Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 23. 10. 2007
Z tisku
Sněm ruských starověrců zakázal svým věřícím používat na internetu přezdívky (nickname).
(Credo ru)
Administrátor
--- 23. 10. 2007
Neděle o vzkříšení jinocha
20. neděle - o vzkříšení mládence
11 ... šel Ježíš do města, kteréž slove Naim, a šli s ním učedlníci jeho mnozí a zástup veliký.
12 A když se přiblížil k bráně města, hle, mrtvý byl nesen ven, syn jediný matky své, a ta vdova byla, a zástup města mnohý s ní.
13 Kteroužto uzřev Pán, milosrdenstvím hnut jsa nad ní, řekl jí: Neplač.
14 A přistoupiv, dotekl se már. (Ti pak, kteříž nesli, zastavili se.) I řekl: Mládenče, tobě pravím, vstaň.
15 I pozdvihl se mrtvý, sedl, a počal mluviti. I dal jej mateři jeho.
16 Tedy podjala všecky bázeň, i velebili Boha, řkouce: Že prorok veliký povstal mezi námi, a že Bůh navštívil lid svůj.
(Lukáš 7. kap.)
Dnešním vyprávěním o tomto zázraku, který Pán Ježíš tenkrát učinil, nám Církev říká, že Ježíš Kristus - tentýž včera i dnes i na věky (Žid 13,8) - je stejně milosrdný tehdy jako i nyní. Evangelium jednak vypravuje konkrétní historické události, a zároveň zjevuje věčné pravdy - duchovní skutečnosti, které jsou stále platné. Ježíš křísil z mrtvých tenkrát, křísí i dnes. Evangelium není od člověka ale od Ježíše Krista, jak píše sv. Pavel v epištole, která patří k dnešnímu evangeliu.
Událost, s níž se Pán setkal u města Naim, byla skutečně tragická. Nejenže zemřel mladý člověk, ale jakoby toho neštěstí nebylo dosti, ještě navíc to byl jediný syn své matky, a - ještě ke všemu - ta byla vdova. Po smrti jediného syna by se o vdovu nikdo nepostaral. O ženu se musel starat muž: buď otec nebo manžel nebo syn. Tak byla izraelská společnost uspořádána. Co z toho vyplývalo v konkrétní situaci, s níž se tam Ježíš setkal? Čekal by ji život žebráka. Asi si jen těžko dokážeme představit, že by Ježíš prošel kolem bez povšimnutí, a nebo že by přešel celou tuto smutnou situaci jen tichým soustrastným zadumáním a pronesením nějakého poučení k učedníkům... A tak se stalo, co se stalo.
Mohli bychom toto povídání uzavřít důtklivým napomenutím, že jako Ježíš nebyl lhostejný vůči lidskému utrpení, tak ani my - Kristův lid - nesmíme být nevšímaví k tomu, co se kolem nás děje, k lidskému neštěstí. Což tímto také činím. A není to bezvýznamné poučení. Jenže, evangelium především řeší otázky duchovní a teprve v jejich světle rozplétá provázané uzly lidských trápení a běd.
Ač je napomenutí k milosrdenství důležitou součástí křesťanského učení, není podstatou křesťanství. Tradice církve vybrala nedělní čtení evangelia, jak je máme každoročně seřazena v pravoslavném kalendáři, vždy tak, aby ukazovala z nějakého úhlu na samu podstatu křesťanství. Každou neděli je osa víry křesťanské osvícena z jiného úhlu, ale jedná se stále o tutéž svatootcovskou pedagogiku, která nás učí a stále znovu a znovu připomíná, co je samotnou podstatou našeho náboženství. Takže i v dnešním čtení z Evangelia bychom měli hledat to, proč bylo vybráno do souboru nedělních čtení.Nacházíme, co hledáme, v tzv. jinotajném výkladu dnešního čtení. Celé Písmo má dle starokřesťanské tradice kromě významu doslovného a morálního také význam jinotajný (skrytý, duchovní, vyprávějící symbolickou řečí o neviditelných věcech, prorokující o budoucnosti apod.). Zkusme jej rozkrýt mezi řádky dnešního evangelijního čtení.
Podobně jako je žalostné, když zemře mladý člověk, tak žalostný a nepřirozený je stav lidské duše, která je ve stavu hlubokého poškození a rozkladu. Každé lidské duše před křtem. Smrt a vzkříšení jinocha je obrazem svatého křtu. Uzdravení duše člověka ze stavu smrti k životu. Jako ten jinoch potřeboval Krista ke svému vzkříšení ze smrti, tak i každá lidská duše potřebuje Spasitele, aby mohla žít.
Jestli je v této rovině výkladu jinochem, synem matky lidská duše, pak matkou je míněno lidské tělo, možná lépe říci "tělesnost" (zahrnujeme sem ve shodě s otci i psychiku - a máme tím na mysli nikoliv duchovní záležitosti duše, nýbrž to, co je dnes tak často v péči psychiatrů) - to je úroveň lidské existence, která je na duši závislá. Žije sice, i když je duše umrtvená, ale co je to za život?
Zástup plačících lidí vyprovázejících nebožtíka, to jsou nebešťané, kteří pláčí nad každým člověkem, který nedosáhne spásy a zemře ve svých hříších. A radují se nad každou duší, která je zachráněna pro věčný život.
Mladík začal po svém vzkříšení z mrtvých hovořit - promluvil. A tak i duše člověka prodlévá v mrtvé němotě, ale může promluvit, až po svém vzkříšení - a tou řečí je modlitba. To jsou jediná slova, která jsou před Boží tváří považována za opravdovou řeč. Když člověk promluví k Bohu, teprve tehdy se začne zásadně lišit od "němých tváří". Řeč modlitby nenáleží pokažené lidské přirozenosti, ale je to výraz a projev toho nadpřirozeného v nás. Jak praví Písmo: Duch Svatý nás učí modlitbě - vlastně je to On, kdo se v nás modlí a lká za nás k Bohu nevýslovně (Řím 8,26).
A tak vypráví dnešní čtení skrytě o vzkříšení lidské duše. Při křtu umře starý člověk a narodí se křesťan - člověk Kristův. Ke starému životu se narodil ze své matky, aby jednou umřel. K novému životu se rodí "z vody a Ducha", aby se sjednotil s Kristem, aby vstoupil do jeho Těla a žil jako Jeho součást navždy. První rození se děje způsobem vycházení; druhé zrození se děje způsobem vcházení. Při prvním rození přestáváme být součástí těla matky, které nám dalo smrtelný život; při druhém rození se stáváme částí Těla Kristova, které nám dává život nesmrtelný.
Při křtu ztrácíme život dosavadní a získáváme život budoucí. Světského způsobu života se křesťan svým křtem odříká, opouští jej, umírá pro svět. Svět už je pro něj mrtvý a on se stává mrtvým pro svět.
To jsou myšlenky, které vyzdvihovalo staré křesťanství. Ap. Pavel píše: "starý člověk v nás byl spolu s ním (s Kristem) ukřižován, aby tělo ovládané hříchem bylo zbaveno moci a my už hříchu neotročili" (Řím 6,6); "jsem mrtev pro zákon, abych živ byl pro Boha. Jsem ukřižován spolu s Kristem, nežiji už já, ale žije ve mně Kristus" (Galat 2,19-20); "já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět" (Gal 6,14).
Jako toho mladíka vrátil Ježíš za všeobecné radosti přítomných jeho matce, tak i naši vzkříšenou duši Pán při křtu vrací člověku k dalšímu životu. A nebeské sféry se nad tím radují.
K jakému životu je člověk vzkříšen? Co se má jeho v životě změnit? V životě apoštola Pavla se změnilo všechno, celý jeho život se obrátil na ruby:
»Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit. Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců. Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům....« píše ap. Pavel v dnešním epištolním čtení (Galat 1,11-19). Z horlivého nepřítele se znovuzrozením stává Duchem Svatým prodchnutý neúnavný vyznavač a šiřitel nového náboženství.
Dávní křesťané byli uchváceni tím, že už nepatří tomuto světu, že s ním nesdílejí jeho osud, že náležejí světu jinému. Intenzivní prožívání této skutečnosti dávalo křesťanům sílu a inspiraci žít své každodenní životy v pohanském prostředí a často i tváří v tvář neustálé výzvě mučednické smrti pro Krista. Nám jakoby se toto - v pravém slova smyslu extatické - nahlížení na naše životy vytrácelo. Jako bychom už neměli tak docela jasno, kam vlastně patříme, co tu děláme, kde je náš domov - prostě: kdo jsme a kam kráčíme. A právě tento úpadek, který probíhá v myslích křesťanů, kteří už neprožívají své oddělení od světa, ale naopak jsou k němu přitahováni, je největším nebezpečím pro jejich křesťanskost. Kristovo: "Nepatříte tomuto světu," je základní "nosnou vlnou" křesťanského smýšlení.To vše nám chce připomenout dnešní evangelium, které staví před člověka otázku, zda i on už není mrtvý, zda i on nepotřebuje vzkřísit k novému, jinému životu.
Jako bychom uprostřed vší té sociální a ekologické angažovanosti zapomínali, že jsme Božím lidem, který opouští tento svět, je takříkajíc "na odchodu", že církev je mostem, který Kristus rozklenul, aby po něm lidé přecházeli z tohoto světa do jiného, že pastýři nejsou manažeři církevních organizací, ale jsou tu proto, aby provázeli lidi při jejich přecházení ze země do nebeského království.
Administrátor
--- 22. 10. 2007
K návštěvě patriarchy na Západě
Rada Evropy nesdílí názor patriarchy Alexije o rozštěpu mezi lidskými právy a mravností, jak o tom nedávno patriarcha při své návštěvě Rady Evropy hovořil.
"Podle názoru Rady Evropy, rozštěp mezi právy člověka a mravností na kontinentu neexistuje. Naopak, náboženství sehrála značnou roli v obohacení naší kultury, díky čemuž byla vypracována lidská práva," prohlásila koordinátorka Rady Evropy pro mezikulturní dialog.
Patriarcha prohlásil, že existuje rozštěp, ne-li dokonce propast, mezi lidskými právy a mravností. Koordinátorka RE k tomu ještě uvedla: "Pro nás je logická linie - náboženství jako pramen kultury a kultura jako základ lidských práv. Je pro nás velice zajímavé, že patriarcha cítí nějaké pochybnosti v této věci."
Co se týče homosexuálů, jejichž propagační průvody patriarcha kritizoval, poznamenala koordinátorka, že "každý člověk má svobodu volby svého způsobu života své sexuální orientace," a dodala, že evropská konvence zakazuje jakoukoliv formu diskriminace.
(Credo ru)
P.S.
Tak nevím, jestli patriarcha nepřecenil možnost domluvit se se Západem ohledně mravnosti...
Administrátor
--- 18. 10. 2007
Patriarcha Alexij na Západě
Nad cestou ruského patriarchy do Paříže
Výběr z ruského tisku
(Pro západní čtenáře - jak jsou věci vidět z druhé strany. Při čtení jednoho ruského článku /otištěn v necírkevních novinách/ mě napadlo, že by mohl být zajímavý pro české nepravoslavné křesťany, kteří většinou neznají problematiku ekumenismu, jak je nahlížena z Ruska. Článek to je světský s necírkevním pohledem; není totiž psán duchovním resp. teologem, ale světským novinářem. Tím je vlastně ještě zajímavějším. Tak jsem pár pasáží z článku pro Ambon přeložil.)
Úvaha nad návštěvou patriarchy Alexije II. v Radě Evropy a v Paříži na pozvání francouzských katolických biskupů.
Na programu byl projev v Radě Evropy, návštěva pařížského chrámu Matky Boží (katedrály), setkání s francouzským prezidentem, pobožnost v pařížském pravoslavném chrámu, návštěva ruského hřbitova.
Někteří považují celou návštěvu za přelomovou, za senzaci apod. Už projev patriarchy před delegáty Rady Evropy o víře, svobodě, o důstojnosti člověka, kterou nachází v Bohu, o tragickém rozštěpu lidských práv a mravnosti, prohlašují někteří za historickou událost, stejně jako záběry pobožnosti patriarchy v katedrále Matky Boží, kde se patriarcha obklopen katolickými biskupy poklonil trnové koruně Páně a vykonal pravoslavnou pobožnost (moleben). Francouzské noviny psaly, že "něco takového se nestalo tisíc let" - tj. vlastně ještě nikdy.
Kam až sahá tento vstřícný krok? Co znamenají televizní záběry (vysílané všemi ruskými televizemi) ruského pravoslavného patriarchy modlícího se v jednom z nejvýznamnějších a nejvelkolepějších chrámů západního světa? Je to historický přelom, nebo krůček ke sblížení dvou největších světových křesťanských církví? Zhroutila se hradba oddělující obě církve? Všichni přece vědí, že v pařížské katedrále stojí vrcholný představitel většiny pravoslavných křesťanů. Proto má jeho oficiální návštěva na Západě takový rozměr.
Pro pochopení, co se to vlastně stalo, musíme si nejdříve připomenout alespoň stručně a alespoň nedávnou historii vývoje vzájemných vztahů.
Katolická ekumenická vstřícnost 2. vatikánského koncilu se s pravoslavné strany setkala s nedůvěrou. Jednak to celé (tj. 2. vatikánský koncil) působilo dojmem "vyklízení pozic" a radikálního zesvětštění církve a přechod pod vládu "knížete tohoto světa" (to je evangelijní označení ďábla): všedovolenosti, morálního relativismu, atropocentrismu současného světa. A dále - tento krok katolické církve byl chápán jako nový způsob proselytismu - a nutno říci: ne bez důvodně. Pod maskou sblížení - zajetí "sesterských církví".
Toto nebezpečí se viditelně ukázalo po pádu Sovětského svazu, kdy vedení katolické církve prohlásilo postkomunistické Rusko za duchovní poušť a za své misijní teritorium - jako by zde nebyla žádná pravoslavná církev. Dále následovaly dramatické události na Ukrajině, kde proti všem uzavřeným dohodám začali řecko-katolíci násilně zabírat pravoslavné chrámy (delegaci ukrajinských pravoslavných biskupů, která tenkrát přijela do Vatikánu, aby s papežem hovořila o situaci na Ukrajině, papež ani nepřijal). To přivedlo Ruskou pravoslavnou církev do režimu tvrdé opozice vůči katolíkům. Vše prokatolické a ekumenické bylo zmraženo nebo se změnilo na církevní marginálii. ... A po řadě skandálů kvůli ustanovování samostatných katolických biskupství v Rusku se rétorika Pravoslavné církve opět přitvrdila.
Nyní však návštěva patriarchy Alexije v samotném srdci katolické Francie. ... Mnozí hovoří, že klíčový vliv pro určitou změnu vztahu Ruské pravoslavné církve ke katolíkům měla výměna papeže. Jan Pavel II. byl Polák (a to předurčilo jeho vysloveně nepřátelský vztah k Rusku a k pravoslaví). A navíc, nový papež je konservativec, oproti minulému papeži - liberálovi. A dále - pravoslaví v Rusku se stále upevňuje; katolicismus už zde nepředstavuje reálnou hrozbu. Pak jsou zde politické resonance. Rusko dneška vede opět aktivní světovou politiku (na rozdíl od jelcinovské éry); a vnitropolitický tlak na církev v Rusku ji nutí k větší otevřenosti; ruské velmocenské politice by se příliš nehodilo, aby většinová ruská církev byla uzavřená do sebe a naježená vůči světu. Otevřené ruské pravoslaví, samostatné, silné, pěstující kontakt s klíčovou silou křesťanského Západu, může být významně ku pomoci ruské vnější politice.
Dokonce i z vnitřně ruského hlediska je uzavřenost většinové církve už jen na závadu. Dnešní Rusové jezdí po světě, sledují televizi, pracují s internetem, jezdí vydělávat na západ. Církev už nemůže zůstat uzavřená ani co se kanonického teritoria týče, ani na úrovni sociální. Úkolem dne už není boj s papisty o kanonická území, ale zápas za uchování morálních a ideových principů křesťanství, doslova boj za záchranu lidských duší.
Svět se změnil. Mnohé v něm vyvolává obavy. Agresivní expanze sekularismu, který napadá církve bez ohledu na jejich rozdílná dogmata. Katolicismus je v posledních letech v tvrdé opozici vůči progresivní bezbožnosti, a to vyvolává v pravoslavném prostředí sympatie. I když obě církve rozděluje jejich historie, rozdíly ve víře a tradiční konflikty, jsou obě baštami křesťanských tradic.
Řeč patriarchy v Radě Evropy obsahovala respekt k principům světského státu a hodnotám svobody, ale žádnou chválu progresivnímu sekularismu. Jasně odvětil na provokativní otázku na omleté téma homosexuálních vztahů: "Homosexualita je odklon od normy. Např. kleptomanie je také odklon od normy, a nikdo nepropaguje toleranci vůči kleptomanii. Proč je dnes homosexualitě pořádána tak široká reklama?" (Vyvolalo to na Západě bouřlivou reakci: "Patriarcha chce chytat homosexuály jako kleptomany!" ochránci lidských práv a právníci zase povstali na obranu kleptomanů, kteří prý kradou pouze drobnosti a neměli by být odsuzováni za svou nemoc...)
A navíc: Západ se obává šíření islámu (zvláště jeho radikálních forem). A tady může být Ruská církev se svými letitými zkušenosti s dobrým soužitím s islámem užitečná katolíkům.
Jenže tím vším se hovoří jen o sblížení, v žádném případě nikoliv o sjednocení. Návštěva patriarchy byla přesně naplánovaná a přestože byl patriarcha bezprecedentně otevřený a loajální, nikde nepřestoupil v ústrety katolicismu ani krok přes hranice dané kánony a dogmaty pravoslaví, dbal, aby neučinil žádný ústupek, který by mohl být vykládán jako vyklízení církevních pozic. "V úsilí o jednotu se musíme vyvarovat kompromisů dotýkajících se podstaty věrouky," prohlásil Alexij II. před návštěvou. A této linie se pečlivě držel.
Některé sdělovací prostředky kdovíproč psaly o společné katolicko-pravoslavné bohoslužbě. Žádná společná služba nebyla. Podle pravoslavných kánonů není v katolickém (tj. neposvěceném pravoslavně) chrámu pravoslavná bohoslužba možná. Konala se pouze krátká pobožnost (moleben), která je pravoslavnými kánony dovolena v případě, že se na tom místě nacházejí svaté ostatky či svátost uctívaná pravoslavnou církví. V případě pařížské katedrály se jednalo o jednu z hlavních křesťanských svátostí: trnový věnec Pána Ježíše Krista. (Pravoslavné kánony zakazují sloužit bohoslužby v nepravoslavném chrámu, výjimka je dovolena pouze, když jsou v chrámu svaté ostatky, které přichází pravoslavný uctít - u těch je možno vykonat bohoslužbu.)
Patriarcha sám objasnil: "Církevní jednota je vyjádřena plným souhlasem ve vyznání víry, a pouze toto může být základem pro společnou eucharistii. Pravoslavná církev je připravena k dialogu, k setkání s katolickým světem, ke společnému řešení otázek boje proti sekularizaci společnosti, proti sektám a morálnímu relativismu - ale jen za té podmínky, že toto sblížení není spojováno s principiálními otázkami věrouky. Avšak tam, kde jsou dotčeny tyto otázky (věrouky), nejsou možné žádné kompromisy." Tuto pozici udržoval patriarcha v průběhu celé návštěvy. A právě tato pozice je dnes základem dalších vzájemných vztahů mezi pravoslavnou a katolickou církví.
Rokování o sbližování pozic ve hlavních dogmatických rozdílech už začalo, ale zatím probíhá jen opatrně. Byla zorganizována smíšená pravoslavně-katolická teologická komise, jejíž druhé zasedání probíhá v Raveně. Posuzuje se problematika prvenství ve světové církvi. Katolíci mají své dogma, které předpokládá hlavenství papeže. Pravoslavní vycházejí z toho, že světová církev nemá žádného jediného představitele. Pravoslavná církev sice uznává přední autoritu římského papeže, jenže nikoliv na úrovni vlády nad církví - a ještě ke všemu - i tuto pouhou čestnou autoritu měl jen do rozkolu v r. 1054.
Mimochodem, ještě před začátkem rokování opustila delegace Ruské pravoslavné církve zasedání. Ale ne kvůli katolíkům, nýbrž kvůli konfliktu s konstantinopolským patriarchou, který do delegace přizval (bez projednání s ostatními místními církvemi) i představitele Estonské církve, kterou v r. 1996 vytvořil Konstantinopolský patriarchát na území Ruské pravoslavné církve.
(Časopis: Expert, 15.10.2007)
Pro nepravoslavného čtenáře uvádím, že výše citovaný světský časopisecký článek je na ruské poměry psán spíše nadprůměrně v prozápadním a proekumenickém duchu. V ruském tisku a církevním prostředí zazněla řada dosti kritických připomínek a stanovisek k patriarchově návštěvě na Západě.---------------
Ještě dodatek k tomu incidentu v Raveně:
Těžko si představit, jak by mohli být zástupcové Moskevského patriarchátu v jedné komisi spolu s zástupci pravoslavné církevní struktury, kterou Moskva neuznává a která je nekanonická. Když žádali zástupci Moskvy, aby delegáti tzv. "Estonské apoštolské církve" opustili komisi, jinak to budou muset udělat delegáti Moskevského patriarchátu, odvětil delegát Konstantinopole, že podle mezipravoslavných dohod opustí-li jedna místní církev dialog, ostatní mohou pokračovat bez ní. "Takže Konstantinopol byl na podobný vývoj očividně připraven," říká biskup Ilarion (Alfeev), který byl součástí moskevské delegace. Kompromisní návrh Rusů, aby byli estonští delegáti zařazeni do konstantinopolské delegace, Konstantinopolský patriarchát odmítl. Jediné s čím Konstantinopol souhlasila, byla jakási poznámka vnesená do aktů práce komise, že "estonskou církev Moskevský patriarchát neuznává jako samostatnou církev", což sotva mohlo Moskvu uspokojit. "Konstantinopolský patriarchát vytyčuje svou pozici jakožto garant mezipravoslavné jednoty, jenže kroky, které činí, bohužel této jednotě spíše škodí," uvedl biskup Ilarion a pokračoval: "Co bylo důležitější? Protlačit na mezipravoslavné jednání Estonskou církev, nebo chránit jednotu pravoslaví? Zájmy Konstantinopolského patriarchátu byly postaveny výše než zájmy všepravoslavné jednoty. Tím se opět dostává na stůl otázka o roli Konstantinopolského patriarchátu, o jeho právech a povinnostech." Dále se táže: "Jak se budeme moci zapojit do dalších etap dialogu, když nejsme přítomni v této etapě? Jak budeme moci korigovat ty části ravenského dokumentu, s nimiž nebudeme souhlasit? Jasná odpověď není. ... Jsem nucen mít za to, že nepřítomnost největší pravoslavné církve (počet příslušníků Ruské pravoslavné církve převyšuje počet všech členů ostatních pravoslavných církví dohromady) staví v pochybnost legitimitu pravoslavně-katolického dialogu. RPC opustila dialog výhradně kvůli Konstantinopolskému patriarchátu. Výhradně na něm nyní závisí, jestli se Moskva k účasti na dialogu vrátí."
(NG Religii)
Odchod ruské delegace byl prakticky jediným způsobem, jak mohl Ruský patriarchát zareagovat na vměšování Konstantinopole do ruské kanonické sféry. Zřejmě si Rusové řekli, když nedbá Konstantinopol na naše kanonická práva a na jednotu s námi, my se nebudeme účastnit jeho politiky na Západě. Konstantinopol je totiž v ekumenickém hnutí velice aktivní, jenže má málo věřících. V pravoslavném světě se dosti otevřeně hovoří o tom, že konstantinopolský patriarcha dnes téměř nikoho nezastupuje. Většina pravoslavných věřících je pod jurisdikcí Ruské církve, takže ten, kdo fakticky (a nikoliv jen historicko-titulárně) zastupuje většinu pravoslavného křesťanstva, je ruský patriarcha. Čili jakékoliv dialogy, dohody a společná prohlášení smíšených komisí, v nichž nemá zastoupení ruský patriarchát, nemají v pravoslavném světě skoro žádnou váhu - a tím pádem vlastně ani mimo pravoslaví. A tak vyznívají ekumenické snahy Konstantinopole trochu do prázdna.

Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 237 do č. 240)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.