Ambon
Zobrazení příspěvku č. 252: #
Administrátor
--- 9. 11. 2007
K tématu posmrtného putování duše
Alexij Osipov: O posmrtném osudu člověka
Co se děje od 9. do 40. dne po smrti
Devátého dne po smrti duše stane před Bohem. Podobně i v den čtyřicátý. Co se děje mezi tím? Duše putuje po tzv. "celnicích".
Součástí pravoslavné tradice je učení o tzv. "vzdušných celnicích" - to jsou jakési duchovní přechody, jimiž musí duše po smrti těla projít a které jsou lokalizovány kdesi v zemské atmosféře. Toto učení pochází z řady zjevení, jichž se dostalo pravoslavným svatým. Na každé celnici je duše "proclívána" - jsou tam běsové, kteří se snaží duši zadržet v jejím vzestupu k nebi. Prohledávají ji, jestli najdou v duši něco svého. Pokud se běsům podaří duši definitivně zadržet, strhnou ji do podsvětí. Projde-li duše nakonec všemi celnicemi, může přijít do ráje. (Pozn. překl.)
Na celnicích stane lidská duše tváří v tvář různým vášním. I ty celnice jsou nazývány podle jmen různých vášní. Každá celnice je jakousi třídou hříchů, nějakého druhu vášní. Každý hřích má mnoho variant. Např. krádeže - je velice různorodé, může se páchat řadou způsobů. Každá celnice - to je jedna z hlavních vášní. A zde také stojí démoni těchto vášní.
Když čteme asketickou literaturu, vidíme tam např. takováto pojmenování: démon lži, démon smilstva, démon pýchy. Můj osobní názor je, že duchové (jichž je dle učení církve nesčíslné množství) jsou nazýváni "služebnými duchy", protože stojí níže než člověk a jsou ve srovnání s člověkem omezeni. Mnozí z těchto duchů mají jen jedinou "funkci" - jsou omezeni pouze na jedinou vlastnost z těch všech, které má člověk (ať už je dobrá či zkažená). Proto je běs lži. Žádná vášeň neexistuje abstraktně. Kontakt s vášní dostává člověka do styku s těmi duchy vášní.
Člověk na celnici uvidí tyto duchy - v celé jejich ošklivosti a odpornosti, což v ten moment vyvolá hrůzu. Duše stane přímo před nimi. A v tu chvíli se stane něco velice důležitého. Duše stane před vášní a může být touto vášní stržena, protože duše uvidí něco, co je jí vlastní, čím žila za svého pozemského života, čím se živila, po čem toužila, s čím nejen nebojovala, ale naopak to pěstovala. Pak se duše přirozeně spojuje s tímto démonickým duchem. A tak se to postupně děje se všemi druhy vášní (a různých celnicích). Většinou se hovoří o počtu dvaceti celnic - druhů vášní.
První z nich je něco tak obyčejného, jako "prázdnosloví". Proč o tom vůbec mluvit? Už dávno si lidé správně uvědomili, že lenivost je matka všech poklesků. A nečinnost se projevuje především v prázdnomluvnosti. Lidé žvaní a žvaní, tlachají, povídají, probírají novinky... Zahálka rodí všechny hříchy, z ní vyrůstají prohnilé sloupy, na nichž stojí prohnilý život. Život je krátký, a všichni by jej chtěli správně využít, ale při tom promrhávají svůj čas do všech stran. Zahálka je matečný roztok, v němž rostou krystaly všech ostatních vášní.
Co se děje na celnicích? Duše se s hrůzou dotýká odporných příšer. Je to příjemné? Samozřejmě, že ne! Hnusem se otřásá. Proč se tedy duše s těmito duchy spojuje? Zdá se, že by to mělo být naopak. Zajímavé.
Sv. Theofan Zatvornik ve výkladu na 80. verš 118. žalmu (budiž moje srdce neposkvrněné, v zákoně tvém ať nejsem zahanben). Tato doba "nezahanbenosti" je čas po smrti. Ať se rozumářům zdá učení o celnicích příliš divoké, přesto se jim nevyhnou. Co hledají tito celníci (tj. běsi) v těch, kteří procházejí jejich celnicí? Nějaké zboží? Vášně. Kdo má srdce neposkvrněné, vášním odcizené, u takového celníci nenajdou nic takového, k čemu by se mohli upnout. Naopak - ctnosti, s nimiž se v duši setkají, budou tyto démony ochromovat, jako střely na ně vypálené. Sv. Theofan formuloval takovouto myšlenku: Celnice jsou něčím strašným, jenže je možné, že démoni místo hrůzy ukazují jen klam; u všech druhů vášní klamou, podvádějí, vábí, svádějí, a duši procházející celnicemi ukazují jeden klam za druhým. Čili nikoliv hrůzy, ale svádějící klamy. Když srdce v průběhu pozemského života vyhání vášně a místo nich nasazuje vášním opačné ctnosti, pak po smrti duše, která nemá žádnou sympatii k tomu, co jí ukazují, projde kolem bez zájmu, ať už ji tam běsové svádějí přeludem jakýmkoliv. Duše se od toho naopak odvrací s odporem. Jenže když je srdce neočištěné, pak se duše sama vrhne na takovou vášeň, která ji naplní největší sympatií. Démoni si ji berou jako její přátelé, a pak už vědí, co s ní.
To značí: je velice pochybné, že by nebyla na celnicích zahanbena duše, ve které ještě zůstala spřízněnost (sympatie) k předmětům jakýchkoliv vášní. Hanba duše tkví v tom, že ona sama se vrhá do pekla - čili k vášni.
Jak to probíhá? Proč se tam duše vrhá? Není to jen proto, že nachází v pekle něco sobě spřízněného. I když i to je velice důležité. Je tu ještě něco. Termín "vrhá se" musíme opravit. Se smrtí těla je člověku odejmuta vůle, a pak duše pozná, jakou vášní je zotročena. Znáte i zde na zemi člověka bez vůle? Jistě. Řekněte náruživému kuřákovi: "Nech už toho!" Všechno chápe, jak je to škodlivé, kolik to stojí peněz atd. Avšak přesto není schopen učinit pevné rozhodnutí. Jedlíkovi řekneme: "Jez méně! Jsi tlustý. Vypadáš hrozně. Vždyť se ničíš." On však nemá vůli. Nejenže to neudělá, dokonce ani není schopen rozhodnout se.
Igumen Arsenij podle učení otců říká: Po smrti těla duše zotročená ohyzdnými vášněmi ztratí vůli. Tam už nemůže učinit žádné rozhodnutí. Všichni přece víme, že tam nemůže duše už konat ani dobro ani zlo. Proč? Protože vykonat dobro nebo spáchat zlo je aktem vůle. Proto nám všichni otcové tvrdí, že po smrti už se člověk nemůže kát. Pokání je totiž mocný akt. Je to akt rozhodnosti zavrhnout zlo a přijmout dobro. Jenže po smrti už žádná rozhodnost není. Člověk je připraven o svou vůli.
Tam se tedy děje přirozené sjednocení s těmito duchy vášní. Termín "vrhá se" do pekla ukazuje, co se děje s duší. Jak se to děje? Ne tak, že tam jde podle své vůle, že si tuto cestu vybere, nýbrž proto, že se podobné spojuje s podobným. Sjednocuje se - jako voda s vodou. Vášnivá duše, duše nakažená nějakou vášní, přirozeně se sjednocuje s duchy těchto vášní.
Sv. Antonín Veliký píše: Bůh je dobrý, bez vášně a beze změny. Uznáváme-li požehnanou pravdou to, že Bůh se nemění, pak jsme však na rozpacích nad tím, že se nad dobrými raduje a od zlých se odvrací, na hříšníky se hněvá, a když se kají, ukazuje se jim jako milostivý. Na to je potřeba říci, že Bůh se neraduje ani se nehněvá, neboť radost i hněv jsou vášně. Není správné se domnívat, že by Bohu bylo dobře či špatně kvůli lidským skutkům. Bůh je dobrý, a jenom dobré činí. Škodí někomu? Nikomu neškodí. Zůstává stále stejný.
Avšak my, když jsme dobří, vstupujeme do společenství s Bohem. Protože se mu stáváme podobnými. A stáváme-li se zlými, pak se od Boha oddělujeme, protože s ním nemáme nic společného. Když žijeme ctnostně, jsme u Boha. Konáme-li zlo, stáváme se odvrženými od Něho. To však neznamená, že by se na nás hněval, ale že naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás svítil. Místo toho nás spojují s démony mučiteli.
Čili - Bůh nás nezavrhuje, nýbrž naše hříchy neumožňují Bohu, aby v nás zářil, a sjednocují nás s běsy mučícími. Jestli jsme modlitbami a dobrými skutky dosáhli rozhřešení hříchů, neznamená to, že jsme potěšili Boha a změnili jeho názor, ale že jsme prostřednictvím těchto skutků a našeho obrácení k Bohu vyléčili zlo, které v nás bylo, a opět se činíme schopnými okusit Boží blahodať. Pravíme-li tudíž, že Bůh se odvrací od zlých, je totéž co říci: Slunce se skrylo před těmi, kdo ztratili zrak. Slova o trestu a odměnách jsou antropomorfismy, které používáme.
Tedy - duše se nerozhoduje pro peklo, tam už je ve stavu bez vlastní vůle, ale prostě se spolu sjednocuje to, co je si vzájemně podobno. Je to zcela přirozené sjednocení. Proběhne - dá-li se to tak říci - automaticky, protože schází vůle. Osoba je zbavena vůle, a proto nemůže učinit rozhodnutí. Bez vůle není možné pokání.
40. den se před Bohem koná závěrečná bilance pozemského života člověka. Je to první soud, který definitivně ukončuje celý náš pozemský život. Ukázalo-li se, že duše je zajatcem duchů zla, pak zůstane s nimi. Nemůže se jim vyrvat. Nemá schopnost se rozhodnout. Cítí, má vědomí, trpí, ale nemá už vůli. Proto nemá možnost se vysvobodit.
Druhý soud čeká člověka na konci světa při všeobecném vzkříšení mrtvých.
Tato studie se zaměřuje pouze na jeden úhel pohledu na posmrtné putování duše; nezahrnuje všechny faktory, které ovlivňují osud lidské osoby po odchodu duše z těla.
Tento překlad je přílohou k tématu neděle o boháči a Lazaru
Audionahrávky promluv z pravoslavného chrámu v Jihlavě.