Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 19. 6. 2007
3. neděle po Padesátnici
3. neděle po Padesátnici: netrapte se světskými věcmi
Ze čtení evangelia:
22 Svíce těla jest oko; jestliže oko tvé prosté bude, všecko tělo tvé světlé bude.
23 Pakliť by oko tvé bylo nešlechetné, všecko tělo tvé tmavé bude. Proto jestliže světlo, kteréž jest v tobě, jest tma, co pak sama tma, jaká bude?
24 Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho se bude držet, a druhým pohrdne. Nemůžete Bohu sloužiti i mamonu.
25 Protož pravím vám: Nepečujte o život váš, co byste jedli a co pili, ani o tělo vaše, čím byste je odívali. Zdaliž není život více nežli pokrm, a tělo více nežli oděv?
26 Hleďte na ptactvo nebeské, že nesejí ani nežnou, ani neshromažďují do stodol, avšak Otec váš nebeský krmí je. I zdaliž vy jich mnohem nepřevyšujete?
...
31 Nepečujte tedy, říkajíce: Co budeme jísti? anebo: Co budeme píti? anebo: Čím se budeme odívati?
32 Nebo toho všeho pohané hledají. Ví zajisté Otec váš nebeský, že to vše potřebujete.
33 Ale hledejte vy nejprve království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.
(Matoušovo evangelium, 6. kapitola)
(Celé nedělní čtení v kralickém překladu)
Evangelium čtené v pravoslavných chrámech o této neděli by bylo lze stručně charakterizovat jako výzvu k duchovnímu životu a duchovnímu smýšlení. Celá 6. kapitola Matoušova evangelia hovoří o osvobození srdce člověka, což je nezbytnou a základní podmínkou pro reálný duchovní život. Jenom člověk svobodného srdce může sloužit Bohu. Kdo je otrokem tohoto světa, slouží „mamonu“ (to je zde zástupný pojem pro vše světské, pomíjivé, k čemu se upíná nezdravá lidská žádostivost) a nikoliv Bohu. „Duchovní život“ otroků světa je pouhým zdáním, iluzí.
Tvrdá je tato pravda, kterou Ježíš říká bez podobenství, bez obalu a bez jakéhokoliv změkčení: nelze dvěma pánům sloužit. Nemůžeš sloužit zároveň Bohu i mamonu.
Pro dnešní západní lidi je tato pravda těžko snesitelná. Stává se, že když o tomto principu křesťanství vyprávíme běžnému člověku z našeho světa, tak se otočí a jde pryč. Vždyť současný svět nám toho tolik nabízí: pohodlí, luxus, stále komfortnější bydlení, krásné oblečení, lákavé pokrmy a cizokrajné nápoje, mnoho žádoucího zboží, stále dokonalejší automobily, exotické dovolené, vydělávat více a více peněz, výdělek výhodně investovat a rozmnožovat, postupovat po kariérním a společenském žebříku; mít více všeho, užít si nejlepší zábavu... (Znáte to z reklam - to je samé: „více“ a „déle“, a „vy za to stojíte“, „dopřejte si“, nebo „pro bohatší život“, „dejte si to nejlepší“, a „ještě svěžejší“ a „nová chuť“, ale „původní receptura“, a při tom se to už vůbec nedá jíst, jak uměle to chutná; vše musí být čistoskvoucí a dezinfikované, jinak to není doopravdy čisté, takže jsou pak lidé kvůli té sterilní čistotě stále nemocní a z těch hromad jídla navíc ještě tlustí, a tak jsou pro ně tady všelijaké předražené lékárenské preparáty a tělocvičné náčiní, na němž si mohou vychutnat ten úžasný zážitek, dřít se a při tom nepracovat, šlapat a nikam při tom nejet; a pro seniory máme tak silné vitamíny, že se smrti už nemusíte bát; „užij si“, „dej si“, „kup a vyhraj“, „to musíte mít“ „neváhejte“, jinak už nikdy v životě nebudete šťastní... A jestli vaší kočce nedopřejete naše drahé žrádlo umleté z nejlepších australských myší, tak vám vypelichá a pojde, a sousedovi ne. Blázinec.) Tohle je jedna z tváří našeho dnešního světa. A jestli přece jen někdy zemřete, což je však nepravděpodobné, poslouží vaše orgány dalším, aby si to tu užívali ještě o trochu déle. „Krásné je žít“, jenže co když se nějak vytratí celkový smysl toho všeho...?Ve světle křesťanství vidíme teď naši skutečnou pozici - stojíme před volbou. Použijeme svou svobodu, kterou Bůh každému člověku dává a o kterou nás žádná doba, žádné místo, žádná situace nemohou připravit, - a uskutečníme svůj výběr, zvolíme si. Takovýchto voleb vykonáme ve svém životě bezpočet. Někdy jsou to drobnosti, jindy jsou to zásadní rozhodnutí. Všechny tyto volby, které jsme již uskutečnili, které právě konáme i ty které ještě provedeme, mají svůj význam. Z nich se totiž skládá jedna veliká volba, kterou každý člověk celým svým životem provede, - je to volba jeho věčného údělu.
Svobodu, kterou nám Bůh dal, používáme celý život. Každý může ve všech situacích lidského života uskutečňovat základní výběr: zvolit dobro a zavrhnout zlo. V tom je lidská velikost. Tuto svobodu nám dal Bůh a nikdo nás o ni nemůže připravit. Bůh stvořil člověka jako svobodnou bytost, a svoboda by přece neměla smysl, kdyby ji nebylo možno realizovat, čili kdyby člověk neměl možnost volby. Proto již od samotného začátku existence člověka na zemi, byl Adam postaven před volbu: Bůh anebo něco jiného...? Dobro nebo zlo?Jeden typ volby, který opakujeme v mnoha různých okolnostech a životních pozicích, je volba: sloužit Bohu či mamonu? Udržet srdce svobodné pro službu Bohu, nebo je nechat uvíznout v pastích světa a ve všech těch propletencích nekončící žádostivosti a zauzlinách nikdy neukojitelného chtíče?
Pouhá formální příslušnost k Církvi není nic platná pro spásu, jelikož ta přichází skrze duchovní život. Spása - to je poznat Boha, s Bohem sám sebe spojit. A to není možné pro člověka, který je srdce spoutaného světskostí.
Co je to vlastně duchovní život? Pro jedny odříkávání modliteb, pro druhé výšiny hesychasmu. Ti první často nepostihují to, co je pro duchovní život zásadní - jeho niternost a zároveň jeho „bojovost“ (je to zápas - žádné sladké rozjímání a už vůbec ne pouhé drmolení svatých textů). Ti druzí zase často ani nevědí, o čem vlastně mluví (to dnes platí pro většinu případů, kdy můžete někde slyšet někoho „zasvěceného“, jak „vysvětluje“ hesychasmus).Slova Kristova o „prostém“, resp. čistém, oku vykládá sv. Theofan Zatvornik jako slova o čisté mysli. A tělem se tu podle sv. Theofana míní celý obsah lidské duše, vše, z čeho se duše skládá. Tudíž - je-li mysl čistá, prostá, pak je v duši světlo. Pokud je mysl zlá, špatná, je následně duše potemněná, tmavá.
Zeptáme-li se těch, kdo jsou povoláni a opravdu kvalifikováni podat smysluplnou odpověď, starců, pak většinou řeknou, že základem duchovního života je zápas s myšlenkami. To je klíč k nefantazijnímu a realistickému duchovnímu životu. Vyhánět ze své mysli všechny zlé, pyšné, chtivé, závistivé a jiné myšlenky. Neustále. Čistit svou mysl a potažmo své srdce.
Je to neviditelné. Nikdo vám nevidí do hlavy, takže nikdo neví, jestli to děláte, nebo jestli si povolujete mučivě, dráždivě či slastně rozvíjet myšlenky, jaké vám jsou do mysli zasévány. Nikdo o tom neví. Nikdo vás nepochválí. Avšak budete-li to činit, časem vás začne navštěvovat pokoj, který není z toho světa, a který tento svět dát nemůže.
Starec Paisij Athonský říkal: Dnešní lidé mohou mít vše, - kromě dobrých myšlenek. A jindy radil: Učiňte ze svých hlav továrnu na dobré myšlenky. V praxi však jsme my, světští neduchovní lidé, nemocní duší i tělem od špatných myšlenek. (Ze světských lidí to skoro nikdo neprozradí, ale ve skutečnosti je právě vnitřní pokoj to, po čem lidé prahnou nejvíce, ale čeho mají nejméně a nikde to není k mání /ani v Americe/.)
Vnějšími předpoklady tohoto vnitřního duchovního života je život podle Božích přikázání a další náležitosti křesťanského života, které jsou všeobecně známé.
A dále vysvětluje svatý zatvornik: Prostá mysl je taková, která přijímá vše, co je napsáno v Písmu svatém, a tak, jak je to tam napsáno, a je bez pochybování přesvědčena, že vše je vskutku tak, jak je to v Písmu zapsáno. Nemá v sobě žádné důvtipné výmysly, chytračení, kolísání, váhání. Zlá mysl je taková, která přistupuje k Písmu svatému se lstí, chytráckým zkoumáním s cílem usvědčit je. Taková mysl nemůže věřit upřímně, ale podrobuje Boží slovo svému uvažování. Přistupuje k němu ne jako učedník, ale jako soudce a kritik, který se chce dozvědět, co Bible praví, aby se jí pak mohl vysmát anebo povýšeně pronést: „Ano, tohle není špatné.“ ... Z toho pak je jen kolísání, nepochopení, otázky bez odpovědí; nic pro něho není na svém místě, chodí ve tmě, jen po hmatu. Čistá mysl vidí vše jasně, každá věc má pro ni svůj určitý charakter, určený Božím slovem, vše je u takového člověka na svém místě a on přesně ví, jaký má k čemu udržovat vztah, kráčí po zjevných stezkách...
Tolik sv. Theofan. Současnému myšlení naší civilizace, které - co se týče podobných otázek - už přijalo jako hotovou věc, že nikdy nic není jasné, a jestli je něco jasné, tak je to podezřelé (a vypadá to na fundamentalismus), bude asi dnešní úvaha Thefana Zatvornika znít nelibě. Dopišme tedy ještě připomenutí, že i on chápe výše citované evangelium v souvislosti s vnitřním duchovním životem člověka a s vírou, která začíná důvěrou. Ano, křesťanská víra v Boha pochází od důvěry v Boží slovo - Bibli. A plná víra stojí na plné důvěře...
archimandrita Joakim
--- 16. 6. 2007
Pozvánka na pouť do Hrubé Vrbky
Pozvání
Dovolujeme si Vás pozvat na sváteční bohoslužebné setkání do Monastýru svatého Gorazda v Hrubé Vrbce, které se letos uskuteční ve dnech 31. srpna - 1. září 2007 (na sobotu 8. září je naplánován vyučovací den na Pravoslavné bohoslovecké fakultě v Olomouci, proto jsme zvolili dřívější termín konání pouti).
Program bohoslužeb:
V pátek 31. srpna:
18 hod.: 9. hodinka, malá večerní, panychida
21 hod.: celonoční bdění
V sobotu 1. září:
9 hod.: Akathist ke sv. Gorazdovi, hodinky
10 hod.: Božská Liturgie
Občerstvení po bohoslužbě zajištěno.
Jelikož jsou ubytovací možnosti omezené 12-ti postelemi, prosíme, aby si poutníci s sebou dle možností přivezli karimatky a spacáky.
Při chrámu bude možno zakoupit církevní potřeby i literaturu (70 titulů pravoslavných knih v češtině a slovenštině).
Na setkání se těší archimandrita Jáchym s bratry
Administrátor
--- 16. 6. 2007
Putování do Chotouně
V Chotouni u pramene
Neděle svatých země české mne inspirovala vypravit se zase po nějakém čase k pramenu sv. Prokopa do Chotouně. Uvítala mne liduprázdná náves s vysokými stromy. Pramen byl na svém místě. Políbil jsem starý otář-prestol, který je nad pramenem vybudován a usedl jsem k prameni. Napil se vody; byla opravdu lahodná. Mohutná lípa, která pramen střeží, na mne z koruny vydechla jemnou líbeznou vůni a listí zašeptalo nějakou na zemi už neznámou řečí... Bylo tam krásně.
Pramen vyvedl anděl při Prokopově narození. Dodnes dává neobyčejně dobrou a silnou vodu, pro kterou si sem jezdí lidé z okolí (jak jsem sám mohl vidět). Kéž jim všem sv. Prokop požehná.
Pramen sice vyvěrá pod oltářem, ale vyveden je asi 1,5 m před něj, kde je možné si vodu nabrat. I v tom letošním suchu prýští voda stejně jako dřív.
Seděl jsem tam a modlil se u té vody ke svatému Prokopu. Zabroukal jsem tropar o „vyvoleném divotvorci a obdivuhodném postníkovi“ a prosil ho, aby nás, české pravoslavné, učinil služebníky pravdy, jakým byl on sám. Aby nám pomohl správně se zorientovat v téhle době lži, klamu a zmatení. Aby lidem pomohl mezi kalnými vodami z různých duchovní proudů, ve kterých se míchá všechno s čímkoliv, najít pramen vody čisté a živé.
Vzpomínám si, jak jsme sem jednou přijeli vykonat bohoslužbu (to už je více než před deseti roky). Bylo nás pár lidí. Sloužil jsem na tom kamenném oltáři božskou liturgii. Lidé zpívali, jejich modlitby se nesly po té tiché návsi. Na oltáři tenkrát nebyla socha. Po liturgii kolem šla jakási babička, zdálo se, že je potěšena tím naší modlením; jen zalitovala, že tam zrovna není ta socha a oltář se jí zdál bez ní takový prázdný. Prý je socha zrovna restaurována... Otázal jsem se, co je to za sochu. „No tam je přece ten čert,“ spráskla ruce babička nad mou nevědomostí. Zdvořile jsem mlčel, ale v duchu jsem děkoval Bohu, že sochu odvezli a že jsme mohli sloužit na oltáři bez čerta.
Dnes už tam ta socha je, takže se můžete podívat, jak je to s tím čertem. Nu, není to tak zlé, jak jsem se původně obával. Přece jenom tam dominuje sv. Prokop... Stejně je však zajímavé, že to, co lidem utkví v paměti nejvíce, je ten čert dole...
Za úvahu stojí i to, jak vděčně je tradován obrázek Prokopa orajícího s čertem. Kdo však přemýšlí nad tím, že sv. Prokop nalezl pravdu a svědčil o ní svým životem? Pravda dneska lidi zkrátka „moc nebere“.
Udělal jsem pár fotek a došel jsem si do auta pro psací nádobíčko, sedl si tam vedle pramene pod starou moudrou lípu a napsal tyhle řádky. Ve stínu lípy. Ptáčkové zpívají nádherně, vyzpěvují své melodické ornamenty, voda v prameni tiše zurčí... Je to útěcha sem doputovat. Sv. Prokope, pros Boha za nás!
---------------
P.S.
Zřejmě aby se potvrdila slova, která jsem zrovna dopsal, přišel po chvíli nějaký školní výlet: děti asi tak ze druhé třídy s třemi učitelkami. Drobotina se vrhla k prameni, učitelky udělily pár rámcových pokynů, poté usedly opodál pod strom a zapálily si. Jeden klučina přišel po pár minutách ke mně a ptá se mně, proč mám takové vousy, že prý vypadám jako skřítek. Namítl jsem, že skřítkové jsou přece malí. Klučina to uznal: „Tak jste velký skřet“ - řekl laskavě. Tak, a mám to. Pak se tázal, co tam dělám. Odvětil jsem, že tady píšu něco o tom prameni, a řekl jsem mu pár slov o sv. Prokopu; při tom mi nahlídl do toho, co jsem napsal: „Tam je něco o čertovi!“ - vyjekl nadšeně. Tak jsem chtě-nechtě musel vyprávět historku, jak Prokop oral s čertem. Ach jo.
Nato se přitočily další děti: „Máte tam nějaké hry?“ - ukazovaly na notebook. Odtušil jsem, že „hry tam nemám“, v důsledku čehož zájem školáků o skřítka hlídajícího svatou studánku silně poklesl.
Loučím se dětmi a pomalu se ubírám pryč. Jdu kolem pokuřujících učitelek, které neslyšely, o čem jsem se s dětmi bavil, a jedna z nich se mne přísným tónem pedagoga táže, co tady dělám a co tu hledám, a že prý je to jen obyčejná voda, co tuhle teče. Ten tón jejího hlasu ve mně vzbudil pocit, že jsem někde na stupínku, před tabulí, a je mi asi tak deset. „Je to místo spojené se svatým Prokopem,“ vyhrknul jsem a očekával klasifikační ortel. Učitelka nad očekávání spokojeně přikývla, a pak se už normálním tónem zeptala, jestli nevím, zda sv. Prokop oral s čertem od Sázavy k Chotouni, či z Chotouně na Sázavu. Nevěděl jsem. (Zkusil jsem první variantu, ale bylo na mně vidět, že jen hádám.) Budu si muset doplnit vzdělání. Asi bych to měl za pět, jenže to nevěděla ani samotná paní učitelka, tak mi to zřejmě protentokrát prošlo.
Administrátor
--- 15. 6. 2007
O společných meditacích, ekumenismu a bombardování
Nad jedním televizním pořadem z cyklu „Cesty víry“
Meditace s dalajlamou 25.2.2007
„Svatý muž“ letěl tisíce kilometrů z Indie, aby zde z kazatelny katolického chrámu nejsvětějšího Salvátora před shomážděným davem Středoevropanů a před televizními kamerami zvěstoval tento pozoruhodný fakt: "Duchovní bratři a sestry. Chtěl bych se s vámi podělit o trochu zkušenosti s hodnotami duchovních zážitků, které jen ztěží najdete v každodenním životě. Přistoupíte-li k životu s důvěrou a přesvědčením a necháte-li v sobě rozvinout potvrzení vaší náboženské víry, může vám to také někdy přinést těžkosti." Toť vše. Tak to bylo odvysíláno Českou televizí. (Díky za radu z dalekého Tibetu; to by nás v křesťanském chrámu nad životy svatých mučedníků snad ani nenapadlo... :-)
Člověka by si tak nejprve pomyslel, že si z nás asi někdo dělá blázny. A nebo nás na dalekém Východě považují za úplné děti, s nimiž je nutno hovořit takovýmto způsobem? Konec konců - když se rozhlédneme po naší západní civilizaci - můžeme skutečně jako pomatení či duchovně retardovaní vypadat...
Další perla, kterou dalajlama pronesl později (opět v plné citaci): "Teď si položme otázku: proč existuje takové množství různých náboženství? Je to nutné? Věřím, že ano. Protože v lidském pokolení je tolik duchovních dispozic, že jedno náboženství, jedna filosofie, prostě nestačí." V tomto pojetí je vlastně kladeno rovnítko mezi náboženství a filosofii. A dále - dalajlama zde jinými slovy říká, že pravda není nic objetivního, ale je subjektivní - je výsledkem okolností - lidských sklonů, resp. dispozic. Je relativní. Kdyby měl být mezináboženský dialog skutečně smysluplný, musel by se na tomto prvním bodě pozastavit a začít se věnovat právě tomuto problému. Vždyť křesťanství, které hovoří o zjevené pravdě, pravdě, která je Božská, je úplně opačného názoru. Jenže - a to je fatální problém a poklesek ekumenismu - dialog se přes tento "kámen úrazu" mlčky přenese, jakoby ve věci přístupu k pravdě a pojetí pravdy panovala naprostá shoda. Dialog následně sice "zdárně pokračuje", ale je celý od samotného svého počátku založen buď na lži nebo pokleslé praktice: "nebudeme-li o problému hovořit - není žádný problém".
Jakou hodnotu za těchto okolností může mít nějaká "společná meditace". Není to spíše "společný klam" (tzv. "prelesť")? Vždyť meditace není synonymem pro pravdu, ani pro Boha. Meditace může bloudit různými stezkami. Ani ustanovení společného předmětu - tématu meditace nestačí. Bláhové je domluvit se, že budeme meditovat na téma "pravda" nebo "nejvyšší pravda". Když se nedomluvíme slovy ani na rámci, v němž by se někde tato společná pravda měla nacházet, jak bychom k ní mohli kráčet společnou meditací? Místo společné pravdy tu máme "společné meditativní bloudění".
"Společné meditace, hm, v tom - v chrámu sv. Víta, považuji za něco velice důležitého," poznamenal Václav Havel a vysvětlil, v čem ta důležitost spočívá: M. Albrightová (která - mimochodem - byla viněna ze spoluodpovědnosti za nesmyslné bombardování Bělehradu, pro které se i veřejně angažovala, kde americké rakety zbytečně zabily 2000 lidí) se při společné meditaci rozplakala, protože ji dojala schopnost představitelů mnoha náboženství a kultur být spolu a mluvit podobně. V této Havlově poznámce je obsažena celá plytkost ekumenismu: My si s dojetím popláčeme nad divadlem sjednocování světa, ale zároveň neváháme zabíjet ty, kteří mají jinou kulturu, než my, jiné náboženství, jinak uvažují, nebo mají jinou politiku, jiné zájmy, jiné obchody... Dojímáme se nad tím, co se děje pod naší taktovkou, ale běda těm, kterým se pod ni nechce. Tohle ekumenismus neřeší; ani nemůže, protože je jedním z nástrojů globalizace.
Ale vraťme se k televiznímu pořadu.
Když s v r. 2006 dalajlama setkal s Václavem Havlem, učinil mu takovýto zajímavý návrh: V Praze by se v dohledné době mělo konat významné shromáždění osobností s mezinárodní duchovní autoritou, které by se mělo pokusit zeslabit napětí a nedůvěru mezi muslimy a západním světem.
"Jakmile se emoce vymknou kontrole, všechno je možné. Situace je docela vážná. Metoda jak tomu zabránit? Nejen politickým tlakem, ale i jiným způsobem. Mezi muslimským světem a světem Západu existují dnes výrazné překážky. Ty podle mého názoru musejí být odstraněny. Jak? Nastolit více osobních kontaktů, více setkávání. Tato snaha se nám určitě vyplatí." Tak pravil dalajlama. Hlubiny Tibeťanových rad necháme bez komentáře, že? Když se to vezme kolem a kolem, něco tu říkat musí, když už mu zaplatili letenku...
Podle mého soukromého názoru daleko zajímavěji tam hovořili někteří Zápaďané:
E. Wiesel: "Celý život bojuji s nesnášenlivostí. Toleranci bych raději nahradil respektem. Respektuji ty, kteří se mnou nesouhlasí. I dnes žijí na Západě i Východě lidé, kteří se vzájemně respektují. ... Kdykoliv se náboženství stane extrémním, stane se i fanatickým. Fanatismus je z definice popřením jazyka; nasilí se pak samo stává jazykem."
J. Rupnik: "Na Západě jsme přesvědčeni, že lidská práva je univerzální pojem, že je to jakýsi náš dar lidstvu, a že my první jsme tuto myšlenku formulovali, ale že je to myšlenka univerzální, ale že ji sdílejí nebo mohli sdílet, měli by ji sdílet i jinde na světě. Samozřejmě však, jakmile přicházíme ke konkrétnímu uplatňování této myšlenky, a nebo někdy k jejímu prosazování metodami, které nejsou vždy mírumilovné, pak zjišťujeme, že vznikají reakce nebo odpor nebo jiné chápání lidských práv."
B. Geremek: "Když jsem navštívil Čínu, snažil jsem se nastolit otázku lidských práv... Odpověď z úst oficiálních čínských představitelů byla: Koncept lidských práv je pojmem po výtce evropským a nás příliš nezajímá. My máme Konfucia. To je jiná dimenze myšlení o světě a o člověku..."
To je zajímavá poznámka, stojí za to, se u ní trochu zastavit.
Je pravda, že koncept lidských práv je typickou evropskou tradicí. Je tomu tak kvůli tomu, že vychází z evangelia. Jenže slovo "vychází" musíme na tomto místě chápat doslovně, v jeho přesném významu. Tedy lidská práva jsou důsledkem toho, že evropská civilizace vyšla z evangelia - resp. opustila evangelium. Koncept lidských práv je vlastně světskou materialistickou náhražkou evangelia. Evropa si nechala vzít evangelium, a místo něho byla Evropanům podstrčena lidská práva.
Evangelium samo dává člověku nejvyšší důstojnost, jaká jen může být. Je to důstojnost lidí jakožto Božích synů, důstojnost člověka, který byl stvořen podle obrazu Božího, vznešenost člověka, jehož Kristus učinil dědicem nebeského království. Celá tato důstojnost a vznešenost byla v naší euroamerické civilizaci lidem uloupena, a aby si toho lidé obraní o svoje královské dědictví nevšimli, byla jim podstrčena laciná náhražka - „lidská práva“. Koncept lidských práv je karikaturou evangelia...
Ale zpět k televiznímu záznamu události.
Je zajímavé, že na podobných fórech patří proslovy náboženských představitelů (bez rozdílů náboženství) většinou k těm povrchnějším... Francouzský katolický biskup: "Mám to štěstí žít v diecézi ve francouzském okrese, kde spolu žijí muslimové, židé, buddhisté a křesťané různých vyznání... Nutí nás to neuzavírat se do sebe. Rád se stýkám s těmi lidmi, kteří mají pevnou víru, ale zároveň přijímají dialog... Jsem zván do sousední mešity pohovořit o Abrahamovi, rabíni vyučují naše věřící Starému zákonu. Nyní máme s rabíny sérii výměnných přednášek a byli jsme spolu v Osvětimi. Přátelím se lidmi, kteří stavějí největší evropskou pagodu, má být nad městem, zvykli jsme si setkávat se ... Příliš nevěřím, že bychom byli schopni něco společně vybudovat, kdyby se každý nesnažil hledat svoji pravdu."
Následovala společná meditace.
Nakonec symbolické společné zapalování svícnu, jak bývá už omšelým obřadním zvykem při podobných příležitostech. Na můj vkus dosti laciné... Ale jakási americká politička si prý při tom hezky poplakala.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 177 do č. 180)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.