1446

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1443

Administrátor --- 20. 8. 2025
Zjevilo se Boží Království

Svátek Proměnění Páně

Církev tímto svátkem oslavuje naprosto mimořádný fakt v historii pozemského života Krista, kdy apoštolé, které Pán Ježíš vyvedl na horu Tábor, náhle uviděli ohromující světlo, ve kterém byl Kristus, a nejenže byli zmateni, ale dokonce pocítili posvátnou hrůzu, až byli omráčeni - co se to tam stalo? Byl to pouze nějaký neobyčejný jev či úkaz, co apoštolé spatřili? Nikoliv. Uviděli náhle veliké světlo zářit z Pána, hleděli na dávného proroka Eliáše, uviděli Mojžíše.

Tato událost má obrovský význam pro všechny věřící v Ježíše Krista v kontextu okolností našeho budoucího věčného života. Neboť vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.



Církev slaví tento svátek z toho prostého důvodu, že nám tímto svátkem říká: Hle, k jaké slávě je předurčen každý člověk svým stvořením, svým určením, samotnou Boží myšlenkou na stvoření člověka. Hle, k jaké slávě! Jak je někde řečeno: "Všichni jste synové Boží, synové a dcery Boží." To znamená, že tento svátek nám především ukazuje, k jaké slávě, k jakému světlu, k jaké velikosti je člověk předurčen samotným svým bytím. My všichni na Táboře vidíme, k čemu jsme ve svém životě předurčeni.

Jak je možné, aby člověk dosáhl takové slávy? Na Táboře je úkaz té slávy pochopitelný, ale zde byl sám Pán Ježíš Kristus. Zde apoštolé uviděli tu záři nestvořené Boží blahodati, energie Ducha Svatého, nestvořeného Božího světla, které se náhle zjevilo učedníkům. Vždyť Pán nebyl jen člověk, ale i Bůh, a tato Jeho Božská sláva se náhle, zvláštním Božím řízením, zjevila těmto třem učedníkům.

Jak se tedy této slávy dosahuje? A vůbec, je dosažitelná, nebo ne? Vždyť církev nám nestaví před oči takovou událost jen tak pro nic za nic. Zatímco ateistická věda sugeruje lidem: "Poznejte, kdo jste. Ti, co se plazí po zemi, červi, vyvinutější opice," tak křesťanská duchovní věda zvěstuje člověku: "Poznej, že jsi Boží syn. Tvým určením je věčná sláva v Božím Království. K tomu jsi byl stvořen."

Zkušenost církve ukazuje, že tato sláva je skutečně dosažitelná. Historie církve na velkém množství faktů ze života svatých nám ukazuje nejen proměnění těch lidí, kteří celý svůj život zasvětili Bohu. Co to znamená? Čemu konkrétně se zasvětili? První křesťané milovali Sokrata, který ve svém filosofickém uvažování použil zásadu z nápisu na starověkém chrámu: "Poznej sám sebe."
"Gnóthi seauton" je filozofická zásada, která byla vytesána nad vstupem do Apollónova chrámu v Delfách. Je připisována sedmi řeckým mudrcům nebo filozofu Hérakleitovi. Sókratés tuto zásadu nejen použil, ale udělal z ní ústřední bod a východisko celého svého filozofického snažení. Jeho slavný výrok „Vím, že nic nevím“ je přímým důsledkem uplatnění zásady „Poznej sám sebe“. Sókratés tvrdil, že nejdůležitějším úkolem člověka je starat se o svou duši, aby byla co nejlepší. Ale jak se můžeš starat o něco, co neznáš? „Poznej sám sebe“ se tak stalo předpokladem pro etický život. Život bez neustálého sebedotazování, bez zkoumání vlastních myšlenek a činů, postrádá skutečnou lidskou hodnotu. Neustále zkoumat vlastní nitro, protože jedině skrze sebepoznání může člověk dosáhnout moudrosti, ctnosti a smysluplného života.
Pokud člověk zasvětí alespoň část svých sil a času, co má zde na zemi, poznávání sebe sama, zjistí dvě věci: 1.) jsem Boží stvoření, obraz dokonalého Boha, který mne povolal do existence; 2.) tento obraz jsem v sobě pošpinil, jsem nemocné Boží stvoření. Tedy svůj život bychom měli věnovat: uzdravení své duše od vášní a objevit v sobě možnost, schopnost a určení ke zbožštění, ke kterému je člověk povolán.

To, co se ukázalo apoštolům na hoře Tábor, bylo Boží království přicházející v plné své síle a moci. Přesně tak, jak to řekl Pán šest dnů před svým Proměněním: "Říkám vám, že někteří z těch, kdo tu stojí, rozhodně nezakusí smrt, dokud nespatří Syna člověka přicházet v jeho království." (Mat 19,28)

Zjevení Božího Království chtěl dát Pán Ježíš lidem, aby věděli, jaký je cíl jejich duchovního úsilí a zápasu. Především abychom chápali, jak nevýslovně dobrý a milující je náš Bůh, který nám chce dát Boží Království. Aby lidé věděli, kam nás Pán vede, co pro nás chce náš Stvořitel. A jaká blaženost a světlo panují v tomto Království, kde jsou plně nasyceny všechny tužby lidské duše, překypuje životem a uspokojena jsou všechna její přání. Mezi řádky evangelia prosvítá ta blaženost, kterou byli apoštolé naplněni. Petr pravil: "Pane, to je dobře, že jsme zde. Jestli chceš, udělejme tu tři stánky - jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi." (Mat 17,4) Nevěděl, co mluví. Cítil ve své duši něco tak krásného, že si přál už se nikdy z této hory nevracet dolů.

"Pane, je dobré, že jsme zde. (Dobře je nám zde.) A chce stavět stany pro Krista, Mojžíše a Eliáše. Euthymios Zigabenos, učený byzantský mnich z 12. století, říká, že ono obvyklé Petrovo impulzivní jednání se nyní projevuje v jakési posvátném bláznovství. Když vidí, že se proroci začínají vzdalovat (viz Luk), neví, co by se dalo udělat, aby tento stav radosti na hoře Tábor nikdy neskončil. A navrhuje Kristu, Mojžíšovi a Eliášovi, aby se na této hoře usadili.

Tato jeho slova - "je dobré, že jsme zde" - bychom možná měli pověsit u vchodu do každého chrámu, protože společenství s Bohem skutečně přináší radost a velkou útěchu do duše každého věřícího.
Jak často se vzdalujeme, sami prcháme od této blahodatné radosti, která k nám sestupuje s nebe do chrámu při bohoslužbách. Někteří lidé chtějí hlavně, aby se to moc neprotahovalo, aby už mohli jít domů. Bohu díky, stále je mezi našimi věřícími ještě dost lidí, kteří přicházejí na liturgie a nebojí se, že se to protáhne, a kterým se nechce z chrámu zpět do světa. To jsou ti, kteří vnímají blahodať a Boží doteky, a vědí tedy, kam zacílili svůj život.
Takže, o čem svědčí církev? Tímto svátkem volá: "Hle, člověče, k čemu jsi povolán a co ti dává Kristova spása!"

* * *

Ještě jednou se vraťme šest dní nazpět, kdy Pán také pravil: "Chce-li někdo jít za mnou, ať se zřekne sám sebe (zapře sám sebe), vezme svůj kříž a následuje mě. Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej nalezne." Zjevením proměny na hoře Tábor, což je zjevení slávy, kterou budou obdařeni všichni v Božím královstvím, odpovídá Pán lidem na logickou otázku: "Proč by se měl člověk snažit následovat Pána, proč by se měl zříkat sám sebe, proč by měl vzít na sebe břemeno kříže, a nakonec to nejhorší - proč by měl dát dokonce i svůj život za víru v Krista, proč by měl jít možná až na mučednickou smrt? Proč všechny ty těžké a bolestivé věci podstupovat?" Odpovědí je hora Tábor: pro světlo a blaženost Božího Království.

Zázrakem Proměnění nám náš Bůh ukázal cíl pro každého z nás, který usilujeme dosáhnout a vše pro něj snášíme. Vždyť i lučištník, když střílí z luku, musí znát směr, kterým se obrátí, a vidět cíl pro svůj šíp. Tento směr dává Pán, když vyzval učedníky k nutnosti nést kříž, a jako cíl, k němuž směr míří, jim zjevil slávu na hoře Tábor, která čeká každého věřícího v Ježíše Krista.

* * *

Nikon Vorobjov právě na toto téma, co se děje s člověkem při správném duchovním životě, píše: "Duchovní člověk je ten, kdo v sobě získal Ducha Svatého, stal se chrámem Ducha Svatého." Ale jak získat Ducha Svatého? Co se při tom děje? A on píše: "Řeknu vám o znacích duchovního člověka, jak ho popisují svatí otcové." Co je v něm nového? Všechno - mysl, srdce, vůle, celý stav, dokonce i tělo.

Mysl nového, tedy duchovního člověka, je schopna pojmout vzdálené události, minulé i mnohé z budoucnosti, chápat podstatu věcí, nejen jevy, vidět duše lidí, andělů a démonů, chápat mnohé z duchovního, onoho světa. Jak psal apoštol Pavel: "My máme mysl Kristovu."

Srdce nového člověka je schopno cítit takové stavy, o kterých krátce řekl prorok: "Oko nevidělo, ucho neslyšelo a na srdce člověka tělesného, duševního, starého, nevstoupilo to, co Bůh připravil těm, kdo Ho milují."

Samotné tělo duchovního člověka se mění, stává se částečně podobným tělu prvotního Adama podle stavů, které se v něm otevírají - chůze po vodě, schopnost zůstat bez jídla, okamžitý přechod přes velké vzdálenosti a tak dále. Nynější dočasná utrpení nejsou ničím ve srovnání s tou slávou, která se v nás zjeví.

A ctihodný Serafim v souladu s dávnými otci říkal: "Kdyby člověk věděl o těch stavech blaženosti, které se dějí už zde, a tím spíše v budoucím životě, souhlasil by s tím, že by žil tisíce let v jámě plné červů, kteří by neustále hryzali jeho tělo."

* * *

Nyní k výkladu některých veršů evangelijní perikopy k svátku Proměnění.

17. kapitola, první verš. Evangelista Matouš píše: "Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je o samotě na vysokou horu." Vzniká přirozená otázka, proč Kristus činí svědky svého zázračného proměnění ne všechny apoštoly, ale pouze tři. Abychom odpověděli na tuto otázku, musíme si vzpomenout na Kristova slova z Kázání na hoře. Je to 5. kapitola, 17. a 18. verš. "Nemyslete si, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky. Nepřišel jsem je zrušit, ale naplnit. Říkám pravdu, dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediná čárka nebo tečka ze Zákona, dokud se všechno nestane." To znamená, že Kristus každé své jednání poměřoval Božím Zákonem a učil tak i nás vnímat Boží zákon jako Pánův návod k jednání.

Takže proč bere jen tři apoštoly? Protože v Božím zákoně, v knize Deuteronomium, 17. kapitole, 6. verši, se říká, že jakákoli událost se potvrzuje na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. Proto bere právě tři, tedy nezbytný počet, dokonce více než nezbytný. Stačili by i dva, on bere tři, aby se přesně držel litery Božího Zákona. A tito tři pak budou svědčit o zázraku Kristova Proměnění ostatním apoštolům a skrze ně bude o tomto zázraku zvěstováno v celé oikúmené, tedy po celém obydleném světě. Bere tři nejpřipravenější, kteří alespoň na chvilku vydrží sílu Boží blahodati.

"A byl před nimi proměněn." Ježíš Kristus je bohočlověk, takže kdo byl proměněn? Bůh nebo člověk? Bůh je absolutně neměnný. Bůh se nemůže změnit ani k lepšímu, a už vůbec ne k horšímu, protože Bůh je absolutně nepohnutelný. A v Novém zákoně je o Kristu přímo řečeno, že v Něm není ani stín proměny. Co je tedy proměnění? Je to, když jedná s odhalenou tváří. Je stále tentýž. A proměnit se může to, co za vnější formou jakoby skrývá vnitřní obsah. Božství je nehybné, Božství je neměnné. V Kristu není ani stín proměny, co se týče Jeho Božství, proto v Proměnění zjevuje slávu svého pravého lidství a jakoby poodhaluje závoj tajemství, aby zjevil slávu svého vlastního Božství.

Jeho Božství zářilo stále, vždy. Při svém Proměnění otevřel učedníkům jejich duchovní zření, oči srdce, takže viděli to, co je tělesným očím nedostupné. Avšak je tu ještě jedno tajemství. V případě Krista na hoře Tábor viděli učedníci zářit jeho Božství i jeho lidství. Božství proměňuje i tělo, čili lidství. Kristus tedy zářil i tělesně. Zatímco proroky Mojžíše a Eliáše viděli apoštolé pouze odkrytým duchovním zřením, tak Krista viděli zářit duchovním zrakem jako Boha a jakoby tělesným zrakem jako člověka (aniž bychom však mohli řici, že toto světlo bylo materiální povahy). A nemohli tuto záři snést, proto padli na zem a nepozdvihli své oči. Dle církevní tradice, která je zachycena na ikonách svátku Narození Kristova, Pán Ježíš bezprostředně po svém narození zářil a z jeho těla vycházelo takové světlo, že ani přesvatá Bohorodice na něj nemohla hledět - proto je na některých ikonách zobrazena, jak odpočívá otočena zády k novorozenému Ježíši. Ani apoštolé nevydrželi tu záři, její duchovní sílu, padli tváří k zemi a tvrdě usnuli (podle Lukáše).

Božství proměňuje i tělo člověka, které září viditelně - viz pleť na obličeji Mojžíše, když se vracel ze Sinaje, zářila, takže lidé nemohli na něj pohledět a on si musel rouškou zakrývat tvář. Toto světo, které je sice viditelné, ale původ má také duchovní. Není to světlo podobné světlu vyzařující z jakéhokoliv materiálního zdroje.

Mimochodem, v Písmu se říká, že i věřící budou zářit jako slunce. Na Táboře "jeho šaty zbělely jako světlo." Bílé šaty, jak je psáno ve Zjevení sv. Jana a jak učí svatí otcové, jsou Boží svatí, protože Pán se jakoby obléká do svatosti svých služebníků a oni jsou jako Jeho oděv. Vždyť Kristus je hlava Církve a Církev je Tělo Kristovo.

Když umíral ctihodný Sisoj, o němž se píše v Pateriku, shromáždění starci si najednou začali zakrývat oči před tou nesmírnou září jeho tváře, která se, jak je psáno, rozzářila jako slunce, takže nebylo možné se na jeho tvář ani podívat, tak jako slunce se rozzářila jeho tvář, to znamená, že se rozzářilo samotné jeho tělo.

O tomtéž čteme v rozhovoru starce Serafima s Motovilovem, kde Motovilov popisuje, jak se rozzářil celý oděv Serafima Sarovského, samotná jeho tvář se stala jako zářící slunce, takže byl prostě ohromen a užaslý. (Můžete si o tom přečíst.)

To samé jsme slyšeli o sv. Lavrentiji Černigovském. V tomto táborském světle pobýval čas od času starec Paisij Svatohorec, a našli bychom i řadu dalších příkladů. Světlo zářilo skulinami ve dveřích kelií mnohých svatých mnichů, jak se dochovala svědectví.
Apoštol Pavel (list Filipským, 3. kapitola, 20. a 21. verš) píše: "Náš domov je však v nebesích, odkud také očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista," tedy při Jeho druhém příchodu. A proč Ho očekáváme? Poslouchejte pozorně 21. verš, který, tedy Kristus, "ponížené tělo naše promění tak, aby se podobalo Jeho slavnému tělu, mocí," tedy mocí Ducha Svatého, "kterou On, Kristus, působí a podmaňuje si vše." Ukázal učedníkům cíl, pro který je možné snášet pronásledování i mučednickou smrt. Proměnění čeká každého věřícího. A z Bible víme, že spasení lidé skutečně zazáří jako slunce, jejich tváře budou vyzařovat světlo.

A další text, který je pro nás velmi zajímavý, je první list Janův, 3. kapitola, 2. verš. Zde Jan Teolog, svědek Proměnění Páně, mimochodem, píše: "Milovaní, nyní jsme Boží děti, ale ještě se neukázalo, čím budeme. Víme jen, že až se to ukáže, budeme Mu podobní, protože Ho uvidíme takového, jaký je." A proč toto upřesnění? "Protože Ho uvidíme takového, jaký je." Z Kázání na hoře víme: "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha."

A velmi důležitý text pro nás je první list Korintským (15. kapitola verše 45 až 49). Zde apoštol Pavel píše: "Tak je také psáno: ‚První člověk Adam se stal duší živou,'" tedy osídlenou na zemi. "‚Poslední Adam,'" to je Kristus, "‚je duch oživující. Ale ne duchovní je první, nýbrž duševní, potom duchovní. První člověk je z země, hliněný,'" tedy stvořený Bohem z prachu země. "První člověk je z země, druhý člověk, tedy druhý Adam, je Pán z nebe, náš Pán Ježíš Kristus. Jaký je ten hliněný, stvořený z prachu, takoví jsou i ti, co žijí na hlíně; a jaký je ten nebeský, takoví jsou i nebeští. A jako jsme nesli obraz toho prachového, poneseme i obraz toho nebeského." Svátek Proměnění ukázal světlý cíl pro každého věřícího v Ježíše Krista, našeho Pána.
* * *

"A hle, zjevili se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají." Mojžíš se zjevuje jako zákonodárce a Eliáš jako představitel prorockého stavu, všech proroků.

O čem tedy Mojžíš a Eliáš s Kristem na hoře Tábor rozmlouvají? Mojžíš je zákonodárce. O Kristu víme z Nového zákona, že zemře podle Zákona. Co to znamená zemřít podle Zákona? V Božím zákoně je řečeno: "Prokletý, kdo visí na dřevě," a Kristus bude viset na dřevě, aby na sebe vzal prokletí našich hříchů. V Božím zákoně je řečeno, že bez prolití krve není odpuštění hříchů, a Pán bude krvácet. Zákon stanoví za hřích smrt, a on zemře na kříži. Prorok Eliáš jako představitel celého prorockého stavu jakoby svědčil o tom, že všichni proroci mluvili o Kristu, že v životě Krista se naplňuje svědectví všech proroků, neboť oni mluvili o Kristu, protože Starý zákon je vychovatelem ke Kristu. Na druhou stranu, prorok Eliáš je prorok, který byl v živém těle vzat do nebe, zatímco Kristus měl vystoupit na nebe po svém vzkříšení z mrtvých. A o proroku Mojžíšovi víme, že jeho tělo po smrti nenašli. A Kristovo tělo nenajdou v hrobě, hrob bude prázdný. Proto tyto dvě postavy, Mojžíš a Eliáš, nejsou náhodné.

Mojžíš rozmlouvá s Pánem o jeho smrti a vzkříšení, Eliáš s ním hovoří o nebeském, o jeho Nanebevstoupení. Podle Lukáše s ním hovořili o jeho cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.

A je tu další otázka, kterou musíme prozkoumat a týká svědků zázraku Proměnění. Už jsme si vysvětlili, proč Mojžíš, proč Eliáš, proč právě tři apoštolé. Ale celkově na to upozorňuje blahoslavený Jeroným a říká, že to byli svědkové - jeden svědek z nebe, prorok Eliáš, který byl zaživa vzat do nebe ohnivým vozem; druhý svědek z podsvětí, z pekla, to je Mojžíš. Všichni starozákonní spravedliví se nacházeli v podsvětí až do chvíle, kdy tam Kristus za nimi sestoupil po své smrti na kříži a vyvedl je odtud. Ale to se stane až po jeho smrti, v předvečer jeho Vzkříšení. A dále jsou tam tři svědkové ze země. Takto se nebe, podsvětí i svět živých lidí stali svědky Proměnění. Kristus kolem sebe shromáždil představitele všech tří světů: podsvětního, pozemského a nebeského. A jakoby na tuto trojici odpovídá Boží Trojice, která se celá zjevuje: Otec skrze hlas, Syn zářící na hoře a Duch Svatý skrze oblak. To znamená, že tato událost má obrovský, kolosální význam pro všechny, dokonce i pro takové obyvatele nebe, jako je Eliáš, a dokonce i pro ty, kteří se nacházejí v podsvětí. Proč? Jak jsem již řekl, vše, co Kristus dělal, dělal pro nás, pro člověka a pro naši spásu.

Když ještě mluvil, "hle, světlý oblak je zastínil," a "světlý oblak" podle výkladu otců symbolizuje působení Ducha Svatého. "A hle, hlas z oblaku promluvil" - to je hlas Boha Otce - "Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení." "Jeho poslouchejte." Je to druhé ze tří hlavních zjevení Nejsvětější Trojice v Novém zákoně (tedy po událostech Křtu Páně v Jordánu a před Padesátnicí - Seslání Ducha Svatého na apoštoly).

Tak, jako se Trojice zjevila na Táboře, tak bude zjevná stále všem v Božím Království.

* * *

V bohoslužebných hymnech tohoto svátku stále probleskuje srovnání události na hoře Sinaj, kde se Mojžíš setkal s Bohem a obdržel od něj Zákon, a události na hoře Tábor, kde se Pán Ježíš proměnil. Na obou horách při obou událostech se jednalo o cestu člověka k Bohu, v tom či jiném významu o spojení člověka s Bohem. Na hoře Sinaj se jedná o spojení člověka s Bohem skrze Zákon, a Boží lid je povolán k tomu, aby sloužil Bohu a stal se Jeho lidem, národem Božím tím, že bude plnit ustanovení Zákona, a Bůh jej za to bude jako svůj lid chránit, žehnat mu a obdaří jej všelikým pozemským blahem. Událost na hoře Tábor už není přípravou na společenství s Bohem, ale zjevením tohoto společenství - čili zjevením Boží blahodati, která spojuje s Bohem - člověka s Božstvím, stvořeného s Nestvořeným. Blahodať dává člověku účast na Boží přirozenosti, jak píše sv. Řehoř Palama. Je to zjevení nikoliv cesty, ale cíle.

V hymnech svátku se hovoří o Sinaji jako o hoře temné a dýmavé. Kdežto o Táboru jako o světle, které má být naším domovem. Na Sinaji se dává zákon a s tím je tu i hrozba trestu za neplnění Zákona. Na Táboru se ukazuje spása lidí ve světle Božím a jeho milostí. Sinaj to je zákon, Tábor to je blahodať.

* * *

A kudy vede naše cesta dosažení účasti na Proměnění Pána, na Království Božím?

Co říkají svatí otcové? Chcete-li to tak říci, celý smysl pozemského lidského života nespočívá v ničem jiném, než v poznání sebe sama. Co znamená poznání sebe sama? Tedy poznání toho bídného, padlého stavu, ve kterém se nyní nacházíme, jak rozumem, tak srdcem, tedy samotným cítěním, i vůlí a tělem. To je ten nejdůležitější smysl života. Proč nejdůležitější? Z velmi prostého důvodu. Ten, kdo zde nepoznal sám sebe, neví, jak na tom ve skutečnosti je, jak strašný je jeho vnitřní duchovní stav, takový nepotřebuje Krista, nepotřebuje Spasitele. Spásu - záchranu potřebuje ten, kdo hyne, kdo si sám už nemůže pomoci. Jenže ten, kdo si připadá jako "celkem dobrý člověk", kdo doufá v sebe, kdo si připadá zdravý, spravedlivý a vlastně skoro svatý, kdo nevidí důvod, proč by jej Bůh neměl s radostí a poctami přijmout, takový si říká: "Já jsem i tak dobrý, není potřeba mě zachraňovat, mě je možné jen odměňovat." Zachraňuje Kristus někoho proti jeho vůli? Spasí i toho, kdo pevně trvá na tom, že nepotřebuje Spasitele?

Čím se vyznačují všichni svatí, které církev zvláště oslavuje, z nichž mnohé nazývá velkými svatými? Všichni chápali, že nutně potřebují Spasitele. Že bez Něj jsou ztraceni. To je ten úžasný akt poznání sebe sama. Ctihodný Makarios Veliký v té modlitbě, kterou ráno čtou křesťané, říká: "Bože, očisti mě hříšného, neboť jsem nikdy nic dobrého neučinil před tebou." Pimen Veliký říkal: "Věřte, bratři, kam bude uvržen Satan, tam budu uvržen i já." Sisoj Veliký, o němž jsme už psali, prosil Boha, aby mu dal ještě čas na pokání. Vidíte, ukazuje se, že dosažení této bohopodobné slávy, dokonce jak se vyjadřují otcové, Božskosti, Božské slávy, je možné jen tehdy, když člověk skutečně pozná sám sebe, tedy uvidí, v čem se nachází, jak hluboko padl. Pak v člověku přirozeně vzniká obrácení se ke Kristu, Spasiteli: "Pane, smiluj se nade mnou."

A Pán, jsa láskou, skutečně očišťuje každého člověka. Očišťuje ne proto, že člověk udělal to a to a to dobré, nikoliv, leč právě díky pokoře člověka, poznání sebe sama a obrácení se k Bohu. Bůh je Lékař, který stojí vedle nás a čeká jen na to, až se člověk, který zhřešil a stále hřeší a zraňuje tím svou duši až na pokraj smrti, obrátí k němu s úpěnlivým zvoláním: "Pane, smiluj se nade mnou."





Editovat příspěvek č. 1442

Administrátor --- 6. 8. 2025
Dvojnásobný smutek

Zemřel otec Kliment ze Střílek

V sobotu 2. srpna 2025 odevzdal svou duši Stvořiteli otec Kliment, velký obdivovatel díla svatých Cyrila a Metoděje. Znali jsme ho jako horlitele pro „dědictví otců“. Je smutné, když odejde člověk a zvláště je smutné, je-li relativně mladý. A ještě smutnější, když je to dobrý člověk. Jenže Bůh sám rozhoduje, kdy člověk opouští tento svět, a tak je potřeba se před tím s pokorou sklonit. Dneska ty, zítra já.

Snad mi nikdo nebude mít za zlé, že nemohu přejít tuto smutnou událost mlčením a nepřipsat k ní pár osobních řádků. Nemám-li hrát divadlo, že se nic vážného a kontroverzního mezi námi nestalo, musím se alespoň dotknout i ožehavých věcí. Je to můj způsob rozloučení a současně pokus o pochopení a jakýsi rozhovor, byť přes hranici lidské smrtelnosti, když jsme se k tomu kvůli nečekaně krátkému času zde nedostali.

Otec Kliment býval knězem naší eparchie, je tedy naším bývalým spolubratrem v oltářní službě. V dobách pokušení, které zacloumalo s naší místní církví po r. 2013, bohužel (snad pod vlivem nesprávných informací, či marných slibů, nebo klamavé propagandy a pomluv, nebo ctižádostivých lidí) opustil řádné eparchiální vedení.

Je mi stále líto, že ani po stabilizaci kanonických poměrů v celé místní církvi otec nevyužil nabídky vladyky Simeona, který si nic tolik nepřál, než shromáždit všechny své ovečky. Byla to příležitost k návratu pod kanonickou správu církve, od níž se otec ve víru turbulentních procesů v místní církvi bohužel oddělil. Po obnovení kanonického stavu a po všeobecném uznání všech eparchiálních biskupů a metropolity vyzvali moravští biskupové (spolu s metropolitou Rostislavem) všechny kněze, kteří se v oné době chaosu ocitli mimo řádnou eparchiální strukturu, k obnovení jednoty s církví. Nabídli jim návrat, aniž by se po nich žádaly jakékoliv pokořující procedury. Nikdo z nich toho nevyužil a zůstali sloužit v rozkolu. Snad to nepochopili či jim to nestačilo, nebo s nimi někdo manipuloval či se cítili jako „poslední spravedliví“. To se nám všem občas stává. Nevím, nejsem jejich soudcem.

Doufal jsem ve skrytu, že alespoň někteří z nich si to v průběhu let rozmyslí, zváží, co to znamená být v rozkolu, a najdou cestu zpět. Nestalo se tak, a to je příčina toho druhého smutku a bolesti nad skonem otce Klimenta. Je to ve mně jako otevřená rána - to, že nechápu, proč můj spolubratr setrval v oddělení od kanonické autokefální církve, od pravých svatých Tajin a navíc ve stavu rozkolu, což je záležitost nejen formálně kanonická, nýbrž i mysticko-duchovní. Chystal jsem se soukromě otce Klimenta navštívit, abychom to mohli s časovým odstupem společně probrat. To se už neuskuteční, protože čas nám oběma vypršel.

Snad každého pravoslavného křesťana musí každá taková událost, jako je rozkol, naplnit hořkým zármutkem. Proč se takové věci dějí? A proč v tom setrvávat? Co zde máme drahocennějšího, než církev Kristovu, která se zviditelňuje v každé místní kanonické církvi ve světě? Kdo to může posoudit? Cožpak známe všechny okolnosti, pohnutky a stavy duše druhého člověka?

Lidská duše je však proměnlivá a to, co se stalo jemu, může se při troše neopatrnosti stát každému. Jestli i tak hodnému, pro víru horlivému a ke všem laskavému člověku se někde na jeho životní dráze může přihodit, že sjede na nesprávnou kolej, jak to vidíme my ze zorného úhlu pohledu církve, oč spíše to může stát nám, kteří třeba nejsme ani tak dobří lidé ani tak horliví pro víru.

Myslíme si stále, že času je dost, ale najednou zjistíme, že na usmíření už je pozdě. Pochopitelně se do všeho, co se tenkrát před deseti lety v církvi stalo, pletly i lidské vášně a nedokonalost v lásce. Bůh nám všem odpusť!

To je moje bolest, ze které se chci vypsat nebo vyzpovídat, ale kterou si asi ponesu do konce svých dní. Možná přinese toto psaní nějaký užitek i někomu dalšímu. Útěchou nám všem, které to bolí, může být zádušní modlitba. Nemůžeme sice za toho, kdo zemřel v úmyslném rozkolu, sloužit liturgie a konat panychidy (taková je praxe církve, která respektuje - stejně jako Bůh - lidskou svobodu, a ctí i naši svobodu opustit církevní společenství). Můžeme se však za každého modlit doma a stavět v chrámu svíce. A vysílat své prosby o odpuštění a nabídky na smíření tam - za ním do záhrobních světů.

Kéž se Bůh smiluje nad duší otce Klimenta!




Editovat příspěvek č. 1441

Administrátor --- 28. 7. 2025
Kyrie eleison

Modlitba za svět

Bože, zastaň se křesťanů po celém světě pronásledovaných. Jestli je na světě ještě trochu pokání, shlédni na svůj lid - ze všech stran napadaný a od všech mocností současného světa hubený.

Dějiny se stáčejí do kruhu. Možná se blížíme zpět do poměrů, jak byly za dob svatých apoštolů.



Editovat příspěvek č. 1440

Administrátor --- 17. 7. 2025
Apoštolové Petr a Pavel

Dnes vzpomínáme na události spojené se smrtí dvou nejvyšších apoštolů, Petra a Pavla.

Ve svatém Písmu, v Evangeliu podle Lukáše, 21. kapitola, 12. verš, je řečeno: "Vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat, vydávat vás synagogám i do vězení a povedou vás před krále a vládce pro mé jméno." V žalmu 43./44., verš 23, nacházíme tato slova: "Pro tebe jsme usmrcováni každý den, jsme považováni za ovce určené na porážku."

Apoštolé samozřejmě od začátku své misie chápali, že budou vystaveni nejkrutějším pronásledováním, neboť když trpěl sám Kristus, jejich božský učitel, pak se ani oni těmto utrpením nevyhnou. Hovoříme-li o dvou nejvyšších apoštolech, o Petrovi a Pavlovi, vidíme, že apoštol Petr je křesťanem první generace a apoštol Pavel je křesťanem druhé generace.

Apoštol Petr byl očitým svědkem Slova. Očitými svědky Slova se nazývali lidé, kteří viděli Krista Ježíše na vlastní oči, slyšeli ho na vlastní uši a dotýkali se ho vlastníma rukama. Petr byl jedním z apoštolů Ježíše Krista a vidíme jistou výhodu jeho postavení. V evangeliích vyniká ve vztahu k ostatním apoštolům. A když se Kristus ptá mnohých, za všechny odpovídá Petr. Tak tomu bylo například v Cesareji Filipově, to je 16. kapitola evangelia podle Matouše. A vidíme prvenství apoštola Petra i v den svatých Letnic, kdy byli apoštolé naplněni Duchem Svatým, Petr jménem celé církve zvěstuje Krista obyvatelům Jeruzaléma.

Apoštol Pavel, na rozdíl od apoštola Petra, byl nějakou dobu pronásledovatelem křesťanů. Když začíná apoštolské kázání v Jeruzalémě po dni svatých Letnic, v té době byl Pavel, tehdy se jmenoval Saul, hebrejsky Šaul. Apoštol Pavel byl z kmene Benjamínova a v kmeni Benjamínově bylo nejpopulárnější jméno Saul, tedy Šaul (počeštěno Šavel), na počest prvního židovského krále, krále Saula, který byl právě z tohoto kmene. Když vzniká Kristova Církev v den Padesátnice, Pavel, tehdy Saul, byl ještě velmi mladý. Vidíme ho při ukamenování archidiákona Štěpána. Schvaloval toto kamenování, ale pro jeho nízký věk mu nebylo dovoleno přímo se této popravy účastnit. Hlídal oděvy těch, kteří házeli kameny na archidiákona Štěpána. Později však dochází k zázračnému obrácení Saula ke Kristu, a to, když jede cestou z Jeruzaléma do Damašku, aby tam pronásledoval křesťany, a měl dopisy od velekněží, které potvrzovaly jeho pravomoci jako židovského inkvizitora. Jenže Kristus se s ním zázračně střetl na cestě, a on se poté stává apoštolem Ježíše Krista. V souvislosti s tím používá jiné jméno - Pavel. V knize Skutků svatých apoštolů je to vše podrobně popsáno.

Vztahy mezi apoštolem Petrem a apoštolem Pavlem byly dosti komplikované. Stačí se podívat na druhý list Petrův, třetí kapitolu, 15.—16. verš, kde se nelichotivě vyjadřuje o apoštolu Pavlovi, a na list Galatským, druhou kapitolu, kde se zase Pavel dost nepříznivě vyjadřuje o apoštolu Petrovi. Ale vnitřně apoštol Pavel tuto situací akceptuje. Rozlišoval zvláštnost Petrovy služby a specifika své vlastní služby. Pavel trval na tom, že jako Petrovi bylo svěřeno apoštolství mezi obřezanými, tedy Židy, tak potom jemu, Pavlovi, bylo svěřeno apoštolství mezi neobřezanými, tedy pohany. Tímto uvažováním Pavel zdůrazňoval, že si oba ve skutečnosti neodporují, ale doplňují se. A ačkoli v jejich vztazích byly potíže, tentýž apoštol Petr, v druhém listu Petrově, třetí kapitole, 15. verši, když začíná kárat některé věřící, kteří se odvolávali na těžko srozumitelné pasáže v Pavlových listech, nazývá samotného Pavla "milovaným bratrem v Pánu".

* * *

Intermezzo

Pro nás je důležité, že nad všemi nedorozuměními, rozpory či "komunikačním šumem", prostě různohlasím v prvotní církvi zvítězila láska. Zvláště dnes, kdy jsou nám příčiny jejich sporů tak vzdálené (a vlastně skoro nesrozumitelné či by někdo mohl snad říci až malicherné, se jeví vítězství lásky svatých apoštolů tak důležité. Všechny dobové příčiny ke sporům v církvi (a to platí jako pro dobu prvotního křesťanství tak pro dobu naší) začnou být s časovým odstupem zbytečné, nepodstatné a nedůležité, zbytečné, egoistické někdy i hnidopišské či se ukazují jako mylné a osobní. Následky neurovnaných sporů, když zvítězí nad jednotou a láskou, jsou však dlouhodobé a někdy zkázonosné. Nic církvi tolik neubližuje.

Taková už je naše pokažená lidská přirozenost, že cítím potřebu prosadit svůj názor. Na svárech Petra a Pavla se nám však ukazuje vzor, jak lze všechny tyto osobní spory a nevraživosti překonat a jak se mají překonávat. Láskou. Tam, kde vítězí láska, tam je církev. Pán to definoval slovy: "Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." (Jan 13,35) Kde přetrvávají spory, nebo se dokonce stále více utvrzují nebo dogmatizují, není církev (je tam jen vnější zdání církve - jakási prázdná skořápka obřadů a tradic).
I člověk bez jakéhokoliv teologického vzdělání ze slov evangelia snadno usoudí, že hlásá-li nějaká církev násilí a válku, nebo je schvaluje či dokonce žehná (vyjma případů bezprostřední obrany), není to žádná církev Kristova. A schvalují-li nějací křesťané válku (vyjma případů, kdy čelí vojenskému přepadení), nejsou to žádní křesťané ani Kristovi učedníci. I kdyby hlásali věrnost všem dogmatům či tradicím, bez lásky, soucitu a pokání je to k ničemu. Nejdřív musíš žít jako křesťan a uskutečňovat křesťanskou morálku, a pak teprve můžeš mluvit o dogmatech či kánonech. Dnes jsme svědky, že se tyto pilíře křesťanské víry otřásají - nikoliv jen ve světské sféře, ale v samotné církvi. A tato duchovní katastrofa pokračuje ještě dál. Mravní pády, bloudění ve víře, absence pokání, pád do nacismu, egoismus a pýcha - to vše někteří nejen ospravedlňují, ale vyvyšují a oslavují, či to rovnou staví na úroveň dogmat víry či kánonů církve, které prý tito odpadlíci brání.
Dogmatická nepohnutelnost církevní tradice je omezena jen na základní věroučné teze. Dokonce i kanonické spory se mají řešit láskou. To je vzor svatých apoštolů, který nám církevní tradice tlumočí zvláštním ikonografickým zobrazení těchto dvou největších apoštolů. Na společných ikonách jsou často zpodobeni v objetí a s křesťanským políbením lásky.
***

Jako v lásce, tak i ve smrti se ocitli spolu. Misie apoštola Petra v Římě se odehrávala za Tiberou. V Římě za Tiberou byla židovská osada a právě tam apoštol Petr vykonával své apoštolství, svou misijní službu, a mnozí z židů se obrátili ke Kristu. Na začátku pronásledování za císaře Nerona, existovala křesťanská církev již 30 let. Byly to především plody práce apoštola Petra, který zde měl neoficiální titul Otce křesťanů, což bychom dnes mohli interpretovat jako titul římského papeže. Leč Petr nezaložil jen římskou církev, založil také antiochijskou církev. V antiochijské církvi měl titul "antiochijský papa", to znamená, že byl skutečným duchovním otcem, který svým zvěstováním rodil lidi ke spáse.

Apoštol Pavel se ocitá v Římě kvůli soudním záležitostem, když proti němu Židé vznesli obvinění, on - jakožto římský občan - požadoval soud císaře, a byl proto poslán do Říma. Svou návštěvu Říma předchází listem Římanům. Je to úžasný text, kde apoštol Pavel svědčí o Boží milosti, o působení Ducha Svatého. Téma Ducha Svatého je dominantním tématem v listech apoštola Pavla. Celkem známe 14 takových listů, což umožnilo svatému Janu Zlatoústému nazývat apoštola Pavla "harfou Ducha Svatého".

Petrovským půstem, vzpomínáme na první pronásledování, které bylo proti Boží církvi rozpoutáno za císaře Nerona. A v evangeliu podle Matouše, 5. kapitola, 12. verš, nacházíme takovou výzvu Krista Spasitele: "Radujte se a veselte se, neboť vaše odměna v nebesích je veliká; tak pronásledovali i proroky, kteří byli před vámi." Zde vidíme, že Kristus povzbuzuje trpící křesťany, kteří jsou pronásledováni jinak smýšlejícími nebo státní mašinérií. V Evangeliu podle Lukáše, 12. kapitola, 4. verš, Kristus říká: "Říkám vám, přátelé moji, nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom vám nic víc udělat nemohou." Tímto způsobem Kristus trvá na tom, že utrpení, kterým můžeme být vystaveni na zemi, mají dočasný charakter. A známá Kristova slova, "kdo vytrvá do konce, bude spasen", jsou také poučením pro křesťanské mučedníky.

* * *
Intermezzo

Petrský či petro-pavlovský půst, jinak se mu také říká "půst svatých apoštolů", je jedním ze čtyř dlouhých postních období v ročním pravoslavném kalendáři. Často bývá předmětem dotazů či nepochopení. Dva dlouhé půsty máme v kalendáři jako přípravu na dva největší svátky Kristovy (Zmrtvýchvstání a Narození). Další je přípravou na největší bohorodičný svátek (Zesnutí přesv. Bohorodice). Všechny tři svátky jsou počítány k největším, čili k tzv. svátkům z Dvanáctera. Ale čtvrtý půst před svátkem svatých apoštolů? Jaký má důvod? Vždyť svátek Petra a Pavla ani nepatří k největším svátkům! Není v počtu Dvanáctera. Je to jen "obyčejný" svátek velkých světců, kteří mají v typikonálních bohoslužebných pravidlech předepsánu službu s bděním, a nic více. Proč mu tedy předchází půst, který navíc ani nemá každoročně stejnou délku (na rozdíl od ostatních tří půstů)? Někdy je krátký a někdy je dost dlouhý (začíná totiž podle pohyblivého kalendáře po první neděli po Padesátnici a končí podle pevného kalendáře dnem svátku Petra a Pavla, takže je-li Pascha toho roku brzy, je tento apoštolský půst dlouhý jako Velký půst před Paschou). Tento půst není totiž primárně přípravou na svátek Petra a Pavla, ale byl ustanoven jako vzpomínka na kruté, nelítostné a zrůdné pronásledování prvních křesťanů - a to od doby hned po seslání Svatého Ducha až po dobu Neronova pronásledování.

Na tomto pronásledování prvotních křesťanů je zvláštní i to, že bylo dle zákonů tehdejší doby nelegální (zákony k pronásledování křesťanství začaly platit až s Trajánovým ediktem, r. 113). Je zvláštní, že bez vlastního přičinění vstoupilo křesťanství okamžikem svého zrodu do ostrého sporu se všemi ostatními náboženstvími. Když šlo o křesťany, příslušníci jiných věrovyznání zapomněli na všechny své spory, a ve vzácné jednotě se všichni spojili proti křesťanům. Můžeme si být jisti, že důvody jsou jedině duchovního rázu. Vzhledem k tomu, že křesťané se v převážné většině snažili vést řádné životy, dodržovat občanské zákony, platit daně, podřizovat se světské vládě, a kromě toho to byli lidé, kteří byli známi tím, že vedli tiché životy a udržovali vysokou mravnost, manželskou věrnost a rodinné ctnosti. Přesto se o nich šířily nejhanebnější pomluvy, a tak hrozná podezření, jako by to bylo společenství, jehož hlavní idejí byla nenávist k lidskému rodu. (Tak se to také o křesťanech hlásalo.)

Pronásledování prvotních křesťanů vyvrcholilo v za časů vlády císaře Nerona, což byla morálně zvrácená osoba, psychopat či spíše duševně nemocný člověk, zmítaný tak zvrácenou sexualitou, že by se pro něj nenašla kolonka snad ani v současném katalogu 14 v Evropě uznávaných pohlaví, či stovek dalších údajných existujících pohlavních excesů, kde má každá zvrácenost ještě desítky poddruhů. Není divu, že tento člověk se stal nástrojem ďáblova útoku na křesťany. O tomto pronásledování jsme psali už vloni u příležitosti svátku apoštolů a najdete ten článek zde.

Na památku utrpení prvních křesťanů ustanovila církev půst svatých apoštolů, abychom uctili památku těchto dávných mučedníků, jejichž "krev byla semenem nových křesťanů". Troškou postní zdrženlivosti bychom se měli poklonit jejich příkladnému následování slov svatého Evangelia a posílit svou věrnost Kristu a horlivost pro jeho evangelium.




Samotné starořecké slovo pro mučedníka, "martyros", má hlubší význam, než slovanský pojem mučedník. Slovanský termín mučedník znamená prostě trpícího člověka, zatímco řecké slovo "martyr" ukazuje na svědka čili vyznavače víry. Toto slovo se vykládá jako vyznavatel až ke svědectví o pravosti své víry vlastní smrtí, tedy člověk, který svým utrpením dosvědčuje opravdovost své víry, čistotu svých vlastních náboženských přesvědčení.
Tento výklad a samotná idea mučednictví vychází z antické filosofie, resp. z mravních nároků na filosofa (už od doby Sokrata). Filosof musí ručit za svou filosofickou nauku vlastním životem. To je známka pravého filosofa. A dávní křesťané sami sebe v některých případech považovali za pravé filosofy a křesťanství prohlašovali za pravou filosofii. V dávné době se závaznost toho, co člověk ostatním hlásá a co učí, brala velice vážně. Viz starozákonní požadavek na proroka, který musí ručit za pravdivost svého proroctví vlastním životem. Nesplnilo-li se proroctví, pak to bylo falešné proroctví od falešného proroka, a falešné proroky bylo přikázáno kamenovat.
Je třeba říci, že v antické společnosti v dobách apoštolů byl postoj k vlastnímu domácímu náboženství ze strany samotných pohanů spíše skeptický. Existují hry napsané antickými autory, kde se vysmívali svým bohům. A zároveň, pokud jde o římské pohanství, i tam byl přítomen skepticismus vůči vlastním bohům. Jenže v římském chápání bylo vše, co souviselo s náboženstvím, také společenským řádem, a pohanské obřady byly vlastně státními rituály, které bylo naprosto nezbytné vykonávat, aby se zdůraznila především loajalita k císaři a všemu římskému.

Proč Římané pronásledovali křesťany? Tato otázka je zajímavá a musíme se nad ní zamyslet. Především se podívejme, co se ve Svatém písmu říká o tom, proč a za co nás je tento svět připraven pronásledovat. Ve svatém Písmu je řečeno: "Ti, kdo chtějí žít zbožně, budou pronásledováni." (2 Tim 3,12) Všimněte si, že se v tomto textu z Bible neříká, že ti, kdo žijí zbožně, budou pronásledováni, ale píše se, že ti, kdo chtějí žít zbožně, budou pronásledováni. To znamená, že už jen samotný záměr napravit svůj život přitahuje podráždění a pronásledování ze strany lidí, kteří nehodlají napravovat svůj vlastní život. A pokud někdo bude žít zbožně, může být i usmrcen. Mučedníci byli lidé, kteří nejen chtěli žít zbožně, oni začali žít zbožně, a to část tehdejší společnosti nesmírně dráždilo. Byla to výzva té nemravnosti, která vládla v řeckém a římském světě. A pronásledování proti křesťanům nevyhnutelně vznikala.
Z Písma i z církevní tradice víme, že zbožnost a ctnost způsobuje bolest ďáblu a jeho démonům. Modlitba zbožného a čistého člověka pálí satana jako oheň. A tak už jen samotná možnost této bolesti vzbuzuje u zlých duchů nevoli či vyslovenou nenávist. A kromě toho, že se snaží svést zbožného z cesty různými pokušeními, vzbuzují v lidech nezbožných nevraživost vůči všem, kteří se pokoušejí o zbožnost. To je vcelku známá zkušenost církve. Bůh to dopouští, neboť ve zkouškách se zbožnost tříbí - je to výheň, v níž se čistí zlato, jsou to síta, která oddělují zrno od plev.
Pravda, když mluvíme o pronásledování křesťanů ze strany Římanů, vzniká jistá potíž. Je známo, že Římané uznávali všechny bohy. Například, když římské legie přicházely do germánských lesů, aby zde válčili s barbary, tj. Germány, tak první, co Římané učinili, bylo přinesení oběti bohům této oblasti, tedy bohům Germánů. Římané tím zdůrazňovali, že nebojují s místními bohy, ale s lidmi, vůči kterým mají nějaké nároky. To byl římský superekumenismus, a tak se zdá naprosto nepochopitelným, proč Římané, kteří se k různým náboženstvím chovali klidně, tolerantně a vstřícně, vytáhli do boje proti křesťanství.

Ze strany římských úřadů byli pronásledováni nejen křesťané, ale i Židé. Židé byli pronásledováni za to, že odmítali uctívat římské bohy. Nicméně nakonec se Římané dokázali s Židy smířit, protože na Římany udělalo starozákonní náboženství dojem svou starobylostí. Křesťany však pronásledovali (zvláště poté, co zjistili, že to není židovská sekta, když se od křesťanství židé vehementně distancovali). Příčinou toho bylo, že samotná existence křesťanů byla výzvou římské politice, která byla vůči různým národům velmi prostá: rozděl a panuj (divide et impera). A když na křesťanských shromážděních seděli spolu otroci a senátoři, páni a jejich podřízení, Židé, Řekové, Skytové, barbaři, a co bylo nejhorší: muži i ženy, a všichni společně oslavovali jednoho Boha, byla to "hozená rukavice" římské politice, která nemohla přijmout křesťanský univerzalismus.

Dokonce i vzdělanec Suetonius považoval za Neronův dobrý skutek, že „byli popravováni křesťané, druh to lidí propadlých nové a škodlivé pověře“. Ani velcí římští učenci totiž nedokázali pochopit křesťanství s jeho novým pohledem na Boha i na člověka. Křesťanské ctnosti jim připadaly hloupé (či alespoň jako zbytečné odříkání) a lpění na nich prohlašovali za fanatismus. Položit život za Boha vnímali jako nenávist k životu. „Bláznovství! Oni si v umírání libují!“ (vykřikne při posledním pronásledování o dvě století později Diocletianus Augustus podle Lactantia)

Světoznámý nepřítel náboženství, filozof Ludwig Feuerbach ve své Historii filozofie přichází na samém začátku s myšlenkou, zcela nečekanou pro ateistu. Píše: "Před vznikem křesťanství člověk jako takový neexistoval. Člověk byl vnímán z výhradně národnostního pohledu. Řek byl Řekem, Egypťan Egypťanem. A teprve se vznikem křesťanství se objevila představa o člověku jako o synu člověka s velkým písmenem." To byla skutečně výzva římské politice vůči různým národům, "rozděl a panuj". Zároveň bylo tehdy společensky netolerovatelné, že křesťané sjednocovali na svých shromážděních lidi různých skupin národnostních, sociálních, věkových a společně se účastnili příslušníci obou pohlavích. Muži a ženy seděli spolu na těchto shromážděních, což bylo také považováno za nepřijatelné z hlediska římské etikety, ve které neměla žena žádná práva ani postavení, ale byla ve všem podřízena muži.

* * *

Je třeba říci, že pronásledování, která si připomínáme v souvislosti s Petrovským půstem, zahajují známých deset pronásledování, která byla namířena proti starověké Kristově církvi. Jsou to především pronásledování Nerona, Domiciána, Trajána, Marka Aurelia, Severa, Maximiána, Decia, Valeriána, Aureliána a Diokleciána. Takový výčet se v chápání křesťanů zakládá na jedné straně na deseti egyptských ranách. Egypt byla okultně-pohanská civilizace. A když se křesťanská církev objevuje v pohanském světě, tak se v zemích patronů okultismu a pohanství odplácí věřícím lidem dle míry škody, kterou Bůh způsobil Egypťanům deseti ranami.
Za deset ran udělených faraónovi, který je obrazem ďábla, aby byl Boží lid vysvobozen z egyptského otroctví, má nyní satan právo odplatit novému Božímu lidu - křesťanům. Bůh přistupuje na tuto "spravedlnost", jenže ďábel netuší, že jeho deset ran, nejenže nevyhladí Boží lid, ale přispěje k jeho upevnění a rozšíření v míře, která se vymyká lidskému chápání. Na nebi vznikne nesčíslná armáda svatých mučedníků, kteří jsou mocným zastáním církve pozemské. Na zemi se upevní křesťanská víra, takže se stane nevyhladitelnou.
Bylo však i jiné vysvětlení pro desatero pronásledování. Takový počet je založen na obrazu šelmy, která bojuje proti Beránkovi, Kristu v Apokalypse. Podívejme se na tento text v knize Zjevení Janovo, 17. kapitola, 12. až 14. verš: "A deset rohů, které jsi viděl, je deset králů, kteří ještě neobdrželi království." To znamená, že se ještě neobjevili. Když se to psalo, panoval Neron... "Beránek je přemůže, neboť on je Pán pánů a Král králů, a ti, kteří jsou s ním, jsou povolaní, vyvolení a věrní. Tedy ti, kteří jsou s Kristem Beránkem." Zde pod maskou apokalyptické šelmy z propasti, se poukazuje na císaře Nerona. On je dravou šelmou z pekelné propasti. A zároveň je předchůdcem Antikrista. Neron sám už je antikrist, ale hlavně je předchůdcem posledního Antikrista, který také vyjde z propasti mořské hlubiny. Mořská hlubina je obraz politického světa. Tedy vynoří se ze světa politiky, a bude pronásledovat svatou Církev. Tímto způsobem, tedy studiem prvního pronásledování, ve skutečnosti mluvíme o posledním pronásledování, které bude v dobách posledního Antikrista. Říkáme "posledního Antikrista", protože Jan Teolog učí, že Antikrist přijde a už "nyní mnoho antikristů vyšlo do světa".

* * *
Intermezzo

Císař Neron se narodil 15. prosince roku 37 po Kristu. A jeho život končí 9. června 68. roku po Kristu. Neronovo jméno při narození bylo Lucius Domitius Ahenobarbus, a od 50. do 54. roku a se dále nazývá Nero Claudius Caesar Augustus Germanicus. Nejznámější je pod jménem Neron, římským císařem je od 13. října roku 54. Je posledním císařem z dynastie Juliovců-Klaudiovců. Velmi významnou postavou je manželka císaře Nerona - Poppaea Sabina. Její oficiální jméno zní Božská Augusta Poppaea Sabina, data jejího života jsou 30—65. Je druhou manželkou císaře Nerona. Víme o ní, že v roce 62 se Poppaea setkala se známým Josefem Flaviem. Ten o ní dává velmi lichotivé hodnocení ve své knize Židovské starožitnosti, která se dochovala do našich časů. Flavius ji nazývá hluboce věřící ženou, která poučuje v židovské víře svého manžela, císaře Nerona. Pokud se odrazíme od charakteristiky Josefa Flavia, Poppaea Sabina se držela judaismu, který podle Talmudu přijal přibližně ve stejné době i Neron. Názor Talmudu se zde jeví trochu mýtický, ale to, že Poppaea Sabina byla židovka, je zřejmé. Původem mohla být Římanka, ale je proselyticky obrácena k judaismu. Její židovské sklony potvrzuje nejen Josef Flavius. Podle Tacita, starořímského historika, se Poppaea zajímala o judaismus a ochraňovala Židy. To jí však nebránilo držet si u sebe chaldejce, mágy, vyvolávače duchů mrtvých atd.

Nero a Poppaea dle historických záznamů. V roce 59 Nero žhnul "každý den silnější láskou k Poppaei. Jejich sňatku však bránila Neronova oddanost (píše se i o incestu) a poslušnost matce, a tak ji dal Nero zavraždit. Poté se v r. 62 rozvedl se svou první manželkou a vzal si Poppaeu, která nechala svou předchůdkyni vyhostit na pontinský ostrov Pandateria a tam ji 7. července 62 zavraždit. "Její hlava byla odříznuta a odvezena do města, aby se na ni Poppaea podívala." Starověké záznamy se shodují, že Poppaea zemřela následkem kopance od Nerona v době konání soutěží zvaných Neronie v létě 65. Nero těhotnou ženu kopl pravděpodobně během hádky poté, co mu Poppaea něco vyčítala. Nero byl jejím třetím manželem.

Poppaea byla prý jednou z nejkrásnějších žen své doby. Podle Plinia měla rudozlaté vlasy a její kůže byla bílá, což se snažila podporovat koupáním v oslím mléce. Poppaea měla na tehdejší dobu zjevně velmi dobré vzdělání. Na to ukazuje úsudek Tacita, který jinak líčí Poppaeu nelichotivě, ale připisuje jí milou řeč a nikoli nevzdělanou mysl. Poppea měla pověst smyslné a vypočítavé ženy. Nebrala ohled na svou pověst a využívala svou krásu ke své vlastní výhodě. Do své krásy hodně investovala a vyjádřila přání "zemřít dříve, než odkvete". Někdy Neronovi lichotila a chválila jeho krásu, jindy mu vyčítala. Jejího hněvu a krutosti se všichni obávali. Poppaeina smrt "potěšila všechny, kdo vzpomínali na její hanebnost a krutost".

Nero si později oficiálně vzal za ženu mladého propuštěnce jménem Sporus, kterého nechal vykastrovat a měl ho místo své zesnulé manželky. Sporus přejmenovaný na Sabinu (podle jména Poppaei) nosil dokonce ornát císařoven. (Viz o tom ještě níže.)

V důsledku zvýšení daní dochází k nárůstu napětí v provinciích a legie se bouřily. Nero se nechal slyšet, že je zastaví zpěvem. Senátem byl prohlášen za nepřítele lidu a očekával potupnou smrt. Opuštěn pretoriánskou gardou spáchal Nero sebevraždu.

V této části článku chce autor ukázat, co to bylo za lidi, kteří rozpoutali jedno z nejstrašnějších pronásledování křesťanů. V porovnání s vysokou mravnosti a čistotou vyznavačů Kristových, jsou jejich krvežízniví nepřátelé skutečnými monstry, krutými zvrhlíky a opravdovými předobrazy Antikrista. Proti čistotě a zbožnosti vystupuje z pekelné propasti hnusná obluda, pro kterou je vůně mravní čistoty nesnesitelným smrtícím jedem. (2 Kor 2,15-16)
* * *

Bezprostřední příčinou (či záminkou) prvních pronásledování proti Kristově církvi je velký požár v Římě v roce 64. Z tohoto požáru byl obviněn sám císař Neron, protože město začalo hořet najednou z různých stran. A aby od sebe odvrátil podezření, císař Neron na popud své ženy Poppaey Sabiny obviňuje z tohoto zločinu křesťany. Starořímští historici popisují tuto událost takto. Tacitus píše: "V noci ze středy na čtvrtek, z 18. na 19. července, roku 64, v Římě vypukl požár. Nejprve začaly hořet obchody obklopující Circus Maximus, šest dní a sedm nocí nezadržitelně zuřil plamen a poslední ohniska uhasla až po deseti dnech."

Proč Neron potřeboval zapálit Řím? Neron byl velmi podivný člověk. Neměl hudební sluch, ale považoval se za velkého zpěváka. Měl křivé nohy, ale považoval se za velkého tanečníka a vystupoval přímo v aréně cirku, kde bavil Římany. Považoval se také za velkého básníka. Před spálením Říma, existuje takový názor, psal velkou báseň "O zkáze starověké Tróje v ohni". Ale neměl prý inspiraci. Obrátil se na své centuriony s prosbou, řekl, že nikdy neviděl hořící město, a proto se nemohl inspirovat k napsání této básně "O zkáze Tróje v ohni". A tak kvůli němu zapálili Řím. Spáchali to představitelé moci, kteří pak z toho obvinili křesťany.

Takto odpovídá na otázku o požáru Říma Gaius Suetonius. Ukazuje i jinou příčinu. "Jako by se mu, tedy Neronovi, hnusily ošklivé staré domy a úzké křivé uličky, zapálil Řím tak otevřeně, že mnozí konzulárové chytali u sebe na dvorech jeho sluhy s pochodněmi, ale neodvážili se jim ublížit. A obytné domy, stojící poblíž Zlatého paláce a podle Neronova názoru zabírající mu příliš mnoho místa, byly jakoby nejprve zničeny válečnými stroji, a pak zapáleny, protože jejich zdi byly z kamene. Šest dní a sedm nocí zuřila pohroma a lid hledal útočiště v kamenných památnících a hrobkách. Kromě nesčetných obytných budov hořely domy starověkých vojevůdců, ještě zdobené nepřátelskou kořistí, trofejemi, hořely chrámy bohů, postavené a posvěcené v letech králů a pak punských a galských válek. Hořelo všechno důstojné a památné, co se dochovalo z dávných dob. Na tento požár se on, tedy Neron, díval z senátorských lázní, užívaje si, podle jeho slov, nádherného plamene, a v divadelním oděvu zpíval ‚Zkázu Tróje'." To znamená, že hned skládal s harfou v rukou a zpíval. Ale ani zde si nenechal ujít příležitost k zisku a kořisti, prohlásiv, že trosky a mrtvoly budou spáleny na státní účet. Nedovolil lidem přiblížit se k zbytkům jejich majetku a dary od provincií a soukromých osob nejen přijímal, ale i vyžadoval, až do konce vyčerpávaje jejich prostředky. Zde vidíme jednání tohoto šíleného, nesmírně zvráceného člověka.

* * *

Je známo, že císař Neron, jak ho popisuje Suetonius ve Dvanácti císařích, se oženil s jakýmsi propuštěncem, který se stal jeho manželkou (viz výše). Byla to oficiální svatba se všemi římskými obřady a rituály. Je známo, že miloval, když na něj oblékli kostým medvěda a zavřeli přivázaného řetězem do klece, kam vhodili dívku a on se na ni vrhal, páchaje násilí. Pak tam vběhli nějací lidé a páchali násilí již na samotném Neronovi. Byl to nejen podivín, ale - dalo by se říci - spíše zvrhlík nebo nemocný člověk. Právě on je předchůdcem posledního Antikrista, a proto ta pozornost, kterou mu věnujeme, není náhodná. Pravděpodobně i poslední Antikrist uchvátí moc v tomto světě. Nejprve zorganizuje nejen požár jednoho města, ale možná nějaký jaderný teroristický útok. Pak se vrhne na záchranu světa, obviní ze všeho křesťanské fundamentalisty, jako se nyní obviňují islámští fundamentalisté, a pak budou provádět poslední pronásledování proti církvi. O těchto posledních pronásledováních prorok Boží Daniel říká, že nastanou časy těžké, jakých doposavad nebylo celou dobu, co existují lidé.

Nyní se podíváme, co vypráví Tacitus ve svých známých Análech, kronikách. "Aby umlčel zvěsti o tom, že on, Neron, sám nařídil zapálit Řím, ukázal jako na viníky na lidi, které lid i bez toho nenáviděl." Tacitus píše 50 let po těchto událostech, to znamená, že měl velmi přesná svědectví: "Neron představil jako viníky lidi, které lid i bez toho nenáviděl pro jejich neřesti a nazývali je »Chrestiani«. Zakladatel této strany, Kristus, byl za vlády Tiberia prokurátorem Pontiem Pilátem popraven smrtí (na kříži). Nejprve potlačená, nyní se tato zhoubná sekta znovu objevila, a to nejen v Judeji, ale i v hlavním městě, kam se stéká a kde se hlasitě projevuje vše, co je nepřirozeného a hanebného. Tímto způsobem byli nejprve chyceni ti, kteří se přiznali, že jsou křesťané, a poté bylo zajato množství osob, které byly usvědčeny ani ne tak z požáru, jako z nenávisti k lidskému rodu. Tyto Neron podrobil vybraným mukám. A ačkoli tito lidé byli vinni, vzbuzovali k sobě lítost a soucit, protože umírali ne pro obecné blaho, ale pro uspokojení krutého rozmaru jednoho tyrana."

Proč historik Tacitus označuje křesťany za "všemi nenáviděnými pro jejich neřesti"? Pohanská antická společnost obviňovala křesťany z následujících hříchů: ze skupinového sexu na takzvaných večeřích lásky; dále z kanibalismu, z pojídání malých dětí; a k tomu ještě z otravování veřejných studní. To jsou hlavní obvinění, která existovala v pohanské společnosti vůči křesťanům. Kromě toho - jak ironicky poznamenávají někteří kronikáři - vinili pohani křesťany z jakéhokoliv zla, které na společnost doléhalo.

Jak se říká, není kouře bez ohně. Proč byli křesťané obviňováni ze skupinového sexu? Křesťané se scházeli na celonočních bohoslužbách. Tyto bohoslužby se konaly skutečně jen v noci. A pohané mohli slyšet od svých sousedů křesťanů, jak křesťané říkali: "Dnes bude večeře lásky, budeme se scházet." A co znamená pro pohana láska? Sex. Pokud nyní zastavíte 10 lidí na ulici a zeptáte se jich, co chápou pod slovem "láska", dostanete 10 různých odpovědí, včetně těch nejexotičtějších. Tak i antičtí pohané věřili, že křesťanská večeře lásky je nějaký skupinový hřích.

Proč byli křesťané obviňováni z kanibalismu? Pohané, sousedé, mohli slyšet od svých křesťanů, že půjdou na bohoslužbu, budou přijímat tělo a krev Syna Božího, Beránka Božího. A pohané, když to slyšeli, vnímali to v nejhrubší podobě, že pojídají malé děti.

Proč byli křesťané obviňováni z otravování veřejných studní? Někteří si myslí, že to navazovalo na obřad svěcení vody. To je však z hlediska liturgických bádání nepravděpodobné. Spíše mějme za to, že otrávení studní bylo známým aktem činnosti nepřátel, a jelikož křesťané byli tenkrát ze strany pohanů prohlašováni za nepřátele státu a společnosti, tak se jim prostě připisoval i skutek travičství.



Pronásledování křesťanů tedy předchází pomluva křesťanů, vyprovokovaná Poppaeou Sabinou, Židovkou, která našeptala Neronovi, že z požáru Říma, z tohoto hrozného teroristického útoku, je vhodné obvinit křesťany. I v naší době se dělá vše pro to, aby se křesťané obviňovali ze všech myslitelných hříchů (jsou nenáviděni za odmítání potratů, homosexualismu, transsexualismu a různých generových ideologií). Do tohoto procesu rozdmychávání nenávisti, který předchází poslednímu a monstróznímu pronásledování křesťanů ve dnech Antikrista, se zapojují stále další lidé. Je postupné očerňování křesťanů ve jménu nadcházejících pronásledování.

Během pronásledování křesťanů byly zajaty desítky pak stovky a tisíce lidí bez ohledu na věk, pohlaví, nebo příslušnost k sociální třídě. Docházelo k jejich zabíjení v cirku. K tomuto účelu byly využívány buď šelmy, nebo vojáci. V "Análech" Tacita, to je 15. kniha, fragment 44, nacházíme popis samotných těchto mučení. Tacitus popisuje vraždění křesťanů následovně: „A ještě když umírali, tropili si z nich posměch tak, že jsouce pokryti kožemi divokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli ukřižováni na křížích nebo odsouzeni k smrti v ohni, zapalováni s nástupem tmy jako noční osvětlení. Křesťané na vraždění reagovali modlitbami. Pro tuto podívanou Neron poskytl své zahrady, tehdy také uspořádal představení v cirku, během kterého seděl mezi davem v oděvu vozataje nebo řídil spřežení, účastnil se soutěže vozů. A ačkoli na křesťanech spočívala vina a zasloužili si nejpřísnější trest, přesto tyto krutosti vzbuzovaly soucit k nim, neboť se zdálo, že jsou vyhlazováni ne z důvodu veřejného prospěchu, ale v důsledku krvežíznivosti samotného Nerona." Usmrceny byly tehdy v Římě řádově tisícovky lidí.

Někdy v této době v křesťanské tradici vzniká praxe zbožná praxe přežehnávání se ve znamení kříže. Jak vznikla? Za Neronova pronásledování (a pak při dalších pronásledování za jiných císařů) když křesťany házeli do arény cirku, shlukovali se křesťané dohromady, muži, ženy, děti, starci, a začali zpívat žalmy. Někteří křesťané začali kázat, obracejíce se na diváky, kteří do cirku přišli, aby to viděli. A římská společnost, je třeba říci, si velmi cenila odvahy; když tedy pohané viděli odvahu křesťanů, nejen mužů, ale i žen, panen, chlapců a úplně malých dětí a starců, působilo to na ně silným dojmem. A tehdy se pohané rozhodli vyřezávat křesťanům jazyky a nahnat je do arény cirku takto zmrzačené, aby nemohli nikomu objasnit, za co trpí. Kdo byli k popravám tohoto druhu v římské společnosti odsuzováni? Vrazi dětí, vrazi rodičů a uprchlí otroci. A tak když se křesťané s vyříznutými jazyky ocitli v aréně římského cirku, skládali ruce do kříže. Skládali je na hrudi, či nad hlavou. Znamenali se křížem, skládali je, jak je my skládáme při přijímání. Vznikly různé tradice jak se pokřižovat: pěti prsty ve jménu Kristových ran, dvěma ve jménu Krista, který byl Bůh i člověk atd. A celý Řím věděl, že křesťané věří v Krista ukřižovaného za Pontia Piláta. Tímto způsobem křesťané skrze toto znamení víry, znamení kříže, svědčili o tom, že nejsou vrazi dětí, nejsou uprchlí otroci, nejsou vrazi rodičů, ale trpí za víru v Ukřižovaného.

* * *

Petr a Pavel, dva nejvyšší apoštolové, byli chyceni a zatčeni. Existuje pověst, že křesťanská obec Říma, když začala tyto zatýkání, spěchala vyvést z Říma apoštola Petra. Pavel, ten byl již pod dohledem, nemohl nikam uniknout, protože přijel do Říma pod eskortou. To víme z knihy Skutků apoštolů, ačkoli se tam mohl volně pohybovat, ale vždy s dozorcem. Pro římskou křesťanskou obec bylo velmi důležité zachránit apoštola Petra, protože v roce 64 již zbývalo málo svědků, očitých svědků Slova, kteří vyprávěli o Kristu to, co viděli na vlastní oči, co slyšeli na vlastní uši a čeho se dotýkali vlastníma rukama. Petr byl takovým očitým svědkem Slova, tedy Krista. A kázání apoštolů spočívalo ve svědectví o Kristu. Pokud si chcete přečíst kázání apoštola Petra v Římě, čtěte evangelium podle Marka. To jsou kázání apoštola Petra, Marek byl tajemníkem a spolupracovníkem apoštola Petra.

Petr se tedy nechal přemluvit a opouští Řím po Appiově cestě; doprovázel ho chlapec, který mu pomáhal, neboť byl již starým člověkem v té době. A najednou má Petr vidění, vidí Krista, nese kříž a míří směrem k Římu. A Petr se ptá: "Quo vadis, Domine?" (Kam kráčíš, Pane?). A Kristus odpovídá Petrovi: "Ty opouštíš Řím, tak já jdu do Říma, abych zemřel na kříži místo tebe." Vidění zmizelo a Petr se rozhodl vrátit do Říma. Nyní v Římě je chrám, v něm je kámen, který označuje místo, kde se odehrálo setkání apoštola Petra s Ježíšem Kristem. Petr se vrátil do Říma a je zatčen úřady. Zatímco apoštol Pavel byl římský občan, a byl proto popraven, jak se tehdy považovalo za humánní, setnutím hlavy. Petr, galilejský rybář, nebyl římským občanem, takže byl odsouzen k ukřižování. Když starého apoštola již chtěli přibít na dřevo, požádal římské vojáky, centuriony, aby ho ukřižovali nějakým jiným způsobem, protože není hoden být ukřižován tak, jako jeho božský učitel. Tato prosba pobavila Římany a ukřižovali Petra hlavou dolů. Tak skončil svůj život galilejský rybář, kámen víry, apoštol Petr.

* * *
Intermezzo

Když před dávnými časy vypukla nebeská vzpoura vedená Luciferem, prošli všichni andělé volbou - byli touto situací donuceni k rozhodnutí: s Luciferem nebo s Otcem?, zavrhnout Lucifera nebo Boha? Víme z Písma, jak to dopadlo - třetina se jich rozhodla pro Lucifera a dvě třetiny pro Otce. Od toho okamžiku ti, co zůstali na nebi, už nemohou padnout, a podobně ti, kteří šli s Luciferem, už nemohou činit pokání.

Zdá se, že něco tomu svým způsobem podobného se stalo i se svatými apoštoly. Ti, co zůstali s Kristem až do jeho smrti a při Vzkříšení, už jsou pevní, vyzkoušení a nikdo z nich už neodpadl, ačkoliv všichni věděli, co je čeká, - mučednická smrt. Kdy se s nimi stal tento obrat? Zdá se, že po Vzkříšení Kristově. Ještě krátce před tím, vidíme apoštoly, jak se třesou hrůzou, co s nimi bude, a zamykají se ve skrýši. Celou tu dobu, co chodili s Kristem, jako by vlastně moc nechápali, co jim chce vysvětlit. Ještě v posledních dnech před ukřižováním se mezi sebou hádají o prvenství. Kdy se tak zásadně změnili? Když po Vzkříšení běží k hrobu? Když je ten den navštíví vzkříšený Pán? Den před tím by se mohlo zdát, že se rozejdou každý ke svému, a uzavřou celé to tříleté dobrodružství, tím, že v aramejštině řeknou cosi jako: game over. Jenže nikdo z nich neodpadl, dokonce i zrádce Petr s nimi stále chodí. 40 dnů po Zmrtvýchvstání se všichni bez bázně veřejně shromáždí, a po Padesátnici vycházejí mezi davy lidi a hlásají Krista bez jakékoliv strachu. Už s nimi nic neotřese. Tito lidé už nemohou padnout, ti půjdou až do konce vydat svědectví o Kristu vlastní smrtí.

V tom vidím další příklad, který nám svatí apoštolé nabízejí. Učinit nezvratné rozhodnutí pro Krista a počítat s tím, že toto rozhodnutí bude vyzkoušeno v duchovním zápasu. Když se sv. Serafína Sarovského jeho současníci tázali: "Co nejvíce schází dnešním křesťanům?" Odvětil jedním slovem: "Rozhodnost." (Co by asi řekl sv. Serafím nám? Myslím, že to vybídnutí k rozhodnosti by mezi jeho slovy rozhodně nechybělo.)
* * *

I Pavel i Petr před popravou vykonali modlitby, obrácené k Ježíši Kristu. Jaká slova v této poslední modlitbě pronášeli, nevíme. Leč není pochyb, že v této modlitbě prosili Pána, aby ochránil křesťany, kteří na zemi zůstávají po jejich odchodu z tohoto světa. V tento den, kdy oslavujeme památku těchto dvou nejvyšších apoštolů, vzpomínáme na první pronásledování za císaře Nerona, které bylo obráceno proti Kristově církvi v Římě a které je předobrazem posledních pronásledování, stejně jako sám Neron je předobrazem posledního antikrista. K uctění všech křesťanů podrobených tomuto strašnému pronásledování a abychom se duchem připojili k jejich zápasu (byť jen v nepatrné míře a snášením maličkého nepohodlí) držíme před tímto svátkem půst.

Je známo, že ostatky Petra byly pohřbeny na Vatikánském pahorku. Křesťané znali toto místo jeho pohřbu v prvním, druhém, třetím a čtvrtém století. V dobách Konstantina to bylo zaznamenáno v textech a po celou historii Církve je toto místo v úctě, včetně místa popravy apoštola Pavla.
Apoštola Pavla Jan Zlatoústý nazývá harfou Ducha Svatého. O apoštolu Petrovi svatý Jan Zlatoústý svědčí: "Kdo vyšel kázat? Rybáři! Co udělali? Rozhodili síť evangelijního zvěstování. A brzy byla celá Římská říše ulovena v této síti." A v tento den se synovskou oddaností znovu a znovu voláme: "Nejvyšší apoštolé Petře a Pavle, proste Krista Boha, aby spasil naše duše."

(Část článku je překlad z ruštiny.)






Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz

Celkem v je v Ambonu již 1446 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1440 do č. 1443)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).

Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší






Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz