Ambon
Administrátor
--- 14. 8. 2016
Zamyšlení nad těmi, od nichž zde nikdo nic neočekává
Svátek sv. Anny
O oblibě této světice svědčí časté udělování jejího jména. Utíkají se k jejím přímluvám bezdětní manželé a její život, při kterém ji Boží pravice vyzdvihla z hlubin ponížení až na výšinu, kam vzhlížíme k těm neslavněji požehnaným lidem, je útěchou a posilou pro mnohé z nás.
Sv. Anna je pro nás mimořádným úkazem. Jednak svým životem. A dále - tím, že je její jméno spojeno s příchodem Panny Marie, přesv. Bohorodice. Je tedy mlčenlivým svědkem skutečnosti, že Bůh pracuje a to, co slíbil či předzvěstoval, se vždy naplní. Jeho dílo se klene přes staletí a tisíciletí. Právě tehdy, když se lidská nechápavost dožaduje odpovědí na otázky: "Kam se poděla Jeho pomoc, kde je Jeho síla, jak se projevuje Jeho přítomnost, kdy se splní, co je předpovězeno?", se často začínají dít ty nejpodivuhodnější Boží skutky. Moudrost člověka pak tkví v tom, aby si jich dokázal povšimnout.
Zvláštní nebývá jen výběr doby, kterou Bůh volí k tomu, aby se slavně projevil, ale i výběr osob, které si povolává do služby a skrze něž pracuje. Se zvláštní oblibou si vybírá lidi, od nichž bychom nic významného nečekali nebo dokonce ty, od kterých bychom už vůbec nic neočekávali. Lidi slabé, stižené chorobami či handicapy, lidí na bezvýznamných společenských úrovních (a někdy dokonce i své zapálené nepřátele). Právě tyto nemohoucí či (lidskýma očima viděno) nevhodné a třeba i nemožné či Bohu odcizené, si Pán povolává. Příkladem za všechny jsou právě neplodní rodičové Jáchym a Anna. V lidských očích byli právě tito dva - kvůli své neplodnosti - vyloučeni z díla přípravy příchodu Mesiáše. A přesto to byli právě tito, kdo se stali prarodiči zaslíbeného vtělení Božího Syna. O nich si sousedé šuškali, že jistě mají nějaký tajný hřích či jsou z jiných důvodů stiženi Božím prokletím, když jim bylo shůry odepřeno, aby se podíleli na posvátném dílu celého Izraele. V chrámu dokonce nebylo Jáchymovi dovoleno přinést Bohu dary, protože se tamní duchovenstvo domnívalo, že tento hříšník, Bohem ztrestaný pohanou bezdětnosti, není hoden Bohu obětovat.
Často si vybírá právě ty, nad nimiž už lidé "zlomili hůl" - podobně jako v případě Jáchyma a Anny. Neplodní a pak ještě ke všemu staří. Kdo by zde očekával narození dítěte? Jenže jedině skrze narození Panny Marie z neplodných rodičů (a jejich neplodnost je ověřena nejen celoživotní bezdětností, nýbrž i jejich starobou) mohla všechna tehdejší i následující pokolení uvidět a bezpečně uvěřit v zázračný úkaz. Spatřit, jak Bůh pracuje. A jedině tak můžeme všichni chápat, že velké skutky Božího díla nekoná žádná lidská síla, ani um, ani naše pozemská moudrost, ani umění v boji, ani nic podobného z lidských schopností, jimiž se lidé s takovou horlivostí holedbají a jež obdivují. Ne, lidské síly jsou k ničemu - vše naše je nemohoucí, poskvrněné a nehodné toho, aby se pouze lidskými dovednostmi a "přednostmi" stalo něco opravdu veskrze dobrého a velikého.
Dalším příkladem je sv. apoštol Pavel, jehož si Kristus povolal k apoštolství ze středu svých pronásledovatelů. Právě lítý a zapálený nepřítel křesťanství byl vyzdvižen na nejvyšší stupeň apoštolství (spolu s Petrem ho nazýváme "nejpřednějším z apoštolům", apoštolským vůdcem). A ještě ke všemu byl Pavel vážně nemocen. Tak těžce, že svou nemoc nazývá "poslem satanovým". A právě jemu, který dostal od Boha tolik, Pán výslovně odpírá splnit jeho opakovanou modlitbu o uzdravení. A při tom chtěl zdraví jen proto, aby mohl Pánu lépe v výkonněji sloužit. Bůh to nepotřeboval. Důležitější bylo z perspektivy shůry, že na Pavlově příkladu všichni vidí, jak se moc Nejvyššího vykonává skrze lidskou nemoc, resp. skrze lidskou slabost a nemohoucnost. Tam, kde končí lidské síly a možnosti, přichází Bůh a koná své veliké skutky. Ani Kristus si ve své lidské nouzi nejvyšší nepovolal na pomoc legii andělů, ale volí Golgotu.
A kromě toho - mezi poníženými, nemohoucími a očividně slabými spíše nacházíme lidi s pokorou. Lidi, které ani nenapadne spoléhat na sebe či přikládat si jakékoliv zásluhy. To by mohl být návod jak si počínat. Vždyť s každým pokorným, ať je jakkoliv maličký, Bůh počítá.
Když odhlédneme od dalších biblických příkladů, mohli bychom připomenout i našeho svatého vladyku Gorazda. Tento slabý, slepotou ohrožovaný a nakonec doživotně chabě vidící člověk zde vykonal dílo, které nelze přehlédnout. Bylo to jen díky jeho lidským vlastnostem, nadání a schopnostem či silám? Ty by samy o sobě určitě ani zdaleka nestačily. Vždyť on sám o tom pravil: "Obnova pravoslaví v našem národě je dílo Boží."
A nebo jiný příklad - se starcem Paisijem, ve školské teologii zcela nevzdělaným a skromně vzdělaným všeobecným školstvím, se chodili radit teologické špičky athénské univerzity o bohosloveckých jemnostech, v nichž si nebyli jisti. O Bohu toho věděl víc, než je napsáno v knihách. Jeden mnich řekl, že na Athosu žijí tisíce mnichů, ale co naplat - ani z tisícovky mnichů jednoho Paisije neuděláš. A to samé asi platí i pro teology - ani z univerzity plné učenců, otitulovaných před i za, jediného Paisije neuděláš.
* * *
Nedávno jsem slyšel, jak staroslavný a po pádu totality právě obnovený monastýr neočekávaně navštívili kosmonauti. Bývalí sovětští kosmonauti, kteří za éry "budování komunismu" létali na oběžné dráze a dívali se Zemi z vesmíru. V monastýru však nehledali mnichy ani umělecké památky, ale pátrali po zdroji světla, které odsud viděli vycházet v dobách, kdy byl monastýr ještě uzavřen a prázdný. Z orbity totiž pozorovali sloup světla, který z těchto souřadnic stoupal do nebe. Světlo na tomto svatém místě vycházelo vzhůru z ruin zrušeného monastýru (kosmonauti později darovali monastýru zvětšenou fotografii, kterou z družice pořídili, - lze na ní rozlišit budovy monastýru a skitu, ještě pobořené). I bez zvláštního vysvětlování asi chápeme (na rozdíl od ateistických kosmonautů), že vyzařování blahodatného světla bylo důsledkem toho mimořádného požehnaní, které na onom místě spočívalo. A zároveň v tom můžeme nacházet znamení, že i v dobách, kdy se zdálo být všechno ztraceno, Bůh s tímto místem stále počítal. V Sovětském svazu sice sveřepě vládla ateistická doktrína, politbyro bdělo a komunistická strana držela stráž, ale Bůh pracoval. A pracuje i dnes. A vše mění.
A zmínivše optinský monastýr, uveďme ještě příhodu vyprávěnou člověkem známého jména: »Když tam ještě nebylo přístřeší pro poutníky, nocovali v chrámu. Jeden poutník dostal matraci u ikony Matky Boží, ale nezbyla na něho pokrývka a kvůli chladu nemohl usnout. Uprostřed noci k němu přistoupila monaška a přikryla ho teplým šátkem. Ráno se vzbudil a hledal, komu by vrátil šátek. Náhle však začal pobíhat a poskakovat na jedné noze. Třikrát kolem mě oběhl, a když jsem si o něj činil starosti: "Bratře, co je to s tebou?" Řekl bez sebe radostí: "Já jsem byl chromý! Chápeš? A teď mohu utíkat a skákat." Dle názoru monastýrského starce byla tou "monaškou" sama přesvatá Bohorodice.« I tento příběh patří k plejádě nesčetných svědectví péče shůry o nás.
Pracuje a utváří dějiny také v současnosti, kdy do světa leze pradávné zlo, s nímž nelze marxismus-leninismus ani vzdáleně srovnávat. V nastávající době finálního démonického útoku na samotné principy lidství a na možnost spásy člověka bude patřit konečné vítězství jedině Bohu a těm, "kteří jsou na zemi jeho" (jak zpíváme při bohoslužbě).
"Můj Otec stále pracuje. I já pracuji," pravil Pán Ježíš. (Jan 5,17)
* * *
A k jakému závěru toto zamyšlení spěje? Právě všechny výše popsané případy, zvláště život sv. Anny, nám dávají plnou jistotu, že Bůh je stále činný. Koná své tajemné dílo směřující tam, kam je určeno. Vede dialog s lidskou svobodou každé osoby, a každá pak může zaujmout svůj vlastní postoj a pomalu se vyjasňuje její pozice v tom nesmírném dramatu, který je zrovna uváděn v "divadle Svět" pod názvem Lidská historie. Vše v tomto "Theatru mundi" nakonec zaujme svá místa, vše se dostane tam, kam to patří, pravil sv. Paisij. Když na vlastní oči vidíme Boží práci, pomůže nám to dobře volit, vést svůj život moudře - s ohledem na to, co je opravdu důležité a přesahuje tento svět i omezenost našeho vnímání i prodlévání v této hmotné časnosti.
Je to fascinující pohled na Hospodinovo prozřetelné dílo, které trvá přes celé dějiny času. Je úžasné vidět, jak se naplňuje to, co zamýšlel Stvořitel před tisíci a tisíci lety. To nám dává jistotu a bezpečí. Nejsme vydáni napospas chaosu, ani nejsme loutkami zmítanými sobeckými či vysloveně zlými silami, které ve světě jistě působí. Jedině Ten, Kdo je Bezpočátečný a věčný, může být vítězem a s ním všichni, kteří přijmou pozvání k účasti na jeho záměrech.
Mějme tudíž oči otevřené. Vizme, jak Bůh pracoval v dobách biblických, jak pracoval v životech svatých a jak nezadržitelně pracuje i dnes. Buďme si jisti, že jeho činná láska bude s námi až na věky.
Administrátor
--- 1. 8. 2016
Úvahy nad největším rozporem českých dějin
Svátek kostnických mučedníků Jana a Jeronýma
Jejich vystoupení a duchovní zápas jsou z našeho hlediska spojeny s touhou obnovit u nás cyrilometodějskou tradici slovanského pravoslaví. V Čechách byla více známa jako dědictví svatováclavské a svatoprokopské. Václav byl slavným českým světcem a o udržovatelích linie sv. Prokopa museli Jan i Jeroným určitě dobře vědět. Vždyť o nich Karel IV. píše ve smyslu lidového "lesního" duchovního hnutí, které se vymyká kontrole státu a které je potřeba nějak eliminovat (o zřízení emauzského monastýru tzv. „Na Slovanech“ viz zde). Z tohoto stále živého a vitálního kmene národní zbožnosti, který byl napájen z kořenů setby svatých moravských věrozvěstů, vyrůstalo dílo Jana Husa, Jeronýma Pražského a jejich společníků (pravoslavně o husitství).
Na husitství se zjevuje něco o zvláštních spodních proudech naší národní mysli.
Osud našeho národa se zdá být utvářen mj. dvěma fenomény:
1.) cyrilometodějskými východními kořeny, které - jak se ukazuje - stále žijí v podvědomí národa, proplétají se hlubinami národní mysli a spolu se slovanskou etnickou příslušností utvářejí nevymazatelnou genetickou paměť národa, který bude po svém dávném dědictví vždy toužit a bude mimovolně přitahován k naplnění tohoto určení. (O cyrilometodějství viz v knize: Sv. Cyril a Metoděj...)
2.) geografickou polohou naší země. Náš národ jako by žil na čáře zlomu, kde do sebe narážejí dvě obrovské pomyslné pevninské kry. Zůstaneme-li ještě chvíli v podobenství "duchovní a etnické geologie", pak obvykle jsou místa srážky dvou lithosférických desek oblastí neklidnou, chvějící a otřásající se; dochází zde k mocnému tření, propadům i výronům z hlubin. Vše pohřbené, zakopané i zadupané se stále zvedá, je vytlačováno zpět vzhůru, opět na povrch. Ale zároveň zde nelze nic velkolepého postavit, protože každá vyšší budova se kvůli otřesům časem zřítí, život zde probíhá ve skromných přízemních domcích. U nás je ta fronta, kde do sebe naráží východ a západ, dvě nesmírné etnické "kry", dvě duchovní mentality, velké kulturní okruhy a potažmo i politické bloky. A podle toho to u nás vypadá. Z kulturně-duchovního pohledu jsme jak dýmající krajina zbrázděná zemětřesením. Všude jen samá torza.
V materiální oblasti je u nás více artefaktů Západu, jenže v duševní krajině národa stále vane inspirace východními hodnotami. V národním myšlení se zmítáme v příchylnosti k jedné či druhé straně, aniž bychom celostně patřili k některé z nich. Věčně jen hledáme svou identitu. Prahneme po materiálním bohatství Západu, ale zároveň jím trochu pohrdáme a toužíme po naplnění vyšších duchovních ideálů. Chtěli bychom mít obojí, a proto nemáme pořádně ani jedno ani druhé.
Ten druhý výše vzpomenutý faktor (tj. naše geografická poloha) se projevuje spíše vnějškově. První faktor (tj. kořeny) utváří naše dějiny i přítomnost skrytě jako neviditelná a těžko zkoumatelná síla, která však oplývá velkou mocí na našimi národy a jejich cítěním.
* * *
Západ měl celé tisíciletí, kdy jeho moc a vliv většinou nebyla významněji omezována, aby z nás učinil Zápaďany. Nepodařilo se. Češi ve své většině (v průběhu žádné delší éry) Západu neuvěřili. Vždy to bylo buď z donucení, nebo jako krátké vzplanutí, které trvalo do prvního zklamání. V západním obětí byli spíše kverulanty, potížisty či vyloženými odbojníky. Je to buď dědictví husitství nebo je to vedle husitství stejný projev slovanské příslušnosti a cyrilometodějských kořenů? Duchovní faktory jsou - jako památka na naše kořeny - pevně zabudovány v genetické paměti Čechů a Moravanů. Jak jinak je možné, že poté co byla památka Jana Husa skoro půltisíciletí vymazávána z našich dějin i paměti, najednou se spolu s uvolněním společenských poměrů koncem 19. století, rozhoří v národě takovým plamenem? V době socialismu dokázali komunističtí ideologové znechutit národu vše, čeho se dotkli a co používali ke své propagandě. A tímto způsobem uchopili i husitství. Jak to, že tento jejich "polibek smrti" nezahubil lásku našeho lidu k památce Husově?
Dokonce i v anketě „Největší Čech“ (r. 2005) se Hus umístil na sedmém místě - tj. v první desítce. A když se sečtou hlasy udělené dvěma protagonistům husitství, Janu Husovi a Jan Žižkovi, pak je to na čtvrté místo pro husitství; hned za V. Havlem, jehož úspěch v anketě je - domnívám se - vázán na velice úzký časový rámec (a kromě toho je silně problematické srovnávat v jedné anketě význam postav historických s popularitou současníků). Dnes by husitství (skrze hlasy udělené oběma zmíněným osobnostem) zřejmě obsadilo třetí místo žebříčku ankety. S jistou mírou humoru a ironie poznamenejme, že po církevních restitucích by zřejmě obliba Husova stoupla ještě výše.
Z toho pohledu viděno - husitství muselo být, byla to dějinná a národní nutnost. Náraz západního civilizačního bloku do českých zemí musel vyvolat protináraz té síly, která vycházela z paměti národa a z toho jak byla zformována při svém zrodu cyrilometodějstvím. Výsledkem bylo mohutné zemětřesení a lidová bouře.
* * *
Na husitství překrásně vidíme charakteristiku toho našeho zápasu za obnovu dávného neviditelného dědictví a za vynesení onoho národního pokladu z hlubin. Je to pro náš národ bytostná tužba po uchopení nejvznešenějších duchovních idejí, které může nabídnout jen pravoslaví a k nimž má tento národ tak blizoučko, a přesto jsou mu stále vzdálené. Vznešenost autentického křesťanství je jeho právoplatným dědictvím, o něž je však znovu a znovu olupován. A tak žije sice jako držitel dávno mu svěřeného pokladu, ale přesto stále zůstává s prázdnýma rukama.
Každý pokus o obnovu tohoto dědictví je spojen se zápasem - a to i mučednickým: Jan Hus, Jeroným Pražský, Gorazd II. A tak to asi bude až do skonání věkův.
Zápas Jana a Jeronýma a potažmo husitské hnutí skončily - ze světského hlediska - neúspěchem. Oba byli upáleni a následná národní bouře, která se tím dala do pohybu, je potlačena porážkou na Bílé Hoře, aby pak nastoupila temná barokní staletí zkroucených páteří (jak to pěkně vystihují zprohýbané pózy soch barokních světců). Nezapomínejme, že jezuité sem nepřišli šířit vzdělanost, ale potlačit východní směřování našeho národa. Výsledkem rekatolizace je však současný otevřeně proklamovaný atheismus (byť se tím částečně přikrývá i renezance pohanství a magie i erupce pověr všeho druhu).
Vzpomenuvše na formální prohru zápasu kostnických mučedníků, mohli bychom možná něco podobného prohlásit i o díle vladyky Gorazda, které se uzavřelo jeho popravou; následovala heydrichiáda a pak komunistická totalita. Místo Gorazdovy církve se ocitáme v moskevské jurisdikci (a dnes se rusifikace církve, jak se někdy zdá, u nás obnovuje).
Jenže při každém takovém pokusu o návrat ke kořenům se v hlubinách národní paměti oživuje ta dávná vzpomínka. Kdesi v národním genetickém kódu se upevnil onen zápis o tom, kdo my Češi a Moravané jsme, kam patříme, v čem tkví naše poslání, kde nalezneme ukojení duchovní žízně. Bez mučedníků Jana a Jeronýma by vladyka Gorazd neměl na co navazovat. Vzpomínka na duchovní kořeny by sice stále působila v národní mysli, ale už by asi byla příliš neuvědomělá a neartikulovatelná. Bez zápasu a díla vladyky Gorazda bychom zase neměli na co navazovat my.
Mimochodem, bez Jana Husa a bez husitství by bylo cyrilometodějství nejspíš zapomenuto i v římsko-katolické církvi. Vždyť obnovení jejich památky papežem bylo zorganizováno v reakci na lidové přimknutí se k husitství (v 19. století). Nadšené národní zvelebení Husovy památky je doprovázeno sebeidentifikací Čechů: "Jsme národ Husův." A tak mučedník Hus povolal k cyrilometodějským kořenům nejen nové místní pravoslavné, ale dokonce i české a moravské katolíky. Lze tedy říci, že díky Janu Husovi se před stoletím dozvěděly římskokatolické zástupy věřících o sv. Metoději, jehož odkaz zde jezuité doposavad po celou „dobu temna“ potírali. To je přece zjevný zázrak, který vykonali mučedníci Jeroným a Jan s naším lidem: ve své době přiváděli našince zpět k pravoslaví poprvé, a po čtyřech staletích pak přivedli k cyrilometodějství celou zemi podruhé - a ještě si k tomu (u příležitosti tisíciletého výročí příchodu svatých bratří z Byzance) použili Řím, který je uvrhl na hranici a ještě před tím byl největším nepřítelem odkazu sv. Metoděje. Něco takového se v dějinách hned tak nevidí.Husitství patří do řetězce, který začíná sv. Cyrilem a Metodějem, pokračuje přes sv. Václava a Ludmilu, na které navazuje ct. Prokop a jeho „černé“ lesní mnišstvo, které překlenulo dobu mezi Sázavskou lávrou a Husem, pak je tu Jan Hus a Jeroným Pražský. Bouře, kterou v podobě husitských válek vyvolalo jejich umučení, dodala energii památce Husově k překlenutí doby temna a umožnila Čechům na konci 19. století napojit se na tento duchovní řetěz, jehož posledním světeckým článkem se stal mučedník Gorazd. Kdyby tu kterýkoliv ze světců, tvořících články řetězu, nebyl, byla by posloupnost přetržena.
* * *
Epilog
Nuže, vraťme se ještě k tomu, čím jsme začali. U nás, jak vidno, už navždy bude kolizní zóna. Při pohledu od minulosti i na současnost vidíme, jak těžké je zde konat duchovní dílo - s jakými obtížemi se neustále potýkáme. Střídají se zdrcující vlivy vnější - např. politické, s našimi vnitřními nelady, spory či souboji o podobu českého pravoslaví. Buď zde budování pravoslaví potlačuje světská moc a zlovůle panovníka, nebo jsme zmítáni vnitrocírkevními vášněmi. Chybí nám zachovávání kontinuity, každá druhá či třetí generace považuje za svůj nejdůležitější příspěvek zbořit to, co vybudovali předchůdci.
Po tolika staletích vzestupů a pádů je nad slunce jasnější, že církev zde už nikdy nebude nějakou honosnou věží, vznosným duchovním hradem. Vypadá to tak, že to válka obou vlivů (vzpomenutých na začátku článku) nedovolí systematickou konstruktivní práci, ale cokoliv se zde zbuduje, bude časem opět srovnáno se zemí. Každá Bohem seslaná doba duchovního budování či obnovy u nás trvala přibližně 20 let. A to vždy jednou za řadu staletí. To jen tak tak stačí na záchranu pravdy před pádem do zapomnění, ale nikoliv na upevnění a rozkvět jejího vyznávání.
Napadá mě přirovnání tohoto charakteristického rysu našich zdejších duchovních dějin k rostlinám, jimž je Bohem určeno oživovat daleký sever, kde je po většinu roku mráz a led. Pouze na pár měsíců v roce tam mráz poleví, slunce začne hřát a klima se trochu oteplí. Tuto krátkou vegetační dobu musí tamní flóra dokázat využít k tomu, aby rychle vyrašila, vykvetla, přinesla plody a posílila se k přežití další dlouhé mrazivé doby, kdy všechny rostlinky zmizí pod povrchem země nebo je přikryje led a sníh. Druhý rok ale všechno opět vyraší a na pár měsíců jsou tyto nehostinné končiny náhle plné života.Jeden známý starec, který byl v naší církvi na návštěvě, pravil o životě místního pravoslaví něco ve smyslu: Tady nikdy nic velkého nebude. Žádný rozkvět duchovního života, jen občasné záblesky.
Toto jsou končiny, kde nikdy nebude hořet velký oheň pravdy, aby byl všem na očích a osvětloval Evropu. Zde byl, je a nejspíš bude blikat jen malý plamínek. Ten se však nepodaří uhasit, protože si vždy bude povolávat nový a nový hlouček těch, co jej budou opatrovat. Znovu a znovu, když už to vypadá, že stojíme těsně před konečným vítězstvím klamu, nastane zázrak - všechny snahy nepřátel opět selžou. Vždy tu proti všem silám temnoty zůstane hořet alespoň lampáda. A v tom hledejme určení a program a smysl zdejší české pravoslavné církve. Nic světsky velkolepého od ní asi nemůžeme čekat. Jsme tu takovými strážci lampády. Chtělo by se říci "jen" strážci lampády, avšak za daných okolností to není tak málo.
Shledáváme však, že velké úsilí, které je zde potřeba vynakládat na každý drobný pokrok v církevní životě, přináší těm, kdo se tohoto díla účastní, vskutku mimořádné Boží požehnání.
Administrátor
--- 24. 7. 2016
Ozvěny letošního sněmu
Ohlédnutí za krétským sněmem
Ruskojazyčným internetem se šíří zpráva, že Athos je rozdělen v názoru na krétský sněm a že "mnišská republika prohlásila všepravoslavné setkání za lotrovské". Hovoří se o otevřeném dopisu 60 athonských "mnichů a starců" a že prý mnišské bratrstvo monastýru Vatoped a pěti dalších velkých monastýrů žádají posvátný kinot (administrativní správu Svaté Hory) o odsouzení sněmu, který nazvali "antipravoslavným a lotrovským". Zvláště signatářům vadilo, že sněm "nazval katolicismus církví a ne herezí". Dále žádají posvátný kinot, aby svolal mimořádné shromáždění (synaxis, tj. jakýsi athonský parlament), které má odsoudit krétský sněm a prohlásit jej za "antipravoslavný a lotrovský" (v první verzi této zprávy bylo ještě dodáno, že sněm musí být prohlášen za "heretický"). Podepsaní upozornili, že pokud jim posvátný kinot nevyjde vstříc, tak oni sami o své vůli "delegitimizují" sněm a přestanou vzpomínat jméno ekumenického patriarchy při bohoslužbách. To je cosi jako vyhlášení války patriarchovi Bartolomějovi, v "jehož jurisdikci (dle ústavy z r. 1924) všechny athonské monastýry vstupují a nepovoluje se vzpomínání jiného jména než jména ekumenického patriarchy" (myslí se bohoslužebné vzpomínání jména zákonného archijereje).
V Konstantinopoli této iniciativě nepřikládají váhu a považují tento dopis za vyjádření soukromého názoru několika desítek osob a nikoliv jako oficiální pozici Svaté Hory. Zástupce patriarchy prohlásil, že svatohorské mnišské společenství ve skutečnosti podpořilo sněm. Patriarcha navrhl Svaté Hoře vyslat svého představitele na Krétu. Svatá Hora vypravila na Krétu jednoho z vážených mnichů, igumena monastýru Stavronikita archimandritu Tichona, učedníka ct. Paisije Svatohorce.
Mimochodem originál dopisu, na který uvádějí odkaz internetová média, zmizel z internetu.
Zpráva o dopisu byla formulována tak, že by se mohlo zdát, jako by šest uvedených velkých monastýrů oficiálně žádalo posvátný kinot o odsouzení krétského sněmu. Dnes jsem se dozvěděl komentář přímo z monastýru Vatoped. Igumen monastýru na dotaz odvětil, že nic takového jejich monastýr nepodepsal a podobně ani ostatní monastýry.
* * *
Pár poznámek nad krétským sněmem
Úmyslně se nyní nepouštím do pokusu o rozbor přijatých sněmovních dokumentů. To přenechávám jiným. Přiznávám, že se mi některé teze a způsob určitých formulací příliš nezamlouvají. Je to trochu jiný jazyk, než na jaký jsme zvyklí z pravoslavné patristiky. Na druhé straně při troše dobré vůle je možné na to hledět jako na pokus promluvit současnou řečí (i teologický jazyk je komunikační prostředek a nikoliv mantra, není to Písmo svaté ani bohoslužebný text; obsah pojmů i jejich volba se v průběhu času mění; i mezi biblickým jazykem a patristickou řečtinou je jistá vzdálenost). Nelíbí se mi však občasné náznaky dvojznačnosti v některých formulacích. Na druhé straně chápu, že např. pojem "církev" dnes používáme v několika významech. Prohlásit teze přijaté sněmem za heretické (jak se to občas ozývá) se mi zdá příliš příkré a neadekvátní.
Některé námitky jistých teologů proti sněmovním formulacím mi připadají jako sice formálně teologicky správné, ale příliš formalistické. Proč se stavět např. proti pojmu "lidská osoba"? Je to sice určitá novinka vnesená do církevního myšlení (možná v reakci na západní myšlenkové proudy) ruskou teologií 20. stol. (např. V. Lossky), ale je na něj navázána teologie, která je autentickým pokračováním učení svatých Otců a jeho aplikací v rámci odpovědi křesťanského pravoslavného myšlení na otázky současného světa i jeho intelektuální tápání (personalismus).
Sněmovní dokumenty jsou výrazem stavu mysli církve naší doby. Buď v nich budeme vidět hledání jak dávat odpovědi současníkům, nebo je můžeme prohlásit za nutný příznak duchovního sestupu, kterým celé lidstvo (včetně nás) prochází.
Jiným takovým znakem úpadku doby je vznikání rozkolných či sektářských skupin, které se sebevědomě a pyšně prohlašují za "pravé pravoslaví". Na nás všech je jistě patrný duchovní úpadek a vzdalování se pravému pravoslaví, které tkví úplně v něčem jiném, než v tom, že vmetu jinoslavným do tváře, že jsou to heretici, kteří nemají na církvi žádný podíl. Taková "misie" přitahuje k zájmu o pravoslaví jen lidi sektářské mentality. Jak skutečně pravoslavně (tj. s láskou k Bohu, k pravdě i k lidem) hovořit s dnešními nepravoslavnými křesťany ukazuje svými postoji např. starec sv. Siluan Athonský.
* * *
Církev sama zpracuje výsledky jednání krétského sněmu, a onu vnitrocírkevní diskusi, která se už rozproudila, můžeme prostě nahlížet jako započetí tohoto procesu. Boholidskému Tělu Církve nemůže nikdo vnutit nic, co není pravda. Žádný člověk ani skupina nemá tu moc. Proto není potřeba propadat hysterii, že se sněm setkal i s kritikou či výhradami.
Na tento sněm se vztahuje, co platilo vždy: Nad každou tezí vypuštěnou do církevní mysli začne neodvratně a nesmlouvavě pracovat soud prováděný plností církve. Pomalu či rychleji (ale většinou pomalu) hodnotí každou novou myšlenku ve světle evangelia a církevní tradice. Tento soud je neovlivnitelným procesem, pracuje v průběhu střídajících se generací (je-li to potřeba) a výsledkem je verdikt stanovující, zda hodnocené teze a myšlenky jsou v souladu s vírou Církve a stanou součástí církevního myšlení a života, nebo zda budou odsunuty na okraj jako teologumenon (tj. soukromé či dobově podmíněné názory, které se sice vysloveně neprotiví církevnímu myšlení, ale nejsou užitečné pro další život církve či obsahují nevěrné formulace), či zda budou tiše - popřípadě i hlasitě - zavrženy a odmítnuty.
Tento celocírkevní pomyslný soud Církve určí krétskému sněmu jeho místo v církevní dějinách a teologicko-kanonickém myšlení církve. Myslím, že v tomto duchu uvedl srbský hieararcha Irenej Bačský, že je nutno vyčkat na reakci všech světových pravoslavných církví na krétský sněm.
Vedle sněmů totiž pracuje v Církvi ještě jedna instituce, a tou je tzv. "souhlas otců" (consensus patrum), který je významným hlasem a nástrojem autentického pravoslavného církevního učení. Tento souhlas se utváří průběžně vnitrocírkevní komunikací i duchovními cestami, a to i bez nějakého shromáždění a hlasování. Má hodnotu dogmatu. Oplývá v podstatě stejnou autoritou jako všeobecný sněm. Působí skrze něj Duch Svatý. Jeho hlas se může se sněmy proplétat, ale může existovat, pracovat a řídit Církev i bez sněmu. Počíná od svatých apoštolů, udržuje víru a tradici, vstřebává do sebe výsledky pravých svatých sněmů a celocírkevně akceptované výroky svatých Otců. Myšlení zbožných křesťanů je na něj napojeno. Sněmy se vlastně scházejí proto, aby tento konsensus artikulovaly. Jeho hlasem se může stát kdokoliv, kdo jako organická součást mystického Těla Církve hlásá celocírkevně uznávané pravdy a tradice (předpokladem je, aby tento hlas zněl z pozic církevní jednoty, nemůže zaznít ze schismatických či heretických sborů). Kanonické právo se na něj odvolává jako na autoritu rovnocennou usnesení sněmu. Právě tímto všecírkevním souhlasem je Církev řízena a udržována ve správném kursu v dobách, kdy se z nejrůznějších příčin nekonají sněmy.
Consesus patrum bývá někdy definován v souvislosti s katolicitou (obecností) pravoslavné víry - poukazem na známou formuli Vincenta Lerinského (+ přibl. 450): "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est," kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. (Naproti tomuto "souhlasu otců" jsou stavěny soukromé a dílčí názory některých - třeba i svatých - věřících (např. sv. Theodora Studity a jeho následovníků), které nejsou sdíleny celou plností Církve, a tudíž nejsou součástí "consensu patrum".) (Viz o "consensus patrum" v našem slovníčku pravoslavných teologických pojmů.)
Nyní tedy výsledky proběhlého krétského sněmu začnou být zpracovávány myslí celé Církve. Časem se jistě vyjeví, jak Církev v celé své plnosti (kterou mohou vyjadřovat i hlasy zbožných laiků, nejen hierarchové či sněmy) sněmovní dokumenty ohodnotí.
Administrátor
--- 7. 7. 2016
Překlad troparu a kondaku
Ke svátku Narození sv. Jana Předchůdce
Tropar a kondak Narození Jana Křtitele
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1443 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1122 do č. 1125)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.