Ambon
Administrátor
--- 10. 3. 2026
Chrám války v Rusku
Video o hlavním chrámu ozbrojených sil u Moskvy
Velechrám (svatých?) ozbrojených sil - morální opora „svaté“ ruské války. Jako by se vrátily pradávné strašidelné pohanské kulty - chrámy bohů jako byl Mars (se svými dvěma sputniky - Fobos a Démos = strach a hrůza).
Ruské dějiny jsou plné přepadání cizích národů, států, invazí do všech stran (kolik jich jen bylo za 20. století!) Ale chrám svaté války si zatím ještě nikdy nepostavili. To je zřejmě v ruských dějinách premiéra a zároveň asi derniéra křesťanství v ruských dějinách. Z hlediska duchovního, křesťanského i církevního - kam ještě hlouběji lze padnout?
Už jsme zde o tomto ošklivém chrámu, spíše temném kultišti, psali (viz Chrám zasvěcený politice)
Administrátor
--- 8. 3. 2026
Reálný stalinismus v Rusku
Vysoké tresty pro ženy v Rusku
Stalinsky vysoké tresty odnětí svobody a mučení pro ženy, které se zachovaly jako slušní a morální lidé, v současném Rusku. Tresty často hodně přesahující 10 let (a občas i přes 20 let) nejen uvěznění, ale mučení v tzv. koloniích.
To je realita tradičních hodnot a pravoslavného ruského národa. Je sice pravda, že v Rusku je diktatura, nevolnictví, nelidské zacházení, tmářství a morální úpadek věkovitou tradicí, ale s našimi představami o tradičních křesťanských hodnotách to rozhodně nekoresponduje.
Historickou zkušenost Ruska či s Ruskem lze shrnout v pracích historiků a v datech, ale úplně jinak to vypadá, když za tím na růžovo nalakovaným ruským vlastenectvím, za zlatem se blýskajícím ruským pravoslavím a za tou vášnivou a ubohou poemou třetího říma vidíme konkrétní zničené lidské osudy a týrané osoby.
Administrátor
--- 4. 3. 2026
Z dávného ráje do současnosti
O stromu poznání dobra a zla
15 Hospodin Bůh tedy vzal člověka a usadil ho do zahrady Eden, aby ji obdělával a střežil.
V ráji vidíme strom poznání dobrého a zlého. Svatý Jan Zlatoústý o tom pravil: "mnozí si o tomto stromu poznání dobrého a zlého myslí nesprávné věci." Někteří se domnívají, že strom poznání dobrého a zlého je jakýsi totemový zákaz či tabu. Člověk přijme podmínky tohoto zákazu, vše je v pořádku; poruší je a bude potrestán. To ale nic nevysvětluje.
16 Hospodin Bůh člověku přikázal: "Z každého stromu v zahradě můžeš svobodně jíst,
17 kromě stromu poznání dobra i zla. Z toho nejez, neboť v den, kdy bys z něj jedl, jistě zemřeš." (Gen 2. kap.)
Někteří říkají, že když člověk utrhl plod z tohoto stromu, teprve tehdy začal chápat, co je dobro a co je zlo. Vpustil zlo, padl, ale teď alespoň věděl, co je dobro. A dokud viděl jen to, co bylo dobré, prý ani nechápal, co to dobro je. Tedy aby člověk pochopil dobro, musel by se stát zlým a uvidět dobro „zvenčí“, aby se k němu mohl začít vracet. Z toho pak vychází, že pád do hříchu byl naprosto nezbytný. To je ale nesprávný úhel pohledu.
Jan Zlatoústý při vysvětlování toho, co je strom života, upozorňuje na to, že Adam dával jména všem zvířatům. To znamená, že Adam dokázal zvukem vyjádřit podstatu jakéhokoli stvoření. Už staří Řekové říkali, že ten, kdo dal všemu jméno, byl nejmoudřejší.
A Zlatoústý uvažuje následovně: Adam dal jméno i kozlovi. Kozel ví, kterou trávu může jíst a kterou ne. Copak je možné, aby se Adam, který dokázal zvukem vyjádřit podstatu kozla, nacházel na nižším stupni a sám by se nevyznal v tom, co je dobro a co zlo? Samozřejmě že ne.
Adam věděl, co je dobro a co je zlo. Zlo již existovalo v podobě padlých andělů, kteří následovali Lucifera, ďábla, satana, Božího odpůrce.
A dále uvidíme, že když Bůh ukládá zákaz požívání z tohoto stromu, říká: „Smrtí zemřeš.“ Jestliže Bůh mluví o smrti, znamená to, že Adam ví, co je smrt. Bůh nemůže spekulovat na jeho nevědomost. A mluví se tam nejen o fyzické smrti, ale i o smrti duchovní. A Adam to všechno věděl.
Tedy: strom poznání dobrého a zlého reálně představoval a symbolizoval Boží právo či prioritu rozhodovat místo člověka a za člověka o tom, co je dobro a zlo. To znamená, že před pádem setrvávali naši lidé v božském vidění těchto rozdílů. Co Bůh považoval za zlo, to bylo pro Adama zlem. Co Bůh považoval za dobro, to bylo pro Adama dobrem.
Pád do hříchu tedy spočívá v tom, že si lidé přivlastnili božské právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo. Když je ďábel pokoušel, říkal jim: „V den, kdy z něho pojíte, otevřou se vaše oči a budete jako bohové, znající dobro i zlo.“ Co znamená „jako bohové“? Jedině Bůh ví, co je dobro a zlo.
Jenže ďábel navrhl: vy sami budete jako bohové, rozhodující o dobru a zlu. A veškeré zlo, které ve světě existuje, všechen ten zmatek ve světě, je proto, že si lidé každý sám pro sebe autonomně přivlastnili toto právo sami rozhodovat o tom, co je dobro a zlo.
Američané říkají: toto je pro nás dobro. Rusové říkají: ne, dobro je támhle to. Číňané říkají: ne, je to docela něco jiného. Ale proč mluvit o Američanech a Číňanech globálně? Lidé žijí ve svých rodinách. Manžel říká: musíme udělat toto, to bude dobré. Manželka říká: ne, to bude špatné. Co je pro jednoho dobré, jinému se zdá zlé. Pokud se lidé nepodřídí zákonu, který má Božský původ, nikdy se neshodnou.
Aby se lidská společnost vrátila k harmonii a ukončila tento zmatek, musíme obnovit prioritu Božího rozhodnutí. A jak v těchto otázkách najít, co je Boží prioritou? Jak poznáme, co je dobro a co je zlo? Božím zákonem, který je potřeba se učit. A pokud nechcete „pást“ sami sebe, ale chcete, aby se Bůh ujal díla vašeho duchovního budování, musíte poznávat Boží zákon.
Tím se jakoby vrátíme do rajského stavu, do výchozího bodu, a budeme se na zlo dívat Božíma očima. To, co Boží zákon nazývá zlem, to pro nás musí být zlo. To, co Boží zákon nazývá dobrem, to pro nás musí být absolutní dobro. První přikázání již bylo dáno: „Ploďte a množte se, naplňte zemi.“ To je přikázání dovolující. A zde Hospodin dává přikázání zakazující: „Nejezte z toho stromu.“ Tedy: nepřivlastňujte si právo sami rozhodovat, co je dobré a co špatné. K tomu je Boží zákon.
Přiznejme si, koho opravdu zajímá Boží zákon? (Tedy myslím: zajímá víc, než jen akademicky.) Podstatou všech světských činů lidí je - výhoda. Všichni konají to, co je pro ně výhodné. A co v církvích? Je to jiné? Přiznejme si, naprostá většina křesťanů jedná podle toho samého principu. Skutečný křesťan se pozná právě podle toho, že Boží zákon stojí pro něj nad osobními zájmy. Tj. na pýchou, touhou po majetku, po slasti, po slávě. Problém je v tom, že cesty Božích zákonů k těmto lákavým cílům téměř nikdy nevedou.
Když člověk začne sám rozhodovat o tom, co je dobré a co špatné, stává se sám sobě Bohem. A navíc chce být Bohem i pro ostatní. Netřeba rozvádět, že na tomto pádu je založena celá lidská civilizace, a proto se potápí a stíhá ji zlo za zlem. Proto je tolik neštěstí a utrpení. Proto se všude šíří smrt jako dominantní síla pozemské sféry.
Tehdy v ráji pod tím stromem se zrodila idea, kterou je prodchnuta celá lidská civilizace a v posledních staletích je to už základní dogma společnosti: člověk je mírou všech věcí. To vyústilo v princip, který je dnes každému vtloukán do hlavy takřka od kolébky: Ty jsi mírou všech věcí.
Kdyby lidé ctili Boží přikázání, např.: „Nezabiješ,“ nebyly by války a jejich strašné utrpení. Kdyby lidé následovali Kristova blahoslavenství, např.: „Blahoslavení mírotvůrcové,“ jak by bylo krásně na světě. Je tu v nás však stále ten padlý Adam, který si přisvojil právo být sám sobě Bohem; to Adam v nás je ten, kdo škodí lidstvu, vraždí, ničí, krade, lže, touží vládnout, prahne po majetku, slávě a moci nad ostatními... Na tom všem nic nemění dokonce ani to, jestli se hlásí k víře v Boha, chodí se modlit, klaní se Bohu, vzývá jeho pomoc. Ba naopak, taková "víra" či náboženství se v našem myšlení starého Adama mění jen na další důvod vraždit, ničit, krást, dobývat, lhát, prahnout po moci... A to vše „ve svatém jménu Božím“. Věřící, který v sobě nebojuje s padlým Adamem, je pak ještě horší než nevěřící.
Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu v zahradě smíš jíst.“ A pak Bůh říká: „Ale ze stromu poznání dobrého a zlého nejez, neboť v den, kdy z něho pojíš, smrtí zemřeš.“ Jak vidno, Bůh mluví k Adamovi o smrti. Mluví o smrti fyzické i o smrti duchovní. Kdyby Adam nevěděl, co je zlo, nevěděl by, co je smrt, natož takové jemnosti jako smrt fyzická a smrt duchovní. Takže Adam už dobře ví, co je dobro a co je zlo - ví, co je v očích Stvořitele dobré a co zlé.
Když dítě natahuje ruku k ohni, neřeknete mu „nenatahuj tam ruku, to je špatné“. Řeknete: „Spálíš se.“ Tak i Bůh. Mluví o smrti a Adam rozumí, co je smrt.
Plnění Božích přikázání spojuje člověka s Bohem. Před jejich porušením byl Adam v dokonalé harmonii a spojení se Stvořitelem. Neustále viděl, co Bůh vidí jako dobro a v čem Bůh spatřuje zlo. Porušením přikázání se toto spojení roztrhlo. A tím se zároveň přerušil proud života, kterým Bůh člověka stále napájel. Od té chvíle je Adam mrtev. Toto rotržené spojení opět navazuje až vtělený Boží Syn.
Bůh říká, že Adam v ten den, kdy pojí, smrtí zemře. Adam fyzicky zemřel přesně v ten den, kdy z toho stromu pojedl. V Bibli je řečeno, že u Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Adam zemřel v 930 letech. Tedy do svého tisíciletí mu chybělo přesně 70 let. Žil v ráji, to je Boží svět, tam je Boží den; prožil 930 let a zemřel přesně v ten den.
Co se přesně stalo? U Boha je jeden den jako tisíc let a tisíc let jako jeden den. Ale duchovně zemřel také. A duchovně zemřel v tom samém okamžiku, kdy z toho stromu pojedl. Adam s Evou rodili děti nakažené smrtí - tj. umírající tělesně a umrtvené duchovně. Proto se zlo a duchovně mrtvé skutky rozšířily po světě bleskovou rychlostí.
To vše trvá dodnes. Duchovně mrtví lidé nejsou schopni ničeho jiného, než kolem sebe šířit zase jen smrt. To proto, že šíří jen svou vlastní vůli vedenou svou pokaženou duší a obrácenou hierarchií hodnot. Je jedno, zda jsou tyto duchovní mrtvoly v církvi nebo mimo církev, všude jen šíří svou smrt. V tomto smyslu je mrtvý celý svět, i církve jsou mrtvé do té míry, do jaké jsou jejich členové duchovně ponořeni do tohoto světa a do svého pokaženého myšlení.
Víra, která je vedena lidskou vůlí a ne Boží vůlí, tj. která jde cestami hledání výhody a ne bezpodmínečného plnění Božích přikázání, se mění na magii: Buď vůle má! A magie je ďáblova víra.
Z tohoto mrtvého světa otevřel bránu do života Ježíš Kristus. Jenže - rozhlédněme se po církvích (o světu nemá smysl se bavit): kolik věřících je ochotno vyvinout nějakou rozhodnost a odpoutat se od smrti k životu? Od zla ke Kristu a jeho přikázáním lásky? Církve jsou plné věřících v Boha, ale kolik z nich Bohu důvěřuje a je ochotna přijímat, co Bůh dává?
Takže, když si to shrneme, i my stále jen znovu a znovu trháme ovoce z toho stromu poznání dobrého a zlého.
P.S.
Poté Bůh dal lidem „kožené suknice“. Někdo říká, že to byly speciální oděvy, jiní říkají: ne, naše tělo, tato kůže, to jsou ty kožené suknice. Člověk byl před pádem do hříchu jiný. Jaký? To se úplně přesně nedozvíme. Můžeme však v Ježíši Kristu spatřit náznak toho, jaký byl člověk před pádem a v jaké slávě se ocitne, až vstane k životu v Kristu a s Kristem. Tak jako se Kristus po dobu 40 dní zjevoval lidem, chodil po vodách, procházel zavřenými dveřmi – právě to je obrazem toho, jaký bude věřící člověk po vzkříšení.
Administrátor
--- 3. 3. 2026
Pozoruhodná slova velkého ruského spisovatele o Rusech
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti (1904–2022)
»Toto je váš čas a vláda tmy.« (Luk 22,53)
Slova spisovatele na začátku rusko-japonské války v . 1904
»Jsou to právě vaše nepravosti, co vás odděluje od vašeho Boha, vaše hříchy zahalily jeho tvář před vámi, proto neslyší. Vaše dlaně jsou poskvrněny krví, vaše prsty nepravostí, vaše rty mluví klam, váš jazyk přemílá podlosti. Nikdo nevolá po spravedlnosti, nikdo se nezastává pravdy. Doufají v nicotu a šalebně mluví, plodí trápení a rodí ničemnosti. Jejich činy jsou jen ničemnosti, na dlaních jim lpí násilné skutky. Jejich nohy pádí za zlem, spěchají prolévat nevinnou krev. Zamýšlejí samé ničemnosti, na jejich silnicích číhá záhuba a zkáza. Cestu pokoje neznají, není práva v jejich stopách. Dělají si křivolaké cesty, kdo se jimi ubírá, nepozná pokoj. Proto se vzdálilo od nás právo, nedosahuje k nám spravedlnost. Čekáme na světlo, a je tma, na úsvit, a chodíme v šeru. Ohmatáváme stěnu jako slepí, hmatáme jako ti, kdo nemají zrak. V poledne klopýtáme, jako když se stmívá, mezi zdravými jsme jako mrtví.« (Isaiáš 59,2-10)
Proroctví L. N. Tolstého o současnosti? Nikoliv, jen diagnóza ruské povahy. To, co platilo o Rusech před 120 lety, platí i dnes.Hovoří se o národu jako celku; předpokládá se, že v každém národě je menšina, která se vymyká obecné charakteristice (takoví Rusové jsou už nyní asi spíše za hranicemi Ruska).
Lev Tolstoj: Diagnóza ruské společnosti (Video s českými titulky)
Vybírám přepis části zvukové stopy filmu s citacemi L. N. Tolstého a komentářem:
Stalo se to nejstrašnější. Společnost to podporuje. Církev tomu žehná.
Vláda říká, že jinak to nejde. Většina je přesvědčena, že vše je pod kontrolou.
V takové chvíli je zvykem mlčet. Ale právě v takové chvíli, v roce 1904, píše Lev Tolstoj text „Probuďte se!“. Protiválečný manifest adresovaný Rusům.
Text, který dnes zní děsivě aktuálně.
Opět válka. Opět nikým nevyvolané a nikomu nepotřebné utrpení.
Opět lež. Opět všeobecné zhloupnutí a pozvířečtění lidí.
Bezprostřední cit lidem říká, že by se nemělo dít to, co dělají.
Ale jako vrah, který začal řezat svou oběť a nemůže přestat, tak i ruským lidem se nyní zdá nevyvratitelným argumentem pro válku to, že věc už začala. Válka začala. A proto je nutno v ní pokračovat. A pomatení, pozvířečtění lidé v tom strašném díle pokračují.
To jsou řádky z textu, který se objevil na samém počátku rusko-japonské války. (Rok 1904)
Tehdy vše teprve začínalo. Společnost věřila v sílu armády, ve spravedlnost války a v to, že se ji podaří dovést do konce.
Válka byla předváděna jako nezbytná a spravedlivá, zatímco pochybnosti jako slabost a zrada.
Křesťanští pastýři nadále vyzývají lidi k největšímu zločinu.
Pokračují v rouhání a prosí Boha o pomoc při konání války.
A pokud se dnes Tolstého text čte bez vysvětlivek, znamená to, že tato nemoc Rusů nikam nezmizela.
Válka vždy začíná šokem, i když je do lidí roky pumpována nenávist, víra ve svou výjimečnost a hesla typu „můžeme si to zopakovat“.
Nezáleží na tom, že toto Tolstoj píše před 120 lety. Rusové se za tu dobu nijak nezměnili.
Děje se něco nepochopitelného a nemožného ve své krutosti, lživosti a hlouposti.
V ruském historickém cyklu násilí nevyžaduje válka žádné dlouhé ospravedlňování.
Nejenže se násilí snáší, nacházejí se pro něj vysvětlení a správná tónina.
Nejužitečnějšími se stávají nikoliv fanatici a kati, ale takzvaní normální lidé.
Vzdělaní, sociálně integrovaní, přesvědčení, že s tím nemají nic společného.
Právě oni jako první vysvětlí, proč to jinak nejde a proč teď není čas na pochybnosti.
Tak násilí přestává vypadat jako zločin a stává se společnou věcí.
Nejšpinavější moment v jakékoli válce není násilí samo o sobě, ale moment, kdy je prohlášeno za pokračování míru.
Když ten samý hlas, který včera mluvil o stabilitě, pořádku a péči,
dnes vysvětluje, že vraždění je jen vynucené pokračování dřívějšího kurzu.
A právě v tento moment se lež stává nikoli vedlejším efektem války, ale jejím hlavním obsahem.
Ruský car, ten samý, který vyzýval všechny národy k míru, všenárodně oznamuje, že navzdory veškeré své snaze o zachování míru drahého jeho srdci, v důsledku napadení Japonci nařizuje činit vůči Japoncům totéž, co začali činit Japonci vůči Rusům, to jest zabíjet je. A při vyhlášení této výzvy k vraždění se dovolává Boha, svolává o Jeho požehnání pro ten nejstrašnější zločin na světě.
V ruské historii nebyla církev téměř nikdy překážkou pro násilí. Naopak, v klíčových momentech se stávala jeho součástí. Tam, kde měla stanovit jasnou hranici a zábranu, vyhlásila své požehnání.
A po celém Rusku, od paláce až po poslední vesnici, pastýři církve, která sebe sama nazývá křesťanskou, vzývají onoho Boha, který velel milovat nepřátele, Boha, který je Láska, aby pomohl dílu ďáblovu a přispěl na pomoc vraždění lidí.
Ruská společnost po staletí žije v režimu ospravedlňování. Když se děje něco zjevně zločinného, nespustí se reflexe, ale proud slov.
Čím rozsáhlejší je lež, tím méně je v ní strachu z odhalení, protože se stává společnou.
Jazyk přestává být nástrojem myšlení a mění se v prostředek sebeuklidnění.
Tolstoj v tom vidí nikoli dočasné selhání, ale setrvalý stav.
Všechnu tu strašnou, zoufalou, novinářskou lež, která se nebojí usvědčení, protože je všeobecná,
všechno to ohlupování a pozvířečtění, v němž se i dnes nachází ruská společnost,
to vše se postupně přenáší i na masy, to vše je jen příznakem uvědomování si zločinnosti tohoto strašného díla, které se děje.
Myšlenka a slovo nejsou užívány k tomu, aby sloužily jako vodítko k lidské činnosti, ale k tomu, aby ospravedlňovaly jakoukoli činnost, jakkoliv by byla zločinná.
Válka, kterou vedou Rusové, není nikdy vedena nadšením, ale bezvýchodností.
Oficiální jazyk mluví o volbě povinnosti a velikosti, ale reálný pocit je téměř vždy jeden a tentýž: absence východiska.
Lidi není třeba přesvědčovat, jsou zahnáni do rámce, kde se odpor prohlašuje za nemožný.
... to je vyjádření onoho duševního stavu, který se v oficiálním a novinářském světě překládá slovy „za víru, cara a vlast“.
Stát nebojuje jako celek. Používá nižší vrstvy jako spotřební materiál.
To není chyba ani zkreslení, ale základní princip.
Tolstoj nepopisuje obraz, ale technologii. Zatímco se jedni topí, staví se z nich most pro druhé. A tento most se staví po staletí.
Jako pěší sarančata přecházejí řeky tak, že spodní vrstvy se topí tak dlouho, dokud se z utonulých nevytvoří most, po němž projdou ti horní.
Tak se nyní nakládá i s ruským lidem. A hle, první spodní vrstva se již začíná topit a vytváří cestu dalším tisícům, které rovněž zahynou.
Klíčový moment je: nikoli začátek války, ne její výsledek, ale moment morálního zrušení zákazu.
Když se vraždění již koná, ale ještě není vnímáno jako zločin. Když se náboženské požehnání, státní vysvětlení a společenské souhlasné mlčení sejdou v jednom bodě.
V ruském případě válka nepotřebuje masové nadšení nebo fanatismus. Stačí jí sociální setrvačnost.
Většina nevyžaduje přesvědčování. Stačí jí, aby odpovědnost byla rozmělněna.
Aby rozhodnutí vypadalo ne jako osobní volbou, ale jako následek okolností, povinnosti, přísahy či historické nutnosti.
Tak se formuje kolektivní spoluúčast bez subjektu, kde každý jedná, ale nikdo se nepovažuje za viného. Tím je dána stabilita tohoto modelu.
Válka se nekoná proto, že by lidé byli klamáni, ale proto, že tato forma účasti je pro ně psychologicky pohodlná. Umožňuje jednat bez přijímání rozhodnutí a podřizovat se bez uznání podřízenosti. Právě proto po každé katastrofě nevzniká reflexe, ale údiv.
To vše je jen příznakem, že si národ uvědomuje zločinnost onoho strašného díla, které se koná.
P.S.
I dnes v r. 2026 se zármutkem sledujeme „debilizaci“ (jak to nazývá MuDr. Koukolík) ruské společnosti. Tentokrát zefektivněnou médii, webovými kanály a sociálními sítěmi. I dnes slyšíme ruské duchovní a propagandisty volat po krvi (prominentní nejpopulárnější ruský kněz Tkačov, kterému se říká „běs v rjase“, je jen vrcholkem ledovce). Na ruském oficiálním církevním videokanálu „Spas“ prohlásil ředitel pravoslavného „Rádia Radoněž“, že Ukrajince je potřeba vypálit plamenomety ze země, a že se tu musí jednat dle starozákonní morálky - takže se vlastně zříká Krista, a přítomní vedle sedící duchovní v rjasách a s kněžskými kříži na hrudích se ani nepohnou a ani slůvkem nic nenamítnou. Nejváženější ruské duchovenstvo se mlčky zříká Krista.
S tím souvisí i nová církevně-morální propaganda: národ potřebuje každých 25 let válku. Jinak klesá jeho morálka. (A co např. „blahoslavení pokojní“ (dosl. mírotvůrci)? Nikdy to v ruské církvi neslyšeli?)
Všichni tam vidí, že žijí v diktatuře, ale většina nehne ani brvou. Lidé jsou jako když strnulí - podobně jako zvíře, když na něj hledí had. Diktatura Putina? Nebo už diktatura antikrista?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1469 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1454 do č. 1457)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.