Ambon
Administrátor
--- 10. 7. 2024
NANEBEVSTOUPENÍ
Naplnění záměru Stvořitele
Abychom se pokusili lépe pochopit svatodušní svátky, resp. událost sestoupení Svatého Ducha (viz o tom zde a pak zde), pohlédněme zpětně ještě na předcházející svátek Nabevstoupení Pána. Událost tohoto svátku hovoří o záměru Božím s člověkem, s lidstvem.
Přebývání Ducha na zemi v Církvi je ještě lepší než trvalá tělesná přítomnost Krista: »Je lépe pro vás, abych odešel. Jinak by Duch Svatý k vám nepřišel.« (Jan 16,7)
V Padesátnici nám ještě probleskuje reflexe svátku Nanebevstoupení Páně. V tomto svátku vidíme naplnění Božího úradku při stvoření světa a člověka. Stvořený Adam byl stvořen jako psychosomatická bytost. Tedy skrze svou duši je bytostí duchovní, a skrze své tělo je bytostí materiální. Obojí spojeno v jedné lidské osobě (tak je toto spojení uloženo v základu všech lidských bytostí). Duší jsme spojeni s naší nebeskou vlastí, tělem jsme spojeni s materiálním a živočišným světem. Adam měl za úkol, aby sebe, a tím skrze své tělo i veškerou materii a živočišstvo, přivedl k Bohu, sjednotil s Bohem, zbožštil. A tak vše, co z Boha vyšlo se mělo skrze člověka zase vrátit k Němu zpět.
Vinou člověka se to však nějak zamotalo a protáhlo, a lidstvu to přineslo nespočet tragédií, moře prolité krve a nevýslovné utrpení v průběhu všech věků. Nicméně úkol prvního Adama splnil druhý Adam - Kristus. Při svém Nanebevstoupení bere s sebou vzhůru naše lidství, které přijal od Panny Marie a které zbožštil, a přivádí je k Otci; usedá - neoddělen od tohoto lidství - na pravici Otce, uvádí je ve své boholidské Osobě do společenství svaté Trojice. Tím byla naplněna vůle Stvořitele a ukázáno, vše, co si Bůh přeje, se stane. Neexistuje žádná síla, která by mohla zmařit Boží vůli.
„Jsem si jist, že smrt ani život, andělé ani démoni, věci přítomné ani budoucí, žádná moc, výšina ani hlubina ani nic jiného v celém stvoření nás nemůže oddělit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu!“ (Římanům 8,38-39)
Když bylo vráceno naše lidství k Bohu, otevřela se tím cesta i všem lidským bytostem a skrze ně i všemu tvorstvu, které naříká a „toužebně vyhlíží a čeká, kdy se zjeví sláva Božích synů. Neboť tvorstvo bylo vydáno marnosti - ne vlastní vinou, nýbrž tím, kdo je marnosti vydal. Trvá však naděje, že i samo tvorstvo bude vysvobozeno z otroctví zániku a uvedeno do svobody a slávy dětí Božích. Víme přece, že veškeré tvorstvo až podnes společně sténá a pracuje k porodu. A nejen to: i my sami, kteří již máme Ducha jako příslib darů Božích, i my ve svém nitru sténáme, očekávajíce přijetí za syny, totiž vykoupení svého těla.“ (Římanům 8,19-23)
Aby se toto mohlo naplňovat v průběhu všech věků, které mezi oběma Kristovými uplynou, byla Duchem Svatým zbudována Církev, skrze kterou přetrvávají, rozdělují se a lidem se udělují všechny plody Kristem vykonané spásy. A tak dochází svého cíle každý jednotlivec i celé lidstvo. Církví jsou spaseni věřící, ale dostává se skrze ni i nějaké účasti na Božím dílu také nevěřícím.
Říká se, že už při stvoření světa a člověka Bůh myslel na Církev. Celý vesmír je stvořen kvůli Církvi a pro ni. Záměr Církve se mohl uskutečnit díky Adamově svobodné vůli různými způsoby. Nakonec se uskutečnil tak, jak jej vykonal druhý Adam. Církev je z toho úhlu pohledu větší a vzácnější než vesmír. Zrození Církve při Padesátnici je tudíž větším dílem než stvoření světa. Církev zachraňuje celý svět, kosmos, který by bez Církve propadl marnosti a zmaru.
Pán Ježíš vystoupil k Otci, a my jsme zváni na cestu za ním.
Administrátor
--- 5. 7. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém
Pokračování úvah o svátcích Padesátnice - 2. část
1. část je zde.
V tyto svátky jsou naše chrámy ozdobeny zelení - zelené listy rostlin a stromů jsou znakem rozkvětu a růstu a života duše. Připomíná nám to ráj. Chrám je ostatně při liturgii vždy obrazem ráje, předjímkou jeho přítomnosti a našeho přebývání v něm. Aby zahrada a sady mohly růst, potřebují vodu. Právě o této duchovní vodě hovořil Pán, když přirovnal budoucí sestoupení Svatého Ducha k živé vodě. (Jan 7,37-39) Aby lidská duše mohla žít plně, mít život v hojnosti, takže přetéká životem, potřebuje dar blahodati Božího Ducha. Bez něj duše strádá, živoří a hyne.
Chrám plný zeleně nám názorně připomíná rozdíl mezi vyprahlou pouští a zeleným rájem. Když toto podobenství transponujeme do duchovní roviny, vidíme, že podobné rozdíly mohou být i mezi lidskými nitry. Srdce Duchem naplněného člověka je jako kvetoucí zahrada, kdežto hřích a vášně vysušují lidské nitro a činí z něj pustou poušť. To není jen poetická metafora! Lze to zřetelně cítit při setkávání s lidmi. Jeden kypí životem, nadějemi a inspirací, druhý je unavený vším, otrávený životem, na smrt skleslý a bez zájmu o cokoliv ušlechtilého.
Vzpomínám si, jak jeden mnich říkal: „Ti mladí lidé jsou dnes tak unavení.“ To je pochopitelně nejen vlivem stresu, na který se dnes svaluje všechna lidská nepohoda, a současného ducha společnosti, ale i jejich duchovním stavem.
* * *
Pravoslavný zvyk zdobit chrám na svátky Padesátnice zelení, ratolestmi, listím a květy přešel do Církve od židů. Při svátku letnic, což byl svátek na památku události, kdy Hospodin daroval Mojžíšovi na Sinaji tóru (Zákon), se takto zdobily synagogy a domy, aby se tím připomněla zeleň a květy, které obklopovaly horu Sinaj, kde zrovna byla Božímu lidu předávána tóra (tj. Zákon, který odlišoval Boží lid od pohanů).
Jak se zdá, tak do křesťanských obyčejů a tradic spojených s oslavou Padesátnice pronikl i vliv jiného židovského svátku, při němž se také používají ratolesti a větve a také mají připomínat putování Božího lidu po poušti, a to je velký svátek stánků (Sukot, a židé při něm přebývali ve stanech z ratolestí).
Ježíšovy výroky o světle a o živé vodě (Jan 7,37-39), pronesené na svátek stánků, vztáhla Církev k oslavě Sestoupení Svatého Ducha, protože i evangelijní svatopisec vysvětluje, že pod řečenou vodou myslel Spasitel Ducha Svatého.
* * *
Jsem přesvědčen, že každý, kdo je nějakou dobu v církvi a nedělá nějakou závažnou chybu, po čase začne procházet změnou svého myšlení, jak na něj působí Duch Svatý.
Jako příklad převyprávím příběh z pateriku (avva Dorothej?). V noci viděli tři mniši nezávisle na sobě, jak se ve tmě venku od monastýru pohybuje nějaký stín, přehoupl se přes plot a vzdaloval se směrem k vesnici. Ti tři to přišli (opět nezávisle na sobě) ohlásit igumenovi. První řekl: "Jeden z našich mnichů chodí v noci do vesnice krást." Druhý hlásil: "Někdo z našich chodí v noci do vesnice smilnit." Třetí podává zprávu: "Nějaký náš mnich chodí v noci do vesnice tajně pomáhat někomu chudému." Všichni tři viděli to samé: pouhý stín a nic víc. A přesto podali tři různé zprávy. Z toho je zřejmé, že člověk nevnímá realitu kolem sebe jen očima, ale spíše přes filtr svého vlastního duchovního stavu. O tom mnichovi, co chodí v noci do vesnice, se igumen od těch tří sice nedozvěděl nic, ale zato se toho hodně dozvěděl o vnitřním stavu každého z těch tří. První měl problém s dodržováním slibu chudoby, a tak všude viděl jen majetek a druhé lidi jako zloděje. Další mnich měl problém se slibem čistoty, takže všude kolem sebe viděl jen smilstvo. Třetí mnich byl naplněn dobrotou, soucitem a milosrdenstvím, a tak viděl všechny ostatní mnichy stejnými, jako byl on sám. První dva zůstávali stále nedotčeni očistným působením Ducha. Třetí už dosáhl nějakého pokroku v práci na očišťování srdce, kterou na něm Duch konal.
Jak říká lidová moudrost: Podle sebe soudím tebe. Zloděj vidí všude kolem sebe zloděje, a tak si ospravedlňuje svůj hřích. Smilník vidí všechny smilnit. Lhář je z celého srdce přesvědčen, že lžou všichni.
Jednou z nejhorších vášní je závist, je to skryté zlodějství. Zloděj vždy sleduje cizí majetek, slídí po druhých lidech. Závistník nikdy nevěří ctnosti cizích lidí, ale vždy každého podezírá. Většinou to maskuje např. bojem za spravedlnost, za rovnost, za odhalování pokrytectví atd. (Jidáš záviděl Pánu Ježíši pomazání drahocenným myrem a maskoval to starostlivostí o chudé. Jan 12,5) Hříšník nevidí krásu Božího stvoření. Svět považuje závistník vždy za nespravedlivý. Všichni hledíme na stejný svět, ale každý vidíme něco jiného. Hledíme totiž na svět skrze své vášně a poklesky, nebo skrze ctnosti. Proto vidí svatí lidé všude dobro a krásu.
Když vidí svatý člověk něco zlého, řekne si: „Svět je zlý, protože já jsem špatný.“ Když je člověk s Bohem, zdají se mu všichni lepší než on. Těžko si umíme představit, jaká je to úleva.
P.S.
Jiný příklad změny myšlení: „Pomozte mi, prosím! Jsem velmi bohatý člověk.“ V předrevoluční době v Rusku jeden muž zdědil zlato a úspěšným podnikáním se stal nesmírně bohatým. Jenže místo toho, aby hledal způsoby, jak toto bohatství ještě rozmnožit (jak je to obvyklé u boháčů), hledal cesty, jak rozdávat chudým, jak by mohlo je nezměrné bohatství přinášet užitek trpícím. Ačkoliv dával mnoho a neustále, trápil se stále tím, jak rozdávat ještě víc. Pátral a dokonce dal inzerát. Tížilo ho špatné svědomí, že stále nenachází dost způsobů, jak dostat peníze k těm, kteří to nejvíc potřebují. Všichni kolem se mu divili a nechápali to. Jenže pak začalo jeho chování zbožné křesťany pohoršovat a nakonec bylo takové počínání prohlašováno za skandální. (To se stalo v předrevolučním Rusku, které dnes někteří současní staromilci považují za úplný etalon zbožnosti!) Skutečnou zbožnost skoro nikdo (ani v církvi) nechápal (viz o tom sv. Inatij Brjančaninov) a křesťanskou vírou proměněné lidské uvažování považovali za bláznovství, za skandál. Na příkaz samotného cara měl být zavřen do blázince. Naštěstí se o úradku ruských farizeů dozvěděl včas a utekl na Athos.
A ještě jeden příklad jiného myšlení. Seděli chlapi v hospodě. Pili, veselili se. Jeden však byl nějak posmutnělý. Když se ho zeptali, co s ním je, odvětil: My tady pijeme, a v monastýru mají všenoční bdění.
Pokračování v dalším příspěvku
Administrátor
--- 28. 6. 2024
Rozmýšlení o Duchu Svatém
Svátek PADESÁTNICE
Apoštolé před Padesátnicí neměli Svatého Ducha. Slova Pána Ježíše o udělení moci svatým apoštolům odpouštět hříchy (resp. svazovat a rozvazovat) se vztahují k budoucnosti. Čili když Pán dechl na apoštoly a řekl jim: »Přijměte Ducha svatého,« (Jan 20,22) vztahuje se jeho výrok právě k Padesátnici. Když hovořil o tom, že apoštolové obdrží Ducha Svatého, měl na mysli Padesátnici: »Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit, co uslyší. A oznámí vám, co má přijít. On mě oslaví, neboť vám bude zvěstovat, co přijme ode mne.« (Jan 16,13-14) … »Já pak pravdu pravím vám, že jest vám užitečné, abych já odešel. Nebo neodejdu-liť, Utěšitel nepřijde k vám; a pakliť odejdu, pošlu ho k vám.« (Jan 16,7)
Veliký užitek z odchodu Pána Ježíše a ze seslání Svatého Ducha - Zástupce Božího Syna na zemi viděli proroci. Jeden z nich zřel jerusalemský Chrám, tj. předobraz Církve, jako vodou naplněný Boží chrám. Takto vypadal chrám Boží, tj. Církev, v prorockém vidění Ezechiele: »...budu uprostřed nich přebývat navěky. Synu člověčí, popiš domu Izraele tento chrám. ... přivedl mě ke vchodu do chrámu. A hle - zpod chrámového prahu směrem na východ proudila voda (chrám byl totiž obrácen k východu). Voda stékala zpod pravé strany chrámu na jih od oltáře. Poté mě odvedl severní branou ven a vedl mě okolo až k východní bráně vnějšího nádvoří. A hle - z její pravé strany se řinula voda. ... provedl mě vodou - sahala po kolena. Odměřil dalších tisíc a provedl mě vodou - sahala po pás. Odměřil dalších tisíc - a byla to řeka, kterou jsem nemohl přebrodit, protože byla tak hluboká, že se v ní muselo plavat a nešla přebrodit. ...Kamkoli ta řeka přiteče, všechno se tam v její vodě uzdraví a ožije.« (Ezechiel 43,9-10; 47,1-5 a 9)
Jerusalem a chrám stály na místě, na kterém byl nedostatek pitné vody; vody k umývání bylo dost, ale čistá voda se roznášela po městě z několika málo studní - konali to buď sluhové svým pánům nebo jako veřejnou službu to provozovali vodnáři, a lidé v městě jim pak za donesenou vodu platili (podobně jako my si kupujeme vodu balenou). Představa jerusalemského chrámu plného vody, ve které se dalo plavat, byla tak nereálná, že bylo jasné, že se jedná o nějakou duchovní realitu, zázrak či jinotaj.
Tak vykládají symbol vody i jiní proroci, např. Jeremiáš prohlašoval, že pramenem vody živé je Hospodin (17,13). A opět Ezechiel: »Pokropím vás čistou vodou a budete čistí. Ode vší vaší nečistoty a ode všech vašich hnusných model vás očistím. Dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Vezmu vám z těla srdce z kamene a dám vám srdce z masa. Vložím vám do nitra svého Ducha a způsobím, abyste se řídili mými pravidly, dodržovali mé zákony a jednali podle nich.« (36,25-27)
Právě tento jinotajný obraz používá Pán Ježíš:
»V poslední, velký den svátků (letnic či stánků) Ježíš vystoupil a zvolal: "Jestliže kdo žízní, ať přijde ke mně a pije! Kdo věří ve mne, `proud živé vody poplyne z jeho nitra´, jak praví Písmo." To řekl o Duchu, jejž měli přijmout ti, kteří v něj uvěřili. Dosud totiž Duch svatý nebyl dán, neboť Ježíš ještě nebyl oslaven.« (Jan 7,37-39)
* * *
Nejlepším dokladem skutečnosti, že apoštolové před Padesátnicí neměli ještě Ducha Svatého, je jejich chování, charaktery jejich neproměněných osobností. Vidíme zásadně jiný obraz při pohledu na apoštoly v dobách, kdy doprovázeli Pána Ježíše a byli jeho učedníky, a pak zcela odlišný obrázek apoštolů po sestoupení Ducha Svatého.
Před Padesátnicí to byli naprosto světští lidé, nikterak se svými názory a způsobem života neodlišovali od běžné židovské společnosti. I svými zájmy a chováním se nevymykali tomu, co bylo obvyklé. Apoštolové se zajímali, co z toho budou mít, když zanechali světského zaměstnání a začali chodit s Ježíšem, jindy se hádali o to, kdo z nich bude větší v mesiášském království, které si představovali stejně světsky a naivně jako ostatní běžní židé. Pán Ježíš je trpělivě vyučoval, ale oni prakticky nic z toho nechápali nebo si to vysvětlovali příliš přízemně. Ani po třech letech každodenní výuky není na nich znát žádný velký pokrok v duchovním ohledu. Přední z apoštolů, Petr zradil Krista, třikrát ho zapřel, protože ho vyděsila nějaká služebná děvečka. U jeho kříže stál z nich jen ap. Jan, ostatní se báli vystrčit nos, aby se nedostali kvůli jejich popravenému učiteli do potíží.
Po třech letech vysvětlování duchovní podstaty Božího Království si stále představovali Mesiáše jako pozemského krále, který se postaví do čela andělských vojsk, aby vyhnal Římany a svou nepřemožitelnou mocí ustanovil panování židů nad celým světem, přičemž apoštolové budou jeho nejbližší rada. Sice věřili v Boha, žili zbožně, milovali Krista, ale nebyla tam ještě ta proměna osobnosti, změna smýšlení, dar nadsvětské moudrosti.
To vše přišlo až při Padesátnici. Jako by z horní síně, kde sestoupil Svatý Duch, vyšli úplně jiní lidé. Pryč byl strach, pryč byl zájem o světské věci a o panování nad tímto světem. Ti, kteří se před padesáti dny děsili, že je někdo bude spojovat s Ukřižovaným a provede jim to samé, co provedli židé Jemu, najednou na zaplněných ulicích a náměstích před masami lidu bez strachu provolávali zvěst o Ježíši Kristu, o Mesiáši. Najednou byli vyzbrojeni mocí shůry a plni moudrosti hlásali pravdy o Bohu a o spáse člověka skrze Krista ukřižovaného a posléze zmrtvýchvstavšího. Hojností darů Ducha Svatého konali zázraky a všemi svými skutky ukazovali velikost Boží.
Po 50nici se už apoštolové nezabývali tím, kdo je z nich první, kdo bude sedět po pravici a po levici ve slávě Mesiáše. Duch Svatý se na nich projevil nejen tím, že konali zázraky, ale především tím, že změnil jejich myšlení. Z bázlivých a ustrašených učinil statečné; pozemsky uvažující změnil na lidi, kteří se zabývali už jen duchovními předměty, církevními věcmi a hlásáním evangelia.
* * *
Tak se zrodila naše Církev. Z apoštolů, na které Pán seslal Svatého Ducha, Boha, třetí Osobu Boží Trojice, aby zde přebývala mezi námi po všechna následující pokolení až do konce světa. Církev se tím stala příbytkem Božím, kam přicházejí lidé, aby se setkali s Bohem, okusili jeho dotyk, byli jím poučeni, dosáhli nadpřirozené moudrosti, získali jeho blahodať a spojili s Ním své duše i svá těla, celé své životy.
Děje se tu něco většího, než bylo stvoření světa. Složitost stvoření je zázrak, ale spása člověka je větší věcí, a vznik církve je ještě větší. Více, než něco tak neuvěřitelného, jako je vznik člověka s celou jeho dosud neprobádanou komplikovaností, je zrození vyššího živoucího jsoucna - Církve. Duch Svatý sestupuje a vzniká tajemné Tělo, v němž jsou lidé jeho buňkami a život mu dává dech Ducha Svatého; toto mystické Tělo, která má Krista jako svou hlavu, je příbytkem Ducha Svatého.
Nikdy před tím a nikde jinde se nestalo ani neděje přebývání Boha na zemi takovým způsobem, jakým se to děje v Církvi. Boží Duch, skrze něhož Bůh naplňuje vše, co existuje, dává všemu stvořenému jeho existenci a trvání, a je všudypřítomen od počátku dnů, se nyní usídlil v domě zbudovaném z živých kamenů, aby zde konal dílo, o němž nikdo doposavad nevěděl, ani je netušil, ani si je nedokázal představit. Duchovní dům, kde se mnozí stávají jedním, a v Duchu Svatém vytvářejí jedno tělo. Duch zde díky Kristu proměňuje lidi v Krista, očišťuje, posvěcuje a zbožšťuje. Sjednocuje každého z nás s Bohem. Něco takového, co nikomu dříve ani nepřišlo na mysl, se působením Ducha v Církvi stalo naší všednodenní skutečností.

Vše, co se v církvi děje posvátného, je dílem Svatého Ducha. On koná všechny svaté Tajiny, jeho mocí se uděluje lidem posvěcení a požehnání. On nás omývá při křtu a touto duchovní vodou očišťuje naši duši Pán při zpovědi. Skrze Svatého Ducha přebývá uprostřed nás Pán Ježíš Kristus a slouží svou velekněžskou službu. Kněz i veškeré duchovenstvo Pánu Ježíši jen přisluhují. Jsme nástroji Ducha.
Závdavek daru Ducha Svatého jsme všichni dostali při svaté Tajině myropomazání (hned po křtu). Byla nám udělena pečeť daru Ducha Svatého. Tím byla naše duše otevřena vstupu blahodati. Bylo do nás zaseto duchovní semínko. Záleží jen na tom, jak povedeme náš další život, zda to semínko vzroste a stane se z něj veliký strom, který spojí zemi s nebem, anebo zda jej ve víru světského života a divokým tancem vášní a hříchu zadupeme. Právem se o Tajině myropomazání říká, že je to osobní Padesátnice každého z nás.
Možná si dost dobře neuvědomujeme, že jsme-li v Církvi nejen tělem, ale i duchem, pak se to má projevovat podobně, jak tomu bylo u svatých apoštolů. I na nás v Církvi sestupuje blahodať Svatého Ducha. A to s jediným cílem očistit, osvítit a zbožštit nás. To znamená předně změnit myšlení. Blahodatí Svatého Ducha pomazané lidské uvažování se projevuje zájmem o duchovní život a o získání věčné spásy. Taková duchovní mysl se sama odvrací od předmětů světských, pomíjejících, vášnivých a hříšných. Mysli očištěné a osvícené Duchem Svatým se bojí démoni. Sami prchají a nejsou schopni ji snést. Nejsou tedy ani schopni zasévat do ní hříšné myšlenky. Není pro ně v nás připravena půda.
»Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž přijali jste Ducha synovství, v němž voláme: Abba, Otče! Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním, budeme spolu s ním účastni Boží slávy.« (Římanům 8,14-17)
* * *
Psát o tom je trochu zvláštní, protože duchovní člověk to všechno zná z vlastní zkušenosti. A do světského smýšlení taková zvěst stejně nepronikne, bude se od světské mysli (Písmo ji nazývá tělesnou) odrážet jako míček od betonové zdi. Každý, kdo bude chtít někomu sdělovat svou duchovní zkušenost, se přesvědčí, že těžko je mluvit o Duchu k lidem, kteří jej nemají. Jak by člověk mohl litovat, že nezískal či přišel o to, co nikdy neměl a co si neumí ani představit? Pro něj jsou slova o duchovním zápasu přinejlepším nezajímavá a nudná, v horších případech bláznovstvím či fantazií. Adam plakal, když ztratil ráj, svatí pláčou, když na chvilku ztratí blahodať.
Nicméně vždy se najdou i lidé hledající, otevření k slyšení slova. K takovým volal Pán Ježíš: "Proste a bude vám dáno!" to říkal o blahodati. Hledejte a naleznete, proste a bude vám dáno, tlučte a bude vám otevřeno! Otec dá Ducha Svatého těm, kteří ho prosí, a Duch nám dá vše potřebné.
* * *
Každý sám na sobě poznáme, zda máme Ducha. Bez Ducha není možno mít rád Církev, přijímat evangelium, věřit, poznávat a milovat Boha. Bez Ducha nemůžeme zachovávat mravnost. Duch nás vede k modlitbě, jedině v Duchu Svatém můžeme milovat modlitbu, protože ji zřetelně vnímáme jako rozhovor s Bohem. Duch nás učí zamilovat si čistotu.
Duch nás učí modlitbě, posiluje nás při očišťování srdce od vášní a v duchovním zápasu. Vše, co nás z Boží prozřetelnosti potká, Bůh proměňuje tak, aby nám sloužilo k užitku na cestě spásy. Schopnost to tak vnímat a nereptat nám dává blahodať Svatého Ducha.
»Právě tak nám také Duch pomáhá v naší slabosti. Když ani nevíme, za co a jak se správně modlit, sám Duch prosí s nevýslovným úpěním za nás. Ten, který zkoumá srdce, ovšem rozumí smyslu Ducha, že podle Boží vůle prosí za svaté. Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno napomáhá k dobrému - totiž těm, které povolal podle svého záměru.« (Římanům 8,26-28)
Dílo Ducha: očišťují a osvěcují se lidské duše, přijímáno je evangelium, vyháněn je ďábel, koná se veškeré dobré dílo, lidé se kají. Rozpoznávají, co je dobré a co je zlo, a mají-li odhodlání, dostávají sílu zvolit si dobro a zavrhnout zlo. Duch dává našim duším sílu a odhodlání, abychom neklesali na mysli a neztráceli naději. Duch učí trpělivosti, soucitu a milosrdenství. Vede nás k životu dle Ducha a ne podle těla. Rodí v nás nebeské myšlenky. A především nám dává bázeň Boží a lásku, která je připravená k sebeoběti.
Změna naší mysli, tj. způsobu našeho uvažování, je jeden z nejvýraznějších a nejdůležitějších projevů působení Svatého Ducha. Nepropadat skepsi a stále mít dobrou naději. To je ovoce Ducha, které bychom měli my všichni rodit. To by mělo být typickým znamením lidí z Církve.
Kdo myslí jen a pouze na světské věci - nemá Ducha. To je to tělesné smýšlení. Světské myšlenky jsou jako plazící se hadi; svým syčením přitahují pozornost a hrozí nám od nich uštknutí, resp. umrtvení duše. Takový člověk hledá jen výhody. Má na zřeteli hlavně sebe. Ve věřícím člověku vidí idiota. Bez Ducha nepatříme Kristu. Světské myšlení je smrt.
»Tělesné smýšlení vede ke smrti, ale smýšlení Ducha k životu a pokoji. Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno Božímu zákonu.« (Římanům 8,6-7)
* * *
Svatodušní svátky jsou tedy pro nás nejen vzpomínkou na zásadní událost, kterou je zrod Církve, a oslavou jejích „narozenin“ (1991. dle obvyklého kalendáře). Je to také každoroční opakování výzvy k změně smýšlení, abychom se svým způsobem uvažovaní stali skutečnými „občany nebes“ (jak to nazývá ap. Pavel). Pán Ježíš nám ukázal, jak smýšlí duchovní člověk. Jak je trpělivý, soucitný, milosrdný, mírný a plný lásky připravené přinést oběť. Při pohledu na život Kristův vidíme, v koho nás chce Duch Svatý proměnit. Jaký je cíl působení blahodati Ducha. Kéž tato práce, kterou nade mnou chce Utěšitel vykonat, nevyjde naprázdno kvůli mé úpornosti, tvrdošíjnosti, lhostejnosti, ledabylosti. Největším nepřítelem mé spásy není ďábel, ale já.
Ničeho se už nemusíme bát, kromě jediného: aby se mi nestalo, že ani po mnoha letech v Církvi nebude žádný rozdíl mezi mnou a nevěřícím světským člověkem; mezi tím, jak uvažuji já, a jak uvažují materialisté či pohané.
Pokračování v dalším příspěvku
Administrátor
--- 2. 6. 2024
Kurz psaní ikon
Podrobná výuka pravoslavné ikonografie
Srdečně zveme všechny zájemce na ikonopisný kurz, který se bude konat 10. - 14. září 2024 v prostředí pravoslavného monastýru Zesnutí přesvaté Bohorodice ve Vilémově na Olomoucku. Účastníci kurzu budou mít možnost vytvořit si podle ikonopisného vzoru ikonu Bohorodice Vladimirské.
Budou připraveny také instruktážní ukázky pokrývání ikonopisné desky kliho-křídovým podkladem (tzv. levkasem) a pozlacování ikony. Na programu jsou i dvě přednášky, které umožní přítomným seznámit se s historickým vývojem ikonopisného umění a shlédnout poutavé a inspirující ukázky ikonopisných výtvarných postupů.
Na vytvoření výukového manuálu se bude podílet ikonopiska sestra Iveta Kadlecová. Navštívit nás přislíbila ikonopiska sestra Sylva Novotná.
Součástí pobytu bude navíc účast na každodenním monastýrském dění – tedy modlitbě, přípravě postních i nepostních pokrmů a práce na monastýrské zahradě (s ohledem na individuální zájmy a možnosti účastníků).
Těšíme se na všechny, kdo touží poznat tajemství pravoslavného ikonopisu a strávit několik dní v monastýrském prostředí.
Zájemci nechť se hlásí na e-mail: ikonograf(a)seznam.cz. Viz též níže uvedenou webovou stránku.
Jana Baudišová,
organizátorka kurzu
(Budeme moc rádi, pokud nám pomůžete s šířením této pozvánky. Děkujeme.)
(V odůvodněných případech je možno požádat o slevu z celkové ceny kurzu ve výši 2500,- Kč; např. pro studenty či ze sociálních důvodů).
PDF ke stažení
Naše kurzy pravoslavné ikonografie jsou oznamovány na webových stránkách ikonopisky Jany Baudišové: ikony.pravoslavi.cz

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1440 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1416 do č. 1419)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.