1479
Ambon
Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.
Zobrazení příspěvku č. 1479: #
Administrátor
--- 14. 10. 2026
Svatováclavské zamyšlení
O duchovním ohni z Moravy, z něhož nám zbyly jen uhlíky
V neděli jsme slavili podle starého kalendáře svátek sv. Václava, což by měl být jeden z Čechům nejmilejších svátků. V současném skeptickém prostředí se sice snaží nějací historikové, vedení plochým materialistickým myšlením, zpochybnit jeho svatost - zkouší to zleva i zprava, a tak vedou svůj donkichotský boj s větrnými mlýny, protože ve svém skepticismu netuší, že o historické detaily zde vůbec nejde. Svatá památka Václavova má svou nezpochybnitelnou duchovní sílu, která prochází dějinami, a náš národ s ní má dlouhodobou zkušenost.
Každý historik má jako člověk právo na svůj názor, kterým ovšem vydává svědectví o svém vnitřním stavu. Proto nás to nemusí trápit. Úcta k svatým není věcí dostatku historických svědectví, ale výrazem duchovního zření jiné reality, která je mnohem širší než realita hmotného pozemského světa. Proto je neštěstím nikoliv novinářské šíření skeptických názorů některých historiků, ale když se jejich skepse začne pronikat do církevního vědomí. Pak už to vydává svědectví ne o historicích, ale o nás - resp. o stavu víry, duchovního zření či vnitřního života věřících i duchovních.
Je Václav svatý?
 |
Biskup Gorazd trval na tom, že český národ byl díky síle cyrilometodějských kořenů vždy vnitřně pravoslavný, i když zde formálně převládla římská církev. Věřil v hlubinnou paměť národa či v duchovní národní identitu. Myslím, že mnozí duchovní a křesťané z jeho okruhu to cítili stejně. Je zarmucující, že schopnost tohoto vidění už současní mladší pravoslavní Češi postrádají a upínají veškerá kritéria jen k dogmatickým formulacím (které za určitých okolností nemusí být plně vypovídající o pravoslavnosti víry, viz případ sv. Cyrila Alexandrijského). Sv. Gorazd však nahlížel duchovní realitu jiným prismatem, a to se projevovalo mj. např. úctou k Janu Husovi.Vladyka Gorazd se tedy neomezil jen na východní či dávné pravoslavné svaté, ale s prozřetelností proroka převzal uctívání i sv. Václava a Ludmily (a dalších z doby před r. 1054 a ze sféry orientace na východní křesťanství), a otevřel tak cestu k pravoslavné reflexi našich českých dějin a k uctívání dalších osobností, které našemu lidu a naší církvi shůry pomáhají. Pomysleme, že v jeho době byli sv. Václav a Ludmila považováni za čistě římskokatolické světce! Našemu sv. Gorazdovi patří za tuto prorockou i světitelskou službu díky. Kdyby tak neučinil a chtěli bychom zavést u nás úctu k Václavovi a Ludmile dnes, pak by jejich světecká památka asi narazila v české pravoslavné církvi na odpor části duchovenstva. Do jisté míry lze odhadnout, jak by někteří skeptičtí duchovní argumentovali proti tomu, že Václav a Ludmila byli vůbec mučedníci. Hlavním argumentem by zřejmě bylo, že se jejich smrt stala v politickém kontextu, a že tudíž zemřeli kvůli politickému boji kolem knížecího stolce a nikoliv za Krista. Jiní by jistě přispěchali s další námitkou proti tomu, aby byli považováni za křesťanské mučedníky, - Václav ani Ludmila neměli možnost před svou smrtí vybrat si setrvání ve víře v Krista, nebo se zříci své víry a zachránit si život. Další by možná pochybovali, zda patřili do východního slovanského (tj. cyrilometodějského) okruhu či latinského, který se choval nesnášenlivě vůči byzantskému obřadu a slovanské církvi. Určitě bychom někde na internetu zaslechli brblání, že přebíráme římskokatolické svaté a že nelze doložit, jak se stavěli k otázce pocházení Ducha Svatého. V případě současného zavádění úcty k svatosti Ivana Českého by někteří duchovní rezolutně prohlásili: „Nikdy nežil, takový člověk neexistoval.“ Jiní by opatrně bručeli, že jeho existence není dostatečně podložená. Historická svědectví o něm jsou totiž skromná a velice stručná. Cloumá s námi prostě duch negace a skepse.
Půjde-li to s námi takto stále dál, budeme brzy jako evangelíci, jejichž teologové otevřeně neuznávají historickou realitu biblických postav, jako jsou Abraham, Izák, Jákob... Dokonce i o osobě Mojžíše se v těchto protestantských teologických kruzích silně pochybuje. Katolíci vyškrtli z kalendáře sv. Jiří, protože prý zjistili, že neexistoval. Jeho zázraky a odpovědi na modlitby či zjevení na západě málo znamenají. A toto myšlení přichází i k nám.Nemá-li člověk v srdci živou zkušenost s pravoslavnou vírou, nemůže mít ani zkušenost s odpovědí svatých na jejich vzývání. Jeden pravoslavný spisovatel nazval tento druh skepticismu „duchovním materialismem“. Je to asi nějaká nemoc víry některých současných našich křesťanů. V takovém suše racionálním stavu mysli se opravdu mohou obracet jen na historické památky a vyhodnocovat je čistě materialisticky: žil - nežil; zapadá jeho život do obvyklých kategorií naplňování svatosti - či nezapadá; splňuje podmínky - nebo nesplňuje.
Při takovém hodnocení se nutně zapomíná, že nikdo nemá být svatořečen jen za to, že splňuje nároky kladené nějakým seznamem požadavků. My přece vidíme jen tělesnýma očima, a tak ten, kdo se nám zdá být svatý, může být vnitřně hodně vzdálen živému sjednocení s Bohem. Jednou jsem četl vyprávění o pohřbu jakéhosi slavného archimandrity a celé město se sešlo v jeho pohřebním průvodu; všichni chválili jeho svatost, modlitebnost, prozorlivost, naříkali nad velkou ztrátou pro církev atd. Z okna své kelie to pozoroval jeden mnich a plakal; když se poslušník otázal na důvod jeho zármutku, tak řekl, že na jeho rakvi křepčí a jásá množství démonů.
Při vzývání svatých je především důležitá zkušenost církve s touto osobou. Svatořečení či vyhlášení svatosti by mělo proběhnout na základě zkušenosti církve s přímluvami tohoto člověka. Dokonce ani příkladnost života a zbožnosti, či dobové rozšíření jeho slávy nestačí pro vyhlášení svatosti těch, kteří nejsou mučedníci, - požaduje se v takových případech k dotvrzení pověsti svatosti ještě dlouhodobé přetrvávání památky a hlavně odpověď této osoby shůry - ten, kdo má být svatořečen jako ctihodný mnich, si má o svoje proslavení sám říci, např. působením zázraků.Česká skepse
Svatořečíme-li někoho, kdo není Bohem oslaven a není na nebi v počtu svatých, pak tím takové duši způsobíme velikou škodu - připravíme ho o modlitby církve. Není-li tedy mučedníkem a nekoná-li zázraky, pak je jemu i církvi k většímu prospěchu konat za něj zádušní modlitby, než k němu sloužit pobožnosti (molebny).
 |
Skepticismus se šíří jako rakovina. Zřejmě jsou Češi náchylní k duchu unaveného protestantismu, či racionalistického uchopení morálky - bez duchovnosti. Je za tím mj. i jistá lenost. Jenže bez nadšení pro duchovní život (k tomu patří i společenství se svatými) se církevní život stává suchým a formálním. To pak může přerůstat do scholastického racionalismu, který unavuje ducha člověka, a pak se tato skleslost a vyčerpanost projevuje skepsí, negativismem a anticírkevním individualismem.
Nadchnout Čechy pro nějakou věc déle než na týden - k tomu je snad snad potřeba tak mimořádná konstelace hvězd, že se to stane jednou za tři sta let.
Takže ještě jednou posílám vroucí díky svatému Gorazdovi, že v české pravoslavné církvi neustoupil českému (pobělohorskému) protestantskému duchu, ale zavedl uctívání svatých a pokračování historické úcty k Václavovi a Ludmile (a dokonce zavedl úctu i k sv. Ivanu Českému), ačkoliv jejich úctu udržovala dlouhá staletí jen římskokatolická církev. Dnes už bychom jejich svatost v místní pravoslavné církvi asi neprosadili, nebo by ji část pravoslavných Čechů zarputile nepřijala, jak to bývá u řady současných věčně svéhlavých, umíněných, židovsky tvrdošíjných, stále kvůli něčemu uražených a nedůvěřivých Čechů běžným zvykem.
Znamení duchovního ohně v životech našich svatých
Na životech Václava a Ludmily můžeme spatřit, s čím přišli sv. Cyril a Metoděj na Moravu. Nedorazili sem dělat politiku. Nepřinesli sem jen přeložené evangelium a liturgii, nepřinesli nám jen seznam dogmat, který by se snažili natlačit do hlav Moravanů. Přišli sem s duchovním ohněm v srdci. Jen takový oheň zapaluje další srdce. Tento plamen lásky ke Kristu, k církvi a k liturgii se na Moravě rozhořel. Proto měla jejich misie tak fenomenální úspěch.
Tímto ohněm byl při návštěvě na Moravě zažehnut plamen v srdci sv. Ludmily, a tak se tento duchovní oheň lásky k Bohu přenesl do Čech. Tímto ohněm zažehla Ludmila i srdce svého vnuka sv. Václava, který jí byl svěřen do výchovy. Vše, o čem píší legendy o životě těchto našich svatých, je svědectvím o tomto duchovním plameni.
 |
Tyto obrazy vykreslené v legendách vypovídají pravdu o svatém Václavovi a Ludmile více, než všechny skeptické rozklady a rozbory učených historiků, kteří kvůli své duchovní slepotě nepochopili skoro nic. Vědci přicházejí s mrtvou literou, teologové se soupisem dogmat, ale církev žije duchovní zkušeností evangelijní víry, svatými Tajinami, které zapalují lidská srdce, a svým vlastním duchovním vědomím. Spaseni nejsme formálním vyznáním dogmat, ale ohněm lásky, pravdy a života, který stále hoří v církvi.
Současní historikové (i někteří naší duchovní) už nechápou, že hagiografické legendy nejsou dějepisem, ale duchovní realitou, kterou si vytváří v Duchu Svatém sama církev, aby postihla duchovní předměty a obrazy = duchovní rozměr a podobu osobností světců. A co je kritériem, zda je tato duchovní realita opravdu dílem Ducha Svatého (Ducha Pravdy) či pustým výmyslem? Takovou břitvou, která odděluje ideologické či babské výmysly od duchovní Pravdy, je přetrvání památky, její rezonance v srdcích i myslích věřících, vzývání světecké osoby a její odpověď shůry - a v neposlední řadě rozhodnutí církve (nikoliv celosvětové, ale u místně ctěných svatých stačí rozhodnutí nejmenší církevní jednotky, která oplývá plností církevnosti, tj. plností Ducha Svatého, který je Duchem Pravdy; touto nejmenší částečkou církve Kristovy je každá eparchie; viz doba sv. Gorazda).
Předávání plamene
 |
To je, jak věřím, skutečný odkaz sv. Gorazda. Nikoliv oprašování jeho misijní příručky určené pro katolíky přecházející do pravoslavné církve.Kéž bychom dnes měli alespoň zlomek tohoto zápalu! Přijali a hořeli tímto plamenem. Jak obnovit ono nedávné nadšení pro pravoslaví takové, jaké je? Cesta k tomu je snad zřejmá z výše uvedeného. Svatí stále pomáhají, jejich přímluvy v novozákonní církvi částečně zastupují zastání andělů. Naše vzývání svatých jim otvírá cestu k pomoci - ať už je to pomoc jednotlivým osobám či celé místní církvi. Myslím, že naše určitá protestantská vlažnost k této součásti pravoslaví je spojena s celkovou vlažností církevního života a s malou láskou k církvi. Láska k církvi je tajemně spojena s láskou k liturgii. Tady (jak věřím) leží námět k církevní obnově.
Mimochodem, ani svatořečení samotného mučedníka biskupa Gorazda nebylo snadné prosadit. Návrh narazil na odpor některých českých duchovních. A kolik dnes českých duchovních přijede na eparchiální oslavu svátku této výjimečné světecké osobnosti? Když se jedná o biskupa mučedníka Gorazda, ctíme jeho svatost a odkaz jen do té míry, do jaké si tím ospravedlňujeme liturgickou lenost či církevní skepsi, a poukazováním na „tradici sv. Gorazda“ si to vše omlouváme.
Diagnóza
 |
Církevnímu životu příliš nepomáhá ani tradiční charakterová vada české mentality - individualismus. Jen vzácně a nakrátko se Češi dokážou pro nějakou věc semknout. Jenže překonávání individualismu je spojeno se samotnou idejí církve, která je „shromážděním věrných na jednom místě“ (jak byla církev liturgicky definována na úsvitu křesťanství). Církev je přece Tělem Kristovým, v němž se mnozí stávají jedním. A v chápání tohoto zásadního rozměru církve my Češi zaostáváme. To jsou české duchovní nedostatky. Pod vedením vladyky Gorazda se dařilo tyto problémy českých křesťanů alespoň částečně kompenzovat. A co dnes?
Sklon ke skepticismu u pravoslavných Čechů je slabostí či chromostí víry. Jenže ani pohled do pravoslavného světa příliš nepotěší - k obrazu ideálu to má i v zahraničí daleko. Východní pravoslavné národy mají totiž jiný úpadek víry, která je tam deformovaná nacionalismem. To je také nedostatek či kaz víry. Takový je stav pravoslavné víry v dnešním světě, o němž pravil Pán: „Najde-li Syn člověka víru na zemi, až přijde?“ (Luk 18,8)
Cesta záchrany je u nás spojená s návratem ke kořenům. V novodobém plánu to znamená návrat k tradici sv. Gorazda - k té skutečné, nikoliv k té domnělé (papírové). Bylo by potřeba, aby se zde opět rozhořel ten oheň lásky ke Kristu (k evangeliu), k církvi (svornost a smysl pro společenství) a k liturgii (k liturgickému životu, z něhož dnes provozujeme jen střípek a ještě se tím chlubíme). K tomu je však nutné překročit náš český stín skepse, pochybností, duchovní lenosti a toho našeho věčného „nejde to“. Pak by se v nás jistě probudilo i více lásky k našim svatým, a rozhojnilo by se tím společenství mezi nebeským a pozemským.
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.