Ambon
Administrátor
--- 19. 2. 2020
Neděle o marnotratném synu
Druhá přípravná neděle o cestě návratu skrze pokání
O druhé přípravné neděli k velkému půstu můžeme říci, že nám na pozadí jedné rodinné historie ukazuje něco charakteristického pro poměr mezi člověkem a Bohem. Jinotaj identity mladšího syna a otce je vcelku průhledný. Nikdo snad nebude rozporovat, že otcem je tu míněn sám Bůh; mladším synem může být Izrael nebo člověk obecně - čili lidstvo. Na jedné straně obrázku, vykresleném v Ježíšově vyprávění o poměru obou klíčových person, vidíme lidskou vzpouru, svévoli až drzost, na straně druhé pak velikou lásku, trpělivost a milosrdenství.
Jak pro téma minulé neděle, tak pro tuto neděli vybrala církevní tradice jedna z nejhlubších podobenství, která nám Kristus předkládá. Obě jsou hutná, pronikavá, zjevující hlubiny duchovního i morálního stavu člověka a principů, podle nichž jedná s člověkem Bůh. Vyprávění přednesené Ježíšem Kristem tuto neděli je navíc ještě hluboce dojemné a otřásá lidským srdcem.
Tím marnotratným synem je celé lidstvo, nebo dávný Adam či každý z nás osobně. Každopádně se nejen morálně ale hluboce a bytostně týká každého z nás. Začneme tedy s výkladem tohoto podobenství. Otec vše ustrojil tak, aby všichni společně v míru, hojnosti a šťastně přebývali v jeho domě. To byl původní plán. Mělo to být bezkonfliktní a krásné. Tohoto cíle se otec nevzdává, ani když mladší syn selže a odpadne. Otec má ještě plán "B" - obnovení vzájemného společenství a lásky skrze pokání.
Takže nyní tedy přistupme k objasnění některých jinotajů skrytých v našem podobenství. Mladší syn si vyžádal svůj podíl na rodinném majetku. Podle tehdejších zákonů mu náležela třetina (mladší syn míval nárok na třetinu, starší syn na dvě třetiny). Až potud v pořádku. Problém vykreslené situace tkví v tom, že dědictví se získává až po smrti otce. Když syn požaduje vyplacení dědictví ještě za otcova života, můžeme v tom cítit bezohlednost, urážku a drzost. Jako by mu říkal: "Vadí mi, že ještě žiješ! To, že jsi stále naživu, mi brání v rozletu. Ty žiješ - a já kvůli tomu nemám svobodu! Když tedy nechceš umřít, dej mi to, co mám po tvé smrti dostat!"
Jak hrozné myšlení! A jak výstižně to ilustruje chování lidstva! V tomto duchu jednal dávný Adam, když vzal vše, co od Stvořitele dostal, a vypravil se cestou pohrdnutí Bohem, neposlušnosti, vzpoury a svévole. Tak se zachoval starozákonní Izrael, který bral od Hospodina všechno dobro, kterým byl zahrnut, ale chodil za cizími bohy, na Hospodina nedbal, jak nad tím často lkají židovští proroci. A co naše křesťanská civilizace? Ta (zvláště v posledních dvou či třech staletích) reprízuje myšlení mladšího syna tak přesně, že už to více snad ani není možné. Celá naše moderní civilizace má filosofii svého uvažování založenou na idejích osvícenství, které se točí kolem přání, aby Boha nebylo. Friedrich Nietzsche to prohlásil zcela otevřeně: "Bůh je mrtev!" - Rozumějme: "Bůh je pro nás cosi mrtvého." To je přece paradigma naší postmoderní civilizace.
* * *
Kráčejme však dál na cestě Ježíšova vyprávění. Mladší syn odchází daleko od otce. Cílem je země, kam vliv otce nedosahuje. Rozhází v prostopášnostech své dědictví. Výklad je jasně patrný: Vzdaluje se od otce, aby se oddával hříchu. Aby páchal skutky, které jsou v domě otcově nepřípustné. To je jeho pojetí svobody. Opět lze vztáhnout na naši civilizaci, která volá: "Hlavně svobodu a dejte nám více svobody, neomezenou svobodu!" Málokdo si však klade otázku: "Svobodu k čemu? Svobodu k dobru, nebo svobodu k hříchu?" Nebudeme to dál rozvíjet, odpověď je nabíledni.
Když na něj dolehla bída a všechny ostatní okolnosti, uchytil se u jednoho podivného obyvatele té krajiny hříchu. Jeho totožnost není upřesněna, ale na jinotajné rovině výkladu je zřejmé, že se tu mluví o ďáblu. Ten hříšného člověka ponížil (žid pasoucí vepře je obrazem úplného morálně-náboženského dna) a lhostejně mořil hladem.
Tento biblický obraz najdeme moderně realizovaný v myšlení a životě vzpomínaného Nietzsche. Taková duchovní bída, morální zpustlost, nihilismus, změť idejí vysušující lidské nitro a ten hrozný konec na šílenství a paralýzu při pobytu v Turíně, kde je uloženo plátno svědčící o Kristu! Ano, dlouhodobě všemožně nemocný člověk se v r. 1889 v Turíně duševně zhroutil; lístky, které posílal blízkým přátelům, byly zjevně pomatené. Nejdříve byl odvezen do ústavu v Basileji, později žil ve Výmaru, kde prodělal několik infarktů a v r. 1900 zemřel na zápal plic. Za příčinu jeho zhroucení se obvykle pokládá progresivní paralýza, ale někteří o tom pochybují. "Bůh, který viděl vše, i člověka: takový bůh musel zemřít! Člověk nesnese, aby takový svědek žil." Jeho myšlenky se staly jedním ze zdrojů německého nacismu. A žijí ve svém duchu dodnes.
Vše, co nyní syn prožívá, je opakem otcova domu. Proč to otec dovolil? Proč svého syna pustil? Proč vyhověl jeho žádosti? Protože miluje. Láska touží, aby milovaný odpověděl svou láskou. Bůh nechce otroky, ale syny. Nikoho nedrží u sebe na řetězu, protože předpokladem lásky je svoboda. Loutka nemůže opravdově milovat.
Otec dal, co po něm syn chtěl, otec ho beze slova pustil. Chceš svobodu? Užij si ji. Jenže svoboda s sebou nese odpovědnost. Čili za nesprávné použití svobody člověk bude pykat. Ďábel dostane právo nad takovým člověkem. Jinými slovy: Za svou volbu musíš zaplatit. Všechno neštěstí bývá důsledkem svévole. Do 20. století vstoupilo lidstvo s moderní filosofií - což znamená s mravní uvolněností, bezbožností a bezmeznou důvěrou v sebe, ve svůj rozum a svou vědu a techniku. Výsledkem je takové krveprolití, jaké lidské dějiny ještě nepoznaly, - dvě světové války, mnoho občanských a lokálních krvavých konfliktů, genocid, gulagů a koncentračních táborů, jaderných výbuchů apod. A vždy se najde někdo, kdo reptá: "Proč to Bůh dovolil?"
Teď nás drtí ekologické problémy, dosud neznámé nemoci, chemické zamoření; brzy na nás dolehne hlad a nedostatek vody, čeká nás celosvětový elektronický čipový koncentrák a vzlet lidstva ke svobodě se změní na zápas za přežití... A lidé budou opět omílat ohranou písničku: "Kdyby byl Bůh, tak by to nedovolil."
Nejprve morálně, a pak i ekonomicky syn klesá rychlostí volného pádu. A navíc ho začíná mučit svědomí. Teprve až když se zřítí na úplné dno, začíná rozumně uvažovat. Pro mnoho lidí a pro celé lidstvo dohromady je to zřejmě jediný způsob, jak ocenit, co Bůh chce člověku dát.
My, lidé, když chceme někoho potrestat za zločin, tak ho zavřeme. Bůh, když chce "potrestat" člověka za hřích, tak jej pustí. Protože ten, koho pustíš, se spíše vrátí, než ten, kdo ti uteče z místa, které považuje za vězení.
* * *
Syn se pod tíhou situace a výčitek svědomí rozhoduje k návratu. Je to daleká cesta - stejně dlouhá jako ta vzdálenost, kterou vesele a bezstarostně urazil, když opouštěl otce na výpravě za hříchem. Pokání hříšníka má být úměrné rozsahu hříchů, jichž se dopouštěl. Závěr podobenství i lidského pokání je tak krásný, že si takovou útěchu snad ani nedokážeme představit. Otcovo odpuštění a přízeň překonává všechny synovy představy.
* * *
Je zde jedna palčivá otázka. Marnotratný syn vlastně ukazuje pozitivní scénář. Sebral zbývající sílu a morálně se vzchopil k návratu - tj. k pokání. Existují případy, kdy pokání už není možné? Hrozí tu možnost, že v některých případech je duše již natolik poškozená vášněmi, rozdrásaná démony a hnilobou hříchu, že se člověk kát nebude a vlastně už nemůže? O jednom z příkladů tohoto hrozného stavu se zmiňuje sám Pán Ježíš, když hovoří o "rouhání proti Duchu Svatému", které nemůže být nikdy odpuštěno. Matouš 12,31-32
Pomozme si ještě jedním příměrem. Všichni víme, jak bolestivé a životu nebezpečné jsou popáleniny. Zvláště ty rozsáhlé. Čas od času se něco takového přihodí při požáru, ve válce či autohavárii. Lékaři tvrdí, že jsou to ta nejbolestivější zranění. Zároveň mají takové tabulky, které dle zkušeností formulují vztah mezi plochou popálené kůže a šancemi na přežití. A tak vědí, že je-li spálena kůže do 30% plochy těla, pacient bude žít. Jestli utrpěl popáleniny na 60% těla, může to stále přežít. Kůže spálená v rozsahu 70 a více procent znamená většinou - konec. Většinou se tak rozsáhlé popáleniny nedají přežít - jedině Božím zázrakem. Lékaři pro to mají takovou chmurnou formuli: utrpěl zranění neslučitelná se životem.
S lidskou duší to může být podobné. Hřích ji zraňuje. Pokání ji ve spojení s Boží blahodatí léčí. Těch zranění však nesmí být moc. Je tu jakási pomyslná linie, kterou když svými hříchy překročíš, není návratu. Cesta zpět je ti uzavřena, podobně jako nemůže chodit ten, kdo přišel o nohy. Cestu nenajde ten, kdo je slepý. Prostě nevratné poškození některých životně důležitých duchovních orgánů lidské duše. Projeví se to tím, že člověk už nemá síly k pokání, není schopen pochopení svého žalostného stavu ani lítosti nad svými chybami. Všechnu sílu svého rozumu používá, aby si odůvodnil a obhájil svůj stav. Pokud v něm ještě zůstala nějaká víra v Boha, je obrácena jen k tomu, aby Bohu vyčítal, reptal a vztekal se na Něj. Je to duševní stav ďábla a jeho démonů. A to je stav padlých andělů, pro které už není cesty zpět.
Pro ilustraci tu máme opět výše vzpomenutého Nietzche, který propadl spasitelskému komplexu a nihilismu. Po „smrti Boha“ prý žijeme všichni v hluboké lži, protože předstíráme, jako kdyby stále platila křesťanská morálka. V zoufalství nad ztrátou životních hodnot se Nietzsche nadchnul romantickou představou „řeckého ducha“, jak ji hledal v antické tragedii. Nietzscheho titanismus ke konci života přechází v megalomanii, přesvědčení o vlastním spasitelském poslání. Konečný stav odpadnutí od Boha je buď propast nihilismu nebo démonická oslepující pýcha. Právě na osobnosti tohoto filosofa vidíme, že ne vždy je cesta zpět možná. Jeho tělesná slepota se rozšířila na slepotu duchovní.
To je jedna hrozba, kterou i v tak nadějném vyprávění můžeme vytušit. A je tu ještě jedna. Přijal by otec syna, kdyby po prvním návratu, sotva se zotavil, pobral zase nějaké to jmění a znovu utekl a posléze se znovu vrátil. Dejme tomu, že by ho opět přijal. A co když se bude to samé opakovat potřetí a počtvrté, a podesáté? Ježíšovo podobenství s takovou variantou nepočítá, ale zkusme si čistě teoreticky něco podobného představit. Můžeme se domnívat, že i přes nekonečné milosrdenství otce, by jednou mohl říci: A dost! Možná by otce předběhl starší syn a vracejícímu se mladšímu synu by dal holí "za vyučenou"... Jak říkám, je to čistě teoretická úvaha, ale měla by nás přimět k opravdovosti našeho pokání. Ve vztahu k Bohu nesmíme být lehkomyslní. Boží trpělivost nesmíme poplivat nějakou vychytralostí.
* * *
Otec čeká na naši nápravu - alespoň na nějakou lidskou snahu. Naše lehkomyslnost by znamenala, že zůstaneme vězet ve spárech ďábla a ten nás potrestá bez milosti (jak se někde píše).
Administrátor
--- 11. 2. 2020
Neděle o celníku a farizeovi
První ze čtyř přípravných nedělí před Velkým půstem
Nedělní čtení: Luk 18,10-14
Blíží se Velký půst. Církevní tradice považuje velkopostní období za nejdůležitější období pravoslavného kalendáře. Je to totiž doba vyhrazená více než jiné duchovnímu životu, kde vše je v církevním životě zaměřeno, aby se křesťan posunul vpřed - blíž k Bohu, k životu v Kristu. Velký půst nemá být jen hladověním. Bez správného způsobu myšlení může být půst v lepším případě neužitečným a neúčinkujícím, v horším případě duchovně škodlivým. Jak nás učí naši svatí Otcové - nepřináší-li nám askeze rozhojnění pokory, pak je úplně k ničemu (sv. Izák Syrský). A dodejme, že askeze spojená s nesprávně nastaveným smýšlením, vede člověka k sebevědomí a k pýše - tedy úplně obráceným směrem. Čím horlivější je askeze ve spojení s nesprávným myšlením, tím rychleji nás vzdaluje od Boha do spárů temných duchovních sil.
V průběhu roku se učíme správnému myšlení ze svatootcovských jitřních a večerních modliteb, viz v češtině zde v PDF.
Velký duchovní užitek, který nám půst může přinést, se může snadno změnit na velkou duchovní škodu, kterou nám každá askeze může způsobit. Proto církev věnuje velkou pozornost, aby nás na tuto dobu askeze dobře připravila. Jednak se jedná o povzbuzení, abychom tuto vzácnou dobu využili a postní dny nám neprotekly mezi prsty; vždyť než se nadějeme, je tu Pascha. A pak, musíme si dobře uvědomit, že doba postní není jen jakousi výměnou jídelního lístku a přechodem na "duchovní menu", ale je obdobím kajícím.
Jistě všichni chápeme, že právě podobenství o celém a farizeovi je nejlepším z evangelních perikop ke správnému nastavení mysli pro Velký půst. Obrázek, který v krátkém příběhu Pán Ježíš vykreslil, ukazuje na dvou postavách, že to, co Bůh očekává od člověka, je pokání nikoliv domnělá spravedlnost. Každá naše "spravedlnost" je totiž nemocná a shnilá a nemůže nás sjednotit s Bohem. A oslepuje-li nás skutečnost, že nějaká přikázání a pravidla se nám podaří splnit, do té míry, že nevidíme své hříchy, pak je nám spíše škodlivá.
Rádi zapomínáme, že vše dobré, co se nám snad podaří učinit, je darem od Boha. (Starec Paisij o tom říkal, že vskutku naše je jen to, co nám vychází z nosu, když máme rýmu.) Vzhledem k duchovní nemoci člověka nemáme žádné právo přičítat to svým silám či osobním schopnostem. "Beze mne nemůžete nic učiniti," pravil náš Pán.
* * *
Podobenství, nad kterým uvažujeme, ukazuje dva lidi v chrámu. Naše ikony symbolicky zobrazují, co Pán Ježíš říká, ale jeho posluchačům bylo jasné, že chrámové prostory byly vždy plné lidí. Nikdy by tam nemohly být ty dvě postavy našeho podobenství samy. Ve skutečnosti se na těch dvou osobách ukazuje rozdělení všech, kdo se účastní bohoslužby, na dva "tábory". Obě tyto skupiny jsou hříšníci, ale jedni se kají a druzí nikoliv. Často mají ti kající hříšníci lepší důvod k pokání - velikost svých hříchů. A ti nekající se hříšníci mají zase dobrý důvod ke spokojenosti se sebou - svou příkladnou zbožnost. A tak dochází k paradoxnímu jevu: velké hříchy lze hůře přehlédnout - ty se dají špatně ignorovat, a tak spíše přivedou hříšníka k pravdivé sebereflexi a potažmo k pokání, přivádějícímu k očištění. A naopak - mnohé dobré skutky, ctnosti (zvláště ty, za které nás někdo chválí, neřku-li obdivuje) stáhnou pozornost hříšníka na omámení svou kromobyčejnou zbožností, takže přestane své hříchy vidět. Každá naše zbožnost a spravedlnost je však nějak nakažená či poškozená - neomylným znamením je touha po uznání, ctižádostivá snaha být oslavován. Pak se i člověk, který se snad upřímně snaží o zbožnost, ale zapomene bojovat s pokušením pýchy, stává nekajícím se farizejem, jenž má sice nějaké formálně dobré skutky, ale absence pokory ho činí vzdáleným od Boha. Nejsou to krásné skutky, ale pokorný stav lidské duše, co do nás uvádí Boží blahodať, a tak nás spojuje se Stvořitelem.
Farizeové byli zvyklí přijímat za svou zbožnost od lidí pocty a chválu. Přední místa ve shromáždění, úctu na ulicích, když okázale rozdávali almužny. Za takové situace je pro lidskou slabost prakticky nemožné vyhnout se pýše. Proto byla modlitba farizeje spíše chlubením než prosbou. Jakákoliv pokora je za takových okolností jen dalším "zbožným divadlem", sebeklamem a iluzí. Hovoří o tom často i naše asketická tradice. Když se ptali jednoho svatého Otce, která ctnost je největší před Bohem, pak odvětil: "Ta, o které zde na zemi nikdo neví." Byla to často úcta a obdiv okolních lidí, co přimělo svaté Otce, aby se v noci sebrali a opustili svůj příbytek a odebrali se na neznámé místo. Nebo ze sebe dělali jurodivé. Chápali, že chvála časem rozleptá každé lidské srdce
* * *
V chrámu při bohoslužbě jako by probíhal soud. Evangelium nám ukazuje, že Kristus hodnotí modlitbu a vnitřní duchovní stav přítomných. Rozděluje přítomné jako pastýř dělí ovce od kozlů. A tím břitem, kterým se sami věřící oddělují od sebe, je právě kajícnost, vidění svých hříchů, pokání, život v pravdě. Jako jerusalemský chrám byl vždy plný, tak i naše chrámy jsou plny celníků a farizeů.
Zbožnost bez pokory je jen zdánlivá, protože nepřibližuje k Bohu, ale vzdaluje od Něj. A protože je zdánlivá, iluzorní a povrchní, je ve svých důsledcích pokrytecká. Pán Ježíš nazývá náboženské lídry svého národa: "Pokrytci!" To jsou ti, kteří staví, co je druhořadé, nad to, co je podstatné. Činí ze zbožnosti divadlo. Milují slávu a obdiv. Nevcházejí do Božího Království a jiným v tom brání.
Konečným stádiem pokrytectví bývá předstíraná pokora. Bůh nás před ní chraň! Pokryteckou spravedlnost lze léčit, ale jak uzdravit lidskou duši z pokrytecké pokory? Jak ji poznáme? Svatootcovská tradice nám nabízí kritérium pravé pokory: "Skutečná pokora o sobě neví." Pokorný člověk si sám nepřipadá vůbec pokorný. Ani ho nenapadne, že by měl nějaké ctnosti. Na mysl mu nepřijde myšlenka, že by měl nějaký skutek, který by se Bohu líbil, ale při tom neztrácí naději, že bude jako poslední z lidí i on Boží láskou spasen. Svou mysl drží v pekle, ale nezoufá. "Věřte, bratři, že tam, kde je satan, budu i já," pravil jeden svatý.
Pokrytecký stav ducha souvisí s tělesným - živočišným a vášnivým stavem, který jsme Pánem voláni stále překonávat. Proti hrozbě klesnout k pouhé tělesnosti, nízkosti, k čemuž má naše lidská nestálost sklon, uvádějí otcové a s nimi ct. Paisij Veličkovský tři rady: držet své myšlenky v pamatování na Boha; držet své srdce na cestách přikázání Božích a držet duši u paty Kříže.
O pravé pokoře vydal své svědectví jeden ze starců, když pravil: Jestli dá Bůh a dostanu se do ráje, budu třikrát překvapen:
1.) jak to, že jsem se sem dostal i já;
2.) jak to, že jsou tu i ti, o nichž jsme rozhodně nepředpokládali, že je tu najdeme;
3.) jak to, že tu nejsou ti, o nichž jsme si mysleli, že tu určitě budou.
Náš duchovní život je jak na ostří nože - jako chůze po uzounké pěšince na horském hřebeni - po obou stranách propast. Vlevo je propast pokrytecké spravedlnosti, vpravo sráz pokrytecké pokory. A kolem hustá mlha klamů. Co nás zachrání před pádem? Pokání - brána pravé pokory.
P.S.
Jeden kněz se v tuto neděli obrátil k věřícím s pozdravem: Dnes mají svátek všichni farizeové a celníci. Tak, bratři, zdravím všechny - s naším dnem anděla!
Administrátor
--- 29. 1. 2020
Svátek Zjevení Páně
Na svátek Zjevení se světí voda a někteří věřící se v ní koupou
Svátek s lednovou sváteční koupelí na řekách a jezerech v Rusku, na Ukrajině, v Srbsku. Některé snímky jsou pořízeny při teplotě vzduchu minus 10 stupňů či např. v Omsku ještě nižší...
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
 |  |
Svěcení vody a oslavy svátku Zjevení na našich místních farnostech můžete shlédnout na webu Olomoucko-brněnské eparchie.
Fotografie z "bogojavlenských koupelí" v roce 2018 viz v příspěvcích: 1192 a 1194.
A článek o tomto svátku - viz příspěvek 1193.
Pokud máte nainstalovaný Flashplayer, může si pustit videa ze svěcení vod a svátečních koupelí v Řecku, ve Svaté Zemi a jinde ve světě na naší videostránce.
Administrátor
--- 21. 1. 2020
Nový pravoslavný monastýr v Irsku
Sbírka na založení irského monastýru
Rumunská pravoslavná církev pořádá veřejnou sbírku na založení pravoslavného monastýru v Irsku. Jedná se o koupi nemovitosti, kde monastýr má být založen. Stránka sbírky je zde: https://www.gofundme.com/f/an-orthodox-monastery-in-ireland/ a o sbírku a komunikaci s přispěvateli se stará monaška sestra Iosifia. Na stránce sbírky sestra píše, kde se nachází pozemek, jakou má výměru, jaké jsou na něm budovy a kdo je stávající majitel. Rumunská pravoslavná církev v Irsku už podepsala kupní smlouvu a složila první splátku, proto majetek 17. 12. 2019 převzaly pro začátek dvě monašky a už se tam konají bohoslužby.
Zde je video, jak monastýr vypadá:
Zde je fotogalerie z monastýru: https://www.facebook.com/NepsisIreland/photos/pcb.2501888479936587/2501887999936635/?type=3&teater
Kampaň podpořil holiwoodský herec Jonathan Jackson.
Sestra Iosifia totiž píše, že by byli vděční nejen za finanční příspěvky, ale i za modlitby věřících a pomoc s informováním o kampani. Bylo by krásné, kdyby se společným úsilím pravoslavných z celého světa podařilo založit nový monastýr.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1442 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1275 do č. 1278)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.