně tak, jak to řekl Pán šest dnů před svým Proměněním: "Říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království." (Mat 19,28)
Zjevení Božího Království chtěl dát Pán Ježíš lidem, aby věděli, jaký je cíl jejich duchovního úsilí a zápasu. Především abychom chápali, jak nevýslovně dobrý a milující je náš Bůh, který nám chce dát Boží Království. Aby lidé věděli, kam nás Pán vede, co pro nás chce náš Stvořitel. A jaká blaženost a světlo panují v tomto Království, kde jsou plně nasyceny všechny tužby lidské duše, překypuje životem a uspokojena jsou všechna její přání. Mezi řádky evangelia prosvítá ta blaženost, kterou byli apoštolé naplněni. Petr pravil: "Pane, to je dobře, že jsme zde. Jestli chceš, udělejme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." (Mat 17,4) Nevěděl, co mluví. Cítil ve své duši něco tak krásného, že si přál už se nikdy z této hory nevracet dolů.
"Pane, je dobré, že jsme zde. (Dobře je nám zde.) A chce stavět stany pro Krista, Mojžíše a Eliáše. Euthymios Zigabenos, učený byzantský mnich z 12. století, říká, že ono obvyklé Petrovo impulzivní jednání se nyní projevuje v jakési posvátném bláznovství. Když vidí, že se proroci začínají vzdalovat (viz Luk), neví, co by se dalo udělat, aby tento stav radosti na hoře Tábor nikdy neskončil. A navrhuje Kristu, Mojžíšovi a Eliášovi, aby se na této hoře usadili.
Tato jeho slova - "je dobré, že jsme zde" - bychom možná měli pověsit u vchodu do každého chrámu, protože společenství s Bohem skutečně přináší radost a velkou útěchu do duše každého věřícího.
Jak často se vzdalujeme, sami prcháme od této blahodatné radosti, která k nám sestupuje s nebe do chrámu při bohoslužbách. Někteří lidé chtějí hlavně, aby se to moc neprotahovalo, aby už mohli jít domů. Bohu díky, stále je mezi našimi věřícími ještě dost lidí, kteří přicházejí na liturgie a nebojí se, že se to protáhne, a kterým se nechce z chrámu zpět do světa. To jsou ti, kteří vnímají blahodať a Boží doteky, a vědí tedy, kam zacílili svůj život.Takže, o čem svědčí církev? Tímto svátkem volá: "Hle, člověče, k čemu jsi povolán a co ti dává Kristova spása!"
* * *
Ještě jednou se vraťme šest dní nazpět, kdy Pán také pravil: "Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe (zapře sám sebe), vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne." Zjevením proměny na hoře Tábor, což je zjevení slávy, kterou budou obdařeni všichni v Božím královstvím, odpovídá Pán lidem na logickou otázku: "Proč by se měl člověk snažit následovat Pána, proč by se měl zříkat sám sebe, proč by měl vzít na sebe břemeno kříže, a nakonec to nejhorší - proč by měl dát dokonce i svůj život za víru v Krista, proč by měl jít možná až na mučednickou smrt? Proč všechny ty těžké a bolestivé věci podstupovat?" Odpovědí je hora Tábor: pro světlo a blaženost Božího Království.
Zázrakem Proměnění nám náš Bůh ukázal cíl pro každého z nás, který usilujeme dosáhnout a vše pro něj snášíme. Vždyť i lučištník, když střílí z luku, musí znát směr, kterým se obrátí, a vidět cíl pro svůj šíp. Tento směr dává Pán, když vyzval učedníky k nutnosti nést kříž, a jako cíl, k němuž směr míří, jim zjevil slávu na hoře Tábor, která čeká každého věřícího v Ježíše Krista.
* * *
Nikon Vorobjov právě na toto téma, co se děje s člověkem při správném duchovním životě, píše: "Duchovní člověk je ten, kdo v sobě získal Ducha Svatého, stal se chrámem Ducha Svatého." Ale jak získat Ducha Svatého? Co se při tom děje? A on píše: "Řeknu vám o znacích duchovního člověka, jak ho popisují svatí otcové." Co je v něm nového? Všechno - mysl, srdce, vůle, celý stav, dokonce i tělo.
Mysl nového, tedy duchovního člověka, je schopna pojmout vzdálené události, minulé i mnohé z budoucnosti, chápat podstatu věcí, nejen jevy, vidět duše lidí, andělů a démonů, chápat mnohé z duchovního, onoho světa. Jak psal apoštol Pavel: "My máme mysl Kristovu."
Srdce nového člověka je schopno cítit takové stavy, o kterých krátce řekl prorok: "Oko nevidělo, ucho neslyšelo a na srdce člověka tělesného, duševního, starého, nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují."
Samotné tělo duchovního člověka se mění, stává se částečně podobným tělu prvotního Adama podle stavů, které se v něm otevírají - chůze po vodě, schopnost zůstat bez jídla, okamžitý přechod přes velké vzdálenosti a tak dále. Nynější dočasná utrpení nejsou ničím ve srovnání s tou slávou, která se v nás zjeví.
A ctihodný Serafim v souladu s dávnými otci říkal: "Kdyby člověk věděl o těch stavech blaženosti, které se dějí už zde, a tím spíše v budoucím životě, souhlasil by s tím, že by žil tisíce let v jámě plné červů, kteří by neustále hryzali jeho tělo."
* * *
Nyní k výkladu některých veršů evangelijní perikopy k svátku Proměnění.
17. kapitola, první verš. Evangelista Matouš píše: "Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je o samotě na vysokou horu." Vzniká přirozená otázka, proč Kristus činí svědky svého zázračného proměnění ne všechny apoštoly, ale pouze tři. Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme si vzpomenout na Kristova slova z Kázání na hoře. Je to 5. kapitola, 17. a 18. verš. "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Říkám pravdu, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka nebo tečka ze Zákona, dokud se všechno nestane." To znamená, že Kristus každé své jednání poměřoval Božím Zákonem a učil tak i nás vnímat Boží zákon jako Pánův návod k jednání.
Takže proč bere jen tři apoštoly? Protože v Božím zákoně, v knize Deuteronomium, 17. kapitole, 6. verši, se říká, že jakákoli událost se potvrzuje na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Proto bere právě tři, tedy nezbytný počet, dokonce více než nezbytný. Stačili by i dva, on bere tři, aby se přesně držel litery Božího Zákona. A tito tři pak budou svědčit o zázraku Kristova Proměnění ostatním apoštolům a skrze ně bude o tomto zázraku zvěstováno v celé oikúmené, tedy po celém obydleném světě. Bere tři nejpřipravenější, kteří alespoň na chvilku vydrží sílu Boží blahodati.
"A byl před nimi proměněn." Ježíš Kristus je bohočlověk, takže kdo byl proměněn? Bůh nebo člověk? Bůh je absolutně neměnný. Bůh se nemůže změnit ani k lepšímu, a už vůbec ne k horšímu, protože Bůh je absolutně nepohnutelný. A v Novém zákoně je o Kristu přímo řečeno, že v Něm není ani stín proměny. Co je tedy proměnění? Je to, když jedná s odhalenou tváří. Je stále tentýž. A proměnit se může to, co za vnější formou jakoby skrývá vnitřní obsah. Božství je nehybné, Božství je neměnné. V Kristu není ani stín proměny, co se týče Jeho Božství, proto v Proměnění zjevuje slávu svého pravého lidství a jakoby poodhaluje závoj tajemství, aby zjevil slávu svého vlastního Božství.
Jeho Božství zářilo stále, vždy. Při svém Proměnění otevřel učedníkům jejich duchovní zření, oči srdce, takže viděli to, co je tělesným očím nedostupné. Avšak je tu ještě jedno tajemství. V případě Krista na hoře Tábor viděli učedníci zářit jeho Božství i jeho lidství. Božství proměňuje i tělo, čili lidství. Kristus tedy zářil i tělesně. Zatímco proroky Mojžíše a Eliáše viděli apoštolé pouze odkrytým duchovním zřením, tak Krista viděli zářit duchovním zrakem jako Boha a jakoby tělesným zrakem jako člověka (aniž bychom však mohli řici, že toto světlo bylo materiální povahy). A nemohli tuto záři snést, proto padli na zem a nepozdvihli své oči. Dle církevní tradice, která je zachycena na ikonách svátku Narození Kristova, Pán Ježíš bezprostředně po svém narození zářil a z jeho těla vycházelo takové světlo, že ani přesvatá Bohorodice na něj nemohla hledět - proto je na některých ikonách zobrazena, jak odpočívá otočena zády k novorozenému Ježíši. Ani apoštolé nevydrželi tu záři, její duchovní sílu, padli tváří k zemi a tvrdě usnuli (podle Lukáše).
Božství proměňuje i tělo člověka, které září viditelně - viz pleť na obličeji Mojžíše, když se vracel ze Sinaje, zářila, takže lidé nemohli na něj pohledět a on si musel rouškou zakrývat tvář. Toto světo, které je sice viditelné, ale původ má také duchovní. Není to světlo podobné světlu vyzařující z jakéhokoliv materiálního zdroje.
Mimochodem, v Písmu se říká, že i věřící budou zářit jako slunce. Na Táboře "jeho šaty zbělely jako světlo." Bílé šaty, jak je psáno ve Zjevení sv. Jana a jak učí svatí otcové, jsou Boží svatí, protože Pán se jakoby obléká do svatosti svých služebníků a oni jsou jako Jeho oděv. Vždyť Kristus je hlava Církve a Církev je Tělo Kristovo.
Když umíral ctihodný Sisoj, o němž se píše v Pateriku, shromáždění starci si najednou začali zakrývat oči před tou nesmírnou září jeho tváře, která se, jak je psáno, rozzářila jako slunce, takže nebylo možné se na jeho tvář ani podívat, tak jako slunce se rozzářila jeho tvář, to znamená, že se rozzářilo samotné jeho tělo.
O tomtéž čteme v rozhovoru starce Serafima s Motovilovem, kde Motovilov popisuje, jak se rozzářil celý oděv Serafima Sarovského, samotná jeho tvář se stala jako zářící slunce, takže byl prostě ohromen a užaslý. (Můžete si o tom přečíst.)
To samé jsme slyšeli o sv. Lavrentiji Černigovském. V tomto táborském světle pobýval čas od času starec Paisij Svatohorec, a našli bychom i řadu dalších příkladů. Světlo zářilo skulinami ve dveřích kelií mnohých svatých mnichů, jak se dochovala svědectví.
Apoštol Pavel (list Filipským, 3. kapitola, 20. a 21. verš) píše: "Náš domov je však v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista," tedy při Jeho druhém příchodu. A proč Ho očekáváme? Poslouchejte pozorně 21. verš, který, tedy Kristus, "ponížené tělo naše promění tak, aby se podobalo Jeho slavnému tělu, mocí," tedy mocí Ducha Svatého, "kterou On, Kristus, působí a podmaňuje si vše." Ukázal učedníkům cíl, pro který je možné snášet pronásledování i mučednickou smrt. Proměnění čeká každého věřícího. A z Bible víme, že spasení lidé skutečně zazáří jako slunce, jejich tváře budou vyzařovat světlo.* * *
A další text, který je pro nás velmi zajímavý, je první list Janův, 3. kapitola, 2. verš. Zde Jan Teolog, svědek Proměnění Páně, mimochodem, píše: "Milovaní, nyní jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, čím budeme. Víme jen, že až se to ukáže, budeme Mu podobní, protože Ho uvidíme takového, jaký je." A proč toto upřesnění? "Protože Ho uvidíme takového, jaký je." Z Kázání na hoře víme: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."
A velmi důležitý text pro nás je první list Korintským (15. kapitola verše 45 až 49). Zde apoštol Pavel píše: "Tak je také psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou,'" tedy osídlenou na zemi. "‚Poslední Adam,'" to je Kristus, "‚je duch oživující. Ale ne duchovní je první, nýbrž duševní, potom duchovní. První člověk je z země, hliněný,'" tedy stvořený Bohem z prachu země. "První člověk je z země, druhý člověk, tedy druhý Adam, je Pán z nebe, náš Pán Ježíš Kristus. Jaký je ten hliněný, stvořený z prachu, takoví jsou i ti, co žijí na hlíně; a jaký je ten nebeský, takoví jsou i nebeští. A jako jsme nesli obraz toho prachového, poneseme i obraz toho nebeského." Svátek Proměnění ukázal světlý cíl pro každého věřícího v Ježíše Krista, našeho Pána.
"A hle, zjevili se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají." Mojžíš se zjevuje jako zákonodárce a Eliáš jako představitel prorockého stavu, všech proroků.
O čem tedy Mojžíš a Eliáš s Kristem na hoře Tábor rozmlouvají? Mojžíš je zákonodárce. O Kristu víme z Nového zákona, že zemře podle Zákona. Co to znamená zemřít podle Zákona? V Božím zákoně je řečeno: "Prokletý, kdo visí na dřevě," a Kristus bude viset na dřevě, aby na sebe vzal prokletí našich hříchů. V Božím zákoně je řečeno, že bez prolití krve není odpuštění hříchů, a Pán bude krvácet. Zákon stanoví za hřích smrt, a on zemře na kříži. Prorok Eliáš jako představitel celého prorockého stavu jakoby svědčil o tom, že všichni proroci mluvili o Kristu, že v životě Krista se naplňuje svědectví všech proroků, neboť oni mluvili o Kristu, protože Starý zákon je vychovatelem ke Kristu. Na druhou stranu, prorok Eliáš je prorok, který byl v živém těle vzat do nebe, zatímco Kristus měl vystoupit na nebe po svém vzkříšení z mrtvých. A o proroku Mojžíšovi víme, že jeho tělo po smrti nenašli. A Kristovo tělo nenajdou v hrobě, hrob bude prázdný. Proto tyto dvě postavy, Mojžíš a Eliáš, nejsou náhodné.
Mojžíš rozmlouvá s Pánem o jeho smrti a vzkříšení, Eliáš s ním hovoří o nebeském, o jeho Nanebevstoupení. Podle Lukáše s ním hovořili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.
A je tu další otázka, kterou musíme prozkoumat a týká svědků zázraku Proměnění. Už jsme si vysvětlili, proč Mojžíš, proč Eliáš, proč právě tři apoštolé. Ale celkově na to upozorňuje blahoslavený Jeroným a říká, že to byli svědkové - jeden svědek z nebe, prorok Eliáš, který byl zaživa vzat do nebe ohnivým vozem; druhý svědek z podsvětí, z pekla, to je Mojžíš. Všichni starozákonní spravedliví se nacházeli v podsvětí až do chvíle, kdy tam Kristus za nimi sestoupil po své smrti na kříži a vyvedl je odtud. Ale to se stane až po jeho smrti, v předvečer jeho Vzkříšení. A dále jsou tam tři svědkové ze země. Takto se nebe, podsvětí i svět živých lidí stali svědky Proměnění. Kristus kolem sebe shromáždil představitele všech tří světů: podsvětního, pozemského a nebeského. A jakoby na tuto trojici odpovídá Boží Trojice, která se celá zjevuje: Otec skrze hlas, Syn zářící na hoře a Duch Svatý skrze oblak. To znamená, že tato událost má obrovský, kolosální význam pro všechny, dokonce i pro takové obyvatele nebe, jako je Eliáš, a dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v podsvětí. Proč? Jak jsem již řekl, vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.
Když ještě mluvil, "hle, světlý oblak je zastínil," a "světlý oblak" podle výkladu otců symbolizuje působení Ducha Svatého. "A hle, hlas z oblaku promluvil" - to je hlas Boha Otce - "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení." "Jeho poslouchejte." Je to druhé ze tří hlavních zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně (tedy po událostech Křtu Páně v Jordánu a před Padesátnicí - Seslání Ducha Svatého na apoštoly).
Tak, jako se Trojice zjevila na Táboře, tak bude zjevná stále všem v Božím Království.
* * *
V bohoslužebných hymnech tohoto svátku stále probleskuje srovnání události na hoře Sinaj, kde se Mojžíš setkal s Bohem a obdržel od něj Zákon, a události na hoře Tábor, kde se Pán Ježíš proměnil. Na obou horách při obou událostech se jednalo o cestu člověka k Bohu, v tom či jiném významu o spojení člověka s Bohem. Na hoře Sinaj se jedná o spojení člověka s Bohem skrze Zákon, a Boží lid je povolán k tomu, aby sloužil Bohu a stal se Jeho lidem, národem Božím tím, že bude plnit ustanovení Zákona, a Bůh jej za to bude jako svůj lid chránit, žehnat mu a obdaří jej všelikým pozemským blahem. Událost na hoře Tábor už není přípravou na společenství s Bohem, ale zjevením tohoto společenství - čili zjevením Boží blahodati, která spojuje s Bohem - člověka s Božstvím, stvořeného s Nestvořeným. Blahodať dává člověku účast na Boží přirozenosti, jak píše sv. Řehoř Palama. Je to zjevení nikoliv cesty, ale cíle.
V hymnech svátku se hovoří o Sinaji jako o hoře temné a dýmavé. Kdežto o Táboru jako o světle, které má být naším domovem. Na Sinaji se dává zákon a s tím je tu i hrozba trestu za neplnění Zákona. Na Táboru se ukazuje spása lidí ve světle Božím a jeho milostí. Sinaj to je zákon, Tábor to je blahodať.
* * *
A kudy vede naše cesta dosažení účasti na Proměnění Pána, na Království Božím?
Co říkají svatí otcové? Chcete-li to tak říci, celý smysl pozemského lidského života nespočívá v ničem jiném, než v poznání sebe sama. Co znamená poznání sebe sama? Tedy poznání toho bídného, padlého stavu, ve kterém se nyní nacházíme, jak rozumem, tak srdcem, tedy samotným cítěním, i vůlí a tělem. To je ten nejdůležitější smysl života. Proč nejdůležitější? Z velmi prostého důvodu. Ten, kdo zde nepoznal sám sebe, neví, jak na tom ve skutečnosti je, jak strašný je jeho vnitřní duchovní stav, takový nepotřebuje Krista, nepotřebuje Spasitele. Spásu - záchranu potřebuje ten, kdo hyne, kdo si sám už nemůže pomoci. Jenže ten, kdo si připadá jako "celkem dobrý člověk", kdo doufá v sebe, kdo si připadá zdravý, spravedlivý a vlastně skoro svatý, kdo nevidí důvod, proč by jej Bůh neměl s radostí a poctami přijmout, takový si říká: "Já jsem i tak dobrý, není potřeba mě zachraňovat, mě je možné jen odměňovat." Zachraňuje Kristus někoho proti jeho vůli? Spasí i toho, kdo pevně trvá na tom, že nepotřebuje Spasitele?
Čím se vyznačují všichni svatí, které církev zvláště oslavuje, z nichž mnohé nazývá velkými svatými? Všichni chápali, že nutně potřebují Spasitele. Že bez Něj jsou ztraceni. To je ten úžasný akt poznání sebe sama. Ctihodný Makarios Veliký v té modlitbě, kterou ráno čtou křesťané, říká: "Bože, očisti mě hříšného, neboť jsem nikdy nic dobrého neučinil před tebou." Pimen Veliký říkal: "Věřte, bratři, kam bude uvržen Satan, tam budu uvržen i já." Sisoj Veliký, o němž jsme už psali, prosil Boha, aby mu dal ještě čas na pokání. Vidíte, ukazuje se, že dosažení této bohopodobné slávy, dokonce jak se vyjadřují otcové, Božskosti, Božské slávy, je možné jen tehdy, když člověk skutečně pozná sám sebe, tedy uvidí, v čem se nachází, jak hluboko padl. Pak v člověku přirozeně vzniká obrácení se ke Kristu, Spasiteli: "Pane, smiluj se nade mnou."
A Pán, jsa láskou, skutečně očišťuje každého člověka. Očišťuje ne proto, že člověk udělal to a to a to dobré, nikoliv, leč právě díky pokoře člověka, poznání sebe sama a obrácení se k Bohu. Bůh je Lékař, který stojí vedle nás a čeká jen na to, až se člověk, který zhřešil a stále hřeší a zraňuje tím svou duši až na pokraj smrti, obrátí k němu s úpěnlivým zvoláním: "Pane, smiluj se nade mnou."
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.