Ambon
Administrátor
--- 13. 10. 2015
Z rozhovoru se sv. Paisijem
Starec Paisij Svatohorec: Strašný hřích potratů
 |
Pokud půjde na potrat, budou za to pykat její ostatní děti - nemocemi a nešťastnými příhodami. Rodiče dnes zabíjejí své děti potraty, a připravují se tím o Boží požehnání.
Když se kdysi dítě narodilo nemocné, pokřtili je a zemřelo jako andělíček. Nebyl důvod ke znepokojení nad jeho posmrtným osudem. Rodičům zůstaly ostatní, silné děti a přebývalo na nich Boží požehnání. V současnosti rodiče zabíjejí silné děti při potratech, kdežto nemocné děti se snaží všemi silami udržet v tomto životě. Rodiče s nimi jezdí do Anglie a do Ameriky a kdoví, kam ještě, aby své nemocné děti vyléčili. Tímto způsobem se rodí každá další generace stále méně zdravá. Vždyť podaří-li se rodičům vyléčit své děti, aby nezemřely, vdávají se pak a žení, a jejich děti mohou být také nemocné. Vidíš, k čemu to všechno vede? Kdyby rodiče přivedli na svět ne jednoho, ale několik dětí, nemuseli by se pak tolik trýznit, běhat od jednoho lékaře k druhému a jezdit do zahraničních nemocnic kvůli tomu, aby prodloužili život nemocnému dítěti. Churavějící dítě by odešlo k Bohu a odebralo by se odsud jako anděl.
Starče, kdesi jsem četla, že každoročně se v celém světě provede 50 miliónů potratů, při nichž zemře 200 tisíc žen.
Děti zabíjejí s odůvodněním, že nárůst obyvatelstva prý povede k hladovění. Lidé prý nebudou mít co jíst a nebude se jim dostávat, co je potřebné k životu. Jenže je tolik pozemků, které pustnou a leží ladem, tolik lesů, které by současnými technickými prostředky bylo možno rychle proměnit např. v olivovníkové háje a bylo by co rozdávat nemajetným. Nehrozí při tom žádné nebezpečí, že by vykácení lesů vedlo k nedostatku kyslíku, protože na místě planých stromů by byly zasazeny stromy ušlechtilé.
V Americe spalují pšenici, a zde v Řecku zahrnují ovoce a další plodiny do země (aby nepadala jejich cena). V Africe však současně lidé umírají hladem. Když bylo onehdá někde hrozné sucho a lidi umírali vyčerpáním, prosil jsem známého majitele lodí, který pomáhal lidem v podobných případech, aby se obrátil s prosbou k těm, kteří likvidují ovoce a plodiny, jestli by je zadarmo nenaložili na jeho loď, aby byly odvezeny k hladovějícím. Když se jich na to otázal, dostalo se mu odmítnutí.
Kolik tisíc lidských zárodků se každodenně zabíjí! Potrat je strašný hřích. Je to vražda, a nejen obyčejná vražda, ale vražda zvláště těžká, protože se zabíjejí nepokřtěné děti. Rodiče musí pochopit, že život člověka začíná okamžikem početí.
Jednou v noci jsem měl dle Boží vůle strašné vidění. Poté jsem pochopil, co jsou to potraty! Byla noc na úterý světlého týdne. Jako obvykle jsem rozsvítil dvě svíce a postavil je do dvou plechovek od konzerv. Většinou tyto svíce hoří, zatímco spím. Stavím je za ty, kdo trpí tělesně i duševně, což vztahuji k živým i zesnulým. Ve dvanácté hodině noční jsem konal Ježíšovu modlitbu a uviděl jsem velké pole ohrazené kamennou zdí. Pole bylo oseto pšenicí, která zrovna začínala klíčit. Stál jsem za tou hradbou a zapaloval svíčky za zesnulé a stavěl je na kamennou zeď. Nalevo bylo vidět bezvodé a neplodné místo - pouze skaliska a kamenité srázy. To místo se neustále chvělo silným zvukem, v němž se spojovalo tisíce duši drásajících a srdceryvných výkřiků. Dokonce ani ten nejotrlejší člověk by nemohl zůstat lhostejný, kdyby to slyšel. V bolesti nad tímto křikem, nechápaje, oč se jedná, uslyšel jsem hlas, který mi pravil: "Pole oseté pšenicí, která sotva klíčí, - to je hrobka duší zemřelých lidí, kteří budou vzkříšeni. Na místě, které se chvěje a otřásá srdcervoucím křikem, jsou duše dětí zabitých při potratech." Po tomto zážitku jsem se dlouho nedokázal vzpamatovat kvůli veliké bolesti, kterou jsem cítil nad dušemi těchto dětí. A ulehnout k odpočinku jsem také nemohl, ač jsem byl velice unaven.
Starče, dá se něco podniknout, aby byl zrušen zákon, který legalizuje potraty?
Ano, ale je potřeba, aby se stát i církev pohnuly. Ať lidé poznají následky, které bude mít nízká porodnost. Kněží by měli vysvětlovat lidem, že zákon o potratech je v rozporu s Božími přikázáními. Lékaři by měli ze svého hlediska promluvit o nebezpečích hrozících ženám, které podstoupí potrat. Pohleď, Evropané dosáhli vzdělanosti a dokázali ji předat jako své dědictví také dětem. My jsme však měli bázeň Boží, ale přišli jsme o ni a neodevzdali jsme budoucím pokolením nic. Proto jsme povolili potraty a uzákonili občanské manželství.
Když porušuje přikázání Evangelia jeden člověk, pak padá odpovědnost jen na něj. Jestli se však něco, co stojí v rozporu s přikázáními Evangelia, stane státním zákonem, tak Boží hněv dopadá na celý národ, aby jej vychovával.
Administrátor
--- 9. 10. 2015
Z rčení ctihodného Paisije
Starec Paisij Svatohorec: Potřebujeme vstoupit do ducha Bible
V létě r. 1987 jsem se starce otázal na budoucí světovou válku, která je nazývána "Armagedon" a hovoří se o ní v Písmu.
S otcovskou péčí se mnou hovořil o různých svědectví. Dokonce se rozhodl odhalit určité příznaky, které nás přesvědčí, že jsme skutečně generací Armagedonu. A tak pravil:
„Když uslyšíte, že vody Eufratu Turci přehrazují na horním toku přehradou, aby je používali pro zavlažování, vězte, že už jsme vstoupili do období příprav na velkou válku. Tímto způsobem je připravena cesta pro dvě stě miliónovou armádu, která přijde z východu, jak praví kniha Zjevení.
Součástí této přípravy je i toto: musí vyschnout řeka Eufrat, aby tudy mohlo projít početné vojsko. Ačkoliv (a starec se při tom usmál), když tam přijde dvě stě miliónů Číňanů, a každý z nich vypije hrnek vody, vysuší tím Eufrat.
Říkali mi, že čínská armáda má v současnosti dvě stě miliónů, tj. přesně ten počet, o němž píše sv. Jan ve Zjevení. Číňané dokonce připravují silnici, kterou nazývají "zázrakem epochy" - její šíře je taková, aby po ní volně prošly tisíce vojáků seřazených do šiků. V této chvíli ji už dokončili až ke hranicím Indie.
Je však potřeba velké pozornosti a osvícené čisté mysli, abychom dokázali rozlišit znamení doby. Někdy se to totiž stane takovým způsobem, že to nedokáže rozlišit ten, kdo se nestará o očištění srdce. Výsledkem pak často bývá omyl. Pro ilustraci - předpokládejme, že někdo ví o vyschnutí řeky Eufrat, aby tudy mohla projít miliónová armáda. Očekává-li však, že se to stane zázračným způsobem, tj. např. otevřením velké propasti, v níž voda zmizí, bude se takový člověk mýlit, protože se nesnažil skrze očištění srdce "vstoupit do ducha" Bible. Něco podobného se stalo v případě Černobylu: ve Zjevení sv. Jan sděluje, že viděl hvězdu padající s nebe, která otrávila vody i lidi (a jmenovala se Pelyněk). Jenže ti, kteří očekávají, že s nebe (doslova) spadne hvězda, se už dlouho mýlí a nikdy nepochopí, že se to už stalo. Černobyl v Rusku znamená Pelyněk, a vidíme, že černobylská událost způsobila obrovské škody, které budou v průběhu času ještě narůstat.“
Pozn. překl.: kromě toho výbuch atomové elektrárny je způsoben tím samým fyzikálním procesem, který probíhá ve hvězdách - termonukleární reakcí, štěpením atomu; a není vyloučeno, že "hvězda jménem Pelyněk" je sice nazvána podle nejznámější jaderné havárie, ale zároveň je to zástupné označení všech jaderných výbuchů, které lidstvo způsobilo.
Administrátor
--- 6. 10. 2015
K letošním svátkům památky novomučedníka biskupa Gorazda
Sv. Gorazd - misionář, pastýř a mučedník za pravoslaví
Každoročně 4. září vzpomínáme den umučení - čili narozeniny pro věčný život - našeho novodobého světce, světitele mučedníka Gorazda. Jeho život a dílo má tolik rozměrů, že není možné v jednom článku pojednat ani ve stručnosti o všech, které se nabízejí. Vybereme si tedy opět jen několik z nich.
Vladyka Gorazd II. byl nejen prvním pravoslavným biskupem po tisíci letech od sv. Metoděje a jeho učedníka Gorazda I., ale byl též misionářem a architektem české liturgické formy pravoslaví. Pokusil se překlenout tisíc let, v nichž se pravoslaví u nás nemohlo rozvíjet a vyvíjet svébytné liturgické a pastorační osobitosti. A zároveň musel počítat s tím, že misijně pracuje s lidmi, kteří pravoslavné liturgické formy neznají a nejsou připraveni je absorbovat naráz. To znamenalo domýšlet, jak by asi české pravoslaví mohlo vypadat, kdyby zde nebyl přerušen na dlouhá staletí jeho život s rozvoj, a zároveň se musel vladyka rozhodnout, jakými cestami dovést tuto specifickou formu pravoslaví k uskutečnění. Bylo mu jasné, že pravoslaví by u nás, západních Slovanů, v průběhu své hypotetické dějinné cesty vykrystalizovalo do podoby, vyznačující se např. těmito znaky: modlitba v češtině, kratší a méně komplikované bohoslužby než na východě, převaha zpěvu nad čtením (např. žalmů); účast věřících na bohoslužebném zpěvu a vůbec aktivnější spoluúčast laiků na službě, než tomu bývá na Východě; služba vzdálená všech podob formalismu, důraz na hlásání evangelia a neformalistický výklad (kázání); všestranně střízlivější vnější tvářnost církevního života, za současného zvýraznění toho, co je podstatné, tj. eucharistie a spirituality (Češi mají v národní povaze žízeň po eucharistii a potenciál pro hlubokou střízlivou duchovnost). Česká povaha však potřebuje porozumět tomu, čemu se má oddat. Vladyka k tomu cíli zvolil cestu postupných kroků, která byla úspěšná a až v posledních desetiletích si začala žádat korekci. Uvedení pravoslavné liturgie a spirituality očištěné od západních vlivů, to je dvojí misijní linie, kterou musel vladyka Gorazd sledovat.
Zároveň chápal, že zatímco pro Východ je typická pastýřská práce s masami, opírající se často o emocionální působení, za současného používání imperativního monologu či odvolání se na jinou autoritu, tak mezi Čechy a Moravany bude potřeba individuální forma pastorace s důrazem na dialog a schopnost racionální argumentace. Podle toho si počínal ve svém veřejném působení i při práci s duchovenstvem. A jeho způsob práce s lidmi byl obvykle korunován úspěchem.
Jeho adaptace pravoslavné liturgie na české prostředí už vstoupila do dějin Pravoslaví u nás. Vladyka Gorazd se k ní dopracoval přes několik vývojových etap. Překonal etapu českého překladu římské liturgie a pak i různého pokusnictví. Zavedl liturgii sv. Jana Zlatoústého, která jakožto starobylá autentická bohoslužebná forma zaručuje českému pravoslaví respekt a zároveň je pevným liturgickým základem pro jednotu obřadu všech obcí České pravoslavné církve a pojítkem s bohoslužbou ostatních pravoslavných národů. Dnes bychom potřebovali toto liturgické dílo dále rozvinout a hledat cesty, jimiž by se mohlo ubírat navázání na "Gorazdův sborník modliteb a zpěvů". Bylo by záhodno se při tom vyhnout přílišné jazykové modernizaci, která zavání civilností a potažmo protestantským duchem, a současně se vyhnout rusifikaci, která není české národní povaze blízká. Bude nutno doplnit to, co dotváří důležitou složku didaktického rozměru liturgických hymnů a co je součástí poselství a duchovního působení bohoslužeb. Samozřejmě je potřeba opravit místy se vyskytující omyly a chyby v překladech.
Bohužel, současné rozbouřené poměry v našem pravoslavném společenství prakticky znemožňují klidnou tvůrčí práci. Různé nahodile prováděné liturgické korekce jsou živelné, neprozíravé, bez koncepce a bez jasné realistické představy o cestě a cíli. A se spiritualitou a jejím základem, morálkou a mravností, jsme na tom ještě hůř. Oč horlivěji se dnes bájí o theosis a noetické modlitbě, o to větší problémy máme s kanonickým rámcem církevního života, s naplňováním základních součástí pravoslavné duchovnosti a liturgického života, a s mravností. Takže v současnosti jsme od dob vladyky Gorazda na jedné straně pokročili směrem k plnému pravoslaví - a to hlavně v oblasti formální (kalendář, služba nejobsáhlejší podoby liturgie), leč v oblasti toho, co se týká duchovního obsahu pravoslaví, celkově v průměru vzato spíše upadáme.
Obávám se, že mezi věřícími (i duchovními) dochází možná k poklesu znalosti pravoslavné věrouky. To je výzva našemu církevnímu školství i výuce na farnostech. K tomu patří i stálé postgraduální vzdělávání duchovenského sboru, které je v současnosti u nás krutě zanedbáváno (nedostačující vzdělanost je bezesporu jednou z příčin nynější krize). Ve 30. letech pořádal vl. Gorazd pravidelné konference duchovenstva s přednáškami a rozpravou, při nichž se vyjasňovaly různé teologické a pastýřské otázky.
Povšimnu si jednoho úkazu, který sám o sobě není podstatný, ale je svědectvím o vztahu současných kněží k liturgickým tradicím. Nejedná se tu jen o nějakou liturgickou formalitu, nýbrž o vnější znamení něčeho podstatného. Za vladyky Gorazda i ti největší pravoslavní liberálové měli ve chrámech skutečný ikonostas s královským vrátky a oponou, s bočními vrátky apod. Vladyka Gorazd věnoval mnoho pozornosti této součásti typického vybavení pravoslavného chrámu, vysvětloval jeho hluboký liturgicko-spirituální význam a trval na tom, aby všude byl ikonostas zaveden. Starší generace považovala při zařizování chrámu zbudování ikonostasu za samozřejmost (viz např. kapli v Hrubé Vrbce, jejíž součástí byl od samotného počátku jednoduchý, prostý, ale pěkný ikonostas se vším všudy). Všiml jsem si na fotografiích, že někteří dnešní vzbouřenci proti kanonické eparchiální správě mají v chrámu, kde pravidelně slouží, místo skutečného ikonostasu instalovány natrvalo jen provizorní stojany s ikonami, a to bez vrátek a bez opony (platí to pro případy, kdy si chrámy sami zařizovali). Chápu to v případech, kde se jedná o misijní či provizorní záležitost. Ale ty farnosti, které mám teď na mysli, to mají takto dlouhodobě. (Vím samozřejmě, jak se historicky pomalu vyvíjel ikonostas jako součást pravoslavné liturgické tradice. V nouzi je samozřejmě možno sloužit bez něj či jen s jeho náznakem.) Nicméně je možno v této "drobnosti" - tedy v neochotě jej instalovat - vidět zaznamenání hodný nedostatek pravoslavného liturgického cítění a úcty k naší posvátné tradici. Je to možná další svědectví o protestantském duchu, který drží osoby, jež nedokážou pochopit význam a postavení eparchiálního hierarchy.
* * *
Sv. Gorazd - realistický přístup k budování církve
Vl. Gorazd musel překonávat mnohé překážky. Jednak mu je kladli do cesty nepravoslavní lidé, ale ani uvnitř "jeho" pravoslavné církve nebyly poměry vždy bezproblémové. Ne každý chápal jeho realistickou misijní koncepci, záměry a způsob pastýřského uvažování. Tato koncepce hleděla na pravoslavnou misii mezi Čechy jako na cestu - od základního postupně k prokreslování zdejšího žitého pravoslaví do stále jemnějších nuancí pravoslavných tradic a obyčejů. Při tom všem se snažil dbát na to, aby misijní forma českého pravoslaví rychle mířila k duchovní plnosti.
Ne všichni s ním v této koncepci souhlasili. Zleva i zprava. Byli zde ti, kteří prosazovali službu západní liturgie v pravoslavné církvi (tyto experimenty probíhaly i v západní Evropě; dnes už je to rozpoznáno jako slepá ulička). Někteří si zase přáli okamžité zavedení ruské pravoslavné tradice (bez ohledu na to, že se ruská tradice - i když si jí mnozí vážíme - nemá mezi Čechy příliš úspěch, protože jim není vlastní). Byť se jednalo o opoziční minoritu, přesto není možno zamlčet, že v církvi byly spory. Byly tu i projevy svéhlavosti a neposlušnosti a snad i jistého druhu vzpoury. Pokud se to týkalo jen farního života, vladyka Gorazd toleroval mnohé a vnímal to jako součást procesu hledání perspektivní cesty. Horší to bylo, když toto hledání získalo ducha vzpoury, která přerůstala hranice farní obce. V takových situacích, které se dotýkaly samotných základů církevní existence, se musel vladyka dovolávat své arcipastýřské autority a svých pravomocí. Dokonce jednoho ze svých nejschopnějších lidí musel nakonec nechat soudit duchovním soudem. Mnoho záměrů se sv. Gorazdovi podařilo (o těch se dodnes píše), ale řadu projektů se mu nepodařilo uskutečnit (o tom se příliš nemluví). V jistých dobách byla situace tak těžká, že i sám vladyka klesal na mysli. Věděl, že musí spoléhat na Boha a nikoliv jen na lidi, protože lidé kolísají, podléhají pokušením, vášním a pýše.
Pastýř nemůže očekávat, že mu všichni hned porozumí a že všechny jeho ovečky budou pokorné a poslušné. A tak si musí kolem sebe utvořit alespoň úzký okruh těch, kteří mu chtějí pomáhat a plnit jeho pastýřské pokyny, a s těmi lze pak počítat pro práci. Nad ostatními může jen doufat, že časem pochopí svůj omyl a klam. A že se připojí později.
Připomínám to, abychom i z té "neúspěšné strany" vladykova pastýřského díla načerpali inspiraci k trpělivosti a k posílení naděje na Boha, který musí být při budování církve vždy naší jedinou neklamnou nadějí. S odstupem doby vidíme, že přetrvalo jedině to, co se tenkrát dělo s požehnáním eparchiálního episkopa a v napojení na jeho souhlas a v rámci jeho pastýřské koncepce - to bylo Bohem požehnané. To ostatní vzal čas.
Můžeme se vzájemně kritizovat, nesouhlasit druh s druhem v názorech na nějaké dílčí záležitosti, ale když je společenství ohroženo duchem neklidu, a bouře hrozí, že ho rozmetá, tak je potřeba zapomenout na sváry či nesouhlas, a semknout se kolem zákonného archijereje. To je jednak kanonické, ale především jedině tento způsob jednání přináší církvi pokoj a požehnání. Což znamená: budoucnost.
* * *
K tématu realistického pojetí budování církve, kterým se sv. Gorazd vyznačoval, patří i otázka hmotného zabezpečení duchovenstva.
Vladyka Gorazd vynaložil nesmírné úsilí, aby získal pro své kněží plat a před státem statut registrované církve. Dnes jsou tyto výdobytky některými lidmi snižovány, prohlašovány za pokrytectví, či jsou vysmívány jako "teologie výplatních pásek", a dokonce stavěny do protikladu k hlásání spásy. Pokud se někdo rozhodne, že se bude naplno věnovat církevním službě, pastýřskému dílu, teologické profesi, a vystuduje kvůli tomu vysokou školu, dá se církvi k dispozici a prohlubuje i nadále své vědomosti a způsobilost, tak pobírání duchovenského platu by určitě nemělo být nic, za co by se měl dočkat odsuzování nebo vysměchu. A rozhodně nemají takové urážky nic společného s tradicí sv. Gorazda, který chápal, že spolu s chrámem a farou potřebuje církevní obec, aby kněz (je-li to možné) pobíral i nějaké finanční zabezpečení - zvláště, má-li rodinu.
Církevní poměry u nás většinou nedovolují, aby sama církevní obec platila svému faráři plat. Proto u nás bylo - podobně jako za vladyky Gorazda - vyplácení platu záležitostí státu. V současnosti jsou státní platy postupně ukončovány a církev hledá možnosti, jak kněžím, kteří se dali církvi plně k dispozici, nějakou výplatu zajistit. Vždyť hoden je dělník mzdy, a ti, kteří slouží ve svatyni a při oltáři či hlásají evangelium, mají právo z toho žít, neboť ani voják nebojuje na své vlastní náklady (viz o tom např. 1. Kor 9,6-14). (A kromě toho je tu otázka penzijního zabezpečení a případně i vdovského důchodu.)
Gorazd si dobře uvědomoval, že církev potřebuje duchovní pastýře pracující pro církev naplno. Jedině bude-li mít dostatek pracovitých pastýřů, jimž se dá prostor, aby uplatnili svou pracovitost, bude budování církve rychle pokračovat. Kněží se světským zaměstnáním, kteří pracují pro církev jen ve svém volném čase, nemohou být církvi dispozici, jak by potřebovala. Mít civilní zaměstnání může být pro kněze lákavé (často je finančně výrazně zajímavější než duchovenská mzda) a dává mu možná větší záruky finančního zabezpečení, než nejistý církevní plat, ale (jak tomu říkala starší generace duchovních) je to jakási "dvojkolejnost", která může za jistých okolností vyústit i do neblahých morálních kompromisů.
* * *
Sebeoběť
Asi nejinspirativnějším rozměrem života svatého vladyky je jeho láska k pravoslaví, která jej přivedla až k sebeobětování za místní pravoslavnou církev. Jak vzdáleni jsme tomuto myšlení! Do záležitostí zdejší pravoslavné církve by chtěl mluvit kde kdo, rozhodovat bychom v ní chtěli všichni, jenže nikomu se příliš nechce obětovat se pro ni. Každý jen touží vést a ovlivňovat, ale tiše pro církev trpět je odhodlán jen málokdo.
Všiml jsem si, jak je části našich současných křesťanů vzdálena idea svatosti Mistra Jana Husa. (Ani si neuvědomují, že právě tak daleko jim je porozumění pro odkaz vladyky Gorazda.) Právě to, co je na Husově díle a památce nejcennější, sebeoběť za pravdu, hluboce rezonuje s pravoslavným duchem. Proč to někteří nevidí? Čím je toto odcizení způsobeno, když ne skutečností, že necítí duchovní spřízněnost s Husovou obětí za pravdu, za Krista? Asi se na nich naplňují slova svatého vladyky Gorazda, která v souvislosti s Husem napsal: Mučednictví u nás není příliš hodnoceno. Chce se pro velkou věc spíše pracovati, než pro ni umírati. Vladyka Gorazd jako ctitel Jana Husa dobře rozuměl jeho motivům. Na jeho myšlení a počínání můžeme uzřít duchovní příbuzenství jeho srdce s Husovou památkou. Uvědomoval si, že podobně jako díky Husově sebeoběti pro pravdu Kristovu nezaniká jeho činná památka a jeho odkaz bude v Čechách stále pracovat, tak i české pravoslaví bude pevné, zakotví v národním vědomí v průběhu dalších dějin a místní církev bude nevykořenitelná, právě do té míry, v jaké bude spojeno s obětí těch, kteří pro tyto hodnoty dokážou tiše trpět. Nejen pracovat, ale obětovat se.
Svou sebeobětí ukazuje mučedník vladyka Gorazd všem místním následujícím pravoslavným generacím, že toto je cesta k rozkvětu pravoslaví. Tato lekce se nám všem těžce učí, ale základní formou sebeoběti je v pravoslavném duchovním životě poslušnost. Nejen mniši, ale všichni duchovní i laikové jsou voláni k tomu, aby každý svým způsobem, odpovídajícím jeho postavení, uplatnil příslušnou míru poslušnosti a kázně. Bez poslušnosti není pokora, a bez pokory jsou všechny půsty, poklony a další asketické výkony zhola zbytečné (dle sv. Izáka Syrského). Kdo nedosáhl pokory, nezískal nic. Svatootcovská tradice nás učí, že bez pokory je víra člověka vírou démonů. Ale to vše jistě dobře známe - bohužel však - asi všichni jen teoreticky.
Dnes, když v zápase za uchvácení vlády nad církví ztrácejí anonymní "podzemní" síly poslední zábrany, je památka Gorazdovy křížové cesty nečekaně aktuální. Dává nám příklad sebeoběti, což je velká věc, začínající malými a drobnými krůčky. Tím, že se člověk podrobí kázni a podřízenosti v rámci církevně-nebeské hierarchie.
* * *
Sv. vladyka Gorazd musel čelit velice nevybíravým útokům, které na něj byly pořádány v tisku z různých stran a od všelijakých skupinek. Dnes už o nich skoro nic nevíme. Aktéry ubohých výpadů proti svatému vladykovi odvál čas, a vladyka a jemu věrní to přečkali a jejich památka přetrvala. Nyní už je zřejmé, že se situace opakuje. Situace je však o to horší, že útoky jdou převážně zevnitř naší církve. Nejprve byl skrze televizi nařčen vladyka Kryštof z mravního přestupku neuvěřitelně absurdních rozměrů (hodnověrně dokázáno nebylo pochopitelně nic), pak byl v novinách posmíván a hanoben vladyka Simeon, jemuž se vysmívali za jeho léta, a nyní jsou tyto zneucťující útoky zacíleny na vladyku Michala - a zase veřejně. A vychází to stále z toho samého okruhu lidí. Asi to tak musí být - když poplivali a ukřižovali samotného Pána Ježíše Krista, musí něco z toho okusit i každý, kdo má účast na jeho velekněžství.
Ti, kteří jdou dnes vladykovi Michalovi "po krku", nám na Moravu před pouhým půl rokem adresovali poměrně zlobný a místy až urážlivý protest, když se domnívali, že nějak bráníme ustanovení vladyky Michala. Prý pohrdáme voliči, kteří si Michala zvolili za svého vladyku atd. Nevím, čím jsme čemu bránili; myslím, že právě naopak (viděl jsem, že před konstantinopolskými hierarchy vladyka Simeon ve Vídni souhlasil s navrženým řešením, aby byl vladyka Michal vysvěcen pro Prahu, a stvrdil to podpisem na známé listině). Nyní pisatelé dřívějšího protestu proti nám píší pro změnu zase protesty proti vladykovi Michalovi, protože začal jednat jako eparchiální biskup v duchu kanonických tradic své odpovědnosti za eparchii. Tak já teď opravdu nevím, kdo tu vlastně pohrdá voliči a celým loňským zimním eparchiálním shromážděním v Praze.
Možná se mýlím, ale mám pocit, že tento hlouček lidí, jako jsou naši věční kverulanti, by v dobách svatého vladyky Gorazda patřil k nejhlasitějším jeho odpůrcům, kteří by stále protestovali, že to či ono dělá špatně.
* * *
Na závěr
V dobách vladyky Gorazda se jednalo mj. o překonání heretických protestantských a modernistických tendencí, které útočily na církev. Dnes to zřejmě nebude jiné. Za celou naší krizí stojí nejspíš touha skupiny kněží a laiků ovládnout církev, resp. uzurpovat si v podstatě biskupské pravomoci. Někteří mají zálusk na restituce, jiný chtějí zavést své pořádky a realizovat svá "zbožná" přání, další takto jednají pod vlivem nečisté vášně, svévole či permanentní neposlušnosti. Leč společným jmenovatelem je protestantský duch, který nám zde pod zdáním pravoslavnosti, lomcuje církví. Je to útok na samotné pilíře pravoslaví, čili na jeho hierarchické principy. V tom se naše současné problémy plně shodují s problémy, které měla církev v době Gorazdově.
Řešení těchto současných problémů bude asi podobné, jako tenkrát. Jak kdysi citoval vladyka Gorazd svaté Písmo: jednou rukou budovat a druhou se bránit.
Administrátor
--- 4. 10. 2015
Pozvánka: Archaion Kallos
ARCHAION KALLOS
5. - 15. 10. 2015
…žízním po Tobě jak vyprahlá země...
Eros v hudbě východního křesťanství
Už pošesté budou dva říjnové týdny patřit hudbě východního křesťanství. Letošní ročník festivalu je výjimečný mimo jiné i proto, že se zabývá tématem „Eros v hudbě východního křesťanství“. Tomuto tématu budou věnovány dva koncerty festivalu a přednáška PhDr. Mariny Luptákové (ČR).
Součástí festivalu jsou jako každý rok světové premiéry skladeb českých žijících autorů a české premiéry renomovaných zahraničních autorů. V tomto roce festival uvede dvě světové premiéry současných českých skladatelů Jana Duška a Petra Koronthályho, inspirované hlavním tématem festivalu, tj. Eros v hudbě východního křesťanství, a českou premiéru skladby Canticum Canticorum IV britského skladatele Ivana Moodyho.
Festival představí široké spektrum hudby východního křesťanství, zazní byzantská hudba, znamennyj raspěv, slavné duchovní skladby mistrů vyspělého slovanského vícehlasu (A. Kastalskij, S. Rachmaninov aj.) až po díla předních současných autorů.
V rámci doprovodných akcí festivalu můžete zhlédnout výstavu ikon, projekci filmu Pokání gruzínského režiséra Tengize Abuladzeho a navštívit tematické přednášky.
Bližší informace získáte na www.philokallia.com.
Koncerty:
Byzantské hymny a řecké tradiční písně
5. 10. 2015, 19:30
Ženské pěvecké trio Chorodia Agiu Georgiu (Řecko – ČR)
Pravoslavný chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice, Praha 2
Vstupné: 100 Kč
Celonoční bdění
7. 10. 2015, 19:30
S. Rachmaninov: Celonoční bdění, op. 37
A. Baltas: Blažený muž (žalm 1) – světová premiéra
Chvalte Hospodina (žalm 150) – světová premiéra
Pražští pěvci, řídí Stanislav Mistr
Pravoslavný chrám svatých Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč
Eros ve světské hudbě pravoslavného světa
12. 10. 2015, 20:00
Koncert představí zhudebnění světské milostné poezie velkého skladatele byzantské hudby Grigoriose Protopsaltise, svatební písně a lidovou milostnou hudbu z různých míst řeckého pravoslavného Východu.
Soubor hudby Blízkého východu Anatoli (Řecko – ČR)
Sbor: soubor Akropolis
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Jako host vystoupí Hearn Gadbois (USA).
Malostranská beseda, Praha 1
Vstupné: 200 Kč
Eros a chvalozpěvy v hudbě východního křesťanství
15. 10. 2015, 19:30
Koncert představí různá zhudebnění Písně písní a další liturgické skladby, které vyjadřují Božský Eros (Θείος Έρως), z pera byzantských, postbyzantských a také současných autorů.
Ivan Moody: Canticum Canticorum IV (Píseň písní) – česká premiéra
Jan Dušek: Čtyři písně Šalamounovy II (Píseň písní) – světová premiéra
Petr Koronthály: Što ukrasilasje jesi (Píseň písní) – světová premiéra
Petros Peloponnisios: Tropario tis Kassianis
Tradiční byzantský chorál aj.
Smíšený sbor Ad libitum, řídí Jan Kyjovský
Ženský sbor Philokallia ensemble, řídí Marios Christou
Sólo zpěv: Gerasimos Papadopoulos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Vstupné: 180 Kč, 120 Kč
Bohoslužba:
Liturgie sv. Jana Zlatoústého s autentickým byzantským chorálem v podání řeckého protopsaltise Panagiotise Koutrakose
11. 10. 2015, 9:30 (DOPOLEDNE)
Ženský sbor chrámu sv. Cyrila a Metoděje, řídí Valentina Shuklina
Sólo zpěv: Panagiotis Koutrakos (Řecko)
Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Praha 2
Liturgie se koná za účasti pražského arcibiskupa Michala.
VSTUP VOLNÝ
DOPROVODNÉ AKCE
Projekce gruzínského filmu Pokání
režie: Tengiz Abuladze, SSSR 1984
5. 10. 2015, 17.30
Kino PONREPO, Bartolomějská 11, Praha 1
Vstupné: 80, 70 Kč
Výstava
Výstava pravoslavných ikon Marie Prusali
od 4. 10. do 31. 10. 2015
Karpatský chrám sv. archanděla Michaela, Kinského zahrada, Praha 5 – Smíchov
otevírací doba:
pondělí: 8:00–10:00 (dopoledne), středa: 19:00–20:00, pátek: 19:00–20:00,
sobota: 19:00–21:00, neděle: 9:00–13:00,
Vstup volný
Přednáška
Eros v duchovní tradici východního křesťanství
PhDr. Marina Luptáková, Th.D.
12. 10. 2015, 16:00
Univerzita Karlova v Praze – Pedagogická fakulta
místnost R107, M. D. Rettigové 4, 116 39, Praha 1
Vstup volný
Bližší informace o výstavě a přednáškách na www.philokallia.com.
Festival se koná pod záštitou starostky Prahy 2 Mgr. Jany Černochové
Sponzoři:
Hlavní město Praha, Ministerstvo kultury ČR, Městská část Praha 2, Nadace Život umělce, Osa - Ochranný svaz autorský, Greek transport and logistic, Nakladatelství Pavel Mervart, chrám sv. Michala v Kinského zahradě v Praze 5, chrám sv. Vladimíra v Mariánských Lázních, chrám Zvěstování přesvaté Bohorodice Na Slupi v Praze 2, chrám Zesnutí přesvaté Bohorodice na Olšanech v Praze 3, pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, NH Hospital, a.s.
Partneři:
Pražská pravoslavná eparchie, Pravoslavný chrám sv. Cyrila a Metoděje, Damaskinos, z.s., Národní filmový archiv.
Mediální partneři:
ČRo 3 – Vltava, časopis Harmonie, časopis Hudební rozhledy, Radio Proglas, Televize Noe, UNIVERSUM - revue České křesťanské akademie, Unie českých pěveckých sborů
Pořadatel: Filokallia, o. s., Chodská 14/1419, 120 00 Praha 2, 776 561 698, www.philokallia.com
P.S.
Letáček s programem v PDF
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1089 do č. 1092)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.