1440

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1404

Administrátor --- 16. 10. 2023
O bohorodičném svátku „Pokrov“

Záštita přesv. Bohorodice


Ikona svátku ukazuje nejen událost, jejíž památka se oslavuje, ale zároveň je to metaforické zobrazení Církve: chrám, církev pozemská (ekumenický patriarcha, císař, duchovenstvo, mniši, laikové) a ve vzduchu církev nebeská (Matka Boží, apoštolové, andělé, svatí...) Ikona Záštity sjednocuje vše - svět nebeský i svět pozemský. A úplně nahoře je ten, k němuž se upínají modlitby všech - Spasitel.

 
Tento svátek se zakládá na události, která se stala v Konstantinopoli v 10. století. V r. 910 se Město ocitlo v obležení pohanskými vojsky. Někdo říká, že to byli saracéni, ale pravděpodobně to byli dávní Rusové, kteří byli už od nejstarších dob známi svou rozpínavostí a loupeživostí. Tenkrát dostali zálusk na bohatství Konstantinopole a situace se vyvinula tak, že to vypadalo pro Byzantince špatně a hrozil masakr obyvatelstva.

Nepřátelská vojska barbarů byla všude kolem, ti, kteří nebyli vojáci, se shromáždili v chrámech a prosili Boží milosrdenství o pomoc a záchranu vznešené byzantské civilizace před barbary ze severu. Lidé byli zoufalí a všechny své naděje upínali k naději na zásah shůry.

Ne jinak tomu bylo ve Vlachernském chrámu (zbudován v r. 450 poblíž posvátného bohorodičného pramene), což byl jeden z chrámů císařských, byly zde uloženy vzácné relikvie a děly se zde zázraky; viz např. svědectví o tzv. „každotýdenním či obvyklém zázraku“, od r. 511 (je o tom zpráva v článku Vlachernský chrám Matky Boží v Konstantinopoli v Eparchiální ročence Olomoucko-brněnské eparchie 2023, str. 130 - v PDF). Byly zde opatrovány: říza přesv. Bohorodice (z Palestiny v r. 473), její pás a pokrývka hlavy. Také zde byla ikona Matky Boží Vlachernské (přivezena roku 439 z Jeruzaléma císařovnou Eudokií; zhotovená na dřevěné desce a ozdobená stříbrem a zlatem). Podle tradice je to jedna z ikon namalovaných evangelistou sv. Lukášem, ale spíše se to myslí tak, že byla učiněna podle vzoru Lukášovy ikony - byla zhotovena z vosku spojeného s popelem křesťanských mučedníků zabitých v 4.-5. století. Není zcela jasné, zda se „každotýdenní zázrak“ konal nad touto ikonou nebo nad jinou ikonou, která byla zhotovena jako mozaika. Vlachernská ikona přestála sto let zazděná na Athosu (mon. Pantokrator) zázrakem epochu ikonoborectví, a pak ji ukrývali v době křižáků, posléze se nakonec dostala do Moskvy (r. 1653), kde se stala uctívanou přímluvkyní proti nepřátelským nájezdům, pak však její uctívání na Rusi upadalo a v době napoleonských válek ji ani neevakuovali z Moskvy a po válce byla nalezena poškozená. Skončila v ruském muzeu. Pavel Aleppský, který navštívil Moskvu v roce 1655, o ní napsal: „K velkému překvapení pozorovatele ikona není namalována barvami, ale jakoby tělesně nebo zobrazena tmelem, neboť části jejího těla silně vystupují z povrchu desky a vzbuzují úctu... Je to, jako by byla ztělesněná.“

* * *

Byla neděle 1. října r. 910 za panování císaře Lva VI. Moudrého. Probíhala bohoslužba všenočního bdění a byl zde přítomen i blažený Andrej (pozoruhodná osoba, vyznačující se tak nesmírně přísnou a k sobě nelítostnou askezí, že byl dokonce za svého života vytržen do ráje a viděl rajské stromy a jejich ovoce a další výjevy nebeské reality). Právě on uviděl ve vzduchu kráčející Matku Boží, kolem ní záři světla nebeského a obklopenou anděly a svatými. Její doprovod vedl sv. Jan Křtitel a sv. apoštol Jan Teolog. Panna Marie vyšla z oltářní části (tam, kde zřejmě byla mozaiková ikona každotýdenního zázraku) a ubírala se vzduchem nad shromážděný lid. Se slzami se nebeská Královna v kleče modlila za křesťany a posléze sňala pokrývku hlavy, aby ji rozprostřela nad modlícími se lidmi v chrámu a chránila je tak před nepřáteli viditelnými i neviditelnými. Tato pokrývka zářila v jejích rukách víc než slunce. V jejích rukách se stala tak velikou, že pokrývala celý pravoslavný svět.

Sv. Andrej zřel toto vidění a otázal se svého učedníka blaž. Epifánije: „Vidíš, bratře, Královnu a Paní, jak se modlí za celý svět?“ Epifánij odvětil: „Vidím, svatý otče, a žasnu.“ Nejblahoslavenější Panna Marie prosila svého Syna Ježíše Krista, aby přijal modlitby všech lidí, kteří vzývají Jeho přesvaté Jméno a utíkají se k jejím přímluvám: „Králi nebes, přijmi každého, kdo se k tobě modlí a volá si na pomoc mé jméno, ať neodejde od mé tváře s prázdnou a nevyslyšen.“ Oba asketové dlouho hleděli na zjevení, viděli rozprostřenou záštitu nad lidmi, a světlo, které bylo jako vzplanutí blesku. Poté, co přesvatá Matka zmizela, ztratila se lidským očím i záštita, ale zanechala po sobě blahodať, která tam pak přebývala.

V tu samou noc se nepřátelé rozprchli. Nebylo to poprvé, kdy Matka Boží zachránila Město. Dříve totiž v r. 626 nesli Vlachernskou ikonu Bohorodice (přivezenou z Jerusalema) kolem hradeb a Město tím bylo zachráněno z obležení Avarů (vyděsilo je prý vidění vzácně oděné ženy kráčející po hradbách (v té době se rozšířilo zpívání akathistu). Byzantské vítězství během arabského obléhání v letech 717-718 bylo rovněž připisováno ochraně Matce Boží Vlachernské. Ponoření její řízy, která byla ve Vlachernách také opatrována, do vod mořských zahnalo na útěk loďstvo Skitů, trochu později Hagarény, v r. 866 (860?) zachránila přesv. Bohorodice Byzantince před útokem jiných ruských pohanů vedených Askoldem a Direm s jejich vojskem. V roce 926 během války proti Simeonovi Bulharskému pomohla síla relikvií Bohorodice také přesvědčit bulharského cara, aby raději vyjednával s Byzantinci, než aby zaútočil na město.

Za povšimnutí stojí, že se přesv. Bohorodice nezjevila ani patriarchovi, ani žádnému jinému z přítomných biskupů, ani císaři, ani mnichu, ale všemi opovrhovanému jurodivému, jehož se slušní lidé štítili. Když sv. Andrej, oblečen jen do hadrů, jednou v zimě chodil po městě a hledal, kde by se mohl za mrazu trochu ohřát a přečkat noc, všichni se od něj odvrátili, ani do chléva ho nikdo nevpustil. A tak se usadil v nějakém koutě města, kde se choulili toulaví psi. Andrej si zalezl pod psy a snažil se je přitáhnou na sebe, aby ho trošku zahřáli, ale i psi od něho utekli.

* * *

Ve Vlachernách chránili památku na toto zjevení. V 14. století tam poutník Alexandr viděl ikonu, zobrazující tuto událost tak, jak ji viděl sv. Andrej. V řecké církvi však nebyl této události věnován zvláštní svátek (až do nedávna). Na Rusi byl svátek Záštity (Pokrovu) ustanoven v 12. století. V té samé době se začaly objevovat chrámy zasvěcené tomuto svátku. Viz např. celosvětově uznávaný památník pozoruhodné architektury - chrám zvaný „Pokrov na Nerli“ (zbudovaný v r. 1165 knížetem Andrejem Bogoljubskim, který byl možná také iniciátorem ustanovení tohoto svátku). Někteří však tvrdí, že i v Byzanci byla tato událost slavená, a to v rámci svátku sv. Romana Sladkopěvce (6. stol.), který čtyři století před tím skládal písně k uctívání Matky Boží a možná i akathist; sv. Roman dostal od Bohorodice dar zpívat a skládat posv. hymny. Každopádně je sv. Roman Sladkopěvec na ikonách Záštity často zobrazován na ambonu chrámu.

Zajímavá je otázka, proč byla památka této události tak vroucně a velkolepě přijata u severních Slovanů, když je to vlastně oslava přemožení vojska jejich předků, kdežto v Byzanci zůstala jen památeční událostí a nestala se svátkem. Odpověď asi není tak složitá. V Byzanci už měli s pomocí od přesv. Bohorodice tisícileté zkušenosti. A tato událost byla jen jednou v řadě - jedním z mnoha zázraků Matky Boží. Na severu, kde v Kyjevě přijali dávní Rusové v r. 988, v dobách knížete Vladimíra křest, postupovalo pokřesťanštění jen velice pomalu. Lid byl hrubý, zatemněný, a proto dokázal jen obtížně a velice pomalu přijímat a osvojovat si tak ušlechtilý dar, který od Byzance, tehdejšího vrcholu civilizace a vzdělanosti, obdržel (ve světle současné války vidíme, že si jej vlastně nikdy plně neosvojil). Zázrak, který se stal ve Vlachernách a kterým je zároveň ukázána starostlivost a ochrana přesv. Bohorodice, její péče o své duchovní děti, působil na tyto Slovany velice silně. Bylo to pro Rusy, kteří ještě byli v křesťanství jako děti, jedno z prvních zjevení moci a milosti Matky Boží. Proto si památku na Vlacherny tak zamilovali a vyvýšili ji jako svátek, podobný svou slavnostností svátkům z Dvanáctera.

* * *

Jak už jsem zmínil, Bohorodice pečuje o své duchovní děti mateřskou láskou. Co to znamená v tomto kontextu být jejím dítětem?, aby i o nás řekla (jak to jednou pronesla, když se spolu s dvěma apoštoly zjevila jednomu asketovi): „Tento je našeho rodu.“ Především musíme být jedné krve s jejím Synem. To znamená víru, vést bohulibý život a přijímat svaté Tajiny. A podobně jako děti mají vlastnosti svých rodičů, náleží i nám neumdlévající snaha osvojit si vlastnosti, jimiž oplývala přesvatá Panna Maria. Podle dávných památek to byly hlavně: pokora, čistota a mírnost.

Přesvatá Bohorodice se za svého života s nikým nehádala, nikoho nepřesvědčovala, komu mohla, pomohla. Nikdy nepromlouvala na veřejnosti jménem Církve ani jménem svým. Podle zjevení sv. Siluánovi Athonskému ji nikdy ani nenapadla zlá či nečistá myšlenka (komu to připadá nevěrohodné, toho ať poučí svatí Otcové a starci, kteří říkají, že dlouhodobým a všemi silami vedeným bojem za očištění srdce je možno dosáhnout, aby mu Bohorodice udělila podobný dar). Její mírnost odzbrojovala nepřátele, nikdo z židů si nedovolil se na ni osopit, urazit ji, či na ni vztáhnout ruce (vyjma jediného případu, který se však stal při jejím pohřbu a byl ihned potrestán andělem), hrubí římští vojáci se neodvážili se jí dotknout, neboť byli odraženi její mírností.

Do jaké míry jsme dětmi naší nebeské Matky a jak hojná je její záštita nad námi, rozhodujeme sami. Snažíme se získat něco z jejích vlastností, alespoň vzdáleně se jí svým myšlením i chováním připodobnit?



Editovat příspěvek č. 1403

Administrátor --- 24. 9. 2023
Příspěvek do diskuse nad článkem o ženské otázce

Jedním z témat, které dnes stále častěji zaznívají v pravoslavném prostředí, je role žen v církvi. Debatuje se o něm v odborných teologických kruzích, ale řeší se i na „nejnižší“ úrovni každodenního fungování farností. Tématu se dotýká i glosa pravoslavné teoložky, sestry Vassy Larin, jejíž překlad byl uveřejněn: (text článku viz: Pravoslavné zprávy)

Představit si život církve bez služby žen je samozřejmě nemožné. Ženy zastávají na farnostech tolik služeb - od zpěvu, přes organizační záležitosti a kvalifikovanou výuku dětí i katechumenů až po krášlení chrámu a přípravu bohoslužeb; ženy u nás studují teologii, věnují se ikonografii atd. atd. Obávám se, že to, kam míří sestra Vassa Larin, je trošku už pronikání světského ducha do církevního myšlení či protestantismus. O tom svědčí věty sestry Vassy: „V církvi se však povolání žen stále řídí kanonickými texty napsanými muži před více než tisíciletím.“ Nebo: „...mluvit o naší dnešní situaci, která vyžaduje nové kanonické formy a normy...“ Není zde cítit pokušení odsunout posvátné kánony někam do starověku jako již neaktuální a překonaná ustanovení? Kanonické normy jsou v dnešní době aplikovány s největší možnou ikonomií (a reálná praxe církevního života je v mnoha místních církvích ještě volnější), ale nemůžeme kánony opustit či přeformulovat tak, aby to vyhovovalo duchovnímu úpadku současné společnosti. Vždyť kánony se zakládají na biblickém svědectví, na působení Svatého Ducha na sněmech i na myšlení svatých Otců a na posvátné tradici církve - jsou dnes stejně jako kdysi - jedním z kritérií pravoslavnosti.

Autorka textu pokračuje: „...měly bychom přestat mluvit a svědčit o svém novém povolání?“ Na podporu svých tezí uvádí však příklady žen z dob úsvitu křesťanství a přechází mlčením, že dnes není ženám nic z toho upíráno, ba navíc jsou ženy volány do mnoha dalších služeb. To, co tenkrát ženy konaly pro církev, mohou i dnes a žádná kanonická norma jim v tom nebrání. Tedy, jaké „nové povolání“? Ženy jsou už dávno vtahovány do celého spektra účasti na církevním životě. Copak je církevní život záležitostí výlučně mužů? Církev přece není jako některé krajní verze islámu, kde jsou ženy zavřené doma a ven chodí jedině v doprovodu muže a se zakrytým obličejem. Ani nejsme v Rusku, kde se hlásá, jak má vypadat správná tradiční Ruska: děti, kuchyně, chrám (tím chrámem se myslí mlčet, stát, stavět svíce a případně uklízet - nanejvýš zpívat soprán z partu Rachmaninova; možná ještě prodávat svíčky a vybírat peníze za zápisky).

Ano, přiznejme, že byla zrušena služba diákonek (lépe řečeno nikdy vlastně zrušena nebyla, ale přestala se používat). Důvod je prostý: sociální změny. Dříve by bylo v mnoha případech skandální či nepřijatelné, kdyby za nemocnou křesťankou chodil kněz (muž), nebo vyučoval ženu v soukromí či pomáhal ženě při křtu apod., a proto církev zřídila službu diákonek, které se o tyto věci staraly. Tím církev, která tenkrát ještě velice dbala na to, aby byla morálním vzorem pro okolní společnost, předcházela pohoršení. Dále měly diákonky za úkol starat se o pořádek v ženských odděleních chrámu (při bohoslužbách stáli muži a ženy odděleně, což se i dnes částečně dodržuje). Nutno dodat, že akt ustanovení diákonek nebyl v žádném případě diákonským svěcením, jak je tomu u diákonů, a diákonky se nepodílely na kněžské službě při liturgii. Později byla tato služba zrušena, protože se změnily společenské normy (vlivem působení křesťanství), společenský status žen se povýšil, a proto už nebyly diákonky zapotřebí (jejich úlohu při ženských křtech převzaly kmotry).
Po čem tedy autorka vlastně volá? Nejedná se spíše o zavádění či protlačení současných sociálních změn (viz sestrou Vassou zmiňované „ženy premiérky“ či ženy ve „vedoucích a řídících funkcích“) do církve, což by v podtextu mělo vést k ženskému kněžství a biskupství?

To je cesta, kterou dávno prošlapali protestanté, - nejdřív se zbavili tradice a kánonů, a pak i autority Písma svatého.





Editovat příspěvek č. 1402

Administrátor --- 16. 9. 2023
Podzimní svátek naší místní církve

Velký světec místního Pravoslaví, vladyka mučedník Gorazd

4. září je den narozenin svt. muč. Gorazda pro život věčný. V různých vzpomínkách pamětníků a oslavných článcích se vyzdvihují jeho mimořádné kvality v tom či onom ohledu jeho činnosti a projevu: vzdělanost, lidská úroveň, pravdivost, organizační schopnosti, vytrvalost a cílevědomost, spisovatelské kvality, vědecká práce, lidskost a pastýřské působení, trpělivost a soucit, řečnictví a argumentační nadání, hudební vzdělání a další talenty atd. Pokud mohu připojit to, co mě osobně zaujalo na tak všestranně obdařené osobnosti, pak bych připojil: láska a sebeoběť, které přinášel Bohu i lidem po celé své kněžské působení.

Dnes bych se rád zamyslel nad odkazem vladyky Gorazda. Stále slyšíme volání po tom, jak je potřeba pokračovat v díle vladyky Gorazda, následovat jeho odkaz. 40 let to poslouchám stále znovu a znovu. Leč nevím o tom, že by se někdo pokoušel v širším měřítku rozebírat otázku: Jak by nás hodnotil svatý vladyka? Jak nás vidí s nebeské výše? A tak jsem se rozhodl začít toto téma promýšlet. Jaké vysvědčení by nám dal sv. Gorazd za tu dobu, co žijeme ve svobodě, tedy za to, co u nás dělo posledních 33 let?

K pokusu o toto zhodnocení mě přiměla moje osobní zkušenost. Zatím jsme ještě nedospěli ani k takové elementární reflexi, abychom si vyjasnili, co pojem „odkaz vladyky Gorazda“ vlastně znamená. Vzývání vladykova odkazu se stalo v naší místní církvi obligátní slovní figurou, která je pro naše pravoslaví typická. Náplň této figury je dílem libovolná (vejde se do toho skoro cokoliv) nebo je nulová. Stalo se z toho dílem klišé a dílem nepochopení či deformace vladykových misijních myšlenek. Co si po těch letech myslet o takových výzvách, které skoro nikdo nemyslí vážně? Odpovíme si citací klasika: „-Co to čtete, princi? -Slova, slova, slova...“

* * *

Tak tedy, jak by asi hodnotil současný stav naší církve vladyka Gorazd?

Od starší generace duchovních jsem slýchával, že vladyka Gorazd je vzor a základ našeho díla v tomto národě. Jenže stačilo půl století k tomu, aby naše církev začala chápat Gorazdův odkaz a příklad tak povrchně! Všichni sice hovoříme o svatém vladykovi s úctou, ale jak si vykládáme jeho cestu budování místního pravoslaví? Jak často se setkáme s tím, že stejně jako odkaz sv. Cyrila a Metoděje, tak i odkaz sv. Gorazda vnímáme jako muzeum. Čili jako udržování všelijakých prozatímních pomůcek, oprašování exponátů, již se dotkla ruka světcova, restaurování reliktů, jako umělé udržování dobových nouzových liturgických útvarů, které už nekorespondují s potřebami současnosti. Mám na mysli např. tzv. Gorazdův sborník modliteb a zpěvů, který před stoletím sestavil a vydal vladyka Gorazd jako „prozatímní pomůcku“ (jak sám neopomněl zdůraznit), která měla být prahem na začátku cesty a měla uvádět jeho duchovenstvo a věřící do liturgických pravoslavných forem. Sám vladyka se na začátku druhé světové války vyjádřil v tom smyslu, že už za deset let bude tato přechodná pomůcka vyřazena z používání. Místo toho po druhé světové válce vyšla v druhém vydání. I se všemi chybami, omyly a jinými nedostatky, kterým se při přípravě Sborníku na počátku 30. let buď nebylo možno vyvarovat kvůli nedostatku času a sil, nebo byly nutnou daní za krácení, při kterém musely být určité typy bohoslužeb „ořezány až na kost“ - tj. skoro ke ztrátě podstatné části obsahu a smyslu.

Protože liturgie je osou života církve, věnoval bych rád této části dnešního zamyšlení více prostoru.

Možná bychom měli otevřít otázku, proč se vlastně vladyka k těmto přechodným formám uchýlil. Jsou to samozřejmě především důvody pedagogické, výchovné, protože byly určeny pro bývalé katolíky přestupující do pravoslavné církve, a vzdálenost mezi katolickým ritem a pravoslavnou liturgií jim připadala značná. Vladyka Gorazd v postavení vůdce tohoto zástupu neměl jednoduchou úlohu. Obrovská část věřících si přestoupení do pravoslavné církve interpretovala jako: zrušení latiny v chrámu a kněžského celibátu a rozloučení se s římským papežem. Pro tyto věřící bylo nejdůležitější, aby si v chrámu pěkně česky zazpívali a netrvalo to moc dlouho.

Když se vladyka Gorazd rozhodl postoupit o krůček dál a zavést v českých chrámech východní pravoslavnou liturgii sv. Jana Zlatoústého, tvrdě narazil na odpor věřících a bohužel i odpor části duchovenstva. Odpor byl i proti ikonostasu, proti uctívání ikon atd. Pomalu a s velikým úsilím se vladykovi dařilo překonat tento odpor - a někdy měl více práce se svými duchovními než s věřícími. Někteří duchovní ho stále přesvědčovali, že to nejde a že to věřící nepřijmou a že je to moc složité a že to není potřeba. Za takové situace sv. Gorazd oprávněně psal v předmluvě svého Sborníku o svých obavách, že i přes všechna zkrácení a zjednodušení bude jeho Sborník některým připadat ještě jako příliš složitý. Vladyka musel sám jezdit po farnostech a učit věřící zpívat bohoslužebné nápěvy, postup liturgie a práci se Sborníkem, protože s všemi duchovními nemohl tak úplně počítat.

Stejně jako tenkrát, tak i dnes jsou v tomto nikoliv věřící, ale spíše my duchovní brzdou dalšího budování a pokračování po cestě načrtnuté vladykou Gorazdem. Setkáváme se s tím pravidelně, když se zjeví, že jsme se naučili jen tu nejjednodušší variantu služby, a nic dalšího se nám učit nechce. Vytváří se tím atmosféra stagnace a zpozdilosti v církevním životě, protože věřící odříznutí od liturgické plnosti nejsou poučováni a vzděláváni v pravoslavné duchovnosti, v níž nás bohoslužby skrze bohoslužebné hymny průběžně vyučují a vedou.

* * *

Těm, kteří nechápou význam liturgie, budou tyto řádky připadat jako nějaké formalistické hádání se o obřad ve stylu scholastických problémů středověkého západu, který dokázal vášnivě řešit takové problémy jako: „Kolik ďáblů (andělů) se vejde na špičku jehly“. Chápou liturgický život církve jako cosi odděleného od víry a spirituality. Někteří vnímají liturgii jako nějaký „program schůze“. To je strašné nedorozumění či protestantismus. Stačí se podívat, jak milují liturgii naši svatí a ti, kteří uspěli v duchovním životě. Takoví současní modlitebníci, jako byl např. Josef Hesychasta, si neuměli představit den bez liturgie. Při liturgii na nás dýchá Duch Svatý a není to jedno, jaký obřad používáme. Ty staré liturgické formy, které dodnes používáme, jsou záznamem praxe prvotní církve a jejich redakci prováděli svatí lidé. Jsou posvěcené tisíciletím používáním a toto posvěcení přechází i na nás.

Liturgie nemá jen význam mystický, ale také morální a didaktický. Text liturgie je prakticky poskládán z citací Písma a hymnů zjevených skrze svaté lidi. Posvátné hymny nás stále učí, oslovují nás, inspirují a povznášejí. Vedou nás a utvářejí náš způsob myšlení. Bohatství liturgické hymnografie má pro život Církve zásadní význam - zvláště z dlouhodobého hlediska a v misijním prostředí.

Když si uvědomíme, jak význam připisoval liturgii sv. Gorazd, snadno uznáme, že za lpění na jeho Sborníku, tj. na jím sestaveném úvodu do pravoslavné liturgie, čímž vyjadřujeme své trvání na tom, že jsme jako ti Gorazdovi bývalí katolíci, kteří mají o pravoslaví ještě jen velice povrchní představy, by nám na vysvědčení napsal čtyřku, možná pětku.

* * *

Západ používá takové racionální pojmy, jako jsou platnost či neplatnost bohoslužby - z takového způsobu uvažování vznikla např. praxe křtít třeba jen třemi kapkami vody, které jsou „nutné a postačující“. Tento způsob smýšlení proniká v dobách úpadku i do pravoslavné církve. Naproti tomu pravoslavné myšlení raději hovoří o plnosti či neplnosti (proto se u nás křtí ponořením). Každý duchovní pastýř by se měl snažit otevírat svým věřícím přístup k plnosti všech duchovních darů udělovaných mj. skrze plnost pravoslavných liturgických forem. Odepírat věřícím účast na plnosti (ať už liturgické, či věroučné nebo spirituální) není pastýřské.

Věřící i duchovenstvo má myšlení stále pokřivené racionalismem, a proto se ptá jen: je to platné nebo ne? Místo toho bychom však měli všichni žíznit po plnosti a nespokojit se s ničím menším. To není o délce bohoslužeb, ale o účasti na veškerém užitku, který bohoslužba může dát.

Dám příklad. Jaké poučení o obsahu velkého svátku mohou získat věřící ze služby podle Gorazdova sborníku, když jediné, co se týká daného svátku a co mohou zaslechnout (dávají-li bedlivý pozor), je kratičký tropar? Kondaky ve Sborníku nejsou a z večerních stichir, které obsahují oslavu a výklad svátku (a které se mohou znovu přečíst před svatým přijímáním), zbylo ve Sborníku jen pár; u památek svatých je to kromě obecného troparu nula.

Uvědomoval si to vladyka Gorazd? Ovšemže ano. Sám vladyka v roce 1933 píše, že k vydání obsáhlejší liturgické pomůcky zatím nedochází z důvodů metodických (a také finančních a technických). Proto do budoucnosti nepočítal se službou dle Sborníku, ale předpokládal další vrůstání české církve do plnosti pravoslaví, tj., že budou vydány obsáhlejší bohoslužebné texty. Důkazem je nejen jeho dosvědčené prohlášení na začátku války, že do deseti let už nebude nikdo moci vytknout českému pravoslaví nějakou odlišnost od světové pravoslavné praxe. Dalším důkazem je bohoslužebná kniha, ze které svatý vladyka překládal texty hymnů pro Sborník; zesnulý prot. Miroslav Mužík nám o této knize, kterou viděl, referoval s tím, že v ní spatřil rukou vladyky Gorazda zaškrtané další stichiry, které chtěl přeložit a rozšířit jimi Sborník.

* * *

Dnes se už nepotýkáme s problémy, které měl vladyka při převádění věřících z římskokatolického ritu do pravoslaví. Jenže se stále chováme, jako kdybychom žili ve dvacátých letech dvacátého století. To, co vladyka Gorazd přinesl jako progres, my jsme obrátili v úpadek. Bohužel si nějak neuvědomujeme, že modlitba Církve začíná a končí svatou liturgií a potažmo dalšími bohoslužbami. Osou církevního duchovního života je chrám (tuhle formulku si pamatuji ze školy). Kněz, který tam věřící jednou týdně přivítá a za hodinku se už s nimi loučí, sklidí potlesk, podobně jako lékař, který nežádá po svých obézních pacientech cvičení a dietu. Pak se nedivme, že výsledkem je oslabení modlitebního života církve a nedostatečné duchovní vzdělávání věřících. A za tím jdou další projevy tohoto úpadku - věřící ochabují v duchovním životě (dokladů k tomuto tvrzení vidíme kolem sebe v církvi přehršel).

A tam, kde není osobní energie investována do duchovního zápasu s vášněmi a hříchy, přebývá a může škodit člověku. Může dokonce poškozovat církev. Takové věřící, kteří přetékají neinvestovanou duševní energií, více zajímá svět či různé cizí duchovní nauky; mají-li rádi církev, vrhají se na církevní politiku, řeší se pak, jestli se dodržuje ústava, v církvi není klid, stále se něco někomu nelíbí; žádná malichernost nebo podružnost není tak malá, aby se nad tím nedal zinscenovat povyk; ve finále si pak věřící neváží ani bohoslužeb ani církve ani všeho, co se jim dává v církvi, v níž vidí nakonec už spíše spolek a na její život hledí jako na spolkaření. (Velká část problémů našeho církevního společenství má kořeny v nedostatcích místního liturgického života.)
V tak důležité oblasti církevního života, jako je bohoslužba, jsme ustrnuli, zamrzli v Gorazdově době, nenaplnili jsme jeho naděje na další růst, a proto si asi nezasloužíme jinou známku než čtyřku či rovnou pětku.

* * *

Když jsme připomněli palčivý a přetrvávající nedostatek v našem liturgickém životě, nyní připomeneme, že jsou tu i dobré věci. Především vděčíme svatému vladykovi za samotnou existenci české pravoslavné církve a českého Pravoslaví. To není nic samozřejmého. Nebýt zápasu vladyky Gorazda, dávno by to zde ovládli Rusové, kteří mají tendenci dělat si monopol na pravoslaví, kamkoliv přijdou. To, že dnes není místní pravoslaví ve službách imperiální rozpínavosti Ruska a že nemusí pod hrozbou sankcí podporovat Putina a že všichni zdejší duchovní nespadají pod patriarchu Kyrilla a my čeští kněží nemusíme pod hrozbou nejtvrdších církevních trestů schvalovat ruské válečné vraždění, je z velké části zásluhou vladyky Gorazda, který už ve své době odkázal Rusy, soustavně útočící na pravoslavné Čechy, do patřičných mezí. V těchto ohledech mu jeho duchovenstvo dobře rozumělo a činilo vše proto, aby česká pravoslavná církev udržela svoji naprostou nezávislost na Rusech.

Za udržení nezávislosti na Rusku by nám vladyka Gorazd napsal na vysvědčení tak dvojku až trojku (vzhledem k tomu, že jsme si do Karlových Var nechali nasadit zastupitelství ruské církve a s nezávislostí na Moskvě si někteří naši vladykové docela povážlivě zahrávají). Kdybychom stáli o jedničku za věrnost vladykovi Gorazdovi, karlovarské zastupitelství, zřízené pod taktovkou bolševické totality a skrze intriky KGB a StB, bychom ihned museli zrušit, i kdyby se kvůli v Moskvě třeba stavěli na hlavu.

A jaké další kroky se podařilo učinit na cestě vytyčené svatým vladykou? O pražské eparchii už psát nebudu. Obrátím zrak k naší Moravě. Současná církevní situace v olomoucko-brněnské eparchii se s příchodem vikárního biskupa konečně otevřela některým impulzům k navázání na Gorazdovo budovatelské dílo. V duchu této tradice jsme otevřeli naši eparchii ukrajinským věřícím způsobem, jakým by zřejmě zareagoval i náš mučedník. Tj. snažíme se zachovat bilingvní prostředí v bohoslužbě a český jazyk v běžné církevní komunikaci, aby Češi vždy vnímali, že jsou v české církvi. Většina duchovních je českého původu nebo češtinu ovládá. Věřím, že v duchu naší tradice na žádné naší farnosti čeština při bohoslužbě nechybí. Takže můžeme soudit, že i v tomto předmětu bychom si mohli od svatého vladyky vysloužit dvojku.

Další téma. Myslím, že (alespoň na Moravě) pokračuje Gorazdovo dílo utváření místní podoby pravoslaví, protože je zde otevřenost vůči jiným národním tradicím, které se v rámci českého kulturního prostředí a cítění zde funkčně mísí, reagují spolu a vzniká tím postupně nová pravoslavná forma. Už od dob vladyky Kryštofa je moravské pravoslaví otevřeno zvláště řeckým bohoslužebným zvyklostem, které jsou na cestě dosahování plnosti liturgického života pro Čechy jednoznačně nejvhodnější, protože je to čistý a prvotní pramen pravoslavné autenticity (na rozdíl od slovanských, spíše folklórních, tradic či západního, scholastikou ovlivněného, liturgického bohosloví na Rusi apod.) Navíc Čechům vyhovuje, že zatímco ruské liturgické myšlení lpí na všech, dnes zcela nefunkčních přílepcích a středověkých dávno neaktuálních doplňcích a odumřelých větvích, tak naproti tomu řecké pravoslaví podvědomě pamatuje na byzantské rozdělení farního a monastýrského typikonu a reflektuje realitu na farnostech, resp. nemá problém uznat, že na farnosti se nemusí sloužit jako v monastýru. Tudíž je schopno pro farnosti vyvíjet formy smysluplně, při zachování autentického ducha, kratší bohoslužby pro potřeby našich farností.
Ano, liturgická teologie zná řadu možností, jak upravit liturgii pro potřebu farností a to tak, aby to bylo v souladu se světovou pravoslavnou tradicí (např. proč má kněz volat na katechumeny, aby odešli, když v chrámu žádní katechumeni nestojí? atd. V duchu východní liturgie je dbát na to, aby vše, z čeho se skládá, bylo funkční). To je další námět k vývoji Sborníku vladyky Gorazda, který bohužel zvláštnosti řecké služby nemohl znát a navíc se obával fanatismu zdejší Rusů, kteří by zavedení řeckého pojetí liturgie ihned skandalizovali. I svou kulturní úrovní je nám řecký svět bližší než ruský. Přece jen kolébkou západní kultury je Řecko...
K tomu bych rád poznamenal, že toto dílo, které je skutečným rozvíjením Gorazdova odkazu, není (bohužel) samozřejmost, a zde Moravě pokračuje díky otevřenosti a vzdělanosti vladyky Izaiáše, který má rozhled v tom, jak se slouží ve světě, a chápe českou potřebu nechat volnost českému pravoslaví k hledání cest vývoje.

Pokud bychom měli pohovořit o hudební stránce našich bohoslužeb, vladyka Gorazd z důvodů očividně počátečnicky misijních volil cestu největší prostoty a zjednodušil některé nápěvy ruské, jiné sám složil. Tak připravil osm nápěvů a každý z nich se používá na všechny liturgické hymny v průběhu liturgie - podle čísla hlasu na danou neděli. Škoda, že se střídání těchto nápěvů týká i neproměnlivých částí bohoslužeb. Liturgie zpívaná celá od začátku až do konce na stále se opakující jednu prostinkou melodii totiž činí dnes problémy nově přicházejícím věřícím, kterým to připadá až příliš primitivní. Toto schéma liturgického zpěvu by už mělo být konečně opuštěno a nápěvy by se při liturgii měly alespoň střídat (jak to prosazovali i někteří starší duchovní, viz např. Zpěvníček pravoslavné rodiny od prot. Šimka). V současnosti je střídání Gorazdových nápěvů v rámci jedné liturgie zachyceno v českém liturgickém zpěvníku Angelár (zde) (v němž jsou napraveny některé neduhy Šimkova zpěvníčku, které tehdejší duchovní kritizovali; např. transpozice nápěvů).

Vladykovi Gorazdovi se líbily liturgické nápěvy srbské, pro jejich náročnost je však nemohl k zahájení pravoslavné misie u nás použít. Možná, že by po válce s jejich zavedením začal experimentovat. Na těchto liturgických nápěvech je pro nás zajímavé, že se v nich odráží dědictví byzantské liturgické hudby (některé nápěvy zní jako srbsky zpívaná řecká liturgie). Dříve či později se budou muset alespoň některé farnosti (zřejmě ne všechny) vydat cestou přibližování k dědictví Byzance. Je to jediná cesta vedoucí od pobožných písniček k modlitebnímu zpěvu, jakožto zpřístupnění ducha hesychasmu věřícím na farnostech. Cesta k tomu může vést staroruský tzv. „znamennyj razpěv“, což je odnož jednoduché farní byzantské kultury a duchovní dědictví, kterého se Rusko ve staletích úpadku zřeklo, resp. ho zakázalo a zavedlo v chrámech italskou operu. Minulou neděli experimentovali s byzantským zpěvem v olomoucké katedrále (video). Něco lze najít i na této stránce se zpěvy k Angelárovi a více českých zpěvů, které odrážejí tento směr vývoje, je na stránce zpěvů k večerní bohoslužbě.

Myslím si, že by tento vývoj měl možná probíhat rychleji, ale chápu, že hledání celoeparchiálního konsenzu chce čas. I tak myslím, že by nás za jakýkoliv posun vpřed k českým plnějším a autentičtějším liturgickým formám vladyka Gorazd pochválil.

* * *

Věřím, že by považoval za úspěch i další prvky našeho eparchiálního života. V duchu vladyky Gorazda se např. rozvinulo konání eparchiálních poutí na místní posvátná místa či do chrámů spojených s památkou našich svatých (Hrubá Vrbka, Mikulčice, Vilémov, Olomouc, Brno, Znojmo). To je jednoznačně pokrok na cestě vytčené sv. Gorazdem. Vladykův záměr vytvářet komunikaci mezi farnostmi a budovat celoeparchiální společenství, aby se věřící vzájemně znali nejen v rámci jedné farnosti, ale i mezi farnostmi, se rozvíjí nejen poutěmi, ale i publikační činností. Zprávami a fotografiemi z farních událostí a slavení církevních svátků zveřejňovanými na naší eparchiální internetové stránce (zde se předávají informace z farností, vytváří se komunikace a lidé i duchovní z farností mají možnost pocítit, že nejsou jen izolovaným ostrůvkem, ale jsou součástí širšího společenství). Drtivá většina našich současných duchovních to pochopila. Bez vnitřní církevní komunikace prostřednictvím eparchiálního Věstníku si nelze Gorazdovu práci na budování eparchie ani představit. Už ve své době se svatý vladyka přesvědčil, že jakmile se nějaká farnost začne uzavírat do sebe, izolovat se od ostatních, je to projev vážné nemoci na farnosti a škodí to nejen farnosti, kterou to může poškodit či obrátit v sektu, ale celé eparchii.

Vychází eparchiální časopis Sůl země, kalendářní ročenka a knížky od různých autorů. Za našeho současného eparchiálního episkopátu se konečně po 25 letech svobodného života začala soustavně vydávat literatura (vydavatelem je Eparchiální rada olomoucko-brněnské eparchie). Připravuje se redigované vydání Gorazdova katechismu. To vše je jednoznačné naplňování odkazu vladyky Gorazda.

Konají se mnohé akce, koncerty, výstavy. Nyní bude proběhne ikonografický kurs v Olomouci. V Brně se otevírá Institut (učiliště pro teologické vzdělávání). Jistě, mohlo by toho být ještě více, ale jsme omezeni „lidskými zdroji“ (jak se říká ve světě). A navíc jsme v situaci nikoliv nepodobné té, kterou prožíval vladyka Gorazd, o níž napsal:
Největší zkoušky byly mi připraveny zklamáním se v (některých) lidech... Snáze lze čelit otevřeným nepřátelům... Bylo i mnoho bojů, mám však vědomí, že z mé strany byly to boje obranné proti nebezpečenstvím, jež hrozily započatému dílu hned z té, hned z oné strany; často se stávalo, že bylo nutno současně jednou rukou pracovat a druhou bojovat, jak to činili Israelité, když po návratu ze zajetí znova budovali Jerusalem.
To je dosti výstižná charakteristika i našich posledních deseti let na Moravě. I my jednou rukou pracujeme, kdežto druhou musíme naši eparchii stále bránit, proti těm, kteří jako by neměli nic jiného na starosti, než se snažit moravské eparchii ublížit.

* * *

Pokusil jsem jen na několika tématech zhodnotit, jak se asi líbí svatému vladykovi současný život jím zbudované církve. Byl bych rád, kdyby úvahy na toto téma zaznívaly z různých úst častěji. Vlastně mě k tomuto psaní vyprovokovalo všechno to kolovrátkovité volání po udržování odkazu vladyky Gorazda, které tu už 40 let poslouchám. Připadá mi trapné, že se celkem pravidelně týká jen zcela povrchních věcí a nebo spíše resuscitaci právě těch součástí vladykova díla, které jsou dnes nejproblematičtějšími anomáliemi v celém širém pravoslavném světě a sám vladyka by je jistě zrušil už někdy ve čtyřicátých letech.

Shrnuto: něco se nám daří. Svatý vladyky Gorazd by nás zřejmě propadnout nenechal, ale v tak důležité oblasti církevní života, jakou je liturgie, bychom se už mohli pohnout z místa. Dnes je však především důležité zachovat český charakter našeho místního pravoslaví, co se týče jazyka i co se týče vývoje naší vlastní kultury, formy a tváře pravoslavného života.



Editovat příspěvek č. 1401

Administrátor --- 31. 8. 2023
Zesnutí přesv. Bohorodice

Bohorodičná Pascha

Sváteční hymnus:
Rodíc, panenství sis zachovala, při zesnutí svět jsi neopustila, Bohorodice. Přešla jsi k životu, jsouc Matkou Života, a přímluvami svými zbavuješ smrti duše naše.

Pojem „Pascha“ používáme ve vztahu k tomuto svátku proto, že - podobně jako při Kristově Pasše - i zde se zjevuje Kristovo vítězství nad smrtí. Dosud nepřekonatelné panství záhuby je přemoženo. Účast na Kristově Pasše přijímá i jeho Matka - jak je to zjeveno událostí, při níž si pro její čistou duši přišel se sbory nebeských mocností sám Pán, čili její Syn, aby ji ve svém náručí odnesl do nebe. Prázdný hrob Matky Boží pak zvěstuje, že vzhůru bylo posléze povzneseno i její čisté zbožštěné tělo.

Kvůli tomu, že ji sám Kristus nesl, takže prošla záhrobní cestou přímo a rychle, bývá průvodkyní po této cestě i těm, kteří se k ní za svého života obraceli.

Hovoří se o tom např. v modlitbách velkého povečeří, viz poslední modlitba k přesv. Bohorodici od Pavla, mnicha obydlí Euergetidy: „... A zastávej se mne vždy jako milostivá, milosrdná a dobro činící, v nynějším žití vroucná zastánkyně a pomocnice, nepřátelské útoky zahánějící a ke spasení mne přivádějící, i v čase smrti mé ubohou duši mou zachovávající a temné tváře zlých běsů od ní do dáli zahánějící, v strašný pak den soudu od věčných muk mne vysvobozující a jako dědice nevýslovné slávy Syna svého a Boha našeho mne ukazující ...“
Stejnou cestu si Bůh přeje pro každého z nás. Jenže nedostatečné očištění našeho srdce tomu brání, a tak musíme po smrti kráčet složitější, nebezpečnější a méně slavnou cestou skrze tzv. „celnice“.

* * *

Bůh dal přesv. Bohorodici panenské mateřství. Nikomu jinému nic podobného nebylo dáno. Tímto darem se stala dokonce vyšší než cherubíni. Boží Syn jí daroval sám sebe. Je to nejbohatší žena světa.

Ona dala Bohu své tělo, a On ji vzal do nebe i s jejím tělem. Vždyť to bylo stejné tělo a krev jako tělo Kristovo. Když pak On sám zbožštil své přijaté tělo Vzkříšením a vystoupil i se svým tělem na nebe, nemohl tady přece nechat napospas tlení a práchnivění tělo své Matky, čili stejné tělo (dnes bychom řekli geneticky stejné), jaké měl on sám. Těla těch dvou jsou spojena tak, že ani smrt ani nic jiného nemůže přetrhnout to pouto mezi nimi. Kde je vtělený Boží Syn svým tělem, tam je i tělo jeho Matky.

Protože Církev je Kristovým mystickým Tělem (Ef 5,23; Kol 1,18), můžeme říkat, že Matka Boží je i Matkou Církve. Matkou nás všech, kteří přijímáme Kristovo Tělo a Krev z kalicha při eucharistii. Tak nás Syn Boží obohacuje darem sebe sama, což je odlesk toho, jak byla Synem Božím obdarována přesv. Bohorodice. Po svatém přijímání v sobě neseme bohočlověka Krista, a to není nepodobné tomu, jak ve svém lůně nosila Panna Maria svého Božského Syna.

* * *

Matka Boží je světu utajené moře blahodati. Nikdy si nepřála být známá. Nikdy nehovořila na veřejnosti, nepromlouvala jménem církve. Z posvátné tradice víme, že byla tichá, vlídná ke všem, pohotová k pomoci a útěše. Mluvila tak tiše, že ji sotva bylo slyšet. Žila skromně a stále se zabývala prací a besedou s Bohem. Nikdy nepřijala jakoukoli špatnou myšlenku, jak to oznámil Duch Svatý sv. Siluanovi Athonskému.

Znakem našeho poskvrnění pak je, že nedokážeme nepřijmout žádnou špatnou myšlenku. Církev nás však učí, jak se v průběhu života očišťovat a jak bojovat se špatnými myšlenkami. Tento neviditelný boj za očištění mysli a následného očištění srdce je jádrem každého správného asketického úsilí. Boží Matka, jako přečistá Bohorodice, je Matkou a vůdkyní asketů, protože sama udržela v čistotě svou mysl.

Neustálé působení Matky Boží v Církvi je spojeno právě s povzbuzováním k této askezi, k práci na očištění srdce. Její čistota je největší inspirací pro křesťana. Je to mocný impuls k touze napodobit její čistotu, resp. přiblížit se k ní alespoň o krok. Proto je před tímto svátkem ustanoven přísný půst, který vybízí všechny pravoslavné křesťany k askezi.

* * *

Praktický příklad Panny Marie nás vede v křesťanském životě a odpovídá nám na všechny otázky, které v souvislosti s osobními problémy řešíme.

K získání odpovědí stačí hledět na svůj život očima Matky Boží - čili svůj problém nahlížet z takové stránky, abychom spatřili, jak se to, co dělám, nebo čemu se vystavuji, nebo prostředí, kam chodím, nebo lidé, s nimiž se družím, líbí přesv. Bohorodici. A hned má člověk duchovní vedení a odpověď na své životní otázky.

A můžeme pokračovat. Matka Boží o zbožnosti neteoretizovala (jako tehdejší učenci, zákoníci), ale zbožně žila. Zbožnost pro ni byla věc způsobu života, myšlení a praxe. Jak prosté. A co ty? Víš, že máš milovat člověka a ne nenávidět? Víš. Tak proč se nesnažíš o lásku? Víš, že nemáš odsuzovat? Víš. Tak podle toho žij. Víš, že se máš vyhýbat prázdným řečem? Víš. Tak netlachej, nepomlouvej. Víš, že vítězství nad všemi démony začíná vítězstvím na démonem lenosti a démonem našeptávajícím, abys vyhověl žádostivosti těla? Tak do toho! Kdybychom proměnili všechny naše teoretické znalosti v křesťanskou praxi, jsme hned svatými. Chtěli bychom obrátit svět na víru, ale sami ještě nejsme obráceni. Je to pro nás větší ostuda, než kdybychom stáli na veřejnosti nazí. Svět se nám směje, ale co je horší, uvádíme v posměch i svatou Kristovu víru. Každý z nás by se měl zamyslet, jestli by pro šíření spásy nebylo lepší, kdybych tu nebyl. Sami nesvítíme, a ještě ostatním světlo zacláníme (jak pravil L. N. Tolstoj i jiní další).
Dotkli jsme se toho, co se v církvi nikdy nesmí stát - aby svou strukturou, hierarchií, obřady, učením, tradicemi a zvyklostmi (a veřejným vystupováním či politikařením) zakrývala Krista. Posvátný život církve a její vnější působení musí Krista zjevovat, ale nesmí zakrývat a hlavně nesmí stanout na jeho místě, jinak se Kristovo mění na antikristovo. Duchovní služba církve je přiváděním věřících k Bohu, což bohužel nemusí být vždy to samé jako přivádět lidi do chrámu. Správně chápat obřady, duchovenskou službu a celý církevní život už začíná pomalu patřit spíše do minulosti. Nebezpečí nahradit Krista, stanout na jeho místě, je zvláště aktuální v církvi posledních dob, kdy církvi slouží lidé duchovně slabí a nemocní, kteří vlastně neslouží církvi, ale sami sobě. Jak dí Písmo: „pastýři pasou sami sebe.“ (Ezech 34,2 a 8) Dobří duchovní, které jsem mohl poznat, pomáhali vytvářet vztah mezi věřícím a Kristem, a sami si přáli při tom jakoby zmizet - být průhlednými jako sklo. Duchovenstvo posledních časů bude táhnout lidi k sobě (podobně jako vůdcové sekt), místo toho, aby je přivádělo ke Kristu. A nebude mít schopnost si to uvědomit.
Nesnažíme-li se o praktickou svatost, nedivme se, že vypadáme jako blázni - před anděly, před bližními, před světem i sami před sebou. A často jako nebezpeční blázni, protože co jiného než nebezpečí vidět v člověku, který vytrubuje: miluj, ale při tom nenávidí; hlásá: neubližuj, ale při tom ubližuje atd. To snad už je méně nebezpečný ten, kdo přímo prohlásí: zabíjím, kradu a řídím se zákonem síly a svévole, protože hned víme, co od něj můžeme čekat. Raději takového, než mít vedle sebe úlisného pokrytce, který káže Boha, ale slouží ďáblu. Nejnečistším ze všech lidí není darebák, ale pokrytec.

Vše, co potřebujeme vědět, víme z Písma nebo od Církve. Nepotřebujeme hromadit vědomosti a více a více hloubat a něco dalšího se dozvědět. Vše, co potřebujeme ke zbožnému životu, je uskutečnit to, co víme. Vtělit tyto vědomosti do svého způsobu života.

* * *

A tak to poslední, co dnes zmíníme z příkladu, který nám skýtá přesv. Bohorodice, je čistota projevující se upřímností. Matka Boží byla zřejmě nejvíce ze všech lidí vzdálena licoměrnosti. Upřímnost a otevřenost je totiž jeden z příznaků čistoty. Takový člověk nemá, co by skrýval. Jen takový je opravdu svobodný. A do této svobody nás Panna Marie chce vést.







Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1401 do č. 1404)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz