1475
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1475: #
Administrátor
--- 1. 9. 2026
Svátek Zesnutí přesv. Bohorodice
Panna je ve slávě nesena na nebesa
Naplnilo se proroctví: I stanula královna po pravici tvé, oděna jsouc v překrásný zlatý šat. Toto proroctví zazní v skrytu proskomidie při každé liturgii při vzpomínce na přesv. Bohorodici. Proskomidie před liturgií je věnována starozákonním proroctvím o příchodu doby mesiánské, resp. naplnění těchto proroctví při narození Krista, při jeho díle spásy člověka, a je v ní zašifrována i prorocká zpráva o Panně Marii, která byla Kristem povýšena na nebe - nad všechny beztělesné mocnosti.
Tomuto svátku se říká „letní Pascha“. České pravoslaví odmítá ruské folklórní výmysly o makovém Spasiteli, jablečném Spasiteli či ořechovém Spasiteli (to jsou pohanské pověry spojené s uctíváním úrodností země), ale pojem „letní Pascha“ je plně na místě. Pascha Kristova je svědectvím o přemožení smrti, když Pán Ježíš z mrtvých vstal a povznesl se nad nebesa. Letní Pascha je svědectvím toho, že toto Kristovo vítězství a absolutní odstavení smrti se už děje na lidech, vítězství působí v lidstvu - cesta k zmrtvýchvstání je otevřena. Zaslíbení hovořící o všeobecném vzkříšení všech už pracuje - a u některých svatých se děje ihned po jejich zesnutí (po Panně Marii byli i někteří další vzati na nebe i se svým tělem).
Události tohoto svátku ukazují a dokazují, že cesta je otevřena a lidé po ní mohou kráčet. Panna Maria se po ní ubírala – kvůli svému mimořádnému postavení v lidstvu – jako první, ale nikoliv jako poslední. Ubírá se v čele zástupu dalších, co přijali Kristovo dílo spásy a otevřeli Kristu svá srdce. Sice nejsou „nad serafíny ctěnější a nad cherubíny slavnější“, ale i tak budou soudit svět i anděly. (1 Kor 6,2-3)
Podle převládající tradice žila přesvatá Panna po Vzkříšení svého Syna ještě 24 let a zemřela, když jí bylo 72 let. Její smrt byla tak krásná, jako byl její život.
Když se přiblížil čas jejího odchodu, zjevil se jí archanděl Gabriel, aby jí to oznámil, a na její prosbu k ní byli shromážděni svatí apoštolové z různých míst světa, kde zrovna hlásali Evangelium Kristovo. Tak se mohla přesv. Bohorodice s nimi rozloučit jako se svou rodinou, neboť ti, které si její Syn vyvolil za své apoštoly, byli všichni jako její synové. Vlastně i všichni, kteří uvěřili skrze hlásání svatých apoštolů v jejího Syna, jsou jako její děti, a ona jim je z duchovního hlediska Matkou a bere je pod svou mateřskou ochranu.
Apoštolové na vlastní oči uviděli, jak se v hodinu její smrti otevřela u jejího lože brána do duchovního světa, přišly zástupy andělů obklopujících Pána Ježíše Krista, který sám se ujal její duše, aby ji odnesl na nebesa.
Tento výjev bývá námětem všech ikon tohoto svátku. Pro ikonografy je zajímavé srovnání kompozice této ikony s ikonou Narození Páně. Při narození Kristově v Betlémě drží na některých ikonách Matka Boží v náruči malého Ježíše. Při Zesnutí drží na ikoně Kristus svou matku, její duši v podobě dítěte. Toto skryté poselství ikony vyjadřuje hlubokou pravdu - co dobrého učiníme Pánu nebo bližnímu, On učiní nám (viz o tom různá Kristova podobenství).Z evangelia víme, že umírající Pán Ježíš na kříži ještě těsně před svou smrtí plnil ustanovení posvátného Zákona, který On sám dávno před svým vtělením předal Mojžíšovi. V tomto zákoně se stanovuje: Cti otce svého a matku svou. Pán věděl, že jediným synem své matky, a proto, aby o ni bylo postaráno, postaral se o svou náhradu a ustanovil ap. Jana za syna své matky, a tím ji svěřil do jeho péče. Ap. Jan se stal synem Panny Marie dle Zákona, ale v duchovním smyslu jsou jejími syny všichni apoštolé i věrní křesťané.
Ap. Jan, adoptivní syn Panny Marie, byl k přečisté Matce Boží přenesen jako první a přesv. Bohorodice mu svěřila péči o důstojný průběh jejího pohřbu. Ostatní apoštoly uvítal Jan a oznamil jim, proč byli shromážděni. Přikázal jim, aby žádný z nich při pohřbu neplakal, protože by tím dali před lidmi najevo, že mají slabou víru ve vzkříšení, které sami hlásali. Tím by mohli uvrhnout radostnou zvěst evangelia před nevěřícími do opovržení, jako by hlásali něco, čemu sami nevěří.
Tuto tradici - neplakat, nenaříkat a nekvílet nad nebožtíkem - přijala i prvotní církev. Zatímco u židů bylo zvykem po smrti příbuzného bědovat, svolat a najmout různé „plačky“, které za peníze prolevaly slzy a kvílely, a hudebníky, kteří pískali na všelijaké flétny a píšťaly žalostné zvuky, křesťané toto rázně odvrhli. A sami se i přes bolest z dočasného odloučení snažili ve svém nitru i projevech upřednostňovat naději na vzkříšení před zármutkem nad ztrátou milovaného člověka.* * *
Máme na to dodnes památku v našich pohřebních a zádušních obřadech - především je to zpěv „alleluja“. Toto slovo je už ze starozákonních dob výrazem radosti a chvály Hospodinu, je asociované s vítězstvím a plesáním. Všimněme si, že naše zádušní obřady jsou přímo přeplněné tímto zvoláním. (V ruské církvi je tato připomínka poněkud zastřena tím, že se zádušní „alleluja“ zpívá na všelijaké smutné a tklivé nápěvy, a tím je radost z překonání smrti Ježíšem Kristem, kterou má zpěv tohoto slova vyzařovat, potlačena.) Další památkou na radost z Kristova Vzkříšení, která má být při pohřbu přítomna, je používání světlých bohoslužebných rouch při pohřbu (v ruské církvi to sice bylo na dlouho odstraněno a byla používána roucha černá, ale tento úpadkový jev se jim naštěstí podařilo překonat). Další připomínkou vzkříšení je samotné evangelijní čtení, které se při pohřbu přednáší - o vzkříšení.
Při události tohoto svátku zazněla podle posvátné církevní tradice poprvé modlitba: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Jeden z nenávistných nepřátel Krista a křesťanské církve se totiž pokusil svrhnout přečisté tělo Matky Boží nesené na márách v pohřebním průvodu, jenže sotva se rukama dotkl lože se zesnulým tělem, anděl odsekl jeho dlaně. Nešťastník pochopil, že byl zaslepen nenávistí, a proto si neuvědomoval, že bojuje proti Bohu. Na tom místě uvěřil a zvolal: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Zázrakem mu dlaně přirostly zpět k zápěstím. (Na tomto místě tradičního vyprávění je zajímavé, že se tam zmiňuje pozoruhodný detail: až do konce života měl ten člověk na obou rukách zřetelně viditelné jizvy na místě, kde byly odťaty.)
Jeden z apoštolů byl však Božím řízením přenesen později, až po pohřbení zesnulého těla Matky Boží (tradice se různí, který to byl; poněkud nepřekvapivě připadlo toto místo v příběhu ap. Tomášovi, který přece všude chodí pozdě). I on se chtěl rozloučit a naposledy ještě spatřit tělo přesv. Bohorodice. Apoštolové tedy otevřeli hrob, ale ten byl prázdný. V tu chvíli se na obloze opět otevřela brána do duchovního světa a oni spatřili Pannu Marii na nebeském trůně obklopenou andělskými mocnostmi. Tehdy i apoštolové začali volat: „Přesvatá Bohorodice, spasiž nás!“ Od těch dob je toto zvolání součástí liturgických textů naší církve.
Co znamená: „Spasiž nás“? Je přece jen jeden Spasitel - Ježíš Kristus. V souvislosti s Matkou Boží máme na mysli spásu v obvyklém významu toho slova: záchranu. Jako námořníci z tonoucí lodi vysílali SOS čili „Spaste naše duše“, tak se my obracíme k Bohorodici: zachraň nás svým přímluvami, svou pomocí a záštitou.
Mocné jsou přímluvy Panny Marie. Vždyť je „nad serafíny ctěnější a nad cherubíny bez přirovnání slavnější“. Jak to víme? Položme si otázku: Kdo může říkat Božímu Synu, druhé Osobě Boží Trojice: „Synu můj nejmilejší?“ Kromě Boha Otce už nikdo - než jedině Matka Boží. Žádný cherubín a žádný serafín, ačkoliv hoří láskou k Božímu Synu, nicméně nemohou se k němu chovat jako jeho matka a jejich láska nikdy nebude láskou mateřskou. A druhá otázka: „Ke komu se Boží Syn chová se synovskou pokorou a poslušností?“ Kromě Boha Otce k nikomu - než jedině ke své panenské Matce.
V jakém člověku byl nejdokonaleji obnoven obraz Boží, k němuž jsou všichni lidé stvořeni, ale který jsme hříchem všichni pošpinili a zastřeli? V přesv. Bohorodici, která byla způsobilá porodit Boha.
* * *
Bohorodice svým tělesným povznesením na nebesa ukazuje setkání vzkříšeného člověka s Kristem - setkání celé Církve se Spasitelem. Dokonce pro Pannu Marii používáme stejné označení, jako pro Církev: nevěsta Kristova.
Matka Boží je zároveň Matkou Církve. Maria porodila tělesně Krista a - jak praví Písmo - tělem Kristovým je Církev (Efez 5,23), proto je přesv. Bohorodice i Matkou Církve. Úctou k Církvi ctíme i její Matku, stejně jako ctěním Syna Božího ctíme nebeského Otce.
Je neuvěřitelné, co všechno v dějinách lidé Církvi provedli. Všechny ty hereze a rozkoly, pronásledování křesťanství ze strany islámu či ze strany ateistů. Tělo Kristovo svět stále znovu a znovu křižuje. Ještě neuvěřitelnější, co dnes lidé provádějí Církvi. A nejde tu jen o lidi nepravoslavné či nevěřící, na které se stále zaměřuje naše farizejská kritika a pokrytecké bědování. Jedná se tu o to, co Církvi provádíme my pravoslavní. Trháme šat Církve nacionalismem, službou světské politice, veškerým myslitelným darebáctvím, sebedůvěrou, falší nebo rozkoly.
To jsou největší problémy naší církve současnosti: rozkoly, nacionalismus a falešná sentimentální zbožnost. Ďábel si dnes našel na věřících vlevo i vpravo držadlo, které může chytit a otřásat tím s církví - resp. vytrhávat z ní oklamané samolibé věřící.
Jak snadné je udržet se v Církvi! Stačí k tomu kromě pravoslavné víry jen trochu pokory. A nelibovat si ve zvěstech, které jen příjemně lechtají sluch, protože takto dnes působí svádění, které odtrhává od pravdy. Jaká bude lítost těch, kteří ke své spáse ani tak snadnou věc nedokázali? Co víc pro ně měl Pán ještě učinit?
„Hlásej Slovo, buď připraven vhod i nevhod, usvědčuj, napomínej, povzbuzuj a vyučuj s nejvyšší trpělivostí. Přijde totiž doba, kdy lidé nestrpí zdravé učení, ale budou se podle vlastních chutí obklopovat učiteli, kteří jim budou lechtat sluch. Odvrátí uši od pravdy a uchýlí se k bájím. Ty však buď ve všem střízlivý, snášej útrapy, konej dílo kazatele evangelia, naplň svou službu.“ (2 Tim 4,2-5)Pozorujeme, že čím více se kdo vzdálí od napojení na Církev a její blahodatný život, tím více všímá svého okolí, všude vidí nějaké nepravosti, je stále nespokojený, zabývá se jen hříchy světa, všude vidí důvody k pohoršení, více než Kristus ho zajímá antikrist atd.
Co jsou to ty báje? Nacionalistické křesťanství, zpolitizovaná církev, konspirační teorie, či pověry a folklór místo duchovního života, pseudokřesťanská esoterika... Nejpopulárnější ruští kazatelé se už vyjadřují skoro v tom smyslu, že Rusko je národ přesvaté Bohorodice, a proto je automaticky svatý. Z jejich proslovů v podstatě vyplývá, že Rusko a jeho obdivovatelé je to jediné, co má na této planetě ještě vůbec hodnotu, a že jen kvůli Rusku Bůh zachovává tento svět (to je názor běžně ze strany Rusů explicitně artikulovaný), a že kromě Ruska je všechno ostatní jen rozklad a hniloba. Takovými bájemi si Rusové vzájemně lechtají sluch.
Jedním z největších rouhání vůči Církvi, která není z tohoto světa, jako Kristovo království není z tohoto světa, je pošpinění a zhanobení církve jejím zapojením do nacionalistické (či nacistické) politiky, např. ideologií „ruského světa“. Vší touto politickou a světskou nečistotou poskvrňují Církev tzv. pravoslavní křesťané, nikoliv cizí, necírkevní, heretici či nevěřící - ale my.
Ve svém zaslepení mají někteří naši věřící, ve skutečnosti rozkolníci či heretici, tu hloupou drzost obviňovat svět z hříchu. Jenže - co je vlastně horší: průvod homosexuálů nebo nacistické pokřikování: S nami Bog!?
Zvolání, z něhož v Rusku učinili rouhavé heslo, „S nami Bog“ tam už snad nikdo nevykládá ve skutečném pravoslavném duchovním obsahu těchto slov, která se používají např. při velkém povečeří, kde se zpívají jako refrén: „Neboť s námi jest Bůh.“ (Isai 8,10) Vykládají-li ve smyslu politickém či nacionalistickém, je to rouhání, jako každé znesvěcení čehokoliv svatého. „S nami Bog“ se stalo v Rusku obdobou hitlerovského „Got mit uns.“Kéž by se věřící lidé dokázali zříci všech klamů, rozkolů, světského mudrování a pokořili se před Kristem v pravoslavné víře - neznetvořené hloupým a zlým nacionalismem či rozkolným pletichářstvím. Což Kristus sám nestačí? Je potřeba se potápět do bažiny politiky?
* * *
To vše jsme povedli nejen Kristu, nejen Jeho Církvi, ale i přesvaté Bohorodici, kterou tolik vzýváme. Jak jsme ubozí! Modlíme se k Panně Marii a zároveň ji ve své slaboduchosti zraňujeme! Netrapme Matku Boží a Matku naši. Jako trpěla pod křížem (jak jí prorokoval Simeon: srdce tvé protkne meč), tak ji trápí dnes ti, kteří činí bolest Církvi. Našimi herezemi, rozkoly, nacionalismem a pověrami bodáme do srdce Matku Boží jako meči.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.