Ambon
Administrátor
--- 17. 4. 2026
Velkopáteční zamyšlení
Nad nevděkem židů a hříchem proti Duchu Svatému
Kdo pozorně naslouchal zpěvům či přednesu stichir velkopáteční jitřní (PDF), bude snad souhlasit, že tyto posvátné hymny patří k tomu nejhlubšímu a duchovně nejsilnějšímu, co během roku v našich chrámech zazní. Jejich obsah se dotýká takových hlubin a propastí lidského nitra, že si člověk více než jindy uvědomí tu temnou hloubku, do které hřích naši duši stáhnul. Tak hluboký pád člověka! Nás všech! Není tu nikdo, kdo by mohl říci o tomto dně nemocného lidství: To se mě netýká!
V těchto hymnech se objevuje několik témat. O Boží lásce, dobrotě a nesmírné trpělivosti s člověkem. O špatnosti v našem nitru, které pokřivuje naše myšlení a činí naše skutky zlými. Naše mysl - místo aby jako dokonalé zrcadlo odrážela Boží slávu - je zrcadlem pokrouceným, špinavým, zmatnělým, takže kvůli našemu egoismu a vášním nic neukazuje správně.
Důležitým tématem velkopátečních zpěvů je lidský nevděk. Za všechna dobrodiní, která Bůh prokázal člověku se mu člověk odplatil krutým nevděkem. Ježíši Kristu se jeho národ za všechna ta uzdravení malomocných a slepých, i za jeho nesčíslné zázraky odvděčil ukřižováním a výsměchem. V oněch hymnech se jednotlivá témata velkopátečních písní podrobně vykreslují - studenti bohosloví si to berou za předmět svých ročníkových prací. Jenže málokdo z těch, které potkáváme, napíše svou disertaci na velkopáteční témata vlastním životem, změnou svého uvažování, čistotou svého srdce.
Nevděk nám ukazují tyto hymny jako jeden z nejkrutějších lidských hříchů. Zároveň vidí v tomto hříchu nejen jednu z nejhoších lidských vlastností, ale i pád a přestupnictví, které mohutným hlasem volá k nebi o strašný trest. Sami to zpíváme při bohoslužbě - tedy vlastními ústy svoláváme na svůj nevděk Boží odplatu.
Nejedná se zde však jen o nevděčnost lidí vůči Hospodinu Bohu. Vděčnost je stejně jako láska nedělitelná. Buď ji projevujeme ke všem nebo k nikomu. O lásce píše apoštol Jan, že není možné milovat Boha a nemilovat člověka. Kdo miluje Boha miluje i lidi (1. Jn 4,20). S vděčností je to stejné. Vděčnost vůči Bohu nemůže přebývat v tom, kdo není vděčný lidem kolem sebe. Pánu Ježíši může být vděčný ten, kdo je nejprve zde na zemi vděčný svým dobrodincům: rodičům, učitelům, duchovním otcům, všem, kteří se mi věnovali, něco mne naučili, darovali mi svůj čas, vědomosti, morální podporu nebo materiální pomoc... Nebo svou přízeň či trpělivost. Jak se píše: „Je dobré znát své dobrodince.“ To znamená pamatovat na ně a odplácet jim svou vděčností. Kdo dokáže být vděčným lidem, které vidí, může pak být vděčný Bohu, kterého nevidí (parafrázuji ap. Jana).
Vděčností vůči bližním to začíná, a chválením, oslavováním a díkůčiněním Bohu to končí.
Tolik k jednomu z velkých velkopátečních témat - té strašné a ohavné nevděčnosti lidí vůči Kristu. A toto téma je stále aktuální - i v církvi na všech rovinách církevního života, ve vztazích mezi bratry i mezi církvemi, i v jurisdikčních a kanonických záležitostech.
* * *
Dnes Jidáš předstírá zbožnost / a ztrácí to, co dříve získal;
byl učedníkem a stává se zrádcem. / Pod obvyklým políbením skrývá lest;
před láskou Vládce / dává přednost své hlouposti
a zotročen lakotou, / stal se vůdcem tlupy zločinců.
Ó, jak se naučil lstivé zradě Jidáš, / kdysi tvůj učedník,
když jako pomlouvač a nespravedlivec / přišel ke kněžím se slovy:
„Co mi dáte, když vám zradím toho, / který ničí zákon a poskvrňuje sobotu?“
Lásku k lidem získejme, neboť jsme v Kristu bratři, / a nebuďme nemilosrdní k bližním našim;
ať nejsme kvůli penězům odsouzeni / jako onen nemilosrdný služebník,
pak bychom jako Jidáš pozdě litovali, / žádného prospěchu stejně nemajíce.
Dnes praví Zakladatel nebes i země / učedníkům svým: / „Hle, přiblížil se čas, / již spěchá Jidáš, aby mne zradil.
Ať nikdo z vás se mne nezřekne, / až mne uvidíte / viseti na kříži / mezi dvěma lotry;
vždyť jako člověk trpím / a jako Lidumil spasím / ty, kteří ve mne věří, / ve mne stále věří.“
Dnes bdí Jidáš, / aby zradil Pána,
předvěčného Spasitele světa, / který pěti chleby nasytil zástupy.
Dnes přestupník zříká se Učitele, / byv dříve jeho učedníkem.
Zradiv Vládce, za stříbro prodal Toho, / jenž lidi manou nasytil na poušti.
Dnes přibíjejí židé na kříž Pána, / který moře rozetnul holí Mojžíšovou a na poušť vyvedl je z Egypta.
Dnes Ho kopím mezi žebry nechávají probodnout / ti, kvůli nimž ranami postihl Egyptské.
Hořkou žlučí nechávají Ho napájet / ti, jimž k nasycení sesílal sladkou manu jako déšť.
Za dobra, která jsi činil / plemeni židovskému, Kriste, / odsoudili tě k ukřižování, / napojivše tě octem a žlučí.
Nespokojili se jen se zradou / staršinové židovští, Kriste, / ale pokyvujíce hlavami svými, / posměch a rouhání přinášeli.
Toto praví Pán židům:
„Lide můj, co špatného učinil jsem tobě, / aneb čím jsem tebe zarmoutil?
Slepcům tvým navracel jsem světlo, / očišťoval jsem tvé malomocné,
nemocné jsem pozdvihoval z lože. / Lide můj, vzpomeň, co jsem prokazoval tobě!
A co jsi mi za to vrátil? / Žluč za sladkou manu a ocet za vodu,
kterou jsem ti na poušti / skrze Mojžíšovu hůl ze skály vyvedl;
a ty místo lásky / přibíjíš mne na kříž.
Toho, jehož se všichni hrozí / a před Nímž se vše chvěje, / kněží udeřili / na přečistá ústa Jeho.
A dali žluč Tomu, / kterého všeliký jazyk opěvá / jako Krista, Boží moc / a Boží moudrost.
Rozhodl ses vytrpět vše, / chtěje spasit nás / od nepravostí našich / krví svou jako Lidumil.
„Ukřižuj!“ křičeli ti, / kteří vždy požívali tvých darů,
a zločince místo dobrodince žádali propustit / tito vrahové spravedlivců.
Jejich surovosti jsi však mlčky snášel, Kriste, / chtěje trpět a spasit nás jako Lidumil.
(To je jen několik výňatků z velkopáteční služby.)
* * *
V souvislosti s Velkým týdnem zaznívá ještě jedno téma: hřích proti Duchu Svatému, který nemůže být nikdy odpuštěn. (Tak praví Pán Ježíš, Mat 12,31-32; Mar 3,28-29) Hřích (resp. rouhání se) proti Duchu to znamená odmítat zjevnou pravdu - pravdy o Bohu. Tak zní definice katechismu (viz i další v katechismu, čl. 763). Méně se vysvětluje, proč je tento hřích neodpustitelný. Zvláštností tohoto druhu hříchu je totiž spuštění duchovního a psychologického procesu v hlubinách lidské duše, který způsobí neschopnost se kát - a kde není pokání, nemůže být odpuštění. Důvodem, proč se hříšník nemůže kát, je pád do duchovní slepoty, kvůli níž člověk nemůže svůj hřích vidět. Takže člověk buď svůj hřích vůbec nechce vidět, odvrací se od něj, vytěsňuje jej z paměti, nebo si jej zdůvodní jako nějaký druh nutnosti a nakonec je možné, že si svůj hřích vyloží jako zbožnost. Každopádně mu tento stav brání začít se kát.
Tento proces zabrání přístupu blahodati Ducha Svatého do srdce člověka, bez které není náprava možná. Tato blahodať nikdy nepůsobí násilí na člověku, ale vždy reaguje na lidské pozvání. „Stojím přede dveřmi a klepu.“ (Zjevení 3,20)Jistě si každý vybaví místa v evangeliu, kde se vysvětluje, že lépe jsou na tom velcí hříšníci, kteří vidí své hříchy, než ti, kteří sice mají menší hříchy, ale jsou přesvědčeni o své dokonalosti a bezhříšnosti. Znamená to snad, že máme páchat velké hříchy, abychom se mohli hodně kát? V žádném případě. Je potřeba uvidět ty hříchy, které máme. A pokud je opravdu vidíme, děsíme se, co s námi ty hříchy, které se donedávna zdály bezvýznamné, provedly, jak ničí naše duše.
Bez duchovního zření stavu svého srdce, které jsem proměnil v klubko zmijí, mi není pomoci. To byl případ duchovních vůdců židovského lidu. Když se dozvěděli, že Pán Ježíš vzkřísil čtyři dny mrtvého pohřbeného Lazara, rozhodli se: Zabijeme jeho i Lazara. (Jan 12,10) S takovým rozhodnutím nemůže věřící člověk žít, pokud si je nezdůvodní a neomluví - čili nepřipustí si, že by to byl hřích.
Jenže do podobného zaslepeného duševního a duchovního stavu se může člověk dostat v oblasti skoro jakéhokoliv hříchu či nepravosti. Ať už si člověk začne omlouvat svůj nevděk, jak jsme o tom hovořili výše, nebo jakýkoliv jiný hřích, vždy tím vstupuje na cestu, která ho nakonec dovede až do bodu, ve kterém prohlásím, že ten skutek vlastně nebyl ani hřích a že jsem se vlastně proti ničemu neprovinil. A to je konec možnosti pokání. Vždy základním bodem pokání je sebereflexe - spatřit svůj hřích, svůj pravý stav.
Ospravedlňování si svého hříchu a jakéhokoliv pochybného jednání je vždy cesta mířící jediným směrem - ke ztrátě pokání. Člověk nejprve umlčí své svědomí, a pak už snadno přesvědčí sám sebe, že se neprovinil (nebo jen trošku - stejně jako ostatní). Tak proč se kát?
Toto nebezpečí je tak hrozivě blízko každému z nás, že by nám to mělo brát klidný spánek. Pokažená lidská psychika nás tak klame, že nepozornost a následné duchovní omámení jsou vždy na našem prahu.
Velký týden nás tedy vede k velké pozornosti vůči tomu, co se skrývá v naší duši. Starec Paisij říká, že máme vzít na svou duši mikroskop. Je nutno učit se zpozorovat i to, co uniká našemu každodennímu pohledu. Dokonce i nevědomé hříchy se do určité doby projevují ve svědomí, pokud není otupené a umrtvené nedbalostí či špatnou vůlí. Svědomí je takovou signalizací, že něco není v pořádku a že je potřeba se na toto místo v duši zaměřit. Bohužel často reagujeme tak, že se začneme se svým svědomím hádat a snažíme se umlčet jeho protivný hlas. Argumentujeme, diskutujeme, stavíme svůj rozum proti zbožnosti. A pravidla zbožnosti ohýbáme podle své vůle či podle svých záměrů, kterými chceme vyhovět svému pokaženému egu.Proto např. rozkolníci věnují tolik sil a energie, aby zdůvodnili svůj rozkol: píší nekonečnou řadu pojednání o starém a novém kalendáři, o ekumenismu, o antikristu a o tom, jak a od koho je potřeba se oddělit... Často ti, kteří někoho zradí, chodí kudy mohou a všude vykládají pohádky, resp. svou verzi, jak to bylo a jak nic špatného neprovedli. Pomlouvači se zaštiťují pravdou, na které často nebývá ani chlup pravdivý. (Jak často jsou domněnky, nepochopení či špatná informovanost a výplody nevzdělanosti vydávány za bezpečnou pravdu!) Manipulativní lidé se rádi ohánějí vyššími cíli, ale sledují jen nejnižší osobní zájmy. Politici říkají každý měsíc něco jiného, slibují a neplní, ale nic špatného na tom nevidí. Podnikatelé a obchodníci klamou, ale berou to jako nutnou součást obchodního chování. Zloději vykrádají lidem účty, a myslíte, že si to vyčítají? Vězení jsou plná odsouzenců, kteří na potkání každému vykládají, že tam sedí nespravedlivě.
Kolik hříšníků začíná svou zpověď slovy: „Nemám hříchy.“ Nebo přednesou pár připravených bezvýznamností, ale vůči svému duchovnímu i morálnímu stavu jsou zcela slepí. Nebo místo sebe obviňují druhé lidi či jen rozvíjejí báje o své spravedlnosti a chválí sami sebe. „Ostatní ať se kají, já nemám z čeho se kát! Ostatní ať se napraví a polepší!“
Asi si všímáme, jak je tento nekající se stav duše podoben stavu ďábla a jeho démonů. On stále křičí, jak se ničím neprovinil, jak je Bůh nespravedlivý, stále reptá, obviňuje, pomlouvá a ospravedlňuje se. A nemůže se změnit. To je ten stav „hříchu proti Duchu“, stav duše, do kterého se lidský či démonický duch sám zaková jako do klece. Do této smyčky se dostali tehdejší duchovní vůdcové židů. Z pýchy a závisti se stala vražda a vzpoura proti jejich Bohu a Vyvolenému Jeho: „My tě nepotřebujeme!“ (Výrok Velkého inkvizitora) A za tím vším touha po moci, po uctívání a po penězích. To je ten důvod, proč někdy nelze přestat válčit a zabíjet, protože válka už začala a není zdánlivě jiná možnost než pokračovat (jak o tom píše L. N. Tolstoj; viz video níže).
Takové ubohé, hříchem zotročené lidi nám ukazují události Velkého týdne. Spustil se sled událostí, který jakoby už nešel zastavit. Svobodný duch z odstupu vidí, že to mohli všichni ti lidé, kteří se v událostech angažovali, zastavit kdykoliv, ale lidé duchovně zakovaní do slepoty, úpornosti, psychopatického maniakálního zaujetí sami sebou či svými klamnými cíli, svým egem a jeho nízkými tužbami nebo svou zdánlivou nepostradatelností či zaujatí „honbou za spravedlností“, se bezhlavě ženou vpřed do propasti. Tuto fresku strastného týdne a jeho aktérů vidíme dodnes v tolika variantách všude kolem sebe - v malých či velkých rozměrech. Je to všude.
A při tom by stačilo tak málo - třeba trochu lásky, trošku méně egoismu a uctívání své důležitosti, trochu vděčnosti a odpuštění, náprstek pokory. A člověk by se zastavil a otázal se sám sebe: Kam se to ženu?
* * *
Na této temné fresce pašijového týdne vidíme zářit jednu postavu. V lidských tělesných očích ten nejubožejší, ale očima srdce viděn jako světlo osvěcující temnoty lidského hříchu, vášní, nízkosti a špíny. Je to ten, kdo jako Beránek čistý a neposkvrněný lidským mravním bahnem prochází touto bažinou s pokorným srdcem. On může k sobě vytáhnout všechny, které ještě oslovuje zbožnost - čistota, pokora, láska, vděčnost, nespoutanost hříchem světa. Kvůli tomu sem k nám sestoupil. Kolik zde najde takových, kteří už nejsou v kleci a spoutáni pevným řetězem své domnělé spravedlnosti a zbožnosti?
Administrátor
--- 10. 4. 2026
Nad jitřní bohoslužbou Velkého pátku
Velkopáteční svaté přijímání
Pro to, co do češtiny překládáme pojmem „svaté přijímání“, má většina ostatních jazyků odlišný termín s poněkud odlišným významem. Místo českého „přijímání“ (ve smyslu: přisvojit si něco, akceptovat, pojmout, spotřebovat) zaznívá v řečtině, církevní slovanštině i angličtině atd. spíše význam ve smyslu: zúčastnit se, přijmout účastenství, či mít společenství, potažmo sjednotit se. Obvykle tato zvláštnost v našem českém lexiku nemá žádný větší význam, ale z hlediska dnešního zamyšlení je důležité na ni upozornit.
Jak ví každý kněz i většina laiků, v den Velkého pátku se nekoná liturgie a nepodává se svaté přijímání (kromě dvou výjimečných případů). Nekoná se liturgie s eucharistickým kánonem (anaforou) a epiklesí (sestupováním Svatého Ducha na předložené chléb a víno, a jejich proměňování na Tělo a Krev Kristovy). Nekoná se ani liturgie předem posvěcených Darů (tedy ne v rámci byzantské liturgie a jejích typikonů). Církev tento den hledí na Pána Ježíše, jak přináší na kříži oběť, sám sebe obětuje jako Beránek zabitý za hřích světa; nekonáme tedy nekrvavou oběť liturgickou. Dnes stojíme pod křížem, abychom se stali účastníky té události, na které je založena i naše liturgická oběť.
Při liturgii nejde o opakování Kristovy oběti, ani o symbol, ani o její aktualizaci, ani o zpřítomnění historické události, ale právě o účast na Kristově oběti, která vstoupila do věčnosti a v síle Ducha Svatého na ní přijímáme při každém liturgickém obětování účast. Stejně jako na Kristově Vzkříšení. Podobně jako smí v jeden den kněz vykonat jen jednou eucharistický kánon a epiklesi, a na jednom svatém prestolu smí být každý den jen jednou vykonána božská liturgie, a každý můžeme jen jednou denně přijímat Tělo a Krev Kristovu, protože Kristus se jen jednou obětoval a jednou vstal z mrtvých, tak není vhodné, abychom na Velký pátek, v den Kříže, přijímali dva různé způsoby účasti na Kristově oběti - jednak skrze stání pod křížem a zároveň tuto oběť přijímali eucharicky. To by odporovalo našemu duchovnímu cítění a prožívání.
Velký pátek je den našeho stání a pláče pod Ukřižováním. Eucharistie je pak nejen obětí, ale i vítězným a radostným vzkříšením. A o Velkém pátku na Vzkříšení teprve čekáme. Kristus vstává z mrtvých až třetího dne, ne v jednom dni. On sám oddělil sobotním spočinutím v hrobě svou Oběť a své Zmrtvýchvstání.Proto typikon stanovuje nekonat liturgii ani na Velkou sobotu, protože Kristus je stále v hrobě. Velkosobotní liturgie je dle typikonu spojená s večerní, tedy se má konat až v sobotu večer, tedy už v rámci začínající paschální neděle (den začíná liturgicky večerem). Proto by se měla opravdu konat na Velkou sobotu až večer (už se při ní objevují bílá liturgická roucha). Konat ji dopoledne odporuje logice a zásadám liturgického života Církve.
* * *
Nekoná-li Církev v tento den eucharistické obětování, neznamená to, že o Velkém pátku nemáme plnou účast na Kristově oběti. I Velký pátek má své svaté přijímání, ale jiného druhu než eucharistické, čili jiné než skrze přijímání Chleba a Kalicha ústy do nitra a skrze víru i do duše.
Velkopáteční svaté přijímání do nás vstupuje skrze naslouchání. To je spasitelné čtení pašijí, čili strastných evangelií. Pokud je vyslechneme s bázní Boží, s pokáním a s vírou, vstupuje do nás účast na Kristově spásonosném utrpení, na Jeho Kříži. Srdcem otevřeným Kristu do nás vstupují evangelijní slova o tom, jak za nás bylo draze zaplaceno (1. Kor 6,20; 1. Kor 7,23) - tedy, jak za náš věčný život Spasitel zaplatil, jakým hrozným utrpením, kterým sestoupil až na samotné dno našeho padlého lidství, aby nás za tuto cenu vykoupil z moci věčné záhuby. Tím přijímáme do svého nitra nejsilnější možné svědectví o nekonečné Boží lásce. Ukazuje se nám, že Boží Syn tak miluje člověka, že je ochoten na cokoliv přistoupit a cokoliv podstoupit, jen aby nás zachránil pro věčné společenství s Ním.Kristus přišel a v průběhu svého pozemského života stále sestupuje do hlubších a ponurejších propastných tůní okoušení následků našeho pádu do hříchu. Je to jako schodiště. Prvním krokem dolů bylo jeho vtělení a přijetí nemohoucnosti a nevědoucnosti dětství, práce v truhlářské dílně, a všech omezení daných samotným naším lidstvím apod.
To je naše velkopáteční účast na Kristu a na Jeho díle spásy lidí. Církev nám každoročně staví před oči tento obraz hrůzy i naděje, strašného utrpení, smrti i Vzkříšení, aby s námi otřásla a připomenula nám, že za nás Někdo zaplatil, byla zaplacena vysoká cena za naši spásu a věčný život v Království nebeském. Samozřejmě, Kristova Kříže se dotýkáme nejen různými svátky i každodenním vzpomínáním a vzýváním po celý rok. Leč právě v tento den čteme z evangelií všechna čtení o Kristově posledním dnu jeho života před smrtí. Všechna svědectví, co byla zapsána, se nyní přečtou. Vyslechneme nejen vše, co se v tento poslední den stalo, ale také poslední slova, která Pán Ježíše v tento den pronesl. Je to tak ustanoveno liturgickým řádem Církve pro velkopáteční jitřní bohoslužbu, která se koná ve čtvrtek večer, abychom při této dlouhé službě, s čtením mnohých pasáží ze všech evangelií, jakoby bděli s Kristem, jak o to žádal v Getsemanské zahradě Ježíš své učedníky. Alespoň malou část noci takto probdíme, a tím jsme postaveni tváří v tvář celému tomuto obrazu, vykreslenému slovy evangelistů, a necháváme jej na sebe zapůsobit, vstoupit do srdce a skrze to přijali účast na tomto díle spásy - abychom tam byli s Kristem, s apoštoly, s Marií a dalšími ženami... To je skutečné velkopáteční svaté přijímání = účastenství na Kristově díle spásy celou naší duší, celým srdcem a celou myslí.
Dalším krokem byl křest přijatý z rukou sluhy. Dalšími kroky bylo snášení všech těch pomluv, závisti, útoků, nepochopení i zloby některých lidí v průběhu celých tří let jeho působení. Pak přijetí takových bolestných a rmutných lidských citů, jak se to projevuje v pláči nad zesnulým Lazarem.
Pak přijetí zlopřejného a úkladného úradku velekněží a starších lidu, aniž by se tomu protivil, obhajoval se, či se s nimi hádal o své nevinně. Následovalo přijetí Jidášovy zrady. Snášení nechápavosti učedníků a umývání jejich nohou. Pak sestupuje ještě hlouběji k přijetí hrůzy z bolesti a smrti - pocení krve v Getsemanské zahradě.
Další krok hlouběji: nechal se zatknout, spoutat, vláčet na soud a soudit. Ještě níže: podrobil se soudu pohana - Piláta. Tiše hleděl, jak ho zuřivě zapřel jeho vlastní národ, který po něm celá tisíciletí toužil. Díval se, jak si místo něho vyžádali propuštění vraha Bar Rabana, Bar Aba - jiného syna jiného otce - syna ďábla, kterým se Barabáš stal svými skutky a byl tak přímo antipodem Kristovým. Byl započten mezi zločince a vrahy, a nechal se s nimi potrestat. Nereptal, nespílal, nehrozil nikomu.
Další stupeň níže do temnot: Nechal se bít, přijal výsměch, strpěl údery, kruté mučení, trýzeň bičování, poplivání a nejukrutnější bolest na kříži. Vojáci ukradli jeho šat, losovali, komu připadne chiton, který mu utkala jeho Matka. Pak následoval krok do nejhlubší temnoty duše, kam jen člověk může klesnout: Bůh se mu ztratil z obzoru, neviděl svého Otce, přijal nejhlubší zatemnění mysli a srdce - okusil i stav nevěřících či atheismu. A pak už následoval poslední krok do propasti - smrt a duše stažená do podsvětí. To je dno všehomíra. Není žádné lidské tragédie, žádné temnoty, žádného žalu a bolu, které by Pán neokusil.
Rozměr tohoto sestupování se nám otevře, když si uvědomíme, že to byl Boží Syn, Slovo Otcovo, Stvořitel světa - předvěčný, všemohoucí a vševědoucí vstupuje do lidské slabosti, smrtelnosti, nevědomosti a padlého stavu duše i těla.
Některým stačilo pouhé toto přijímání k spáse a k svatosti - jako jediná „tajina“, kterou v životě přijali.
Celý liturgický život Církve, průběh roku, je vlastně takovou monumentální tapisérií, kterou Církev rozvinuje před našima očima. Na ní sledujeme celé dějiny lidstva, zvláště dějiny spásy. Od přípravy příchodu Páně, přes jeho vtělení a narození, až po jeho umučení, Vzkříšení a nanebevstoupení atd. Není to jen didaktika, ale hlavně anamnéza (vzpomínání - udržování paměti, památky; Luk 22,19; 1. Kor 11,24). Jedním z nejsilnějších momentů, které mají otevřít naše srdce k přijetí Krista, je pak Velký pátek. Je vůbec možné, aby někdo, kdo naslouchá celému tomu čtení, nebyl tím zasažen v srdci? Je možné hledět na takovou lásku, aby se v srdci neprobudila vděčnost, lítost nad hříchy, pokání a hlavně láska k Pánu Ježíši Kristu?
Administrátor
--- 10. 4. 2026
O svátku Zvěstování přesv. Bohorodice
Den, kdy nebe sestoupilo na zemi
Evangelní čtení o tomto svátku podle Lukáše: 1. kapitola, 26. až 38. verš. Toto čtení začíná slovy: „V šestém měsíci pak poslán byl anděl Gabriel od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret“. Takže Boží anděl, archanděl Gabriel, je posílán k pokorné panně z Nazareta do galilejského města, které se jmenuje Nazaret.
A čteme dále: „K panně zasnoubené muži jménem Josef z domu Davidova; jméno té panny bylo Maria.“ Ihned vyvstává otázka, proč panna, ze které měl v úmyslu narodit se Syn Boží, byla již zasnoubená. Svatí otcové, odpovídajíce na tuto otázku, říkají, že to bylo učiněno proto, aby byla do času skryta před ďáblem právě ta panna, skrze kterou měl v úmyslu narodit se Syn Boží. Ďábel není všudypřítomný ani vševědoucí. Jako každé Boží stvoření má své postavení v čase a v prostoru a není nutné mu připisovat vlastnosti Boha, že údajně všechno ví a všechno může. Ve skutečnosti tomu tak není. Hospodin vždy klade silám zla hranici, kterou překročit nikterak nemohou.
Dále čteme: „Anděl k ní vešel a řekl: Raduj se, milostiplná, Pán s tebou.“ Slyšíme radostné archandělské pozdravení pokorné panně z Nazareta. Církevní tradice nás učí tomu, že panna byla zasnoubena Josefovi ještě z toho důvodu, aby Josef střežil její panenství, neboť ona dala slib Bohu zachovávat své panenství.
A hned se o tom přesvědčíme ze samotného tohoto textu. Boží anděl ji tedy zdraví slovy: „Raduj se, milostiplná, to znamená naplněná Boží blahodatí, Pán s tebou, požehnaná jsi ty mezi ženami.“ Je třeba poznamenat, že každá židovská panna snila o tom, že se stane matkou Mesiáše, Krista, Mašíacha. A židovské panny před sňatkem oplakávaly své panenství, chápajíce, že nebudou hodny stát se matkou Mašíacha. Snily o tom samozřejmě všechny tyto panny, ale jen ta panna, která s největší pravděpodobností ničem podobném pro sebe nesnila, stala se hodnou této nebeské blahodati.
Zdálo by se, že Panna Maria měla radostí žasnout a plesat radostí z tohoto archandělského zvěstování. Avšak když uslyšela slova: „Raduj se, blahodatiplná, Pán s tebou, požehnaná jsi ty mezi ženami,“ tedy vyvolená ze všech, její reakce byla jiná.
Ona se totiž, když to vyslechla, zalekla jeho slov a uvažovala, co ten pozdrav znamená. Proč takto uvažuje? Když Boží archanděl říká, že je požehnaná mezi ženami, tedy upřednostněná přede všemi ženami, ona jsouc naprosto pokornou, cítí se jakoby nesvá, její srdce se rozrušilo.
Anděl jí uklidňuje: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha; a hle, počneš v lůně svém a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. On bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího a dá mu Hospodin Bůh trůn Davida, jeho otce, a bude kralovat nad domem Jákobovým navěky a jeho království nebude mít konce.“ Zdálo by se, že pokud je nyní takovými slovy zasvěcena do tajemství, že se z ní má narodit Mesiáš - Kristus, Syn Boží, měla by prožívat nadšení, jenže ona přemýšlí, jak potom dodrží složený slib zachovat své panenství.
Maria pak řekla andělovi: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?“ Střeží své panenství a nechce porušit svůj slib. Kdyby její zasnoubení s Josefem předpokládalo nějaké tělesné vztahy, pak by se nedivila a nekladla by takovou otázku. Ale ona ji klade, protože její poměr s Josefem nepředpokládal žádnou tělesnou blízkost; on měl střežit její panenství.
Marie se nevyvyšuje, ale především se obává o svůj slib. Má na mysli jen to, aby nezarmoutila Boha svým selháním. Aby nepokazila svou službu, kterou na sebe slibem panenství přijala. Taková je pokora této Panny! Opravdová pokora změní myšlení člověka, který pak nemyslí na sebe, ani na svůj zisk, ani na své přednosti, ani na cokoliv, co by mohl získat či jak se proslavit či co by mohl znamenat. Skutečná pokora zapomene na sebe. Jak říkají svatí Otcové pouště: „Pravá pokora neví o sobě.“ Tedy pokorný člověk nevidí, že je pokorný. Uvidí-li kdo svou pokoru, okamžitě ji tím ztratil (nebo ji nikdy neměl).Ozvěnu bdělosti, s níž chrání Maria celý život svůj slib panenství, slyšíme v bohoslužebných hymnech, zvláště v křížových bohorodičnech či ve velkopáteční službě. Když její syn kráčí křížovou cestou, Maria k němu volá, aby i po odchodu z tohoto světa chránil její panenství. Proto ji Pán na kříži svěřuje do péče ap. Jana.
Jak je známo z církevní tradice a zčásti i z Písma, Josef byl vdovec a měl už děti, které jsou v Evangeliích nazývány bratry a sestrami Ježíše Krista. Maria se tedy ptá: „Jak se to stane, když muže nepoznávám?“ Anděl jí v odpověď uklidňuje a vysvětluje, že její panenství nebude nijak porušeno: „Duch Svatý na tebe sestoupí a moc Nejvyššího tě zastíní; proto i to, co se z tebe narodí, bude svaté, bude nazváno Synem Božím.“
Nyní je zasvěcena do tajemství neposkvrněného početí Krista Spasitele v ní, a aby ji utvrdil ve víře, anděl jí nabízí určité znamení a říká: „Hle, i Alžběta, tvá příbuzná, nazývaná neplodnou, i ona počala syna ve svém stáří a je již v šestém měsíci.“
To je to, o čem jsme mluvili výše. V šestém měsíci pak poslán byl k Marii archanděl Gabriel, tedy šestý měsíc od početí Jana Křtitele. Zde vidíme, že spravedlivá Alžběta byla nazývána neplodnou. Tehdy byla bezdětnost potupou a takoví lidé, kteří neměli děti, byli podezříváni z nějakých tajných hříchů. „Hle, i Alžběta, tvá příbuzná, nazývaná neplodnou, i ona počala syna ve svém stáří a je již v šestém měsíci, neboť u Boha nebude žádné slovo nemožné (bezmocné).“
Anděl posiluje srdce Mariino tímto znamením. Vysvětlil jí, že její panenství bude zachováno. A co na toto andělské zvěstování Maria odpoví? Ve skutečnosti odpověď Mariina není jen její odpovědí. Maria odpovídá jakoby za celé lidstvo, zda je lidstvo schopno spojit se se Synem Božím a stát se neoddělitelně, neměnně a nerozlučně s Ním sjednoceno.
Hovoří jako představitelka ženského pohlaví a my si pamatujeme, že skrze naši pramáti Evu, první ženu, lidstvo utrpělo velikou ránu - duchovní světlo v tomto světě pohaslo. Kdežto teď skrze Pannu Marii má Boží světlo v tomto světě zazářit. Pro lidstvo získala Marie nevýslovný dar. Eva přinesla lidstvu zkázu, Marie přináší povstání. Skrze Evu získali všichni lidé smrt, skrze Marii získávají věčný život. Eva byla zachvácena povýšeností, pýchou, sebedůvěrou a padla – a my všichni s ní. Marie se povznesla k přijetí Božího syna svou pokorou, čistotou a poslušností.
V Evě bylo přítomno celé lidstvo, všichni, kteří se teprve měli narodit. V Marii jsou přítomni všichni, kteří se znovuzrodí skrze víru v Jejího Syna, skrze křest a svaté Tajiny. Pán pravil: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, spasen bude.“ Tou vírou myslí pravou křesťanskou víru v Něho a v Jeho spásonosné dílo, tj. i v Jeho Matku. Tím křtem myslí křest vodou a Duchem a potažmo všechny svaté Tajiny Církve.
Tehdy Maria řekla: „Hle, služebnice Páně — ona se pokořuje — staň se mi podle slova tvého.“ Říká: „staň se mi,“ majíc na mysli i nás, všechny lidi žijící na zemi, protože poté, co v jejím požehnaném lůně dochází ke spojení Božského a lidského, pozemského a Nebeského, od tohoto okamžiku se my všichni stáváme podle definice Řehoře Nysského „spolutělesníky“ Boha. Neboť Syn Boží, jako Bůh jednobytný s Bohem Otcem, bude od tohoto okamžiku jako člověk jednobytný s námi, s každým člověkem žijícím na zemi.
Proto odpověď Mariina je odpovědí celého lidského rodu v osobě pokorné Panny z Nazareta. Odpovídá za nás i za sebe: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého,“ – a anděl od ní odešel. To znamená, že se uskutečnilo tajemství setkání Boha s lidstvem – nejen setkání, ale spojení. Výsledkem je boholidství Krista Ježíše, které má původ v početí z Ducha Svatého přečistou Pannou Marií. Vskutku, tento svátek je svátkem spojení nebe se zemí, Boha s lidmi.
A toto veliké nesporné tajemství zbožnosti, jak ho nazývá apoštol Pavel, se uskutečňuje v srdci a v lůnu pokorné Panny Marie. Neboť ona tato andělova slova promísila s vírou ve svém srdci a přijala ve svém lůně Božství – následně pak boholidství Krista Ježíše.
Tímto způsobem je Panna Maria tou první, která prožila přijetí Ducha Svatého do sebe, to znamená, že její osobní Padesátnice (čili sestoupení Svatého Ducha) se odehrává v den Zvěstování, a proto je první účastnicí (přijímatelkou) boholidství Krista Ježíše. Boží Syn dává Pánu Ježíši jeho Božství, Panna Maria dává svému synu Ježíši své lidství. Božství a lidství se v Panně Marii spojily natrvalo, tento akt nelze vzít zpět. Je to počátek nového stvoření, nového světa, nového vesmíru, nového lidstva, nového nebe...
* * *
Tento svátek nám připomíná nejen dějinnou událost začátku naší spásy. Především nám zjevuje podivuhodný obraz Nejčistší, Nejblahoslavenější a slavné vždycky Panny Marie. Obraz, který křesťana inspiruje a dává impuls k následování. Kdo by nebyl v srdci zasažen, když vidí takovou čistotu, prostotu, krásu a pokoru!
Zároveň však vidíme tu hrůzu, když někdo, kdo všechny tyto věci přijal, ví o nich, vyznal je, ale pak odpadne. Ten, kdo byl nejen duchem a duší, ale tělem skrze Bohorodici spojen s bohočlověkem Kristem, toto všechno zavrhne nebo je k tomu lhostejný. Bůh se stal jedním tělem s každým z nás, a přesto někdo dokáže nedbat.
K důstojnému spasitelnému přijetí svatých Tajin potřebujeme: víru, pokání a pokoru. Všechny tři nám Marie ukazuje na sobě, a tím nám ukazuje cestu k posvěcení, očištění, osvícení a zbožštění. Všechny tři vlastnosti křesťana, tři ctnosti, máme dle vzoru přesv. Bohorodice dovést k dokonalosti jako ona (resp. se o to celý život snažit).
A tak v tento den společně s archandělem Gabrielem se synovskou oddaností zvoláme: Bohorodice, Panno, raduj se, blahodatiplná Maria, Pán s tebou!
Administrátor
--- 8. 4. 2026
Slova Ježíšova na začátku Velkého týdne
O událostech Strastného pašijového týdne, Svaté a Velké pondělí
V tento den se vzpomínají události „Prokletí fíkovníku“, „O moci učit“, podobenství o dvou synech, podobenství o zlých vinařích a Kristova svědectví o jeho příchodu a o znameních konce věku.
Při jitřní Velkého pondělí se čte Evangelium podle Matouše, 21. kapitola, verše 18-43. O prokletí fíkovníku. Začíná slovy: „Ráno pak, když se Pán vracel do města, pocítil hlad. A uviděl u cesty jeden fíkovník, přistoupil k němu, a nic na něm nenalezl, než jen listí, i praví mu: ‚Ať se již nikdy více z tebe neurodí plod na věky.' A fíkovník ihned uschl.“
Je třeba říci, že v tomto ročním období, na jaře, fíkovník ani kvést nemá. Dozrání fíkovníku nastává značně později, a takové Kristovo počínání se může zdát jako nesmyslné, ale tak tomu zdaleka není. Fíkovník je vedle vinné ratolesti jedním z obrazů židovského národa v starozákonní církvi, od níž Hospodin očekával zralé plody na tomto stromě, o který pečovali patriarchové a proroci. Ale židovský národ se v době, kdy jej navštívil Syn Boží, ukázal být naprosto nepřipraveným na setkání s Ním.
A právě tato událost se odehrává o Velkém pondělí: fíkovník ihned uschl. Když to učedníci uviděli, divili se a říkali: „Jak to, že ten fíkovník ihned uschl?" Možná je udivil i samotný ten zázrak, i samotný ten Kristův požadavek, aby fíkovník vydal fíky v době, kdy tam ani být neměly. Hospodin jim však řekl v odpověď: „Amen, pravím vám, budete-li mít víru a nebudete pochybovat, nejenže učiníte to, co se stalo s fíkovníkem, ale i kdybyste této hoře řekli: ‚Zvedni se a vrhni se do moře', stane se to. A všechno, o co byste poprosili v modlitbě s vírou, dostanete." Pokud se obracíme k Bohu s modlitbou a s hlubokou vírou, pak nám Hospodin neodepře svá požehnání.Existuje výklad události s fíkovníkem, který v ní spatřuje předznamenání Kristova vítězství nad ďáblem. Fíkovník byl dle staré židovské tradice strom obývaný démony (Adam s Evou prý zhřešili pod fíkovníkem, pojedli zakázané ovoce - fík, a když pak spatřili, že jsou nazí, přioděli se listím fíkovníku (proto jim Hospodin tento pochybný oděv bere a nahrazuje jej koženým).
Tragédie židovského národa je tragédií židovského národa v masách, ale ve svém ostatku (zbytku) si tento národ zachoval věrnost jak Bohu, tak Kristu. Věrným ostatkem Božím v dnech pozemského života Kristova byla Panna Maria, byl to spravedlivý Josef, snoubenec Panny Marie, byl to Simeon - Bohoprijemce, byla to prorokyně Anna, byli to apoštolové z počtu dvanácti, byli to apoštolové z počtu sedmdesáti, byly to ženy Myronosice, tedy ten věrný ostatek židovského národa, který přijal Krista, a v momentě jeho Nanebevstoupení tvořilo jeho obec asi 150 (budoucích) křesťanů, od 120 do 150.
Když Kristus pocítil hlad a hledal na fíkovníku ovoce, věděl, že není čas fíků, ale v duchu přikazoval tomu stromu, aby mu vydal plod. Ve dnech blížící se smrti Kristově na kříži, však ďábel získával takovou troufalost a sílu, že přikázal svým démonům ve fíkovníku, aby se vzepřeli Kristovu příkazu. Proto strom nedal ovoce ani na příkaz svého Stvořitele. Byl to výsměch ďábla Stvořiteli světa. Byl to obraz toho, co se ďábel chystal učinit s tímto světem, kdyby Kristus neuspěl. Satan byl připraven po neúspěšném dílu spásy zmocnit se tohoto světa a učinit z něj bezplodé peklo. (K tomu směřoval svět pádu Adamově i před potopou a k tomu směřuje i dnes, když lidé opět masově odpadají od Božích zákonů; jedině druhý příchod Kristův to může zastavit.) Kristus však svým duchem vyhnal démony ze stromu (stejně jako mnohé jiné zázraky to konal beze slov, jen silou svého ducha). Onen fíkovníkový strom, který se v tu chvíli stal jakýmsi kouskem pekla, které ďábel zamýšlí pro celý svět, tím byl zlikvidován - uschl. Slova Kristova: Ať už nic nikdy neurodíš navěky!, čili ať z tebe nikdo nic nepojí nikdy, zastavují příchod plnosti ďáblovy moci na svět.
Vidíme zde obraz Kristova potření prarodičovského hříchu Adama a Evy. Odstranění toho, co kdysi způsobil fíkovník v ráji. Cítíme, že zabitím tohoto fíkového stromu je odstavena moc prvního fíkovníku a zrušena síla prokletí, které jeho plod uvrhnul na lidstvo. A kromě toho vidíme z této události, co učiní Bůh s tím, co se vzepře vůli Stvořitele. Zničí to. Protože to, co není dobro, může už být jen zlo.
* * *
Dále čteme 23. verš. „A když přišel do chrámu a učil, tedy v toto stejné Velké pondělí, přistoupili k němu velekněží, starší lidu, a řekli: ‚Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal takovou moc?'" Přestože se ve svém srdci již rozhodli zabít Ježíše, a dokonce i Lazara, kterého vzkřísil, jakoby se ještě chovají neutrálně, kladou mu otázky a očekávají nějaké odpovědi. Takže se ptají na princip moci: „Jakou mocí to činíš? A kdo ti dal takovou moc?" Možná, že jejich otázka má i skrytý rozměr: "Jakým právem to děláš? Jak se opovažuješ nás překonávat? Kdo ti dal takové právo, abys místo nás vedl lid?"
Tato otázka zůstává aktuální i v naší době. Jakou mocí církev působí v tomto světě? Kdo dal moc křesťanským kněžím odpouštět hříchy nebo hříchy neodpouštět, ukládat pokání (epitimie) a od nich osvobozovat?" Kdo dal k tomu Církvi a jejímu duchovenstvu právo?
Podobné otázky kladou Kristu, a Ježíš jim řekl v odpověď: „Zeptám se i já vás na jednu věc. Jestliže mi na ni odpovíte, i já vám řeknu, jakou mocí to činím. Křest Janův odkud byl? Z nebe, nebo z lidí? Oni pak uvažovali mezi sebou: ‚Řekneme-li z nebe, řekne nám: Pročpak jste mu tedy neuvěřili? A řekneme-li z lidí, bojíme se lidu, neboť všichni považovali Jana za proroka.' A odpověděli Ježíšovi: ‚Nevíme.' Řekl jim i on: ‚Ani já vám neřeknu, jakou mocí toto činím.'“ (Jinými slovy jim odvětil: S pokrytci se o své moci od Otce bavit nebudu.)
Kristova moc pramení jak od Boha Otce, tak od samotné Kristovy hypostaze jako Boha a člověka, který ve svém boholidství spojuje nebeské, pozemské, božské, lidské. A moc církve je to, co jí daroval Kristus. (Krátce shrnuto: Mluví se o církvi jako boholidském organismu, o synergii nebe a země, a o moci klíčů - svazovat a rozvazovat hříchy, dané Petrovi a ostatním apoštolům.)
Pán jim tedy řekl v odpověď: Dva syny měl Otec a poslal je pracovat na vinici. Jeden řekl: "Nechci," ale nakonec šel. Druhý řekl: "Jdu, Pane," avšak nešel. (Mat 21,28-29) Který z těch dvou vykonal vůli otcovu? Říkají mu: "Ten první." Ježíš jim praví: "Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Království Božího." Neboť k vám přišel Jan cestou spravedlnosti, a vy jste mu neuvěřili, ale celníci a nevěstky mu uvěřili. Vy pak, i když jste to viděli, nečinili jste poté pokání, abyste mu uvěřili.Co znamená slovo "předcházejí vás"? Nejdřív půjdou oni a až po nich vy? Nikoliv. Biblická řeč v tomto případě znamená: Oni vejdou, a pak se dveře zavřou. Vy zůstaneme venku.
Smysl tohoto podobenství je velmi hluboký. Mluví o pohanském světě, který původně řekl „nechci", ale pak začne hledat Boha, a o židovském národě, který řekl „jdu", ale slib nenaplnil. (Srovnejme tu situaci s dnešními ateisty, kteří mohou změnit „ne" na „ano", a varujme ty, kdo křičí „Hosanna", aby za pár dní křičeli „Ukřižuj ho".)
A tato slova, která pronáší Kristus: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky vás předcházejí do Království Božího", ta naplňují nadějí srdce každého hříšníka. A proč jdou první? Celníci byli zloději a kolaboranti, kteří vybírali daně pro okupanty, nevěstky byly prostitutky, a proto obě skupiny neměly iluze samy o sobě, všichni, kteří do těchto dvou skupin patřili, věděli, že jsou hříšníci.
Jenže Kristus přišel spasit hříšné, ne spravedlivé. Jinak řečeno přišel spasit ty, kteří o svých hříších vědí, ale nemůže spasit ty, kteří o svých hříších nechtějí vědět a cítí se být spravedlivými a zasloužilými před Bohem. Jak má lékař lečit toho, kdo si nepřipouští, že by byl nemocný?
* * *
Dále Kristus předkládá jiné podobenství o Velkém pondělí: „Byl jeden hospodář, který vysadil vinici, obehnal ji plotem, vykopal v ní lis, postavil věž a pronajal ji vinařům a odcestoval." Hospodář je Bůh, který stvořil nebe i zemi, který vysadil svou vinici. (Vinná réva je symbolem Izraele. Plot jsou přikázání, lis je Božské zjevení, věž jsou proroci. Hospodář odcestoval čili ztratil se z dohledu, není vidět.) Když se pak přiblížil čas vinobraní, poslal své služebníky k vinařům, tedy ke kněžím starozákonní církve, aby převzali plody. Vinaři služebníky zbili, zabili a ukamenovali - tak nakládali židé s proroky. Poslal další, významnější proroky, a dopadli stejně. Nakonec, tedy když nastala plnost času, poslal k nim svého Syna, tedy Pána našeho Ježíše Krista, řka: ‚Budou mít v úctě Syna mého.' Ale vinaři, když uviděli Syna, řekli si mezi sebou: ‚Tohle je dědic, pojďme, zabijme ho a zmocněme se jeho dědictví.' A chopivše se ho, vyvedli ho ven z vinice a zabili." (Vinice totiž zde představuje Jeruzalém, za jehož hradbami Krista zabíjejí.) Co udělá hospodář? Zlé vinaře zahubí a vinici pronajme jiným - věřícím z pohanů. Ježíš jim praví: „Cožpak jste nikdy nečetli v Písmu: Kámen, který stavitelé zavrhli (stavitelé jsou Židé), ten se stal hlavou úhelnou (základem církve), od Hospodina se to stalo a je to divuhodné v očích našich. Proto vám pravím, že vám bude odňato království Boží a bude dáno národu, který ponese jeho plody, tedy novému Izraeli, ne podle těla, ale podle ducha."
* * *
Následuje pasáž o evangeliu na liturgii předem posvěcených darů o příchodu Syna člověka (Matouš 24,3-35).
„Když pak seděl na hoře Olivetské, přistoupili k němu učedníci o samotě a zeptali se: ‚Pověz nám, kdy to bude a jaké bude znamení tvého příchodu a konce věku?'"
Ježíš je varoval: „Hleďte, aby vás někdo nesvedl, neboť mnozí přijdou pod mým jménem a budou říkat ‚Já jsem Kristus' a mnohé svedou." Přestože tato otázka o skonání věku vzrušuje mnohé, hrozí zde nebezpečí podlehnout bláznění všelijakých lžiproroků, lžikristů, sektářů a ocitnout se pod jejich vlivem. A zde je řečeno, že mnohé svedou tito lžiproroci, lžikristové, falešný náboženský systém. V posledních časech jich bude dostatečně mnoho.
„Uslyšíte o válkách a zvěsti o válkách." Války jsou události, zvěsti jsou politické rozbory a komentáře či diskuse v médiích. „Hleďte, abyste se nestrachovali, neboť to vše se musí stát, ale to ještě není konec."
„Neboť to všechno se musí stát, ale to ještě není konec, neboť povstane národ proti národu a království proti království." To znamená, lokální konflikty přerostou ve světové, a budou hladomory jako výsledek válečných otřesů ve světovém měřítku, hlad, mory, epidemie a zemětřesení po místech. To znamená, že bude způsobena nějaká škoda ekologii naší planety a Země se bude otřásat. Podle seismologů posledních sto let prudce narůstá počet otřesů zemské kůry (většina z tohoto nárůstu se odehrává v oblasti malé amplitudy, takže to lze registrovat jen přístroji, ale to nic nemění na skutečnosti, že země se chvěje a otřásá čím dále tím více. Z toho všeho se zroutí ekonomika i sociální systém.
„To vše je začátek bolestí," možná se mají na mysli nemoci, které vznikají v důsledku toho, že lidé budou používat jaderné zbraně, nemoci z ozáření a neduhy spojené s těmito zbraněmi.
„Tehdy vás budou vydávat na mučení a zabíjet vás a budete nenáviděni všemi národy pro mé jméno." To znamená, že vztah ke křesťanům se v poslední době změní a budou je pronásledovat a prohlašovat za zlo či za škůdce lidstva. A tehdy se mnozí z křesťanů pohorší a budou se navzájem zrazovat, nenávidět jeden druhého. Nejdříve se bude nepřátelství vylévat jen na křesťany, po uplynutí času ho lidé obrátí jeden na druhého.
A mnozí lžiproroci povstanou a svedou mnohé. Lžiproroci - to nejsou jen náboženští falešní proroci, ale i politici, kteří nám slibují něco do budoucna, ale všechno se to ukazuje jako lži. Patří sem i falešní vědci, kteří používají své fragmentální poznání přírody, aby sváděli lid z cesty hledání Boha. Patří sem ti, kteří slibují nereálné vědecko-technické výdobytky - fantastické prodloužení doby života, osídlovaní jiných planet, život v pohodlí a bez práce apod. Patří sem technokrati a byznysmeni, kteří pod krásnými reklamami na sofistikované vynálezy, které prý mají zlepšit život, vedou člověka do otroctví. Ti všichni "prorokují" falešné vize budoucnosti lidstva a učí a vedou lidstvo do zajetí a do neštěstí.
A z důvodu rozmnožení nepravosti, přičemž válka a nepřátelství jednoho člověka k druhému - to je vždy nepravost, u mnohých ochladne láska. Kdo však vytrvá do konce, bude spasen; to znamená, že zachrání se jen ten, kdo dokáže duchovně přežít všechny tyto složité okolnosti bez ztráty víry a důvěry v Boha. Tedy ten, kdo se duchovně připravil a nenechá se zlomit duchovně.
A dále velmi důležitá znamení Kristova příchodu. A toto evangelium království bude kázáno po celém světě, na svědectví všem národům, a tehdy přijde konec. To neznamená, že všude budou věřící, nebo že ve všech národech bude působit pravoslavná církev (jak to vykládají někteří). To znamená, před samotným koncem bude kázání evangelia naprosto otevřené. Nyní slyšíme kázání evangelia na YouTube, v televizi, v náboženských knihách. A poslední výzva, závěrečná evangelizace, v současností obešla celý svět a obsáhne celou planetu. A tehdy přijde konec. (Dnes díky YouTube a technologiím evangelizace zasáhne každého jako poslední šance. Bůh používá všechny prostředky, aby dal každému ještě poslední možnost se zachránit z potápějícího se korábu tohoto světa.) To znamená: touto poslední výzvou chce Hospodin nenechat lidi bez naděje na spasení, proto je jim poskytována tato jakoby poslední šance a uskutečňuje se poslední evangelizace celého světa.
O „ohavnosti zpustošení" na svatém místě. Interpretace: 1.) buď se jedná o obnovu chrámu v Jeruzalémě a antikrist v něm usedne na trůn a nechá se prohlásit za Boha. 2.) Zlatoústý však mluví poněkud jinak. Říká: ne, židovský chrám nebude obnoven. Podle sv. Jana Zlatoústého se hlavní duchovní pád, resp. odpadlictví od Boha uskuteční v křesťanských chrámech, neboť svaté místo už není u židů, ale u křesťanů. Do křesťanské církve vstoupí Antikrist a bude odtud řídit svět.
Jde o to, že v křesťanském chrámu, v křesťanské církvi se v planetárním měřítku projeví naprosté odpadlictví, když křesťané odstoupí od čistoty víry. Antikrist bude nastolován právě v našem křesťanském společenství. A víme, že mnozí budou svedení (prostřednictvím církevních pastýrů) k odpadnutí. Svědeni - to znamená oklamáni, čili bude jim zastřena pravda, uvěří lži. Kolik je už dnes biskupů, o nichž se veřejně ví, že jsou to oligarchové, kteří ze svého církevního postu vytěžili obrovské bohatství a evangelijní chudobu pokrytecky hlásají věřícím, ale ne sobě? Kolik nemravnosti (homosexuality) je mezi těmito pastýři? Kolik vládychtivosti a neukojitelné žízni po světské moci? A vadí to věřícím? Z toho je vidět, že většina z nich je už nyní slepá, oklamaná a jde ne za zbožností, čistotou a za Kristem, ale za pompou, zlatými chrámy a pohádkami o zbožnosti. Jak prohlédnout tento klam? Bůh by po nás nežádal nic, co by nebylo v možnostech každého prostého věřícího. Není poteba žádného teologického vzdělání, aby každý věděl, že církev nemůže hlásat válku a zabíjení.
Lze předpokládat, že jedno vysvětlení doplňuje druhé. Tedy, když uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, stojící na svatém místě, může to být Jerusalemský chrám, který se obnoví, dokonce obnoví Judeu, ale proč by se stal svatým místem? Zlatoústý má zřejmě více pravdu, že svaté místo jsou křesťanské chrámy. Zdá se nepopíratelné, že ohavnost zpustošení se projeví v křesťanských chrámech.
Stačí tedy hledět na věci kolem sebe prismatem Evangelia a Božích přikázání; obojí je každý křesťan povinen znát (pokud není lhostejný, vlažný nebo se nenechal od zvěsti evangelia oddělit hradbou nesrozumitelné řeči, která se krásně rozléhá v našich velechrámech). Např. nemůže být pravým biskupem ten, kdo žehná a podporuje válku, útočení, zabíjení, krveprolití nevinných lidí. Přikázání: Nezabiješ. Přikázání: Miluj bližního svého. Stačí taková prostá moudrost - a hned vidíme, kolik biskupů není biskupy, ale služebníky antikrista a odvádějí své stádo pryč od církve i od Krista do záhuby. Dále je potřeba ještě druhá věc - být křesťanem, který je upevněn v pravém duchovním životě.
Biskupové (ti, o nichž byla výše řeč) nejsou ten hlavní problém církve. Problémem, který už volá do nebe, je, kolik našich věřících ve světě už dávno odpadlo od křesťanství, když této antikristovské proklamaci nadšeně tleskají.
Tedy, „když uvidíte ohavnost zpustošení, o níž mluvil prorok Daniel, stojící na svatém místě, - kdo čte, rozuměj - tehdy ti, kdo jsou v Judeji, ať utíkají do hor, a kdo je na střeše, ať nesestupuje vzít si něco ze svého domu." Výzva „ať utíkají do hor" znamená, že je nutné v té době pozdvihovat své vědomí a svého ducha buď skrze samovzdělávání, nebo skrze osvěcování mysli Písmem svatým, spojené s neustálou modlitbou. Ať už nevěnují pozornost čemukoliv pozemskému, svému majetku apod. Tehdy v nastalém zmatku a chaosu všemožných idejí, v burájecí bouři ducha bezbožnosti obstojí pouze ti, kteří se před tím upevnili v duchovním životě, získali zkušenost s modlitbou, ustanovili v sobě duchovní křesťanské čili svatootcovské uvažování. Pouze takto předem upevnění věřící budou schopni prohlédnout přicházející klam a udržet pravou víru. Nikomu nepomůže žádná ideologie ani nacionalismus ani víra ve "svatou Rus" - prostě nic pocházející z toho světa a z pokažené lidské mysli. To všechno jsou jen zdroje dalších klamů. Zachránit může jen pevná láska ke Kristu.
Pak ti, „kdo jsou v Judeji, ať utíkají do hor, a kdo je na střeše, ať nesestupuje vzít si něco ze svého domu, a kdo je na poli, ať se nevrací vzít si své šaty." V Písmu se také říká, že „dva budou na poli, jeden bude vzat a druhý zanechán." Co to znamená? Záleží na vnitřním stavu člověka. Tělesně mohou lidé sdílet domácnost, práci, volný čas. Avšak církev spojuje nikoliv tělesné společenství, ale duchovní. Sdílení stejné víry, společná služba Bohu plněním přikázání, čistým životem a milováním Boha. To budou mít společného ti, co budou zachráněni. A to je bude oddělovat od těch, co zde budou ponecháni.
„Běda však těm, které budou v ty dny těhotné a které budou kojit! Modlete se, aby se váš útěk nestal v zimě nebo v sobotu," kdy setrváváme v absolutním pokoji a uvolnili jsme se, nejsme připraveni na nic obtížného, a najednou nečekaně začínají pohromy a nutnost vše zde zanechat. Neboť „tehdy bude velké soužení, jaké nebylo od počátku světa až dodnes, a už nikdy pak nebude. A kdyby ty dny nebyly zkráceny, nebyl by zachráněn žádný člověk (žádné tělo), ale pro vyvolené budou ty dny zkráceny." Sám Kristus prosil Otce, aby byly ty dny zkráceny (tj. dny posledních pokušení, doba Antikrista), protože jinak by nikdo nepřežil.Jenže, kdo nevyužil tyto dny před příchodem bouře k vyspravení a upevnění svého domu, tj. k modlitbě a k pokání a k prohloubení lásky k principům církevního života, čili např. k bohoslužbám (resp. k tomu, co v nich žije za obřadovou formou), zjistí, že až to přijde, bude pozdě. Už nebude možnost se chystat. Pro ty, kteří ještě nevstoupili, se brána uzavře.
„Tehdy, řekne-li vám někdo: hle, zde je Kristus nebo tam, nevěřte, myslí se tím lžikristové, těch se objeví mnoho, neboť povstanou falešní kristové a lžiproroci a budou činit veliká znamení a zázraky, že by svedli, je-li to možné, i vyvolené." Největším mágem bude Antikrist, on bude mrtvé křísit, jakoby oheň snášet z nebe na zem, a tak dále.Propadnou všichni ti, kteří zakládají svou víru na zázracích, na myrotočivých ikonách, na nebeském jeruzalemském ohni, na obracejícím se proudu Jordánu atd. To všechno jsou příliš mělké základy, než aby udržely dům, když se na něj oboří vítr. Zázraky - to jsou ty základy na písku, které neudrží dům před náporem vod. Přečtěte si o tom. (Mat 7,24-28)
Proto ti, kteří se honí za zázraky, budou polapeni. „Hle, řekl jsem vám to předem, tedy řeknou-li vám: hle, je na poušti (to znamená Kristus je tam na poušti), nevycházejte; hle, je v tajných místnostech, nevěřte." To znamená, příchod Krista nebude příchodem v nějakém utajeném podzemí, ani v konspiraci, ale bude mít globální charakter, neboť „jako blesk vychází od východu a je vidět až na západ, takový bude příchod Syna člověka," to znamená, že všichni uvidí jeho příchod.Zdá se být nepochybné, že ti, kteří dnes odklánějí zbožnost věřících k různým konspiračním teoriím, které jsou tak vzrušující a přitažlivé (více než "obyčejná suchá" zbožnost), budou konspirovat i o příchodu Kristově. Tento verš v Písmu je vlastně varováním před všemi konspiračními teoriemi, neboť tím vším jsou lidé odváděni od Krista do temnoty světského ducha.
Neboť „kde bude tělo (myslí se: mrtvola), tam se slétnou orli." Svatí otcové říkají, že mrtvolou je míněn Kristus, když umírá, a u něj slétnou orli; On svou smrtí on smrt přemohl, a jako orli se apoštolové rozletěli po celém světě, hlásajíce Kristovo vzkříšení.
„A hned po soužení těch dnů slunce se zatmí a měsíc nedá své světlo." Slunce - to je novozákonní zjevení, měsíc - to je starozákonní zjevení, to všechno pohasne, to znamená ztratí hodnotu nejen v očích sekularizovaných lidí, ale dokonce i v očích zesvětštělých křesťanů! To znamená nejen, že se ve světě rozvine militantní odmítání Bible jako zdroje poznání či morálky, nýbrž i to, že mezi křesťany zavládne kritický postoj k Bibli. Samotní věřící si začnou vybírat, co se jim na Písmu svatém líbí a co jim vyhovuje (tj. co se nestaví proti jejich vášním či sebevědomému pokaženému rozumu), a co jim nevyhovuje prohlásí za "zbožný výmysl", chybu v přepisu či pokaženou tradici apod. Především v Církvi pohasne úcta k Písmu - čili k inspiraci Duchem Svatým. Kolik současných teologů zná Písmo téměř nazpaměť a všechny jemnosti v něm, ale nevěří na Kristovo Vzkříšení! Kolik církevních pastýřů se dnes ohnání Kristovými přikázáními lásky a Desaterem, ale schvalují či žehnají vraždění lidí a souvěrců sousedního národa. Kvůli pozemské moci, bohatství, světskému vlivu či nacionalismu odkopli Bibli. Jaká je to úcta k Písmu? Žádná. Jaké světlo svítí těmto pseudopastýřům? Jen světlo lucifera.V Rusku byl tento úpadek znatelný již před více než sto lety, kdy si sv. Ignatij Brjančaninov stěžoval na ruské teologické školy, všechny ty dizertace, doktoráty! Ale víra tam schází. „Jaké světlo můžeme očekávat od této tmy?" tázal se svatý otec Ignatij už tenkrát. Není divu, že to s ruskou církvi dopadlo tak, jak to nyní vidíme.
„Hvězdy spadnou z nebe." Hvězdy - to jsou biskupové, kteří se posypou z nebe do různých bludů, protože biskupové jsou ti, kteří obracejí lidi k Bohu, a o těch, kteří obracejí lidi k Bohu, je řečeno: oni budou zářit na nebi na věky navždy. Jenže biskupové, kteří přestanou obracet lidi k Bohu, a dokonce je možná i odvracejí, ti se posypou jako padající hvězdy. To je výklad Efréma Syrského.Jenže nejde jen o chyby některých biskupů, ale též o neutěšenou situaci z druhé strany. Poblázněný církevní dav, poháněný dnes všelijakými pochybnými proroctvími všelijakých starců či popichovaný různými rozkolníky, slídí za biskupy, zda jsou dosti zbožní (kritérium zbožnosti si ovšem stanoví každý slídil sám), jestli některý z nich neporušuje posvátné kánony, a není tedy už odpadlým od víry. Jenže teologicky nevzdělaný člověk (a dokonce i většina běžně teologicky vzdělaných duchovních) nemůže do hloubky rozumět kanonické problematice, neboť umění vykládat posvátné kánony patří k nejobtížnějším teologickým dispciplínám a kánony nelze vykládat způsobem: co je psáno, to je dáno. Nerozumný dav se tak kvůli své vlastní nepokoře stává svedeným různými nedovzdělanými vykladateli, rozkolnými nepřáteli jednoty církve či samozvanými duchovními vůdci nebo - a to nejčastěji - zkušenými a obratnými manipulátory na nejvyšších církevních pozicích. Ti pak dokážou poštvat davy věřících, proti komu chtějí, a zároveň tím odvádějí pozornost od svých vlastních kanonických pádů. (Tak se dělá v některých národech církevní politika.)
A „mocnosti nebeské se zachvějí," to znamená, všechno se dá do pohybu; zhroutí se zde vše, co bylo ustanoveno shůry. O Božích přikázáních už lidé nebudou chtít ani slyšet. Vypukne zločinnost a vyvrátí trůny mocných.
Ve skutečnosti tím výše zmíněným odpadnutím od víry se rozhodně nemyslí nějaké kanonické spory o jurisdikci nad tou či onou oblastí, ani takové věci, jako je kalendář či účast na modlitebním setkání s jinoslavnými. To jsou všechno detaily proti tomu, o čem se výše hovoří, čili o výměně víry za svět, Boha za beliála, Krista za antikrista, o popření základních pravd víry, o základní křesťanské morálce - např. desateru Božích přikázání, o zavržení mravní čistoty. Na to ať se zaměří ti, kteří chtějí stát na stráži zachovávání pravoslaví.
„Tehdy se ukáže znamení Syna člověka na nebi," znamení Syna člověka na nebi - to je kříž, a tehdy „budou naříkat všechna pokolení země a uvidí Syna člověka přicházejícího na oblacích nebeských s mocí a slávou velikou," to znamená, že už začíná Kristův příchod, a „pošle své anděly s hlučnou polnicí a shromáždí své vyvolené od čtyř větrů, od jednoho konce nebes k druhému. Od fíkovníku si vezměte poučení: když jeho větve začínají být měkké a vyhánějí listy, víte, že léto je blízko, to znamená, až se toto všechno bude dít, vězte, že svět se již blíží ke svému konci. Tak tedy, až uvidíte toto všechno, vězte, že je to blízko, u dveří." Budou zde však takoví, kteří to budou chtít vidět? Kteří budou způsobilí to vidět? Zdali najde Syn člověka víru na zemi?
„Amen, pravím vám, nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane." Toto pokolení - to jsou lidé žijící v druhém světě. První svět - to je svět, který zahynul ve vodách potopy. Druhý svět - to je svět, ve kterém žijeme my, existuje už značnou dobu, je uchováván pro oheň.Třetí svět - to je Boží království. To je svět, do kterého už nevstoupí žádné zlo. Křesťané se vždy těšili a očekávali blízký příchod Kristův a ukončení druhého světa, s nímž cloumá zlo. Apoštol dokonce musel mírnit toto horlivé očekávání prvních křesťanů a vysvětloval jim, že konci tohoto světa budou předcházet jisté události. To však nemá vliv na touhu po druhém příchodu milovaného Kristu, na touhu, kterou má křesťanství ve své DNA. Proto to neustálé volání: Přijď, Pane Ježíši!
„Nepomine toto pokolení, dokud se toto všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou." To znamená, tato slova, která Kristus pronáší o Velkém pondělí, mají stejný význam jako stvoření nebe a země, protože mluví o tom, jak Bůh bude tvořit nové nebe, novou zemi, neboť konec tohoto světa znamená začátek světa jiného.
Křesťan nemá důvod lpět na tomto světě, který ve zlu leží (1 Jn 5,19). Tento svět, ve které žijeme, je potápějící se titanik. Na palubě se ještě tančí a hraje hudba. Jeho dny jsou však sečteny. Když onen proslulý Titanik před stoletím šel pod vodu, všichni se pokoušeli se zachránit a kdo mohl, nasedal do záchranných člunů. Nikdo se nedržel té zničené lodi, kvůli tomu, že by se mu zdála příliš krásná a že by jí příliš litoval. Každý rozumný volí život. Podobně i křesťané vždy volili život a nelitovali zničeného světa a ničeho, co je v něm. Našimi záchrannými čluny jsou chrámy a božské liturgie, našimi pádly je modlitba. Na nich odplouváme do života.
Smysl druhého příchodu našeho Pána Ježíše Krista je obnovení Božího řádu, aby Bůh byl všechno ve všem, k plnosti blaženosti všech stvořených bytostí.
Apokalypsa - produkt AI (obrázek - paradox)
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1469 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1463 do č. 1466)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.