1414


Ambon

Pravoslavný weblog a listárna. Určeno pro osvětu a misii.

Zobrazení příspěvku č. 195: #

Administrátor --- 14. 7. 2007
6. neděle - uzdravení ochrnulého

6. neděle: o mrtvicí raněném

Čtení z Evangelia:

A vstoupiv (Ježíš) na loď, přeplavil se, a přišel do města svého.
A aj, přinesli mu mrtvicí raněného poraženého, ležícího na loži. A viděv Ježíš víru jejich, dí mrtvicí poraženému: „Doufej, synu, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.“
A aj, někteří ze zákoníků řekli sami v sobě: „Tento se rouhá.“
A viděv Ježíš myšlení jejich, řekl: »Proč vy myslíte zlé věci v srdcích vašich?
Neboť co jest snazší, říci: „Odpouštějí se tobě hříchové?“ a nebo říci: „Vstaň a choď?“
Ale abyste věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštěti hříchy,« tedy dí šlakem poraženému: „Vstaň, vezmi lože své, a jdi do domu svého.“
Tedy vstal a odšel do domu svého.
A vidouce to zástupové, divili se a velebili Boha, kterýž dal takovou moc lidem.

(Matouš 9,1-8)

Dnešní čtení vykládáme nejen jako popis jedné události, jak se stala tenkrát před dvěma tisíci lety, nýbrž spatřujeme v těchto řádcích (v souladu se svatými Otci) i jinotajný význam. Symbolickým jazykem se zde hovoří o Církvi. A o tom budeme nyní vyprávět.

Jak víme z pravoslavného obřadu svaté Tajiny pokání (tj. zpovědi), církev je duchovní léčebnice. Doslova přeloženo: nemocnice. A nemocnice to je místo, kam přicházejí nemocní a nikoliv zdraví. Posláním nemocnice je léčit, dávat zdraví, zachraňovat život. A to je přesně to, co se děje v církvi. Jak říká současný pravoslavný myslitel biskup Hierotheos Vlachos, křesťanství nemůžeme správně pochopit, nemáme-li na zřeteli jeho terapeutický význam. Ano, křesťanský život - to je terapie člověka, léčení umírajícího člověka, aby byl schopen věčného života. A Církev je místo, kde se toto léčení děje, a kam Bůh vložil léčebné prostředky k uzdravování lidí.

Mrtvicí raněný člověk z dnešního evangelia - to je obraz hříšného lidství, člověka nemocného, s duší ochrnutou hříchy. Je to obraz lidského stavu, v jakém se člověk rodí do tohoto světa. Každý člověk - v tom duchovním stavu, v jakém se narodí ze své maminky, - je těžce nemocný, smrtelně nemocný, má tu nejhorší chorobu, jakou si lze představit, - je infikován smrtí. Tudíž již od svého narození spěje ke smrti, vlastně umírá.

Do tohoto bídného stavu přivedli lidství naši dávní prarodičové, o nichž se vypráví na prvních stránkách Bible. Bůh původně stvořil člověka jako bytost nesmrtelnou, přebývající v ráji nepomíjivé rozkoše. Pak se to nějak zvrtlo, člověk to uchopil po svém, k Bohu se otočil zády, a dopadli jsme tak, jak jsme dopadli. Lidské dějiny se naplnily násilím, zabíjením, nemocemi - smrtí. Ať už starobou, nebo mečem či nemocí - nakonec člověk vždycky zemře. V jeho duši je totiž zaseto „semeno smrtelného rozkladu“, jak se říká v pravoslavných modlitbách.

Lidská duše ztratila většinu svých schopností, jimiž byla na začátku nadána, které měla používat ke spojování člověka s Bohem, ke spravování veškerého stvořeného materiálního světa, který měl být člověkem "obděláván" a přiváděn k Bohu. Dnes se lidé rodí do tohoto světa s duší, která má tyto dávné schopnosti atrofované, ochrnulé - prostě nefunkční. Porovnáváme-li duši prvních lidí se stavem duše současníka, je to, jako bychom srovnávali člověka zdravého, plného sil a svižnosti, s pacientem ochrnulým po většině těla po mozkové příhodě.

Duše dnešních lidí jsou ochrnulé, nemohou se hýbat a sloužit Bohu. Tento tristní lidský stav se napravuje v Církvi, kde lidé nacházejí terapii a postupně se zde obnovují v duši alespoň ty nejdůležitější její schopnosti, bez nichž není možný věčný blažený život.

Duše člověka neléčeného, nepokřtěného a neuzdraveného vírou, duchovním životem, svatými Tajinami, jedním slovem - spojením se s Kristem, je v duchovním světě podobna člověku svázanému na rukou i na nohou, slepému a hluchému. Jak píše Nikolaos Kabasilas: taková duše nemůže mít účast na ráji, i kdyby neměla osobní hříchy, protože nemá vyvinuty duchovní smysly, aby viděla krásu ráje, slyšela Boží slova, je jako ochrnulá a nemůže se ve svobodě ráje pohybovat.
Smysl Kristova příchodu spočívá v uzdravení člověka, pro které Kristus zřídil duchovní nemocnici, Církev, do níž vložil duchovní léky. Vlastní uzdravení člověka se děje sjednocením s Kristem. Svatí mučedníci se s Kristem spojili prolitím své krve. Lidé žijící v církvi se s Kristem spojují svatými Tajinami: křtem, myropomazáním, svatým přijímáním Těla a Krve Kristových... U mučedníků i lidí v církvi je však podmínkou, nutnou pro toto spojení, - víra. Bez víry není nic platné ani mučednictví, ani přijímání svatých Tajin.

A nyní již přímo k nedělnímu čtení:

Obraz lidí přinášejících tohoto nemocného v dnešním evangelijním čtení - to je obraz Církve, její víry, jejích modliteb. Církev se ujímá nemocného člověka a přináší ho ke Kristu, který kvůli víře Církve, vyléčí nemocného - odpuštěním hříchů. Odpuštěny jsou ti hříchy, tvá duše se zase může pohnout - může sloužit Bohu.

Je zajímavým detailem dnešního evangelia, že Kristus viděl nikoliv víru nemocného, ale „víru jejich“ - těch, kteří ho přinesli. A kvůli jejich víře ho uzdravil. A že měli víru! V Lukášově evangeliu se dokonce praví, že udělali ve střeše díru a spustili lože s nemocným k Ježíšovi, když se k němu nemohli dostat kvůli tlačenici té spousty lidí kolem. Takovou lásku měli ke svému nemocnému druhovi. Láska dala jejich víře smělost. A smělá víra má sílu k čemukoliv.

A aj, muži nesli na loži člověka, kterýž byl šlakem poražený, i hledali vnésti ho a položiti před něj.
A nenalezše, kterou stranou by jej vnesli, kvůli zástupu, vstoupili na dům, a skrze podlahu spustili jej s ložem uprostřed před Ježíše.
Kterýžto viděv víru jejich, řekl mu: Člověče, odpuštěni jsou tobě hříchové tvoji.
(Lukáš 5,18-20)
Zůstaneme-li ještě při jinotajném, alegorickém výkladu, pak můžeme říci o lůžku, na kterém ho s vírou přinesli, i o provazech, na nichž s vírou spouštěli toho nemocného ke Kristu, - to jsou svaté Tajiny (svátosti); a v těch reptajících a nespokojených učencích můžeme vidět prskající démony, kteří také - vědí všechno, ale nechápou nic; znají celou Bibli, ale Boží láska jej jim nepochopitelná.

Dalším důležitým rysem našeho evangelia je svornost těch, kteří přinášejí nemocného. Jeden člověk by na to sílu neměl. Je tu předznamenána sborovost Církve: "Kde jsou dva nebo tři v mém jménu..."

Lidé spouštějící společně lože s nemocným Ježíšovi k nohám - to je obraz síly, kterou mají lidé, když spolupracují v lásce.

Takže evangelium, nad nímž právě hloubáme, je vyprávěním o Církvi. Podtrhuje vzájemnou lásku lidí, lásku, která dává víře tak důležitou smělost (v liturgických modlitbách se prosba o smělost často vyskytuje; v českém překladu je však toto slovo poněkud nepřesně převedeno jako "důvěra").

I úryvek z apoštolského listu, který církevní tradice vybrala k našemu evangelijnímu čtení, napovídá, že tématem této neděle je vyprávění o životě Církve.

Máme rozličné dary podle milosti, která byla dána každému z nás....
Láska nechť je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému.
Milujte se navzájem bratrskou láskou, buďte laskaví druh k druhu.
V horlivosti neochabujte, duchem hořte, Hospodinu služte,
útěchu mějte v naději, v soužení mějte trpělivost a v modlitbě buďte ustaviční.

(Římanům 12,6-14)
To jsou krásná slova, že?

Všechny dary, jimiž jsou lidé obdařeni, mají spolupracovat a vytvářet kompaktní Tělo Kristovo.
Onemocní-li některý orgán zdravého těla, rychle se opět uzdraví. Podobně i lidé - jsou-li sjednoceni láskou, mají neomezenou moc pomáhat jeden druhému. Všechno závisí na všech.

Až uděláme vše, co závisí na nás, vykonáme každý svou službu, položíme k nohám Ježíšovým nemoci svých bližních bez odsuzování, můžeme mít naději, že Boží Duch přijde jako oživující a vdechne život našemu společenství. Pak bude On léčit naše nemocné a doplňovat, čeho se nedostává.












Hlavní stránka Ambonu - standardní zobrazení všech příspěvků

Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz