Ambon
Welcome! |
Administrátor
--- 13. 11. 2008
Film na You Tube
Inside Orthodoxy
(Obrázky a valámský zpěv)
Administrátor
--- 11. 11. 2008
Zajeď na hlubinu
18. NEDĚLE PO 50nici; zázračný rybolov na hlubině
1 Stalo se, když se zástup na něj valil, aby slyšeli slovo Boží, že on stál podle jezera Genezaretského.
2 I uzřel dvě lodě, jak stojí u jezera, rybáři pak sestoupivše z nich, vypírali sítě.
3 I vstoupiv na jednu z těch lodí, kteráž byla Šimonova, prosil ho, aby od země odvezl maličko. A posadiv se, učil z lodě zástupy.
4 A když přestal mluviti, dí k Šimonovi: Jeď na hlubinu, a rozestřete sítě své k lovení ryb.
5 I odpověděv Šimon, řekl jemu: Mistře, přes celou noc pracovavše, nic jsme nechytili, ale na slovo tvé rozestřu síť.
6 A když to učinili, zahrnuli množství veliké ryb, takže se trhala síť jejich.
7 I ponukli tovaryšů, kteříž byli na druhé lodi, aby připluli a pomohli jim. I připlavili se a naplnili obě lodě, takže se téměř pohřižovaly.
8 To uzřev Šimon Petr, padl k nohám Ježíšovým, řka: Odejdi ode mne, Pane, neboť jsem člověk hříšný.
9 Hrůza zajisté byla jej obklopila, i všecky, kteříž s ním byli, nad tím lovením ryb, kteréž byli chytili.
10 A též Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteříž byli tovaryši Šimonovi. I dí Šimonovi Ježíš: Nebojž se. Již od tohoto času lidi živé budeš loviti.
11 A přivezše k břehu lodě, a všecko opustivše, šli za ním.
(Lukáš 5. kap.)
Líčení události o zázračném rybolovu v Evangeliu je od dávných dob Církví uchopeno nejen jako zpráva o tom, jak Ježíš vykonal jeden ze svých zázraků, ale též jako jinotajné poselství. V onom Ježíšovu: „Zajeď na hlubinu,“ staří četli výzvu k duchovnímu životu. Boží volání, abychom nezůstávali na mělčině - u povrchních světských pozemských starostí, pachtění a tužeb, ale zasvětili se něčemu hlubšímu.
Rybář lovící ryby schované pod hladinou (ryby ze souše neviditelné, ryby skrývající se lidským pohledům kdesi v hlubinách) je docela výstižným obrazem duchovního života - i ten se (podobně jako rybolov) zabývá něčím, co není ze světa vidět. Podobně jako rybář vynakládá čas a námahu, lopotí se na své lodi, protože ví, že někde v hlubinách pod ním ty ryby jsou, tak i duchovní člověk investuje svůj čas a energii do služby Bohu, protože ví, že Bůh existuje. Rybář vstává časně ráno (nebo loví v noci) a odepírá si spánek, tak i duchovní člověk se pro úspěch své námahy musí podrobit nějaké kázni, omezit se trochu. A to s pevnou vírou, ba, u vědomí, že činí něco smysluplného, ač se mu nevěřící svět směje a prohlašuje ho za blázna.
Představme si domorodého obyvatele některých míst např. v Africe, kde nejsou rybníky, ani jezera, natož moře. Voda na pití se sbírá z rosy či deště nebo se čerpá z hlubokých studnic. Takový člověk nikdy neviděl ani rybu, ani jezero. Kdybychom ho přivezli k rybníku, kde by mohl uvidět na loďce rybáře, jak pluje křížem krážem po hladině a pročesává vodu pod sebou sítěmi, co by asi tak učinil náš Afričan? Nejspíše by se koukl do vody - tam, kam oko dohlédne, neuviděl by ve vodě nic; náš rybář by mu pak musel připadat jako blázen, který jen cedí vodu svými sítěmi. Jenže ten rybář dobře ví, co dělá, on ví, že kousek pod hladinou, kam je vidět, ryby sice nejsou, ale tam dole v hloubi, kam už vidět není, tam že jsou kapři "jako telata".
Stejně tak to bývá někdy s námi, lidmi Kristovými. My dobře víme, co činíme, když se modlíme, postíme, omezujeme svůj život podle Božích přikázáních; víme totiž, co je v hlubinách (či výšinách), kam tělesné oko nedohlédne. Jenže lidé, jejichž obzor se omezuje jen na materialistickou mělčinu, nad námi budou nechápavě kroutit hlavou, případně nás prohlašovat z blázny. Světský člověk nikdy nepochopí, proč jevíme tolik zaujetí pro něco, co není vidět, čeho se nelze dotknout, co nezměříš ani neprozkoumáš.
-----------------
K dnešnímu evangeliu čteme apoštolský list, který začíná slovy: „Kdo skoupě seje, bude skoupě sklízet.“ I to je bez pochyb psáno o duchovním životě. Epištola tato přiléhavě navazuje na naši evangelijní perikopu.
Vše, co v duchovním životě činíme - modlitby, půsty, čtení evangelia a duchovních textů atd. - je setbou, kterou zde zaséváme, abychom v příštím životě sklidili mnohonásobný užitek. Kdo málo zasel, málo sklidí. Jak prosté.
Opět, pomůžeme si obrázkem ze zdejšího světa. Představme si rolníka, který ještě nemá zaseto, ale zůstal mu již jen poslední pytel zrní. Má na vybranou, buď jej odveze k mlynáři, nechá semlít na mouku a z ní napeče chleba a naplní si břicho. Nebo to zrní zaseje, a o příštích žních sklidí mnohonásobně více. S duchovním životem je to podobné. Máme zde, v tomto jediném svém pozemském životě, určité množství času, sil a energie. Buď to všechno užijeme pro uspokojení momentálních svých potřeb a žádostí, anebo dáme část stranou - vyhradíme nějaký čas na modlitbu, nějaké ty síly na půst, část své životní energie na duchovní život, čímž je jakoby zasejeme, abychom někdy později sklidili daleko více. Zemědělec, který má hlad, ale přesto nechá pytel zrna stranou na setbu, ví, že zasetím žita o něj na nějaký čas přijde, přesto si "utrhne od úst" a zrno na setbu neprojí - v důvěře, že když jej zaseje, tak - ne sice hned ale později přece - sklidí mnohem více. Stejně tak o čas a energii, které vložíme do duchovního života (a tím je duchovně zasejeme), v tomto životě přicházíme. Činíme to však nejen v důvěře, ale v pevné víře, že je to investice dobrá a nutná. A že vše, co zde zasejeme, se rozmnoží, a později vše tam sklidíme. Proč je to investice nutná? Inu, to je zase podobné tomu rolníkovi. On dobře ví, že jestli z jakýchkoliv důvodů projí i poslední pytel zrna, nebude už mít co zasít, a jako pěstitel tím skončil, protože již nikdy nic nesklidí. Tak i věřící člověk ví, že si nesmí nechat všechen svůj čas, všechny své síly a energii jen pro záležitosti patřící tomuto tělu a této pozemské existenci; musí něco vyšetřit - ber, kde ber, - aby duchovně zasel pro sklizeň v Božím království.
----------------
Uvažujme, co by to znamenalo, kdybychom dávali Bohu alespoň desetinu svého času. (A desetina - to je vskutku maličký dílek). Znamenalo by to, že bychom měli modlitbě, studiu Písma či bohoslužbě dávat souhrnně přibližně dvě a půl hodiny každý den. Kdo to dělá? Dříve to bylo v pravoslavných zemích zcela běžné. Většině dnešních věřících to však bude připadat jako nemožné.
Podívejme každý zcela upřímně a bez jakýchkoliv výmluv a pokusů nějak se ospravedlnit - kolik času průměrně dávám Bohu. A nemůžeme-li opravdu dávat Bohu těch deset procent, dávejme mu alespoň pět nebo třeba tři - ale čiňme to poctivě každý den. Zasívejme část svého pozemského času do duchovního pole, abychom sklidili blaženou věčnost.
----------------
Jako kontrapunkt k tomu, co se tu právě psalo o setbě, nechť slouží staroruská historka: »O tom, jak pijan v ráj vešel«:
Umřel jeden opilec a dumá: „Proč bych měl jít do pekla? Celý život jsem strávil s alkoholem jako v pekle. Půjdu raději do ráje.“ Přijde ke dveřím ráje, tam stojí apoštol Petr s klíči. Ochlasta mu říká, že chce do ráje, na což mu apoštol Petr odvětí: „Ne, to není možné, je řečeno: »Nezdědí opilci království Boží«.“ Nato se na něj opilec obrátí se slovy: „Vždyť já jsem jen jedinkrát zradil Pána, kdežto ty ses ho zřekl třikrát. Bůh ti odpustil a ty seš tady.“ Apoštol Petr se rozhodl pozvat si ještě někoho dalšího, aby zastavili pijana. Zavolal si žalmopěvce Davida. Přichází žalmista David, hraje na harfu a říká: „Není dovoleno nečistému opilci, aby byl na radě spravedlivých, neobstojíť bezbožní na soudu.“ Pijan se obrací na Davida: „Vzal sis cizí manželku? Její muže jsi nechal zabít? Hřích smilstva jsi spojil s hříchem vraždy? A při tom tady na harfu hraješ a mne sem nechceš pustit?“ Rozhodli se tedy David s Petrem zavolat si zákonodárce Mojžíše. Objevil se Mojžíš a hned vece: „Nemůže pijan egyptský vejít v zaslíbenou zemi Království Božího.“ Ochmelka se obrátí k Mojžíšovi: „A co ty píšeš ve svém Zákoně? Nezabiješ. Ale sám jsi zabil Egypťana a zakopal.“ Rozhodli se tedy Petr, David i Mojžíš pozvat si někoho z dávných dob. Zavolali si praotce Noeho. Uviděv kořala Noeho, zaradoval se a zvolal: „Noe pil jako já. Vysadil vinici, vyrobil si víno, opil se a nahý tam ve stanu ležel.“ A v tom - jak praví ta stará slovanská legenda - zazněl Boží rozsudek: „Za to, že opilec neztratil naději na spásu a doufá v Písmo svaté, ať vejde v ráj.“No, je to lidové povídání, které chápejme jako svědectví hluboké pravoslavné víry, že každý, ale opravdu každý, má stále naději na spásu, pokud je v něm alespoň špetka víry v Boží milosrdenství. Kdo má však uši k slyšení, ať raději nepřeslechne tu apoštolovu výzvu k duchovní setbě...
-----------------
P.S.
Nabádání k setbě však nutno chápat správně. Nejedná se o žádný byznys. Petr poslechl Ježíše, zajel na hlubinu a ponořil sítě, ale byl to Bůh, kdo mu je naplnil tak, že praskaly a lodě se pod tím nákladem skoro potopily. Zemědělec zasévá, ale je to Bůh, kdo dává vzrůst. Tak i my duchovně zaséváme modlitby, půsty, činnou víru, zápas za ctnosti, askezi, almužny..., ale jen Boží milost proměňuje tuto setbu v žatvu do sýpek Božího království. Není v tom žádná spravedlnost, ale Boží milost, s níž Bůh přijímá, co dobrého člověk seje.
Bůh se k nám nechce chovat podle spravedlnosti (to bychom neměli žádnou naději na věčnou blaženost!), nýbrž podle zákona milosti (to je naše jediná naděje).
Připomeneme si jednu úvahu o lidském životě (inspirovaná je vyprávěním ve Filokalii):
Představte si, člověk žije 100 let. Z toho nejméně 20 let stráví spánkem. 10 let trvá než vyroste z nemluvněte a začne vést sebeuvědomělý život. 25 let pracuje, vydělává na chléb vezdejší. 15 let stráví nicneděláním. V lepším případě za celých sto let stráví alespoň 3 roky modlitbou - to je veškeré jeho čtení modliteb, osobní společenství s Božím slovem, stání na bohoslužbách. Co by si tím mohl podle zákona spravedlnosti od Boha asi zasloužit?
A i kdyby dal podle zákona desátku člověk Bohu ze sta let života celých deset, zasloužil by si tím věčné Boží Království?
A můžeme to klidně ještě rozšířit - představme si, že by člověk sto let nejedl, nepil, nespal; celých sto let od prvního nádechu do posledního výdech zasvětil Bohu. Co by si podle zákona spravedlivé odplaty zasloužil? 100 let v ráji. Nic více, nic méně.
Jenže člověk je volán k věčnosti. Věčné společenství s Bohem a v Bohu. Když Synu Božímu položili otázku: „Kdo může být spasen?“ Od odvětil: „Člověku je to nemožné. Avšak Bohu je všechno možné.“ I kdyby se člověk snažil všemi svými silami povznést se ke společenství s Bohem - přece si tím nemůže koupit věčný život za cenu obětovaného dočasného života, život nebeský za cenu života pozemského, život nesmrtelný za život smrtelný. Jsou to dvě nesrovnatelné věci. Závěr je, že naše spása je naprosto a cele závislá na Bohu. Žádným vlastním úsilím si člověk nemůže vydělat na dar spásy. Spása je vykoupena cenou krve Syna Božího. Na lidské straně se pro dar věčného života požaduje, aby se pokořil před Boží vůlí a souhlasné otevření se této milosti spásy, kterou získáváme v Ježíši Kristu. Život nikdo nemá sám ze sebe - je to vždy Boží dar; není jiného Dárce života, než Bůh. Jak se blahodatí Svatého Ducha sjednocuješ s Bohem, tak získáváš věčný život.
„Králi nebeský, Utěšiteli, Duchu pravdy, jenž jsi všudy přítomen a vše naplňuješ, poklade blaha a Dárce života...“ modlí se každý den každý pravoslavný křesťan (tedy ten, který se vůbec modlí). Všichni, kteří kdy žili na zemi, žijí zde či budou teprve žít, dostali svůj život od Boha. Nám, lidem pokrokového atomového století, sice vědci od školních škamen vtloukají do hlavy, že podstata života je biologická záležitost, jenže nejsou schopni domyslet, že kdyby každou bytostí nevanul Duch života, tak by se celý ten biologický mechanismus rozpadl na neživé prvky a sloučeniny.Ano, jsi hříšník. A zasluhuješ smrt. „Není spravedlivý ani jeden, nikdo nehledá Boha, všichni zvrátili své cesty, nikdo nekoná dobro, ani jeden.“ To je kategorický soud Bible: není žádný člověk, který by měl autonomní spravedlnost, a nikdy takoví lidé nebyli. Vyprávějí-li vám o nějakých zbožných lidech, kteří nikdy nepoznali pokušení k hříchu, pak je mýtus. Z biblického pohledu nesmysl. Dokonce i Panna Marie, která se nedopustila osobního hříchu, nosila v sobě prvotní všelidský hřích a potřebovala ke své spáse vykupitelskou krev Syna Božího, stejně jako každý jiný člověk žijící na zemi.
Vzpomínám si na těmito řádky na jeden výjev ze života geniálního chirurga a pravoslavného biskupa sv. Luky Vojnojasenského, jehož se dorážející bolševičtí politrukové jednou otázali: „Viděl jste Boha?“ Na což jim klidně odvětil: „Boha jsem neviděl. Mnohokrát jsem však operoval mozek a otevíral lebku, a rozum či svědomí jsem tam také neviděl.“
Každou bytostí vane Boží Duch. Pouze člověk má však schopnost odpovědět Bohu svou láskou, vděčností a v dokonalé pokoře se otevřít, aby nadále nežil už on, ale žil v něm Kristus.
Zasluhuješ smrt, leč Bůh se rozhodl dát ti život. Pokoříš se? Vezmeš ho?
Administrátor
--- 8. 11. 2008
Nový film
Zjevné zázraky
Na web s pravoslavnými filmy přidáno nové video (rusky s českými titulky): Zjevné zázraky (52 minut)
Administrátor
--- 7. 11. 2008
Zamyšlení nad památkou našeho patrona
Na okraj svátku sv. Václava
V jeho době v naší zemi působilo jak křesťanství východní (dnes bychom řekli: pravoslavné), tak i křesťanství západní (dnes bychom řekli římsko-katolické; v současnosti bývá sice zvykem zdůrazňovat, že i západní křesťanství bylo až do roku 1054 vlastně pravoslavné, takže mluvit o římskokatolickém křesťanství před r. 1054 není korektní, ale je to spíše jen bazírováním na formalitách, protože co se ducha /ba, i učení/ týče, pak už v době cyrilometodějské byl zřetelný duchovní rozchod mezi křesťanským Východem a Západem). V Čechách tedy bylo duchovenstvo z obou křesťanských sfér - bylo tudíž možno srovnávat jejich působení, resp. porovnávat ducha, jehož nositeli byli duchovní ze slovanské (cyrilometodějské) sféry, s duchem, kterého sem přinášeli ti, kteří náleželi do sféry německé (resp. západní, římské).
Sv. Václav (podobně jako před ním Bořivoj s Ludmilou) mohl volit - a vybral si pro svůj duchovní život cyrilometodějské východní křesťanství. Jako panovník zde nechával existovat i franské duchovenstvo, ale sám pro svou osobu zcela zřetelně dával přednost kněžstvu slovanskému. Vybral si víru, která mu ze světského hlediska nepřinášela prospěch - právě naopak, spíše ho jeho příchylnost ke slovanskému východnímu křesťanství dostávala do potíží. Kdyby preferoval západní kněžstvo, neslo by mu to spoustu výhod - za západním duchovenstvem stála celá světská moc západní Evropy - a tu by měl jako panovník na své straně (a to není bez významu; připomeňme si, že to byl panovník malé země). Přesto svůj duchovní život začlenil do slovanského křesťanství, za nímž nestála žádná světská síla, která by mu mohla reálně pomoci. Proč takto volil? Protože to byl především zbožný člověk a až potom panovník (i tahle jeho vlastnost mu způsobila tolik potíží a nakonec se stala záminkou pro jeho zavraždění).
Sv. Václav si vybral východní Pravoslaví jak srdcem tak i rozumem - byl to člověk vzdělaný (byl vyučen v knihách slovanských, latinských i řeckých - a to v době, kdy bylo na Západě běžné, že panovníci tamních států neuměli ani číst). I to byla možná jedna z příčin jeho volby: bylo jasně patrné, že s pravoslavným cyrilometodějstvím přichází vzdělanost, která pozdvihuje národ, v němž je východnímu křesťanství umožněno působit; to byl v té době veliký rozdíl vůči křesťanství západnímu, které tehdy trpělo zaostalostí (Řím mohl jen závistivě hledět na kulturní rozkvět Byzance) a i později pěstovalo vzdělání především v latině, čímž mohlo jen nepřímo pozdvihovat národní kulturu západních států (jaký to rozdíl proti cyrilometodějské byzantské misi, jež jako první své dílo překládala knihy do jazyka Slovanů).
Než, svatý Václav nebyl jediným panovníkem, který měl možnost poznat oba křesťanské proudy, či dokonce různá náboženství, a volit mezi nimi. Jiným takovým byl sv. Vladimír, který vyslal poselstva k okolním monoteistickým náboženstvím, aby se seznámila s islámem, judaismem a křesťanstvím. Ke křesťanství byl nakloněn možná ještě jako pohan i jednou ze svých manželek, která byla bulharskou kněžnou. Jenže k tomu, aby se zřekl pohanského mnohoženství a odmítl nabídky islámu, si muselo křesťanství získat jeho srdce (nelze za vším vidět jen holou politiku). A jeho srdce bylo - podobně jako v případě Václava - získáno pro Pravoslaví především kvůli jeho duchovní síle, která dokázala povznést lidského ducha, aby vytvořil tak vznešenou kulturu, že ti poslové Vladimírovi, kteří byli vysláni seznámit se s křesťanstvím, vyprávěli o své účasti na bohoslužbách v konstantinopolském chrámu Boží Moudrosti: "Nevěděli jsme, jestli jsme ještě na zemi, nebo už jsme v nebi."
Jiným případem byl sv. Alexandr Něvský, jehož se Řád německých rytířů snažil stůj co stůj získat pro římské křesťanství - sliby i hrozbami. A nešlo-li to po dobrém, pokusili se to uskutečnit po zlém. Leč když si Alexandr prohlížel jejich církevní knihy, a viděl v nich zřejmě i obrázky, jak vypadá západní evangelizace křížem a mečem, odvrátil se od vyslanců katolíků s nechutí. Proč? Byl to zbožný panovník. A tak posílali tajné agenty s cílem vyvolat převrat, jindy se pokusili sv. Alexandra otrávit, a když se to vše nepovedlo, vypravili proti němu Švédové (s požehnáním papeže Řehoře IX. táhli na Novgorod v r. 1240) a Němečtí rytíři (1242) válečná tažení. Alexandr vždy zvítězil. "Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papeže, šířit silou panství katolicismu na Rusi. Papež Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály ... přemluvit Alexandra, aby uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně" (Ottův slovník naučný). Alexandr totiž už nabyl přesvědčení, že více náboženské snášenlivosti se dočká od Tatarů než od západních křesťanů. Sv. Alexandr Něvský mohl srovnávat své křesťanství pravoslavné a římsko-katolické, a proto tak důrazně odmítl křesťanský západ; a byl to právě on, kdo definitivně zastavil západokřesťanskou expanzi na Východ (proto je to na Rusi jeden z nejslavnějších podnes nejuctívanějších jejich světců).
Dalším případem je Boris Bulharský. První křesťanský král tohoto národa přijal křesťanství (r. 864) na prosby své sestry, která byla válečnou zajatkyní v Cařihradu a stala se tam křesťankou. Boris byl pokřtěn v byzantské církvi (kmotrem mu byl císař Michal; ten císař, který vyslal sv. Cyrila a Metoděje na Moravu) a poté do Bulharska přišlo duchovenstvo z Byzance. Papeži se však podařilo intrikami a sliby přesvědčit Borise, že se tím dostane pod řeckou nadvládu. Ten se tedy oficiálně obrátil k papeži s žádostí o vyslání jeho kněžstva do Bulharska a při příchodu latiníků byli byzantští duchovní vyhnáni. Začalo se zde budování odnože Římské církve (dorazil i latinský biskup) a zavádění latinského obřadu, při čemž byla snaha církev konstantinopolskou u Bulharů všemožně diskreditovat.
Např. latiníci prohlašovali o byzantských kněžích, že nejsou vůbec kněžími, protože jsou ženatí, a že pomazání svatým myrem /biřmování/ z Konstantinopole není platné atd. To byl také jeden z důvodů proč sv. patriarcha Fótios (přítel sv. Konstatina - Cyrila Moravského; tento patriarcha spolu s císařem vypravil k nám misii soluňských bratří) svolal konstantinopolský sněm v r. 867, kde celý Východ přerušil společenství s papežem Mikulášem I. (který ostatně sv. Fótia už nějaký čas před tím proklel).
Jenže pak teprve Bulhaři viděli, jak se chová papežské duchovenstvo, a mohli srovnávat. Netrvalo to dlouho (asi v r. 870) a Bulhaři, nespokojení s latinským obřadem a chováním římských biskupů, přišli do Konstantinopole s prosbou, aby jim byli znovu posláni řečtí kněží. Brzy poté papežovo kněžstvo vyhnali.
Už v březnu r. 870 vysvětil konstantinopolský patriarcha pro Bulharsko arcibiskupa Theofylakta, jehož i se všemi, kdo s ním přišli do bulharské země, papež proklel, a patriarchovi třikrát pohrozil vyloučením z církve, neodvolá-li Theofylakta; na to však už na Východě nikdo nebral zřetel.
Od té doby už Bulhaři neopustili duchovní sféru byzantského křesťanství. Řím se s tím však nesmířil a stále se intrikami i výhružkami pokoušel přimět konstantinopolského patriarchu, aby "vrátil Bulharsko papeži" (mimochodem, spory o Bulharsko jsou jeden z kořenů velkého církevního rozkolu, kterým se v r. 1054 oddělil západní patriarchát od čtyřech východních patriarchátů a tím i od většiny tehdejšího křesťanstva). I přes veškeré úsilí Říma zůstali Bulhaři už na věky pravoslavní. Zaplatili však za to nesením těžkého osmanského jha a potoky mučednické krve.
Jak to uzavřeme? Osobním vyznáním. Jsem hluboce přesvědčen, že každý, kdo má tu možnost a může kvalifikovaně srovnávat, vybere si Pravoslaví.
Stejně jako není možné poznat Boha a nemilovat ho, tak - jak celým srdcem věřím - není možno poznat duchovní podstatu Pravoslaví a nezamilovat si je.
-----------
Příloha: ruská ikona sv. Václava
Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz
Celkem v je v Ambonu již 1468 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 441 do č. 444)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu.
Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno,
které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší
jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely
(pro začátek kliknětě na
"nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější",
čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na
tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).
Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.