1365

Ambon



Klíč:
Téma:
Příspěvek:

Editovat příspěvek č. 1365

Administrátor --- 3. 8. 2022
Brnění proti střelám démonů

Pokračování: na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Minule jsme se zamýšleli nad jedním z nejdůležitějších témat křesťanské duchovnosti. Nad klíčovou ctností, bez které nic, co činíme v duchovním životě, není opravdové a ryzí. Nad pokorou. Pojďme pokračovat ještě chvilku v zamyšlení, které jsme minule začali. Když se otážeme lidí, co považují za nejdůležitější pro duchovní život, odpoví vám většinou některým z následujích výroků: mocná víra nebo hodně modliteb, přísná askeze a tvrdé půsty, dobré skutky, co nejčastější účast na bohoslužbách, často se zpovídat apod. Vše jmenované je propěšné, pokud tomu však neschází to, co považovalo za základy neklamného duchovní života mnoho svatých Otců: pokora. Ct. Izák Syrský dokonce prohlásil, že pokud jsme půstem a askezí nezískali více pokory, pak nebyl náš půst k ničemu.

Co vlastně znamená ten pojem „pokora“? Znamená to ve vztahu k lidské mysli a srdci: nesmýšlet o sobě vysoko. Čili opak sebedůvěry. Znamená to otevřít se Boží prozřetelnosti, sklonit se před Boží moudrostí. Je to neochvějná důvěra v Boha, že pro nás připravuje tu nejlepší cestu do nebeského království, tj. k sobě. Jak říkají Otcové: „Nejlepší je přijímat, co Bůh dává.“ (Starec Chrysostomos z i.m. ct. Nikodima) To se týká osobního života. Bůh pro nás připravil svůj úradek, který je pro nás daleko lepší než cokoliv, co bychom dokázali vymyslet.

Nyní však před námi stojí tíživá otázka, jak je to s pokorou, když nejde o osobní záležitosti, ale o věci obecné a navíc vážné. Existuje totiž reálné nebezpečí, že „pokorným mlčením“ a projevováním shovívavosti dáváme prostor zlu. Zlu, které ničí ty, kteří jsou nám svěřeni do péče, zlu, které se stále snaží rozbíjet a ničit církev, zlu, které zabíjí lidi nebo jim připravuje velké utrpení. Pokusím se odpovědět citací:

„Pokoru musíme uplatňovat s rozumem. Když učitel nebo rodič s pokorou toleruje, když ho děti neposlouchají a chovají se špatně, pak je to pro děti zhoubné. Pokorou nesmíme nazývat, když učitel dopustí, aby se jeho třída změnila na „augiášův chlév“, kde je všechno vzhůru nohama. Rošťákům nepřinese užitek, když budou pokračovat ve svých nezbednostech.“ (Sv. Sofronij Sacharov)

Pokorou je v tomto případě splnit si svou povinnost. Co se týče nejvážnějších věcí obecných, myslím, že křesťan nesmí mlčet k tomu, když je rozbíjena církev, protože ničení či zranění církve ohrožuje spásu lidí. Vždyť pravda a jednota jsou jedinou cestou ke spáse v Kristu. To jsou přece zásadní věci. O jednotě nás Písmo učí: „Jeden Pán, jedna víra, jeden křest (tj. jedna Církev).“ (Efez 4,5) O Pravdě Pán Ježíš pravil: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14,6) Bůh přece chce, aby „všichni lidé došli spásy a poznali pravdu“. (1 Tim 2,4) Poznání pravdy (Boží) osvobozuje. (Jan 8,32) Rozkol a hereze jsou dílem toho, kdo od počátku jen kazí Boží dílo, toho „lháře a otce lži“. (Jan 8,44) Svatí Otcové, kteří nemlčeli, ale bojovali na sněmech i mimo sněmy, slovem i písmem proti herezím a rozkolům, nám ukazují vzor, který máme napodobit.

Taktéž nesmíme mlčet k zabíjení lidí, k totalitním režimům a nemorálním ideologiím, které vraždí lidi nebo mrzačí jejich duše. Taková „pokora“, která dává prostor ďáblu a zlu, je falešná. Možná mě jednou někdo přesvědčí, že se mýlím, ale v tuto chvíli jsem o výše předneseném zcela přesvědčen.

* * *

V Dávném pateriku o pouštních Otcích se vypráví, jak avva Arsenios z pokory mlčel, když ho obviňovali z nejhorších hříchů. Na všechno jenom přikyvoval a dával zapravdu žalobcům. Avšak, když ho obvinili z hereze, okamžitě protestoval a řekl - ne, heretik nejsem.

Můžeme z toho vyvodit, že naším úkolem je dosáhnout takové pokory, abychom s pokojem v duši snesli všechna obvinění, pomluvy a nařčení z hříchů. Nikoliv lidé, ale Bůh je naším soudcem. Avšak nejedná-li se už o věci osobních pádů, ale o záležitosti celocírkevní, kdy je ohrožována spása mnoha lidí např. šířením hereze nebo sváděním lidí do oddělení od Církve (tj. do rozkolu), nesmíme mlčet a hrát si na pokorného. Myslím, že kdo si uvědomuje hodnotu spásy a Církve založené na krvi Kristově, dobře chápe, že mlčet k útokům na tyto hodnoty není pokorou, ale zhoubnou lhostejností či sebedůvěrou, resp. pýchou.

* * *

Minule jsme částečně začali hledat odpověď na otázku: jak tedy poznat pravdu o sobě, jakou duchovní cestou se ubíráme, nebo zda snad jen přešlapujeme na místě kvůli tomu, že veškerý náš duchovní život je jen přetvářkou; lze pravdivě poznat, máme-li alespoň trošku pokory či nikoliv? Lze toho dosáhnout skrze bedlivé pozorování stavů své duše. Dnes se zmíníme o hlubší části tohoto vnitřního díla pozorného sledování, co se děje s naší duší.

Lidská duše náleží duchovnímu světu (jinak řečeno: skrze svou duši se účastníme duchovního světa), a proto ji mohou ovlivňovat duchovní bytosti: andělé či démoni. Realita duchovních světů funguje jinak než pozemská materiální realita. Dotyk anděla více či méně přenáší do naší duše ten duchovní stav, ve kterém je tato duchovní bytost ponořená, ze kterého je utkána jeho říza a který nosí, kamkoliv přijde. Protože v sobě nosí blahodať Svatého Ducha, projeví se takový dotyk v duši člověka náhlým rozhořením lásky k Bohu a k celému stvoření; dále hoří duchem pokory (kdy člověk přímo prahne po tom, aby ho někdo ponížil, urazil, znectil - takové příhody považuje duchovní člověk za svého druhu rozkoš); je zaplaven touhou poslouchat, podřizovat se; lidská duše se rozplývá jako vosk působením lítosti nad tím, co jsem s sebou provedl, jak jsem všem ublížil a všechny zklamal, jak jsem poskvrnil to, co mi Bůh dal...

Dotkne-li se mé duše démon, zapracuje stejný princip přenosu duchovního stavu. I tato duchovní bytost do mě vlévá svůj vlastní duchovní stav, kterým je zformována a který přináší všude, kam se dostane. V lidské duši vzplane divoký a temný plamen vášní, především těch hlavních, z nich je současná existence satana zrozena: pýcha, hněv, závist, reptání, rozčílení a neklid, nespokojenost, svévole, neposlušnost, vzpoura, sebeospravedlnění, uraženost, sebeobdiv. To jsou vlastnosti, které se dostávají do mé duše od ďábla skrze rány, které jsem své duši způsobil hříchem a svou nemocnou přirozeností, s jejím sklonem k hříchu.

Zkušení otcové říkají, že bedlivým pozorováním postupně eliminujeme takové úpadkové stavy a sami při této jemné práci přijdeme na praktiky, které pomáhají. S takovým démonickým duchovním rozpoložením musíme bojovat a nedopouštět, aby se jeho příčiny skrze nás materializovaly v tomto světě. Tím bychom totiž mohli dávat ďáblu možnost vstupovat do materiálního světa a páchat zlo ve větší míře, než k čemu Bůh satanu přivolil. Člověk, jemuž Hospodin svěřil stvoření do péče, totiž může dát právo satanu, aby činil i to, co k čemu Hospodin nesvolil. Ďábel nesmí konat to, co mu Bůh zakázal, ale může od člověka získat svolení páchat to, co mu Bůh přímo nedovolil. Člověk totiž má stále od Boha jistý prostor k rozhodování o sobě a o stvoření, a vytváří tím prostor pro Boží dopuštění.

Ten boj s vlivem ďábla na naši duši je těžký, zvláště pokud jej nechám rozhořet naplno. Proto je na světě tolik zla. Boj si však mohu významně zjednodušit, když nenechám ďábla se přibližovat. Duši mohu uvést do takového stavu, že se on nemůže přistupovat, kdykoliv se mu zachce, a vlévat svůj strašný duchovní stav do mé duše. Takové opatření provedu, mám-li v srdci pravou pokoru a čistotu. Obojí ďábel nesnáší a zahání ho to do bezpečné vzdálenosti. I pak ale může ďábel „házet kamínky“ (jako když někdo nemůže k vám do bytu kvůli zamčeným domovním dveřím, a tak hází kamínky na vaše okno, abyste si ho všimli). Z povzdálí hází kamínky na naši duši - kamínky to jsou semínka myšlenek či spíše jen nápadů, které se nám mihnou v prostoru mysli. Nyní záleží na tom, jestli najdou tato semínka v mé duši pro sebe úrodnou půdu. Pokud jsme učinili svou duši tvrdou a nepřístupnou vůči nečistým vášním, zlu, pýše a svévoli, semínka se neuchytí. Jen bliknou v mysli jako jiskra a hned zase pohasnou a mizí.

Nepřístupnost mysli a srdce vůči této ďábelské setbě můžeme zařídit pomocí ostražitosti, pozornosti čili bdělosti. Pravidla naší spirituality nás nabádají, abychom vůči své mysli byli neustále pozorní, střízliví a bedlivě sledovali, co se v ní děje. Je to prý jen věc cviku, zpočátku se to nedaří, ale časem to půjde. V pěkném podobenství tuto dovednost při práci s vlastní myslí popisuje současníkům starec Paisij: ďábel obchází a dává lidem do pusy bonbónky. Naším reflexem je začít bonbónek cucat. Ale bonbón nepustí svou chuť do pusy ihned. Zpočátku cucání necítíš jeho chuť, je to jako bys měl v puse malý oblázek. Jenže ty víš, že musíš vytrvat a že po chvilce bonbonek začne uvolňovat svou sladkost. Máš s tím zkušenost, nebo jsi zvědavý.

Když ďábel nasadí do srdce člověka myšlenku, je to jako s tím bonbónkem, z počátku je jako netečný kamínek, jen cítíš, že bylo do tebe něco vloženo, mysl dostala něco k cucání. V této chvíli lze ten „ďáblův dáreček“ vyplivnout zcela bez boje, nic tě to nestojí, protože jsi ještě nepocítil jeho chuť. Říká se, že je to v principu snadné, ale chce to vypěstovat si pozornost. Jenže neopatrný člověk začne ten nápad, to semínko myšlenky, zpracovávat, začne se tím v mysli zabývat a za chvíli pocítí emoci, kterou srdce odpoví na myšlenku, cítí jisté uspokojení, přestože je ta myšlenka ve své podstatě trýznivá (např. závistivá, neklidná, znepokojující, sžírající duši vášní). Teď už nelze se tohoto „dárečku“ zbavit bez boje. Myšlenka už zapouští kořeny a nelze ji jen odfouknout, musí pracně rvát ven i s kořeny. A to může být namáhavé, ba někdy i bolestné. Lidé zkušení v modlitbě a v hesychii mají prý už tyto návyky vypěstovány, takže udržovat mysl čistou, neposkvrněnou a klidnou je pro ně věcí pozornosti a nikoliv tvrdé námahy či lítého boje.

Chce-li si někdo začít něco s hesychií, což je osa naší spirituality, musí nejprve modlitbou zformovat svou mysl a srdce k neustálému pokání, pokoře a nedůvěře vůči sobě; modlitbou vyučíme svou mysl otevírat se Bohu a uzavírat se vůči zlu (mám na mysli modlitby sestavené svatými Otci). A pak se můžeme vydat na cestu jemného díla, které provádíme se svou myslí a potažmo srdcem, které je potřeba nejprve vyprázdnit, aby je Bůh mohl naplnit blahodatí. Učíme se zastavit to neustálé vnitřní mentální žvanění nebo fiktivní rozhovory, kterými zbytečně unavujeme svého ducha, přestat vše v duchu komentovat a namítat, ale zaměstnat mysl pozornou modlitbou, opakováním Jména; otevřít v sobě mlčící, upřené a netěkající zření.

Všechno zlo, které Bůh dopouští, aby na nás ďábel uvrhl, je kvůli našim hříchům či pro urychlení málo intenzivního duchovního růstu. Účelem takových ran je totiž rozbít dusivou a mučivou skořápku egoismu kolem našeho srdce. Jedině osvobozené srdce se pak může konečně volně nadechnout. Projeví se to prý jistou lhostejností vůči sobě samému, vůči svým potřebám a svým nárokům. Jenže my to nechápeme, stále tu tvrdou skořápku opravujeme a zpevňujeme - dožadujeme se svých práv, prosazujeme svoji vůli a chceme, aby se vše dělo podle našich představ. Jako by to - nám či ostatním - bylo k něčemu dobré! Je snad náš egoismus nějakou velevzácnou hodnotou, bez níž by byl svět chudší? Pojďme, připravíme vesmír o „poklady“ špíny, které nosíme v srdci, o hnůj svého egoismu.

Říká se, že jedině z perspektivy krajní pokory, kdy je ego ukřižováno, aby duše mohla být vzkříšena, je možno pochopit církevní život a především liturgii.

* * *

Dávní pouštní otcové hovoří o tom, že dobrotivý Bůh obrací zlo na dobro, dokonce i satana používá, aby konal dle Boží prozřetelnosti. Lidově se říká: všechno zlé je pro něco dobré. Bůh dopouští, aby satan vytrestal ty, kteří se od Boha odvrací a sami dávají ďáblu právo nad sebou. (Paisij Svatohorec) Tak Bůh používá i démony, aby svými pokušeními udržovali lidi v bdělosti a stále na ně útočili svými pokušeními: odstraň ze světa pokušení a nebude nikdo, kdo by byl spasen, říká sv. Antonios. Jen překonáváním pokušení duchovně rosteme. Zlato je ověřeno jako zlato jedině, projde-li výhní zkoušky. Co neprojde ohněm, není jisté.

Dnes prochází svět (i církevní společenství) otřesy a zkouškami. Zpohodlněli jsme a naše bdělost otupěla, usnuli jsme. Naše křesťanskost potřebuje zkoušku, zda není jen ideologií. Naše pokora potřebuje zkoušku. Je potřeba výheň, která vyzkouší každého ryzost. Vše je dnes zkoušeno, zda je to pevné. Lidstvem prochází síto a na něm se každý ukáže, jaký opravdu je. Zjistíme, že vše je jinak. Všichni se mýlíme. Všichni jsme v klamu. (Simeon Nový Theolog) První budou posledními.




Editovat příspěvek č. 1364

Administrátor --- 20. 7. 2022
Brnění proti střelám démonů

Na okraj evangelia o vymítnutí démonů ze dvou posedlých

Mnozí lidé se obávají, že se dostanou pod vliv démonů. Ze strachu čtou různé speciální modlitby, někteří z nich ani nevyjdou z domu, aniž by přečetli modlitbu na ochranu před antikristem. Takoví věřící se pověrčivě obklopují množstvím všelijakých materiálních svátostí, požehnaných olejíčků, zázračných ikon a předmětů, které se dotkly svatých ostatků atd. atd. Jenže jen málokdo z věřících se obléká do jediné skutečně účinné zbroje proti zlým duchům. Co je tím brněním, které nás výborně chrání před otrávenými šípy satanovými? Pokora. Démoni nesnesou pokoru, protože jejich domov je tam, kde vládne pýcha. Kvůli své pýše se stali démony, z pýchy jsou zrozeni do svého současného způsobu existence.

V dávném pateriku se píše, jak k nějakému starci přivedli posedlého člověka s prosbou, aby ho uzdravil. Starec odmítal, ale pak ustoupil prosbám a řekl démonovi: „Vyjdi z tohoto Božího stvoření!“ Démon odvětil: „Vyjdu, ale chci se tě zeptat: kdo jsou ti kozlové, o nichž se praví v evangeliu, a kdo jsou ty ovečky?“ Asketa odvětil: „Kozlové - to jsem já, kdežto ovečky zná Bůh.“ Démon zaúpěl: „Jdu pryč kvůli tvé pokoře!“ a ihned vyšel z toho člověka.

Takže v pokorném způsobu myšlení a v čistotě srdce spočívá to, co nás chrání před démony a obrací je v úprk. A proč jsme nevzpomněli především víru? Jednak je pro křesťana samozřejmou duchovní zbraní, bez níž by nemohlo být o boji s běsy ani řeči. A hlavně víra, která se neprojevuje získáváním pokory a očišťováním srdce, je bezmocná. Je to víra filosofů, o které píše Bible: „Víra bez skutků je mrtvá.“ (Jakub 2,26) My pracujeme s jinou vírou, činnou a sjednocující s Bohem, s takovou, které se přinášejí oběti.

Bez pokory bývá všechno, co činíme pro Boha, pro Církev, pro bližní, pro duchovní růst, špatně. Nic se nedaří, nepřináší očekávané ovoce, protože vše, co není okořeněno pokorou, není ani osoleno vírou. Pak činíme všechno špatně. Horlivost se stává nerozumnou, škodlivou a mění se na fanatismus. Vyznávání víry se stává bigotní, racionalisticky dogmatické, nebo heretické či svéhlavé. Křesťanská naděje je bez pokory buď fatalistická nebo zaslepená. Láska bez pokory je vášnivá a kořistnická. Nelicoměrná poslušnost bez pokory není vůbec možná. Služba bez pokory je vypočítává, egoistická a spekulativní. Spravedlivost bez pokory je pyšná a odsuzovačná. Očišťování a půst jsou bez pokory duchovně zbytečným, neužitečným tělocvikem, který duši spíše škodí. Úcta bez pokory je domýšlivá a kalkul. Bratrské společenství bez pokory se proměňuje na intriky, podrazy, zrady apod.

* * *

Problém je v tom, že pokorou se dnes nazývá kde co. Projevy zdánlivé pokory, s nimiž se u členů církve bohužel až příliš často setkáváme, bývají spíše pokrytectvím či dvojtvářností. Lze celkem snadno okoukat od některého mnicha či starce jeho způsob chování nebo mluvy, a pak to napodobovat. Je to divadlo, které hrajeme před lidmi a někdy i sami před sebou. Chybí tomu vnitřní obsah. Snadno lze naplnit své webové stránky citacemi Otců o pokoře a pokání, ale uskutečnit něco z toho ve vlastním životě - to už je jiná věc. Všichni se snažíme jen vypadat pokorně, jak to vidíme u svatých a jak nás církevní moudrost k pokoře nabádá, ale činit něco nepříjemného se svým nitrem pro dosažení pokory je jako sežvýkat tvrdou skývu. Ta povrchnost se pozná podle toho, jak dotyčný snáší špatné zacházení. Někdo tě úmyslně či neúmyslně urazí, znectí, obviní, a hned sám spatříš, co se děje v tvém srdci, jaký je jeho skutečný(!) stav. Zda to otřese tvým vnitřním pokojem. Většinou zjistíme, že se v duši objeví palčivá bolest, naštvanost, lkaní nad tou drzostí dotknout se Mne, volání po spravedlnosti a touha očistit se v očích lidí, pak přichází na řadu zášť a případně už kujeme pomstu. Jiný typ člověka se uraženě stáhne do izolace a raději komunikuje jen s těmi, kteří smýšlí podobně a s nimiž se vzájemně a utvrzuje o jejich společné spravedlnosti a pravdě. To vše je projevem ohromné pýchy, která ve skutečnosti svírá naše srdce. Jak říkají někteří: samotná uraženost je už vlastně druhem démonické posedlosti. Znamená to, že ďábel už zaťal nějaký dráp do mého srdce.

V dávném pateriku se píše o jednom mnichovi, který byl oslavován pro svou zbožnost. Jeden ze slavných avvů se rozhodl, že ho navštíví a zjistí, jak na tom doopravdy je se zbožností. Když k němu přišel, začal s ním hovořit nelichotivými slovy a když viděl, že to onoho mnicha zarmoutilo, pravil mu: Jsi jako krásné město, které má vpředu velkolepé hradby, ale zezadu už je drancují zloději.

Záludnost pýchy a samolibosti tkví v tom, že nepokorný si nedá poradit, resp. přijme jen takovou radu, která chlácholí jeho nemocnou duši. Pro absenci pokory platí lidové přísloví: komu není rady, tomu není pomoci.

Někteří považují za pokoru neodporovat zlu. (L. N. Tolstoj byl vyobcován z církve za hlásání takových a dalších myšlenek; převzal je z části od našeho Petra Chelčického.) Ano, setkáváme se s takovým názorem, který je v opozici vůči svatootcovské tradici a potažmo tedy vůči samotnému Pravoslaví. Takoví bratři v principu radí „pokorně“ akceptovat působení satana s modlitbou k Bohu: „Děj se vůle tvá!“ Jiní požadují projevit pokoru mlčením k totalitním režimům, či k herezi nebo k jiným případům, kdy někdo kazí víru či škodí církvi. Jde to pak až tak daleko, že jinak smýšlejícím předhazují, abychom kvůli evangeliu mlčeli třeba i k zabíjení lidí (takoví se pravidelně objevují v dobách válek), či abychom se v rámci tolerance stavěli netečně k pokusům rozbíjet církev. Jako by nás svatí Otcové učili něco podobného! Velká část z nich strávila pěkný kus života tvrdým bojem za zachování pravoslavné věrouky, za jednotu církve, někteří i v obraně před vojenskými útoky (viz velcí poustevníci, kteří opustili poušť, když byla církev napadána herezí, veřejně proti herezi bojovali a teprve když udělali pro Církev, co mohli, vraceli se zpět do pouště; nebo viz mniši v monastýrech, kteří se museli bránit se zbraní v ruce pirátům; nebo viz starec Paisij Svatohorec, který tvrdě káral mladé Řeky, kteří se chtěli vyhnout vojenské službě; kolik našich svatých byli vojáci; viz sv. Lazar na Kosově poli a viz vlastně celé naše dějiny, ve kterých se pravoslavní stále museli bránit). Asi si sám Bůh přeje, abychom se učili oceňovat nevýslovnou a nadpozemskou hodnotu pravoslavné víry a církve tím, že za ni stále musíme zápolit proti nepřátelům.

* * *

Mnozí moudří otcové říkají, že velká část bolestí, které v posledním století provázejí církevní život, pramení z toho, že se neřídíme svatootcovskou tradicí Církve, neposloucháme svaté Otce, jejich ustanovení, pokyny, rady. Ať už jde o svatootcovské posvátné kánony nebo o pravidla duchovního života. Pěstujeme si jiného ducha, než měli svatí Otcové. Posloucháme spíše sebe, svou pýchu, své názory, než abychom svou vůli odsekávali a snažili se o pokoru a povinnou poslušnost. Snad nejcharakterističtějším rysem současného církevního života je plnost pýchy, svévole, vzpoury a nepořádku. Tím se církevní dnešek odlišuje od dřívějších dob nejvýrazněji. Proto je tolik zmatku, lží, svárů, konfliktů a nejednoty.

Pár příkladů výše uvedeného:

Svatí Otcové říkají, že největším hříchem je spáchat církevní rozkol (tento hřích nesmyje z člověka ani mučednická krev; sv. Jan Zlatoústý), a podívejte se, kolik je dnes rozkolů (nikdy v dějinách jich nebylo tolik). Jak jinak by mohly vzniknout, než na půdě povrchní zbožnosti, pýchy a neúcty k církvi? A když ani pravoslavní lidé nemají poslušnost a úctu k církvi, tak je Bůh vydá do rukou nějakého psychopata, sektáře a rozkolníka, či amorálního jedince postiženého bájivou lhavostí, nebo v klamu bloudícího teologa, aby je odvlekl od svaté církevní jednoty. Nechá je napospas jejich svévoli a vzpouře.

Svatý papež Řehoř Dvojeslov vypráví: kdo uvěří pomluvám (v daném případě hovoří sv. Řehoř o pomluvách na biskupa), ten je s Božím svolením spravedlivě ďáblem potrestán. V tomto vyprávění byli ti křesťané strašně vytrestáni jen za to, že uvěřili žebrajícímu pomlouvači a chtěli mu prokázat křesťanské milosrdenství. (Ten žebrák byl ve skutečnosti démon, který chtěl vyzkoušet křesťany, zda uvěří vymyšleným pomluvám.) Ďábel si stále hledá cestičku, jak obelstít neopatrného člověka. Kolik je dnes v církvi lidí, kteří jsou kvůli tomuto hříchu skoro posedlí? Když se rozhlédneme, pochopíme, že je jich spousta.

Jiný příklad: svatí Otcové říkají, že přijímat svaté Tajiny se má nejméně každý týden, ale my říkáme: jednou do roka stačí (to zavedl nějaký carský edikt) a ještě se přitom nadýmáme pseudopokorou, když říkáme: dříve byli lidé svatější, proto mohli přijímat často, my už nejsme tak zbožní, a tak budeme přijímat méně, abychom nezhřešili (úplně obrácená logika - svatým přijímáním se posvěcujeme a očišťujeme). Pak se nemůžeme divit, že naše zbožnost při nedostatku pokrmu a nápoje pro duši skomírá a chřadne a ve výsledku často degraduje k pověrám, magii nebo polovičatosti v duchovním životě.

Myslíte, že naši věřící nechodí k senzibilům, léčitelům a kouzelníkům? Obecně se ví, že je to zrada Krista a duchovní smilstvo s démony. Jenže, když je člověku ouvej a modlitba církve nepomáhá, jak by si představoval, tak se skoro nikomu nechce vzít na svá ramena kříž a následovat Pána. A pak si stěžují, že mají noční děsy, budí se hrůzou, trpí patologickou úzkostí či depresí... Dítě trochu víc pláče? Vezmeme ho tedy k „bábce“ (tj. čarodějnici). Dítě se na čas uklidní, a pak to začne. Jedna noc plná hrůzy za druhou. Závislost na hrách. Alkohol či narkotika. Asociální chování. Útěky z domova, lapák pro mladistvé. A ještě pak rodiče reptají, že jim Bůh nepomáhá.

Postní pravidla jsou všeobecně známá. Avšak kolik věřících, mladých a zdravých, se nepostí, i když je to pro ně jen otázkou dobré vůle.

Víme všichni, že úmyslný potrat je pro křesťana nepřípustný (viz pravidla svatých Otců). A přesto máme dost věřících, kteří naléhají na těhotnou ženu: dej to pryč, pak se vyzpovídáš, zapálíš svíčku a bude to v pořádku.

A tak bychom mohli pokračovat dál a dál. Kdybychom následovali pravidla svatých Otců a jejich pokyny, bylo by nám daleko lépe. Jenže to bychom nesměli před tím ztratit pokoru a poslušnost.

* * *

Náš boj není proti tělu a krvi, ale proti podnebeským mocnostem zla, učí sv. Pavel. (Efez 6,12) Myslí tím, že především bojujeme proti démonickému působení na bitevním poli uvnitř našeho srdce. Vedeme duchovní válku proti pokušením, proti vášním, za dosažení pokoje v srdci. Jenže když se mocnostem zla podaří získat k útoku na víru či církev nebo životy lidí nešlechetné či nepevné osoby, pak se jim musíme bránit a tím se čas od času tato duchovní válka materializuje.

(Pokračování příště)








Editovat příspěvek č. 1363

Administrátor --- 15. 7. 2022
Krvežízniví Rusové

Po raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti




Po dalším raketovém útoku Rusů na obytné čtvrti, kde nejsou široko daleko žádné vojenské cíle, který zabil desítky civilistů včetně dětí, psali „běžní Rusové“ - schvalující smrt 23 lidí včetně 3 dětí - na sociální sítě: „Zabijte je všechny!“ (píše nějaká Ludmila.) „Tam nejsou mírumilovní lidé, jen příznivci fašistů!“ „Takové útoky by měly být každou hodinu!“ Na fotografii zmasakrovaného dítěte přilepují Rusové tyto komentáře: „Ach, jaká krása!“ (adresovala svůj vzkaz zavražděnému dítěti další Ruska.) „Otevřel jsem láhev šampaňského za těch osm mrtvol!“ „Sláva Putinovi!...“

Při pohledu na následky útoků a na komentáře ruského lidu si nelze nepoložit otázku: Co je to vlastně za národ tihle Rusové?


V posledních dnech: Kremenčuk, nákupní centrum plné lidí. Vinice. Mykolajiv. Nádraží a obchodní centra plná lidí, školy, nemocnice, rodinné domy, bytovky a paneláky - to jsou pro Rusy oblíbené cíle jejich vražedné mánie.

Četli jsme SMS zaslané matkami vojáků na frontu s radami a povzbuzováním svým synům, aby zabíjeli, mrzačili a mučili všechny Ukrajince bez rozdílu. Slyšeli jsme svědectví podpořené důkazy, jak vojáci vyvraždili ukrajinskou rodinu, a pak vyrabovali její byt a kořist posílali domů poštou např. přes Bělorusko. Tam už není žádná úcta, žádný soucit, žádná zdrženlivost ani žádné svědomí.

Vymyté mozky? Důsledek národního alkoholismu? Dědictví oslavovaného tmářského feudalismu? Kdo není Rus, ten tohle nepochopí. V ruské duši je zvíře a nikdo před ním není v bezpečí, varuje Dostojevskij.

Kam se poděly křesťanské hodnoty? Co tam vlastně dělá církev, když výsledkem její péče je národ v tak žalostném stavu? Jde příkladem a je moráním vzorem Rusům? Spíše to vypadá úplně jinak. Místo toho, aby se tam církev starala o své stádce, tak jen stále odvádí pozornost od svých pádů, ukazuje na někoho venku a kárá, obviňuje, stěžuje si, reptá. Ti, co ji reprezentují, se ustavičně vměšují do cizích věcí, prahnou po vlivu a po moci na celém světě... Ruské pravoslaví stále proti někomu či něčemu bojuje, hlavně proti nemravnému Západu, ale ztratilo při tom své křesťanství.




Naše generace vyrostla na písních Karla Kryla.
Ve dvou z jeho neznámějších písní se zpívá překvapivě aktuálně o Rusech:


Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci,
vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci...
beránka vlku se zachtělo...

Tak vás tu máme, bratři z krve Kainovy,
Poslové noci, která do zad bodá dýku.
Tak vás tu máme, bratři, vnuci Stalinovi,
Však ne tak jako včera, dnes už bez šeříků...
Vám poděkování a vřelá objetí,
Za provokování a střelbu do dětí.
A naše domovy nechť jsou vám domovem,
Svědky jsou hřbitovy páchnoucí olovem.









Administrátorem Ambonu je Jan Baudiš,
pravoslavný kněz


Celkem v je v Ambonu již 1365 příspěvků (zde zobrazeno 3 příspěvků, od č. 1362 do č. 1365)
Několik rad pro badatele v archivu Ambonu. Pro zobrazení starších příspěvků (a pro pohyb v jejich frontě) je určeno speciální okno, které je dostupné pod názvem "Archiv Ambonu" (příspěvky se v něm zobrazují tak, že starší jsou nahoře a novější dole, což je pro čtení archivu nejpříjemnější). Ve frontě příspěvků je možnost se pohybovat příslušnými povely (pro začátek kliknětě na "nejstarší", aby se Vám ukázaly první příspěvky, jimiž Ambon v roce 2006 začínal, a pak klikejte na "novější", čímž se Vám vždy zobrazí várka novějších 3 příspěvků; jednotlivé příspěvky lze na tomto archivním zobrazení číst od horního konce webu (kde jsou starší) a postupovat směrem dolu (kde jsou novější).


Pohyb ve frontě příspěvků:
Skok na nejnovější - Várka novějších - Dávka starších - Skok na nejstarší







Tematický přehled příspěvků Ambonu

Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.

Klikněte sem pro nápovědu a pravidla Ambonu

Český pravoslavný web www.orthodoxia.cz