Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 10. 7. 2007
Ohlédnutí za svátkem mistra Jana Husa
Ještě ke svátku mistra Jana Husa
 Ilustrace: co by asi s Husem udělala dnešní doba? (Z kroniky Oldřicha z Richentalu) |
Snad žádná postava českých dějin není přijímána tak rozporuplně jako Hus.
Vyposlechl jsem si i různá kázání... A viděl televizní záběry z různých shromáždění k poctě mistra Jana. Některé byly dojemné. Rozporuplný pocit však zůstává. Připadalo mi, jakoby tam čeští křesťané tiše říkali: "Nevíme, co si s Husem počít... Máme Husa rádi, ale nevíme, jak jeho odkaz dnes uchopit."
U některých televizních kázání jsem si kladl otázku: „Může tohle oslovit dnešní český národ?“ Odpovědí byly rozpaky. Jenže jak aktualizovat památku svatého mučedníka? Jak dnes tlumočit jeho odkaz?
Co by asi hlásal sv. Jan Hus dnes? Jednoduchá otázka, že? Myslím, že pravdě dnes není přáno o moc více, než v jeho době, takže by jistě bylo mnohé co k pranýřování, k inspirativní kritice, k napravování. Když obrátíme zraky k církvím - unikla by některá z nich Husově kárání? Domnívám se, že ani jediná. (Proto se ani jediná církev neodváží upřímně hledat odpověď na otázku položenou na začátku tohoto odstavce...)
Tady se dostáváme k neuralgickému bodu dnešního pojetí husitství, pojetí jaksi odvařeného, vyschlého. Jestliže se dnešní církve shodnou na ekumenicky společné oslavě Husa, či alespoň na jakési společné úctě k němu, pak se tím vlastně vzdávají toho, co bylo duchem Husova zápasu. Boje za pravdu. A tím se Husově odkazu ulomí hrot, obrousí hrany. Zbude vysušená mumie, která nikoho neurazí a k ničemu neinspiruje. Je to pak jen neškodný památník, k němuž se přijdeme jednou do roka poklonit.
Na společném ekumenickém shromáždění, které je přece založeno na vzájemné úctě a lásce (alespoň tam, na pódiu), totiž dosti dobře není možno vznést vzájemnou kritiku, ačkoliv si můžeme být jisti, že mistr Jan by podrobil kritice mnohé na stavu a praxi současných církví. Jsem osobně přesvědčen, že by uplynulých dvacet let neúnavně kritizoval např. dvojtvářnou politiku papeže Jana Pavla II. Neumím si představit, že by Jan Hus nechal v tichosti projít skutečnost, že některé evangelické církve akceptují homosexualitu (víme, jak důrazně ji zatracuje Starý i Nový zákon), a evangeličtí faráři dokonce hlasují v senátu pro přijetí zákona o registrovaném partnerství! A tak by se dalo mluvit dlouho. Jenže, copak jsou společné ekumenické mítinky a ta různá setkání prostorem k něčemu takovému?
A jak by takový ctitel Boží pravdy a hledač jejího přesného teologického vyjádření asi hleděl na to, že se k jeho úctě scházejí na jednom shromáždění nejrůznější církve, z nichž každá věří úplně jinak? Jedni uctívají Matku Boží, druzí to radikálně odmítají; jedni se klanějí ikonám, další to prohlašují za modloslužbu; tenhle věří v proměnu chleba a vína při eucharistii a ten, co stojí vedle něho, nevěří v nic takového, jeden trvá na apoštolské posloupnosti, druhý to prohlašuje za zbytečnost, na jedné straně stojí ti, kteří vyznávají sedm svátostí, naproti nim ti, kteří uznávají jenom dvě; jedni prohlašují Boží milost za stvořenou, druzí za nestvořenou, třetím je to jedno; neshodnou se ani na pár slovech vyznání víry z prvního tisíciletí ani na tom, jestli knězem (či biskupem) může být žena či nikoliv (dnes se už dokonce nedohodneme ani na tom, jestli je možné, aby veřejný homosexuál byl povýšen do biskupské služby); jedni věří v očistec a praktikují odpustky, druzí nevěří v očistec a odmítají odpustky, a třetí tam trvají na tom, že po smrti není nic (některé evangelické církve); tito vykládají Písmo tak, tamti úplně jinak... Jak se asi na takové shromáždění dívá mistr Jan? Kde je na těchto shromážděních Husova touha po jedné křesťanské pravdě, pravdivé víře jasně teologicky formulované, po pravdivém církevním životě, po biblicky pravdivých skutcích a mravech, za což neváhal položit život? To jsou otázky hodné odpovědi.
A jestli ani mezi sebou nehledáme pravdu, jak můžeme nést úctu k pravdě do okolní společnosti a národu? To je asi důvod, proč nám národ nevěří... A hledá, jak si Husovu památku uchopit po svém - a bez církví.
Ve světě vládne duch pragmatismu, který - jak se mi zdá - vstupuje i do církví. Pozoruji, jak se církevních projevech pomalu přestává apelovat na to, co je v člověku ušlechtilé, na lidské ideály. V církevním životě jako začínala vládnout skepse, rezignace na povznesení člověka. Idealismus, pro který by právě na poli náboženském mělo být největší pochopení a největší podpora, je v církvích někdy snad až vysmíván.A při tom právě naší současnosti tak bolestně schází poctivé hledání pravdy! Všude - ve společenském životě, v mezilidských vztazích, v politice, v kultuře, a hlavně - v náboženství (vždyť náboženství, které neusiluje především o pravdu, plodí bigotní pokrytectví, formálnost nebo agnosticismus či ateismus).
A církve mlčí... (Konec konců, mají všechny dost vnitřních problémů.) Jenže, i kdyby nemlčely, věřil by jim někdo, pokud by v prvé řadě nepozdvihly pravdu ve svém vlastním středu?
Administrátor
--- 8. 7. 2007
Státní svátek mistra Jana Husa
Sv. mistr Jan Hus
Hledej pravdu.
Slyš pravdu.
Uč se pravdě.
Miluj pravdu.
Prav pravdu.
Drž pravdu.
Braň pravdu.
Až do smrti.
Narodil se pro věčný život upálením 6. července 1415 (tenkrát podle juliánského kalendáře; čili podle současného občanského kalendáře je to vlastně 19. červenec). (Sněm, který Husa odsoudil a nechal upálit, uctívá římsko-katolická církev dodnes jako svatý všeobecný sněm /tzv. „16. ekumenický koncil“ v Kostnici/.)
Petr z Mladoňovic: O umučení m. Jana Husa
JEZU KRISTE, ŠTĚDRÝ KNĚŽE
(Autor: Jan Hus)
2. Ty jsi v světě bydlil s námi, / tvé tělo trpělo rány /
za nás, za hříšné křest'any / z tvé milosti.
3. Tys ráčil v nás přebývati, / chléb vezdejší chtěls náš býti, /
chtě nás tudy obživiti / z tvé milosti.
4. Ó tvá dobroto důstojná, / ó k nám milosti přehojná! /
Dáváš nám bohatství mnohá / z své milosti.
5. Dals krev z těla vycediti, / daváš v užitku ji píti, /
chtě nás tudy obživiti / z své milosti.
6. Věrně se nám ve všem dáváš, / milostí k nám svou plapoláš, /
sobě nás tak za vzácné máš, / z své milosti.
7. Ráčils nás sám zastoupiti, / život svůj pronaložiti, /
tak věčnou smrt zahladiti / z své milosti.
8. Draze's jistě nás vykoupil, / pro nás mra, svou duši pustil, /
a tak nám věrně posloužil / z své milosti.
9. Ó tvá milosti, k nám silná, / ach běda, kdož tebe nedbá, /
než jinam o milost běhá / z své slepoty.
10. Ó křest'ané, z bludu vstaňme, / dary dobré nám poznejme, /
k Synu Božímu chvátejme, / k té milosti.
11. Kriste, pro nás umučený, / zsinalý a zohavený, /
nám vždy milý bud' a ctěný / z své milosti.
12. Chvalme Ježíše milého, / pro nás zde potupeného, /
život věčný máme z něho / z též milosti.
13. Jím zlého budem zbaveni, / ve všech ctnostech rozhojněni, /
v život věčný uvedeni / z též milosti.
14. Budiž chvála Bohu, Otci / i Synu jeho též moci, /
Duchu jeho rovné moci / z též milosti.
15. Jakož byla od věčnosti, / budiž na věky v radosti /
mezi námi bez žalosti / z té milosti.
(Jistebnický kancionál, 1420)
---------------
Co učil mistr Jan?
Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je bible. (To je shrnutí části jeho tezí z jeho spisu O církvi.)
Mistra Jana Husa uctíváme jako pravoslavného světce, protože se dle svých možností snažil poznat autentické křesťanství, které žije v Pravoslaví, a nakolik mohl za daných okolností poznat křesťanskou pravdu, vyznával ji; při tom žádal o poučení, jestliže se v něčem mýlí. Toužil z celé své duše po autentické Kristově Církvi, kterou je pravoslavná církev. Pro tuto původní křesťanskou Církev položil život, odvolav se ke Kristu. K uznávání jeho svatosti mučedníka nepotřebujeme, aby byl pravoslavně pokřtěn a byl svatými Tajinami přivtělen do pravoslavné církve. Jeho smrt za Pravdu - za Krista - se mu stala pravým křtem ve vlastní krvi, jak to spatřujeme u smrti řady dávných svatých mučedníků, kteří zemřeli kvůli svému vyznání Krista, aniž by byli ještě v Církvi pokřtěni. Jejich znalost křesťanské víry v mnoha takových případech musela být jen velice zběžná, přesto z lásky k Bohu a pro svou touhu po Kristu položili za Něho život, a tím se stala jejich víra dokonalou. O takových mučednících, kteří se nespojili svatými Tajinami s Kristem za svého života, ale sjednotili se s Kristem až svou smrtí, říkáme, že jsou pokřtěni vlastní krví. Tak hledíme i na sv. Jana Husa, který se sice za svého života nesjednotil s pravoslavnou církví a jeho poznání pravoslavné věrouky nebylo zřejmě dokonalé, ale vytrpěl mučednickou smrt protože vyzýval a požadoval zachovávat křesťanství neporušené - bez římských novotvarů na těle Církve.
Prohlášen za svatého byl českými křesťany ihned po svém umučení.
Úvaha o otázce svatosti obou kostnických mučedníků (svatých Jana i Jeronýma).
Dnes je na sebeobětování se pro nějakou ideu nahlíženo většinou jako na fanatismus či fundamentalismus. Přesto není ušlechtilejší lidský skutek než obětovat svůj život za poznanou pravdu či za spravedlnost. Takový čin v sobě přece obsahuje něco kristovského...
Ctitelem mistra Jana Husa byl sv. mučedník biskup Gorazd (+1942), který o něm napsal tato slova: „Byla to smrt velkého křesťanského mučedníka... U nás už delší dobu nebylo mučednictví příliš hodnoceno. Chtělo se pro velkou věc raději žít a pracovat než umírat. Nicméně není nic většího, nežli svůj život položit pro blahou zvěst Kristovu.“
Pravoslavný arcibiskup Kryštof uvedl o svatosti Husově v pořadu Cesty víry vysílaném 8. 7. 2007:
»Nehledíme na jeho teologické spisy, nehledíme na okolnosti politické ... hledíme na jeho konečné vyznání a přiznání se k Boží pravdě. ... Měl jsem možnost tuto otázku probírat s mnohými teology, hierarchy, kteří říkali: „Byl to mučedník, trpěl za pravdu, je to náš, pravoslavný, světec.“ Velikán srbského národa, sv. Nikolaj Velimirovič, napsal dokonce spis: „Svatý Jan Hus“.«
Administrátor
--- 7. 7. 2007
Státní svátek slovanských věrozvěstů
Ach, můj milý deníčku,
ve čtvrtek bylo škaredě, byl státní svátek sv. Cyrila a Metoděje, tak jsem sednul k televizi a že se podívám, jak se „státně oslavují“ naši svatí věrozvěsti.
Česká státní televize v podstatě nabídla jen přenos katolické poutní bohoslužby z Velehradu. Zástupy prelátů, krojovaní moravští domorodci, politikové, herci, potlesk, když zaznělo něco zvláště úderného...
Jsem asi trochu zaujatý, protože atmosféru oficiálních masových shromážděních jsem nikdy neměl moc rád. Katolíci to milují... Ještěže tam neměli mávátka. Nebýt už křesťanem, tak kvůli takovýmto projevům křesťanství bych se vyznavačem tohoto náboženství jistě nestal.
Vážím si lidí, kteří z upřímného srdce podstupují námahu cesty ke cti svatých. Na tvářích mnoha poutníků byla vidět opravdová láska k památce cyrilometodějské a náboženské zanícení. Tváře prelátů byly profesionální, z nich nic nepřečteš.
Za jeden z nejsmutnějších projevů lidských mi připadá pokrytectví. A jak mám ohodnotit, když se k památce sv. Cyrila a Metoděje s takovou bohorovnou samozřejmostí hlásí právě římská hierarchie - dědicové a následníci těch, kteří svaté soluňské bratry pronásledovali, jejich žáky vyhnali („nahé a za mrazu“ jak se píše), jejich dílo tisíc let likvidovali a památku na ně zahlazovali? Nevím, co si myslet, když se tito preláti bez uzardění přihlásili k jejich dílu, aniž by cítili potřebu říci (obyčejně lidsky sebekriticky) něco ve smyslu: „Tisíc let jsme význam cyrilometodějství nechápali, teď už jsme to už pochopili; kéž nám Bůh odpustí všechno, co jsme proti cyrilometodějskému odkazu celou tu dlouhou řadu staletí podnikali.“
Jeden by tak nějak očekával, že budou cítit jakousi potřebu vyrovnat se s historií. No, nemají. Co se dá dělat...
Takhle, místo radosti nad tím, že sv. Cyril a Metoděj mají další ctitele, přicházejí mi na mysl (při pohledu na katolické hodnostáře na Velehradě) spíše Kristova slova o starozákonních židech, kteří hubili proroky, a pak jim stavěli pomníky. (Matouš 23,29, Lukáš 11,47-49)
Např. kardinál pravil: "Popírat křesťanské kořeny našeho národa, státu, kultury v té nejstarší době může jedině člověk, který nemá ani trochu dobré vůle anebo je kulturně slepý… Rádi přicházíme na Velehrad a jsme nesmírně hrdí na to, co křesťanství pro náš národ znamenalo a jak poznamenalo naše dějiny. A chceme zde, u kolébky našeho křesťanství, společně se všemi poutníky děkovat Bohu za své hluboké náboženské a kulturní kořeny."
Krásně řečeno. Jenomže se pan kardinál zapomněl nějak vypořádat se skutečností, že právě římsko-katolická církev, resp. její hierarchie, k níž patří, byla tím prvním, kdo zde tyto východo-křesťanské kořeny našeho národa, státu a kultury, vytrvale popíral... Vskutku nevím, jak si mám v hlavě srovnat, že tu děkuje Bohu "za své hluboké náboženské a kulturní kořeny" biskup církve, která se po celé jedno tisíciletí snažila všemi svými silami a možnostmi právě tyto kořeny vytrhat, zadusit - prostě zničit, aby po nich nezůstalo vůbec nic.
A jestliže se to jejím představitelům a jejich služebníkům ani za tisíc let (po kteroužto dobu často měla tato církev k dispozici pro své záměry veškerou světskou moc), proti všemu lidskému očekávání a logice nepodařilo, pak je to skutečný zázrak vykonaný sv. Cyrilem a Metodějem. Zázrak, jímž se svatí soluňští bratři postavili proti latinské církvi, jako se již za svého života zde stavěli proti jejímu úpadku.
 Ilustrace: zaujme římskokatolické pojetí? (Foto z Banské Bystrice) |
Na rok přesně 1100 let po příchodu našich svatých věrozvěstů na Moravu pochopila římsko-katolická církev význam srozumitelného jazyka pro bohoslužbu, a na druhém vatikánském koncilu povolila používání národních jazyků v kostelech (uvědomuje si dnešní mladý katolík, že ještě před necelým půlstoletím, v době života jeho rodičů, se nesmělo v českém katolickém kostele sloužit česky?)
To, co zatím římsko-katolická církev stále nepochopila, jak se mi zdá, je význam pravdy. Proto není schopna ocenit to hlavní, s čím přišli svatí bratři přišli na Moravu, - přinesli sem pravdu; tedy nikoliv politiku, cizí vliv, nikoliv křesťanství deformované nýbrž pravdivé. To byl hlavní rozdíl od západních misionářů.
Stále se připomíná jen jejich srozumitelnost (tj. používání slovanského jazyka pro bohoslužbu) - viz Vlkovo kázání. Katolík však zřejmě dodnes nemá klíč k nazření, že příčinou fenomenálního misijního úspěchu byla především křesťanská autenticita, s níž k nám svatí bratři z Byzance přišli. Srdce Moravanů se otevřela Kristově pravdě nikoliv jen slovanské bohoslužbě. Omezovat se na připomínku používání srozumitelné řeči je značným zploštěním cyrilometodějského odkazu. Takto deformované cyrilometodějství jen sotva může oslovit národ a dnešní lidi. Katolická církev si sice každoročně svolá všechny své věrné, uspořádá na Velehradě svoji výroční show, televize to odvysílá, - a tím to zvadne. Cyrilometodějství se v podání největší místní církve stalo nakonzervovaným oprašovaným skanzenem.
Jestliže se někdo sice navenek hlásí ke svatým bratřím ze Soluně, ale zároveň používá páteřní křesťanský věroučný text znetvořený papežskou redakcí, pak duchovně přece nemá s dědictvím cyrilometodějským nic společného. Vždyť Cyril s Metodějem sem přinesli křesťanství uznávající autoritu všeobecných sněmů, jejichž odkazem je neporušený symbol víry.
Většina lidí u nás se sice nevyzná theologii a nechápe význam (a důsledky) slov dodatečně vsunutých papežem do znění vyznání víry, nechápe, jakou duchovní katastrofou bylo zavedení nově vymyšlených dogmat, ale lidé spolehlivě cítí toho ducha neupřímnosti, který z římsko-katolických prelátů vane. To je ten duch nepravdy, který jim brání vrátit se k víře sv. Cyrila a Metoděje. To je ten zatuchlý duch lži a přetvářky a touhy po moci, který u nás diskredituje křesťanství. To i prostí lidé bezpečně vyciťují. Proto má tak velká část našeho národa odpor ke křesťanství, které většina Čechů zná jen v jeho římsko-katolické podobě.
A v tomhle falešnému duchu se tam preláti modlí za jednotu víry všech křesťanů. Velkými písmeny si napíší na transparent Kristova slova vytržená z kontextu: „Aby všichni jedno byli.“ Komentátor hovoří o potřebě sjednocení pravoslavných s Římem. Jak si toto sjednocení představují? Na ruský pravoslavný nápěv tam zpívali symbol víry. To je tak povrchní, až to bolí. Text symbolu víry mají sice pokažený, ale zazpívají si ho na pravoslavnou melodii. To jsou představy katolíků o sjednocení pravoslaví s Římem?
A k tomu zazpívají „Hospodi, pomiluj“ při ektenii místo svého obvyklého „Pane, smiluj se“, a prostý krojovaný lid přináší „pravou pravoslavnou ikonu“ Panny Marie, před kterou se katolický prelát ani nepokloní (jestli jsem si správně všiml).
Kardinál Vlk také zdůraznil "hluboký ekumenický ráz" misie svatých věrozvěstů, a dal tím pojmu "ekumenický" zcela nový - a to pozoruhodný - význam. Víme totiž, jak drsně kritizovali sv. Cyrila a Metoděj všechna ta kacířství, která zde latinští misionáři rozšířili. Dokonce neváhali otevřeně prohlásit za herezi i oficiálně na západě šířený názor, že konat liturgii je možno jen ve třech jazycích. Jestli budeme ekumenismus pojímat jako nekompromisní cyrilometodějské usvědčení heterodoxie, tak proč ne?Korunu všemu nasadili, když zde na Moravě konali preláti celou druhou polovinu bohoslužby v latině, s níž svatí solunští bratři s takovou námahou zápasili. Není tajemstvím, že sv. Cyril zemřel v Římě jako vyznavač Pravoslaví právě kvůli naprostému vyčerpání ze zlobných útoků papežských latiníků, kteří úporně bojovali proti používání slovanského jazyka při bohoslužbách a trvali na povinné latině (domnívali se totiž, stejně jako dnešní katolíci, že misijní úspěch sv. Cyrila, na který tak žárlili, je zapříčiněn jen tím slovanským jazykem při bohoslužbách). Dnes se papežští latiníci modlí ve státní svátek Cyrila a Metoděje před celým národem latinsky za jednotu všech křesťanů...
Což si tito preláti opravdu myslí, že si dnešní člověk neuvědomí, jak hrubě neomalené je manifestačně sloužit latinsky právě na tento svátek? Že je to vlastně urážka památky sv. Cyrila a Metoděje a potažmo i našeho národa?
Při takových chvílích u televize si člověk začíná chápat, proč je náš národ nejateističtějším národem v Evropě... A při pozorování těch latinských prelátů na Velehradě, kteří představují zdejší nejpočetnější církev, lze se obávat, že nejateističtějším i nadále zůstane.
Nu a na závěr toho všeho si papežův vyslanec ještě posteskl, že římsko-katolická církev má vztahy s českým státem stále jen na úrovni ostatních církví, a že má stále jen tytéž možnosti a svobody, jako všichni ostatní, a že za takovýchhle podmínek přece nemůže pořádně sloužit atd.
Nechci radit, ale možná by neškodilo méně touhy po moci, méně pompy, ale trošičku toho pokání...
Můj milý deníčku, tak takhle oslavil národ státní památku sv. Cyrila a Metoděje, ke kterým se denně modlíme. Děkuji Bohu, že pravoslavná církev slaví jejich svátek jindy...
Administrátor
--- 4. 7. 2007
5. neděle - o Gergezenských
5. neděle: o vymítnutí běsů ze dvou posedlých
Biblické čtení:
18 Vida pak Ježíš zástupy mnohé okolo sebe, kázal přeplaviti se na druhou stranu.
19 A přistoupiv jeden zákoník, řekl jemu: Mistře, půjdu za tebou, kamkoli půjdeš.
20 I dí mu Ježíš: Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.
21 Jiný pak z učedlníků jeho řekl jemu: Pane, dopusť mi nejprve odejíti a pochovati otce mého.
22 Ale Ježíš řekl jemu: Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.
23 A když vstoupil na lodí, vstoupili za ním i učedlníci jeho.
28 A když se přeplavil na druhou stranu do krajiny Gergezenských, potkali se s ním dva ďábelníci z hrobu vyšlí, ukrutní náramně, takže kvůli nim nikdo nemohl tou cestou choditi.
29 A aj, vykřikli, řkouce: Co je nám po tobě, Ježíši, Synu Boží? Přišel jsi sem, než nastal čas, trápiti nás.
30 A bylo opodál od nich stádo veliké vepřů, pasoucích se.
31 Ďáblové pak prosili ho, řkouce: Poněvadž nás vymítáš, dopustiž nám vejíti do toho stáda vepřů.
32 I řekl jim: Jděte. A oni vyšedše, vešli do stáda těch vepřů. A aj, hnalo se všecko stádo těch vepřů s vrchu dolů do moře, i utonuli ve vodách.
33 Pastýři pak utekli. A přišedše do města, vypravovali to všecko, i o těch ďábelnících.
34 A aj, všecko město vyšlo na cestu Ježíšovi, a uzřevše ho, prosili, aby šel z končin jejich.
(Matouš 8. kapitola)
Sv. Theofan Zatvornik k dnešnímu čtení z Evangelia poznamenává o těch Gergezenských (nebo Gadarenských - dle toho, podle jakého města té krajiny je nazýváme):
Nevidno žádné nepřátelství ke Kristu, nevidno však ani víry; jenom strach, který na ně padl - jdi si kam chceš, ale hlavně někam pryč od nás. Viděli zkázu stáda vepřů. Obávali se o svůj majetek. Říkali si: „Jestli tu tenhle prorok zůstane, kdoví jaké ještě škody nám tu natropí.“
Je to obraz lidí, kteří v pokoji žijí se svým jměním. Takovým lidem nic nechybí, nic nepotřebují. Nemají rádi změny, není jim příjemné, když se začne dít něco, nač nejsou zvyklí. Bojí se každého nového kroku.
Vyhýbají se všem situacím, které by je stavěly před vidění Božího působení. Schovávají se za svou nevědomost o Bohu, jen aby mohli žít postaru. Takových lidí je!, kteří se bojí číst Evangelium, svaté otce, zavést rozhovor na duchovní téma, protože cítí, že by to mohlo zneklidnit jejich svědomí, které by je pak mohlo ponoukat něčeho zanechat a s jiným začít.
------------
Gergezenští pohani jsou obrazem lidí, jejichž srdce je spoutáno majetkem. Smutný pohled. Říkají si mezi sebou: „Kdo ví, co se ještě stane, jakou další ztrátu ještě utrpíme, jestli tenhle prorok z Nazareta od nás ihned neodejde.“
Evangelijní úryvek nás učí, že kdo chce řešit svůj věčný osud, nemůže současně chtít řešit své majetkové poměry. Od života s Kristem nikdo nemá očekávat žádný materiální prospěch: „Lišky doupata mají, a ptactvo nebeské hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu sklonil.“
Pro duchovní život je potřeba rozhodné oddělení se od duchovně mrtvé sféry tělesného uspokojení: „Pojď za mnou, a nech, ať tam mrtví pochovávají mrtvé své.“
Když pozorujeme, jak se nám duchovní život nedaří, vybavují se slova sv. Serafima Sarovského, který na otázku, co dnešním (tj. tehdejším) lidem schází v jejich duchovním životě, odvětil: „Rozhodnost.“ Ano, odhodlání, pevné rozhodnutí - to je to, co nás dělí od dávných otců pouště. Pro svou rozviklanost a kolísavost, s níž kráčíme po duchovní cestě, jsou dnešní váhaví a nejistí lidé duchovně o tolik slabší než křesťanské pokolení prvního tisíciletí.
Bůh chce navštívit každého člověka a řešit jeho osud a věčný úděl. Jen svobodný člověk je schopen ho přijmout. Kdo má duši spoutanou vášněmi, bojí se, že ho život s Kristem připraví o mnohá potěšení, na které je zvyklý a která potřebuje ke svému životu (jež považuje za relativně šťastný), a tak prosí Krista: „Nepleť se mi do života. Jsem spokojen. Nepotřebuji tě.“ V apokalypse mu praví Pán:
„Říkáš si: Jsem bohat, mám všecko a nic už nepotřebuji! A nevíš, že jsi ubohý, bědný a nuzný, slepý a nahý. Radím ti, abys u mne nakoupil zlata ohněm přečištěného, a tak zbohatl; a bílý šat, aby ses oblékl a nebylo vidět tvou nahotu; a mast k potření očí, abys prohlédl.“ (Zjevení 3,17-18)
Nyní se dostáváme k poněkud obtížnějšímu místu dnešního evangelijního čtení. Kristus Pán dovolil běsům vstoupit do stáda vepřů, a to stádo se následně zřítilo do moře a utonulo. Víme, že v Písmu svatém není nic zbytečného, nic náhodou, nic, co by nemělo svůj význam. Pán Ježíš, cokoliv činil, cokoliv ukazoval, vše mělo svůj význam. Dokonce i když nechal projevit se démony, vždy se tím mělo něco zjevit, nebo udělit poučení. Kdyby to nemělo mít užitek pro lidi, nedopustil by Ježíš běsům žádného projevu (jak se také někdy dělo). Jestliže tedy povolil Ježíš běsům, aby učinili, co učinili s tím stádem, má to být pro nás jakýmsi poučením, má se tím člověku zjevit nějaká pravda.--------
Podle starokřesťanské tradice je vepř (dle Starého zákona nečisté zvíře) obrazem neduchovního stavu lidské duše, která je spoutána živočišnými vášněmi, má zálibu v nečistotě, je potřísněna temným kalem hříchu. Není-li lidská duše omyta křtem, naplněna světlem blahodati a osvobozena od pout hříchu a vášní, hrozí jí (poté co opustí tělo) smutný osud, o němž vypráví obraz toho stáda vepřů, jehož se zmocnili běsové a které se poté zřítilo do propasti a tam zahynulo. A co lze říci o posmrtném údělu duší těch, kteří vědomě odmítli Krista - s plným uvědoměním si jeho Božství, jak to učinili Gergezenští? ...
Podle avvy Dorotheje existují tři vášně, ze kterých pochází každý hřích. Zároveň jsou to tři důvody, kvůli nimž člověk odmítne Krista.
Ve staroslověnštině jsou to tři "S":
- srebroljubije - touha po penězích, jmění
- slastoljubije - touha po rozkoši: tělesné i duševní; po vzrušení, zábavě
- slavoljubije - touha po slávě, úctě; po moci; ctižádostivost.
Ve evangeliu jsou tyto tři důvody, pro něž někteří zavrhnou Krista, vykresleny na konkrétních případech:
1.) Gadarenští odmítli Krista kvůli tomu, že byli připoutáni ke svému majetku (připoutanost k majetku je v evangeliu "mezi řádky" prohlašována za něco nečistého už tou skutečností, že tímto majetkem jsou zde prasata - nečisté zvíře, které židé vůbec nechovali; dokonce i Egypťané se jich štítili); jiný případ této vášně najedeme v podobenství o pozvaných na hostinu, které jinotajně vypráví o pozvání na duchovní hostinu nebeského království, - někteří pozvaní odmítli přijít - kvůli péči o majetek, o své obchody (Matouš 22. kap. a Lukáš 14,18-19). A konečně, dalším evangelijním příkladem je Jidáš, kterého jeho touha po penězích dovedla až ke zradě a nakonec k sebevraždě. „Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý člověk vešel do Božího království“ (Lukáš 18,25).
2.) Příkladem spoutanosti lidské duše slastmi budiž mj. hodující boháč v podobenství o chudém Lazaru (Lukáš 16,19-31). Dalším příkladem je jiná výmluva jednoho z těch, kdo byl pozván na hostinu (viz předchozí bod) a jehož důvodem k odmítnutí pozvání je touha po rozkoši: „Oženil jsem se, nemohu přijít.“ (Lukáš 14,20)
3.) Příkladem té nejzáludnější ze tří základních vášní - touhy po slávě, ctibažnosti - jsou farizeové a velekněží. Ti odmítli Krista, protože ohrožoval jejich postavení v národě a usvědčoval je z neznalosti, nechápavosti atd.
Najdeš vzácně lidi, kteří se vzdají jmění (konec konců, majetek je břemeno); dalších pár lidí se dokáže ovládnout a zkrotit svoji touhu po rozkoši, slasti z jídla, zábavě (např. kvůli kariéře), ale kdo se opravdově vzdá touhy po moci, uznání a úctě?Kdo je opravdu svobodný? Ten, kdo skutečně z hloubi duše pohrdá majetkem a učinil se chudým; kdo si oškliví tělesné slasti a realizuje se v sebezapření, prostotě a čistotě; kdo nelicoměrně touží být posledním, nejmenším a nejopovrhovanějším ze všech lidí. Žádné vnější okolnosti mu pak nemohou vzít svobodu. To je šťastný člověk.
Jak člověk stárne, ochabuje v něm touha po tělesných slastech (nakonec je rád, že se může ještě trochu hýbat), slábne v něm i žádostivost majetku (začne chápat, že si to do hrobu nevezme), ale až do poslední minuty svého života touží po moci, po vládě, po tom, aby mu byla vzdávána úcta, po lichotkách, po uznání, po chvále, po obdivu... (Příkladem za všechny jsou někteří politikové.) Této poslední vášně se dokonale zbaví jen nemnozí.
Všimněme si, že přesně na likvidaci těchto tří základních vášní jsou zaměřeny mnišské sliby. Proti touze po majetku je postaven slib chudoby. Proti touze po rozkoši je postaven slib čistoty. A na vládychtivost je zacílen slib poslušnosti. Proto se o mnišství říká, že osvobozuje člověka. A proto lze právě mezi mnichy najít ty nejsvobodnější lidi na planetě.
Pravoslavná spiritualita nabízí jednoduchý test stavu duchovnosti, pomocí něhož si každý může sám zjistit, jak na tom je (dnešní doba má v oblibě různé dotazníkové testy, které nabízejí lepší sebepoznání; tak tady je jeden takový, byť vystačí s jedinou otázkou). Co pocítíš v duši bezprostředně poté, když tě kdosi urazí, poníží, zneváží, osočí? Znechucení nebo radost? Odpor nebo přijetí? Přirozenou reakcí lidské duše je odmítnout nespravedlivou urážku, bránit se, obhájit se. Nadpřirozeným darem svobody však je - přijetí a radost.První dvě vášně dokážou zkrotit či uspat i nekřesťanští asketové. Třetí vášeň, a hlavně pýchu, která ze ctibažnosti pochází, nedokáže nekřesťanský asketa přemoci (ti, kteří mají pravoslavnou duchovní zkušenost, snadno dobře rozpoznají zjevné či maskované projevy pýchy u „svatých mužů“ buddhismu, hinduismu adal.) Další věcí pak je vášně nejen uspat (což je jen částečné vítězství), ale vykořenit. To mimo křesťanskou sféru není možné u žádné vášně, protože dílo vnitřního očištění, přebudování a proměny člověka může vykonat jen blahodať Kristova, resp. sjednocení s Kristem.
Jednomu mnichovi na Athosu kdosi hrubě vynadal, zcela neprávem; mnich se nehájil, poděkoval mu; a ještě dlouho se těšil tou vnitřní radostí, kterou v něm taková nespravedlnost vyvolala. Duchovním lidem je normální považovat ty, kteří se k nim zachovají nepěkně, za své dobrodince. Pro světského člověka to může být nepochopitelné, ale duchovní lidé nemusejí přemáhat zlobu, zlost, hněv, protože ve svobodné duši tyto ohně nehoří.
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 189 do č. 192)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.