Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 11. 2. 2008
Z došlé pošty - zvolen nový představitel Řecké církve
Jeho Blaženstvo metropolita Jeroným Thébský a Livadijský se stal hlavou Řecké církve
Jak uvádí oficiální stránka Moskevského patriarchátu, dne 7.února byl zvolen Metropolitou Aténským a celé Hellady metropolita Jeroným Thébský a Livadijský, občanským jménem Ioannis Liapis. Vladyka Jeroným byl zvolen přesvědčivou většinou hlasů a jeho zvolení vyvolalo spontánní radost všech účastníků volby. Nový vladyka athénský je velmi oblíben mezi svými krajany.
Narodil se 1938 v městečku Inofita v Boetii. Vystudoval filozofickou a teologickou fakultu v Aténách a v roce 1967 byl na vědecké stáži v rakouském Grazu (Stýrském Hradci) a v německém Regensgurgu (Řezně). Jistou dobu pracoval v Aténské archeologické společnosti.
Rukopoložen v roce 1967 na diákona, protosyngel Thébské a Livadijské eparchie (1967-1978), igumen monastýru Proměnění Páně Sagmata (1971-1977) a ctihodného Lukáše (Hosios Luka) (1977-1981), generální sekretář Posvátného synodu Helladské Církve (1978-1981). Jeho archijerejská chirotonie se pak konala 4. října 1981.
Vysokopřeosvícený vladyka Jeronimos je členem několika synodálních komisí (církevně vzdělávací, majetkové, vztahu mezi církví a státem), jakož i hlavním redaktorem církevní rozhlasové stanice Řecké církve. Jeho eparchie je z celého Recka na prvním místě co do počtu kleriků, kteří mají vysokoškolské či vědecké diplomy a vyznamenání.
Vladyka Jeroným je autorem mnohých odborných publikací hlavně v oblasti bohosloví, sociálních a historických věd. Za knihu „Středověké památky v Evii“ získal v roce 1970 cenu Aténské akademie věd.
Metropolita Jeroným je též čestným doktorem Lékařské fakulty v rumunském městě Craiova a zároveň i prezident Řecké kardiologické společnosti.
S vladykou Jeronýmem se setkali osobně i někteří naši věřící, především farníci brněnského chrámu sv. Václava. Bylo to v září roku 2003, při příležitosti vědecké konference s názvem „Církev a nemoc“, která byla konána na počest pčed tím nedávno kanonizovaného arcibiskupa Lukáše Simferopolského (profesora chirurgie Voino-Jasseneckého).
Dej Bůh vše dobré milému vladykovi Jeronýmovi
(o. Alexandr L.)
Administrátor
--- 11. 2. 2008
Z tisku - jak lid zhodnotil svého arcibiskupa
Většina Řeků si přeje, aby pokračoval církevní kurs zesnulého vladyky Christodula
Ozvěny za desetiletou érou vladyky Christodula Athénského
Z průzkumu veřejného mínění v Řecku
Většina dotázaných (76,1 %) by chtěla vidět nového duchovního představitele země jako pokračovatele politiky arcibiskupa Christodula.
Více než 50 % obyvatelstva očekává od nového představitele Řecké církve tu nejaktivnější účast v otázkách sociální nerovnosti (88,7 %), narkomanie (88,6 %), zdraví (82 %), vzdělání (77,4 %), životního prostředí (77,4 %), nezaměstnanosti (72,8 %), korupce (60 %).
43,2 % respondentů by chtělo, aby se nový arcibiskup řecký vyjadřoval k otázkám zahraniční politiky Řecka.
58 % od něho očekává významnou charitativní aktivitu.
38 % žádá větší sblížení s lidmi a zvláště s méně nábožensky založenými.
Řecká pravoslavná církev jako instituce požívá značné důvěry obyvatelstva - 65,2 %. Větší důvěru má jen prezident. (Na třetím místě jsou ozbrojené síly; parlament má 29,4 %, politické strany 15 %.)
79,4 % má za to, že Církev v posledních deseti letech kráčela správným směrem.
(Sedmica.ru)
Administrátor
--- 8. 2. 2008
Nový překlad
Svatá Tajina pomazání olejem (tzv. svěcení oleje pro nemocné, soborovanije).
Z trebníku. Postup bohoslužby pro sedm kněží. Nový (revidovaný) český překlad. Úplné znění. Připojeny rozsáhlé poznámky k obřadu.
www.pravoslavi.cz/download
jer. Antonij z Rumburku
--- 7. 2. 2008
Ještě k povaze českého národa
Viděli jsm příklady zoufalé náboženské ignorance, slyšeli jsme drsnou, leč navýsost pravdivou diagnózu o.Jana, diagnózu, kterou vidí a kterou může vyřknout jedině Čech, který přijal Pravoslaví. To jsou ty plody "Pravdy, která vás osvobodí".
Deset let působím jako kněz v oblasti drsného severního pohraničí, kde tato diagnóza nabyla vskutku démonských podob. Kostely (stojí-li ještě) jsou prázdné nebo téměř prázdné. Kolem cest míjíme zmrzačená Boží muka. Co jsem zakusil jako správce naší církvní obce, při chrámu stojícím za městem, bych mohl dlouze vyprávět (je běžné jít se vymočit za zastavení křížové cesty; naposledy jsem takto neschopen slov pozoroval muže, který si o okraj terakotové plastiky Kristova zatčení otvíral pivo). Při nesčetných stkání s lidmi jsem u nich vypozoroval skutečně zvláštní vztah k (vážnému) náboženství. V okamžiku, kdy se zjistilo, že jsem křesťan, ba kněz, do té chvíle "normální" lidé začali být nervózně agresivní, primitivní, vulgární. Jako kdybych se jim přiznal k smrtelné chorobě, jako kdybych se v nich dotknul nějakého zakázaného bodu. Mnoho lidí je schopno mluvit o čemkoli, jenom ne o náboženství. Samozřejmě si nelze nepoložit otázku, v čem je příčina tohoto skutečně neobvyklého cynismu, cynismu, který není možný v katolickém Polsku, Bavorsku, Rakousku, na Slovensku a dokonce ani v protestantském Sasku? Atheistického fanatismu, který je - a řekněme to už konečně nahlas - v rámci sekulární (!) Evropy prostě a jednoduše extrémní. Často si říkám, že vztah českého národa ke křesťanské víře, a nebo přesněji k církvi (...) se podobá vztahu rozvedených manželů, člověka, který velmi miloval, avšak velmi se zklamal, a jehož láska se změnila v trpkou, krutou a výsměchuplnou nenávist.
Ano, náš národ má za sebou tragické dějiny, a to zvláště ve vztahu ke křesťanství -
1)krátce po skutečné christianisaci přišla mocenská likvidace prvotní, a jak ukázal následný vývoj, ještě ke všemu geniální a historicky možná vůbec nejúspěšnější misie v dějinách křesťanství. Tato událost již na začátku vážně poškodila duchovní integritu národa. Nebyla ale příčinou dnešního stavu. Samo pronásledování Církve ji přeci utužuje, nikoli hubí. Brány pekelné nemohou Pravdu přemoci. Však se tomu také u nás nestalo. Jinak by o několik století později nemohli povstat v našem národě osobnosti, které hýbaly celou křesťanskou Evropou, jinak by nemohl národ jako celek povstat ve věci náboženství.
2)Jan Hus, Jeroným Pražský, Jan Milíč, Tomáš Štítný - ti všichni zasvětili život Bohu. A s nimi mnoho bezejmenných. Husovo upálení a především skutečnost, že římská církev nikdy tento problém fundamentálně nevyřešila a dodnes se k řešení nechystá, způsobilo konečnou a naprostou roztržku národa a Říma. Tento vzájemný vztah už bude napříště vždy jen křečí, nesrovnalostí, jak to bylo kdysi řečeno větou, že po Husovi již nemůže být Čech katolíkem. Řím v Husovi spálil celý český národ. Od té doby je každý český katolík vnímán v národě zvláštně, s odstupem, a on sám tento odstup vnímá.
3)Tragédií následného hnutí nebyla bitva u Lipan ani oslepnutí Jana Žižky. Byla jím jeho odtrženost od východní církve jakožto alternativy k Římu, která způsobila, že hnutí chyběl jakýkoli vnější korektiv. Původní ideál obnovy církve na apoštolských základech vystřídaly v přirozeně hledajícím hnutí stále radikálnější sektářské požadavky jednotlivých skupin.
4)Víme, že po Husovi nelze být katolíkem. Proč by ale nemělo být možné být protestantem? Kdyby náš národ pevně stál za pravdou, nezničil by jeho víru ani Wiching, ani Zikmund, ani jesuité. Proč tedy onen problém s křesťanstvím jako takovým? Proč v našich očích nestojí proti zlým katolíkům dobří protestanté? V průběhu třicetileté války přišly české země o 40-60% obyvatelstva. Většinu těchto obětí nemají na svědomí katolíci, nýbrž "bratři Švédové" a sami čeští vangelíci, jejichž bezostyšné plenění zachvátilo takřka celé Čechy. A Vestfálský mír? To z třicetileé války si Čech definitivně odnesl nechuť k náboženské angažovanosti, to z ní si odnesl pachuť vědomí, že křesťanství u nás je jen otázkou moci, peněz a násilí. Teprve když se ukázalo, že evangelíci jsou schopni stejných zvěrstev jako katolíci, byly vytvořeny podmínky pro "rekatolizaci", to způsobilo, že národ, který fanaticky odporoval Římu během jedné dvou generací opět poslušně zasedl do škamen katolických kostelů. Jistě, zůstali i neoblomní. O ty se postarali jesuité. S každou českou Biblí opět hořel český národ.
5) Když pak přišlo národní obrození, čeští katolíci v něm hrají již podřadnou úlohu (výjimkou jsou třeba Dobrovský či Balbín). Narozdíl např. od Lužických Srbů, jejichž problematiku sleduji, český katolický živel naprosto není motorem národního obrození. A není jím ani křesťanství jako takové. Je oslavován pohanský kořen národa, píše se pravda občas o soluňských bratřích či o Husovi, o Václavovi, více ale o Libuši, Přemyslu Oráčovi, Krokovi a různých Perunech. Nechuť většiny obrozenců ke křesťanství je zřejmá. Hledání alternativy v pohanství neméně.
6) Úžasným obrazem do kořene vyvráceného vztahu ke křesťanství a zvlátě k institucionalisované Církvi je T.G.Masaryk. Během svého života stihl odejít od katolicismu k protestantismu, odtud k unitářům a odtud k myšlnce o založení vlastní církve (!). Pro pravoslavné až učebnicově průhledný příklad toho, co označujeme slovem apostase (odpadnutí). Z Masarykova křesťanství zbyla jen mravnost. Zbylo jen křesťanství renanovské.
7) V tomto světle vystoupí velikost heroické postavy sv. vladyky Gorazda, Masarykova krajana a člověka s úplně opačným vývojem, člověka, který šel proti proudu a před nímž jako národ můžeme učinit jediné - poklonit se až k zemi. To biskup Goorazd je duchovním završením národního obrození, protože až v přijetí Pravoslaví bylo naše národní obrození dokončeno. Bohužel, vedle něho stál člověk, který nepochopil vůbec nic, ani sám sebe, dr. Farský, který naděje, že Pravoslaví přijme velká část národa, pohřbil v synkretickém náboženském experimentu, který dnes nese jméno CČSH, experimentu, který je karikaturou světového křesťanstva. Karikaturou tak národní a specifickou, že korelace s čímkoli v rámci světového křesťanství je nemožná...
8) Komunisté se svým vědeckým materialismem byli jen třešničkou na dortu plném českého atheistického jedu. Cožpak ona Boží muka podél cest zuráželi jenom příslušníci KSČ? Nebo toto ničení nějak organisovali. Odpověď známe.
Ano, dějiny k nám byly kruté. Ale je naše duchovní zlomenost vinou dějin? Jistěže ne, věříme-li, že všechny zkoušky na nás složené jsou ku překonání. Nemůžeme být katolíky ani protestanty. Kým tedy? Buddhisty? Jehovisty? Zkusme se vzpamatovat, zkusme si ještě vzpomenout, kým jsme kdysi byli. Zkusme najít sami sebe ve světě, z něhož jde hrůza. Přečtěme si znovu pozorně Evangelium, přečtěme si něco o svatých Cyrilovi a Metodějovi, o Janu Husovi, o biskupu Gorazdovi a popřemýšlejme, proč jsme vlastně na světě. Máme být vnitřně sourodým slovanským národem, který pochopil sám sebe, nebo plebejským stádem, které je schopno uvěřit moci léčivých krystalů, amuletů, horoskopům, kartářkám, jogínům a všem těm "duchovním podnikatelům" s čakrami a mantrami, ale to, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých, tomu uvěřit nemůže?
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 315 do č. 318)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.